Člověk proti Bohu a Slovu

Člověk je jediným pozemským stvořením vyznačujícím se touhou pochopit své místo na tomto světě, odkud se tady vzal a zda smrt a tedy i jeho život směřuje k pouhé nicotě, tedy nesmyslnému smyslu jeho vlastního zrození, či naopak, jeho život dává životu a tedy i smrti smysl a nicotu zcela vylučuje. A tak, podle svých životních zkušeností, celoživotního dotazování dospívá k přesvědčení, že život není zcela náhodným procesem přírody, ale má svého Stvořitele, či naopak, život je jen zcela náhodná evoluční cesta vývoje organizmů umožněná vhodnými podmínkami k životu na planetě Zemi, nacházející se v optimální vzdálenosti od hvězdy přiměřené velikosti, životodárným světlem a teplem oplývajícím Sluncem. A přesto kladná odpověď na tuto otázku, zda existuje Bůh, či nikoli, je pro kvalitu života na planetě zcela zásadní.

Odpověď na ni nám dává Slovo Bible, avšak pyšná nadutost církví, pasujících se na zástupce Boha na zemi, ve snaze vysvětlit mnohá tajemství Slova zplodila dogmata, která se stala impulzem mocenských sporů a zápasů ve jménu Božím, podnes tak krvavých, masových a krutých,  trestuhodně diskreditujících samotného Boha. Důsledkem toho se otázka existence laskavého, milujícího a moudrého Boha stala pro mnohé z nás bezpředmětnou a dovedla je až k popření Jeho existence, znevěrohodnění Slova Božího i významu samého křesťanství pro život člověka a lidského společenství. Pohlédněme ve zkratce  na argumenty,  kterými tito svůj postoj proti Slovu a Bohu zaštiťují. Jako příklad použijeme první část filmu Petera Josepha, s názvem Zeitgeist. (Dále jen ZG.) Druhá část se zabývá událostmi 11.září 2001 a není předmětem tohoto tématu.

Film začíná  úvahou o povaze duchovnosti:

ZG.: „Duchovnost je prostý pojem, který vlastně znamená: mít cosi do činění s intuicí. V náboženské tradici je duchovnost úmyslně vtěsnána do jiného významu. Nějaký čin buď není v souladu s Božím principem, a nebo naopak, je v souladu s božím… něčím….“

Jan Samuel Mařík, znalec Swedenborgova díla, ve svých Pohledech do tajemství Bible str. 41, odkazující se na Swedenborgovo dílo O Pánu, píše: „Vlastní duchovností je chtít pravdu, protože je pravdou. Takové chtění je zbavené přírodnosti, která je charakteristická tím, že nechce pravdu pro pravdu samu, ale jen jako prostředek k dosažení utilitárních cílů. Jen pravda odloučená od světských a osobních zájmů je duchovní, protože v podstatě pravdy je Božství. Proto chtít pravdu, protože pravdou je totéž, jako uznávat, uctívat a milovat Božství.“

ZG.: „Náboženství se podařilo přesvědčit lidi, že na nebi existuje neviditelný muž,“….  

Podívejme se nejdříve ve zkratce, co to je náboženství:

První a základní věcí každého náboženství je uznání Božství. Náboženství, které neuznává Božství, není žádným náboženstvím. Předpisy každého náboženství se soustředí na bohoslužbu, a tedy na to, jak uctívat Božství, aby Jím byl člověk přijat. A nakolik se to vše usadí v mysli člověka, tedy natolik to člověk chce a miluje, natolik jej vede Pán. Je známo, že nekřesťané žijí mravný život právě tak, jako křesťan, mnozí z nich ještě lepší, než oni. Člověk žije mravný život buď kvůli Božství, nebo kvůli lidem ve světe. Mravný život vedený kvůli Božství je životem duchovním. Obojí se sice jeví navenek stejné, uvnitř však jsou rozdílné. První vede ke spáse, druhý ne. Kdo žije mravný život kvůli Božství, toho vede Božství, kdo jej však žije kvůli lidem ve světě, ten vede sám sebe. Objasním to příkladem. Kdo bližnímu nečiní nic zlého, protože se to příčí náboženství, a tedy Božství, ten se zdržuje konání zla z důvodu duchovního. Pokud ale někdo neškodí druhému pouze z bázně před zákonem, ztrátou dobrého jména, cti, nebo zisku a tedy kvůli sobě samému a světu, ten se zdržuje zlého jednání z přírodního důvodu a vede sám sebe…“ (Nebe a peklo odst. 318 kráceno)

 ZG.: „Klamou nás všechny možné instituce. Proč si myslíte, že církev je ta jediná, které se to nikdy netýká? Církevní instituce tohoto světa jsou tou nejhlubší spodinou.“

Lee Woofenden ve své předmluvě ke knize Emanuela Swedenborga Nebeské město (str. 5) píše: „Žijeme v době duchovních revolučních změn. Křesťanská náboženství se stala předmětem kritického zkoumání jako nikdy před tím. Někteří lidé opouštějí své církve. Ostatní si podržují konfesijní vazby, avšak touží po hlubším proniknutí do duchovní reality…“ (kráceno)

Co je církev?  E. Swedenborg nám poskytuje tuto odpověď:
       Církev Páně je všude tam, kde lidé žijí v dobru podle svého náboženství a uznávají Božství. Ti budou také Pánem přijati. NP 321

       Všechno co je ve Slově řečeno o církvi platí o jednotlivci v církvi, jinak by jedinec nemohl být částí církve. AC 3480

       Církev je založena na nauce, neboť nauka učí, čemu máme věřit a jak žít. Církev je církvi z nauky a náboženství je náboženstvím dle života podle nauky.     AR 902

      Každá část nauky je pravdou o sobě – i její dobro je pravdou, neboť nauka tomu jen učí, zatím co  každá část života podle toho čemu učí nauka, je o sobě dobro. I uskutečňování pravd nauky je dobrem. To je rozdíl mezi církví a náboženstvím. Kde však je nauka a není život  podle ní, nelze mluvit ani o církvi ani o náboženství. AR 903

       Církev nikdy nedosáhne svůj praedikát intelektuální cestou, ale z impulzu chtění, tj. vůle.  Všechno bytostné pochází z vůle, a proto nauka netvoří církev, pokud netíhne v celku i jednotlivostech k účinné lásce jako ke konečnému cíli. Církev Páně jako Jeho království v nebesích není nic jiného, než láska k Pánu a účinná láska k bližnímu.
 AC 809            (Jan Samuel Mařík, Pohledy do tajemství Bible)

ZG.: „Bible není nic jiného, než astrologický literární hybrid, podobně jako všechny náboženské mýty předtím. Ve skutečnosti je možné najít přenosy vlastností jedné postavy na druhou postavu i v samotné Bibli. Ve Starém zákoně je příběh o Josefovi. Josef byl Ježíšův prototyp. Josef se narodil zázrakem, Ježíš se narodil zázrakem. Josef měl dvanáct bratrů, Ježíš dvanáct učedníků. Josefa prodali za 20 stříbrných, Ježíše za 30 stříbrných. Bratr Juda chtěl prodat Josefa, učedník Jidáš prodat Ježíše. Josef začal pracovat jako 30-ti letý, Ježíš začal pracovat jako 30-ti letý. A paralely pokračují…

Emanuel Swedenborg v knize O písmu svatém (str.1-3, kráceno) píše:

„Všeobecně se tvrdí, že Slovo pochází od Boha, je božsky inspirováno, a tudíž je svaté: dosud však nikdo nevěděl, kde v něm Božství spočívá. Svou písemnou podobou totiž připomíná jakýkoli běžný spis, jen sloh je neobvyklý – ani tak vznešený, ani tak oslnivý, jakým se zdánlivě vyznačuje dnešní psaní. Z tohoto důvodu člověk, který uctívá přírodu jako Boha (či ještě více než Boha) a své myšlení čerpá sám ze sebe a svého ega, a nikoli z nebe od Pána, může upadnout do omylu v úctě k Písmu a začít jím dokonce opovrhovat: při jeho četbě se pak může sám sebe tázat: Co je to? A co je toto? Může to být božské? Mohl by Bůh, jehož moudrost je nekonečná mluvit tímto způsobem? V čem spočívá jeho svatost, a odkud tato svatost pochází, ne-li z pouze náboženského citu a přesvědčování, které z něj vychází?…

 …Skutečný význam Slova nemůžeme poznat jinak než z duchovního smyslu Slova, a ten nelze osvětlit jinak než učením o souvztažnostech…Protože Božství ve světě se zpřítomňuje souvztažnostmi, bylo také Písmo sepsáno výlučně v souvztažnostech. I Pán mluvil v souvztažnostech, protože promlouval z Božství, neboť co pochází z Božství sestupujícího do přirozeného světa, to se obrací v takové věci, které si navzájem odpovídají s věcmi božskými a které pak ve svém nitru ukládají a skrývají božské skutečnosti, označované jako nebeské a duchovní.

    Odst.21: Byl jsem poučen, že lidé nejstarší církve (tedy církve před potopou) vynikali natolik nebeským duchem, že rozmlouvali s nebeskými anděly a že byli schopni mluvit s nimi v souvztažnostech. Tím dosáhla jejich moudrost takového stupně, že o čemkoli, co viděli na tomto světě, mohli uvažovat nejen přirozeným způsobem, ale zároveň i duchovně, takže mysleli v jednotě s anděly. Mimoto se mi dostalo poučení, že Enoch, o němž je zmínka v Genezi (1. Mojž 5,21-24) spolu se svými druhy sebral souvztažnosti z úst těchto lidí nejstarší církve a předal jejich znalost dalším generacím: že tak učení o souvztažnostech nejen zůstalo v povědomí, ale dál se mohutně rozvíjelo v mnoha královstvích Asie, zvláště v zemi Kanaán, v Egyptě, Asýrii, Chaldeji, Sýrii, Arábii a také do Řecka, kde však prodělalo proměnu v báje, jak vidíme u nejstarších spisovatelů řeckého národa.

     Odst.22: Protože se však postupem času předobrazy církve, jež byly souvztažnostmi, zvrhly v modloslužebné představy a v magii, byla z Božské prozřetelnosti znalost souvztažností postupně vyhlazena z paměti a u izraelského a židovského národa úplně ztracena a zničena.(Kráceno)

        Odst.23:

…Tak si lidé dávných dob, kteří měli povědomí o souvztažnostech, vytvářeli obrazy, jež byly odrazem nebeských věcí patřících nebi a tedy i církvi. Vyhrazovali jim proto místo nejen ve svých chrámech, ale i ve svých domech, a to ne ke zbožnému uctívání, ale jako připomínku nebeských věcí, které vyjevovaly. V Egyptě i jinde se tedy vyskytovaly obrazy telat a volů, hadů, a také dětí, starců, panen – protože telata a voli označovali citová hnutí a síly přírodního člověka, hadi lstivost smyslového člověka, děti nevinnost a lásku k bližnímu, starci moudrost, panny náklonnost k pravdě, a podobně. Když bylo povědomí o souvztažnostech vymazáno z paměti, potomci začali uctívat obrazy a znamení vytvořená svými předky jako posvátná a nakonec jako božstva sama, protože je nacházeli v chrámech a jejich okolí…

…Povědomí o souvztažnostech přetrvalo u mnoha východních národů, a to dokonce až do Pánova příchodu, jak dosvědčuje příchod mudrců od východu k Pánu při jeho narození. Bylo také příčinou, proč je předcházela hvězda a proč s sebou přinesli jako dary zlato, kadidlo a myrhu. Hvězda, která je předcházela, znamenala poznání z nebe, zlato znamenalo nebeské dobro, kadidlo duchovní dobro a myrha dobro přírodní – a z těchto tří pochází veškeré uctívání Boha…
   Odst.24: Poznání souvztažností, které dává duchovní smysl Slova, nebylo v následujících dobách objeveno: křesťané prvotní církve totiž byli natolik prostí, že jim nemohlo být odkryto – nebylo by jim k žádnému užitku a nebyli by je schopni pochopit. Když pominula tato doba, ujalo se vlády papežství a nad celým křesťanským světem se rozprostřela tma: ti, kdo podléhali této nadvládě a byli utvrzováni v jejich klamech, nebyli schopni ani ochotni vnímat cokoli duchovního, tedy ani souvztažnost přirozených a duchovních skutečností ve Slově. Pak by totiž mohli dojít k přesvědčení, že „Petrem“ není míněn Petr, ale Pán jakožto Skála: stejně by se mohli přesvědčit, že Slovo je svaté až do svého nejhlubšího nitra a vzhledem k němu nemá papežský výnos žádnou váhu.

