Knihy online

Bez odměny

Mark R. Carlson

Teologie doslovného smyslu Starého zákona je postavena na „smluvním“ vztahu s Bohem, který lze charakterizovat slovy: „Uděláš-li, co ti řeknu, odměním tě.“ Jeden z mnoha příkladů této myšlenky nalezneme v knize Leviticus: „Jestliže se budete řídit mými nařízeními, dbát na má přikázání a plnit je, dám vám ve vhodném čase vydatné deště, země vydá svůj výnos a stromoví na poli ponese ovoce.“ (Lv 26, 3)

Myšlenka smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidmi, založené na vnější odměně, je ve Starém zákoně tak silná a tak důležitá pro prvé kroky našeho duchovního růstu, že když Pán přišel na svět, mohl teprve započít proces obrácení lidských myslí k vyššímu pojetí Jeho smlouvy. Učinil tak pomocí slov, která naznačovala, že pravá myšlenka činění dobra druhým zahrnuje více než vzájemnou dohodu typu „ty mně, já tobě“. „Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání?“ (L 6, 32)

Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek (L 6, 32-34).

Všimněme si, že Pán i zde používá myšlenku zásluhy a uznání, aby s její pomocí vybudoval vyšší představu o pravé lásce. Říká, že je snadné milovat ty, od nichž můžeme očekávat, že nás budou milovat nazpátek, ty, kteří nám budou rozumět, kteří se k nám pěkně chovají, kteří nám přikládají dobré motivy i tehdy, když uděláme chybu. Jak ale milovat ty, kteří nás nebudou milovat na oplátku, kteří nám nerozumějí, kteří se k nám nechovají pěkně a nepřisuzují nám dobré motivy, když pochybíme? Láska k druhým za těchto okolností je skutečnou láskou a zásluhou milujícího.

„Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání?“ Přestože se může zdát, že Pán zde hovoří o novém finančním systému, nebylo to Jeho záměrem. Raní křesťané však vzali tato slova doslova a nepůjčovali peníze na úrok; praktickým důsledkem však samozřejmě bylo, že peníze půjčovali pouze nekřesťané. I když někdy opravdu pro nás může být dobré půjčit peníze těm, kteří je nejsou schopni splatit, hlubší poselství nám zde říká, že máme usilovat o stav dávání na hlubší úrovni, kde nemyslíme na vrácení. A tak nás Pán v Novém zákoně vyzývá, abychom se zamysleli nad rozdílem mezi snadnou láskou k těm, které máme rádi a od nichž můžeme očekávat odměnu, a obtížnou láskou, láskou k těm, kteří nás nemají rádi a od kterých nemůžeme očekávat nic. „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. (L 6, 27-2)

V nebeských naukách nás Pán vyzývá k ještě hlubšímu pohledu na lásku a dávání bez odměny. V Nebeských tajemstvích říká o odměně jasně: „Nikdo není odměňován za dobro, které dělá, a za pravdu, kterou učí.“ (Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství 2520:4)

Na prvý pohled se to může zdát popřením všeho, co učí Starý i Nový zákon, ale není tomu tak. Myslí se tím zde, že nikdo není odměňován za to, že prochází pohnutkou k činění dobra a učení pravdy. Dokonce i když prožíváte impuls k milování nepřítele a půjčení bez naděje na vrácení, stále nezískáváte žádnou odměnu. Když však děláte tyto věci pro ně samé, z náklonnosti pro dobro v konání dobra a z náklonnosti pro pravdu v učení pravdy, pak se ve vás něco duchovně uskuteční a štěstí, které pak zakusíte, bude vaší odměnou.

To je paradox veškerého duševního života. Kdo hledá odměnu, nemůže být nikdy duchovně odměněn. Ve skutečnosti pravá odměna nebeského štěstí je štěstí, které přichází tehdy, když se člověk vzdal veškeré touhy po odměně. Touha být odměněn je sama o sobě čistě přírodní láskou, a pravý duchovní život nemůže být nikdy odměněn přírodními věcmi. Je to skutečně tak, že už jenom představa chtění či očekávání něčeho za to, co je ve své podstatě duchovní, zabraňuje onomu duchovnímu, aby se dostavilo. Udržujeme-li v sobě touhu po jakékoliv odměně za duchovní život, znamená to, že láska k sobě je stále ještě primárním zdrojem rozkoše v našem životě, a v tomto případě pro nás bude mít smysl jenom taková odměna, která působí na lásku k sobě – což není možné.

Litera Starého zákona obsahuje nádherný příběh ilustrující tuto skutečnost. Elíša, Hospodinův prorok, představuje léčivou pravdu Slova v našem životě. Má sluhu jménem Géchazí, který představuje naši lásku k sobě, lásku, která dobře slouží v případě, je-li podřízena pravdě Elíši. Elíša vyléčí z malomocentsví Naamána, velitele aramejské armády, tím, že mu řekne, aby se sedmkrát omyl v řece Jordánu. Naamán nabízí za toto vyléčení Elíšovi dar. Elíša na tuto nabídku jednoduše odpovídá: „Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic.“ Géchazí však, láska k já, v tom spatří příležitost začít jednat samostatně. Aniž by Elíšovi co řekl, zajde za Naamánem a zalže mu, že se Elíša rozmyslel a chce peníze a šaty, aby tak pomohl dvěma mladým prorokům. Naamán ve své vděčnosti samozřejmě velmi rád vyhoví. Když se Géchazí vrátí, Elíša ihned vše pozná. Řekne: „Což jsem v duchu nebyl při tom, když se muž obrátil ze svého vozu a šel ti vstříc? Copak je čas brát stříbro a brát šaty a olivoví či vinice, brav či skot, otroky či otrokyně?“ (II Král. 5, 26) To jsou všechno dobré věci, ale nikdo nemůže lhát, aby je získal; nemůže je hledat jako odměnu za svůj duchovní růst. Elíša řekne Géchazímu, že Naamánovo malomocenství nyní ulpí na něm.

Nebeská nauka uvádí: „Ti, kteří činí dobro pouze kvůli odměně, nevědí, že v konání dobra bez odměny je tak velké štěstí, jako je nebeské štěstí samotné. Jejich nevědomost spočívá v tom, že vnímají štěstí v rozkoši sebelásky, a nakolik člověk vnímá rozkoš v této lásce, natolik nedokáže vnímat rozkoš nebeské lásky, protože ty jsou vzájemně opačné.“ (E. Swedenborg, Nebeská tajemství 6391:2)

Udržujeme-li v sobě touhu po odměně v těch oblastech života, které jsou ve své podstatě duchovní, pak jsme těmi, které spisy Swedenborga nazývají „duchovními lichváři“. „Lichvář“ ve Slovu označuje člověka, který činí dobro pro vlastní výhody tak, jako lichvář peněz půjčuje za účelem nadměrného zisku (viz Nebeská tajemství 9210). Učení pravdy za účelem odměny či prospěchu je míněno slovy „dát své stříbro do lichvy“, zatímco činění dobra pro ně samé bez myšlenky na odměnu je vyjádřeno výrazem „nedat se podplatit proti nevinnému.“ S tímto v mysli zvažme pravý význam patnáctého žalmu: „Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu? Kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu. … Kdo nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. (Ž 15)

Když se učíme dávat druhým bez myšlenky na odměnu, jsme varováni ještě před jednou odměnou, kterou nesmíme hledat. Nesmíme hledat štěstí. Jsme před tím varováni, protože stále jde o hledání něčeho kvůli našemu já a protože v tomto případě ztratíme citlivost vůči všemu duchovnímu (tak jako malomocenství znecitlivuje tělo). Proto se nám říká: „V okamžiku, kdy se objeví myšlenka, že člověk předá druhému něco svého proto, aby získal příliv štěstí, tento příliv se okamžitě vytratí.“ (E. Swedenborg, Nebeská tajemství 6478). Každý chce být šťastný, a přesto tak málo lidí rozumí tomu, že hledat štěstí znamená o ně přijít. Je to, jako když se někdo dívá přímo na bludnou hvězdu: ztratí se zrakům. Není jiné cesty – jediný způsob, jak vyhrát, je prohrát – z přírodního hlediska. Je to, jak řekl Pán: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ (J 12, 25)

Největší paradox života je duchovní zákon vesmíru: dáme-li vše, získáme nekonečně více, než jsme měli předtím. Úkol ztratit přírodní život odměny není malý – jde vlastně proti všemu, co známe, proti všemu, co jsme kdy zažili, proti většině věcí, co nám řekli druzí. Veřejné náboženské aktivity nejsou žádnou zárukou duchovního úspěchu, neboť náš vrozený zájem o sebe se může vždy zabydlet ve zbožných, vysokomyslných a duchovně znějících způsobech bytí a zde nalézt svou odměnu. Nesobecké duchovní žití je ve svých konečných důsledcích vždy velmi soukromou záležitostí a má máloco společného s tím, jak se naše životy jeví ostatním. Cesta je stejná jako ta, po které na zemi chodil Pán, cesta posměchu a kárání; máme jej následovat tím, že vezmeme svůj kříž ke zdánlivé smrti. Kdo se vzdá všeho, získá vše. „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.“ (Žalm 34, 9)

Knihy online