Čím to, že Muchovo dílo, dokonce i prosté plakáty, které před stoletím visely na vylepovacích tabulích po stovkách v ulicích Paříže, nás stále oslovují?

Nejlépe tuto otázku zodpověděl v knize MUCHA od Sarah Muchové, Ronald F. Lipp ve stati „Alfons Mucha – Poselství a člověk“. V ní, mimo jiné, píše:

„…Muchova nejlepší dekorativní díla jsou jemně prokreslené kompoziční skvosty, často zaplavené nejrůznějšími květinovými a rostlinnými motivy a překypující složitými, opakujícími se hypnotickými ornamenty s množstvím ezoterických symbolistických prvků…

Podle duchovního řádu, který ovlivnil i Muchu, se měl člověk v dlouhém a bolestném zápase vymanit ze své slepé existence a dospět k božskému povznesení. Tento řád také věřil, že cesta k dosažení božského ideálu je provázena Boží přítomností, „duší světa“, která člověku zprostředkovává vyšší moudrost, spojuje nebe se zemí, viditelné a neviditelné, věčné a smrtelné. Pro člověka je tato komunikace symbolicky ztělesněna světlem a vyjádřena prostřednictvím umění. Cílem umělce, zasvěceného do těchto představ, bylo nejen ztvárnit hezkou tvář nebo půvabnou krajinu, ale prostřednictvím přímého účinku jasných i skrytých symbolů na lidskou mysl současně vyjádřit určitý mravní imperativ. V nedávné době, po pečlivém prozkoumání Muchových vlivů a tvorby, dospěli někteří badatelé k přesvědčení, že toto bylo jeho záměrem. Z tohoto pohledu je Muchova žena antropomorfním ztvárněním velké duše světa a vyjadřuje částečně prostřednictvím nevědomých archetypů, poznání, že svět je laskavý, život dobrý a štěstí na dosah, pokud víme, jak se ho zmocnit. Mravním záměrem aplikace Muchových prací na co největší množství spotřebních předmětů je podle tohoto idealistického hlediska zprostředkovat toto podprahové poselství lidstvu v co nejširší míře.“  

            Ronald F. Lipp naprosto přesně vystihl skrytou podstatu toho, co nás na Muchově díle stále fascinuje, aniž bychom si byli této podstaty vědomi a dokázali ji sami, v jeho díle, vyjma Slovanské epopeje, odhalit. V téže publikaci se u kvarteta panó Drahokamy píše:

„V této senzuální sérii zosobňují ženy, hledící provokativně divákovi přímo do očí, drahokamy. Ženské figury tvoří dominantu horní části obrazu, zatímco spodní části dominuje realistická kresba květu, jehož barva je charakteristická pro daný drahokam. Barevné schéma panelů zahrnující draperie, ozdoby ve vlasech a mozaikovou aureolu, odpovídá barvám jednotlivých drahokamů a tvoří harmonizující celek. Z korespondence vyplývá, že Mucha zamýšlel namalovat ženu, zosobňující ametyst polonahou, ale Champenois ho požádal, aby měla zakrytá ňadra, protože se obával mravokárných výtek.

 

            Vezměme to v patrnost a pokusme se pohlédnout na cyklus Drahokamy novýma očima. Jedná se o Rubín, Smaragd, Ametyst a Topas. Panó tohoto mimořádného kvarteta mají jednotnou kompozici. Společnými kompozičními dominantami jsou sedící krásná mladá dáma s květinovým popředím. Na pozadí se nachází mozaikový kruhový terč, který je-li namalován nad hlavou světice, nazývá se nimbus, aureola či svatozář. Zde se ale o nimbus nejedná,  jak pochopíme dále, jedná se o jeho protiklad, opak.  To, že se nachází za zády zobrazené postavy rovněž znamená, že ta se od něj odvrací, a zároveň se tím vymezuje vůči tomu, co soustředné pásy s ornamentální výplní symbolizují. Zřetelně vidíme, že vytvářejí mozaikový dekor hadí kůže a odkazují tak k symbolice hříchu. Pokud si pozorně prohlédneme tváře všech čtyř mladých žen zjistíme, že vyjma účesu jsou si natolik podobné, že se jedná o tutéž ženu. Převažující barevné ladění odpovídá barvě jednotlivých drahokamů. Avšak, je tady jedna podivná skutečnost. Přestože jednotlivé obrazy nesou názvy drahokamů, vyjma rubínu a ametystu, zde žádný šperk ze smaragdu ani topasu nenalezneme. Neznamená to snad, že tento kvartet odkazuje k něčemu zcela jinému? Pohlédněme tedy na jednotlivá panó novýma očima v daném pořadí: Rubín, Smaragd, Ametyst, Topas. Nebo je snad toto pořadí náhodné?

RUBÍN   

  Dominantním objektem tohoto panó je mladá žena držící rubínový šperk ve tvaru tří srdcí. Krajní srdce jsou malá, prostřední srdce je největší a představuje spojení dvou srdcí, muže a ženy, v jedno.  Hroty menších srdcí směřují nahoru, hrot většího pak dolů. Vytvářejí tak protikladně situované trojúhelníky, které představují symboly muže a ženy. Srdce je odedávna symbolem lásky. Oči mladé ženy se na nás nedívají vyzývavě, ale jsou cudně sklopené. Ve vlasech ji zdobí zralé třešně, symbolizující oddanou, až k oběti ochotnou lásku.

Láska chce, aby to, co je její, patřilo druhému, a cítí radost druhého jako svoji vlastní – to je milování. Avšak cítit svou vlastní radost v druhém, a nikoli radost druhého jako svou vlastní, to milování není. Je to sebeláska, zatímco to první je milování bližního.
(Božská láska a moudrost, odst.47)

Spodní třetině pak dominuje květ Vánoční hvězdy. Představuje tu symbol lásky, která se o vánocích zrodila prostřednictvím Krista do světa. Rubín má rudou barvu. Ta je rovněž symbolem lásky ale také prolité, obětované krve.

Za zády ženy se nachází kruhový terč, který vyplňují mozaikové ornamenty připomínající hadí kůži. Když na ně pohlédneme pozorněji, pak ornament vnějšího pásu tvoří rudé rty, které jsou symbolem hříšné, smyslné, pouze tělesné až prodejné lásky. Prostřední pás tvoří symboly muže a ženy, avšak v dekoru hadího těla odkazují k prvotnímu hříchu. Vnitřní pás vyplňuje květ s rudými lístky podobnými kopretině. Ty obvykle trháme, když milujeme láskou, která v nás vyvolává nejistotu stálosti, neopětování a nutí nás dotazovat se osudu prostřednictvím vykladačů, na její opravdovost. Důvod, proč se žena od terče odvrací je ten, že láska zahrnuje nejen ty nejlepší, ale i ty nejhorší stavy srdce a mysli. Je motivem pro všechny  naše činy, dobré i špatné. Žena se odvrací od špatné, padlé lásky, neboť stejně jako toto panó, symbolizuje pravou, čistou, ryzí  Lásku.

SMARAGD

Na tomto panó se  žádný šperk nenalézá. Oči ženy nám hledí upřeně, sebejistě do očí, snad až do našeho nitra. Její brada leží klidně na rukou spočívajících na hlavě draka. Jeho rozevřená tlama a zlé, smaragdově zelené oči se hrozivě na nás upínají. Představují ničivou až vražednou hrozbu.  Drak zde symbolizuje sílu nespoutané lidské animality, která, je-li  neovládnuta vlastním rozumem spočívajícím v moudrosti spolu s  vůlí spočívající v lásce,  stává se zlem ohrožujícím samotný život.  Z pózy ženy je zřejmé, že draka zcela ovládla. Rozum  tu symbolizuje smaragdový hádek zvedající se z jejího čela, jehož smyčky vytvářejí písmeno „M“ zdůrazňující moudrost z níž pochází.  Spodní  třetinu plakátu vyplňují větévky blahovičníku, neboli eucalyptu. Vyobrazené listy jsou štíhlé a dlouhé. Jen ty rostou na dlouholetých větvích eucalyptu a jen ony jsou plné léčivé, uzdravující esence, na rozdíl od listů rostoucích z nevyzrálých mladých haluzí, které jsou kopinaté a krátké, bez obsahu esencí. Eucalyptus tu symbolizuje paralelu s vyzrálým člověkem, věkem nabývajícím blahodárné, uzdravující síly moudrosti. Jejím prostřednictvím uskutečňuje pravá láska užitečnost. Moudrost totiž spočívá v pravé lásce tak, jako pravá láska v moudrosti.

Žena žádný šperk na sobě nemá patrně proto, neboť ozdobou člověka je moudrost sama. Prostřední pás terče tvoří dekor dvou opačně stočených hadů, připoutaných k sobě obručí. Symbolizují protiklad dobra a zla, či nebe a pekla. Šípový znak červené barvy pak vymezuje hranicí mezi nimi. Záleží jen na nás samých, na kterou stranu se ve své lásce a svobodě, kterou nám  daroval Pán,  k dobrému či zlému svým životem moudře, či nemoudře, přikloníme. Je tedy nepochybné, že žena tu stejně jako toto panó symbolizuje Moudrost.

AMETYST

Na tomto panó se nachází rovněž tatáž mladá žena, avšak s mučenkou vetknutou v bohatých kadeřích, šperkem zavěšeným na hrudi a kosatci dosahujícími výše jejich kolen.

Mučenka je symbolem Kristova utrpení na kříži, stejně jako i těch, kteří trpěli pro víru. Její koruna nám připomíná trnovou korunu a pestíky uprostřed květu pak tři hřeby, jimiž byl Kristus přibit na kříž. Zlato šperku je slunečním kovem, v křesťanské symbolice představuje věčné světlo nebe a Bohem inspirovanou vládu. Jeho výplň tvoří ametyst, který v těchto souvislostech symbolizuje božské dobro, odpuštění a lásku. Ametyst je kámen považovaný rovněž za ochránce a nositele spirituality. Prsteny s těmito kameny nosí biskupové křesťanských církví. Kosatec pro Francouze jakožto „ fleur de lys“ symbolizuje svými třemi plátky víru, moudrost a odvahu. Iris, neboli kosatec, je rovněž symbolem  naděje, síly a světla. Patří řecké bohyni duhy Iris. Duha znamená rovněž novou smlouvu, kterou ve starozákonní době uzákonil Bůh mezi Ním a člověkem.

Terč za zády ženy sestává ze tří ornamentálních  polí. Ornament vnějšího okruží podobný hadí kůži nám může symbolikou římské desítky s její postupně vytrácející se zřetelností připomínat desatero, jehož význam se postupně ve společnosti vytrácí  nakolik sama mravně upadá a namísto dobra do lidského a společenského života vstupuje zlo. Nejširší, prostřední pás vytvářejí spletence stočených  pásků kožených důtek opatřených na konci háčky, jimiž byl bičován i Kristus. Kruhy vnitřního pole představují okovy, ke kterým byli poutáni mučedníci víry. Prázdný středový pruh symbolizuje prázdnotu života bez víry v Boha. Toto panó, stejně jako tato žena symbolizuje skutečnou, opravdovou Víru.

TOPAS

Ústřední postavou plakátu je táž mladá sedící žena s očima plnými klidu hledícími někam do daleka. Opírá se levým loktem o hlavu bysty Sybily mající šátkem zastřené oči. V dolní polovině se nachází Linarina Annua, neboli Měsíčnice, zvaná také Jidášovy penízky. Terč za její hlavou tvoří ornament žaludů a soustředných kruhů. Žaludy jsou plody dubu, který byl posvátným stromem Druidů a je symbolicky spojován s věštěním a předpovídáním budoucnosti.

Věštbu Bible zapovídá. Naznačují to i soustředné kruhy, jež jsou symbolem Dantova pekla. Je to varování před snahou vstupovat bez pověření Boha do oblastí člověku zapovězených. Proto se žena od terče odvrací a Sybile zastřela šátkem oči.  Květu penízků poté kdy dozraje, spadnou slupky, které po dobu růstu a zrání, ochraňují  semena. Teprve pak květ prohlédne do plné krásy. Zde je paralelou s člověkem, který láskou, moudrostí a vírou dozraje, prohlédne a s důvěrou v Boží vedení sám hledí s nadějí do budoucnosti. Toto panó je proto v řadě poslední a je logickou výslednicí tří předchozích a stejně jako tato mladá žena, symbolizuje NADĚJI.

Je zřejmé, že tento cyklus symbolizuje základní charakteristiky plného lidství: lásku, moudrost, víru a naději, tedy člověka, o němž Stvořitel praví, že ho stvořil k obrazu svému. Zároveň tu symboly na kruhových terčích poukazují na postoje člověka odporující tomuto obrazu, od nichž se má odvracet stejně, jako se odvracejí postavy na obrazech. Tyto symboly naprosto správně poukazují člověka k Bohu. Neboť Bůh je láska a moudrost sama, nedělitelně spočívající jedna v druhé. U člověka tomu tak být nemusí. V lásce člověka ke zlému moudrosti není. A tak i Alfons Mucha nad jiné, rozpoznal hlavní lidské ctnosti. Jsou nikoli tři ale čtyři. Láska, moudrost, víra a naděje. Toto jsou zároveň ony čtyři drahokamy lidství, představované zde panely Rubín, Smaragd, Ametyst a Topaz. V tomto pořadí by měly být uváděny, neboť tak se postupně jednotlivé ctnosti v člověku utvářejí.

Je nepochybné, že porozumění tomuto kvartetu nám přináší zcela nový pohled na toto dílo, odhaluje nám jeho duchovní, vnitřní, běžnému pohledu skrytou hloubku. A nejen to, stejně, jako nás uchvacuje pohled do struktury jednotlivých drahokamů, vybízí nás, kdykoli na kvarteto pohlédneme, vnořit se do něj, hledat a nacházet vzájemné souvislosti lásky, moudrosti, víry a naděje, duchovně se tak probouzet a zušlechťovat. Toto Muchovo dílo, pokud jde o panó, je ze všech obsahově nejvýznamnější. Je  drahokamem samo o sobě.

Ve spisech Emanuela Swedenborga (Pravé křesťanské náboženství str.43) se dočítáme, že    „…pravá láska – a tedy zejména Láska Boha Samého – se vyznačuje třemi rysy. „ Esencí lásky je milovat druhé mimo sebe sama, toužit se s nimi sjednotit a učinit je šťastnými ze sebe samého.“ Stejné tři věci vytvářejí také podstatu Božské Moudrosti, protože Láska a Moudrost jsou v Bohu jedním: zatímco Láska tyto věci chce, Moudrost je uskutečňuje.”


Panó PÉRO a PETRKLÍČ

Jiří Mucha ve své knize „Alfons Mucha“ v kapitole 18. str. 209 se zmiňuje o malé, v bílé kůži vázané knížce, nadepsané „Myšlenky a sny…“ , do které si A. Mucha zapisoval, co ho napadlo během práce, nebo uprostřed noci.

