Články

BOŽSKÁ
LÁSKA A MOUDROST

Emanuel Swedenborg


1763

2005

(0)

PŘEDMLUVA

Geneze Božské Lásky a Moudrosti

Božská Láska a Moudrost byla poprvé publikována v roce 1763 a její pokračování, Božská Prozřetelnost, v roce 1764. Předcházela jim čtyři krátká pojednání o konkrétních naukách „pro Nový Jeruzalém": Nauka o Pánu, Nauka o Písmu svatém, Nauka o životě a Nauka o víře. V předmluvě k první z nich, v Nauce o Pánu, autor vyjmenoval devět titulu, které se chystal publikovat „podle příkazu Pána": kromě čtyř právě zmíněných nauk to byla také Božská Láska a Moudrost a Božská Prozřetelnost.

Forma a obsah

Původní titulní strana Božské Lásky a Moudrosti byla ozdobena velkou ozdobnou kresbou s latinským mottem Cura et Labore, „s péčí a prací". Motto je umístěno nad cherubem zalévajícím rostliny ve venkovské zahradě, což má zřejmě naznačit, že k růstu je potřeba pečlivá pozornost a píle. Stejná kresba se objevuje na titulních stranách sedmi dalších prací vydaných Swedenborgem v průběhu let 1763 až 1766.

Pět částí Božské Lásky a Moudrosti je v první edici velmi zřetelně odděleno. Pokaždé je první strana uvozena kresbou v plné šíři stránky a číselnému označení kapitoly předchází slova „Andělská moudrost o Božské Lásce" napsaná velkými písmeny. Jednotlivé kapitoly však nenesou žádný titul. Jejich obsah naznačuje odstavec 284 Božské Lásky a Moudrosti nebo ještě lépe odstavec 155 Božské Prozřetelnosti. Píše se tam, že prvá kapitola pojednává „o Pánově Božské Lásce a Moudrosti", druhá „o slunci duchovního světa, o slunci přírodního světa", třetí „o stupních" (viz také Božská Prozřetelnost 32:1), čtvrtá „o stvoření vesmíru" (viz také Božská Prozřetelnost 56:1) a pátá „o stvoření člověka" (viz také Božská Prozřetelnost 8). Tituly v tomto překladu byly převzaty z jejich adaptované verze v anglickém překladu Johna C. Agera (1995).

Božská Láska a Moudrost je filozofickou prací, jež stručnou a uspořádanou formou předkládá filozofii stvoření tvořící základ Swedenborgových teologických spisů. V kapitole 3, odstavci 188 Swedenborg píše, že „cílem tohoto nevelkého díla je odkrýt příčiny, aby tak mohly být spatřeny účinky, a tím rozptýlit temnotu, ve které vězí lidé církve, pokud jde o jejich poznání Boha, Pána a obecně Božských otázek, jež nazýváme duchovními".

Božská Láska a Moudrost vyniká mezi jinými pracemi publikovanými autorem v roce 1763 jedním významným rysem/ Každá z výše zmíněných tzv. čtyř nauk využívá k podepření svých tvrzení četné odkazy na Písmo. Zejména na Nauce o Pánu je znát zřejmé Swedenborgovo úsilí dokázat, že učení na dané téma je pevně založeno na doslovném znění bible. Naopak v Božské Lásce a Moudrosti je odkazů na Písmo jen několik a často slouží spíše k vysvětlení významu diskutovaných biblických pasáží než jako opora dané teologické otázky. Autor se dovolává zejména lidské zkušenosti a rozumu, a tím oslovuje spíše vědychtivé osvícenecké publikum než ortodoxní zájmy církve.

V Božské Lásce a Moudrosti Swedenborg vysvětluje podstatu Boha, stvoření a lidstva v pojmech Božské Lásky a Moudrosti, což jsou dva základní aspekty Božské podstaty a dvě základní kosmické síly. To činí z Božské Lásky a Moudrosti nejabstraktnější a nejfilozofičtější z autorových zralých teologických spisů. Centrální myšlenky tohoto díla jsou přesto jasné, jednoduché a poučné. Zároveň se v něm setkáváme s teologií podanou Swedenborgem v její nejuniverzalističtější formě. Práce předkládá obraz bezmezně milujícího Boha, jenž je stejnou měrou přítomen s každým a v každém na zemi a který nikoho neodsuzuje. Božská Prozřetelnost pak pokračuje tím, že tento idealistický obraz slučuje s realitou rozděleného a válčícího světa. To umožnilo Swedenborgovi napsat, že nebe „nemůže být složeno z lidí jediného náboženství, ale potřebuje lidi mnoha náboženství. Proto všichni, kdo tyto dva univerzální principy církve" (víru v Boha a život v poslušnosti Božích přikázání) „pojmou do svého života, mají své místo v nebeském člověku, tedy v nebi." (Božská Prozřetelnost 326:10)

Značení použité v tomto překladu

Jak je u Swedenborgových prací zvykem, číslování textu neodkazuje k číslům stránky, ale k číslu odstavce jeho díla; použité odkazy k jeho dílům proto neodkazují na stránku, ale na číslovaný odstavec.

V Božské Lásce a Moudrosti Swedenborg používá těchto odkazů ve značném rozsahu. Pokud tyto reference poskytl sám autor, jsou uvedeny v kulatých závorkách nebo přímo v textu. V několika případech jsou však zjevně chybné; pokud byla chyba opravena již v latinské edici, ze které jsem vycházela, jsou v tomto překladu poskytnuty již opravené údaje. Pokud tyto chyby nebyly v latinské edici opraveny, příp. byly uvedeny jen jako možná alternativa, využila jsem konvence použité v anglickém překladu (The New Century Edition of the Works of Emanuel Swedenborg, the Swedenborg Foundation, 2003): nové alternativní údaje jsou vloženy za původní do hranatých závorek a je použita kurzíva. Tentýž systém byl použit také u biblických citací. Opravy a doplnění byly převzaty z výše zmíněného anglického překladu. Výrazy, které neodpovídají latinskému originálu, ale jsou napomáhající porozumění textu, jsou rovněž uvedeny v hranatých závorkách.

Komentář k textu je obsažen v souboru poznámek na konci knihy. Při jeho vytváření jsem využila některých poznámek publikovaných ve výše zmíněném anglickém překladu Božské Lásky a Moudrosti v edici The New Century Edition. Rovněž tato předmluva využívá části úvodních textů k anglickým překladům.

Kapitola I

 

STVOŘITEL

 

 

 

(1)

Láska je život člověka

(1)

Lidé vědí, že existuje láska; nevědí však, co to je. O existenci lásky víme z běžné mluvy. Říkáme, že někdo nás miluje; že král miluje své poddané a že poddaní milují svého krále. Říkáme, že manžel miluje svou manželku a matka své děti, a naopak. Mluvíme o tom, že lidé milují svou zemi, své spoluobčany a své bližní. Obdobně hovoříme o neživých předmětech, když říkáme, že milujeme tu či onu věc.

Avšak i když se slovo „láska" v naší řeči vyskytuje tak často, sotva se najde někdo, kdo by věděl, co to láska je. Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že si nejsme schopni vytvořit žádnou myšlenkovou představu o lásce, a proto buď říkáme, že láska nic není, nebo že to je jen nějaký zrakový, sluchový či dotykový podnět, který na nás působí, či podnět vyvolaný stykem s druhými lidmi. Vůbec si nejsme vědomi toho, že láska je sám život - a to nejen obecně život celého našeho těla a všech našich myšlenek, ale i každý jejich projev.

Moudří lidé to pochopí, když se jich zeptáme: „Pokud bys přišel o veškeré pohnutky lásky, mohl bys vůbec na něco pomyslet ? Nebo něco udělat ? Když chladnou citová hnutí lásky, nechladne také myšlení, řeč i činy ? A nerozehřívají se spolu s tím, jak se rozehřívá láska ?" To však moudří lidé nepochopí díky tomu, že by přemítali nad láskou jako nad životem člověka, ale ze zkušenosti, že se tak věci opravdu dějí.

(2)

Pokud nevíme, co je to láska, nemůžeme ani vědět, co je náš život. Bez tohoto poznání se můžeme domnívat, že náš život je pouze vnímání a jednání, nebo pouze myšlení - přestože ve skutečnosti myšlení je prvotním projevem života a vnímání a jednání druhotným.

Ačkoli je myšlení prvotním projevem života, jak jsme právě uvedli, existují vnitřní a nejvnitřnější formy myšlení, stejně jako zevní a nejzevnější. Niterné myšlení, tedy vyciťování účelů, je ve skutečnosti prvotním projevem. O tom však více tam, kde pojednávám o životních úrovních.

(3)

Určitou představu o tom, že láska je naším životem, můžeme získat z příkladu slunečního tepla. Víme, že toto teplo působí jako život sdílený veškerou vegetací na zemi, neboť když jej na jaře přibývá, všechny druhy rostlin raší ze země, odívají se listím, pak květy a nakonec plody. Tímto způsobem rostliny „žijí". Ubývá‑li však tepla, jak se děje na podzim a v zimě, rostliny pozbývají těchto známek života a uvadají.

Obdobně působí i láska v lidech, neboť láska a teplo jsou vzájemně souvztažné.1) Proto nás láska zahřívá.

(2)

Pouze Bůh, tedy Pán, 2)

je Láska sama, protože je Život sám.

Andělé a lidé jsou příjemci života

(4)

Toto tvrzení osvětlím pomocí mnoha příkladů v knihách O Božské prozřetelnosti a O životě.3) Zde se zmíním pouze o tom, že Pán, jenž je Bohem vesmíru, je nestvořený a nekonečný, zatímco lidé a andělé jsou stvoření a koneční. Protože Pán je nestvořený a nekonečný, je vlastním Bytím,4) jež se nazývá Jehovah,5) a vlastním Životem neboli Životem o sobě.

Nikdo nemůže být stvořen bezprostředně z nestvořeného, z nekonečného, z vlastního Bytí a z vlastního Života, neboť Božství je jedno a nedělitelné. Musíme být stvořeni z toho, co je stvořené a konečné, utvářené tak, aby v sobě mohlo přechovávat Božství. Protože lidé i andělé mají tuto podstatu, jsou příjemci života. Pokud se však člověk nechá svést natolik, že si začne myslet, že není příjemcem života, ale vlastním Životem, neubrání se ani myšlence, že je Bohem.

Náš pocit, že jsme sami životem, a z něj vyrůstající víra, že tomu tak opravdu je, se zakládají na iluzorním vnímání principiální příčiny na místě instrumentální tak, jako by s ní byla totožná.6) Sám Pán učí u Jana, že On je Život v Sobě: „Neboť jako Otec má život sám v Sobě, tak dal i Synovi, aby měl život v Sobě" (J 5,26),- a že je Život sám (J 11,25; 14,6).

Jelikož tedy život a láska jsou totéž, jak plyne z výše řečeného v odst. 1 a 2, Pán je Láska sama, protože je Život sám.

(5)

Abychom však výše řečené mohli pochopit, musíme vědět, že Pán, tedy Láska ve své vlastní podstatě7) neboli Božská Láska, se nebeským andělům jeví jako slunce. Toto slunce vyzařuje teplo, jež je ve své podstatě láska, a světlo, jež je ve své podstatě moudrost. Nakolik andělé toto duchovní teplo a duchovní světlo přijímají, natolik jsou láskou a moudrostí - nikoli láskou a moudrostí od sebe, ale od Pána.

Nejen andělé, ale i my lidé jsme ovlivňováni duchovním světlem a duchovním teplem, které do nás plyne - a to přesně v míře, nakolik jsme schopni je přijímat, což se děje podle naší lásky k Pánu a bližnímu. Toto slunce neboli Božská Láska nemůže svým teplem a světlem nikoho stvořit bezprostředně ze sebe. Takové stvoření by bylo Láskou ve své podstatě, a tou je Pán sám. Může však tvořit ze substancí a látek, jež jsou utvářeny tak, aby mohly přijímat vlastní teplo a vlastní světlo. Je to obdobné jako u pozemského slunce, které nemůže svým teplem a světlem přímo způsobit vyklíčení vegetace ze země, ale potřebuje k tomu látky tvořící půdu, v nichž může svým teplem a světlem přebývat, a tak podněcovat růst rostlin.

(O tom, že Božská Láska Pána se v duchovním světě jeví jako slunce, z nějž vyzařuje duchovní teplo a duchovní světlo poskytující andělům lásku a moudrost, viz Nebe a peklo odst. 116-142.)8)

(6)

Jelikož tedy nejsme Život, ale příjemci života, plyne z toho, že početí otcem není početím života, ale jen početím prvotních a nejčistších forem schopných přijímat život. Ty slouží jako osnova či zárodečná forma v děloze matky, jež k sobě postupně připojuje substance a látky ve formě přizpůsobené k přijímání života v jeho řádu a stupních.

(3)

Božství se nenachází v prostoru

(7)

Pouhá přírodní představa nám neumožní pochopit, že Božství neboli Bůh se nenachází v prostoru, přestože je všudypřítomný a přebývá u každého člověka ve světě a každého anděla v nebi. Pochopíme to však pomocí představy duchovní. Přírodní myšlení to neumožňuje, protože pracuje s ideou prostoru. Tuto představu si vytváříme z věcí, které pozorujeme ve světě, a všechny pozorovatelné předměty jako celek i jako jednotlivosti obsahují prvek prostoru. Vše velké i malé, dlouhé, široké a vysoké - to vše zahrnuje prostor. Jinými slovy: prostor je obsažen v každé míře, podobě a formě. Proto bylo řečeno, že pomocí pouhé přírodní představy nemůžeme pochopit, že Božství není v prostoru, pokud je zároveň řečeno, že je všude.

Přesto to však můžeme pochopit i přírodním myšlením, pokud jen do něj vpustíme trochu duchovního světla. To vyžaduje, abych nejprve něco uvedl o duchovních představách a z nich plynoucím duchovním myšlení.

Duchovní představy nemají nic společného s prostorem, ale vše odvozují ze stavů. Stav je atributem lásky, života, moudrosti, pohnutek a jejich radostí - obecně atributem dobra a pravdy. Skutečně duchovní pojetí těchto realit nemá nic společného s prostorem; je vyšší a shlíží k prostorovým představám podobně, jako nebe shlíží k zemi.

Jelikož však andělé a duchové se dívají očima stejně jako my lidé na zemi a žádný předmět nelze spatřit jinak než v prostoru, tak v duchovním světě, kde žijí andělé a duchové, se jeví prostor obdobně jako na zemi. Není to však skutečný prostor, ale jen jeho zdání. Není pevný a neměnný jako ten náš - může se rozšiřovat a smršťovat, měnit a střídat; a protože nemůže být změřen, nelze jej pochopit žádnou přírodní představou, ale pouze představou duchovní. Představa o prostorových vzdálenostech se neliší od představy „vzdáleností" dobra nebo „vzdáleností" pravdy, tedy jejich příbuznosti či podobnosti podle jejich stavů.

(8)

Z toho tedy vysvítá, proč člověk nemůže pomocí pouhé přírodní představy pochopit, že Božství je všude, přestože není v prostoru, a proč andělé a duchové to jasně chápou. Rovněž je zřejmé, že i my to můžeme pochopit, pokud jen do svého myšlení vpustíme trochu duchovního světla. Můžeme to pochopit, protože v nás nemyslí tělo, ale duch - tedy ne naše přírodnost, ale naše duchovnost.

(9)

Mnozí lidé to však nechápou z důvodu, že milují hmotné věci, a nechtějí se tedy nad ně svým myšlením povznést do duchovního světla. A protože si to nepřejí, nemohou jinak než myslet prostorově, a to i o Bohu. A myslet o Bohu prostorově znamená myslet na rozměry přírody.

Toto musí být předesláno, neboť bez znalosti a jistého porozumění faktu, že Božství není v prostoru, nelze pochopit nic z následujícího pojednání o Božském Životě, kterým je Láska a Moudrost. Čtenář by tak pochopil málo nebo vůbec nic o předmětech Božské prozřetelnosti, všudypřítomnosti, vševědoucnosti, všemohoucnosti, nekonečnosti a věčnosti, o nichž budeme postupně pojednávat.

(10)

Bylo řečeno, že v duchovním světě se jeví prostor, a proto i vzdálenosti, stejně jako ve světě přírodním, avšak že to jsou zdání závislá na duchovní příbuznosti pocházející z lásky a moudrosti neboli z pravdy a dobra. Z toho plyne, proč Pán, i když je v nebi všude s anděly, se přesto jeví nad nimi jako slunce. A jelikož příbuzenství s Ním vzniká přijímáním lásky a moudrosti, pak nebesa, jejichž andělé jsou v bližší příbuznosti díky jejich intenzivnějšímu příjímání, se jeví blíže u Něj než nebesa andělů, jejichž příbuznost je vzdálenější. Proto se také jednotlivá nebesa (která jsou troje) vzájemně odlišují, stejně jako jednotlivá společenství v každém nebi. Také pekla pod nimi jsou vzdálena podle svého odmítání lásky a moudrosti.

Totéž platí i pro nás; Pán je v nás a u nás přítomen všude na zemi. To má jedinou příčinu - Pán se nenachází v prostoru.

(4)

Bůh je pravý Člověk

(11)

V celém nebi si představují Boha jediným způsobem - jako Člověka. Celé nebe v celku i ve svých částech totiž odráží podobu člověka a Božství u andělů vytváří nebe, v němž se myšlení šíří v souladu s touto nebeskou formou - andělé proto o Bohu nemohou smýšlet jinak. Proto na Boha myslí takto i všichni lidé na zemi, kteří jsou ve spojení s nebem, jsou‑li vnitřně usebraní neboli ve svém duchu.

Protože Bůh je Člověk, mají všichni andělé a všichni duchové dokonalou lidskou formu, neboť forma nebe je stejná ve svých největších i nejmenších projevech. (O tom, že nebe má v celku i v jednotlivých částech lidskou formu, viz Nebe a peklo odst. 59-87 [59-86]; o tom, že myšlení se tam šíří v souladu s formou nebe, viz tamtéž odst. 203-204.)

Z knihy Geneze 1,26.27 je znám fakt, že lidé byli stvořeni v obraz a podobu Boží; potvrzuje to i skutečnost, že Abrahám i jiní viděli Boha jako člověka.

Dávní lidé, moudří i prostí, mysleli na Boha pouze jako na člověka. A i když začali uctívat více bohů (jako například v Aténách a v Římě), uctívali je jako lidi. Můžeme to objasnit následujícím úryvkem z mého dřívějšího pojednání:

Pohané, zejména Afričané, kteří uznávají a uctívají jediného Boha jako stvořitele vesmíru, si tohoto Boha představují jako člověka. Říkají, že nikdo si nemůže Boha představovat jinak. Když slyší, že mnozí o Něm chovají představu jako o obláčku uprostřed vesmíru, ptají se, kde takoví lidé jsou; a když se dozvědí, že jsou mezi křesťany, nechtějí tomu uvěřit. Je jim však sděleno, že křesťané získali tuto představu ze Slova,9) kde je Bůh nazýván duchem - a o duchu smýšlejí jako o části obláčku. Neuvědomují si, že každý duch a každý anděl je člověk. Když vsak bylo zkoumáno, zda se jejich duchovní představa shoduje s jejich přírodní představou, bylo zjištěno, že tomu tak není u těch, kdo vnitřně uznávají Pána jako Boha nebe a země.

Slyšel jsem jednoho křesťanského kněze tvrdit, že Božství a Lidství zároveň si nikdo nemůže nijak představit. Pak jsem ho viděl, jak byl přemísťován k různým pohanům, postupně ke stále niternějším, pak do jejich nebes a nakonec do křesťanského nebe. Všude mu byla sdělována vnitřní představa těchto lidí o Bohu, a on zpozoroval, že Boha si představovali jediným způsobem - jako člověka, což je totéž jako představovat si Jeho Božství a zároveň Lidství.

(12)

Křesťané si Boha obyčejně představují jako Člověka, protože Bůh se v pojetí Trojice podle athanasijského vyznání10) nazývá „osobou". Ti vzdělanější však prohlašují, že Bůh je neviditelný. Nemohou totiž pochopit, jak by mohl Bůh jako Člověk stvořit nebe a zemi a naplnit vesmír svou přítomností, stejně jako mnoho dalších věcí přesahujících naše chápání, dokud si neuvědomíme, že Božství se nenachází v prostoru. Avšak kdo se obrací pouze k Pánu, ten myslí na Jeho Božství i Lidství, a tím myslí na Boha jako na Člověka.

(13)

Důležitost správné představy o Bohu vysvítá ze skutečnosti, že představa Boha vytváří nejvnitřnější jádro myšlení všech nábožensky orientovaných lidí. Každý aspekt náboženství i bohoslužby se zaměřuje na Boha: a protože Bůh se nalézá obecně i v jednotlivostech ve všech aspektech náboženství a bohoslužby, bez správné představy Boha nemůže dojít ke komunikaci s nebesy. Proto také každý národ má určeno místo v duchovním světě podle své představy Boha jako člověka. Pouze v této představě totiž můžeme nalézt ideu Pána, a nikde jinde.

Skutečnost, že náš stav po smrti závisí na tom, v jaké představě Boha se vnitřně utvrdíme, jasně vysvítá z protikladu - z toho, že popírání Boha a v křesťanském světě popírání Božství Pána vytváří peklo.

(5)

Bytí a jeho projev 11)

tvoří v Bohu - Člověku 12) jeden rozlišitelný celek

(14)

Kdekoliv je bytí, tam je i jeho projev: jedno se nevyskytuje bez druhého. Bytí existuje skrze svůj projev, nikoli bez něj. Můžeme to racionálně pochopit, uvážíme‑li otázku, zda by mohlo existovat bytí, které by se neprojevilo, nebo zda by mohl existovat projev, který by nepocházel z bytí. Jelikož jedno se vyskytuje spolu s druhým a nemůže být osamoceno, plyne z toho, že obojí tvoří jeden, avšak rozlišitelný celek.

Tvoří rozlišitelný celek stejně jako láska a moudrost: láska je bytím a moudrost jeho projevem. Láska se vyskytuje pouze v moudrosti a moudrost pochází pouze z lásky. Láska se tedy projeví tehdy, nalézá‑li se v moudrosti.

Tyto dvě reality jsou natolik jedním celkem, že je lze rozlišit v myšlení, avšak ne ve skutečnosti: a protože je můžeme rozlišit v myšlení a nikoli ve skutečnosti, nazýváme je jedním rozlišitelným celkem.

Bytí a jeho projev tvoří jeden rozlišitelný celek i v Bohu - Člověku obdobně jako duše a tělo. Duše nemůže být bez svého těla a tělo nemůže být bez své duše. Božským Bytím rozumíme Božskou Duši Boha - Člověka a Božským Projevem jeho Božské Tělo.

Představa, že by duše mohla existovat, myslet a být moudrá bez těla, je chyba plynoucí z klamného zdání. Duše každého člověka bude přebývat v duchovním těle poté, co odloží materiální obal, který nosila ve světě.

(15)

Důvod, proč bytí není žádným bytím, pokud se neprojeví, spočívá v tom, že předtím nemá žádnou formu, a nemá‑li žádnou formu, nemá ani žádné vlastnosti - a pokud je něco bez vlastností, není to ničím. Cokoli se ze svého bytí projeví, tvoří s tímto bytím jeden celek tím, že z tohoto bytí pochází. Proto je obojí sloučeno v jeden celek a proto je jedno vzájemně a obapolně v druhém - jedno je zcela přítomno v každém nejmenším rysu druhého stejně jako samo v sobě.

(16)

Z toho vysvítá, že Bůh je Člověk a že je takto Bohem projeveným - nikoli projeveným ze Sebe, ale v Sobě. Ten, kdo je projevený v Sobě, je Bůh, zdroj všeho.

(6)

Nekonečné tvoří v Bohu - Člověku jeden rozlišitelný celek

(17)

Lidé vědí, že Bůh je nekonečný, neboť se Nekonečným nazývá. On se tak ale nazývá proto, že nekonečný skutečně je. Není však nekonečný pouze proto, že je vlastní Bytí a Projev v Sobě, ale protože se v Něm nekonečné nachází. Nekonečnost bez nekonečného v sobě je nekonečností jen jménem.

O nekonečném v Něm bychom neměli říkat „nekonečně mnoho" nebo „nekonečně vše", protože pojmy „mnoho" a „vše" chápeme přírodně. Naše přírodní pojetí „nekonečně mnohého" je totiž ohraničeno. Přírodní pojetí „nekonečně všeho" je sice neohraničené, avšak přesto je odvozujeme z ohraničených skutečnosti našeho světa. Pomocí přírodních představ, procesem jejich povyšování a přibližování, proto nemůžeme dospět k pochopení nekonečna v Bohu. Andělé se tímto procesem povyšování a přibližování mohou dostat výše než člověk, nikoli však až k samému nekonečnu.

(18)

Každý, kdo věří, že Bůh je Člověk, může dospět k přesvědčení, že v Bohu je vše nekonečné. Pokud je totiž Bůh-Člověk, má tělo a vše, co k tělu náleží. Má tedy tvář, hruď, bedra, nohy, chodidla - bez nich by nebyl člověkem. A protože má tyto tělesné části, má také oči, uši, nos, ústa a jazyk, a také vnitřní orgány nalézající se v člověku, jako srdce a plíce a vše, co na nich závisí. To vše dohromady činí člověka člověkem. My všichni jsme stvořeni s mnoha těmito částmi a pokud na ně nahlédneme v jejich vzájemné spojitosti, zjistíme, že je jich nespočet. V Bohu - Člověku jich však je nekonečně. Nic Mu neschází, a proto je nekonečně dokonalý.

Toto srovnání nestvořeného Člověka, jenž je Bohem, se stvořenými lidmi je možné proto, že Bůh je Člověk. Proto On sám také praví, že člověk světa byl stvořen k Jeho obrazu a podobě. (Gn 1,26.27)

(19)

Andělům je zřejmé, že v Bohu je vše nekonečné, díky nebesům, v nichž žijí. Celé nebe, jež tvoří myriády andělů, odráží svou celkovou formou člověka. Totéž platí o každém nebeském společenství, ať velkém či malém. Dokonce i každý anděl je člověkem - anděl je totiž nebe v nejmenší formě. (Že je tomu opravdu tak, viz práci Nebe a peklo odst. 51-87 [51-86].)

Nebe má tuto formu celkově, v jednotlivých oblastech i v jednotlivcích díky Božství, které přijímají andělé. Nakolik totiž andělé Božství přijímají, natolik dokonalá je jejich lidská forma. Proto se o andělích říká, že jsou v Bohu a že Bůh je v nich - a také že Bůh je jim vším.

Nelze vůbec popsat slovy, jak obrovská mnohost se v nebi nachází. A jelikož nebe tvoří Božství a tato nevyslovitelná mnohost tedy pochází z Božství, jasně z toho vysvítá, že ve vlastním Člověku, tedy v Bohu, je vše nekonečné.

(20)

Stejný závěr můžeme vyvodit i z příkladu stvořeného vesmíru, zaměříme‑li se na něj z hlediska jeho funkcí13) a jejich souvztažností. Pro objasnění a lepší porozumění však musím něco předeslat.

(21)

Protože v Bohu - Člověku je vše nekonečné a to se jako v zrcadle odráží v nebi, v andělích a lidech, a protože Bůh-Člověk není v prostoru (jak bylo uvedeno výše v odst. 7-10), můžeme do jisté míry vidět a chápat, jak Bůh může být všudypřítomný, vševědoucí a všemocný, jak mohl jako Člověk vše stvořit a jak může jako Člověk navěky udržovat vše, co stvořil, ve svém řádu.

(22)

Skutečnost, že nekonečné je v Bohu - Člověku jedním rozlišitelným celkem, se také odráží jako v zrcadle na člověku. Skládáme se z nesčetných částí, jak bylo řečeno výše - a přesto je vnímáme jako jeden celek. Svými smysly nevíme nic o svém mozku, srdci či plicích, o svých játrech, slezině či slinivce, ani o nesčetných částech tvořících naše oči, uši, jazyk, žaludek, pohlavní orgány a tak dále; a protože o nich smysly nic nezjišťujeme, jsou pro nás jakoby jedním celkem.

Všechny tyto orgány totiž utvářejí takovou formu, že ani jeden nemůže chybět. Je to totiž forma přijímající život od Boha - Člověka (jak bylo ukázáno výše v odst. 4-6). Díky řádu a vzájemnému propojení všeho do takovéto formy v nás vzniká pocit, a proto i představa, že těchto orgánů není nesčetné množství, ale že jsou jedním celkem.

Z toho můžeme vyvodit závěr, že nesčetné části, které v nás tvoří jakoby jeden celek, tvoří ve vlastním Člověku, kterým je Bůh, jeden celek rozlišitelný v té nejvyšší míře.

(7)

Existuje jeden Bůh - Člověk, jenž je zdrojem všeho

(23)

Všechny aspekty lidského rozumu se spojují a jistým způsobem soustřeďují v myšlence, že Bůh je jediný stvořitel vesmíru. Rozumní lidé tak díky vzájemně sdílenému chápání nemyslí ani nemohou myslet jinak. Řekni někomu, kdo má zdravý rozum, že existují dva stvořitelé vesmíru, a možná již ze samotného tónu jeho řeči vycítíš jeho odpor. Z toho vysvítá, že veškeré prvky lidského rozumu se spojují a soustřeďují v myšlence, že Bůh je jeden.

Existují pro to dva důvody. První z nich je ten, že schopnost rozumně myslet, nahlížena sama o sobě, nenáleží nám, ale Bohu s námi. Na tomto faktu je lidská rozumovost obecně závislá, a to způsobuje, že náš rozum vidí jedinost Boha jakoby sám od sebe. Druhý důvod je ten, že člověk je svými rozumovými schopnostmi buď ve světle, nebe nebo z tohoto světla přijímá obecné kvality myšlení - a obecnou kvalitou nebeského světla je poznání, že Bůh je jeden.

Jinak je tomu u těch, kteří tuto schopnost použili k převrácení nižších úrovní svého rozumu. Schopnost rozumně smýšlet jim sice zůstává, avšak převrácením jejích nižších úrovní ji obracejí jinam a jejich rozum tak ztrácí příčetnost.

(24)

My všichni, i když si to neuvědomujeme, myslíme na společenství lidí jako na jednoho člověka. Okamžitě proto pochopíme, když někdo řekne, že král je hlavou a poddaní jsou tělem, nebo když se řekne, že ten či onen jednotlivec má ve společném těle neboli v království takovou či onakou roli. U duchovního těla je to podobné jako u státního - duchovním tělem je církev14) a jeho hlavou je Bůh-Člověk. Vidíme tedy, jakým druhem člověka by se z této perspektivy jevila církev, kdybychom nemysleli na stvořitele a udržovatele vesmíru jako na jediného Boha, ale jako na více bohů. Z tohoto pohledu by církev vypadala jako jedno tělo s mnoha hlavami - ne jako lidská bytost, ale jako monstrum.

Kdybychom tvrdili, že tyto hlavy mají jedinou podstatu, a tím vytvářejí jednu hlavu, nemohla by z toho vzniknout jiná představa než představa jedné hlavy s mnoha tvářemi nebo mnoha hlav s jednou tváří. Církev bychom pak vnímali jako nestvůru. Hlavou je však ve skutečnosti jediný Bůh a tělem je církev, která jedná podle pokynů hlavy, a ne podle sebe - což platí i pro člověka.

Proto také každé království má jen jednoho krále. Více králů by zemi rozdělilo, zatímco jeden král ji může udržet pohromadě.

(25)

Podobné by to bylo s církví rozšířenou na celém světě (jež se nazývá obecenstvím), protože je jakoby jedním tělem řízeným jednou hlavou, je známo, že hlava svými rozkazy řídí tělo pod sebou. V hlavě totiž sídlí rozum a vůle, jež tělo poslouchá do té míry, že je čirou poslušností. Tělo nemůže učinit nic, co by nevzešlo z rozumu a vůle v hlavě; podobně ani člověk církve nemůže učinit nic, co by nevzešlo z Boha.

Když něco činíme, zdá se, jako by naše tělo jednalo samo od sebe, a když hovoříme, jako by se samy od sebe pohybovaly naše ústa a jazyk. Přesto se však nic z toho neděje samo od sebe, ale z popudu vůle, a odtud z myšlení rozumu v hlavě.

Zamysleme se nad tím. Kdyby mělo jedno tělo více hlav a každá hlava usuzovala po svém podle svého chápáni a vůle, mohlo by snad tělo přežít ? Hlavy by mezi sebou nikdy nedosáhly takové jednomyslnosti, jaká vládne v hlavě jediné.

Stejně jako v církvi je tomu i v nebesích, jež tvoří myriády andělů. Kdyby tam každý jednotlivý anděl nehleděl k jedinému Bohu, jeden by se vzdálil druhému a celé nebe by se rozpadlo. Když proto některý nebeský anděl třeba jen pomyslí na více bohů, je okamžitě od ostatních oddělen. Je vyhoštěn až k samé hranici nebe a spadne dolů.

(26)

Protože celé nebe a vše v něm se vztahuje k jedinému Bohu, řeč andělů přechází díky určitému souzvuku plynoucímu z nebeské harmonie v jeden celek. To je známkou toho, že andělé nemohou myslet jinak než na jediného Boha - jejich řeč totiž vychází z jejich myšlení.

(27)

Kdo z lidí zdravého rozumu nechápe, že Božství nelze rozdělit, a že tedy nemůže být více nekonečných, nestvořených a všemohoucích bytostí či bohů ? Představme si, že by někdo nerozumný řekl, že může existovat více nekonečných, nestvořených a všemohoucích bytostí či bohů, pokud jen budou mít jednu a tutéž podstatu, a že tak se vlastně jedná o jednu nekonečnou, nestvořenou a všemohoucí bytost či Boha. Není snad tato jedna a tatáž podstata jedinou identitou ? A různé bytosti nemohou mít tutéž identitu. Pokud by onen člověk odvětil, že jedno je odvozeno z druhého, pak by to, co bylo odvozeno, nemohlo být Bohem v sobě; a přesto Bůh v sobě je Bohem, jenž je zdrojem všeho (jak bylo ukázáno výše v odst. 16).

(8)

Vlastní Božskou podstatou je Láska a Moudrost

(28)

Pokud si připomeneš vše, co znáš, podrobíš to svému intuitivnímu vhledu a za určitého povznesení ducha začneš zkoumat, co je obecným principem všeho existujícího, můžeš dospět k jedinému možnému závěru: že touto univerzální skutečností je láska a moudrost.

Tyto dvě skutečnosti jsou základem lidského života. Každý aspekt občanského života, morálky a duchovnosti závisí na těchto dvou věcech. Bez nich by nebyly ničím. Obdobně to platí i pro veškeré aspekty života „složeného" člověka, kterým jsou (jak jsme se již zmínili) menší i větší společenství, království či impérium, církev a také nebe andělů. Odejmi jim lásku a moudrost a zamysli se nad tím, co z nich zbude - zjistíš, že bez lásky a moudrosti jako svého zdroje nejsou ničím.

(29)

Nikdo nemůže popřít, že v Bohu se nalézá Láska a Moudrost ve své podstatě. On nás všechny miluje z Lásky v Sobě a vede nás všechny z Moudrosti v Sobě. Také stvořený vesmír, když se na něj podíváš z hlediska jeho uspořádání, je natolik naplněn moudrostí z lásky, že jej jako celek můžeme označit za moudrost samu. Obsahuje nekonečné množství částí seřazených postupně i souběžně tak, že dohromady vytvářejí jediný celek. To je jediný důvod, proč všechny jeho části drží pohromadě a tak mohou být zachovány navěky.

(30)

Jelikož Božskou podstatou je Láska a Moudrost, jsme my lidé obdařeni dvěma životními schopnostmi, z nichž jedna je rozumová a druhá volní. Ona schopnost, díky které uvažujeme, čerpá vše své z vlivu moudrosti od Boha; schopnost, která nám propůjčuje vůli, čerpá vše své z vlivu lásky od Boha.

Pokud nejsme správným způsobem moudří, protože správně nemilujeme, ony schopnosti nám nejsou odebrány, ale pouze se uzavřou. Dokud jsou v nás uzavřeny, tak jakkoli můžeme svůj rozum nazývat „rozumem" a svou vůli „vůlí", ve své podstatě to rozum ani vůle nejsou. Avšak kdyby nám ony schopnosti byly odňaty, vše lidské by v nás přišlo vniveč - naše myšlení a z myšlení mluva, stejně jako naše vůle a z vůle i jednání.

Z toho vidíme, že Božství, které je u člověka, přebývá v těchto dvou schopnostech, ve schopnosti být moudrý a milovat - tedy ve schopnosti stát se moudrými a milujícími. Mnohými zkušenostmi jsem dospěl k poznání, že máme schopnost milovat, přestože nejsme moudří a nemilujeme, jak bychom mohli; podrobně to však popíši jinde.

(31)

Díky tomu, že Božskou podstatou je Láska a Moudrost, vše ve vesmíru se vztahuje k dobru a k pravdě. Vše, co plyne z lásky, se nazývá dobrem, a vše, co plyne z moudrosti, se nazývá pravdou. O tom však více později.

(32)

Protože Božskou podstatou je Láska a Moudrost, vesmír a vše v něm, živé i neživé, trvá díky teplu a světlu. Teplo je totiž souvztažné s láskou a světlo je souvztažné s moudrostí. Proto také duchovním teplem je láska a duchovním světlem je moudrost. I o tom však více později.

(33)

Všechny lidské pohnutky a myšlenky vznikají z Božské Lásky a z Božské Moudrosti, jež tvoří vlastní Podstatu, tedy Boha. Pohnutky vznikají z Božské Lásky a myšlenky z Božské Moudrosti. Člověka v celku i v jednotlivostech tvoří pouze pohnutky a myšlenky - jsou to dvě zřídla, z nichž vyvěrá vše, co je v nás živé. Jsou zdrojem všech našich pocitů příjemnosti a libosti: pocitů příjemnosti, které nám propůjčují pohnutky naší lásky, a pocitů libosti, které v nás vyvolává následné myšlení.

Byli jsme tedy stvořeni jako příjemci; a těmi jsme natolik, nakolik milujeme Boha a nakolik nám láska k Bohu propůjčuje moudrost, tedy nakolik nás vzněcuje to, co přichází od Boha, a nakolik nás toto zanícení vede k přemýšlení. Z toho tedy plyne, že Božská Podstata, tedy Tvůrkyně,15) je Božská Láska a Božská Moudrost.

(9)

Božská Láska je součástí Božské Moudrosti,

Božská Moudrost je součástí Božské Lásky

(34)

O tom, že Božské Bytí a Božský Projev v Bohu - Člověku tvoří jeden rozlišitelný celek, viz výše v odst. 14-16. Protože Božské Bytí je Božská Láska a Božský Projev je Božská Moudrost, tvoří i tyto jeden rozlišitelný celek.

Hovoříme o nich jako o rozlišitelném celku, protože láska a moudrost jsou dvě rozlišitelná jsoucna a zároveň jsou tak sjednoceny, že láska je součástí moudrosti a moudrost je součástí lásky. Láska existuje v moudrosti a moudrost se projevuje v lásce: a jelikož moudrost přijímá svůj projev z lásky (jak bylo řečeno výše v odst. 15 [14]), také Božská Moudrost je Bytím. Z toho plyne, že Láska a Moudrost nahlíženy společně jsou Božské Bytí a jednotlivě se Láska nazývá Božským Bytím a Moudrost Božským Projevem. Takto Božskou Lásku a Božskou Moudrost pojímají andělé.

(35)

Díky této jednotě Lásky a Moudrosti a Moudrosti a Lásky v Bohu - Člověku existuje jen jedna Božská Podstata. Tato Božská Podstata je Božská Láska, protože je součástí Božské Moudrosti, a Božská Moudrost, protože je součástí Božské Lásky. Díky této jednotě je také Božský Život jen jeden. Tímto životem je Božská Podstata.

Božská Láska a Božská Moudrost jsou jedním celkem, protože jejich sjednocení je vzájemné a vzájemné sjednocení vytváří jedinost. O vzájemném sjednocení však bude řečeno více jinde.

(36)

Jednota lásky a moudrosti se nachází také v každém jednotlivém Božím díle. Proto také Jeho dílo trvá věčně. Kdyby v čemkoli stvořeném bylo více Božské Lásky než Božské Moudrosti nebo více Božské Moudrosti než Božské Lásky, nepřetrvalo by z něj nic než to, co by mělo rovný díl obojího; vše ostatní by zaniklo.

(37)

Božská Prozřetelnost směřující k našemu přetvoření, znovuzrození a spáse sdílí rovný díl Božské Lásky a Božské Moudrosti. Větší měrou Božské Lásky než Božské Moudrosti nebo větší měrou Božské Moudrosti než Božské Lásky bychom nemohli být přetvořeni, znovuzrozeni ani spaseni. Božská Láska si přeje každého spasit, avšak toho může dosáhnout pouze skrze Božskou Moudrost. Veškeré zákony, skrze které dochází ke spáse, jsou zákony Božské Moudrosti, a Láska nemůže tyto zákony překročit, protože Božská Láska a Božská Moudrost působí společně.

(38)

Božská Láska a Božská Moudrost jsou ve Slově označeny výrazy „spravedlnost a soud" - Božská Láska výrazem „spravedlnost a Božská Moudrost výrazem „soud". Proto se výrazy „spravedlnost" a „soud" ve Slově používají ve spojení s Bohem - např. v následujících verších u Davida16)

Spravedlnost a soud17) jsou pilíře Tvého trůnu. (Ž 89,15)

Hospodin dá, že tvoje spravedlnost zazáří jako světlo, jako polední jas tvůj soud. (Z 37,6)

Zasnoubím si tě navěky ... spravedlností a soudem. (Oz 2,19)

Vzbudím Davidovi výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude v zemi uplatňovat soud a spravedlnost. (Jr 23,5)

Spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní je soudem a spravedlností. (Iz 9,6)

Vyvýšen je Hospodin, naplňuje zemi spravedlností a soudem. (Iz 33,5)

Smím se učit Tvým spravedlivým soudům. Chválím tě sedmkráte za den za Tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,7.164)

Obdobný význam mají výrazy „život" a „světlo" u Jana: V Něm byl život a život byl světlo lidí. (J 1,4)

„Životem" se zde rozumí Božská Láska Pána a „světlem" Jeho Božská Moudrost. Obdobné se míní i „životem" a „duchem" u téhož:

Ježíš řekl: „Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život." (J 6,63)

(39)

Přestože se láska a moudrost jeví v člověku jako dvě oddělené skutečnosti, tvoří jeden rozlišitelný celek. Naše láska je totiž určena kvalitou naší moudrosti a naše moudrost je určena kvalitou naší lásky. Moudrost, která netvoří jeden celek se svou láskou, sice vypadá jako moudrost, ale není jí; stejně tak láska, která netvoří jeden celek se svou moudrostí, vypadá jako láska k moudrosti, ale není jí. Jedno i druhé čerpá svou podstatu a svůj život z druhého.

Moudrost a láska člověka vyhlížejí jako dvě rozdílné skutečnosti, protože naše schopnost chápat může být pozdvižena do nebeského světla, zatímco naše schopnost milovat může být pozdvižena pouze natolik, nakolik jednáme v souladu se svým chápáním.

Proto ona zdánlivá moudrost, která netvoří jeden celek s láskou k moudrosti, klesne zpět do lásky, která tuto jednotu tvoří. To však nemusí být láska k moudrosti, ale může to být i láska k nepříčetnosti. Díky své moudrosti můžeme dobře vědět, co bychom měli dělat, avšak přesto to neděláme, protože to nemilujeme. Nakolik však z lásky činíme to, k čemu nás vede moudrost, natolik jsme obrazem Božím.

(10)

Božská láska a Božská Moudrost je substance a forma 18)

(40)

Běžní lidé si lásku a moudrost představují jako něco prchavého, poletujícího v jemném vzduchu či éteru, nebo jako nějaké výpary. Málokdo pomyslí na to, že jsou skutečnou a pravou substancí a formou.

Dokonce i ti, kteří na lásku a moudrost pohlížejí jako na substanci a formu, vnímají je mimo subjekt,19) jako by z něj vytékaly. A přestože je takto vnímají jako něco vytékajícího ze subjektu (jako něco prchavého či plynoucího), nazývají je substancí a formou. Nevědí, že láska a moudrost jsou subjektem samým a že to, co vnímají mimo něj jako prchavé a plynoucí, je pouze zdánlivý stav subjektu samého.

Existuje mnoho důvodů, proč tato otázka nebyla doposud pochopena. Jedním z nich je skutečnost, že rozum v lidské mysli vytváří nejdříve zdání a jediný způsob, jak tato zdání rozptýlit, je pátrat po příčině. Pokud však příčina leží hluboko skryta, nemůžeme ji vypátrat, pokud nenecháme svůj rozum po dlouhou dobu vystaven duchovnímu světlu. Ten však toto působení dlouho nevydrží, protože přírodní světlo jej neustále stahuje zpátky.

Pravdou však zůstává, že láska a moudrost jsou skutečná a pravá substance a forma tvořící subjekt sám.

(41)

Jelikož však tento fakt odporuje zdání, mohl by se zdát nedůvěryhodným, pokud bych jej nepodpořil důkazy; a protože jej nelze prokázat jinak než pomocí vjemů tělesných smyslů, použiji k důkazu právě je.

Lidé mají pět vnějších smyslů - hmat, chuť, čich, sluch a zrak. Nositelem hmatu je kůže, která nás pokrývá: díky své substanci a formě vnímá, co s ní přijde do kontaktu. Hmatový smysl se nenachází v látkách, které s kůží přicházejí do styku, ale v substanci a formě kůže, jež je sídlem tohoto smyslu. Smyslový vjem sám je pouze reakcí kůže na podnět.

Podobné to je s chutí. Chuťový vjem sám je reakcí substance a formy - tentokrát jazyka. Nositelem je tedy jazyk.

Totéž platí pro čich. Je známo, že pach vyvolává reakci v nose a že čichové vjemy vyvolává dotyk pachových látek.

Stejné to je se sluchem. Zdá se, jako by se sluch nalézal v místě vzniku zvuku. Ke sluchovému vjemu však dochází v uchu a je reakcí jeho substance a formy. Je pouhým zdáním, že se sluch nalézá v určité vzdálenosti od ucha.

Totéž platí pro zrak. Když v dálce vidíme nějaký předmět, zdá se nám, jako by zrak byl u něj. Je však v oku, které je jeho sídlem, a zrakový vjem vzniká tak jako v předchozích příkladech jeho podnícením. Vzdálenost je jednoduše naším soudem o prostoru vytvořeným na základě toho, že do našeho zraku zasahují předměty nebo že se zmenšuje jejich velikost, a předmět, jehož obraz se odráží uvnitř oka podle úhlu dopadu, je tedy méně zřetelný. Z toho plyne, že zrak nevychází z oka k předmětu, ale že obraz předmětu vniká do oka a vyvolává reakci jeho substance a formy. Podobné jako se zrakem to je i se sluchem: Ani sluch nevychází z ucha, aby zachytil zvuk, ale zvuk vniká do ucha, kde vyvolává reakci.

Z toho můžeme pochopit, že podnícení substance a formy vytvářející smyslový vjem není nic, co bychom mohli oddělit od sídla smyslu. Vyvolává v něm pouze změny a orgán smyslu zůstává stejným orgánem během těchto změn stejně jako před nimi a po nich. Z toho plyne, že zrak, sluch, čich, chuť a hmat nejsou ničím prchavým, vycházejícím ze svých orgánů, ale že to jsou svou substancí a formou vlastní orgány, v nichž vznikají smyslové vjemy, jsou‑li podníceny.

(42)

Totéž platí pro lásku a moudrost - s jediným rozdílem: substanci a formu lásky a moudrosti nelze spatřit očima tak jako orgány vnějších smyslů. Přesto nikdo nemůže popřít, že ony součásti lásky a moudrosti, jež nazýváme myšlenky, vjemy a pohnutky, jsou substance a formy. Nejsou ničím prchavým či plynoucím z prázdna, ani ničím odděleným od pravé a skutečné substance a formy svého nositele. Ve skutečnosti se v mozku nachází nespočet substancí a forem, jež jsou sídlem vnitřního vnímání vztahujícího se k chápání a vůli.

Výše řečené nám umožňuje pochopit, že žádné pohnutky, vjemy ani myšlenky nejsou nějakými výpary ze substancí, ale jsou to skutečné a pravé substance, které ze sebe nic nevypouštějí. Procházejí pouze změnami podle toho, jak jsou zvenku podněcovány. O těchto podnětech si však povíme více později.

(43)

To nás přivádí zejména k poznání, že Božská Láska a Božská Moudrost jsou substancí a formou o sobě a že jsou vlastním bytím a projevem. Kdyby nebyly bytím a projevem stejně, jako jsou substancí a formou, byly by pouhou myšlenkovou konstrukcí, což není samo o sobě ničím.

(11)

Božská Láska a Moudrost jsou substance a forma o sobě

– jsou proto vlastním a jedinečným jsoucnem 20)

(44)

Právě jsem prokázal, že Božská Láska a Božská Moudrost je substance a forma; předtím jsem uvedl, že Božské Bytí a Projev je bytí a projev o sobě.

Nelze říci, že bytí a projev existují ze sebe, neboť toto pojetí zahrnuje počátek - počátek z něčeho jiného, co má v sobě bytí a projev o sobě; avšak skutečné bytí a projev o sobě existuje od věčnosti. Skutečné bytí a projev o sobě jsou navíc nestvořené, zatímco vše stvořené může existovat pouze z nestvořeného. Co je stvořené, je také konečné; a konečné může existovat pouze z nekonečného.

(45)

Každý, kdo dokáže postihnout a pochopit bytí a projev o sobě, určitě také postihne a pochopí fakt, že je to vlastní a jedinečné jsoucno. Nazýváme je vlastním jsoucnem, protože pouze ono je; a nazýváme je jedinečným, protože je zdrojem všeho ostatního.

Jelikož co je vlastní a jedinečné, je substance a forma, plyne z toho, že se jedná o vlastní a jedinečnou substanci a formu; a protože tato vlastní substance a forma je Božská Láska a Božská Moudrost, jedná se o vlastní a jedinečnou Lásku a vlastní a jedinečnou Moudrost. Je to tedy vlastní a jedinečné Jsoucno a vlastní a jedinečný Život, neboť Láska a Moudrost je Život.

(46)

To vše prozrazuje, jak myslí smyslově orientovaní lidé, tedy ti, kdo se spoléhají na tělesné smysly a jejich temnotu ve věcech ducha, když tvrdí, že příroda existuje ze sebe. Myslí podle toho, co vidí, a nedokážou myslet rozumně. Myšlení podle toho, co vidíme, uzavírá rozum, ale rozumné myšlení otevírá oči. Tito lidé nedokážou přemýšlet o bytí a projevu o sobě ani o tom, co je věčné, nestvořené a nekonečné. Nedokážou myslet na Život jinak než jako na něco prchavého, co se rozplyne do vzduchu. Nemohou myslet ani na Lásku a Moudrost a již vůbec ne na to, že jsou zdrojem vší přírody.

Jediný způsob, jak můžeme zjistit, že z Lásky a Moudrosti povstává celá příroda, je podívat se na ni z hlediska užitků v jejich posloupnosti a řádu - ne však z hlediska přírodních forem, kterých si všímáme pouze očima. Jediným zdrojem užitků je život, a jediným zdrojem jejich posloupnosti a řádu je moudrost a láska. Formy pouze udržují užitky. Zaměříme‑li se tedy pouze na formy, nespatříme v přírodě žádný život, a tím méně lásku a moudrost, a proto ani Boha.

(12)

Božská Láska a Božská Moudrost nemůže jinak,

než být a projevovat se v druhých, ze sebe stvořených

(47)

Skutečnou láskou není milovat sebe, ale milovat druhé a být s nimi láskou spojen. Skutečnou láskou je také být milován druhými, neboť tím dochází ke spojení. Podstata veškeré lásky spočívá ve spojení a také v životě lásky, který se nazývá příjemností, libostí, rozkoší, líbezností, blažeností, uspokojením a štěstím.

Láska chce, aby to, co je její, patřilo druhému, a cítí radost druhého jako svou vlastní - to je milování. Avšak cítit svou vlastní radost v druhém, a ne radost druhého jako svou vlastní, to milováním není. Je to sebeláska, zatímco to první je milování bližního. Tyto dva druhy lásek jsou zcela protikladné. Oba sice spojují a nezdá se ani, že by milování svého, tedy milování sebe sama v druhém, rozdělovalo. Tato láska přesto rozděluje tak hluboce, že nakolik někdo miluje druhého tímto způsobem, natolik jej později nenávidí. Takové spojení se postupně uvolňuje, a tehdy se láska mění v nenávist obdobné intenzity.

(48)

Kdo z lidí schopných nahlédnout podstatu lásky nedokáže spatřit i toto ? Co to je milovat jen sebe, a nikoli někoho mimo sebe, jenž by lásku opětoval ? Taková láska více rozděluje než spojuje. Ke spojení láskou dochází díky vzájemnosti, a vzájemnosti nedosáhneme pouze v sobě. Pokud si myslíme, že ano, pouze si vzájemnost v druhých představujeme.

Z toho plyne, že Božská Láska nemůže jinak než být a projevovat se v druhých, které miluje a kterými je milována. Platí‑li však uvedené skutečnosti pro veškerou lásku, musí platit v té nejvyšší, tedy nekonečné míře i pro Lásku samu.

(49)

Mluvíme‑li o Bohu, Bůh nemůže milovat a být milován těmi, kteří mají v sobě něco nekonečného nebo něco z podstaty a života lásky o sobě, tedy něco z Božství. Kdyby v nich totiž bylo něco nekonečného čili něco z podstaty a života lásky o sobě - tedy něco z Božství, Bůh by nebyl milován druhými, ale miloval by sebe sama. Nekonečnost neboli Božskost je jedinečná. Kdyby se nacházela v druhých, byla by tam sebou - a to by byla láska k sobě samému. Ta se však v Bohu nemůže nacházet ani v té nejmenší míře, protože je naprosto protikladná Božské podstatě.

Tato láska tedy musí být láskou k druhým, v nichž není nic z Božství o sobě. Níže uvidíme, že je to láska k těm, kdo byli stvořeni z Božství. Aby však k tomu mohlo dojít, musí existovat také nekonečná Moudrost, která tvoří jeden celek s nekonečnou Láskou. Musí tedy existovat Božská Láska Božské Moudrosti a Božská Moudrost Božské Lásky (o tom viz výše odst. 34-39).

(50)

Na tom, jak dobře pochopíme a rozvážíme toto tajemství, závisí i to, jak dobře pochopíme a rozvážíme vše, co Bůh projevil neboli stvořil, a také vše, co Bůh udržuje a uchovává, neboli veškeré Boží dílo ve stvořeném vesmíru. O tom pojednám v následujícím textu.

(51)

Prosím však o jedno: nevměšuj do svých myšlenkových představ čas ani prostor. Nakolik budou tvé představy při čtení následujícího textu obsahovat pojetí prostoru a času, natolik jim nebudeš rozumět. Božství totiž není v prostoru ani v čase, jak vyplyne zřetelně z pokračování tohoto pojednání, zejména z části o věčnosti, nekonečnosti a všudypřítomnosti.

 

(13)

Vše ve vesmíru je stvořeno

Božskou Láskou a Božskou Moudrostí Boha ‑ Člověka

(52)

Celý vesmír od počátku až do konce a od toho nejmenšího až po to největší v něm je tak plný Božské Lásky a Moudrosti, že jej lze nazvat obrazem Božské Lásky a Moudrosti. Tato skutečnost nalézá své vyjádření v souvztažnosti všeho ve vesmíru se vším v člověku. Každá jednotlivost, která vzniká ve vesmíru, natolik odpovídá některé části člověka (a totéž platí o vesmíru jako celku a člověku jako celku), že i člověka můžeme nazvat „vesmírem". Naše pohnutky a z nich plynoucí myšlení jsou souvztažné se vším, co tvoří živočišnou říši; naše vůle a z ní plynoucí rozum jsou souvztažné se vším, co tvoří rostlinnou říši; a náš vnější život21) je souvztažný se vším, co tvoří nerostnou říši.

Takové souvztažnosti nejsou zřejmé nikomu v našem hmotném světě; jsou však zjevné těm, kteří jim věnují pozornost ve světě duchovním. V onom světě se nachází vše, co se vyskytuje ve třech říších světa hmotného. Jsou to souvztažnosti s pohnutkami a myšlenkami tamních lidí (s pohnutkami jejich vůle a myšlenkami jejich rozumu) a s jejich vnějším životem. Tyto pohnutky i myšlenky se objevují kolem nich a mají obdobný zjev jako skutečnosti stvořeného vesmíru - s tím rozdílem, že stvořený vesmír je zpodoben méně dokonale.

Z toho je andělům patrné, že vesmír byl stvořen jako obraz Boha ‑ Člověka a že tento vesmírný obraz tvoří vlastní Láska a Moudrost. Nedomnívají se, že by stvořený vesmír byl Bohem - Člověkem, ale že z Boha - Člověka pochází. Naprosto nic ve stvořeném vesmíru totiž není substancí a formou o sobě, životem o sobě ani láskou a moudrostí o sobě, ba ani člověk není člověkem o sobě - vše ale pochází z Boha, jenž je Člověk, Moudrost a Láska a forma a substance o sobě. Cokoli je „o sobě", je nestvořené a nekonečné; cokoli však pochází od Něj, nemá v sobě nic existujícího o sobě, a proto je stvořené a konečné a představuje obraz Toho, z Něhož existuje a projevuje se.

(53)

I o stvořených věcech lze říci, že v nich je bytí a projev, substance a forma, život a dokonce láska a moudrost, avšak to vše jako stvořené a konečné. Ne snad, že by cokoli stvořeného něco z Božství vlastnilo - každá stvořená věc se však nalézá v Božství a Božství se nalézá v ní. Vše stvořené je samo o sobě neoduševnělé a mrtvé, avšak přijímá duši i život díky tomu, že Božství je ve stvoření a stvoření je v Božství.

(54)

Božství v jednom subjektu se neliší od Božství v jiném, ale každý stvořený subjekt se liší od druhého - tak, že neexistují dva totožné. Odlišují se tedy jako přijímací formy. Proto se Božství ve svých obrazech jeví různě. O Jeho přítomnosti v protikladech pohovořím později.

 

(14)

Vše ve stvořeném vesmíru je příjemcem

Božské Lásky a Božské Moudrosti Boha ‑ Člověka

(55)

Je známo, že vše ve vesmíru, velké i malé, stvořil Bůh. Proto se vesmír a vše, co je v něm, nazývá ve Slovu „prací Hospodinových rukou“.

Lidé říkají, že celý svět ve svém celku byl stvořen z ničeho a „nic“ si představují jako absolutní „nic“. Avšak z absolutního „nic" nic nevzniká ani vzniknout nemůže. To je neměnná pravda. Znamená to, že vesmír, jenž je obrazem Boha, a proto plný Boha, nemohl být stvořen jinak než Bohem v Bohu. Bůh je vlastní Bytí a vše, co je, musí vzniknout z tohoto Bytí. Říkat, že něco, co je, bylo stvořeno z „ničeho", které není, je protimluvem.

Přesto nic z toho, co bylo stvořeno Bohem v Bohu, není Jeho pokračováním, neboť Bůh je Bytím o sobě, a ve stvoření nic z Bytí o sobě není. Kdyby ve stvoření něco z Bytí o sobě bylo, bylo by to pokračováním Boha, a pokračováním Boha je Bůh.

Andělé si stvoření Bohem v Bohu představují jako něco v člověku, co bylo odvozeno z jeho života, avšak čemu je život odňat. To se pak s jeho životem shoduje, avšak není jím. To andělé dotvrzují mnoha příklady ze svého nebe; říká se tam, že jsou v Bohu a že Bůh je v nich, a přesto ve svém bytí nemají nic ze skutečného Boha. V následujícím řeknu více o jejich důkazech; nyní pro informaci alespoň toto.

(56)

Vše, co je stvořeno z tohoto zdroje, je uzpůsobeno k přijímání Boha - nikoli spojitostí, ale dotekem. Pouze tak a nejinak dochází ke spojení. Stvoření je totiž souhlasné, neboť je stvořené Bohem v Bohu. A protože je stvořeno tímto způsobem, je obdobou, a toto spojení z něj činí jakoby obraz Boha v zrcadle.

(57)

Andělé proto nejsou anděly sami ze sebe, ale díky tomuto spojení s Bohem-Člověkem; toto spojení se řídí tím, jak přijímají Božské Dobro a Božskou Pravdu. Toto Božské Dobro a Božská Pravda jsou Bůh a jeví se, jako by z Něj vycházely, přestože jsou ve skutečnosti v Něm. Andělé je přijímají podle toho, jak uplatňují zákony řádu, tedy Božské pravdy, ze svobody myslet a chtít podle svého rozumu - svobody, již jim dal Pán jako jejich vlastnictví. To jim umožňuje jakoby samostatně přijímat Božské Dobro a Božskou Pravdu a opětovat lásku; neboť jak bylo řečeno výše, láska není možná, není‑li vzájemná. Obdobné to je s námi na zemi.

Výše řečené nám může objasnit, že vše ve vesmíru bylo stvořeno Božskou Láskou a Božskou Moudrostí Boha ‑ Člověka.

(58)

Zbývá ještě říci mnohé o životních úrovních a úrovních příjemců života, než budu moci vysvětlit fakt, že i jiné skutečnosti ve vesmíru, jež nejsou jako andělé a lidé, jsou také příjemci Božské Lásky a Moudrosti Boha - Člověka - například to, co pod člověkem tvoří živočišnou říši, pod ní rostlinnou říši a pod ní nerostnou říši. Spojení s nimi se řídí jejich užitky. Všechny jejich dobré užitky odvozují svůj původ pouze z obdobného spojení s Bohem, jež se však liší na jednotlivých úrovních. Jak sestupujeme postupně dolů, toto spojení nabývá takového charakteru, že je bez svobody, neboť je bez rozumu, a proto neobsahuje žádný zjevný život. Přesto to jsou stále příjemci. Jelikož jsou příjemci, mají schopnost reagovat - neboť díky své schopnosti reagovat jsou schránami.

O spojení s nedobrými užitky pohovořím poté, co vysvětlím původ zla.

(59)

Můžeme tedy vyvodit závěr, že Božství je přítomno naprosto ve všem, co tvoří stvořený vesmír, a tímto způsobem je stvořený vesmír (jak říká Slovo) prací Hospodinových rukou - tedy prací Božské Lásky a Božské Moudrosti (kterými se rozumí „Hospodinovy ruce"). A přestože se Božství nalézá v každé velké i malé věci stvořeného vesmíru, není v jejich bytí ani stopa po Božství o sobě. Stvořený vesmír totiž není Bůh, ale je od Boha, a protože je od Boha, je v něm Jeho vlastní obraz tak jako obraz člověka v zrcadle: v zrcadle se objevuje člověk, a přesto v něm není nic z člověka.

(60)

Jednou jsem v duchovním světě slyšel hovořit skupinu lidí stojící kolem. Říkali, že jsou ochotni uznat, že v celém vesmíru bez výjimky je Božství; spatřili v něm totiž Boží zázraky a čím hlouběji se dívali, tím byly úžasnější. Když však slyšeli, že v celém stvořeném vesmíru včetně všech jeho jednotlivostí Božství skutečně přebývá, pohoršili se - což bylo znamením, že tak jen mluvili, aniž by tomu opravdu věřili.

Byli proto otázáni, zda to nevidí už na úžasné schopnosti, která se ukrývá v každém semínku a umožňuje mu rozvíjet se v takovém řádu, až vytvoří nové semeno. V každém semeni se tak nalézá obraz nekonečnosti a věčnosti, neboť v sobě nese úsilí k nekonečnému rozmnožování a rozplozování až do věčnosti

Stejně tak to mohou spatřit, když si uvědomí, že i ta nejmenší zvířátka mají smyslové orgány, mozek, srdce, plíce a další orgány, a také tepny, žíly, nervová vlákna a svaly, díky kterým vyvíjejí činnost, nemluvě o ohromujících vrozených vlastnostech, o nichž byly sepsány celé knihy.22)

Všechny tyto zázraky pocházejí pouze z Boha, ačkoli formy, jimiž se odívají, jsou z pozemských látek; tvoří jak rostliny, tak ve svém řádu i lidi. Proto se o člověku praví, že byl stvořen ze země, že je prachem země a že mu byl vdechnut dech života. (Gn 2,7)

Z toho vyplývá, že Božství není člověku vlastní, ale že je k němu přidruženo.

(15)

Vše stvořené je určitým obrazem člověka

(61)

To vysvítá z každé jednotlivosti živočišné říše, z každé jednotlivosti rostlinné říše i z každé jednotlivosti nerostné říše.

Skutečnost, že se k člověku vztahuje každá jednotlivost živočišné říše, vysvítá z faktu, že všechny druhy zvířat mají s námi společné pohybové orgány, smyslové orgány a vnitřní orgány, jež je uvádějí v činnost. Mají také své žádosti a popudy podobné našim přírodním vznětům. Mají i vrozené znalosti odpovídající jejich pohnutkám - v některých z nich se objevuje něco podobného duchovnímu elementu, což je více Či méně zjevné u suchozemských zvířat, nebeského ptactva, včel, bource morušového, mravenců a podobně.23) Proto také lidé, kteří jsou zaměřeni pouze přírodně, vidí živočichy této říše jako sobě podobné - s výjimkou řeči.

Skutečnost, že se k člověku vztahuje každá částečka rostlinné říše, je zřejmá z toho, že rostliny vzcházejí ze semen a postupně procházejí jednotlivými životními stadii. Dochází u nich k něčemu jako sňatku, po kterém následuje plození. Jejich rostlinnou duší je užitek, jehož formami jsou rostliny - mezi mnohým dalším, co vytváří jejich vztah k člověku a co popsali někteří autoři.24)

Skutečnost, že se k člověku vztahuje každý detail nerostné říše, je zjevná již jen z úsilí této říše vytvářet formy, které se k lidem vztahují (což jsou, jak jsem právě poznamenal, všechny částečky rostlinné říše), tedy z úsilí poskytovat užitky. Od okamžiku, kdy semínko spočine v lůně země, země je živí a dává mu ze všech stran ze sebe prostředky, aby vyrašilo a rozvinulo se ve formu odrážející člověka. Že toto úsilí je vlastní i pevným minerálům, projevuje se na korálech25) na mořském dně nebo na květinách v dolech, které tam vyrůstají z minerálů a z kovů. Tato snaha o vegetativní život, a tím o skýtání užitků, je nejodlehlejším elementem Božství ve stvoření.

(62)

Tak jako se v pozemských minerálech skrývá snaha o vegetační růst, existuje v rostlinách snaha o oživení. Proto tolik druhů hmyzu odpovídá na různé vůně vydávané rostlinami. V dalším uvidíme, že to není důsledkem tepla pozemského slunce, ale že k tomu dochází jen jeho prostřednictvím, a to vlivem života v závislosti na příjemcích.

(63)

Z řečeného sice můžeme poznat, že vše ve stvořeném vesmíru se vztahuje k člověku, avšak pouze nejasně. V duchovním světě je to však patrné zřetelně. I tam se nalézají všechny tři říše a andělé tam žijí v jejich středu. Vidí je kolem sebe a zároveň si uvědomují, že to jsou zobrazení jich samých. A když je otevřena nejvnitřnější část jejich rozumu, poznávají v nich sami sebe a vidí v nich svůj obraz téměř jako v zrcadle.

(64)

Tyto a mnohé další tomu odpovídající skutečnosti, pro jejichž výčet však zde nemáme prostor, nás mohou ujistit o tom, že Bůh je Člověk a že stvořený vesmír je Jeho obrazem. Vše se obecně vztahuje k Němu, tak jako se jednotlivosti vztahují k člověku.

 

(16)

Užitky všech stvořených věcí stoupají

po stupních od nejnižší úrovně až k člověku

a skrze člověka k Bohu - Stvořiteli, svému zdroji

(65)

Jak jsem uvedl výše, do „nejnižší úrovně" patří celá nerostná říše se vším, co obsahuje - různé druhy materiálů, jako jsou kameny, soli, oleje, minerály a kovy pokryté zemí, jež se skládá z rostlinných a živočišných látek rozpadajících se na nejmenší částečky. Zde se skrývá cíl i počátek veškerých užitků zplozených životem. Cílem všech užitků je úsilí o jejich vytváření, a jejich počátkem je činná síla vzniklá tímto úsilím. To se týká říše nerostné.

„Prostřední úroveň" tvoří celá rostlinná říše včetně všech svých jednotlivostí - všechny druhy travin a bylin, všechny druhy rostlin, keřů a také stromů. Jejich užitky slouží všem zástupcům říše živočišné, ať jsou dokonalí či nedokonalí. Poskytují jim potravu, radost i život. Živí těla živočichů svými látkami, těší jejich smysly svou chutí, vůní a krásou a oživují jejich pohnutky. Toto úsilí je jim vrozené a pochází ze života.

K „první úrovni" patří všichni členové živočišné říše. Nejnižší z nich se nazývají červi a hmyz, prostřední ptáci a zvířata a nejvyšší lidé - každá říše má totiž svou nejnižší, střední a nejvyšší část. Ta nejnižší slouží k užitku střední a střední k užitku nejvyšší. Tak užitky všeho stvoření stoupají postupně od toho nejnižšího až k člověku, jenž je v tomto řádu prvním.

(66)

Existují tři vzestupné úrovně v přírodním světě a tři vzestupné úrovně v duchovním světě. Všichni živočichové jsou příjemci života - ti dokonalejší z nich jsou příjemci života ze tří úrovní přírodního světa, méně dokonalí jsou příjemci života ze dvou úrovní tohoto světa a nejméně dokonalí jsou příjemci života z jediné úrovně. Pouze my lidé jsme nejenom příjemci života ze tří úrovní světa přírodního, ale také ze tří úrovní světa duchovního. Proto můžeme být na rozdíl od jakéhokoli zvířete povzneseni nad přírodu. Můžeme analyticky a racionálně přemýšlet o občanských a morálních záležitostech, které jsou uvnitř přírody, a také o záležitostech duchovních a nebeských, které jsou nad přírodou. Můžeme být dokonce pozdviženi do takové moudrosti, že můžeme vidět Boha. O šesti úrovních, v nichž užitky všeho stvoření stoupají v řádu až k Bohu Stvořiteli, však pojednám jinde.

Z tohoto stručného nástinu lze pochopit, že vše stvořené stoupá k Prvnímu, který jediný je Život, a že užitky všech věcí jsou příjemci života, a proto jsou jimi i formy těchto užitků.

(67)

Řeknu také několik slov o tom, jak člověk stoupá - tedy je pozvedán - z poslední úrovně do první. Rodíme se do nejnižší úrovně přírodního světa. Do druhé úrovně jsme pozvedáni pomocí poznatků. Jak těmito poznatky zdokonalujeme svůj rozum, jsme pozvedání na třetí úroveň a stáváme se rozumnými. Tři vzestupné úrovně v duchovním světě jsou nad třemi úrovněmi přírodními, avšak pro člověka nejsou viditelné, dokud neodloží své pozemské tělo. Když je odložíme, otevře se nám nejdříve první duchovní úroveň, potom druhá a nakonec třetí - to však pouze těm, kdo se stanou anděly třetího nebe. To jsou ti, kdo vidí Boha.

Andělé druhého a nejnižšího nebe jsou ti, kterým může být otevřena druhá a nejnižší úroveň. Všechny duchovní stupně jsou lidem otevírány podle toho, jak přijímají Božskou Lásku a Moudrost od Pána. Ti, kteří přijímají něco z této Lásky a Moudrosti, vcházejí do první neboli nejnižší duchovní úrovně; ti, kdo přijímají více, dosahují druhé neboli prostřední duchovní úrovně; a ti, kdo přijímají mnoho, vcházejí do třetí neboli nejvyšší úrovně. Avšak ti, kdo nepřijímají žádnou Lásku a Moudrost, zůstávají na přírodních úrovních a z duchovních úrovní si berou pouze tolik, že mohou myslet a chtít, a proto hovořit a jednat - ne však inteligentně.

(68)

Je ještě něco, co bychom měli vědět o tomto pozvedání vnitřních úrovní svých myslí. Charakteristikou všeho Bohem stvořeného je schopnost reagovat. Pouze Život je aktivní a reakce je odezvou na aktivitu Života. Tato reakce se zdá být vlastní stvoření, neboť k ní dochází tehdy, když na ně něco působí. Tak se to jeví i člověku, neboť život necítíme jinak, než jako by byl náš, přestože jsme pouze jeho příjemci.

To je také důvod, proč ze svého zděděného zla zpětně působíme proti Bohu. Když ale věříme, že veškerý náš život je od Boha, veškeré dobro našeho života je vyvoláno Boží aktivitou a veškeré zlo našeho života je způsobeno naším vlastním zpětným působením, naše reakce se stává součástí [Boží] aktivity a my jednáme s Bohem jakoby sami od sebe. Rovnováha všech věcí je důsledkem toho, že k aktivitě dochází současně s reakcí, a v této rovnováze se musí vše nacházet.

Zmiňuji se o tom proto, aby si někdo nemyslel, že stoupá k Bohu sám od sebe. Děje se tak pouze mocí Pána.

(17)

Božství vyplňuje bezprostorově veškerý prostor

(69)

Příroda je charakterizována dvěma vlastnostmi: prostorem a časem. Na jejich základě si člověk v přírodním světě formuje myšlení, a z něj rozum. Pokud však v prostorových a časových představách setrvává a nepovznese nad ně svou mysl, nemůže za žádných okolností pochopit nic duchovního či Božského. Spojuje totiž tyto duchovní představy s představami odvozenými z prostoru a času, a nakolik tak činí, natolik se světlo jeho rozumu stává pouze přírodním. A když z tohoto světla racionálně zvažuje duchovní a Božské otázky, je to, jako by v noční temnotě přemítal nad něčím, co se zjevuje pouze na denním světle. To je zdroj materialismu.26)

Víme‑li však, jak povznést svou mysl nad myšlenkové představy odvozené z prostoru a času, přecházíme ze stínu na světlo, poznáváme duchovní a Božské skutečnosti a nakonec vidíme, co se v nich nalézá a co z nich pochází. Tehdy tímto světlem rozptylujeme stín přírodního světla a odsouváme jeho klamy ze středu na okraj.

Každý rozumný muž dokáže přemýšlet nad úrovní vlastní přírodě a skutečně tak přemýšlí. Tehdy vidí a utvrzuje se, že Božství, jež je všudypřítomné, není v prostoru. Stejně tak vidí i další skutečnosti uvedené výše a utvrzuje se v nich. Pokud však Božskou všudypřítomnost popírá a připisuje vše přírodě, nechce být povznesen, třebaže by mohl být.

(70)

Tyto dvě charakteristiky přírody, jimiž jsou (jak bylo právě řečeno) prostor a čas, odkládají všichni, kteří umírají a stávají se anděly. Tehdy totiž vstupují do duchovního světla, v němž jsou předmětem jejich myšlení pravdy; předměty jejich vidění jsou sice podobné jako ty v přírodním světě, avšak odpovídají jejich myšlenkám.

Předměty jejich myšlení, tedy, jak bylo řečeno, pravdy, nemají vůbec nic společného s prostorem a časem. Předměty jejich vidění se sice jeví jakoby v prostoru a čase, ale andělé podle prostoru a času nemyslí. Prostor ani čas pro ně totiž není tak statický jako v přírodním světě, ale proměňuje se podle jejich životních stavů. Znamená to, že životní stavy zaujímají v jejich myšlenkových představách místo prostoru a času. Vše, co má vztah ke stavům lásky, nahrazuje prostor, a vše, co má vztah ke stavům moudrosti, nahrazuje čas. Proto se duchovní myšlení a z něj i duchovní řeč liší od přírodního myšlení a přírodní řeči natolik, že nemají společného vůbec nic než niternou podstatu, která je zcela duchovní. O tomto rozdílu řeknu více jinde.

Jelikož tedy myšlenky andělů nejsou nijak svázány s prostorem a časem, ale s životními stavy, je zřejmé, že andělé nerozumějí, když někdo řekne, že Božství zaplňuje prostor. Nevědí dokonce ani, co to prostor je.

Rozumějí však dobře, když někdo řekne, aniž by si jakkoli představoval prostor, že Božství zaplňuje vše.

(71)

Následující přiklad nám umožní osvětlit, že čistě přírodní lidé smýšlejí o duchovních a Božských otázkách prostorově, zatímco duchovní lidé tak činí bez prostorových představ.

Čistě přírodní člověk myslí pomocí představ, které si vytvořil na základě zrakových vjemů. Všechny pozorované předměty mají svůj tvar daný délkou, šířkou a výškou, a hranatou či okrouhlou formu ohraničenou těmito mírami. Tyto míry jsou zřetelně přítomny v myšlenkových představách, které takový člověk chová o viditelných, pozemských věcech. Jsou však přítomny i v představách, které chová o věcech neviditelných, jako jsou občanské a morální otázky. Onen člověk je sice nevidí, ale ony tam přece jsou jako pokračování.

Jiné to je u duchovních lidí a zejména u nebeských andělů. Jejich myšlení nemá nic společného s tvarem a formou odvozující cokoli z prostorové délky, šířky a výšky. Souvisí se stavem věcí, jenž je výsledkem životního stavu. Místo prostorové délky myslí na dobro dané věci plynoucí z životního dobra, místo šířky myslí na pravdivost dané věci plynoucí z životní pravdy, a místo výšky zvažují stupně těchto kvalit. Myslí tak na základě souvztažností, což je vzájemný vztah mezi duchovním a přírodním. Právě díky této souvztažnosti slovo „délka" ve Slově znamená dobro dané věci, „šířka" její pravdivost a „výška" stupeň těchto kvalit. Tyto úvahy nám prozrazují, že andělé nebe mohou na Božskou všudypřítomnost myslet pouze tím způsobem, že Božství zaplňuje vše bezprostorově. Veškeré myšlení andělů je pravdivé, neboť světlo, jež osvětluje jejich rozum, je Božská Moudrost.

(72)

To je základní myšlenka o Bohu. Bez ní lze sice porozumět tomu, co se chystám sdělit o stvoření vesmíru Bohem-Člověkem, o Jeho prozřetelnosti, všemohoucnosti, všudypřítomnosti a vševědoucnosti, avšak toto porozumění si nelze udržet. Člověk, který je pouze přírodní, tyto věci chápe, ale upadá zpět do lásky svého života, jež je součástí jeho vůle. Tato láska poznatky rozptyluje a zavádí myšlenky do prostorovosti osvětlené světlem domnělé „racionality". Takový člověk si neuvědomuje, že popírá‑li dříve pochopené otázky, upadá ve skutečnosti do iracionality.

Pravdivost našeho tvrzení lze ověřit, podíváme‑li se na ideu pravdy, že Bůh je člověk. Přečti si pozorně, co jsem o tom napsal výše (odst. 11-13) a co napíšu dále; a pochopíš, že je tomu tak. Pak se myšlenkami znovu přenes do přírodního světla, které obsahuje prostor - nebudou ti pak tyto věci připadat paradoxní ? A pokud se tam přeneseš úplně, popřeš je.

Z tohoto důvodu jsem řekl, že Božství zaplňuje veškerý prostor vesmíru, a neřekl jsem, že jej zaplňuje Bůh-Člověk. Kdybych to totiž řekl tímto způsobem, čistě přírodní světlo by to nepřijalo. Přijímá však formulaci, že Božství zaplňuje veškerý prostor, neboť ta souhlasí se způsobem mluvy teologů. Ti říkají, že Bůh je všudypřítomný a všechno slyší a ví. (O tom více výše v odst. 7-10.)

(18)

Božství je bezčasově přítomno ve veškerém čase

(73)

Tak jako se Božství nachází bezprostorově ve veškerém prostoru, tak je i bezčasově přítomno ve veškerém čase. Nic, co je vlastní přírodě, totiž nemůže být přisouzeno Božství, a prostor a čas náleží přírodě. Prostor v přírodě je měřitelný, a podobně je tomu s časem. Čas měříme pomocí dnů, týdnů, měsíců, roků a staletí; dny měříme hodinami; týdny a měsíce dny, rok čtyřmi ročními obdobími a staletí roky. Tato měření si příroda vypůjčuje od zdánlivého oběhu a otáčení pozemského slunce.

Jiné to je v duchovním světě. Život se tam zdá plynout v čase podobným způsobem. Lidé tam žijí mezi sebou podobně jako lidé na zemi, což se neobejde bez zdání času. Čas se tam však nedělí na časová období jako ve světě, neboť jejich slunce stojí neustále na východě a nikdy se nepohne. Je to totiž Božská Láska Pána, jež se andělům jeví jako slunce. Proto nemají dny, týdny, měsíce, roky ani staletí, ale namísto toho životní stavy. Ty také vytvářejí časová rozlišení, avšak jen jako rozlišení stavů. Proto andělé nevědí, co to je čas, a když se někdo o čase zmíní, vnímají místo toho stav. A protože stavy určují čas, je čas pouhým zdáním. Příjemný stav způsobuje, že se čas zdá krátký, a nepříjemný stav působí, že se čas zdá dlouhý. Z toho plyne, že čas tam není ničím jiným než charakteristikou stavu.

Proto se ve Slovu hodinami, dny, týdny, měsíci a roky míní stavy a jejich postupný či souhrnný vývoj. Když se v pojmech času hovoří o církvi, pak se ránem míní její prvotní stav, polednem její naplnění, večerem její úpadek a nocí její konec. Podobně to platí i pro čtyři roční období: jaro, léto, podzim a zimu.

(74)

Z toho vysvítá, že čas tvoří jeden celek s myšlením plynoucím z pohnutek. Jde totiž o zdroj našeho základního lidského stavu.

Existuje mnoho příkladů, které mohou osvětlit fakt, že vzdálenosti v duchovním světě vznikající postupem v prostoru odpovídají postupu v čase. Cesty se tam skutečně zkracují nebo prodlužují podle vřelosti touhy, která je výsledkem myšlenek vyvěrajících z pohnutky. Proto se také hovoří o „časovém prostoru". V jiných stavech - jako například ve snech - kde se myšlení nespojuje s našimi skutečnými pohnutkami, se čas neobjevuje.

(75)

Časové úseky, které jsou vlastní přírodě v tomto světě, jsou pouhými stavy ve světě duchovním, a tyto stavy se tam objevují postupně, neboť andělé a duchové jsou koneční; z toho plyne, že v Bohu nejsou postupné, neboť On je nekonečný. Vše konečné je v Něm totiž jedním (v souladu s vysvětlením výše v odst. 17-22.) Z toho plyne, že Božství přebývá bezčasově ve veškerém čase.

(76)

Kdo to neví a nemůže s jistým vhledem myslet na Boha bezčasově, ten vůbec nedokáže vnímat věčnost jinak než jako věčnost času. Ten také nemůže myslet na Boha od věčnosti jinak než pomateně - myslí totiž na nějaký počátek, a počátek vždy tkví v čase. Toto poblouznění jej vede k názoru, že Bůh začal existovat ze Sebe, a odtud sklouzne k názoru, že příroda vznikla ze sebe. Z této myšlenky se nemůže vymanit jinak než duchovní neboli andělskou představou o věčnosti, jež je bezčasová. V této oproštěnosti od času jsou věčnost a Božství tímtéž; Božství je Božstvím v sobě, a ne ze sebe.

Andělé říkají, že zatímco si dovedou představit Boha od věčnosti, nemohou si nijak představit přírodu od věčnosti, a o to méně přírodu ze sebe, a již vůbec ne přírodu jako samu v sobě. To, co existuje samo v sobě, je totiž vlastní Bytí, z něhož vše pochází; a Bytí v sobě je sám Život, což je Božská Láska Božské Moudrosti a Božská Moudrost Božské Lásky.

Taková je pro anděly věčnost; je natolik oddělená od času, jako je nestvořené oddělené od stvořeného nebo nekonečné od konečného. Neexistuje mezi nimi žádný vztah.

(19)

Božství je stejné v tom největším i v tom nejmenším

(77)

To plyne z dvou předchozích kapitol - z toho, že Božství je přítomno bezprostorově ve veškerém prostoru a bezčasově ve veškerém čase. Existuje velký a největší prostor a malý a nejmenší prostor. A protože prostor a čas tvoří jednotu, jak bylo řečeno výše, totéž platí i pro časové úseky. Božství je v nich totéž, neboť Božství není nestálé či proměnlivé tak jako všechno, co je součástí prostoru a času, nebo jako vše, co je součástí přírody. Je stálé a neměnné, takže je vždy a všude totéž.

(78)

Zdá se, jako by Božství nebylo totéž v jednom člověku jako ve druhém; zdá se, jako by bylo jiné v moudrém a jiné v prostém, jiné ve starci a jiné v dítěti. Avšak toto zdání klame; jiný je člověk, ale Božství je stejné. Člověk je příjemce a příjemci neboli přijímající schrány jsou různí. Moudrý člověk je způsobilejší, tedy plnější příjemce Božské Lásky a Moudrosti než prostý člověk; a stařec, který je zároveň moudrý, je takový ve větší míře než malé dítě či chlapec - avšak Božství je totéž v jednom i druhém. Obdobně klame i zdání, že Božství je jiné u andělů nebe a u lidí země, neboť andělé nebe jsou na rozdíl od lidí nepopsatelně moudří. Tato zdánlivá rozdílnost však závisí na nositelích a na jejich přijímání Božství, ne na Pánu.

(79)

Skutečnost, že Božství je stejné v tom největším i v tom nejmenším, lze ilustrovat na příkladu nebe a jednotlivých nebeských andělů. Božství v celém nebi a Božství v jednom andělu je totéž; proto také celé nebe může vypadat jako jeden anděl. Podobně je tomu s církví a s jednotlivými lidmi církve. Největší celek, ve kterém přebývá Božství, je celé nebe a zároveň celá církev; nejmenší celek je jednotlivý anděl nebe a jednotlivý člověk církve. Několikrát se mi zjevilo celé nebeské společenství jako jeden andělský člověk; bylo mi řečeno, že může vypadat jako velký, gigantický jedinec nebo jako malý člověk podobný dítěti. Božství je totiž stejné v tom největším i v tom nejmenším.

(80)

Božství je také stejné v té nejmenší i největší části všeho, co bylo stvořeno jako neživé. Je přítomno v každém dobru jejich užitečnosti. Tyto věci nežijí, neboť nejsou formami života, ale jsou formami užitečnosti, a tyto formy se různí v závislosti na přínosu užitků. Způsob, jakým je v nich Božství přítomno, však popíšu později, až budu hovořit o stvoření.

(81)

Odpoutej se od představ prostoru a zcela vyluč myšlenku na vakuum, a takto přemýšlej o Božské Lásce a Moudrosti, o tom, že to je vlastní Podstata mimo prostor, aniž by v ní bylo vakuum. Pak mysli v termínech prostoru, a uvidíš, že Božství je v tom největším i nejmenším prostoru stejné. V Podstatě mimo prostor není nic velkého ani malého, vše je tam stejné.

(82)

Nyní uvedu něco o vakuu. Jednou jsem slyšel o vakuu hovořit anděly s Newtonem.27) Prohlásili, že prý nemohou snést představu vakua jako ničeho, neboť v jejich světě, jenž je duchovní a uvnitř či nad prostorem a časem přírodního světa, oni právě tak cítí, myslí, jsou vzněcováni, milují, chtějí, dýchají, a také mluví a jednají; a to by nikdy nebylo možné ve vakuu jako v „ničem", protože nic je nic a o „ničem" nelze nic říci.

Newton odpověděl, že ví, že Božství, jež Je, vše zaplňuje, a že sám se hrozí představy „ničeho" jako vakua, protože je zcela destruktivní. Vyzýval ty, kteří s ním o vakuu debatovali, aby se varovali představy „ničeho" a nazvali ji fantazií, neboť v „ničem" nemůže probíhat žádná mentální aktivita.

Články