Knihy online

STVOŘENÍ V ŠESTI DNECH?

Christopher Hasler

Pro nás Evropany může být překvapením, že v USA je diskuse kolem biblického líčení stvoření světa stále horkým bramborem. Mělo by se ve školách vyučovat pouze tomu, co říká Bible, nebo by se měl také přednášet vědecký názor, že stvoření trvalo mnohem déle než jen šest dní? Průzkumy říkají, že polovina obyvatel Ameriky si přeje zůstat u biblického pohledu.

Dříve než vás pozvu k úvahám nad příběhem knihy Genesis, bude jistě správné, když vám nejprve sdělím svůj názor. Věřím, že vše, co nám tento příběh líčí, jsou nesmírně důležité pravdy o našem stvoření - což nemusí být nutně o našem fyzickém či geologickém původu - ale o nadčasovém stvořování, protože každý z nás je narozen podle předem daného řádu a může se vyvíjet pouze skrze určitou posloupnost kroků či vývojových etap. Ať už se učíme chodit, mluvit nebo počítat, vždy musíme začít od počátku a krok za krokem se zdokonalovat.

Z mého pohledu nám Bible obecně říká, že stvoření se stalo na přímý Boží rozkaz, tedy že On byl oním původním principem. Také nás však učí, a to velice podrobně, jak se duchovně vyvíjíme. Mají-li mít pro nás inspirované mýty nějaký význam, musíme se je naučit interpretovat a neničit je tím, že je chápeme zcela doslovně. Pokud někdo za každou cenu trvá na tom, že Esopova bajka je o chování žab, lišek a krkavců, pak se nic nedozví o svém vlastním chování.

V podobném duchu vás chci vyzvat, abychom odložili představu, že první kapitola Genesis je o události, která se stala na počátku času, ale že tato kapitola má daleko osobnější poselství pro každého z nás: je to obecná pravda, nadčasová pravda o každém novém stvoření, o vašem i mém narození a o našem úsilí povznést se z počáteční nevědomosti na úroveň lidské bytosti.

Hned zpočátku si musíme říci, že jsme stvořeni do dvojího dědictví: "Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi." To znamená, že máme nebeské dědictví, což je naše mysl neboli duch, a máme fyzické dědictví, což je naše "pozemská" část, tedy naše tělo se všemi svými orgány a činnostmi.

Tělo občas determinuje naše vědomí, protože se často velice zabýváme svými tělesnými potřebami a váhu svého těla cítíme téměř jako břemeno. Příležitostně nás však duch odnese od našich tělesných starostí a my se můžeme povznést svou představivostí nebo svými myšlenkami do mnohem vyšších oblastí, kde můžeme letmo zahlédnout zcela odlišnou existenci.

Avšak krátce po narození je naše mysl ještě nezformovaná a v temnotě. Je lidská jenom potenciálně, protože v ní prozatím není žádné světlo pravdy, ani v ní nejsou žádné kvality dobra - a honem musím dodat, že ani zla. Mohou v ní být náklonnosti ke zlu, ale nikdo se nerodí jako zlý.

Dovolte mi stručně vysvětlit, že šest hlavních vývojových etap člověka (šest dní stvoření) je pravdivých, co se týče našeho přírodního vývoje, kde představují první krůčky v procesu sebeuvědomování a postupného oddělování a rozpoznávání sebe sama jako bytosti oddělené od okolního světa. Stejný proces však probíhá také na úrovni našeho ducha. Porovnávat tyto dva paralelně probíhající procesy vývoje by trvalo příliš dlouho, a tak se omezím pouze na duchovní evoluci, ke které může dojít teprve v našem dospělém věku, kdy jsme schopni samostatného uvažování. Mějme však na paměti, že když se obrátíme k duchovnímu vývoji, kráčíme vlastně opět po stezce, kterou jsme již jednou prošli.

Materialista přebývající v každém z nás často přesvědčuje, že docela stačí žít pro tento svět, být úspěšný a šťastný. Proč mu to však vždy nevěříme a nakonec shledáme, že to není uspokojující ani naplňující pojetí? Proč máme hlubší tušení jiné dimenze? Proč jsme z času na čas přesvědčeni o existenci vyšší pravdy a oslnivějšího světla?

"A nad vodami se vznášel duch Boží."

Naše psyché je často popisována jako "voda" - hluboký nevyzpytatelný oceán kolektivního nevědomí, z něhož si pochopitelně uvědomujeme pouze malou část paměti, kterou všichni máme a ve které jsou uloženy všechny naše myšlenky, pocity a zážitky. Opakovaně se v nás objevují silné touhy a naplňují nás svou naléhavostí. Uvědomujeme si, že jsou určité ideje, které přinášejí světlo do mysli a ukazují nám vyšší hodnoty, které nazýváme pravdami.

Každý člověk, bez ohledu na místo, kulturu či rasu, je v Boží péči a v Božím světle. Čas od času se mu dostane vnitřního volání, uvědomění si vnitřního světla, které ho bude nutit poznat a pochopit smysl života, pravdy, dobrého a špatného. Bude to natolik individuální a tak upraveno pro zkušenosti určitého člověka, že nikdo jiný nebude schopen pochopit význam, který to pro něho má.

Když zareagujeme a nadchneme se tímto novým světlem, začíná pro nás nový den a náš život už nikdy nebude stejný. Poprvé nabudeme vědomí o světle pravdy, které bude zcela odlišné od všech našich předcházejících znalostí a představ.

"A Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí."

Někteří lidé nazývají tento zážitek "konverzí", ale my věříme, že "spatření světla" je skutečně pouze prvním krokem na mnohem delší cestě k dokonalosti. Mnohé se v nás bude muset změnit a od mnohého se budeme muset oddělit, než dorazíme ke svému určení.

Druhý den Bůh způsobí rozdělení vod na vody pod a nad nebeskou klenbou, takže jasně vidíme, že první čtyři dny se týkají oddělování, dělení a definování. Jak tento proces prožíváme? Kdykoli přijmeme nějaký nový ideál, vždy to znamená výzvu našim dosavadním zvyklostem a postojům.

Stanete-li se vegetariánem, budete muset roztřídit své staré zásoby jídla a zbavit se masných výrobků.

Stanete-li se členem nového klubu, vaše členství vás donutí změnit váš časový rozvrh a přijmout nové priority.

Musíme si říci: "Toto je důležitější než tamto. Něčeho budu muset nechat, abych si udělal čas a prostor pro svou novou víru."

Začínáme si uvědomovat, že ne vše v našem životě je stejně důležité. Například naše paměť obsahuje tisíce informací. Mnoho z nich nikdy nepoužijeme, a tak je zapomeneme (i když je nikdy zcela neztratíme); ale některé z nich jsou skutečně životadárné! Když začneme přemýšlet o životě hlouběji a budeme chtít rozvinout svůj vnitřní potenciál, pak nebudeme chtít strávit každý večer sledováním televizních komiků nebo věnovat mnoho hodin sportu. Pak raději přeladíme na závažnější programy nebo se budeme setkávat s lidmi, kteří nám mohou pomoci kráčet po naší vnitřní cestě.

Tento proces je popsán vyprávěním o rozdělení vod. Některé poznat ky patří vyššímu řádu, jiné nižšímu, i když i ty jsou užitečné. To je druhý den, druhá etapa našeho vývoje. Patrně jste již zažili tyto bouřlivé časy, které mohou být velice bolestivé. Naše nižší přirozenost v podstatě nevítá žádné změny v našem životě, protože se obává o svou existenci.

Možná vám připadne zvláštní, pokud jste si toho všimli, že až dosud jsme se zabývali pouze vodou a světlem. Je tomu tak proto, že náš vývoj je nejprve založen na našich rozumových schopnostech. Je to proces třídění našich myšlenek a postojů. Z vnějšího pohledu se nemusí jevit žádné známky, že se v nás odehrává něco velmi důležitého. Možná je tomu tak i proto, že se nacházíme ve velice zranitelném postavení, a kdybychom se odhalili soudu druhých lidí, nebyli bychom ještě dostatečně silní, abychom svou pozici uhájili. Je to svým způsobem osamělý stav. Nové pocity se však již začínají vyvíjet. Možná, že si lámeme hlavu, jaký mají všechny ty změny smysl a jsou-li k něčemu dobré. Dokonce i sami sobě můžeme říci: "Jsem praktický člověk, ideje jsou v pořádku, ale rád bych měl pocit, že stojím na pevné zemi." Pokud jste si někdy něco podobného řekli, pak už víte, co přinese třetí den:

"I řekl Bůh: "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš." ... Pak Bůh řekl: "Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím ...; a stalo se tak."

Každý nový krok vpřed je Božím podnětem, který nám představuje nové ideje, nové touhy a nyní, třetího dne, nové aktivity. Krok za krokem dospíváme, právě tak jako v našem dětství, do období, kdy odkládáme staré hračky a chceme zažívat něco nového, dosahovat nových cílů a zajímat se o zcela nové zážitky a zkušenosti, o kterých jsme dříve neměli ani potuchy.