„Lež je největší zlo na světě. Na lež umře duch, pro pravdu musí umřít

tělo.“

„Láska váže ruce zlosti.“

„V umění pravda myšlenky musí být doprovázena pravdou formy.“

„Miluj lásku pro ni samu, ne pro osobu, ke které se vztahuje.“

„Na sebe se každý musí dívat černým sklem, na druhé růžovým.“ …

„Láska je veselá, jen zlé svědomí je smutné.“

„Slza v oku řečníka dělá někdy divy, ale pláč vůdce může zahubit celé národy.“

„Umění je pomůckou, kterou sdělujeme světu svou lásku.“

Camille Flammarion mu naznačil, že to, co si zapisuje nemusí nutně pocházet z jeho hlavy, ale může být diktováno bytostmi, jež se projevují prostřednictvím jeho osoby.

Z těchto drobných poznámek, píše Jiří Mucha, se vyvinula praxe, do které ho zasvětil Flammarion, a které se oddával po celý život: automatické psaní. Flammarion měl ohromnou vědeckou popularitu, byl astronomem, přírodovědcem, spisovatelem, založil Francouzskou astronomickou společnost, byl popularizátorem vědy a to nejen astronomie ale např. i meteorologie a geologie, jedním z nejpřekládanějších autorů i u nás. Věrný své době, bádal i v okultních vědách, snažil se proniknout i do záhad posmrtného života. Mucha v něm nalezl člověka, se kterým ho poutalo dlouholeté a vřelé přátelství, člověka, který dokázal svým vědeckým přístupem plně uspokojit jeho touhu po opravdové vědě zabývající se touto problematikou.

Automatické psaní je způsob komunikace se zemřelými nacházejícími se v duchovním světě a anděly, případně  posly z mimozemských civilizací. Člověk mající schopnost takovéto komunikace se uvede do „stavu zvláštního snění, a nechá svou ruku psát po papíře sdělení, která nejsou kontrolována jeho vědomím.“

Tento svůj zájem o spojení s duchovním světem se stal i námětem, který zpracoval do dvou souvisících panó, které nazval symbolicky Péro a Petrklíč. Co nám v skrytu symboliky vypovídají?

Petrklíč                      Pero

 PERO

Žena na obraze zaujímá nevšední pózu. Její výraz je uvolněný až snivý, přesto plný očekávání. Oči jsou přivřené, ústa sevřená a na uších má klapky ve formě dekorativního šperku proti vnějšímu ruchu. V rukou drží péro – zašpičatělý brk k psaní a větévku vavřínu. Symbolika je zřejmá: V tichu, bez rušivých podnětů zraku, sluchu, s pérem v ruce spočívá ve stavu zvláštního snivého očekávání – propojení písmem sféry pozemské s duchovní. Brk zde představuje písmo a vavřín pak potřebnou rituální čistotu.

Pokračování se nachází na protilehlém panó s názvem:

PETRKLÍČ

Jak vidíme na tomto panó, žena drží v ruce petrklíč. Jedná se o duchovní bytost – anděla, jejíž čistotu symbolizuje kytice lilií za pasem. Petrklíč, symbol klíče otevírajícího bránu nebes dokládá, že  obě strany, anděl nebe a člověk, jsou k vzájemné komunikaci prostřednictvím automatického písma způsobilí. Postavy žen na protilehlých panó jsou obráceny tvářemi k sobě. Zřetelně jde o vzájemnou komunikaci. To, že  postavy jsou odděleny samostatnými panó podtrhuje skutečnost, že se jedná o komunikaci mezi dvěma světy, duchovním a pozemským. Jedná se tedy o soubor dvou obrazů, které pouze spolu dávají Muchově symbolice její vnitřní smysl. Jedno panó bez druhého, tento smysl ztrácí.

Emanuel Swedenborg o komunikaci člověka s anděly a duchy píše:

„Každého člověka uznávajícího existenci duchů a andělů, vzrušovala vždy otázka, zda je možný přímý styk s duchovními bytostmi, tedy, zda je možné s nimi komunikovat. Člověk je stvořen Pánem tak, že může i v přírodním těle mluvit s duchy a anděly, jak to bylo u Nejstarší církve (Adamské), protože sám je také duch.

Když ale později klesli lidé do smyslovosti, tělesnosti a světskosti tak, že se nestarali o nic jiného, byla jim cesta uzavřena. Jakmile však odstoupí smyslovost, do které člověk klesl, cesta se otevře a člověk je mezi duchy a žije s nimi ve společnosti.

To však nemá nic společného se spiritismem, který je projevem snahy lidí po styku s duchy. Neřídí-li tento styk Pán, dochází ke styku s podvodnými duchy, kteří dovedou dokonale imitovat způsoby zemřelých, a tak zavádět lidi na scestí.“ (Pohledy do tajemství Bible, str. 103)                                                                                 
Toto jistě platí i pro komunikaci prostřednictvím písma. Není ale smyslem tohoto výkladu posuzovat případné důsledky svévolného vstupu člověka přírodního světa do zapovězeného, nebezpečného světa duchů. Je však nutno před ním důrazně varovat.

Jiří Mucha ve své knize o tomto údobí otcova života dále píše: „Duchové z otcova příbuzenstva psali česky, ale jiní mrtví přátelé psali svým rodným jazykem. „Nikdy bych nebyl věřil, že bych vám mohl mrtev psát. Protože hle, jsem mrtev a živý zároveň. Tolik jsem se bál zemřít a teď jsem živ lépe, než předtím…“ (sděluje mu Raymond Poincaré, bývalý pětinásobný francouzský premiér a prezident.)

Když pak postupně všichni přátelé z mládí zemřeli, přicházeli po dvou, po třech na krátké noční návštěvy, rozprávěli a všechno bylo zase při starém…

Nepřicházeli pouze přátelé z nedávné doby. Dlouhé konverzace psané přesnou, klasickou němčinou, se zmiňují o přátelství z dřívějších životů…“A teď jsi v zemi, kde jsem zažil ty nejkrásnější chvíle, v Čechách! Jak se vyvine v nadcházejícím čase přátelství těchto dvou národů!…Zdravím tě z celého srdce. Tvůj Goethe.“ …Ale neomezují se pouze na společenské styky. Goethe mu velmi podrobně radil při malování posledního díla, filozofického triptychu „Věk rozumu, moudrosti a lásky.“ (Alfons Mucha, str. 209 – 215)

Napomáhal mu dokonce se zachycením postavy Všemohoucího. Byl to týž velký německý básník a dramatik Johann Wolfgang Goethe, který za svého života napsal o Swedenborgovi toto: „Tak, jako  každý, i já tíhnu k víře ve svět za hranicemi viditelna a mám dostatek poetických sklonů a vůle k životu, že dokonce i mé omezené já se rozpíná, aby zakoušelo Swedenborgův duchovní svět.“ (citace na www.swedenborg.cz)

Jak víme, Alfons Mucha z důvodu zhoršujícího se zdraví, pocitů úzkosti z nadcházející války, obavami o osud země a nacistickém výslechu, dílo podobné Slovanské epopeji ale obsahově ještě náročnější, neboť bylo určeno nejen pro národ, ale pro celé lidstvo, Věk rozumu, moudrosti a lásky, již nedokončil. Zemřel 14. července roku 1939. Na stolku zanechal lístek se sdělením: “Já se vrátím”.

Pokud jde o jeho dílo, vrátil se a zcela jistě jen tak brzy neodejde.

***

Poznámka: Mnohé ze symbolů nejsou nositeli jen jediného významu. To, co v takovýchto případech je spoluurčující, je vztah v jakém se nacházejí vůči ostatním symbolům a celkovému kontextu, v tomto případě, uvedeného výtvarného díla.

Autor rozboru symboliky: Roman Kočur

Literatura: Sarah Muchová, MUCHA

                   Jiří Mucha, ALFONS MUCHA

                   Emanuel Swedenborg, Božská láska a moudrost, překlad Mgr. Lenka Máchová

                   Emanuel Swedenborg, Tajemství víry, překlad Mgr. Lenka Máchová  
                   Jan Samuel Mařík, Pohledy do tajemství Bible  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *