Jákob podvádí Ezaua

Rev. Douglas Taylor

 

A Izák řekl: „Jsi opravdu můj syn Ezau?“ A Jákob odpověděl: „Jsem.“ (Gn 27, 24)

Příběh z Bible, nad kterým se chceme zamyslet, již vyvolal u řady přemýšlivých lidí spoustu otázek. Je to příběh o tom, jak Jákob, jedno z dvojčat Izáka a Rebeky, ukradl požehnání svého otce vlastnímu bratru Ezauovi. Izák, nyní starý muž, jehož oči již byly tak slabé, že na ně neviděl, si přál pojíst trochu zvěřiny, kterou Ezau dovedl tak šikovně ulovit. Slíbil mu, že až ji přinese, požehná mu.

Avšak zatímco Ezau venku lovil pro starého otce, jeho bratr Jákob na radu své matky Rebeky předstíral, že Ezauem je on. Podařilo se mu otce Jákoba podvést a získat tak cenné požehnání. Učinil to tak, že se oblékl do Ezauových šatů a ruce a krk si pokryl kůží kůzlat, takže byly na dotyk drsné a chlupaté – Ezau měl totiž kůži porostlou chlupy, zatímco Jákob ji měl hladkou. Jákob podvedl otce a bratra nejenom svým činem, ale také lhal – když se ho otec přímo zeptal, zda je opravdu jeho synem Ezaem, bez váhání odpověděl: „Jsem.“

Přestože požehnání bylo zjevně určeno Ezauovi, ani po odhalení podvodu při návratu Ezaua nebylo odvoláno či změněno. Požehnání Jákobovi již muselo zůstat, přestože jej získal tím nejnehoráznějším a zcela vědomě vykonaným podvodem. Ezau však získal jiné požehnání, v němž mu Izák předpověděl, že jednoho dne svrhne jho svého bratra Jákoba a získá zpět svou ztracenou pozici.

Otázka nyní zní: co nás může tento příběh naučit? Přírodní mysl proti němu protestuje a pohrdavě se ptá, jak může být něco takového Božským zjevením? Jak může být něco takového Božím slovem? Je-li Bůh Bohem spravedlnosti, jak mohl dovolit, aby se takový příběh stal součástí Jeho slova? Kde v něm vidíme nějakou lásku k Bohu či k lidem? Podvodník a lhář z toho vychází bez potrestání – a s pomocí a podporou své matky. Čím si Ezau zasloužil takové zacházení? Kromě toho (uvažuje přírodní mysl), k čemu vůbec je člověku dvacátého století vědět, že jednou kdysi dávno podvedl jistý muž svého otce a bratra, aniž byl za to potrestán? Co to má společného s životem náboženství? Izák
Těžko můžeme někoho za takovéto otázky vinit. Pokud jste si sami někdy kladli obdobné otázky, je to přinejmenším znamením, že alespoň přemýšlíte a nepřijímáte víru slepě. Pravděpodobně však budete bloudit stále dokola a nakonec nejspíš skončíte popřením Božího slova, pokud si neuvědomíte jednu zásadní věc – něco životně důležitého: že tento příběh, stejně jako každý inspirovaný příběh Božího slova (ať již pravdivý nebo nepravdivý) je podobenstvím – pozemským příběhem s nebeským obsahem uvnitř. Přestože se v minulosti bezpochyby určitě stal – stejně jako rozsévač bezpochyby vyšel nesčetněkrát rozsévat – pravé poselství, které nám Pán chtěl předat, neleží v příběhu jako v literárním příběhu či historickém popisu. Božské poselství se nalézá na hlubší úrovni; leží v duchovním smyslu příběhu. Mohli bychom je také nazvat psychologickým významem, protože celý příběh o Jákobovi a Ezauovi se týká lidské mysli.

Děj se, jak vidíme, ve skutečnosti neodehrává ve vzdálené zemi Kanaan, ale v mysli člověka (třeba v naší vlastní). Neodehrává se v nějaké vzdálené zemi a ve vzdálené minulosti, kdy vše chodilo jinak, než dnes – ten-to čas je nyní. Lidská mysl se v podstatě nezměnila více než tělo a nezměnily se ani zákony, podle kterých funguje. Nebeský význam tohoto podobenství zná jen jedinou postavu, a tou je osoba naslouchající příběhu. Izák a Rebeka, Ezau a Jákob představují určité kvality mysli, které jsou či mohou být v každém člověku. Způsob, jak se k sobě chovají, jak na sebe vzájemně působí, nám ukazuje, jak tyto kvality pracují a působí na mysl jako celek.

Izák, otec domácnosti, představuje dobré záměry, které vládnou v mysli každého člověka, jenž byl poučen v záležitostech Božího slova a odolal pokušení věřit názorům, které je popírají. Takový člověk se již dávno rozhodl, že se nechá vést Pánem. Jeho cílem je konat Boží vůli.

Výsledkem je, že na něj hluboce působí četba Bible – zejména ty pasáže, kde cítí, že se dotýkají jeho vlastního života. Tímto působením je Rebeka, Izákova žena. Záliba v praktickém učení Božího slova je spojena s pevným odhodláním dělat vše, co Slovo říká: milovat v prvé řadě a ze vší síly Pána a bližního jako sebe samého. Tyto dvě věci jsou vzájemně oddány či sjednoceny tak, jako Izák s Rebekou.

Avšak jak dobře víme, dobré záměry nejsou vše. Musíme je také snést dolů do každodenního života – a to nejen někdy, ale stále, a ne pouze s některými lidmi, které nazýváme svými přáteli, ale s každým, se kterým přijdeme v nějaký styk, ať přímý či nepřímý. Přijde čas, kdy si uvědomíme, že musíme víc než si jenom přát dělat dobré věci; musíme je opravdu dělat. To se myslí faktem, že Izák už byl starý a chystal se opustit své místo, aby na ně nastoupila nová generace. Není to snad tak, že dobré záměry měly zemřít, ale spíše tak, že tento zájem měl přejít na svůj další vývojový stupeň, na další stupeň znovuzrození, na další generaci – na skutečné konání toho, co je dobré, v každodenním životě materiálního světa, v každé jeho situaci. Naše dobré záměry se nacházejí v nejvyšší oblasti naší mysli, ale denní život vykonávají její nižší oblasti, její přírodní úroveň. Touto přírodní úrovní naší mysli jsou myšleni potomkové Izáka a Rebeky: nastupující generace, dvojčata Ezau a Jákob. Jejich požehnání znamená přechod k dalšímu stadiu znovuzrození naší mysli.

Ezau a Jákob jsou dvojčata, protože představují dvě stránky naší mysli – volní a citovou stránku neboli vůli, a myšlenkovou a intelektuální stránku neboli chápání či intelekt. Ezau, který byl ve skutečnosti prvorozeným synem, představuje volní či citovou stránku přírodní mysli. Jákob představuje intelekt ve své přírodní úrovni. Ezau je ve skutečnosti první, prvorozený, tak jako vůle či city jsou v naší mysli prvořadé a tvoří vlastně člověka. Řeknete-li, co si přejete a co chcete, nebo také co cítíte, prozradíte tím na sebe, jakým jste člověkem.

Dříve v příběhu se však Ezau vzdal svého prvorozeneckého práva a přenechal je Jákobovi. To ukazuje na známý fakt týkající se lidské mysli, tedy že se její myšlenková neboli intelektuální součást jeví jako důležitější. Zdá se nám, že přichází jako první, že naše myšlenky předcházejí vůli. Je to proto, že na co myslíme, to se nám obvykle zdá jasnější, snadněji vyjádřitelné a popsatelné než to, co cítíme. Jsme si více vědomi toho, na co myslíme, než co cítíme, takže se nám to zdá důležitější. Protože se myšlení zdá být důležitější, přisvojuje si privilegované postavení, tak jako Jákob prvorozenectví Ezaua.

To vede k dalšímu zjevnému podvodu a nespravedlnosti. S těmi nejlepšími záměry na světě si slepě přejeme vrhnout se do lásky k Bohu a do života účinné lásky. Ve své zaslepenosti si myslíme, že je to jednoduchá záležitost. Bláhově si ve své zaslepenosti myslíme, že protože chceme milovat Boha i lidi, budeme tak činit v každém okamžiku svého každodenního života. Myslíme si, že Ezau – vůle – může být požehnána okamžitě. Myslíme si, že můžeme své dobré záměry bez meškání uvést v život a ihned začít konat skutečně dobré činy. V tomto ohledu jsme však podvedeni a slepí k realitě života – právě tak jako Izák, představitel našich dobrých záměrů, který byl podveden a byl slepý.

Připomeňme si znovu, že Ezau představuje dobrou vůli a lásku k bližnímu v našem životě – na přírodní úrovni. Ty však nemohou získat požehnání okamžitě; nemohou ihned spontánně vládnout. Dříve, než můžeme činit, co je dobré a láskyplné, musíme se naučit, co to účinná láska je. Musíme se naučit, že dobro je bližním člověkem, kterého máme mít rádi. Musíme se naučit rozeznávat dobro v různých jednotlivcích i v organizacích, chceme-li milovat a pečovat o to, co je dobré. Existuje celý naukový systém, kterému bychom měli porozumět. Proto musí být nejdříve požehnán druhý bratr, Jákob neboli porozumění Božímu vedení a sebou samým ovládaná poslušnost k tomuto vedení, namísto požehnání spontánního sklonu činit Boží vůli, kterou představuje Ezau. V časných stadiích znovuzrození mysli to musí být porozumění tomu, co děláme, které musí získat požehnání a na které musí být dán důraz. Znalost věci musí vždy předcházet jejímu vykonání. Protože opravdu není jiné cesty, požehnán musí být Jákob. Záměrem bezesporu je, aby toto požehnání a svrchovanost nakonec získala rozkoš spontánní lásky k bližnímu a dobrého života, které představuje Ezau. Předtím je však musí získat učení, porozumění, rozmýšlení nad učením Božího slova o tom, jak bychom měli žít. Přitom nesmíme spouštět z mysli, jak všechny tyto věci uplatnit v životě, a to ze smyslu pro povinnost. Proto Jákoba vyzývá k činu Rebeka, která, jak jsme před chvílí slyšeli, představuje lásku k praktickému, Božsky inspirovanému učení.

Toto učení není vůbec všeobecně přitažlivé. Obsahuje v sobě dvě slova, která často v přírodní mysli neovlivněné shora vyvolávají pocity netrpělivosti a nechuti. Tyto dvě slova jsou „povinnost“ a „nauka“. Přitahovalo by nás mnohem víc, aby nám vládly dobré záměry a abychom mohli jednat spontánně z radosti a ze svobody, abychom to vše „odkryli sami v sobě“, jak lidé říkávají – abychom jednali na základě svých citů a vnitřních impulsů ze smutně nepravdivého přesvědčení, že jsou vrozeně dobré. Žádáme bezprostřednost, ne povinnosti, voláme po radosti, ne po naukách. Vášnivě si přejeme dosáhnout cíle, tedy radosti a rozkoše na přírodní úrovni; toužíme po Ezauovi. Nejsme však již ochotni uznat prostředky, které k tomuto cíli vedou; jsme slepí k potřebě učit se, jak toho dosáhnout, což právě učí nauky; nevidíme potřebu trpělivě, s rozvahou a s vynaložením vůle zachovávat Božská učení – jakoby sami od sebe, ale ve skutečnosti od Pána. Tak jako Izáka nás naše dobré úmysly oslepují k tvrdé realitě situace.

V tomto stadiu vývoje se nevyhneme jistému prvku klamu. Zatímco se nacházíme v tomto stadiu učení se o tom, co je dobré a co je zlé, zatímco se učíme o životě účinné lásky, máme sklon si myslet, že již tuto lásku máme v sobě. Zatímco se učíme o dobré vůli a o účinné lásce, mluvíme o nich, myslíme si, že je již máme v sobě, přestože vše, co ve skutečnosti máme, je jenom jejich popis – vnější pokrývka Ezaua, jeho oděv, a ne Ezau sám. Ezau