Dříve než se pustíme do objevování duchovního smyslu prvního růstu vegetace, bude patrně užitečné si připomenout, že veškerý život na zemi závisí na travním cyklu. Všechno závisí na trávě, protože i masožravci jedí býložravá zvířata, tedy samozřejmě i my. Proto musí mít příští krok našeho vývoje obrovský význam. Ze stavu hluboké ponořenosti do sebe sama začneme pociťovat potřebu něco ze sebe vydat a nasměrovat se ke světu mimo nás.

Zamysleme se nad zázrakem růstu, například na jaře, kdy ze zdánlivě jalové půdy vyraší první křehké výhonky trávy. Svým způsobem je to zázrak, zvláště když si uvědomíme, jak je nový život osudově důležitý pro naše přežití. V této etapě našeho duchovního vývoje si postupně uvědomíme novou potřebu dělat něco praktického, vyzkoušet své nové myšlenky v praxi. Možná, že si nejsme příliš jisti, jak to máme udělat, ale zkusíme to. Zpočátku jsme váhaví a plaší. Nejsme si jisti reakcí ostatních. Možná nám neporozumí a vysmějí se nám.

Tímto způsobem se v našem životě objevují první známky skutečně duchovního života a my přitom objevíme něco úžasného: ty malé činy skutečně nesou ovoce. Přinášejí s sebou změny v našem životě i v životě jiných lidí. Uveďme si malý příklad. Dejme tomu, že v práci máme někoho, koho ostatní nemají moc rádi a neustále si ho dobírají. Jednoho dne z toho však mám špatný pocit a začnu se k němu chovat laskavě. Jednám s ním jako s přítelem a popovídám si s ním, zatímco dříve jsem ho ignoroval. Onen člověk získá sebedůvěru, cítí se šťastnější a uvolněnější. Již se necítí být mimo společnost a já shledám, že je v něm velký potenciál, který jsem v něm nikdy dříve pro své předsudky neviděl. Takto poznávám, jak i jen malé laskavé skutky žijí svým vlastním životem a ve spojení s ostatními lidmi mohou samy sebe donekonečna produkovat a reprodukovat.

Samozřejmě nás tyto činy zprvu stojí mnoho námahy. Víme, že nás stojí hodně úsilí, času a někdy i peněz. Na tomto stupni vývoje je pro nás stále velmi důležité, aby naše činy byly uznávány a povšimnuty. Potřebujeme, aby nám bylo děkováno, abychom byli oslavováni a také odměněni - tak jako je tomu s dětmi, když pro nás něco udělají. To vše je naprosto v pořádku. To vše je součástí našeho vývoje. Proto je vegetace tak vynikajícím příkladem tohoto procesu. Naše první dobré skutky jsou ještě pevně zakořeněny v našem egoismu. Nejsme ještě schopni je tak snadno pustit, a proto je držíme, protože nás mnoho stály.

Nyní jsme dosáhli kritického stavu, bodu obratu našeho nového zrození a duchovní evoluce. Ten je zobrazen dnem čtvrtým. Zde máme dojem, jako by se Bůh náhle rozpomněl, že by měl také stvořit slunce, měsíc a hvězdy. Nic nedokládá přesvědčivěji, že nečteme zprávu o fyzickém stvoření naší sluneční soustavy, protože slunce, jako její střed, muselo být první, ale tady se jeho stvoření jeví jako dodatečný nápad. Jak mohly rostliny, keře a stromy růst bez slunečního tepla? Bez slunce pochopitelně nerostly. Slunce zde bylo od počátku, protože představuje zdroj Života a Božské lásky, která vyzařuje do celého stvoření. Biblická zpráva však velice přesně popisuje, jak dalece jsme si vědomi toho, co se s námi děje. Odhaluje nám, že jsme stále do značné míry sebe-dostřední, zápolíme se svým egoismem, a proto si stěží všímáme toho, co se děje.

Tím mám na mysli, co se děje v nás. Jednoho dne však o sobě postupně objevíme velkou pravdu, a to velmi prostou, avšak naprosto podstatnou pravdu:

Náš život přichází od Boha;
On dodává světlo, energii v nás;
On jediný nás ochraňuje a vede nás.

Vnitřní zápas, pociťovaný jako sebepopírání, není ve skutečnosti naším bojem, protože Bůh je vždy v nás a my si můžeme dovolit jít a nechat se nést v jeho náručí a vyhřívat se na výsluní jeho lásky. Můžeme to přirovnat k tomu, když odložíme naše těžké zimní oblečení a vyjdeme ven do slunečního tepla. Všichni víme, jak je to nádherné.

Ve čtvrté etapě se toto děje duchovně. Máme osvobozující pocit a dovolíme si svobodně přistupovat k druhým lidem laskavými slovy a do-brými skutky zcela bez zábran. Nejsme už více závislí na poděkování a uznání. Dobrý skutek je odměnou sám o sobě, protože jsme pouhými zprostředkovateli Božského života. Předáváme něco, co nám nepatří, a právě proto je to mnohem úžasnější, než kdybychom předávali pouze svůj vlastní rozum a sílu. Ty jsou nutně omezené, zatímco Boží dary jsou živé a nekonečné. Dobro, které konáme, patří Bohu, nikoli nám.

Jak jsem už předeslal, čtvrtý den je předělem našeho duchovního vývoje, i když doslovně se to tak nejeví. Božské slunce však na počátku nenajdeme. Vidíme pouze jeho odraz jako první světlo pravdy, aniž známe jeho původ. Swedenborg říká, že v duchovním světě, ve skutečném cíli naší životní cesty, vidí andělé duchovní slunce stále před sebou, kamkoli se otočí. V tomto slunci vidí první symbol Božské přítomnosti ve svých životech. Vědí, že za vše, co mají, vděčí nekonečné lásce Stvořitele, který na ně neustále vylévá svůj život.

Vedle slunce se objevuje také měsíc a hvězdy. K čemu je nám měsíc, když máme slunce? Bible se zabývá skutečnou situací našeho života. Bylo by velmi příjemné, kdyby za námi někdo přišel a řekl: "Přidáš-li se ke mě a budeš-li mě následovat, nebudeš mít žádné těžkosti, budeš zdravý, bohatý a moudrý." Ježíš takto snadnou cestu nikdy nesliboval, ač někteří lidé takové sliby dávají, protože velmi dobře vědí, že nakonec přesně toto chceme všichni slyšet. Ale život takový není. Život je obtížný a my musíme procházet těžkými obdobími zkoušek a pokušení. Slunce vždycky tak jasně nesvítí. Někteří naši blízcí mohou zemřít za hrozných okolností a pak zažíváme v duši hlubokou noc. Stále však máme svou víru, aby nás podpírala. Když se Bůh zdá být příliš vzdálený, jeho odražené světlo stále září v mysli, tak jako slunce ozařuje krásný měsíc. Někdy je tím jediným, co nám zbývá, naše důvěra. Když se díváme zpět na svůj život, dojdeme k závěru, že náš život byl veden Prozřetelností právě během těchto významných okamžiků, kdy jsme museli provést nějaké změny. A tak pokračujeme v naší cestě s důvěrou, že i toto temné období jednou skončí a my vstoupíme do nového dne, který bude opět plný světla.

Právě z tohoto důvodu stvoření expanduje do zcela nových životaplných forem poté, co zjistíme přítomnost slunce na našem vnitřním obzoru. Od rostlinného růstu postupujeme k živým stvořením, která mají svobodu pohybovat se všemi směry: nahoru, dolů, doprava a doleva. Naše jednání plyne k druhým bez zábran. Nechte je plavat, ať si kdekoli najdou čerstvou vodu k rozmnožování; nechte je odletět na křídlech lásky a najít si nová hnízda v životech druhých lidí. To se děje pátého dne.

Poslední den se objevují teplokrevná zvířata; ta představují naše emoce, sílu a inteligenci, tedy vše, co patří k člověku. Obvykle si toho nejsme příliš vědomi, ale máme s různými zvířaty v přírodě mnoho společného. Mnoho se od nich můžeme naučit a často nás i zahanbují, protože u nich můžeme vidět daleko krásnější charaktery. Ona jsou stvořeními, která se, na rozdíl od lidí, neporušila zneužitím velkého daru svobody. Je toho opravdu hodně málo, na co bychom mohli být pyšní, když se podíváme na svět kolem sebe; přitom náš duchovní potenciál je nepřekonatelný a stále nás volá, abychom si to uvědomili. Proto je Bible, pokud ji správně chápeme jako průvodce naší duchovní evolucí, tak nesmírně cenným darem v našich rukou. Vždy ji pečlivě opatrujte. Také musím dodat, že se nyní nově objevuje probuzení naší zodpovědnosti za živočišnou a rostlinnou říši i za samotnou zemi. Pomalu se stáváme citlivějšími a více se staráme o své životní prostředí - uvědomujeme si, že nějakým způsobem je každý z nás součástí druhého.

Ve starých dobách byli lidé naprosto nevinní a díky tomu se cítili být úzce svázáni se všemi věcmi a zvířaty. Dokonce chápali, že věci a zvířata představují jejich dobré i odporné náklonnosti, které musí postupně všechny dostat pod svou kontrolu - tím myslím vládnout svým lidským emocem a nenechat je řádit a zničit vše, co si přejí. Někdy můžeme tuto nevinnost a souznění s přírodou na okamžik zažít s lidmi, které nazýváme "primitivní". Ty jsme ještě "nezcivilizovali" svou lačností a nadbytkem.

Skončeme však pozitivně, připomenutím největšího slibu, jakého se nám může dostat, shrnutého v následujících slovech, popisujích konečné stvoření člověka:

"I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby . . ." Tak Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem; stvořil ho, aby byl obrazem Božím; muže a ženu je stvořil.

V těchto několika slovech plných tajemství se dostáváme k samému cíli, kvůli kterému zde máme popsánu celou evoluci z temné nevědomosti k pl-nosti skutečně lidského charakteru. Je velice důležité si uvědomit, že se nerodíme plně člověkem jen proto, že máme lidskou postavu a chodíme po dvou nohou. Jistě jste slyšeli o dětech, které vyrůstaly mezi zvířaty a které běhaly, lovily a chovaly se jako zvířata bez viditelných lidských rysů. Člověk není vybaven tak silnými pudy, které jsou nositeli všech nezbytných informací pro život, jako zvířata. My lidé se rodíme negramotní a všemu se musíme naučit tím, že si to zvolíme. Svoboda volby v tom všem hraje podstatnou roli. Skutečně si můžeme vybrat, kým se chceme stát, a proto potřebujeme rady a pokyny, aby nám pomohly zvolit si nejlepší cestu. Jestliže nás však naše postava nebo chůze po dvou nohou nečiní lidmi - konečně invalida s jednou nohou může být daleko více člověkem, než tělesně zdravý, ale sobecký tenista - co je potom skutečné lidství? Několik slov o stvoření člověka k obrazu a podobě Boží nám dává jasnou odpověď.

Dlouho mi vrtalo hlavou, proč lidé nepřikládají těmto slovům větší váhu. Je přece zřejmé, že jsme-li stvořeni k Božímu obrazu a podobě, pak bychom se patrně mohli dozvědět něco o Bohu tím, že bychom prozkoumali svou vlastní přirozenost, mysl a potenciál. Velmi stručně si řekněmě, že dvě základní schopnosti, které potřebujeme k životu v lidské společnosti, jsou inteligence a správná motivace. S lidmi, kteří ztratí rozum, nemůžeme jednat jako s obyčejnými dospělými; musí se o ně pečovat jako o malé děti, nic se jim nedá vysvětlit a nemůžeme je nechat volně se pohybovat. Dále je zřejmé, že charakter člověka je takový, jaká je jeho láska. Miluje-li dominantní postavení a moc nad ostatními lidmi, tak takový také je. Jiný člověk může být milující, opatrující a hledající pomoc pro nemocné, nevzdělané, trpící hladem či pro lidi bez přístřeší. Láska (neboli motivace) je přitom důležitější schopností než inteligence, protože láska používá inteligenci k dosažení svých cílů.

Obrátíme-li nyní svou pozornost k Bohu, zjistíme, že nejenom jeho pojmenování se skládá ze dvou jmen, např. Pán Bůh, Ježíš Kristus, ale že jsme byli stvořeni k jeho obrazu a podobě. To proto, že Bůh je zdrojem všeho našeho bytí a zdrojem vší lásky a moudrosti. Láska dává sama sebe plně a cele a moudrost uvážlivě dává dál toto sebe-dávání co možná nejúčinnějším způsobem. Vědci již mnohokrát uznali, že přírodní zákony jsou úžasně moudré, ale nepovšimli si, že za touto moudrostí a ohromující inteligencí se skrývá láska, skutečný zdroj veškeré energie a pohybu.

My lidé jsme byli stvořeni se schopností přijímat, vážit si, radovat se a sdílet s ostatními jak lásku, tak moudrost. Schopnosti milovat (nebo chtít) a myslet nám byly dány proto, abychom si mohli zvolit, že se staneme příjemci této moudrosti a lásky, tedy podobou a obrazem Božím. Podoba představuje Boží lásku, obraz jeho moudrost. Naše přirozenost je však nejprve přetvořena pomocí pravdy, proto se obraz obyčejně uvádí před podobou.

Bůh nás však k ničemu nenutí. My si skutečně můžeme vybrat, kým chceme být. Boží energii a život můžeme přijímat neustále a použít ji výhradně k sobeckým nebo dokonce k destruktivním účelům; k sebeuspokojení a požitkům. Můžeme se rozhodnout využívat druhé lidi nebo vybudovat impéria na miliónech mrtvých lidí. Jak se toho snažíme dosáhnout, ztrácíme Božský obraz a podobu z našeho charakteru. Stáváme se nelidskými a zdráhám se použít Slovo "bestiálnímí", protože zvířata neklesají do takové zkaženosti, ale zůstávají v souladu se svým životem, do kterého byla stvořena.

Tak, co je zde v sázce? Proč je těch šest etap tak důležitých?

Jenoduchá odpověď zní, že dokud nedosáhneme dokonalé slávy člověka, t.j. dokud nejsme skutečně milujícími a moudrými lidmi, nikdy nedosáhneme sedmého dne, který představuje odpočinek a pokoj. Lidé si často myslí, že nebe je místem nekonečného nicnedělání, protože si ho představují jako věčný Sabat. Bible však vyjadřuje své ideje na daleko vniternější úrovni. Odpočinek o Sabatu představuje v duchovním vědomí odpočinek od práce na našem znovuzrozování, od potíží s dosažením lidské úrovně vědomí, kam se sobectví a lži již více nemohou vetřít. Právě tak jasně ukazuje, že ti, kdo jsou ještě ovládáni sobectvím a překrucují pravdu ke špatným cílům, jsou neustále ve stavu rozháranosti a zmatku. Je to stav neutišitelné hladové lakoty, obav a strachu z reakce ostatních, zlost na ty, kdo se nepodřídí nebo kteří triumfují. Prorok Izaiáš to jasně shrnul slovy: "Nemají pokoj svévolníci, " praví Hospodin." (48,22; 57,21). Není tomu tak proto, že by Bůh oplácel zlo pekelným trestem, ale zkrátka životní skutečností, že zlo je ze své povahy nepokojné. A zlí lidé zažívají své vlastní peklo, které si sami vytvořili, již v tomto životě. Nikdo jim ho nevnucuje, je součástí jejich pravé podstaty.

Bůh nám ve své milosti ukazuje, jak získat život vnitřního pokoje a užitečnosti. Když se staneme lidmi lásky, máme potřebu tuto lásku vyjadřovat a sloužit druhým. Život v nebi je ve skutečnosti velice rušný, naplněný sdílením, pomocí, učením a zdokonalováním. Vše ale probíhá v atmosféře pokoje a vnitřní radosti. Je to něco, čeho můžeme do určité míry dosáhnout i zde. Více než to, my musíme tuto cestu nastoupit již tady, chceme-li v ní pokračovat navěky. Ježíš nám to sděluje zcela přímo:

"Království Boží je ve vás." Lk 17,21

Tento výrok zřetelně potvrzuje, že Ježíš mluvil k vnitřnímu člověku, ve kterém by obraz a podoba Boží měly sídlit, protože dokud nemáme vnitřní pokoj, energii lásky jako náš střed, nejsme ani schopni mít nebe kolem sebe. Pak jenom projektujeme svůj charakter na okolí a přetváříme ho ke svému obrazu.

Žijeme v nepokojném a nelidském světě, který nás často činí nešťastnými, a máme pocit, že nemáme žádnou šanci něco s tím udělat. Ale tak to není. Máme v sobě Bohem vrytý vzor lepšího života, který v době nese své vlastní živoucí seménko a plodnost. Jeden jediný skutek lásky se dotkne ostatních a pomůže jim změnit se a růst. Volba je v našich rukou a srdcích každý den, každou hodinu každého dne. My můžeme provést změnu nejenom ve svém životě, ale máme vliv i na lidi, mezi kterými žijeme. Jako rozumné bytosti vidíme, že tato duchovní evoluce má nakonec smysl. Může být však pozitivní a dobrá jen tehdy, když ji uskutečňujeme. Pak nás vyvede z beznaděje, útlaku, závislosti na drogách, z krutosti a zkaženosti. Týká se to nás všech. My všichni můžeme pomoci. Každý z nás může mít v sobě království Boží.

Knihy online