Knihy online

EXODUS - POKUŠENÍ A BOJE

Pavel Heger

Exodus je název 2. knihy Mojžíšovy. Slovo Exodus pochází z řečtiny a znamená východ, vyjití nebo odchod. Biblická kniha Exodus vypráví o vzrůstu izraelského lidu v Egyptě, o krutém zacházení Egypťanů s Izraelci za dynastie. která už neznala Josefa, vypráví o narození Mojžíšově a jeho povolání k záchraně izraelského lidu. Dočteme se zde o Mojžíšově vyjednávání s faraonem, o deseti egyptských ranách, o ustavení velikonoční slavnosti, o útěku z Egypta, slavném přechodu přes Rákosové moře a o putování Izraelců po poušti k hoře Sinai, kde Bůh dal lidem nejen desatero přikázání, ale postupně též další ustanovení, která měla usměrňovat život Izraelců. To je ve stručnosti obsah přírodního smyslu 2. knihy Mojžíšovy, zvané Exodus.

Biblické příběhy mají však podle učení naší církve nejen přírodní, ale i vnitřní neboli duchovní smysl. Duchovní smysl knihy Exodus pojednává o uvolnění člověka z pout sebelásky a lásky ke světu. Egypt je zde symbolem přírodní úrovně života, toho, co je vnější. Je to složka života, která není sama o sobě špatná, ale pouze pokud člověku slouží - asi jako sloužilo obilí z Egypta synům Jákobovým v době hladu.

Každý z nás může mít a má život snazší, využívá-li materiálních vymožeností světa a využívá-li také informací a vědomostí, které se nabízejí - např. budeme zdravější, budeme-li se řídit podle dostupnými informacemi o zdravé výživě a správné životosprávě. Jestliže však člověk ze svého zdraví učiní modlu a většinu svého času a svých peněz investuje do přípravy zdravých pokrmů a do péče o své tělo, stává se otrokem sama sebe - tak jako se stali Izraelité otroky v Egyptě, kde měli materiální dostatek. Pouta otroctví byli Izraelité schopni zpřetrhat pouze s pomocí Mojžíše, který v Bibli zobrazuje Boží zákony. Pomocí desatera Božích přikázání se totiž člověk může vymanit ze své přílišné závislosti na světských příjemnostech a oprostit se od přehnané lásky k sobě a ke světu. Desatero je souborem jednoduchých pravd, které se člověk naučí z Bible. Tyto pravdy mu pomáhají orientovat se v různých životních situacích, rozlišovat důležité od méně důležitého - zkrátka pomáhají mu správně žít. Jestliže se člověk těmito pravdami řídí, začíná se postupně měnit z přírodního člověka v člověka duchovního. Tento přerod ale není záležitostí jednoho dne, jedná se o dlouhodobý proces, který Swedenborg nazývá regenerací neboli znovuzrozováním. Je to právě ten proces, o kterém hovoří Ježíš s Nikodémem, jak o tom čteme ve 3. kapitole evangelia podle Jana:

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním. Ježíš mu odpověděl: "Amen , amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: "Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." Jan 3,1-8

Regenerace je tedy nové zrození; je to zrození nové vůle, která je v souladu s Boží vůlí.

Proces znovuzrozování je jako cesta izraelského lidu z Egypta do zaslíbené země Kanaán - člověk se pokouší dosáhnout dokonalosti tím, že začíná každodenně užívat svých znalostí a vědomostí o duchovních záležitostech. Izraelité zaslíbené země dosahují po mnoha strastech a těžkostech až ve 4. knize Mojžíšově. Člověk také dosahuje znovuzrození obvykle až po dlouhé životní pouti, která - má-li vést k cíli - zahrnuje mnoho duchovních bojů, jež nazýváme pokušeními. Nikdo nemůže být znovuzrozen, aniž by prošel mnoha pokušeními. Pokud člověk tato pokušení nezakusí během svého pozemského života, musí projít duchovními boji v duchovním světě, má-li se dostat do nebe.

Pojem pokušení je poměrně běžný. O pokušeních se zmiňujeme v modlitbě Páně, když říkáme "A neuveď nás v pokušení." Na základě této prosby bychom mohli získat dva mylné dojmy - jednak ten, že do pokušení nás přivádí Pán, a také ten, že pokušení jsou negativním jevem v našem životě. Pokušení jsou však pro náš duchovní růst velmi užitečná. Jejich prostřednictvím se stáváme duchovně silnějšími, a jenom proto Pán dopouští, abychom jimi procházeli.