Nevidíme již, jaký klam se zde skrývá? Je to sebeklam. Protože – pamatujete si – scénou je lidská mysl, a k veš-kerému podvodu dochází opět v mysli; jedna část mysli podvádí druhou. Klameme se, když se domníváme, že pouhá znalost toho, co to je účinná láska a jak jí lze dosáhnout, je láska sama. Můžeme v tom být zcela upřímní. Můžeme upřímně věřit, že máme účinnou lásku, že dodržujeme Boží principy a ve jménu Pána vyvrhujeme zlo. Nejsme si vědomi žádných postranních úmyslů, které by nás vedly k jednání; nejsme si vědomi žádného pocitu zásluhy ani žádného tlaku vlastních skrytých zájmů. Upřímně si myslíme, že žijeme život účinné lásky, že milujeme Boha a druhého člověka. Proto, když se Izák zeptal: „Jsi opravdu můj syn Ezau?“, Jákob se svrchovanou sebedůvěrou odpověděl: „Jsem.“ Svrchovaná sebedůvěra? Svrchovaný sebeklam!

Jak jinak by však tomu mohlo být? Zatímco jsme v tomto stadiu učení a usilování dělat to, co po nás Bůh vyžaduje (což představuje Jákob a všechno, co dělá), nemůžeme jinak než sami sebe klamat. Nemůžeme jinak než si myslet, že jsme již dosáhli účinné lásky, protože o ní mluvíme, protože můžeme ukázat prstem na takzvaně horší lidi, kterými ve srovnání s sebou pohrdáme. Můžeme si dokonce myslet, že jsme dosáhli duchovní vyspělosti, můžeme-li poukázat na chyby druhého v porozumění duchovním principům – na smítko, které má v oku. V tomto období je tak snadné sám sebe klamat. I když to, co děláme, se zdá dobré, je docela pravděpodobné, že to děláme z vlastního zájmu nebo pro sebechválu, neboť jsme ještě neodstranili svou přirozenou sebestřednost. Nezbývá nic jiného, než dál s pokorou a se sebezkoumáním usilovat jakoby sami ze sebe o konání Pánovy vůle.

Proto požehnání Jákoba, přestože se zdá nesprávné, nemůže být odvoláno. Jiná cesta k cíli nevede. Nevede k němu žádá snadnější, spontánnější, přímější cesta. Musíme se krok po kroku učit, jak dávat Boha a bližního člověka před sebe a před své světské zájmy, a to stále. Jediný prostředek k tomu jsou zápasy a pokušení, znázorněné dalším životem Jákoba. Vzpomeňme si, že uprchl do domu svého strýce Lábana v Cháranu, kde pracoval jako otrok po mnoho, mnoho dlouhých let, než se nakonec jako bohatý muž mohl vrátit zpět a znovu se spřátelit se svým trpělivým bratrem Ezauem. To vše je dokonalý obraz toho, jak se postupně prostřednictvím mnoha těžkých pokušení učíme získávat bohatství nebeských radostí Pána, sjednocených s dobrem účinné lásky. Není proto divu, že scéna, kdy se oba bratři znovu setkají a obejmou se, je tak dojímavá. Jen si uvědomme, co všechno je v tom obsaženo. Je to naplnění proroctví, že Ezau – spontánní, nebeské rozkoše účinné lásky zakoušené v naší přírodní, vědomé mysli teď a nyní nebudou navždy tím poraženým, ale že nakonec získají nadvládu; že účinná láska, spontánní radost z toho, že člověk je druhým užitečný, bude nakonec vládnout mysli. Tato hlubší úroveň poselství, která leží skrytá v této části Božího slova, nejenom objasňuje zamotaný problém literárního příběhu považovaného za historický popis, ale dává nám také mnohem víc než pouhý paprsek naděje. Tím nejvýmluvnějším způsobem nám připomíná, že znovushledání s Ezauem jistě jednou nastane, pokud jen Jákobovi dočasně necháme jeho požehnání; že jistě dosáhneme nebeských rozkoší účinné lásky a dobré vůle, přestože jich musíme dosahovat prostřednictvím nauk, povinností a sebekázně. To se koneckonců ničím neliší od našich zkušeností přírodního života. Radost z dokonalého zvládnutí jakékoliv dovednosti přichází pouze po věrně prováděném cvičení, až když se tato dovednost stane naší druhou přirozeností. Stejné to je i s naším duchovním životem. Život z Pána se stane naší druhou přirozeností pouze po věrně vykonávaném cvičení, vydržíme-li čelit všem námahám. „Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 24, 12)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *