Články

HLEDÁNÍ SMYSLU

S EMANUELEM SWEDENBORGEM

 

Lenka Máchová

Zamyšlení nad učením Emanuela Swedenborga

1999

 

Emanuel Swedenborg — švédský mystik, vědec, teologa filozof osmnáctého století. Byl jedním z nejučenějších polyhistorů své doby dobře známý svými spisy z oblasti kosmologie, fyziologie, anatomie, krystalografie, vědecké filozofie a dalších vědních oborů. Své poslední obsáhlé dílo o lidském mozku však nechává nedopsané, neboř cítí, že je povoláván k většímu úkolu. Začínají se u něj projevovat mystické a vizionářské zkušenosti, které později popisuje a vysvětluje ve svých teologických dílech. Swedenborg tvrdí, že mu byl Bohem otevřen duchovní zrak a bylo mu umožněno nepřetržitě po období mnoha let pobývat v duchovním světě, rozmlouvat s jeho obyvateli a zkoumat jej tak, jak vědec pozoruje a zkoumá svět přírodní, a to za tím účelem, aby mohl lidem předat učení o duchovních skutečnostech a o životě, jak jej vést dle pravých principů Lásky a Pravdy.

Veškeré náboženství se vztahuje k životu a životem náboženství je konat dobro. Emanuel Swedenborg, Nauka o životě 1


1.

 

VĚŘIT ?

Spasitelná víra vychází z vnitřního přijetí. Nemůže existovat u nikoho jiného než u těch lidí, kteří žijí užitečný život vzájemné péče o druhé. O víře 242*

*) U citátů, kde není uveden autor, se vždy jedná o zkratku názvu díla Emanuela Swedenborga, jejichž seznam naleznete v závěru. Číslo za názvem odpovídá indexaci, kterou Swedenborg použil pro označení obsahu svých spisů.

Mít víru neznamená pouze věřit, ale také chtít a dělat to, čemu člověk věří. Poslední soud 3

Člověk dosáhne osvícení, jestliže je v lásce k pravdám pro pravdy samé, a ne pro sebe a pro svět. Nebeská tajemství 9424

Víra je pravda přijatá srdcem. Objasněná Apokalypsa 813

Vyslovíme-li slovo náboženství, spoustě lidí se nejspíše vybaví slovo víra. Náboženství a víra jsou pojmy v mysli lidí úzce spojené. Avšak po-pravdě řečeno, často je to dnes právě ona víra“, která mnohé od pravého náboženství odrazuje. Vírou je však možné rozumět přinejmenším dvě různé věci — a proto i náboženstvím.

Věříme-li něčemu, musíme mít v prvé řadě důvod, proč jsme dané věci uvěřili. Je-li jediným důvodem naší víry skutečnost, že nám z této víry vyplývají určité výhody (např. pocity bezpečí ze sounáležitosti ke skupině lidi či z víry ve vlastní spasení), nebude se jednat toliko víru jako spíše o osobní přesvědčení. Chceme-li něčemu věřit, budeme tornu věřit, ať už nám naše zkušenosti či rozum s logikou říkají cokoliv.

Existuje však i jiná víra, která je nerozlučně spojena s vnitřní touhou poznat pravdu. Jsme-li motivováni něčím vyšším než našimi osobními potřebami a žádostmi, pak předtím, než uvěříme, potřebujeme vědět, že to, čemu máme věřit, je skutečné, že to není pouze nějaký trik, který na nás hrají naše vlastní smysly nebo naše nerozpoznané mentální procesy. Záleží-li nám na věci opravdově, je pro nás naše víra příliš vážná věc, než abychom se spokojili se.skutečností, že nám jiní lidé říkají, že něco je tak či onak.

S tím však souvisí základní otázka, se kterou se filozofové trápili odnepaměti: jak víme, že něco víme ? Problém je v tom, že rozum samotný nemůže dokázat svou vlastní platnost. Chceme-li něco dokázat, vždy musíme předmět dokazování vztáhnout k něčemu jinému jako ke standardu či prostředku srovnání Rozum má dva takové standardy — intuitivní víru (vyciťování) a zkušenost. A proto nejlepším způsobem, jak můžeme něco vědět — včetně toho, zda naše víra v Boha je skutečná — je nalezení soudržnosti mezi vírou, rozumem a zkušeností.

Náš systém víry bude proto stát na pevných základech pouze tehdy, bude-li soudržný a v souhlasu jaks naším rozumovým chápáním a poznáním, tak s naší Životní zkušeností.

Víra: Ve všech oblastech zkoumání existují určité pravdy, axiomy, které jsou průkazné samy o sobě: nelze je odvodit z žádné jiné skutečnosti. Tyto skutečnosti zkrátka přijímáme jako platné — věříme jim. V náboženství je takovouto nejdůležitější pravdou, že Bůh je a že je Dobrý.

Lidé nikdy v historii nenalezli způsob, jak s konečnou platností dokázat existenci Boha. Filozofové vytvořili škálu nejrůznějších a často myšlenkově výjimečných systémů, přinášejících „důkazy“ o Boží existenci. Žádný z nich však není takový, aby nemohl být jiným systémem vyvrácen.

Poznání: Přijmeme-li základní axiom náboženství — že Bůh je a že je dobrý, všechna další specifičtější učení mohou být z tohoto předpokladu logicky odvozena. Je to podobné jako v matematice: z geometrických axiomů můžeme odvodit konkrétní matematické vzorce a poučky. Stejně tak i v náboženství můžeme ze základních předpokladů, kterým věříme intuitivně, postoupit k racionální víře zahrnující mnohé specifické myšlenky. Takto vytvořený nábožensky systém je soudržný a logicky: jedna skutečnost logicky navazuje na druhou a je v souladu s našimi ostatními znalostmi o světě.

Zkušenost: Náboženství však není pouze záležitostí rozumu — je to především záležitost našeho Života, a tedy naší vůle. Na začátku této kapitoly jsme poznamenali, že hodnověrnost víry je odvozena od motivace, tedy od vůle člověka. Pouze máme-li upřímnou a nesobeckou snahu poznat pravdu a nechat se jí vést ve svém životě, pravda nám může být zjevována a můžeme ji tak opravdu poznat. To platí nejen o pravdách duchovních, ale i o zjevnějších skutečnostech: Jsme-li plni předsudků a skrytých zájmů, nevidíme věci tak, jak skutečně jsou.

Náboženství, které prezentují tyto stránky, je uceleným a logickým náboženským systémem, což může vidět každý, kdo má nezaujatou touhu po poznání. To je však pouhý začátek. Pouze snaha žít podle ideálů, které tyto principy představují, způsobuje hlubší změny v motivaci člověka a tak jej připravuje pro vnitřní přijetí dalších pravd. Vnitřním přijetím, které přesahuje přijetí pouze vnější, rozumové, se tyto pravdy stávají předmětem nejen víry a rozumu, ale i zkušenosti člověka. Je řízením Božské moudrosti, že takto jsou pravdy člověku zjevovány pouze postupně, až pokud je s to je nezneužít, ale naopak použít je k dobrému účelu — neboť znalost duchovních pravd v rukou špatného člověka ohrožuje nejen druhé lidi, ale zejména jeho samého.

Víra je očima lásky. Nebeská tajemství 3864

Pravda nezáří sama od sebe, protože v ní samotné není nic, co by hořelo. Avšak pravda září od dobra, protože dobro je jako plamen, který dává světlo. Nebeská tajemství 4742

Člověk, který zná všechna dobra a všechny pravdy, jaké jen člověk může znát, avšak který neodpírá zlu, nezná nic.   Objasněná Apokalypsa 1180

2.

PODSTATA ZJEVENÍ

prorok Emanuel Swedenborg

V kapitole Věřit? se zamýšlíme nad otázkou, jak můžeme vědět, že něco opravdu víme, a nabízíme jako řešení myšlenku, že základem pro naše vědění by mělo být nalezení soudržnosti mezi vírou, rozumovým poznáním a zkušeností.

Tato myšlenka však v sobě skrývá i další otázku: Věříme-li něčemu, poznáváme-li něco, máme-li s něčím zkušenost, odkud ono něco přichází ? Podvědomě předpokládáme, že ono něco má objektivní realitu nezávislou na nás a našich smyslech — že existuje objektivní pravda. V opačném případě, bylo-li by vše pouze námi vytvářenou subjektivní realitou, nejenom že by nemělo smysl hovořit o víře, náboženství a Bohu, ale i náš život a jakékoliv poznání by ztratilo základnu a smysl. Připustíme-li však, že absolutní, objektivní Pravda existuje, můžeme ji přisoudit jako atribut Bohu. Tato Pravda potom musí být jediným pravým zdrojem všech pravd, které se jeví v tomto světě a které člověk poznává.

A zde se dostáváme k myšlence zjevení. Jsou-li veškeré pravdy od Boha, v nejširším slova smyslu je zjevením vše, co pravdivě poznáváme — ať již přímo, nebo zprostředkovaně druhými lidmi: na konci každého pravého poznání stojí vždy jeho zdroj, Bůh.

Slovo zjevení však obvykle používáme v užším slova smyslu. Máme jím na mysli určité významné pravdy, které Bůh v určené době sděluje lidstvu prostřednictvím k tornu vybraných a připravených lidí. Takovýmito lidmi byli například prorokové, o nichž se dočítáme v knihách Starého Zákona. Těmto lidem bylo zjevení předáváno různými způsoby— např. ve snech či ve vytržení ducha, kdy jejich tělo zůstalo po určitou dobu bezživotně ležet, zatímco jejich duch byl ve stavu schopném přijímat zjevované pravdy. Tito lidé si nemuseli být nutně vědomi duchovního dosahu a smyslu poselství, které jim bylo předáváno.

Byla-li zjevení používána Bohem jako prostředek vedení lidstva v dávnověku, není důvod pro domněnku, že Bůh nemůže —je-li to nadále účelné —něco obdobného zopakovat v dnešní době. Opět se však dostáváme k otázce: máme možnost nějakým způsobem posoudit a ověřit pravost zjevení? Tyto stránky hovoří o náboženství, které — jak samo tvrdí — bylo umožněno zjevením, uskutečněným prostřednictvím k tornu vybraného služebníka, švédského vědce, myslitele a teologa 18. století, Emanuela Swedenborga. V následujících odstavcích vám nabízíme stručné zamyšlení nad jeho autenticitou.

Zjeveními Bůh předkládá lidem to, co vdané době duchovně potřebují. V dnešní moderní době je to zejména možnost racionálního porozumění Bohu a Jeho záměrům pro člověka, jehož prostřednictvím je mu umožněno jít cestou stále užšího spojení se svým Stvořitelem. Lidé, kteří se vyvíjejí cestou neustále se prohlubujícího poznání přírodního světa a jeho zákonů, chtějí také porozumět zákonům stojícím nad přírodními zákonitostmi, zákonům, které tento přírodní svět řídí a dávají mu smysl a řád. Jinými slovy: kromě přírodního, viditelného světa chtějí porozuměti světu duchovnímu atomu, jak se oba tyto světy k sobě vztahují.

To vyvolalo, jak tvrdí popisované náboženství, nutnost zjevení, které by se lišilo od všech předcházejících. Člověk, který měl toto zjevení zprostředkovat, musel být schopen vědomého vnímání v obou světech zároveň, v duchovními přírodním: tuto schopnost, kterou někteří lidé zažívají jako výjimečný okamžik v mimořádných situacích, mu Bůh musel poskytnout trvale.

Jelikož podstata tohoto zjevení spočívá v racionálním pochopení a objasnění zákonitostí obou světů, tento člověk musel být schopen porozumět všemu, co mu bylo zjevováno. Na jedné straně musel mít veškeré potřebné znalosti, schopnost logického myšlení a osvojené metody vědeckého pozorování, získané zkoumáním světa přírodního, a na druhé straně musel být schopen tyto metody a schopnosti uplatnit při pozorování skutečností světa duchovního.

18. století, doba, ve které žil Emanuel Swedenborg, byla dobou osvícení a počátku rozvoje moderních vědeckých objevů. Při bližším pohledu do historie se dozvíme, že tato doba nezaznamenala vzdělanějšího a učenějšího muže, než byl E. Swedenborg. Byl jedním z polyhistorů své doby a proslul svými spisy a objevy z oblasti kosmologie, fyziologie, anatomie, psychologie, metalurgie, politiky, ekonomiky i dalších oblastí. Jeho inteligence a rozumové schopnosti byly však pouze nezbytným předpokladem pro jeho misi. Můžeme z nich usoudit na schopnost neobvykle obsáhlého poznání přírodního světa, o pravosti jeho poselství ze světa duchovního nám však neříkají nic. K tomu, aby někomu mohl být svěřen tak grandiózní úkol, jako je poznání a popsání zákonů a skutečností z duchovního světa, musí být splněny i další podmínky.

K poznání přírodního světa člověku stačí inteligence a vhodné prostředky. K poznání vyšších stupňů reality je nezbytným předpokladem také pravost vůle. Zjevení, které je od Boha, předpokládá zásadní a nezbytnou podmínku: člověk, který je přináší, musí být prost všech sobeckých lásek, musí být služebníkem svého Pána, konajícím s pokorou jeho vůli. V žádném z jeho konání se nesmí objevovat nic z obvyklých lidských pohnutek, jako je ctižádost, touha stát se známým či získat své následovníky a obdivovatele. Jeho jediným cílem musí být vůle vykonat co nejlépe to, k čemu jej Bůh povolal.

Podívejme se opět na život Emanuela Swedenborga. Po svém povolání ve věku 57 let zanechává svá rozepsaná vědecká díla a místo úspěšné kariéry vědce se počíná věnovat intenzivnímu studiu Bible a jejích původních jazyků, hebrejštině a řečtině. Otevírání jeho duchovních schopností je doprovázeno intenzivními duševními zápasy, během kterých se z člověka, spoléhajícího se právem, ale poněkud příliš na své rozumové schopnosti, měl stát člověk oproštěný od sebe sama atak připravený k vykonání svého úkolu.

A tak jej nalézáme — uznávaného vědce a filozofa, respektovaného hosta královských dvorů — jak se vzdává svých životních a světských ambicí a v temnotě noci, cizinec v cizí zemi, noří svou duši do modliteb k Bohu a zpívá prosté písničky ze svého dětství: „Ježíš je můj nejlepší přítel ...“

Při četbě něčeho tak neobvyklého se nám však vnucuje další otázka: nejsou to vše pouze halucinace a fantazie člověka, který ztratil smysl pro realitu, duševně se pominul? Opět zde máme několik vodítek, jak k otázce přistupovat. Jedním z nich je život člověka, jak jej známe z historických záznamů a výpovědí jeho současníků, a druhým je dílo samotné.

Pokud se z člověka smysluplně zapojeného do společnosti náhle stane podivínský samotář stranící se lidí, těžko navazující vztahy ke svému okolí, můžeme se právem domnívat, že něco není v pořádku. Jinými slovy, integrita života a vztahy k okolí nám poví mnoho o duševním zdraví a rovnováze člověka, a tedy i o důvěryhodnosti jeho svědectví.

Emanuel Swedenborg zůstal i po svém povolání nadále velmi otevřeným a přátelským člověkem, oblíbeným společníkem svých současníků. Nadále se účastní veřejného života a přispívá ke správě veřejných záležitostí ve Švédsku (např. v oblasti ekonomiky). „EmanueI Swedenborg vlastnil nejzdravější a nejšířeji se rozprostírající intelekt své doby“ , tvrdí americký filozof Henry James. Skromnost jeho života, anonymita jeho děl (až do doby, kdy jeho autorství vyšlo veřejně najevo), jeho cíl reformovat stávající církev namísto zakládání nové, absence obdivovatelů (kromě několika osobních přátel) apod. vypovídají výmluvně o jeho životě a hodnotách.

Vnitřní i vnější soudržnost jeho obsáhlého teologického díla, obsahujícího přibližně 15 000 tištěných stránek a vytvářeného v průběhu téměř 30 let, jsou další indikací jeho božského zdroje. Pokud by někdo vytvářel takovéto komplikované dílo na základě své vlastní fantazie, byl by stěží schopen tuto soudržnost po tak dloubou dobu udržet.

Dalším důkazem pravosti díla je samotná Bible, jejíž vnitřní smysl spisy E. Swedenborga vykládají. Výklad Písma, podepřený desítkami a desítkami pasáží podporujících každé tvrzení, je nejdůkladnější a vzájemně nejpropojenější expozicí Bible, jaká byla kdy provedena. Tento výklad je nejenom sám o sobě vnitřně soudržný, ale navrací vnitřní soudržnost i Písmům samotným, která jinak — při doslovné interpretaci jejich sdělení — není možná.

A konečně, důležitou podmínkou pravosti díla je skutečnost, že musí významným způsobem přispívat k lepšímu životu těch, kdo je čtou. Je-li tato podmínka splněna, není nakonec ani tak nutné zkoumat, kdo a za jakých podmínek zjevení přinesl. To vše jsou druhořadé záležitosti. Swedenborg nechtěl, aby se věřilo v něj, ale v pravdy, o kterých psal. Tyto pravdy a dobro života, ke kterému mají vést, jsou tím, čemu máme věřit.

 

 

3.

NÁBOŽENSTVÍ VE SVĚTĚ

Kdyby se jen všechna odvětví křesťanství mohla shodnout na jednoduchém, oddaném, etickém učení, kterým Swedenborg tak jasně a přesvědčivě vyjádřil, že pravé křesťanství je plnění Božích zákonů v duchu lásky ! K. C. F. Kraus

Lidé si kladou otázku: proč na světě existuje tolik různých církví? Je-li pouze jeden Bůh, a tedy jen jedna Pravda, nenaznačuje existence mnoha nejrůznějších vyznání lidí po celém světě, že se všichni mýlí, anebo alespoň že Bůh je nepoznatelný a náboženství jsou postavená pouze na lidských domněnkách ?

Důvody pro rozdílnost náboženských náhledů jak mezi církvemi, tak i v rámci samotného křesťanství však nemusíme hledat v Bohu samotném ale v rozdílech mezi lidmi a jejich uzpůsobení pro přijetí Božských pravd.

Otázka potom může znít: je jedno náboženství lepší než druhé ? A co je toho měřítkem ?

Jednu z nejlepších odpovědí na tento problém nabízí ekumenicky přístup. Ekumenickou ideou je, že konkrétní náboženské vyznání je dobré pro toho člověka, který mu věří — pro daného člověka by nebyl stejně dobrý žádný jiný způsob porozumění Bohu a Jeho vůle pro lidi, avšak jiný způsob víry může být velmi vhodný pro někoho jiného.

Teologie popsaná Emanuelem Swedenborgem tento náhled rozšiřuje. Ačkoliv je Bůh uctíván po světě různými způsoby — z onoho prostého důvodu, že lidé jsou různí — neznamená to, že všechna náboženství jsou stejně dobrá. Náboženství je dobré do té míry, do které vede své příznivce k lásce k Bohu a klidem. Různá náboženství, zdůrazňující různé způsoby, jak postupovat na cestě k těmto ideálům, jsou vhodná pro lidi různého uzpůsobení, avšak čím efektivněji každé jednotlivé náboženství vede své příznivce k lásce k Bohu a k dobrému konání pro druhé, tím více dobra má v sobě.

Existuje-li popsaným způsobem měřítko dobra každého náboženství, musí potom existovat jedna forma náboženství, která je nejlepší, protože vede obecně nejefektivněji k těmto cílům, přibližuje a dovoluje nejvíce se přiblížit k ideálům, které představuje. Křesťanství může být z tohoto hlediska považováno za lepší než jiná náboženství, neboť se ideálu přibližuje těsněji než jiná náboženství, a to ze dvou důvodů:

Za prvé, křesťanství představuje Boha lidem v Jeho vtělené lidskosti, a tak umožňuje hlubší znalost a hlubší lásku k Němu než veškerá jiná náboženství. Za druhé, křesťanství nejdůrazněji vyzývá k aktivnímu životu dobra a užitečného jednání.

Jak mezi křesťany, tak mezi příznivci ostatních náboženství však ideál života lásky k Bohu a klidem doposud nebyl naplněn. Učení přinesené v dílech Swedenborga tvrdí, že o tomto naplnění náboženství a doby mluvil Ježíš, když řekl: „Mám ještě mnoho věcí co říci, ale nyní byste to neunes-11.“ Mluvilo čase, kdy již ke Svým následovníkům nebude mluvit v přirovnáních, ale přímo (Jan 16,JZ 13,25). Tento druhý příchod Pána je spojen s rostoucím duchovním uvědoměním v mysli a srdci lidí.

Po dlouhých staletích vývoje tak lidé mohou dospět k bodu, kdy již budou schopni odpovědět na

požadavky náboženství v jeho vrcholné formě. A to jednak univerzálně, v rámci svých vlastních tradičních náboženských forem a představ— tím, že je budou schopni stále více otevírat Jeho vlivu všeobecných principů lásky a porozumění. A rovněž specificky, přijetím tohoto nově vyloženého křesťanského učení, které obsahuje principy náboženského života v přímé a racionální formě.

Toto křesťanské učení usiluje o ideál lásky k bližnímu, jehož obrazem je Svaté město sestupující od Boha z nebe do života lidí — a proto název města Nový Jeruzalém bývá někdy používán k popisu této náboženské víry. Tento ideál je prezentován formou, která může být přijata lidmi, kteří vyrostli a byli vychováni ve věku rozumu a vědeckých poznatků a kteří proto k posuzování skutečností používají své racionality. Ačkoli tento přístup nemusí být nejvhodnější pro všechny, teologie nové osvětleného křesťanství zve ke zkoumání ty, kteří nejsou zcela spokojeni s vysvětleními doposud poskytnutými ostatními náboženskými systémy.

Pravé křesťanství spočívá vtom, že by lidé měli žít v lásce k bližnímu. To znamená, že by měli pracovat na svém růstu v upřímnosti, spravedlivosti, poctivosti, a tyto hodnoty by měli praktikovat pro ně samé. Tyto hodnoty by měly být ctěny jako Božské, protože Božství Pána je v nich a pochází od Něj. Praví křesťané tuto pravdu uznávají, když říkají, že v nich samých není nic dobrého kromě toho, co přichází seshora, tedy od Boha. Otázka, zda lidé jsou či nejsou křesťané, by měla být zodpovězena podle toho, jaký Život žijí. Duchovní deník 5063

Pánova církev není zde nebo tam, ale je všude. Je uvnitř v místech, kde se církev nachází, stejně tak jako vně, kde je život formován podle zákonitostí účinné lásky. Tímto způsobem je Pánova církev rozšířena po celé zemi, avšak přesto je jen jedna; neboť když je založena na životě, a ne na naukách odtržených od života, je církev jen jedna. Pánova církev je rozšířena po celém světě, ale ve své specifické podobě se nalézá pouze tam, kde je uznáván Pán a kde lidé mají Slovo. Nebeská tajemství 8152 a 10765

Pánova Církev je rozšířena po celé zeměkouli, a je proto univerzální. Jsou v ní všichni, kteří žijí dobrý život podle své vlastní náboženské víry. Nebe a peklo 328

4.

VÝROKY ZNÁMÝCH OSOBNOSTÍ

Je docela pravděpodobné, že většině lidí, kteří se poprvé setkají se Swedenborgovými popisy duchovních světů a jejich obyvatel, musí připadat některá jeho svědectví zarážející a podivná. Jakkoli obtížné však tyto texty jsou, před vytvořením předčasných závěrů si vždy můžeme položit otázku: „Jak je možné, že se lidé takového jasného myšlení a vnitřní integrity, jako D. T. Suzuki, nebo literární velikánové jako Jorge Luis Borges a Czeslaw Milosz, odmítli poddat požadavkům obecného smyslu pro to, co je „normální“, a pokračovali v četbě tohoto autora?“ Snad to byla jejich připravenost k uznání velikosti života samotného —jeho velikosti a tajemství — která jim dovolila přiznat Swedenborgem popsanému světu, přesahujícímu při prvém pohledu náš pevně vymezený svět, svá vlastní práva...

Swedenborgova teologie je vznešená (...) on jediný umožňuje člověku dotknout se Boha.

Vrátil jsem se ke Swedenborgovi po rozsáhlém studiu všech náboženství (...) Swedenborg nepochybně shrnuje všechna náboženství — nebo spíše jedno náboženství — lidstva.

Honore de Balzac, francouzský spisovatel

Swedenborgovy vize (...) jsou zřídlem těch nejvyšších věcí.

William Blake, anglický básník, malíř a rytec

Swedenborg (...) Nikdo nepřijal život plněji, nikdo jej nezkoumal s větší vášní, s takovou intelektuální láskou, s takovou netrpělivostí se o něm dozvědět víc.

Jorge Luis Borges, jihoamericky básník a prozaik

Velký švédský věštec, Emanuel Swedenborg, vyslovil některá tvrzení, která jsou otcem našich nových znalostí o nadpřirozených věcech. Když prvé paprsky vycházejícího slunce duchovních znalostí dopadaly na zem, osvětlily největší a nejvyšší lidskou mysl, předtím než svůj svit vylily i na menší postavy lidstva. Vrcholem této vysoké hory lidské mentality byl tento velký náboženský reformátor.

Arthur Conan Doyle, britsky spisovatel

Nejpozoruhodnější krok v historii náboženství nové doby byl učiněn Swedenborgovým géniem.

Ralph Waldo Emerson, americký filozof

Pro mě je Swedenborgova literatura vysvětlením života —jeho významu a účelu — které uspokojuje něco v nás, co již víme, a k čemu se můžeme obrátit pouze pravdou.

Amelita Galli-Curci, italská sopranistka

Emanuel Swedenborg měl nejzdravější a nejširší intelekt, jaký jeho doba poznala (...) S jasnou a intelektuální vizí uchopil plodné principy věcí.

Henry James, Sr., americký filozof

Tak jako každý i já tíhnu k tomu, věřit ve svět za hranicemi viditelna, a mám dostatek poetických sklonů a hnací síly k životu, že dokonce i mé vlastní omezené já se rozpíná, aby zakoušelo Swedenborgův duchovní svět.

Johann Wolfgang Goethe, německý básník a dramatik

Obdivuji Swedenborga jako velkého vědce a zároveň velkého mystika. Jeho života práce mě vždy velmi zajímaly a přečetl jsem sedm objemných knih jeho spisů, když jsem byl studentem medicíny.

Carl G. Jung, švédský psycholog a psychoanalytik

Jsem Emanuelu Swedenborgovi hluboce vděčná za to, že mi poskytl bohatší interpretaci Bible, hlubší porozumění křesťanství a vzácný smysl pro božskou přítomnost ve světě. Swedenborgovo poselství přineslo barvu a skutečnost a jednotu do mých myšlenek o příštím životě; povzneslo mé myšlenky o lásce, pravdě a užitečnosti; je mým největším povzbuzením k překonání mých vlastních omezení.

Dr. Helen Kellerová, slepá a hluchá americká autorka

Veškeré mé učení je postaveno na Hahnemannovi a Swedenborgovi; jejich učení si perfektně odpovídají.

James Tyler Kent, lékař a proponent moderní homeopatické teorie a praxe

Nechte mě vysvětlit, proč si Swedenborg zasluhuje zkoumání. Je skutečností, že největší poetové a spisovatelé si od něj volně vypůjčovali. Seznam je dlouhý: nejdříve Blake, jako jeho přímý duchovní následovník; potom Goethe, horlivý čtenář Swedenborga (tak jako i Kant); za nimi následují Edgar Allan Poe, Baudelaire, Balzac, Mickiewicz, Slowacki, Emerson, Dostojevskij...

V historii rebelie člověka proti Bohu a řádu přírody stojí Swedenborg jako lékař, který chtěl rozbít pečeť na svatých knihách, a proto učinit rebelii nepotřebnou. Czeslaw Milosz, polský básník a prozaik

Shoda toho, co Swedenborg píše o některých svých duchovních zkušenostech, s tím, o čem vyprávějí ti, kteří se vracejí z místa, kam byli voláni, je úžasná.

Raymond Moody, autor Života po životě

Lidé, kteří mají zážitky z blízkosti smrti, nahlížejí dveřmi vedoucími do života po Životě, ale Swedenborg prozkoumal celý dům.

Kenneth Ring, autor a zakladatel Mezinárodní Asociace pro studium zážitků z blízkosti smrti

Ve světě, ve kterém hlas svědomí se často zdá tichý a nevýznamný, vyvstává potřeba duchovního vedení, jehož byl Swedenborg obzvláštním příkladem.

Franklin Roosevelt, 32. president U.S.A.

Pro vás, lidi ze západu, to je Swedenborg, kdo je vaším Buddhou, koho byste měli číst a následovat !

D. T. Suzuki, učenec zen-budhismu

Články