Co to tedy jsou pokušení? Pokušení jsou duchovní boje v člověku. Při pokušení je zlým duchům povoleno oživit všechno zlo a nepravdu, jež v něm jsou. Kdyby se to nedělo, člověk by ani neměl příležitost si uvědomit, že zlo a nepravda skutečně existují. Čím déle trvají boje a po-kušení, tím zřetelnějšími se zlo a nepravdy stávají. Tímto způsobem se postupně člověku stávají zlo a nepravda stále více protivnými, až se od nich úplně odvrací. Cílem pokušení je totiž utvrzení pravd a jejich spojení s dobrem a zároveň zničení zla a nepravd. Tak je dosaženo nadvlády dobra nad zlem a pravdy nad nepravdou. Cílem pokušení je také otevření vnitřního, t.j. duchovního člověka a podrobení mu přírodního člověka. Dále je cílem pokušení zeslabení sebelásky člověka a jeho lásky ke světu. Když se tohle všechno podaří, člověk je osvícen, což znamená, že získává schopnost vyciťování, co je pravda a dobro a co je nepravda a zlo. Tímto způsobem se člověk stává postupně moudrým a jeho moudrost denně vzrůstá. Pokušení jsou tedy boje mezi zlými duchy, kteří jsou v člověkovu zlu, a anděly, kteří jsou v člověkovu dobru. Zlí duchové, přistoupí-li blíže k člověku, vyvolávají ven jeho zla, zatímco andělé naopak jeho dobra. Z toho pak vzniká srážka a boj, jenž způsobuje v člověku vnitřní úzkost, která je pokušením. Proti zlu a nepravdě má člověk bojovat pomocí pravd z Bible. Jestliže k boji využívá jiných pravd nežli těch, které pocházejí z Bible, nemůže zvítězit, protože Pán v jiných pravdách není. Proto také není člověk do duchovních bojů uveden dříve, nežli dosáhne určité úrovně znalostí pravdy a dobra a na základě nich určitého stupně duchovního života. Proto duchovní boje nenastávají u člověka dříve, nežli dosáhne zralého věku.

Jestliže člověk v pokušení podlehne, je jeho stav po pokušení horší než jeho stav před pokušením, protože zlo získalo nadvládu nad dobrem a nepravda nad pravdou; čteme o tom v kap. 11 v evangeliu podle Lukáše:

Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: "Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel." Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky." Lk 11,24-26

Během pokušení působí zlí duchové na člověka různými způsoby - např. tak, že do jeho paměti vyvolávají všechno, co člověk špatného dělal a myslel v průběhu svého života od nejútlejšího dětství. Andělé zase naopak vyvolávají všechno dobro a pravdu, kterými člověk disponuje a pomocí nichž bojuje proti zlu a nepravdě vyvolané zlými duchy. Původci všeho zla a nepravdy u člověka jsou zlí duchové, kteří přinášejí k člověku pekelný vliv z pekla. Nebeský vliv je zase prostředkován anděly, kteří přinášejí k člověku dobro a pravdu od Pána. Člověk je uprostřed mezi těmito vlivy - nebeským a pekelným, tedy mezi dobrem a zlem a mezi pravdou a nepravdou, čili mezi anděly a zlými duchy. Kvalita těchto obou vlivů je dána kvalitou člověka - t.j. podle toho, jaký člověk je, přitahuje si k sobě určité zlé duchy a dostává od Pána přiděleny určité anděly.

Zlí duchové své působení zaměřují na všechno, co souvisí s láskou člověka na všechno, co je člověku drahé, co je pro něho důležité. To chtějí zlí duchové zničit.

Swedenborg rozlišuje dva druhy pokušení: první se týká záležitostí rozumu a druhý se týká věcí vůle neboli chtění. Pokušení týkající se rozumových záležitostí vznikají tak, že zlí duchové vyvolávají vzpomínky člověka na to, co se v jeho životě přihodilo - to, co bylo dobré, překrucují, aby člověk postupně nabyl dojmu, že to bylo špatné, a to, co v jeho životě bylo špatné, zveličují. Tato pokušení jsou poměrně lehká a u člověka vyvolávají pouze určitou úzkost, i když i tyto úzkosti a napětí mohou být dost trýznivé. Je např. dost typické, že po smrti milovaného člověka pozůstalí procházejí obdobím velkých výčitek svědomí - mají pocit, že to, co dělali pro zesnulého před jeho smrtí, nebylo dost dobré, že to, co dělali, nebylo dost, že měli dělat něco jiného, a podobně. To by mohl být příklad pokušení, která se týkají záležitostí rozumu.

Pokušení, která se týkají vůle neboli chtění, jsou horší, možná bychom mohli říci, že jsou závažnější. V tomto případě zlí duchové svůj vliv nezaměřují na vzpomínky člověka, ale působí přímo na jeho vůli, kde mění a převracejí jeho náklonnosti k pravdě a dobru na náklonnosti k nepravdě a ke zlu. Příkladem mohou být situace, kdy se člověk chce stát bohatým proto, aby mohl svým bohatstvím sloužit a pomáhat druhým. Když se pak takový člověk opravdu stane bohatým, zlí duchové se snaží jeho náklonnost k dobrému - tedy náklonnost k pomoci lidem prostřednictvím peněz a majetku - přeměnit na náklonnost k bohatství samotnému, a to ne jako prostředku, ale jako ke konečnému cíli; snaží se zvrátit jeho lásku k pomáhání skrze bohatství v lásku k bohatství. Dalším příkladem mohou být situace, kdy politikové přestávají pracovat z lásky ke společnosti a začínají pracovat z touhy po moci. Tato pokušení způsobují lidem mnoho trápení.

Jiným způsobem se podle Swedenborga pokušení dělí na pokušení nebeská, duchovní a přírodní. Pokušení nebeská prožívají jenom ti lidé, kteří milují Pána a jejichž veškeré myšlení a konání je určováno láskou k Němu. Tato láska se nazývá nebeskou; podle ní se tato pokušení jmenují nebeská. Cokoliv útočí na tuto lásku a ohrožuje ji, způsobuje velké vnitřní utrpení - a to jsou právě nebeská pokušení. Příkladem tohoto typu může být Ježíšovo pokušení na kříži. V evangeliu podle Marka a Matouše čteme:

V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lema sabachtani?" Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: "On volá Eliáše." Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: "Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!" Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

Při nebeském pokušení člověk prožívá, a v tomto případě Ježíš prožíval, zoufalý pocit opuštěnosti od Boha, případně dokonce pocit, že Bůh vůbec neexistuje.

Dalším typem pokušení jsou pokušení duchovní. Tato pokušení prožívají ti, jejichž hlavní a určující směrnicí v životě je láska k bližnímu, která se nazývá láskou duchovní. Cokoli útočí na tuto lásku, způsobuje výčitky svědomí. Kdykoli má člověk pocit, že se vůči druhému člověku nezachoval nejlépe, jak se zachovat měl, přestože udělal to nejlepší, co mohl, jedná se o duchovní pokušení. Dalším příkladem může být situace člověka, který miluje své bližní a hodně se pro ně angažuje. Jestliže tato láska je napadena pocity, že jeho úsilí je stejně zbytečné a že na tom stejně nezáleží, že stejně všem nepomůže a že svého úsilí má raději nechat, jedná se také o pokušení duchovní.

Tyto dva typy pokušení, nebeská a duchovní, nazýváme souborně pokušeními duchovními, týkají se totiž duchovních záležitostí člověka a odehrávají se v jeho svědomí. Svědomí je Boží přítomnost u člověka, je to takový hlásek, který hodností naše myšlení, chtění a konání. Je tvořeno novou vůlí a novým rozumem, které člověk dostal od Pána. Lidé, kteří svědomí nemají, t.j. kteří nemají jasnou představu o tom, co je dobré a co je špatné, nemohou ani prožívat duchovní pokušení; chybí jim základna, kde by se tyto duchovní boje mohly odehrávat.

Čím více člověk miluje pravdu a dobro, tím je Boží přítomnost u něj silnější. Jestliže dojde k tomu, že Boží přítomnost u člověka je silnější nežli člověkova láska k dobru a pravdě, přichází člověk do pokušení. Připomeňme si při této příležitosti lidové úsloví - "Koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje." Toto úsloví přesně vyjadřuje situaci, kdy je Boží přítomnost u člověka větší než láska tohoto člověka k dobru a pravdě.

Pokušení si můžeme také představit jako situaci, kdy zlí duchové spokojeně spočívají u člověka v určité rovnováze s anděly, jisti si svým postavením, a náhle se tam objeví nějací další andělé. Zlí duchové se vyděsí, že přijdou o své pozice, a dají se do boje. A tento boj mezi anděly a zlými duchy, neboli mezi dobrem a zlem a mezi pravdou a nepravdou, se nazývá duchovní pokušení. Ta však nejsou příliš častá, obvyklejší jsou tzv. přírodní pokušení. Jsou to všelijaká neštěstí, smutky a úzkosti, které souvisí s přírodními nebo tělesnými záležitostmi člověka - např. starosti se zaměstnáním nebo nemoci a různé tělesné potíže. Každý stres našeho všedního života bychom mohli nazvat přírodním pokušením. Tyto těžkosti přerušují příjemnosti života člověka. Jejich účelem je pozvedávat mysl člověka k vážnějším a hlubším tématům, často náboženským. V těchto případech se spojují pokušení přírodní s pokušeními duchovními. Jistě jste četli nebo slyšeli příběhy o lidech, kteří úplně změnili způsob svého života jako reakci na nějaký takový prožitek. Jedním z takových příběhů, který možná znáte, je příběh osmnáctileté dívky Joni, jež si skokem do vody zranila páteř natolik, že celá ochrnula a o svém dlouhém období adaptace na novou životní situaci pak napsala knihu.

Podívejme se nyní na pokušení, která prožíval náš Pán Ježíš Kristus. Víme, že se nám podobal ve všem kromě hříchu, víme tedy, že nám byl podoben i v tom, že prožíval pokušení. Jeho život od raného dětství až do posledního okamžiku byl jediným řetězcem pokušení, zároveň však také jediným řetězcem vítězství nad nimi.

V Bibli najdeme pouze poměrně krátkou zmínku o Ježíšových pokušeních, a to v evangeliích podle Marka, Matouše a Lukáše. Poslechněme si teď, co o Ježíšových pokušeních píše Lukáš:

Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těchto dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať je z něho chléb." Ježíš mu odpověděl. "Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem." Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno Tvé." Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat." Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno "andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili a "na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen." Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého." Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle. Lk 4,1-13

Všechna pokušení, jak už jsme se zmínili, jsou vlastně útoky zlých duchů na některou z náklonností člověka. Zlí duchové chtějí totiž člověka zničit, a když se jim podaří zničit to, co člověk miluje, je to, jako by zničili jeho život. U Pána to byla Jeho láska k lidskému pokolení, která byla cílem útoků zlých duchů.

Náš úryvek z Lukáše, který pojednává o všech Ježíšových pokušeních v souhrnu, podává i další podrobnější zprávy o Jeho duchovních bojích. Z veršů 5-8 se např. dozvídáme, že Pán musel bojovat proti lásce ke světu:

Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno Tvé." Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat."

Verše 9-11hovoří o Ježíšových bojích se sebeláskou:

Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno, andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen."

Závěrečný 13. verš nás upozorňuje na to, že pokušeními na poušti Ježíšova pokušení neskončila:

Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.

Ustavičná Ježíšova vítězství v pokušeních jsou zřejmá z 11. verše 4. kapitoly v evangeliu podle Matouše:

V té chvíli do ďábel opustil, a hle andělé přistoupili a obsluhovali ho.

Ve své knize Nebeská tajemství Swedenborg o Ježíšových pokušeních říká toto:

Pán byl od nejútlejšího věku až do posledního okamžiku svého života na světě napadán všemi pekelnými mocnostmi, proti nimž ustavičně bojoval a nad kterými ustavičně vítězil, a to jenom z lásky k lidskému pokolení. A protože tato láska nebyla lidská, ale Božská, a protože pokušení jsou tak velká, jak velká je láska, můžeme si představit, jak hrozná pokušení to byla a jak velké byly útoky pekel. Toto všechno vím naprosto jistě.

Pán Ježíš bojoval v pokušeních proti zlým duchům ze své vlastní Božské síly, my lidé však v bojích se zlými duchy nezmůžeme nic. Je to Pán, kdo v pokušeních bojuje za nás, pokud mu to umožníme. Jestliže věří, že v po-kušeních dokáže zlým duchům čelit ze své vlastní síly, zavírá své nitro Božímu vlivu a Pán nemůže potom za něho bojovat. V takové situaci člověk podstupuje jen pokušení zevního rázu, jež mu neprospívají. Své nitro člověk otvírá Božímu vlivu tak, že na sobě nalézá své chyby a své viny, uznává je, vyznává je před Bohem a s Boží pomocí se snaží o změnu k lepšímu.

Závěrem si uveďme úryvek z 1. kap. Jakubova listu:

Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.

Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý , kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.

Neklamte sami sebe, milovaní bratři. Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu. Z jeho rozhodnutí jsme se zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. Jk 1,2-4;12-18

Knihy online