Avšak i po reformaci, kdy lidé začali dělat rozdíl mezi vírou a láskou k bližnímu a uctívat Boha ve třech osobách (tedy uctívat tři Bohy, které pojímali jako jednoho) zůstaly těmto lidem nebeské pravdy skryty. Pokud by jim byly odhaleny, byli by je zfalšovali a vztáhli by je pouze na víru, žádnou by neuplatnili vzhledem k lásce k bližnímu a lásce k Bohu, a tak by si byli také uzavřeli nebe.

     Odst.25: Nyní byl duchovní smysl Slova Pánem otevřen, (konec 17. století) protože bylo zjeveno učení skutečné pravdy: toto a žádné jiné učení je v souhlasu s duchovním smyslem Slova. Tento smysl je navíc předznamenán zjevením Páně v oblacích nebeských s mocí a slávou velikou“ (Mat 24,30.31) 
Táž kapitola pojednává o skonání věku, kterým je míněna poslední doba církve:

„A hned po ssoužení těch dnů se slunce zatmí, a měsíc nedá světla svého, a hvězdy budou padati s nebe, a moci nebeské se budou pohybovati. Tehdáž se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdyť budou kvíliti všechna pokolení země, a uzříť Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou. Kterýž pošle anděly své s hlasem velikým trouby, i shromáždiť  vyvolené jeho ode čtyř větrů, a od končin nebes až do končin jejich.“

Tato slova v duchovním smyslu neznamenají, že slunce a měsíc se zatmí, že hvězdy budou padat s nebe, že se na nebi ukáže znamení Páně a že Pán bude viděn v oblacích spolu a anděly s troubami: každé jednotlivé slovo zde označuje některou duchovní skutečnost církve a týká se toho jejího stavu, o jehož konci byla tato slova řečena. V duchovním smyslu totiž slunce, jež se zatmí, je obrazem Pána, pokud jde o lásku: měsíc, jenž nedá světla svého, je obrazem Pána vzhledem k víře: hvězdy padající z nebe představují znalosti dobra a zla, které podlehly zkáze: znamení Syna člověka na nebi znamená zjevení Božské pravdy: pokolení zemská, kteráž kvíliti budou, představují nedostatek veškeré pravdy náležející víře a veškerého dobra náležejícího lásce: příchod Syna člověka na oblacích nebeských s mocí a slávou znamená Pánovu přítomnost ve slově a oblaka označují doslovný smysl Slova a sláva jeho smysl duchovní: andělé s hlasem velikým trouby zobrazují nebe, z něhož přichází Božská pravda: shromáždit vyvolené od čtyř větrů, a od končin nebes až do končin jejich znamená novost církve ve věcech lásky a víry. Že zde není míněno zatmění slunce a měsíce, ani pád hvězd na zem, jasně vysvítá u proroků, kteří podobně mluví o stavu církve v čase Pánova příchodu na svět. (Str. 12,13)

V odst. 26 se ale zároveň zdůrazňuje, „že duchovní smysl Slova nebude nadále sdělen nikomu, kdo nesetrvává v ryzích pravdách od Pána…“ V tomtéž díle, O Písmu svatém, jsou uváděny důvody, proč tomu tak je.

(Pozn.: Ve Swedenborgových knihách „Souvztažnost či souvislost“ značí živý vztah mezi věcmi ve dvou různých rovinách reality – obvykle duchovní a hmotné. Můžeme o tom přemýšlet jako o způsobu, kterým se duchovní věci projevují ve hmotné rovině.)

ZG.: A existuje vůbec nějaká nebiblická zmínka o člověku jménem Ježíš, synovi Marie, který cestoval s 12-ti učedníky, léčil lidi a dělal zázraky?

Pakliže nebyl nalezen žádný písemný doklad o existenci Ježíše a jeho učedníků v knihách významných historiků žijících v období života Ježíšova a krátce po jeho ukřižování, má to jistě vyšší, duchovní smysl.

Přesto záznamy o životě Ježíše a prvních křesťanů existují. Jsou jimi Nový zákon Slova, doklady o pronásledování raných křesťanů, římské katakomby, přistání Marie Jakubovy a Máří Magdalény na pobřeží Francie, králů Merovejců, apokryfní evangelia, rukopisy  z Nag Hammádí, legenda o Kopí osudu … Tady můžeme jen citovat Ježíšova slova k Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“(Jan 20,29)

ZG.: Křesťanství stejně jako jiné teistické systémy víry, jsou největším podvodem Věku. Slouží k odpoutání lidí od přírody a sebe navzájem. Podporují slepou oddanost autoritě.

V díle O Pánu a víře, str. 113,114, E. Swedenborg  m.j. píše:

Do církve pod papežskou nadvládou vnikla víra oddělená od pravdy a opanovala ji, protože právě neznalost pravdy byla hlavní ochranou jejího náboženství. Proto v ní také zakázali číst Slovo – jinak by (papež a kněží) nemohli být uctíváni jako božstvo, jejich svatí by nemohli být vzýváni a modlářství by se nemohlo rozšířit natolik, aby jejich mrtvá těla, kosti a hroby byly pokládány za svaté a mohly tak sloužit obchodu. Z toho je zřejmé, jak obrovské klamy dokáže vytvořit slepá víra. Slepá víra přežila i později u členů reformované církve, neboť i ti oddělili víru od lásky k bližnímu. Ten, kdo je odděluje, nemůže znát pravdu a vírou nazývá prostou myšlenku, že něco je tak či onak, aniž by pravdu vnitřně poznal. I pro takového člověka je neznalost ochranou jeho vlastního dogmatu. Dokud mu vládne neznalost spolu s přesvědčením, že teologické otázky jsou transcendentní, dokáže o nich hovořit a neprotiřečit si, ostatní přitom věří, že má pravdu a že jim rozumí…

     „Někdo si možná myslí, nebo se ptá: Může snad někdo vnitřně poznat pravdu, která by tvořila víru? To já nemůžu.“ Řeknu mu však, jak by mohl: Vyhýbej se zlům jako hříchům a jdi k Pánu a budeš znát pravdy tolik, kolik si budeš přát.“

Zbývá ještě osvětlit poslední argument autora ZG, argument astronomicko – astrologický. Vzhledem k jeho významu je uveden v plném znění:

ZG.: Křesťanská víra je parodie na uctívání Slunce, víra ve které z něho udělali osobu, a nazvali ji Kristus a uctívali ho tak, jako původně uctívali Slunce. (Thomas Paine, 1737-1809)  Text RG pokračuje:

     Už od roku 10 000 let před Kristem překypuje historie nápisy  a svitky, odrážející lidskou úctu a obdiv ke slunci. Je lehké to pochopit proč, když s každým ránem to slunce vyjde, přinášejíc světlo, teplo a bezpečí, chránící nás před chladem a slepotou, dravci zaplněnou temnotu noci. Lidé zjistili, že bez něho by nerostlo obilí, a život na planetě by nepřežil. Tyto vlastnosti udělaly ze Slunce nejuctívanější objekt všech dob. Podobně lidé dobře poznali hvězdy. Sledování pohybu hvězd jim umožňovalo poznávat a předpovídat události na dlouhá časová období, jako zatmění nebo úplněk. Hvězdná seskupení se katalogizovala, a dnes je známe jako souhvězdí.


Proč sluneční bohové mají právě tyto vlastnosti?!

Proč panna a proč 25. prosince?

Proč byli 3 dny mrtví a následuje zmrtvýchvstání?

Proč 12 učedníků či stoupenců?

 

 

 

 

 

 

Kříž zvěrokruhu je jeden z nejstarších pojmů lidské historie. Zobrazuje Slunce, jak obrazně prochází skrze 12 hlavních souhvězdí v průběhu roku. Také zobrazuje 12 měsíců v roce, 4 roční období, slunovraty a rovnodennosti.

Pojmenování “zvěrokruh“ souvisí s tím, že souhvězdí byla polidštěna, personifikována, jako osoby, nebo zvířata. Jinými slovy, rané civilizace Slunce a hvězdy nejen sledovaly, ale jim i připisovali vymyšlené příběhy, popisující jejich pohyby a vztahy. Slunce s jeho životodárnou a ochrannou povahou bylo personifikované jako výraz neviditelného stvořitele a boha. Bylo známo jako “ Boží slunce“, světlo světa, spasitel lidstva. Tak jako 12 souhvězdí představovalo zastávky na božské cestě slunce, a bylo pojmenováno podle přírodních úkazů v daném období. Například Vodnář, nosič vody, s kterým přišly jarní deště.

 

 

 

 

Hvězdou na východě je Sirius. Je nejjasnější hvězdou noční oblohy, kterou je 24. prosince vidět v linii se třemi hvězdami Orionova pásu. Tyto hvězdy se dnes nazývají stejně, jako v dávné minulosti: Tři Králové.

 

 

 

 

 

 

 

 

Tyto čtyři hvězdy, Sirius a Tři Králové společně ukazují na místo východu Slunce 25. prosince.

 

 

 

 

 

 

Jsou hojné historické záznamy a odkazy lidí respektujících a uctívajících Slunce. A je velmi jednoduché pochopit proč. Když každé ráno Slunce vychází, přináší světlo, teplo a bezpečí lidí před chladem, slepotou, predátory, kteří se skrývají pod rouškou noci. Lidé pochopili, že bez něj nevyroste úroda a život na planetě by neměl šanci přežít. Tyto skutečnosti dělají Slunce nejuctívanějším objektem všech dob. Taktéž si byli vědomi velmi dobře hvězd, jejichž sledování jim umožnilo rozpoznávat a předvídat události, které se přihodí za delší časové období, jako je třeba zatmění nebo úplněk. Vznikly soupisy hvězdných seskupení, které dnes známe jako souhvězdí.

Dřívější civilizace Slunce a hvězdy jen nenásledovaly, zosobnily si je s přizpůsobivými mýty, popisujícími jejich pohyby a vztahy. Slunce, které dává život a zachraňuje hodnoty, bylo zosobněno jako vzor nikdy neviděného stvořitele – Boha. Boží Slunce, Světlo světa, Spasitel lidského druhu. 12 souhvězdí reprezentuje místa na cestě Božího Slunce. Jejich jména většinou zastávají faktory přírody, které se dějí v daném období. Jako např. Vodnář = posel vody, který přináší na jaře deště.

Panna Marie je  souhvězdím Panny také známé jako  Virgo.

 

 

 

 

 

 

Virgo je v latině panna, je také známo jako „Dům chleba“ a podoba souhvězdí je panna držící snop pšenice. Dům chleba a snop pšenice reprezentují srpen a září – čas žní. Ve skutečnosti  Betlém znamená dům chleba. Betlém je tedy odkazem na souhvězdí Virgo, místo na nebi, ne na Zemi.

      Je zde další zajímavý fenomén souvisící s 25. prosincem, či zimním slunovratem. Mezi letním a zimním slunovratem se dny zkracují a ochlazují. Z pohledu severní polokoule se Slunce pohybuje na jih, zmenšuje se a je stále slabší. Zkracování dnů a zánik s příchodem zimního slunovratu symbolizovalo naším předkům smrt. Byla to smrt Slunce. A 22. prosince byl ústup Slunce úplný. Po dobu 6-ti měsíců se Slunce pohybovalo více a více na jih, když dosáhlo nejnižší bod na obloze. Tu se stává zajímavá věc. Slunce se přestane, alespoň viditelně  pohybovat po dobu tří dnů. Během této 3-denní pauzy Slunce setrvává blízko souhvězdí Jižního kříže.

 

 

 

 

 

 

A potom, 25. prosince se Slunce pohne o 1 stupeň směrem na sever, aby přineslo delší a teplejší dny a nakonec jaro. Proto se říkalo, že Slunce zemřelo na kříži, tři dny bylo mrtvé jen, aby bylo vzkříšeno, či znovu zrozeno.  Proto Ježíš a další sluneční bohové sdílejí koncept 3-denní smrti a vzkříšení.

      Avšak ono „zmrtvýchvstání“ Slunce se slaví až v den jarní rovnodennosti, neboli Velikonoc – o poslední velké noci. To proto, neboť během jarní rovnodennosti Slunce oficiálně přemohlo zlo temnoty, když se den stane delším než noc a projevují se blahodárné účinky jara.

       Pravděpodobně nejjasnější ze všech astrologických symbolů kolem Ježíše je oněch 12 učedníků. Přestavují 12 souhvězdí zvěrokruhu, s nimiž Ježíš, jakožto Slunce, cestuje.

Popravdě, číslem 12 je naplněna celá Bible…Zpět ke kříži zvěrokruhu, obraznému životu Slunce. Nebyl to jen umělecký výraz nebo nástroj na sledování slunečního pohybu. Byl to také pohanský duchovní symbol, který zjednodušeně vypadal takto:

 

Protože Ježíš představuje Slunce. Syna Boha, Světlo světa, pozdvižený zachránce, který přijde znova. Jako to dělá každé ráno, s hrdostí Boha, který chrání před silami Temna a rodí se znovu každé ráno a můžete ho vidět v oblacích, nahoře v nebesích, s korunou z trnů – neboli “paprsky slunce”.

Tyto, výše uvedené astrologicko – astronomické skutečnosti pro odpůrce existence Ježíše, samotného Boha, představují hlavní, nejdůležitější argumenty jeho popření. Ale nejsou naopak právě důkazy Jeho existenci stvrzujícími? Pohlédněme na ně rovněž očima souvztažnosti:

Souhvězdí Panny, známé také jako Virgo, či Dům chleba,v duchovním smyslu je souvztažností „panny“ –  s církví jako nevěstou, která chce být spojena s Pánem, miluje pravdy, protože jsou pravdivé, žije podle nich, a proto nastává spojení těmito pravdami.

Dům je symbolem nebeského dobra…

Chléb jako základní potrava a symbol výživy vůbec, představuje všechno duchovní a nebeské, co vyživuje duši. Je tedy symbolem dobra lásky a pravdy víry a v nejvyšším smyslu je jím Sám Pán, jako zdroj těchto nebeských hodnot. Proto Pán řekl, když podával chléb při poslední večeři: „…Vezměte a jezte, to je tělo mé.“ Mat 26, 26 (Pohledy do tajemství Bible str.41, 61, 136)

Po celé věky lidé hleděli v úžasu na noční hvězdnou oblohu uchvácení její nezměrnou majestátností a krásou. Byla vždy inspirací ke kladení otázek o světě o jeho Stvořiteli, o tom, co člověka přesahuje a jaké je jeho místo v tomto nezměrném prostoru. Technická revoluce a rozvoj vědy málem vytlačily Boha nejen z našeho světa, ale i z našeho života. A s tímto snad zákonitě, světly  ulic, silnic a měst jsme zastínili oblohu do té míry, že mnozí lidé za svého života její nezměrnou, nekonečnou nádheru nikdy nespatřili a neužasli nad ní a nepocítili ten mrazivý, ale krásný pocit posvátnosti a nevydechli pod tímto Stvořitelovým dílem „Ách Bože“.

 

A je s podivem, že za ta staletí jsme nebyli a nejsme dosud schopni  uvědomit si, že to, co se děje na obloze neposkytuje jen orientaci v čase orby, setí, žní a zejména není astronomicko-astrologickou parodií, ale že hvězdy i celá souhvězdí na noční obloze a slunce na obloze denní nám, lidem žijícím na planetě Zemi, předvádějí neuvěřitelné, ohromující a samotným Bohem inscenované, k pokoře inspirující  představení:  Betlémskou hvězdu, Tři krále, narození Ježíše, jeho cestu světem provázenou 12. apoštoly, smrt ukřižováním a Jeho zmrtvýchvstání. Předvádějí nám tento biblický příběh rok za rokem, po celé věky. Ohromující poznatek. Samotné hvězdy před našima očima takto oslavují Krista, vyjevují Boží slávu a nám, lidem, tak nejen stvrzují pravost tohoto biblického příběhu ale i existenci milujícího, moudrého Boha.

Ne, nic se neděje náhodně. Náhoda nemá žádný vliv na pohyb planet, hvězd ani souhvězdí. Ten vždy směřuje z duchovního světa do světa hmotného, nikoli naopak. Tak tomu je i v tomto případě. Sundejme roušku z očí a pohlédněme na další skutečnost vidoucíma očima díky zjevení, které dal Pán,  prostřednictvím E. Swedenborga světu:


       „Božství od Pána se v nebi nazývá Božskou pravdou… Tato Božská Pravda  vplývá do nebe od Pána z jeho Božské Lásky… Božská láska a z ní pocházející Božská Pravda se k sobě mají jako teplo a světlo ze slunce v tomto světě: láska odpovídá teplu slunce a pravda z ní pocházející odpovídá světlu ze slunce. Podle souvztažnosti teplo označuje lásku a světlo označuje z ní plynoucí pravdu.

To nám ukazuje, jaká je Božská Pravda plynoucí z Božské Lásky Pána:  tedy, že je to ve své podstatě Božské dobro spojené s Božskou Pravdou, jež díky tomuto spojení oživuje vše v nebi, stejně jako ve světě sluneční teplo spojené se světlem dává plodnost všemu na Zemi, jak se děje na jaře a v létě…“ (E. Swedenborg, Nebe a peklo, odst. 13)

Slunce, o kterém máme dnes tolik odborných fyzikálních informací, se pro nás stalo všedním objektem. Zůstane jím i nadále, pokud poslední argument ZG. týkající se slunce budeme  parafrázovat prostřednictvím souvztažnosti?

  

     S Pánem v přírodním světě souvztaží Slunce. Teplem a světlem slunce připomíná se nám, lidem, Pán Svou Božskou láskou a Božskou pravdou, kterou nás, dobré i zlé, obdarovává s každým novým dnem, přemáhající síly nočního temna.  Připomíná  se nám  nad  oblaky s královskou korunou – jež tvoří “paprsky slunce”.

Je třeba dodat, že „temno“ je v duchovním smyslu synonymem zla; zatímco „koruna“ ve Slově znamená moudrost, protože moudrost je to nejvyšší u člověka a ta jej korunuje. To symbolizuje i královská koruna, neboť “králem” ve Slově, v jeho duchovním smyslu je Božská Pravda, ze které vychází veškerá myslitelná moudrost. (J.S.Mařík, pohledy do tajemství Bible, str. 215, 77)

Jsme významem těchto poznatků překvapeni, nebo je považujeme za bezcenné a uložíme je tam, kam ukládáme nepotřebné?

                                                                
                                                                      *

Literatura:

Jan Samuel Mařík: Pohledy do tajemství Bible

  1. Swedenborg: Nebe a Peklo,  překlad Mgr. Lenka Máchová
  2. Swedenborg: Nebeské město, překlad Mgr. L. Máchová
  3. Swedenborg: O Písmu svatém, překlad Lenka Valešová
  4. Swedenborg: O Pánu a víře, překlad Mgr. L. Máchová

Peter Joseph:  DVD ZEITGEIST Film, který změní váš pohled na svět!!!

odkaz:

 

Děkuji za podnětné připomínky skvělé překladatelce Swedenborgova díla
paní Mgr. Lence Máchové.
Autor příspěvku blogu: Roman Kočur

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *