Články



Božská Prozřetelnost

Existuje pekelná svoboda, a existuje také nebeská svoboda. Z pekelné svobody člověk myslí na zlo, přeje si je a nakolik tomu nebrání občanské a morální zákony, také o něm mluví a činí je. Naopak z nebeské svobody člověk myslí na dobro a přeje si je a nakolik má k tomu příležitost, také o něm hovoří a činí je. Na cokoli svobodně myslíme, cokoli svobodně chceme, pronášíme a činíme, to vnímáme jako své, neboť veškerá svoboda vychází z lásky. Znamená to, že lidé, kteří milují zlo, nemohou jinak než vnímat, že pekelná svoboda je svoboda sama, zatímco lidé milující dobro vnímají, že nebeská svoboda je svoboda sama – proto také obě skupiny považují protikladnou svobodu za otroctví.
Nikdo však nemůže popřít, že svobodou je buď jedno, nebo druhé, neboť dvě navzájem protikladné svobody nemohou být pravé. Navíc nelze popřít, že pravou svobodou je být veden dobrem, a být veden zlem je otroctvím; neboť být veden dobrem znamená být veden Pánem, a být veden zlem znamená být veden ďáblem.
Jelikož tedy vše, co činíme svobodně, se zdá být naše, neboť to činíme z lásky (a činit něco z lásky znamená činit to svobodně, jak již bylo řečeno), spojení s Pánem způsobuje, že se člověk cítí svobodný, a proto sám sebou; a čím těsnější je toto spojení, tím se cítí svobodnější a více sám sebou. Člověk se cítí zřetelněji sám sebou, jelikož vlastností Božské Lásky je chtít dát své druhému, tedy člověku a andělu. Taková je veškerá duchovní láska a Božská Láska v té nejvyšší míře. Kromě toho Pán nikoho nikdy nenutí, neboť nic z toho, k čemu je člověk přinucen, se mu nejeví jako jeho, a co se mu nejeví jako jeho, to se nemůže stát součástí jeho lásky, a tak být přijato za vlastní. Proto je člověk veden Pánem vždy ve svobodě a ve svobodě je přetvořován a znovuzrozován. (43) Čím zřetelněji se však člověk cítí sám sebou, tím zřejměji si uvědomuje, že je Pánův. To proto, že čím těsněji je spojen s Pánem, tím moudřejším se stává …, a moudrost tomu učí a obrací k tomu pozornost. Jelikož andělé třetího nebe jsou nejmoudřejší ze všech, vnímají to a nazývají to pravou svobodou; být veden sám sebou nazývají otroctvím. (44)

Zákon Božské Prozřetelnosti praví, že máme jakoby sami od sebe odstraňovat zla jako hříchy ve svém vnějším já; pouze tak může Pán odstraňovat zla v našem vnitřním já a zároveň i v našem vnějším já.

100. Každý může pouhou logickou úvahou dojít k závěru, že Pán, jenž je Dobro samo a Pravda sama, nemůže vstoupit k člověku, nejsou-li v něm odstraněna zla a klamy. Zlo je totiž opakem dobra a klam je opakem pravdy, a dva opaky se nikdy nemohou mísit. Když se jedno blíží k druhému, nastává boj, jenž trvá, dokud jedno neuvolní místo druhému. To, co uvolní své místo, odchází, a druhé nastoupí. V takové opozici je nebe a peklo nebo Pán a ďábel.
Je snad rozumné myslet si, že by Pán mohl vejít tam, kde vládne ďábel? Nebo že by nebe mohlo existovat tam, kde je peklo? Kdo díky své rozumnosti vlastní každému příčetnému člověku nevidí, že aby mohl vstoupit Pán, musí být vyvržen ďábel? Nebo že aby mohlo vstoupit nebe, musí být odstraněno peklo?
Tento protiklad se míní Abrahámovými slovy z nebe pronesenými k bohatému muži v pekle: „Mezi námi a vámi je veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.“ (L 16,26)
Zlo o sobě je peklo, a dobro o sobě je nebe – neboli, což je totéž, zlo o sobě je ďábel, a dobro o sobě je Pán. Člověk, v němž panuje zlo, je zlem v nejmenší formě, a člověk, v němž panuje dobro, je nebem v nejmenší formě. Jak by potom nebe mohlo vstoupit do pekla, je-li mezi nimi propast tak veliká, že nikdo nemůže přejít z jednoho do druhého? Z toho plyne, že aby mohl vstoupit Pán s nebem, peklo musí být zcela odstraněno.
101. Avšak mnozí nevědí – zejména ti, kteří se utvrdili ve víře bez lásky k bližnímu – že když vězí ve zlech, jsou v pekle. Dokonce ani nevědí, co to jsou zla, protože o nich nikdy nepřemýšlejí. Říkají, že nejsou pod jhem zákona, a zákon je proto neodsuzuje. Rovněž tvrdí, že jelikož nemohou ke svému spasení sami nic přidat, nemohou se sami od sebe zbavit žádného zla, a již vůbec nemohou sami od sebe činit cokoli dobrého.
Jsou to lidé, kteří se vůbec nevěnují přemýšlení o zlu, a protože to opomíjejí, jsou v něm neustále polapeni. V pojednání O víře odst. 61–68 jsem vysvětlil, že jsou to ti, které Pán nazývá u Matouše 25,32.33.41–46 „kozly“. Jich se týkají slova: „Jděte ode Mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ (Mt 25,41)
Ti, kdo o zlu v sobě nikdy nepřemýšlejí, tedy kdo se nezkoumají a potom zlu neodpírají, nemohou jinak než zůstat v nevědomosti o zlu a pro jeho potěšení je pak milovat. Ten, kdo o zlu neví, je totiž miluje, a kdo nepřemýšlí o zlu, ten v něm neustále žije. Je jako slepec, jenž nevidí. Myšlení totiž vidí dobro a zlo tak, jako zrak vidí krásu a ošklivost. Ve zlu žije také ten, kdo na ně myslí a chce je a kdo věří, že se neobjeví před Božími zraky, a pokud se objeví, že bude odpuštěno. Ve skutečnosti si totiž myslí, že je beze zla.
Pokud se takový člověk zdrží konání zla, nečiní tak proto, že to jsou hříchy proti Bohu, ale protože se bojí zákonů a špatné pověsti. Stále je přitom koná ve svém duchu, neboť je to duch člověka, který myslí a chce. Proto na co člověk myslí ve svém duchu ve světě, to potom po odchodu ze světa, když se stane duchem, činí.
V duchovním světě, do kterého všichni přijdeme po smrti, se neptají, jaká byla tvá víra nebo jaká byla tvá nauka, ale jaký byl tvůj život, zda byl takový či onaký. Ví se tam totiž, že jaký je život člověka, taková je i jeho víra a dokonce i nauka. Život si totiž utváří nauku a utváří si i víru.
102. To vše nás přivádí k závěru, že zákon Božské Prozřetelnosti praví, abychom se zbavovali zel. Pokud se jich nezbavíme, Pán se s námi nebude moci spojit a přivést nás Svou mocí do nebe.
Lidé však nevědí, že musí odstraňovat zla jakoby sami od sebe ve svém vnějším já, a že pokud tak nečiní, Pán nemůže odstraňovat zla v jejich vnitřním já. Proto tato fakta vyložím k uvážení rozumu v jeho vlastním světle, a to v následujícím pořadí:
1. Každý člověk má vnější a vnitřní úroveň myšlení.
2. Podstata našeho vnějšího myšlení je stejná, jako je naše vnitřní myšlení.
3. Naše nitro nemůže být očištěno od žádostí po zlu, dokud nejsou odstraněna zla v našem vnějším já, neboť ta stojí v cestě.
4. Pán nemůže odstranit zla z našeho vnějšího já jinak než naším prostřednictvím.
5. Proto musíme odstraňovat zla z našeho vnějšího já jakoby sami od sebe.
6. Tehdy nás Pán očišťuje od žádostí po zlu v našem vnitřním já a od zel samých v našem vnějším já.
7. Neustálou snahou Božské Prozřetelnosti Pána je spojovat nás se Sebou a Sebe s námi, aby nám mohl dát štěstí věčného života; to je možné jen do té míry, do jaké jsou odstraněna zla a jejich žádosti.

V duchovním světě, do kterého všichni přijdeme po smrti, se neptají, jaká byla tvá víra nebo jaká byla tvá nauka, ale jaký byl tvůj život. … Ví se tam totiž, že jaký je život člověka, taková je i jeho víra a dokonce i nauka. Život si totiž utváří nauku a utváří si i víru. (101)

Všichni bez ohledu na počet, ať se narodí v jakémkoli náboženství, mohou být spaseni, pokud jen uznávají Boha a žijí podle přikázání desatera. … Každý, kdo přichází do nebe, vchází do nejvyšší možné radosti svého srdce. … Jelikož Pán si přeje spasit každého, … zajišťuje každému, kdo žije dobře, místo v nebi. (253, 254)

Jsou tři základní principy církve: uznání Božství Pána, uznání svatosti Slova a život, jejž nazýváme láskou k bližnímu. Život, tedy láska k bližnímu, určuje u každého člověka jeho víru; ze Slova člověk poznává, jaký by jeho život měl být; a od Pána přijímá přetvoření a spasení. Kdyby tyto tři body fungovaly jako základní principy církve, intelektuální neshody by církev nerozdělovaly, ale jen by ji činily rozmanitou, podobně jako světlo obměňuje barvy na krásných předmětech nebo jako různé druhy drahokamů vytvářejí krásu královské koruny. (259).

I bez vysvětlování je zjevné, že člověk musí být vyveden ze zla, aby mohl být přetvořen. Ten, kdo je ve zlu ve světě, je totiž ve zlu i po odchodu z něj. Pokud tedy zlo není odstraněno ve světě, nemůže být odstraněno ani potom. Kam strom padne, tam leží. Tak i lidský život zůstává takovým, jakým byl, když uhasl. Každý je navíc souzen podle svých činů. To neznamená, že by mu byly vypočítávány, ale že se k nim vrací a jedná tak jako předtím. Smrt je pokračováním života s tím rozdílem, že již nemůžeme být přetvořeni. Naše přetvoření je totiž naplněno, tedy uskutečněno ve věcech prvotních i konečných. Konečné věci se ve světě přetvářejí v harmonii s prvotními, což později už není možné. Konečné věci našeho života, které si s sebou bereme po smrti, totiž utichají a souhlasí neboli tvoří jeden celek s naším nitrem. (277b)

V těle se nemůže stát nic, co by nemělo původ v mysli. Mysl je náš duch, a duch je právě tak člověk jako my. Jediným rozdílem je, že co se odehrává v těle, děje se na přírodní úrovni, zatímco co se odehrává v mysli, děje se na duchovní úrovni. Jedno je dokonalým obrazem druhého. (296)


Články