Články

Nebe a peklo

(I)

O NEBI.

(1)

O nebi a pekle.

(1)

Pán, mluvě ke svým učedlníkům o naplnění se času, což značí poslední čas církve (a), praví ke konci proroctví o postupných stavech církve, pokud se týče lásky a víry (b), takto: »A hned po soužení těch dnů slunce se zatmí a měsíc nedá světla svého a hvězdy budou padati s nebe a moci nebeské budou se pohybovati. Tehdáž se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tehdy budou kvíleti všecka pokolení země, a uzří Syna člověka, přicházejícího v oblacích nebeských s mocí a slávou velikou. A pošle anděly své s troubou a hlasem velikým, a shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končiny jejich«, Mat. XXIV., 29. 30, 31.

Z díla »Nebeská tajemství« :

(a) Naplnění se času jest posledním časem církve, č. 4535. 10672.

(b) To, co Pán o naplnění se času a o Svém příchodu, jakož i o postupném zplenění církve a o posledním soudu předpověděl u Matouše, kap. XXIV. a XXV., vysvětleno v úvodech ke kap. 26.-40. Genesis, a to v č. 3353 až 3356. 3486 až 3356. 3486 až 3489. 3650 až 3655, 3751 až 3759. 3897 až 3901. 4056 až 4060. 4229 až 4231. 4332 až 4335. 4422 až 4424. 4635 až 4638. 4661 až 4664. 4807 až.4810. 4954 až 4959. 5063 až 5071.

Ti, kdož těmto slovům rozumějí podle doslovného smyslu, nemyslí jinak, nežli že v čase posledním, kterýž zove se posledním soudem, stanou se všecky tyto věci tak, jak v onom smyslu jsou popsány; že tedy nejen slunce a měsíc se zatmí a hvězdy s nebe budou padati a znamení Páně objeví se na nebi, a že Ho v oblacích a s Ním i anděly s troubami budou viděti, nýbrž že také podle dalších proroctví celý viditelný svět zahyne a poté vznikne nové nebe a nová Země. Tohoto mínění jest až dosud většina těch, kdož jsou v církvi. Ale ti, kdož takto věří, neznají tajemství, skrytých v jednotlivostech Slova [Božího], neboť v jednotlivostech Slova [Božího] jest vnitřní smysl, jímž vyrozumívají se nikoliv přírodní a světské věci, nýbrž věci duchovní a nebeské, což platí nejen o smyslu některých slov, nýbrž o každém slově (c); neboř Slovo [Boží] psáno jest v samých souvztažnostech [correspondentia] (d), a tudíž v každé jednotlivosti jest vnitřní smysl. V čem tento smysl záleží, vysvítá ze všeho toho, co o tomto smyslu pověděno a ukázáno jest v díle »Nebeská tajemství«, totéž lze souborně nalézti

ve výkladu „O bílém koni“, o němž jest řeč v Apokalypse.

(c) V celém Slově [Božím] i v jeho jednotlivostech jest vnitřní, čili duchovní smysl, č. 1143.

1984. 2135. 2333. 2395. 2495. 4442. 9049. 9063. 9086.

(d) Slovo [Boží] psáno jest v samých souvztažnostech [correspondentia] a tudíž v celku i v jednotlivostech označuje duchovní věci, č. 1404. 1408. 1409. 1540. 1619. 1659. 1709. 1783. 2900. 9086.

Podle téhož smyslu třeba rozuměti [i tomu], co Pán na výše uvedené místě řekl o Svém příchodu v oblacích nebeských; sluncem, které se zatmí, označen jest zde Pán vzhledem k lásce (e); měsícem Pán vzhledem k víře (f); hvězdami známosti dobra a pravdy, čili lásky a víry (g); znamením Syna člověka na nebi zjevení se Božské Pravdy; pokoleními zemskými, která kvíliti budou, všecky věci pravdy a dobra, čili víry a lásky (h); příchodem Páně v oblacích nebeských s mocí a slávou, Jeho přítomnost ve Slově [Božím] a zjevení (i); oblaky míněn jest doslovný smysl Slova [Božího] (k) a slávou vnitřní smysl Slova [Božího] (l); anděly s troubami a s hlasem velikým označuje se nebe, - z něhož pochází Božská Pravda (m). Z toho vysvítá, že oněmi slovy Páně se rozumí, že ke konci církve, až nebude již lásky a tím i víry, Pán otevře Slovo [Boží] co do jeho vniterného smyslu a zjeví tajemství nebeská. Tajemství, jež toto dílo odhaluje, týkají se nebe a pekla a zároveň posmrtného života člověka.

(e) Slunce ve Slově [Božím] značí Pána vzhledem k lásce a tudíž i lásku k Pánu, č. 1529. 1837. 2441. 2495. 4060. 4696. 4996. 7083. 10.809.

(f) Měsíc ve Slově [Božím] značí Pána vzhledem k víře a tudíž i víru v Pána, č. 1529. 1530. 2495. 4060. 4996. 7083.

(g) Hvězdy ve Slově [Božím] značí známosti dobra a pravdy, č. 2495. 2849. 4697.

(h) Pokolení značí všecky pravdy a všecko dobro ve svém souhrnu, tudíž všecky věci viry a lásky, č. 3858, 3926. 4060. 6335. (i) Příchodem Páně jest Jeho přítomnost ve Slově [Božím] a zjevení č. 3900. 4060.

(k) Oblaka ve Slově [Božím] značí Slovo [Boží] v liteře, čili jeho doslovný smysl, č. 4060. 4391. 5922. 6343. 6752. 8106. 8781. 9430. 10.551. 10.574.

(l) Sláva ve Slově [Božím] značí Božskou Pravdu, tak jak jest v nebi a jak jest ve vnitřním smyslu Slova [Božího], č. 4809. š292. 5922. 8267. 8427. 9429. 10.574.

(m) Pozouny, čili trouby značí Božskou Pravdu v nebi a s nebe zjevenou, č. 8815. 8823. 8915; rovněž hlas, č. 6971. 9926.

Člověk církve sotva nyní ví něco o nebi, o pekle a o svém posmrtném životě, ačkoliv vše to jest popsáno ve Slově [Božím]; ba mnozí, kteří jsou v církvi narozeni, dokonce je popírají, řkouce v srdcích svých: Kdo přišel odtamtud a o tom vyprávěl ? - Aby nyní takovéto popírání, které vládne zejména u chytrých tohoto světa, nenakazilo a nezkazilo i ty, kdož jsou srdce sprostného a sprostné víry, bylo mi dáno obcovat s anděly a mluviti s nimi tak, jako člověk s člověkem, jakož i viděti věci, kteréž jsou v nebi a v pekle a to nyní již po třinácte let; i jest mi nyní možno popsati to podle viděného a slyšeného v té naději, že nevědomost bude tím osvětlena a nevěra rozptýlena. Poněvadž dnes takovéto bezprostřední zjevení existuje, jest ono tím, co rozumí se příchodem Páně.

 

 

 

(2)

Pán jest Bůh nebe.

(2)

Nejprve nutno věděti, kdo jest Bůh nebe, poněvadž vše ostatní na tom závisí. V celém nebi nikdo jiný není za Boha nebe uznáván, nežli samotný Pán. Mluví se tam o Něm totéž, co On sám učil, že On a Otec jedno jest; že Otec jest v Něm a On v Otci; že kdo Jeho vidí, Otce vidí a že všecka svatost od Něho pochází, Jan X.: 30, 38; kap. XIV.: 10, 11; kap. XVL: 13, 14, 15. Často jsem o tom rozmlouval s anděly a ti stále říkali, že v nebi nemohou Božství rozlišovati ve trojí, poněvadž vědí a vyciťují, že Božství jest jediné, a že jest jediné v Pánu; pravili také, že ti z církve, kteří ze světa sem přijdou a mají představu trojího Božství, nemohou býti do nebe přijati, poněvadž jejich myšlení bloudí od jednoho ke druhému, a tam není dovoleno, na tři mysliti a jednoho vyslovovati (n), ježto v nebi každý mluví tak, jak myslí; neboť tam jest myšlené mluvení čili mluvené myšlení; proto ti, kdo rozlišovali na světě Božství ve trojí a o každém nabyli zvláštní představy, - jež nemohou sjednotiti a soustředit v Pánu, nemohou býti přijati; neboť v nebi jest pospolitost veškerého myšlení, a kdyby tudíž přišel sem někdo, kdo myslí na tři a vyslovuje jediného, byl by ihned poznán a vypuzen. Jest třeba věděti, že všichni ti, kdož pravdu od dobra, čili víru od lásky neodloučili, ve druhém životě, byvše poučeni, přijímají nebeskou představu o Pánu, že jest Bohem vesmíru. Jinak však děje se s těmi, kdož oddělili víru od života, tj., kdož nežili podle přikázání pravé lásky.

(3)

Ti z církve, kteříž popírali Pána a uznávali jen Otce, a v takovém učení se utvrdili, jsou mimo nebe; a poněvadž nedostává se jim nijakého vlivu s nebe, kdež jest uctíván jediný Pán, jsou postupně zbaveni schopnosti o něčem pravdu si mysliti, až konečné stávají se jako němými, anebo mluví hloupě, při chůzi se potácejí a jejich paže visí dolů a klátí sebou, jakoby ve kloubech pozbyly síly. Ti pak, kdož popírali Božství Páně a uznávali pouze Jeho Člověčenství, jako Sociani, jsou rovněž mimo nebe a bývají odvedeni kupředu poněkud vpravo a spuštěni do hlubiny, a tak úplné odloučeni od ostatního křesťanstva.

(n) Křesťané byli ve druhém životě zkoumáni, jaké mají představy o jediném Bohu a bylo shledáno, že mají představy tří Bohů, č. 2329. 5256. 10.736. 10.738. 10.821. V nebi uznáváno jest trojné Božství v Pánu, č. 1415. 1729. 2005, 5256. 9303.

Ti však, kdož praví, že věří v nenazíratelné Božství, jež zovou podstatou vesmíru, z níž vše povstalo, a zavrhují víru v Pána, jsou pokládáni za takové, kteří v nijakého Boha nevěří, neboť nenazíratelné Božství jest jim tolik, jako příroda ve své prvotnosti [fin suis primis], v níž věřiti a již milovati nelze, poněvadž nelze si jí jinak představiti (o); tací jsou vyobcováni mezi ty, kteří slují naturalisté. Jinak jest tomu s těmi, kdož nenarodili se v církvi a jsou nazýváni pohany; o nich bude řeč později.

(o) Božství, jež nedá se pojmouti nijakou představou, nedá se také přijmouti věrou, č. 4733. 5110. 5633. 6982. 6996. 7004. 7211. 9267. 9359. 9972. 10.067.

(4)

Všecky děti, z nichž skládá se třetina nebe, jsou vedeny k tomu, aby uznaly a věřily, že Pán jest jejich otcem, jakož i že jest Pánem všechněch a tudíž i Bohem nebe a země. Že děti v nebesích vyrůstají a za pomoci poznatků zdokonalují se až k andělské rozumnosti a moudrosti, bude lze seznati v části další.

(5)

Že Pán jest Bohem nebes, o tom ti, kdož jsou v církvi, nemohou pochybovati, neboť On sám učil, že vše, co Otec má, Jeho jest, Mat. XI: 27; Jan XVI: 15; kap. XVII: 2. a že má všelikou moc na nebi i na zemi, Mat. XXVIII: 18; pravil »na nebi i na zemi« proto, ježto, kdo panuje na nebi, panuje i na Zemi, neboť toto závisí od onoho (p). Nebi a zemi panovati značí to, že nebe a země nabývají od Něho všeho dobra, jež přísluší lásce, a vší pravdy, jež přísluší víře, a tudíž i veškeru rozumnost a moudrost, a tudíž i veškeré blaho, slovem věčný život. Tomu učil i Pán, když pravil: »Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdož jest nevěřící Synu, neuzří života«, Jan III: 36. A na jiném místě: »Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, byť také umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumře na věky.« Jan XI. 24, 25. A opět na jiném místě: »Já jsem cesta, pravda a život,« Jan XIV: 16.

(p) Celé nebe náleží Pánu, č. 2751. 7086. On má moc na nebi i na Zemi, č. 1607. 10.089. 10.827: Pán, ježto na nebi vládne, vládne i vším, co na nebi závisí, tudíž na světě, č. 2026. 2027. 4523. 4524. Jedině Pán má moc pekla odstraniti, [lidi] od zlého odvrátiti a v dobrém zachovat a tak je spasit, č. 10.019.

(6)

Byli někteří duchové, kteří pokud žili na Zemi, vyznávali Otce, Pána však nepředstavovali si jinak, nežli jako jiného člověka, a tudíž nevěřili, že jest Bohem nebes; těm bylo tudíž dovoleno kolem se potulovat a kdekoliv jim libo bylo pátrat, zda jest jiné nebe, nežli Páně; i pátrali po několik dní, ale nikde je nenalezli. Náleželi k těm, kdož blaženost nebeskou představovali si ve slávě a v panování, a poněvadž nemohli dosáhnouti, čeho si žádali, a bylo jim řečeno, že nebe i ničeho takového se neskládá, stali se rozmrzelými, a chtěli míti nebe, v němž by mohli nad jinými panovati a vynikat slávou tak, jako na světě.

 

 

(3)

Božství Páně tvoří nebe.

(7)

Andělé ve svém souboru zovou se nebem, poněvadž ono z nich sestává; avšak jest to Božství, vycházející z Pána, které vplývá k andělům a od nich jest přijímáno, a které tvoří nebe v celku i v jednotlivostech. Božství, z Pána vyplývající, jest dobro lásky a pravda víry; jakou měrou tedy andělé dobro a pravdu od Pána přijímají, takovou měrou jsou anděly a takovou měrou jsou v nebi.

(8)

Každý v nebi ví a věří, ba vyciťuje [percipit], že nic dobrého sám ze sebe nechce a nečiní, a nic pravého sám ze sebe nemyslí a nevěří, nýbrž z Božství a tudíž z Pána, a že dobro a pravda z něho samého nejsou dobrem a pravdou, poněvadž v nich není života z Božství; andělé nejvnitřnějšího nebe jasně vyciťují [percipiunt] a pociťují vliv, a jakou měrou jej přijímají, tou měrou zdá se jim, že jsou v nebi, poněvadž tou měrou trvají v lásce a ve víře, a tou měrou i ve světle rozumnosti a moudrosti, a z toho vyplývající nebeské radosti; ježto všecky tyto věci vycházejí z Božství Páně a v nich jest nebe pro anděly, jest z toho zřejmo, že nebe tvoří

Božství Páně a nikoliv andělé z něčeho, co jest jejich propriem. (To, co jest někomu vlastní. Viz vysvětl. (Pozn. překl.)) (q). Proto také ve Slově [Božím] nebe zove se příbytkem Páně a Jeho trůnem, a o těch, kdož tam jsou, říká se, že jsou v Pánu (r). Jakým však způsobem Božství vystupuje z Pána a naplňuje nebesa, o tom později.

(q) Andělé nebeští uznávají, že veškeré dobro jest od Pána a nic z nich samotných, a že Pán ve Svém u nich bydlí a nikoliv v tom, co jest jejich propriem, č. 9338. 10.125. 10.157. 10.157. Proto ve Slově [Božím] anděly rozumí se cosi od Pána, č. 1925, 2821. 3039.4085.8192.10.528. A tudíž andělé slují bohové proto, že přijímají Božství od Pána, č. 4295. 4402. 7268. 7873. 8192. 8301. Od Pána pochází veškeré dobro, protože jest dobrem veškerá pravda, protože jest pravdou, a s tím i všechen pokoj, láska [k Bohu], účinná láska a víra, č. 1614. 2016. 2751. 2882. 2883. 289-I. 2892. 2904. a všecka moudrost a rozumnost, č, 109, 112. 121. 124.

(r) O těch, kdož jsou v nebi, říkává se, že jsou v Pánu, č. 3637. 3638.

(9)

Andělé ze své moudrosti jdou ještě dále; nejen že praví, že veškeré dobro a pravda jsou od Pána, nýbrž i vše to, co tyká se života; odůvodňuji to tím, že nic samo ze sebe nemůže vzniknouti, nýbrž z něčeho, co bylo dříve, a že tudíž vše vzniká z prvotního, což nazývají Vlastním Bytím veškerého života, a že podobně vše trvá, neboť trvání jest ustavičným vznikáním, a co není zprostředkujícími články ustavičné udržováno v souvislosti s tím, co jest prvotní, ihned se rozpadá a úplně se rozptyluje. Kromě toho tvrdí, že jest jediný zdroj života, a život lidský že jest praménkem z Něho, kterýž, kdyby ustavičně nebyl ve spojení se svým zdrojem, ihned by vyschl. Dále, že z onoho jediného zdroje života, jímž jest Pán, nic nevychází, než jen Božské Dobro a Božská Pravda, a ty že působí v každém podle toho, jak je přijímá; v těch, kdož je ve víru a v život přijímají, jsou nebem; ale ti, kteří je odvrhují anebo utlumují, přeměňují je v peklo, neboť oni zvracejí dobro ve zlo a pravdu v nepravdu a tudíž život ve smrt. Že vše, co náleží k životu, jest od Pána, odůvodňuji tím, že všecko ve vesmíru vztahuje se k dobru a ku pravdě; život vůle člověka, kterýžto život jest životem jeho lásky, vztahuje se k dobru, a život rozumu člověka, kterýž jest životem jeho víry, vztahuje se ku pravdě; poněvadž vše dobré a pravé shůry pochází, proto odtamtud pochází i vše, co k životu náleží. Poněvadž andělé takto věří, odmítají též veškeré děkování za dobro, které konají, a stávají se rozmrzelými a ustupují, jestliže jim někdo nějaké dobro připisuje; diví se, že někdo může věřiti, že jest moudrým sám ze sebe a že koná dobro sám ze sebe; konání dobra k vůli sobě nezovou dobrem, poněvadž činěno jest ze sebe; ale doba konati pro dobro [samo], zovou dobrem z Božství, a to jest ono dobro, které tvoří nebe, ježto tímto dobrem jest Pán (s).

(s) Dobro z Pána uvnitř v sobě má Pána, ne však dobro z propria, č. 1802. 3951. 8478.

(10)

Duchové, kteří když žili na světě, utvrdili se ve víře, že dobro, které konají a pravda, v níž věří, jsou z nich samotných, anebo jim jako jejich byly přivlastněny, v kteréžto víře trvají všichni ti, kdož dobré skutky pokládají za zásluhu a připisují si spravedlnost, nejsou přijati do nebe; andělé prchají před nimi; pokládají je za hloupé a za zloděje: Za hloupé proto, poněvadž neustále pohlížejí na sebe a ne na Božství, a za zloděje proto, poněvadž odcizují Pánu to, což Jeho jest: Tací jsou [zaujati] proti víře nebeské, že Božství Páně tvoří u andělů nebe.

(11)

Že ti, kdož jsou v nebi a v církvi, v Pánu jsou a Pán v nich, učil i Pán, když pravil: »Zůstaňtež ve mně a já ve vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama ze sebe, nezůstala-li by při

kmenu, takž ani vy, leč zůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti,« Jan XV: 4-7.

(12)

Z toho nyní může býti zřejmo, že Pán přebývá ve Svém u andělů nebeských, a že tak Pán jest vše ve všem, co je nebeské; a to z té příčiny, ježto dobro od Pána jest u nich Pánem; neboť co od Něho pochází, jest On sám, a že tudíž dobro od Pána jest nebem pro anděly, ne však něco, co jest jejich propriem.

 

 

(4)

Božství Páně v nebesích jest láska k Němu

a účinná láska k bližnímu.

(13)

Božství, od Pána vycházející, zove se v nebi Božskou Pravdou a to z důvodu, o němž v dalším bude řeč. Tato Božská Pravda vyplývá v nebi od Pána z Jeho Božské Lásky. Božská Láska a Božská Pravda z ní jsou k sobě v témž poměru, jako na světě oheň slunce a světlo z něho; láska jest jako oheň slunce a pravda z ní jako světlo ze slunce; podle souvztažnosti [correspondentia] oheň značí lásku a světlo pravdu, z ní vycházející (t). Z toho může býti zřejmo, jaká jest Božská Pravda z Božské Lásky Páně vycházející, že totiž ve své podstatě jest Božským Dobrem, spojeným s Božskou Pravdou, a poněvadž jest spojena, oživuje vše, co k nebi náleží, tak jako teplo sluneční, se světlem spojené, ve světě oplozuje všecky části Země, což stává se za jarního a letního období; jinak tomu jest, není-li se světlem spojeno teplo, a tudíž je-li světlo studené, pak ztuhne vše a leží mrtvé. Ono Božské Dobro, které přirovnáno bylo k teplu, jest dobro lásky u andělů, a Božská Pravda, jež byla přirovnána ke světlu, jest to, čím a z čeho povstává dobro lásky.

(t) Oheň ve Slově [Božím] značí lásku v obojím smyslu. č. 934. 4906. 5215. Svatý a nebeský oheň značí Božskou Lásku a všecky náklonnosti této lásce příslušející, č. 934. 6314. 6832. Světlo z Něho značí pravdu z dobra lásky pocházející, a světlo nebeské značí Božskou Pravdu, č. 3395. 3485. 3636. 3643. 3993. 4302. 4413. 4415. 9548. 9684.

(14)

Božstvím v nebi, kteréž tvoří nebe, jest láska, protože láska jest duchovním pojítkem; ona pojí anděly s Pánem a pojí i je navzájem vespolek; ba ona spojuje je tak, že oni všichni před očima Páně jsou jako jedinec. Kromě toho jest láska vlastní podstatou života každého jednotlivce; proto z ní má anděl život a rovněž i člověk má život; o tom, že z lásky pochází nejvniternější životnost [vitale] člověka, může věděti každý, kdo o tom uvažuje; neboť její přítomností člověk se otepluje, její nepřítomností chladne, a úplným jejím odnětím umírá (u). Jest třeba však věděti, že KAŽDÝ MÁ TAKOVÝ ŽIVOT, JAKÁ JEST JEHO LÁSKA.

(15)

Jsou dvě různé lásky v nebi, láska k Pánu a láska k bližnímu; v nejvniternějším, čili třetím nebi jest láska k Pánu, a ve druhém, čili středním nebi jest láska k bližnímu; obě vycházejí od Pána a obě tvoří nebe. Jak oba tyto druhy lásky se rozeznávají, a jak spolu se spojují, jeví se jasně v nebi, na světě však jen temné; v nebi milovati Pána neznamená milovati Jej co do Jeho osoby, nýbrž milovati dobro, kteréž z Něho jest, a milovati dobro jest chtíti a činiti dobro z lásky; a bližního milovati neznamená milovati soudruha co do jeho osoby, nýbrž milovati

pravdu, kteráž jest ze Slova [Božího], a pravdu milovati jest chtíti a konati pravdu. Z toho vysvítá, že tyto oba druhy lásky rozeznávají se tak, jako dobro a pravda, a že se pojí tak, jako dobro s pravdou (x). O tom však těžko může si učiniti představu člověk, který neví, co jest láska,

co dobro a co bližní (y).

(u) Láska jest ohněm života a vlastní život pochází z ní, č. 4906. 5071. 6032. 6314.

(x) Pána a bližního milovati jest žíti podle přikázání Páně, č. 10.143. 10.153. 10.310. 10.578. 10.648.

(y) Bližního milovati není milovati jeho osobu, nýbrž to, co při něm jest a skrze co on jest, tedy pravdu a dobro, č. 5025. 10.336. Kdož milují osobnost a ne to, co při ní jest a skrze co ona jest, ti milují právě tak zlo jako dobro, č. 3820. Účinná láska jest milovati pravdy a býti pravdami vzněcován k vůli pravdám, č. 3876. 3877. Účinnou láskou k bližnímu jest dobře, spravedlivě a správně jednati v každé věci a v každém povolání, č. 8120. X121. 8122.

(16)

Rozmlouval jsem o tom několikráte s anděly, kteří pravili, že se diví, že lidé církve nevědí, že Pána milovati a bližního milovati jest milovati dobro a pravdu, a z chtění tak činiti, kdežto přece mohou věděti, že každý dokazuje lásku chtěním a činěním toho, co jiný - chce, a že tím navzájem bývá jím milován a s ním spojován, a nikoliv tím, že ho miluje, avšak vůle jeho nečiní, což vlastně samo sebou jest nemilovat. Rovněž mohli by věděti, že od Pána vycházející dobro jest Jeho obrazem [similitudo], poněvadž On jest v něm, a Jeho obrazy a s Ním spojenými stanou se ti, kdož dobro a pravdu učinili svým životem, a to svým chtěním a konáním; chtíti značí rád to činiti. Že jest tomu tak, učí též Pán ve Slově [Božím], on praví: »Kdož má přikázání moje, a je činí, oni jest ten, kterýž mne miluje a Jáť jej budu milovati, a příbytek u něho učiníme,« Jan XIV.: 21, 23. A jinde: »Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v mém milování,« Jan XV: 10.

(17)

Že Božstvím, od Pána vycházejícím, které působí v andělích a nebe tvoří, jest láska, to dosvědčuje veškerá zkušenost v nebi; neboť všichni, kdož tam jsou, jsou formami lásky k Bohu a účinné lásky k bližnímu, objevují se v nevýslovné kráse a láska září z jejich obličeje, z jejich řeči a z každé jednotlivosti jejich života (z).

(z) Andělé jsou formami lásky [k Bohu] a účinné lásky k bližnímu, č. 3804. 4735. 4797. 4985. 5199. 5530. 9879. 10.177.

Kromě toho existují duchovní sféry života, kteréž z každého anděla a z každého ducha vycházejí a je obklopují a podle nichž někdy z velké dálky bývají poznatelní, jakými jsou co do náklonností, lásce příslušejících; neboť tyto sféry vyvěrají ze života náklonností a z toho i z myšlení, čili ze života lásky a z ní vyplývající víry jednoho každého. Sféry, z andělů vycházející, jsou tak plny lásky, že vzněcují nejvniternější život těch, u nichž andělé ti jsou; pocítil jsem je několikráte a účinkovaly na mne tak (aa). Že jest to láska, z níž andělé mají svůj život, bylo mi zjevno z toho, že každý ve druhém životě obrací se podle své lásky; ti, kdož jsou v lásce k Pánu a bližnímu, obracejí se ustavičně k Pánu; ti však, kdo jsou v lásce k sobě, odvracejí se ustavičně od Pána. To stává se při každém obratu jejich těla, neboť ve druhém životě prostory chovají se v poměru ke stavu jejich vnitra, rovněž i

strany světové, kteréž zde nejsou pevně stanoveny, jako na světě, nýbrž určovány jsou podle směru jejich obličeje. Avšak nejsou to andělé, kteří obracejí se ku Pánu, nýbrž Pán jest to, který k Sobě obrací ty, kdož rádi činí to, co z Něho jest (bb). O tom více později, kdež promluveno bude o stranách světových ve druhém životě.

(aa) Duchovní sféra, kteráž jest sférou života, z každého člověka, ducha a anděla vyvěrá, vystupuje a obklopuje je, č. 4464. 5179. 7454. 8630. Vyvěrá ze života jejich náklonnosti a odtud z myšlení, č. 2489. 4464. 6206.

(bb) Duchové a andělé ustavičné obracejí se ke své lásce a ti, kdož v nebi jsou, ustavičné ku Pánu, č. 10.130. 10.189. 10.420. 10.702. Strany nebeské ve druhém životě každý má podle směru svého obličeje, a strany ty tím se vymezují, jinak než na světě, č. 10.130. 10.189. 10.420. 10.702.

(18)

Božství Páně v nebi jest láskou, poněvadž láska jest přijímající schránou všeho nebeského, jako jest: Mír, rozumnost, moudrost a blaženost; nebol láska přijímá všecky věci vůbec a každou zvláště, která s ní souhlasí, touží po nich, vyhledává je a vpíjí se v sebe takořka bezděčně, neboť neustále chce jimi se obohatiti a zdokonaliti (cc), což i člověku jest známo, poněvadž láska u něho přehlíží a vybírá ze všech předmětů své paměti to, co jest s ní souhlasné, hromadí to a staví v sebe a pod sebe: V sebe proto, aby stalo se to jejím vlastnictvím, a pod sebe, aby jí to sloužilo; ostatní však věci, které s ní nesouhlasí, odvrhuje a odstraňuje. Že láska má schopnost přijímati v sebe pravdy, které s ní souhlasí, a že touží je se sebou spojiti, bylo také zřetelně viděti na těch, kteří byli vzati do nebe; ačkoliv byli na světě sprostní, přece jen nabyli moudrosti andělské a blaženosti nebeské, jakmile přišli mezi anděly; příčina toho byla, že dobro a pravdu milovali z té příčiny, že jsou dobrem a pravdou, a vštípili je svému životu, čímž stali se ZPŮSOBILÝMI přijmouti v sebe nebe se všemi nevyčíslitelnými věcmi, které v něm jsou. Ale ti, kdož trvají v lásce k sobě a ke světu, nemají schopnosti, je přijmouti, straní se jich, odmítají je a při prvém styku s nimi a při prvém jejich vlivu prchají a přidružují se v pekle k těm, kdož jsou s nimi TÉHOŽ druhu lásky. Byli duchové, kteří pochybovali, zda něco takového má v sobě láska nebeská, a toužili zvěděti, zda jest tomu tak, pročež po dočasném odstranění překážek byli uvedeni ve stav nebeské lásky a přeneseni do jisté vzdálenosti před to místo, kdež bylo nebe andělů, a odkudž se mnou rozmlouvali a pravili, že pociťují blaženost, kteráž jest tak vniterná, že nemohou ji slovy vyjádřit, a litovali velice, že musí se vrátiti do svého předešlého stavu. I jiní byli na nebe vzati a čím vniterněji, čili výše byli vzneseni, tím více nabývali rozumnosti a moudrosti, takže mohli chápati věci, jež jim dříve byly nesrozumitelny. Z toho vysvítá, že láska, z Pána vycházející, jest přijímající schránou nebe a všech jeho věcí.

(cc) Láska chová v sobě nesčíslné věci a přijímá do sebe vše, co se s ni shoduje, č. 2500. 2572. 3078. 3189. 6323. 7490. 7750.

(19)

Že láska k Pánu a láska k bližnímu zahrnují v sobě veškeré božské pravdy, může vysvitnouti z toho,

co Pán sám o těchto obou druzích lásky pravil, řka:

»MILOVATI BUDEŠ PÁNA BOHA SVÉHO Z CELÉHO SRDCE SVÉHO A Z CELÉ DUŠE SVÉ, to jest první a největší přikázání.

Druhé pak jest podobné jemu: MILOVATI BUDEŠ BLIŽNÍHO SVÉHO JAKO SEBE SAMÉHO. Na těch dvou přikázáních záleží zákon i proroci«, Mat. XXIL: 37. 38. 39. 40. Zákon a proroci jsou celým Slovem [Božím] a tudíž veškerou Božskou Pravdou.

(5)

Nebe jest rozděleno ve dvě království.

(20)

Poněvadž v nebi jest nekonečná rozmanitost a ani jediná společnost nepodobá se úplně společnosti jiné, ba ani jediný anděl jinému není úplně podoben (dd), rozeznává se nebe po stránce všeobecné, zvláštní a co do částí; po stránce všeobecné dělí se ve DVĚ KRÁLOVSTVÍ, po stránce zvláštní ve TROJÍ NEBE a co do částí v NESČETNÉ SPOLEČNOSTI; o každém z nich bude v dalším promluveno. Královstvími zovou se proto, ježto nebe zove se KRÁLOVSTVÍM BOŽÍM.

(dd) Existuje nekonečná rozmanitost a nikde není nic, co by bylo úplné totožné s jiným, č. 7236. 9002. I v nebesích jest nekonečná rozmanitost, č. 684. 690. 3744. 5598. 7236. Rozmanitostí v nebesích jest rozmanitost dobra, č. 3744. 4005. 7236. 7833. 7836. 9002. Tím všecky společnosti v nebesích a všichni andělé společnosti od sebe se rozeznávají, č. 690. 3241. 3519. 3804. 3986. 4067. 4149. 4263. 7236. 7833. 7836. Přece však všichni tvoří jedno skrz lásku pocházející od Pána, č. 457. 3986.

(21)

Jsou andělé, kteří více nebo méně vniterně přijímají Božství, od Pána vycházející. Ti, kdož přijímají je vnitřněji, slují NEBESKÝMI ANDĚLY, ti pak, kteří méně vnitřně, slují DUCHOVNÍMI ANDĚLY. Proto nebe dělí se ve dvě království, z nichž jedno zove se KRÁLOVSTVÍM NEBESKÝM, druhé KRÁLOVSTVÍM DUCHOVNÍM (ee).

(ee) Nebe co do celku rozděleno jest ve dvě království, v nebeské království a duchovní království, č. 3887. 4138. Andělé nebeského království přijímají Božství Páně v obor své vůle, a tudíž vnitřněji nežli andělé duchovní, kteří je přijímají v obor rozumu, č. 5113. 6367. 8521. 9935. 9995. 10.124.

(22)

Andělé, kteří tvoří království nebeské, protože Božství Páně přijímají vnitřněji, nazýváni jsou vnitřnějšími čili vyššími anděly; a tudíž i nebesa, která z nich se skládají, vnitřnějšími a vyššími (ff). Zovou se vyššími a nižšími, poněvadž i předměty vnitřní a zevnější tak bývají nazývány (gg).

(ff) Nebesa, tvořící nebeské království, slují vyššími, a ta, která tvoří duchovní království, nižšími, č. 10.068.

(gg) To, co jest vnitřnější, bývá nazýváno vyšším, a vyšší značí vnitřnější, č. 2148. 3084. 4599. 5146. 8325.

(23)

Láska, v níž trvají ti, kdož jsou v království nebeském, zove se láskou nebeskou; a láska, v níž trvají ti, kdož jsou v duchovním království, zove se láskou duchovní; nebeskou láskou jest láska k Pánu, a duchovní láskou jest účinná láska k bližnímu. A poněvadž všeliké dobro jest věcí lásky, neboť to, co někdo miluje, jest pro něho dobrem, proto také zove se dobro prvého království dobrem nebeským a druhého království dobrem duchovním. Z toho vysvítá, čím obě ta království různí se od sebe, že totiž různí se jako dobro lásky k Pánu a dobro účinné lásky k bližnímu (hh), a poněvadž ono prvé dobro jest vnitřnějším dobrem a ona prvá láska vnitřnější láskou, proto jsou nebeští andělé vnitřnějšími a slovou vyššími.

(hh) Dobro nebeského království jest dobrem lásky k Pánu, a dobro duchovního království jest dobrem účinné lásky k bližnímu, č. 3691. 6435. 9468. 9680. 9683. 9780.

(24)

Nebeské království zove se také kněžským královstvím Páně, a ve Slově [Božím] zove se Jeho příbytkem, a duchovní království slove Jeho královským královstvím, a ve Slově [Božím] Jeho trůnem; co do Svého nebeského Božství byl Pán na světě nazýván Ježíšem, a co do duchovního Božství Kristem.

(25)

Andělé v nebeském království Páně mnohem převyšují moudrostí a slávou anděly, kteří jsou v duchovním království, a to proto, ježto Božství Páně vnitřněji přijímají; neboť jsou v lásce k Němu a tudíž jsou Jemu bližší a úžeji s Ním spojeni (ii). Tito andělé jsou takovými proto, poněvadž božské pravdy přijali a přijímají ihned do života, a nikoliv jako andělé duchovní po předchozím vzpomínání a přemýšlení. Proto také mají je vepsány ve svých srdcích, vyciťují [percipiunt] je a takořka v sobě je vidí, a nikdy nerozumují o nich, zda jest, či zda není tomu tak (kk); oni to jsou, kteří jsou popsáni u Jeremiáše: »Dám zákon svůj do ducha jejich a v jejich srdce napíši jej; a nebude kdo učiti přítele svého, aniž kdo bratra svého, říkaje: Poznejte Jehovu. Všichni znáti mne budou, od nejmenšího z nich až do největšího« (XXXI: 33. 34.). A u Izaiáše slují »vyučeni od Jehovy« (54, 13); že od Jehovy vyučení jsou titéž, kteříž od Pána jsou vyučeni, učí sám Pán u Jana, kap. VI: 45. 46.

(ii) Nebeští andělé nekonečné převyšují svou moudrostí anděly duchovní, č. 2718. 9995. Jaký jest rozdíl mezi nebeskými anděly a duchovními anděly, č. 2088. 2669. 2708. 2715. 3235. 3240. 4788. 7068. 8121. 9277. 10295.

(kk) Nebeští andělé nikdy o pravdách víry nerozumují, poněvadž je v sobě vnitřně vyciťují [percipiunt], avšak duchovní andělé o nich rozumují, je-li nebo není-li tomu tak, č. 202. 337. 597. 607. 784. 1121. 1387. 1398. 1919. 3246. 4448. 7680. 7877. 8780. 9277. 10.786.

(26)

Bylo řečeno, že moudrostí a slávou převyšují ostatní, ježto božské pravdy ihned přijímají do života; jakmile totiž je slyší, chtějí a vykonají je, aniž by je v paměť svou uložili a pak o tom přemítali, je-li tomu tak; tací vědí ihned skrze vliv od Pána, zda pravda, kterou slyší, jest pravdou; neboť Pán vplývá bezprostředně ve chtění člověka, a zprostředkované skrze chtění v jeho myšlení; anebo, což totéž jest, Pán vplývá bezprostředně v dobro a zprostředkované skrze dobro v pravdu (ll); neboť to nazývá se dobrem, co jest věcí vůle a jí stává se činem; naproti tomu pravda jest předmětem paměti a skrze ni předmětem myšlení. Rovněž všeliká pravda mění se v dobro a vštěpuje se lásce, jakmile jen zaujme vůli; dokud však pravda jest v paměti a z ní myšlení, nestává se dobrem, nežije a není člověku přivlastněna, neboť člověk jest člověkem z vůle a rozumu, z ní pocházejícího, a nikoliv z rozumu od vůle odděleného (mm).

(ll) Jest vliv Páně v dobro a dobrem v pravdu a nikoliv naopak, a tudíž ve vůli a skrze ní v rozum a nikoliv naopak, č. 5482. 5649. 6027. 8685. 8701. 10153.

(mm) Vůle člověka je vlastním bytím [Esse] jeho života a přijímající schránou dobra lásky, a rozum jest bytností [Existere] života z ní pocházejícího, a jest přijímající schránou pravdy a dobra víry, č. 3619. 5002. 9282. Tudíž život vůle jest hlavním životem člověka a rozumový život z onoho pochází, č. 585. 590. 3619. 7342. 8885. 9285. 10076. 10109. 10110. To, co vůlí bylo přijato, stává se podstatnou části života a člověku jest přivlastněno, č. 3161. 9386. 9393. Člověk člověkem jest na základě vůle a rozumu, z ní pocházejícího, č. 8911. 9069. 9071.

10076. 10109. 10110. Každý jest jinými milován a vážen, kdo dobře chce a dobře rozumí, avšak odmítán a nevážen jest ten, kdo dobře rozumí, ale nechce dobře, č. 8911. 10.076. Člověk i po smrti zůstává takovým, jaká jest jeho vůle, a z ní jeho rozum, a to, co jest v rozumu, nikoliv však zároveň ve vůli, pak vytratí se, poněvadž není ve člověku, č. 9069. 9071. 9282. 9386. 10153.

(27)

Poněvadž jest takovýto rozdíl mezi anděly nebeského království a anděly duchovního království, nejsou spolu, aniž spolu se stýkají. Pospolitost mezi nimi udržována jest pouze andělskými společnostmi, mezi nimi jsoucími, jež slují nebesky duchovními [coelestes spirituales]; skrze ně království nebeské vplývá na království duchovní (nn); z toho následuje, že nebe, ač rozděleno jest ve dvě království, přece jen tvoří jediné nebe. Prozřetelnost Páně působí stále na ty prostředkující anděly, skrze něž udržována jest pospolitost a spojení.

(nn) Mezi oběma královstvími udržována jest pospolitost a spojení andělskými společnostmi, kteréž slují nebesky duchovními, č. 4047. 6435. 8787. 8881. O vlivu Páně skrze nebeské království do království duchovního; č. 3969. 6366.

(28)

Poněvadž v dalším bude obšírné pojednáváno o andělích toho i onoho království, jsou zde podrobnosti pominuty.

 

 

(6)

Jsou tři nebesa.

(29)

Jsou TŘI nebesa, kteráž liší se od sebe co nejvíce:

(a)

NEJVNITŘNĚJŠÍ, čili TŘETÍ NEBE,

(b)

STŘEDNÍ, čili DRUHÉ

(c)

a POSLEDNÍ, čili PRVÉ NEBE;

následují za sebou a jsou k sobě v tom POMĚRU, jako

(a)

nejhořejší část ve člověku, zvaná hlavou,

(b)

část střední, zvaná trupem,

(c)

a část nejnižší, zvaná nohami;

a jako nejhořejší část domu, jeho střední a nejnižší, v takovém pořádku jest též Božství, z Pána vystupující a sestupující; proto za účelem nutného pořádku rozděleno jest nebe ve tři části.

(30)

Vnitro člověka, jež náleží jeho mysli [mentis] a duchu [animi], jest v podobném pořádku: Má svou nejvnitřnější, střední a nejzazší [ultimum] část; neboť do člověka při jeho stvoření byly vloženy všecky stupně božského řádu, takže povstal božský řád ve formě [in forma], a tudíž nebe v nejmenší podobě [effigie] (oo); proto také člověk svým vnitrem jest v pospolitosti s nebesy, a přichází po smrti mezi anděly, mezi anděly nejvnitřnějšího nebe, nebo středního, anebo posledního nebe, podle toho, jak přijímal Božské Dobro a Pravdu od Pána pokud žil na světě.

(oo) Ve člověku jsou uloženy všecky [stupně] božského řádu a člověk od stvoření jest formou božského řádu, č. 4219. 4220. 4223. 4523. 4524. 5114. 5368. 6013. 6057. 6605. 6626. 9706. 10.156. 10.472. U člověka jeho vnitřní člověk podle obrazu nebe a vnější podle obrazu světa jest utvořen, a proto také člověk od Starých zván byl malým světem [mikrocosmus], č. 4523. 5368. 6013. 6057. 9279. 9706. 10156. 10472. Jest tedy člověk od stvoření co do svého vnitra nebem v nejmenší podobě podle obrazu největšího, a rovněž takovým jest člověk, stvořený znovu, čili znovuzrozený Pánem č. 911. 1900. 1928. 3624 až 3631. 3634. 3884. 4041. 4279. 4523. 4524. 4625. 6013. 6057. 9279. 9632.

(31)

Božství, které vyplývá od Pána, a ve třetím čili nejvnitřnějším nebi jest přijímáno, sluje nebeským, a tudíž andělé, kteří zde jsou, zovou se nebeskými anděly; Božství, které od Pána vyplývá a ve druhém čili středním nebi jest přijímáno, sluje duchovním, a tudíž andělé, kteří zde jsou, slují duchovními anděly; Božství však, kteréž od Pána vyplývá a v posledním čili v prvém nebi jest přijímáno, sluje přírodním, poněvadž však přírodnost tohoto nebe není takovou, jako přírodnost světa, nýbrž má v sobě cosi duchovního a nebeského, zove se toto nebe duchovně a nebesky přírodním [Spirituale et Coeleste Naturale], a tudíž andělé, kteří zde jsou, zovou se duchovně a nebesky přírodními [Spirituales et Coelestes naturales] (pp); duchovně přírodními [spirituales naturales] slují ti, kdož přijímají vliv ze středního čili druhého nebe, kteréž jest duchovním nebem, nebesky přírodními však slují ti, kdož přijímají vliv ze třetího čili nejvnitřnějšího nebe, kteréž jest nebeským nebem; duchovně přírodní a nebesky přírodní andělé jsou od sebe odděleni, tvoří však přece jedno nebe, poněvadž jsou na jednom a tomtéž stupni.

(pp) Jsou tři nebesa, nejvnitřnější, střední a poslední, čili třetí, druhé a prvé, č. 684. 9594. 10270. Rovněž v nebesích dobro následuje za sebou ve trojném pořádku, č. 4938. 4939. 9992. 10005. 10017. Dobro nejvniternějšího čili třetího nebe nebeským se zove, dobro středního čili druhého nebe duchovním, a dobro posledního čili prvého nebe duchovně přírodním [spirituale naturale], č. 4279. 4286. 4938. 4939. 9992. 10005. 10017. 10068.

(32)

V každém nebi jest vnitřní a zevnější část. Ti, kdož jsou ve vnitřní části, slují vnitřními anděly, ti však, kdož jsou v zevnější části, slují tam zevnějšími anděly. Zevnější a vnitřní část v nebesích anebo v některém z nebes těch jsou k sobě v tomtéž poměru, jako ve člověku vůle [Voluntarium] a její rozumovost [Intellectuale], vnitřní část jako vůle a zevnější jako její rozumovost. Každá vůle má svou rozumovost, to bez onoho neexistuje; vůli mohli bychom přirovnati ku plameni a její rozumovost ke světlu z něho.

(33)

Jest třeba dobře věděti, že vnitro [interiora] u andělů činí, že jsou v tom neb onom nebi, ježto čím více jest vnitro k Pánu otevřeno, v tím vnitřnějším jsou nebi. Tři stupně vnitra jsou u každého, jak u anděla, tak i ducha, jakož i u člověka; ti, u nichž třetí stupeň jest otevřen, jsou v nejvnitřnějším nebi; u nichž druhý nebo jen prvý, jsou ve středním anebo v posledním nebi; vnitro otvírá se přijímáním Božského Dobra a Božské Pravdy; - ti, kdož vzněcováni jsou božskými pravdami a nechají je ihned přejíti do života, a tudíž do vůle a z ní do činů, jsou v nejvnitřnějším čili ve třetím nebi, a tam podle toho, jak přijímají dobro následkem působení pravdy. Ti však, kdož je nepřijímají ihned do vůle, nýbrž do paměti, a odtud do rozumu, a z tohoto chtí a činí je, jsou ve středním, čili druhém nebi. Ti pak, kdož mravně žijí a věří v Božství, nedbají však příliš toho, by byli poučeni, jsou v posledním čili v prvém nebi (qq). Z toho může býti zřejmo, že stav vnitra tvoří nebe, a že nebe jest UVNITŘ jednoho každého a nikoliv zevnitř jeho, čemuž i Pán učil, pravě: »Království Boží nepřijde, aby mohlo býti pozorováno, aniž řeknou: »Aj, tuto«, aneb »aj, tamto«. Neboť hle, království Boží jest ve vás«, Luk. XVII: 20. 21.

(qq) Jest právě tolik stupňů života ve člověku, jako jest nebes, a po smrti podle toho, jak žil, se otevírají, č. 3747. 9594. Nebe jest ve člověku, č. 3884. Tudíž ten, kdo na světě nebe v sebe přijal, do nebe po smrti přichází, č. 10717.

(34)

Rovněž i veškeré dokonalosti přibývá směrem dovnitř a ubývá směrem navenek, poněvadž vnitro jest bližší Božství a samo v sobě čistší, avšak zevniternost jest od Božství vzdálenější a sama v sobě hrubší (rr). Dokonalost andělů jest v rozumnosti, moudrosti, v lásce a ve všem dobrém, a z toho vyplývající blaženosti, nikoliv však v blaženosti bez nich; neboť blaženost bez nich jest zevní, nikoliv však vnitřní. Poněvadž vnitro u andělů nejvnitřnějšího nebe jest otevřeno ve třetím stupni, jejich dokonalost převyšuje neskonale dokonalost andělů v nebi středním, jichž vnitro jest ve druhém stupni otevřeno; podobným způsobem dokonalost andělů středního nebe převyšuje dokonalost andělů nebe posledního.

(rr) Vnitro jest dokonalejší, ježto jest Božství blíže, č. 3405. 5146. 5147. Ve vnitru jsou tisíceré a tisíceré věci, které v zevniternosti jeví se jako jediný celek, č. 5707. Jakou měrou člověk povznáší se od zevniternosti ke vnitru, takovou měrou vchází do světla a života a tudíž v rozumnost, a povznesení to jest, jakoby ze stínu do jasu č. 4598. 6183. 6313.

(35)

Ježto jest takovýto rozdíl, nemůže anděl toho kterého nebe vystoupiti k andělům druhého nebe, čili nikdo z nižšího nebe nemůže vystoupiti do vyššího, aniž kdo s vyššího nebe může sestoupiti do nižšího. Kdo z nižšího nebe vystoupí vzhůru, jest zachvácen tesklivostí, přecházející až v bolest, a nemůže viděti těch, kdož tam jsou, tím méně s nimi mluviti; a kdo s vyššího nebe sestoupí, pozbývá své moudrostí, zajíká se v řeči a upadá v zoufalství. Byli někteří z posledního nebe, kteříž nebyli ještě poučeni, že nebe spočívá ve vnitru andělů, a věřili, že nabudou vyšší nebeské blaženosti, jakmile přijdou do nebe, v němž jsou tací andělé. Bylo jim dovoleno k nim vejíti; když však tam byli, neviděli nikoho, ačkoliv všude pátrali, a přece bylo tam velké množství andělů. Neboť vnitro příchozích nebylo otevřeno v tomtéž stupni, v jakém vnitro tam přebývajících andělů bylo otevřeno, a tudíž ani jejich zrak, a záhy po té byli zachváceni takovou úzkostí srdce, že takořka nevěděli, žijí-li čili nic; pročež s chvatem vrátili se do nebe, z něhož pocházeli, a radovali se, že se dostali ke svým; slibovali, že již nezatouží po ničem vyšším, než co jest souhlasné s jejich životem. Viděl jsem také ty, kteří byli spuštěni s vyššího nebe, a ti pozbyli své moudrosti, takže nevěděli, jaké jest jejich nebe. Jinak tomu jest, jestliže Pán povznese některé z nižšího nebe do vyššího, aby spatřili tamní slávu, což často se stává. Tehdáž jsou nejprve uzpůsobeni a obklopeni zprostředkujícími anděly, jimiž se udržuje pospolitost. Z toho vysvítá, že ona tři nebesa co nejvíce se od sebe LIŠÍ.

(36)

Ti, kdož jsou v tomtéž nebi, mohou se všemi v něm se stýkati, avšak příjemnost styků závisí na příbuznosti dobra, v němž trvají; o tom však v dalších oddílech.

(37)

Ačkoliv nebesa tak jsou oddělena, že andělé toho kterého nebe nemohou se stýkati s anděly nebe druhého, přece Pán spojuje všecka nebesa vlivem bezprostředním a zprostředkovaným; bezprostředním vlivem z Něho na všecka nebesa a zprostředkovaným vlivem z jednoho nebe v nebe druhé (ss), a takto způsobuje, že tři nebesa jedním jsou a všecka od prvého do posledního spolu souvisí, takže nic nespojeného neexistuje; co nesouvisí spojujícím článkem s prvotním, nemá trvání, rozpadá se a přichází v niveč (tt).

(ss) Vliv Páně pochází bezprostředně z Něho a zprostředkovaně skrze jedno nebe v nebe druhé, a u člověka podobným způsobem v jeho nitro, č. 6063. 6307. 6472. 9682. 9683. O bezprostředním vlivu Božství z Pána, č. 6058. 6474. až 6478. 8717. 8728. O zprostředkovaném vlivu skrze duchovní svět ve svět přírodní, č. 4067. 6982. 6985. 6996.

(tt) Vše povstává z něčeho, co bylo dříve, než ono samotné, tudíž z prvotního [Primo], a také tímtéž způsobem trvá dále, poněvadž trvání jest ustavičné vznikání, a tudíž nic nespojeného neexistuje, č. 3626. 3627. 3628. 3648. 4523. 4524. 6040. 6056.

(38)

Kdo neví, jak jest tomu s božským řádem pokud se týče stupňů, nemůže postihnouti, kterak nebesa jsou oddělena, ba ani ne to, co jest vnitřní a zevnější člověk. Mnozí na světě nemají o vnitřním a zevnějším, čili o vyšším a nižším jiné představy, než o čemsi nepřetržitém anebo nepřetržitě pokračujícím od čistého až ke hrubému; avšak vniternost a zevniternost nejsou k sobě v poměru nepřetržitého pokračování, nýbrž oddělenosti. Jsou dva druhy stupňů, jsou stupně pokračující a jsou stupně nepokračující. Stupně pokračující chovají se tak, jako stupně ubývání světla od plamene až k temnotě, anebo též jako postupné ubývání viditelnosti předmětů, kteréž jsou ve světle, až k těm, kteréž jsou ve stínu; anebo jako stupně čistoty atmosféry od nejnižší vrstvy k nejvyšší; vzdálenost určuje tyto stupně. Naopak stupně, které nejsou pokračující, nýbrž oddělené, jsou od sebe odděleny tak, jako dřívější od pozdějšího, jako příčina a účinek, a jako plodící od zplozeného. Kdo zkoumá, sezná, že na celém světě vůbec a v každé věci; jaká jen existuje zvláště, jsou takovéto stupně tvoření a složení, že totiž pochází jedno z druhého a od toho třetí a tak dále. Kdo neutvoří si o těchto stupních představy, naprosto nemůže poznati rozdílů nebes, ani rozdílu vnitřních a zevniterných mohutností člověka, ani rozdílu mezi duchovním světem a světem přírodním, ani rozdílu mezi duchem člověka a jeho tělem; a právě proto nemůže též pochopiti, co jsou a odkud jsou souvztažnosti [correspondentia] a předobrazení, a jaký jest vliv. Smyslní lidé nechápají těchto rozdílů, neboť přibývání a ubývání pokládají podle těchto stupňů za pokračující; proto nemohou si duchovnost představiti jinak, nežli jako čistější přírodnost.

Proto také stojí vně a daleko od rozumnosti (uu).

(uu) Vniternost a zevniternost nejsou pokračující, nýbrž stupni od sebe se liší a děli, a každý stupeň jest ohraničen, č. 3691. 5114. 5145. 8603. 10099. Jedno druhým jest utvářeno, a co takto bylo utvářeno, není postupné čistší neb hrubší, č. 6326. 6465. Ti, kdož nechápou různosti vniternosti a zevniternosti podle takovýchto stupňů, nemohou pochopiti ani vnitřního a zevnějšího člověka, ani vnitřního a zevnějšího nebe, č. 5146. 6465. 10099. 10181.

(39)

Ke konci možno o andělích tří nebes vzpomenouti jistého tajemství, jež dříve nikomu nezatanulo na mysli, neboť nikdo nerozuměl stupňům; že totiž u každého anděla a u každého člověka vyskytuje se nejvnitřnější čili nejvyšší stupeň, čili cosi nejvnitřnějšího a nejvyššího, v co Božství Páně nejprve a nejblíže vplývá, a z něho uspořádává ostatní vniternosti, kteréž podle pořádku stupňů u lidí a andělů [k sobě] se řadí; toto nejvnitřnější čili nejvyšší lze nazvati VCHODEM PÁNĚ k andělu a člověku, a Jeho nejvlastnějším příbytkem u nich; skrze toto nejvnitřnější čili nejvyšší jest člověk člověkem a rozeznává se od nerozumných zvířat, neboť tato je nemají; toť jest příčina, že člověk, na rozdíl od zvířat, celým svým vnitrem, jež náleží jeho mysli [mentis] a duchu [animi], může býti Pánem k Němu povznesen, takže může v Něho věřiti, býti láskou k Němu vzněcován a takto Ho viděti, jakož i že může přijímati v sebe rozumnost a moudrost a mluviti z rozumu [ex ratione]; z toho též vyplývá, že ŽIJE NA VĚKY. Co však v onom nejvnitřnějším Pánem v pořádek jest uváděno [disponitur] a obstaráváno [providetur], zjevně nevplývá do vědomí anděla, ježto převyšuje to jeho myšlení a překročuje jeho moudrost.

(40)

To bylo řečeno všeobecně o třech nebesích; v dalším bude však o každém nebi promluveno zvláště.

 

 

(7)

Nebe jest z nesčetných společností.

(41)

Andělé každého jednotlivého nebe NEJSOU shromážděni na jediném místě, nýbrž jsou ROZDĚLENI VE VĚTŠÍ A MENŠÍ SPOLEČNOSTI, a to podle ROZDÍLŮ DOBRA LÁSKY a VÍRY, v němž trvají; ti, kdož jsou v podobném dobru, tvoří jednu společnost; dobro v nebesích jest nekonečně rozmanité, a každý anděl jest takový, jaké jest jeho dobro (xx).

(xx) Jest nekonečná rozmanitost a nikde není nic, co by s něčím jiným bylo totožné, č. 7236. 9002. I v nebesích jest nekonečná rozmanitost, č. 684. 690. 3744. 5598. 7236. Rozmanitosti v nebesích, kteréž jsou nekonečné, jsou rozmanitostmi dobra, č. 3744. 4005. 7236. 7833. 7836. 9002. Tyto rozmanitosti vznikají pravdami, které jsou mnohonásobné a podle nichž v každém jeho dobro se utváří, č. 3470. 3804. 4149. 6917. 7236. V důsledku toho všecky společnosti v nebesích a každý jednotlivý anděl ve společnosti vzájemně se rozeznávají, č. 690. 3241. 3519. 3804. 3986. 4067. 4149. 4263. 7236. 7833. 7836. Přece však všichni jako jediný celek působí pospolu skrze lásku od Pána pocházející, č. 457. 3986.

(42)

Společnosti andělů v nebesích jsou též od sebe vzdáleny podle toho, jak liší se co do rodu a druhu svého dobra; neboť vzdálenosti nevznikají v duchovním světě z nijaké jiné příčiny,

nežli z různosti stavu vnitra, tudíž v nebesích z různosti stavu lásky; více od sebe vzdáleni jsou ti, kdož více od sebe se různí; méně vzdáleni ti, kdož méně se různí; podobnost jest příčinou, že jsou pospolu (yy).

(yy) Všechny společnosti nebeské mají trvalou polohu podle různého stavu života, a tudíž podle různé lásky a víry, č. 1274.

(43)

Všichni v téže společnosti podobně liší se od sebe; dokonalejší, tj. ti, kdož vynikají v dobru, a tudíž i v lásce, moudrostí a rozumnosti, jsou uprostřed; kdož méně vynikají, jsou kolem dokola ve vzdálenosti podle stupňů, jak dokonalost se zmenšuje. Jest tomu tedy jako se světlem, kteréhož od ohniska k obvodu ubývá; ti, kdož jsou uprostřed, jsou ve větším světle, ti, kdož jsou na obvodu, ve světle stále se menšícím.

(44)

Podobní vedeni jsou k podobným jakoby sami sebou, neboť jsou u podobných jako mezi svými a jako doma, ale u jiných jsou jako mezi cizinci a jako venku; jsou-li u podobných, jsou i ve své svobodě, a tudíž i ve všeliké příjemnosti života.

(45)

Z toho vysvítá, že dobro sdružuje všecky v nebesích a že všichni různí se od sebe podle jeho jakosti; avšak nejsou to andělé, kteří tak se sdružují, nýbrž sdružuje je Pán, od Něhož všecko dobro pochází. On vede je, spojuje je, odděluje a zachovává je ve svobodě tou měrou, jak trvají v dobu, a tudíž každého jednotlivce zachovává v životě jeho lásky, jeho víry, jeho rozumnosti a moudrosti, a tím v blaženosti (zz).

(zz) Veškerá svoboda přísluší lásce a náklonnosti, poněvadž člověk to, co miluje, také svobodně koná, č. 2870. 3158. 8987. 8990. 9585. 9591. Poněvadž děje se svobodně to, co z lásky pochází, plyne z toho i život každého jednotlivce a jeho příjemnost, č. 2873. Nic nejeví se býti [jako naše] vlastní, kromě toho, co (děje se] ze svobody, č. 2880. Nejpravější svobodou jest, býti a veden Pánem, poněvadž tím způsobem každý jest veden láskou k dobru a ku pravdě, č. 892. 905. 2872. 2886. 2890. 2891. 2892.`9096. 9586 až 9591.

(46)

Všichni, kdož jsou v podobném dobru, znají se navzájem tak, jako lidé na světě znají své pokrevní známé, zpřízněné a přátele; a proto, poněvadž ve druhém životě není jiné pokrevnosti, z přízněnosti a přátelství, nežli duchovního, a tedy zpřízněnosti lásky a víry (aaa). 3638. 3639. Podivuhodné úkazy ve druhém životě čili v duchovním světě vzhledem ke vzdálenosti, poloze, místu, prostoru a času, č. 1273. až 1277.

(aaa) Veškerá blízkost, příbuzenství, zpřízněnost a takořka pokrevní přátelství vyplývají v nebi z dobra a v poměru k jeho souhlasnosti a různosti, č. 605. 917. 1394. 2739. 3612. 3815. 4121.

To několikráte bylo mi popřáno viděti, když jsem byl v duchu, tudíž u vytržení z těla a tedy ve styku s anděly: Tu spatřil jsem některé, které jako bych byl znal od dětství, jiné však, kteří se mi zdáli býti úplné neznámí; ti, kdož se mi zdáli, jako bych je znal od dětství, byli v podobném stavu, jako byl můj duch, ti však, kdož byli mi neznámí, byli ve stavu odlišném.

(47)

Všichni, kdož tvoří tutéž společnost andělů, jsou si celkově podobni obličejem, kterýž však přece co do podrobností se různí. Jak jest tomu s podobností celkovou a s růzností co do podrobností, lze do jisté míry seznati z obdobných poměrů na světě. Jest známo, že každý národ má jistou podobnost v obličeji a v očích, podle čehož se poznává a liší od jiného národa; ještě jasněji se to jeví na různosti té které rodiny od druhé. Ve mnohem dokonalejší míře jeví se to však v nebi, protože tam všecka vnitřní hnutí jeví se na obličeji a vyzařují z něho; nebol obličej jest tam jejich zevnější a předobrazující formou; v nebi se NEVYSKYTUJE, aby někdo měl jiný obličej nežli [obličej] své náklonnosti. Bylo mi též ukázáno, jakým způsobem celková podoba přechází v rozmanité podrobnosti u jednotlivců, kteří jsou v jedné a téže společnosti. Zjevil se mi obličej jakoby andělský, a ten měnil se podle náklonnosti dobra a pravdy, kteréž mají ti, kdož náleží téže společnosti; toto měnění se trvalo dlouho, a já zpozoroval, že týž obličej zůstal celkovým základním tvarem a že ostatní tvary byly jen odvozeninami a zplozeninami z něho; takto byly mně tímto obličejem ukázány i náklonnosti celé společnosti, jimiž mění se obličeje těch, kdož jsou v ní; neboť obličeje andělů, jak výše byla řečeno, jsou formami jejich vnitra, a tudíž náklonností, které náleží lásce a víře.

(48)

Z toho plyne, že anděl, jenž vyniká moudrostí, vidí ihned z obličeje, jakým jest jiný. Nižádný nemůže tam na obličeji zakrýti své vnitro a zdáti se něčím jiným, aniž kdo může lháti a lstí a přetvářkou klamati. Stává se někdy, že vloudí se do společnosti pokrytci, kteří naučili se zakrývati své vnitro a přetvařovati svůj zevnějšek tak, že objevili se v podobě dobra, ve kterémž jsou příslušníci dotyčné společnosti, a tak neprávem přidružili se k ním, jako andělé světla; ti však nemohou tam dlouho prodlíti, protože počnou cítiti uvnitř úzkost a muka smrtelná, bledost zastře jejich obličej a oni jako by umírali; tato změna pochází od opačného života, kterýž vplývá a působí, a proto vrhají se rychle dolů do pekla, kdež jsou jim podobní, a nikdy již nepokoušejí se vystoupiti. Jimi rozumějí se ti, kdož nalezeni, byli mezi stolujícími a pozvanými, ani nemají šatu svatebního, a byli uvrženi do temnot zevnitřních (Mat. XXII: 11 a dále).

(49)

Všechny společnosti nebeské jsou navzájem v pospolitosti, nikoliv snad zřejmými styky, poněvadž málokteří vycházejí ze své společnosti do společnosti jiné, neboť vyjití ze své společnosti jest tolik, jako vyjíti ze sebe a ze svého života a přejíti v jiný, kterýž dotyčnému již tak nesvědčí, - ale všichni trvají v pospolitosti pomocí šíření se [extensionem] sféry, která vychází ze života každého jednotlivce; sféra žití jest sférou náklonností, náležejících lásce a víře; tato sféra šíří se do společností kolem dokola, do dálky i šíře, a to tím dále a šíře, čím vnitřnějšími a dokonalejšími jsou náklonnosti (bbb); v poměru k tomuto šíření se mají andělé rozumnost a moudrost; ti, kdož jsou v nejvnitřnějším nebi, a to v jeho středu, mají šířivost do celého nebe: Proto existuje v nebi pospolitost všechněch obyvatel s každým jednotlivcem a každého jednotlivce se všemi (ccc). Avšak o tomto šíření bude ještě později pojednáno, až bude řeč, o nebeské formě, podle níž andělské společnosti jsou spořádány, jakož i až bude řeč o moudrosti a rozumnosti andělů; neboť všecko šíření se náklonnosti a myšlenek děje se podle oné formy.

(bbb) Duchovní sféra, kteráž jest sférou života, vyplývá z každého člověka, ducha a anděla a jej obklopuje, č. 4464. 5179. 7454. 8630. Vyplývá ze života jich náklonností a jich myšlení, 2489 4464. 6206. Tyto sféry daleko se šíří do společností andělů, a to podle jakosti a množství dobra, č. 6598 až 6613. 8063. 8794. 8797.

(ccc) V nebesích jest pospolitost všech dober, poněvadž nebeská láska dělí se s každým o vše, co má, č. 549. 550. 1390. 1391. 1399. 10130. 10723.

(50)

Výše bylo řečeno, že v nebesích jsou větší a menší společnosti; větší jsou z myriad, menší z několika tisíc a nejmenší z několika set andělů; jsou také tací andělé, kteří bydlí osaměle, jakoby dům a dům, rodina a rodina. Ti, ač porůznu žijí, jsou přece jen podobně uspořádáni, jako oni ve společnostech - moudřejší z nich jsou totiž uprostřed, sprostnější na pomezí. Ti jsou bližší božské ochraně Páně a jsou nejlepší mezi anděly.

(8)

Každá společnost jest nebem v menší podobě

a každý jednotlivý anděl nebem v podobě nejmenší.

(51)

Každá jednotlivá společnost jest nebem v menší podobě, a každý jednotlivý anděl v podobě nejmenší, protože dobro lásky a víry jest to, co činí nebe, a toto dobro jest v každé nebeské společnosti a v každém andělu společnosti; nic nevadí, že toto dobro všude jest různé a mění se - jestiť přece jen dobrem nebeským; rozdíl jest jen ten, že nebe zde jest takové a jinde jinaké. Proto se říkává; je-li někdo vznesen do společnosti nebeské, že přichází do nebe, jakož i o těch, kdož tam jsou, říkává se, že jsou v nebi, a to každý ve svém. To vědí všichni, kdož jsou v onom životě; proto ti, kdož stojí mimo nebe nebo pod nebem, a z dálky pohlížejí tam, kde jsou shromáždění andělů, říkají, že nebe jest zde neb i onde. Má se to podobně tak, jako s vrchními úředníky, komořími a služebníky v královském paláci anebo na některém dvoře. Ačkoliv každý z nich bydlí zvláště ve svém příbytku anebo ve svém pokoji, ten nahoře, onen dole, přece jen jsou v jediném paláci, při jediném dvoře, každý ve svém povolání, sloužiti králi. Z toho vysvítá, co vyrozumívá se slovy: »V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou«, Jan XIV: 2. a co slovy »příbytkové nebeští« a »nebesa nebes« u proroků.

(52)

Že každá jednotlivá společnost jest nebem v menší podobě, lze souditi i z toho, že podobná forma nebeská jest v každé společnosti, jako jest v celém nebi; v celém nebi jsou uprostřed ti, kteří vynikají nad jiné a kolem nich až ke hranicím jsou v sestupném pořádku ti, kdož méně vynikají, jakž to bylo vysvětleno v předešlém oddílu, č. 43; a také lze souditi na to i z toho, že Pán vede všecky, kdož jsou v nebi, tak, jakoby byli jediným andělem, a podobně vede i ty, kdož jsou v každé jednotlivé společnosti. V důsledku toho objevuje se někdy celá andělská společnost jako jedinec v podobě anděla, což mi též Pánem bylo dáno spatřiti. I Pán, když zjevuje se uprostřed andělů, nezjevuje se, jsa mnohými obklopen, nýbrž jako jednotlivec v podobě anděla. Odtud pochází, že Pán ve Slově [Božím] zván jest andělem, a rovněž tak i celá společnost; Michael, Gabriel a Rafael nejsou nic jiného, než andělské společnosti, kteréž se tak podle svých úkonů [functionibus] nazývají (ddd).

(ddd) Pán ve Slově [Božím] sluje andělem, č. 6280. 6831. 8192. 9303. Celá společnost andělů sluje andělem; a Michael a Ráfael jsou andělské společnosti, takto nazvané podle jejich úkonů, č. 8192. Společnosti nebeské a andělé NIKDY NEMAJÍ JMÉNA, nýbrž rozeznávají se podle jakosti dobra a podle představy o něm, č. 1705. 1754.

(53)

Jako celá společnost jest nebem v menší podobě, tak jest i anděl nebem v podobě nejmenší; neboč nebe není zevně anděla, nýbrž uvnitř anděla; jeho vnitro totiž, které náleží jeho mysli,

jest zařízeno ve formě nebeské, a tudíž ku přijímání všech těch věcí nebeských, kteréž jsou mimo něho; ono je též přijímá v sebe, a to podle jakosti dobra, kteréž jest v něm z Pána; v důsledku toho jest i anděl nebem.

(54)

Nelze naprosto říci, že nebe jest zevně někoho, nýbrž uvnitř; neboť každý anděl podle nebe, které jest v něm, přijímá nebe, které jest mimo něho. Z toho vysvítá, jak velice se mýlí ten, kdož věří, že přijíti do nebe značí jen býti povznesenu mezi anděly, nechť ten, o nějž jde, jest jakýkoliv co do svého vnitřního života, a že tudíž nebe může býti dáno každému na základě bezprostředního milosrdenství (eee), kdežto zatím, není-li nebe uvnitř někoho, nic nemůže se do něho vlévati a býti přijato s nebe, které jest mimo něho. Jest mnoho duchů, kteří chovají takovouto domněnku, a kteří tudíž v důsledku své víry bývají v nebe vzneseni; poněvadž však jejich vnitřní život byl opakem života, v němž trvají andělé, počali ihned, jakmile se tam ocitli, slábnouti na svém rozumu, takže stali se hloupými, a též ve svém chtění cítili se býti tak trapné stísněnými, že tvářili se jako šílení. Slovem, ti, kdož žijí špatný život a přijdou do nebe, zápasí tam o dech a zakoušejí muka na ten způsob, jako ryba na vzduchu bez vody; a jako zvířata pod vývěvou v éteru, když byl vzduch vyčerpán. Z toho vysvítá, že nebe jest uvnitř, nikoliv však zevně každého (fff).

(eee) Nebe není udíleno na základě bezprostředního milosrdenství, nýbrž podle života, a vše, co vztahuje se k životu, a čím člověk jest Pánem veden k nebi, pochází z milosrdenství, a to jest tím míněno, č. 5057. 10659. Kdyby nebe bylo darováno z bezprostředního milosrdenství, bylo by darováno všem, č. 2401. O některých zlých, z nebe vyvržených, kteří věřili, že nebe bude dáno každému z bezprostředního milosrdenství, č. 4226.

(fff) Že nebe jest ve člověku, č. 3884.

(55)

Poněvadž všichni přijímají nebe, které jest mimo ně, podle jakosti nebe, které jest uvnitř jich, podobně přijímají i Pána, ježto Božství Páně tvoří nebe. Z toho vyplývá, že Pán, když zjevuje se v některé společnosti, zjevuje se tam podle jakosti dobra, v němž ona společnost trvá, tedy nejeví se stejné v jisté společnosti tak, jako jeví se ve společnosti jiné. Nikoliv snad, že by tato nestejnost tkvěla v Pánu, nýbrž že jest v těch, kteří Ho vidí ze svého dobra, tudíž podle něho. Jeho objevení se působí na ně vždy podle jakosti jejich lásky; ti, kdož Ho vroucně milují, jsou jím vroucně vzníceni, kteří méně Ho milují, méně rozníceni; zlí, kteří jsou zevně nebe, pociťují v Jeho přítomnosti muka. Když Pán v některé společnosti se zjevuje, zjevuje se tam jako anděl, liší se však od ostatních Božstvím, které prozařuje.

(56)

Nebe také jest tam, kde Pána vyznávají, v Něho věří, a Jeho milují; rozmanitost v Jeho uctívání, kteráž jest důsledkem rozmanitosti dobra v té nebo oné společnosti, není překážkou, nýbrž předností; neboť z toho vzniká dokonalost nebe. Že dokonalost nebe na tom závisí, lze jen stěží učiniti pochopitelným, nepřibéře-li se ku pomoci umělých slov, užívaných ve světě učeném, a nevysvětlí-li se jimi, jak dokonalý celek vytvořuje se z toho, co jest rozmanité. Každý celek povstává z rozmanitostí; neboť celek, který by nebyl z rozmanitostí, nebyl by ničím, neměl by tvaru a tudíž neměl by i jakosti. Povstává-li naopak celek z rozmanitostí a jsou-li rozmanitosti dokonalého tvaru, v němž každá částka pořadem se pojí ke druhé, jako cosi spřízněně souhlasného, pak má dokonalou jakost. I nebe jest celek, sestavený z rozmanitostí v nejdokonalejší formě k sobě přiřaděných; neboť nebeská forma jest mezi všemi formami nejdokonalejší. Že všecka dokonalost z toho pochází, jest viděti na jakékoliv kráse, líbeznosti a půvabu, jež působí jak na smysly, tak i na mysl; neboť ony nepovstávají a nepocházejí z ničeho jiného, nežli ze souhlasu a harmonie mnoha sobě odpovídajících a spolu souhlasících věcí, jestliže jen ty současně a spořádaně jsou pospolu, anebo spořádaně za sebou následují, - ale nikoliv z jediné věci, bez mnohosti. Proto se říká, že rozmanitost baví, a každý ví, že zábava jest taková, jaká jest její rozmanitost. Z toho jako v zrcadle lze viděti, proč dokonalost povstává z rozmanitosti, a to i v nebi; neboť z věcí, které existují v přírodním světě, mohou býti jako v zrcadle spatřeny věci duchovního světa (ggg).

(ggg) Každý celek povstává z harmonie a souhlasnosti mnoha věcí, a v opačném případě neměl by jakosti, č. 457. Tím celé nebe stává se celkem, č. 457., a to tím, že všichni v něm pohlížejí na jediný cíl, jímž jest Pán, č. 9828.

(57)

O církvi může býti řečeno totéž, co o nebi; neboť církev jest nebe Páně na Zemi. I církví jest mnoho a přece každá z nich sluje církví, a jest církví, jestliže dobro lásky a víry v ní panuje. Pán i zde z rozmanitostí vytváří jednotu, a tudíž ze mnoha církví církev jedinou (hhh). Totéž, co může se říci o církvi všeobecně, může býti řečeno i o člověku církve zvláště, že totiž církev jest uvnitř člověka a nikoliv zevně něho, a že každý ten člověk jest církví, v kterémž Pán jest přítomen v dobru lásky a víry (iii).

 

(hhh) Kdyby dobro bylo známkou [character] a podstatou církve, nikoliv však pravda bez dobra, byla by církev jediná, č. 1285. 1316. 2982. 3267. 3445. 3451. 3452. Skutečné také všechny církve tvoří před Pánem jedinou církev, a to z příčiny dobra, č. 7396. 9276.

(iii) Církev jest ve člověku a nikoliv mimo něho, a církev ve svém souboru [in communi] jest z těch lidí, v nichž jest církev, č. 3884.

Totéž, co bylo pověděno o andělu, v němž jest nebe, může býti řečeno i o člověku, v němž jest církev: Že totiž jest církví v nejmenší podobě, tak jako anděl jest nebem v nejmenší podobě; ba ještě více, že člověk, v němž jest církev, jest právě tak, jako anděl, i nebem; neboť člověk jest k tomu stvořen, aby přišel do nebe a stal se andělem; pročež ten, kdo má dobro od Pána, jest andělským člověkem (kkk). Budiž uvedeno, co člověk má společného s andělem, a co má více než anděl. Člověk má s andělem společného to, že jeho vnitro právě tak podle obrazu nebe jest utvářeno, a že on také stává se obrazem nebe tou měrou, jak trvá v dobru lásky a víry. Člověk má více než anděl to, že jeho zevnějšek jest utvářen podle obrazu světa, a že on, pokud setrvává v dobru, svět u něho jest podřízen nebi a slouží nebi (lll); a že pak Pán jest přítomen u něho v obojím [ve vnitru i v zevniternosti] jako ve Svém nebi; nebol On jest u obojího všude ve Svém božském řádu, ježto Bůh jest řád (mmm).

(kkk) Ten člověk, který jest církví, jest tudíž nebem v nejmenší podobě podle obrazu největšího, poněvadž jeho vnitro, příslušející jeho mysli, jest zařízeno podle formy nebes, a tudíž ku přijetí všech věcí nebeských, č. 911. 1900. 1928. 3624. až 3631. 3634. 3884. 4041. 4279. 4523. 4524. 4625. 6013. 6057. 9279. 9632.

(lll) Člověk má vnitro a zevniternost a jeho vnitro utvářeno jest od samého stvoření podle obrazu nebe, a jeho zevniternost podle obrazu světa, a člověk proto také od Starých zván byl malým světem [microcosmus], č. 4523. 4524. 5368. 6013. 6057. 9279. 9706. 10156. 10472. Člověk jest tak utvářen proto, aby svět u něho sloužil nebi, jakž tomu bývá u dobrých lidí; pravý opak jest však u lidi zlých, u nichž nebe slouží světu, č. 9283. 9278.

(mmm) Pán jest řádem [pořádkem], protože Božské Dobro a Pravda, jež z Pána vycházejí, tvoří řád [pořádek], č. 1728. 1919. 2201. 2258. 5110. 5703. 8988. 10336. 10619. Božské pravdy

jsou zákony řádu, č. 2247. 7995. Jakou měrou člověk žije podle řádu, tedy jakou měrou žije v dobru podle pravd božských, takovou měrou jest člověkem a takovou měrou jest v něm církev a nebe, č. 4839. 6605. 8067.

(58)

Posléze třeba poznamenati, že kdo chová v sobě nebe, chová je nejen ve svých největších čili celkových vlastnostech, nýbrž i ve svých nejmenších čili jednotlivých vlastnostech; a to, co jest nejmenšího v něm, zobrazuje opětné ono největší. Pochází to z toho, že každý jest svou láskou a jest takovým, jaká jest jeho panující láska; co panuje, to vplývá v jednotlivosti, pořádá je a vtiskuje všude svůj obraz (nnn). V nebesích jest panující láskou láska k Pánu, poněvadž tam Pán nade všecko jest milován; proto jest tam vším ve všem, On vplývá na všecky a každého zvláště, uvádí je v pořádek, dodává jim svůj obraz a činí, že nebe jest tam, kde jest On. Proto anděl jest nebem v nejmenší podobě, společnost ve větší podobě a všecky společnosti dohromady v největší podobě. Že Božství Páně tvoří nebe, a že jest vše ve všem, viz výše, č. 7. a 12.

(nnn) Panující čili vládnoucí láska vyskytuje se u každého v celku i v jednotlivostech jeho života, a tudíž i v celku a jednotlivostech jeho myšlení a chtění, č. 6159. 7648. 8067. 8853. Člověk jest takovým, jakým jest to, co vládne jeho životem, č. 918. 1040. 1568. 1571. 3570. 6571. 6934. 6938. 8854. 8856. 8857. [8858.] 10076. 10109. 10110. 10284. Láska a víra, jestliže panují, obsaženy jsou v jednotlivostech života člověka, třeba že on o tom neví, č. 8854. 8864. 8865.

 

 

(9)

Celé nebe ve svém souboru představuje jediného člověka.

(59)

Že nebe celým svým souborem představuje jediného člověka, jest tajemství, které dosud není ve světě známo; v nebesích jest to však CO NEJLÉPE povědomo. Znáti to, a to i co do zvláštnosti a jednotlivostí, jest v nebi HLAVNÍ ÚLOHOU ROZUMNOSTI ANDĚLŮ; na těchto vědomostech závisí též mnoho jiných věcí, kteréž bez nich, jakožto svého společného základu, nemohly by zřetelně a jasně vniknouti v představy jich ducha. Poněvadž vědí, že všecka nebesa i s jejich společnostmi představují jediného člověka, jmenují též NEBE NEJVĚTŠÍM A BOŽSKÝM ČLOVĚKEM (ooo); božským proto, poněvadž Božství Páně tvoří nebe. Viz výše č. 7. až 12.

(ooo) Nebe ve svém souboru jeví se co do formy jako člověk, sluje tudíž nebe Největším Člověkem, č. 2996. 2998. 3624 až 3649. 3636 až 3643. 3741 až 3745. 4625.

(60)

Ti, kdož o duchovních a nebeských věcech nemají správné představy, nemohou chápati, že nebeské a duchovní věci v tuto formu a v tento obraz jsou uspořádány a spojeny; domnívají se, že pozemské a hmotné věci, které jsou to, co u člověka jest nejposlednější, tvoří jej a že bez nich člověk nebyl by člověkem. Měli by však věděti, že věcmi těmi člověk nestává se člověkem, nýbrž tím, že může postihnouti pravdu a chtíti dobro; toto jsou duchovní a nebeské věci, kteréž tvoří člověka. Rovněž tak člověk ví, že každý jest takovým člověkem, jakým jest co do rozumu a co do vůle, a mohl by věděti i to; že jeho pozemské tělo jest utvořeno proto, aby rozumu a vůli na světě sloužilo, a jim takto bylo k užitku v nejnižší sféře přírody; proto také této nic samo sebou nečiní, nýbrž podrobuje se co nejposlušněji pokynům rozumu a vůle, a to tou měrou, že cokoliv člověk myslí, též také jazykem a ústy mluví, a vše, co chce, tělem a údy provádí, takže rozum a vůle jsou konajícími, nikoliv však této samo o sobě. Z toho vysvítá, že věci, příslušející rozumu a vůli, činí člověka, a že mají i podobnou formu, poněvadž působí v nejmenších částech těla jako vnitro na zevnějšek. Člověk podle nich zve se tudíž vnitřním a duchovním člověkem, Takovým člověkem v největší a nejdokonalejší podobě jest nebe.

(61)

Takovouto představu mají andělé o člověku a proto nikdy nevšímají si toho, co člověk činí tělem, nýbrž všímají si vůle, jíž tělo jest uváděno v činnost; vůli zovou vlastním člověkem a rozum do té míry, jak s vůlí souhlasné působí (ppp).

(ppp) Vůle člověka jest vlastním bytím [Esse] jeho života, a rozum jest trváním [Existere] života z vůle, č. 3619. 5002. 9282. Život vůle jest hlavním životem člověka a život rozumový z něho vychází, č. 585. 590. 3619. 7342. 8885. 9282. 10076. 10109. 10110. Člověk jest člověkem z vůle a odtud z rozumu, č. 8911. 9069. 9071. 10076. 10109. 10110.

(62)

Andělé ovšem nevidí nebe v celém jeho rozsahu v takové formě; neboť zrak nijakého anděla nepostihne celého nebe, ale někdy vidí vzdálené společnosti, sestávající z mnoha tisíců andělů, jako celek v takové formě, a ze společnosti, jakožto z části, soudí na celek [commune], kterýž jest nebem; neboť v nejdokonalejší formě celky [communia] jsou takové, jako částice, a částice jako celky; rozdíl jest jen jako mezi větším a menším. Proto andělé praví, že celé nebe takto jeví se před očima Páně, poněvadž Božství vidí všecko z nejvnitřnějšího a nejvyššího [hlediska].

(63)

Ježto nebe jest takové, jest též Pánem řízeno jako jediný člověk, a tudíž jako jedinec; nebol jest známo, že člověk, ačkoliv sestává z nesčetných růzností, a to jak v celku, tak i v částech, (v celku z údů, ústroji a vnitřností; v částech z řad vláken, nervů a krevních cév; tudíž z údů uprostřed údů a z částí uprostřed částí) přece jen jedná jako jedinec. Takové jest i nebe za péče a vedení Páně.

(64)

Příčina, že tak mnoho různých věcí ve člověku jednotně působí, jest v tom, že ve člověku není nic, co by něčím ke společnému celku nepřispívalo a nebylo mu užitečno; celek jest užitečen svým částkám a částky jsou užitečny celku; neboť celek sestává z částí a části tvoří celek. Proto pečují o sebe navzájem, mají vzájemný zřetel k sobě a jsou spolu spojeny v takovou formu, že vše vůbec a každá věc zvláště vztahuje se k celku a k jeho dobru. Z toho plyne, že působí společně. Podobnými jsou i společnosti v nebesích; jsou tam spojeny v podobnou formu podle užitečnosti [usus]; pročež ti, kdož neskýtají celku užitku, jsou z nebe vypuzeni, protože jsou pro ně čímsi cizím. Užitek skýtat jest chtíti jiným dobro pro dobro celku, a užitek neskýtat jest jiným dobře chtíti nikoliv pro dobro celku, nýbrž pro sebe samého; takovýmito jsou ti, když sebe nad ostatní milují, oněmi však ti, kdož Pána nade vše milují. Z toho plyne, že ti, kdož jsou v nebi, působí společně, ne však sami ze sebe, nýbrž z Pána; neboť pohlížejí k Němu jako k jediné Prapříčině, a na Jeho království jako na celek, o nějž dlužno pečovati. A to vyrozumívá se slovy Páně: »Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho a vše bude vám přidáno«, Mat. VI: (33) Spravedlnost jeho hledati značí jeho dobro hledati (qqq). Ti na světě, kteří dobro vlasti milují více, nežli dobro své, a dobro bližních milují jako své vlastní, jsou těmi, kdož ve druhém životě milují a hledají království Páně; nebol tam jest království Páně místo vlasti; a ti, kdož rádi konají jiným dobro, nikoliv vzhledem k sobě, nýbrž vzhledem k dobru samotnému, milují bližního; neboť tam jest dobro bližním (rrr). Všichni, kdož jsou takovýmito, jsou v Největším Člověku, to jest v nebi.

(qqq) Ve Slově [Božím], kde jest řeč o spravedlnosti, mluví se o dobru, a kde o soudě, mluví se o pravdě; proto konati spravedlnost a soud značí konati dobro a pravdu, č. 2235. 9857.

(rrr) Pán jest bližním v nejvyšším slova toho smyslu a tudíž milovati Pána jest tolik, jako milovati to, co od Něho jest, poněvadž ve všem, co od Něho jest, jest On sám, a tudíž dobro a pravda, č. 2425. 3419. 6706. 6711. 6819. 6823. 8123. Odtud plyne, že veškeré dobro, které jest od Pána, jest bližním, a toto dobro chtíti a konati značí milovati bližního, č. 5026. 10336.

(65)

Ježto celé nebe představuje jediného člověka, a kromě toho jest i božským duchovním člověkem v největší formě a rovněž i v podobě, proto dělí se nebe v údy a části, jako člověk, a ty podobně se jmenují. Andělé též vědí, ve kterém údu jest ta která společnost, a ve kterém společnost jiná; a praví, že tato společnost jest v údu čili v některé provincii hlavy, jiná pak v údu čili v některé provincii prsou, jiná pak v údu čili v některé provincii beder a tak dále. Všeobecně vzato, nejvyšší čili třetí nebe tvoří hlavu až ke krku; střední čili druhé nebe tvoří hrud' až k bedrům a kolenům. Nejnižší, čili prvé nebe tvoří nohy až k chodidlům, a rovněž i paže až k prstům, neboť paže a ruce jsou to, co jest nejzazší [ultimum] u člověka, třeba že jsou na straně. Z toho opětně vysvítá, proč jsou tři nebe.

(66)

Duchové, kteří jsou pod nebem, velmi se diví, slyší-li a vidí-li, že nebe jest rovněž tak vespod jako nahoře, neboť mají tutéž představu a mínění, jako lidé na světě, že totiž nebe není nikde jinde, než nahoře; nevědí totiž, že poloha nebe jest jako poloha údů, ústrojí a vnitřností ve člověku, z nichž některé jsou nahoře a jiné dole, a že jest jako poloha jedné části v údu, ústrojí a vnitřností, z nichž některé jsou uvnitř, jiné zevnitř; proto mají zmatený pojem o nebi.

(67)

Tyto věci o nebi, jakožto o Největším Člověku, uvedeny jsou zde proto, poněvadž bez těchto předběžných poznatků nebylo by naprosto možno pochopiti, co o nebi bude následovati, aniž si učiniti určité představy o podobě nebe, o spojení Pána s nebem, o spojení nebe se člověkem, rovněž ani ne o vlivu duchovního světa ve svět přírodní, a dokonce ne o souvztažnosti [correspondentia], o kterýchžto věcech bude nyní v další části postupné pojednáváno; proto, aby k tomu bylo poskytnuto světla, bylo svrchu uvedené předesláno.

 

 

(10)

Každá jednotlivá společnost v nebi představuje jediného člověka.

(68)

To, že i každá jednotlivá společnost nebeská představuje jednoho člověka a tudíž jest obrazem člověka, bylo mi vícekráte popřáno viděti. Byla jistá společnost, do níž se vloudili mnozí, kteří dovedli přetvařovat se za anděly světla; byli to pokrytci. Když byli od andělů oddělováni, spatřil jsem, že celá společnost jevila se nejprve jako tmavý celek, pak postupně v lidské podobě, ještě však tmavé, a konečně jako člověk. V onom člověku byli a tvořili ho ti, kdož byli v dobru této společnosti; ostatní, kteří nebyli v tomto člověku a jej netvořili, byli pokrytci; tito byli vyvrženi, oni podrženi. Takto konalo se vylučování. Pokrytci jsou ti, kdož dobře mluví a též dobře jednají, ale ve všem mají sebe na zřeteli; mluví jako andělé o Pánu, o nebi, o lásce, o nebeském životě, a činí také dobro, aby se zdálo, že jsou takovými, jak mluví; smýšlejí však jinak;

nevěří v nic, nežádají si dobra pro nikoho, leč sami pro sebe; že činí dobře, děje se jen vzhledem k ním samým; děje-li se tak vzhledem k jiným, jest to proto, aby jiní to viděli, i činí to tedy opět jen vzhledem k sobě.

(69)

Že celá andělská společnost, když Pán projevuje Svou přítomnost, vypadá jako jedinec ve formě lidské, bylo mi též popřáno viděti. Ve výši, směrem k východu objevil se oblak, přecházející od barvy běloskvoucí do rudé a hvězdičkami obklopený, kterýž snášel se dolů; čím více sestupoval, tím ponenáhlu stával se jasnějším, až konečné bylo lze jej viděti v dokonalé lidské podobě: Hvězdičky kolem oblaku byli andělé, kteříž se tak jevili pomocí světla z Pána.

(70)

Jest třeba věděti, že ač všichni, kdož jsou v jediné nebeské společnosti, když zároveň pospolu se jevíc jeví se jako jedinec v lidské podobě, přece jen jedna společnost není právě takovým člověkem, jako společnost jiná; liší se od sebe jako obličeje lidi z jednoho a téhož rodu, a to z téhož důvodu, o němž výše v č. 47. byla řeč, že totiž jeví se různé podle různosti dobra, v němž jsou, a které je vytváří. V nejdokonalejší a nejkrásnější lidské podobě jeví se ty společnosti, kteréž jsou v nejvnitřnějším čili nejvyšším nebi, a to uprostřed něho.

(71)

Hodno jest připomenuti, že čím více jest členů v některé společnosti nebeské, a čím jednotněji působí, tím dokonalejší jest její lidská forma; nebol rozmanitost v nebeské formě uložená, tvoří dokonalost, jakž to výše v č. 56. bylo ukázáno; a rozmanitost vyskytuje se tam, kde jest mnohost. Rovněž i také každým dnem každé společnosti co do počtu přibývá, a tak, jak přibývá, stává se ona dokonalejší; tím zdokonaluje se nejen společnost, nýbrž i nebe vůbec, neboť nebe skládá se ze společností. Z toho, že nebe přibývajícím množstvím se zdokonaluje, vysvítá, jak velice se mýlí ti, kdož věří, že nebe bude pro svou přeplněnost jedenkráte uzavřeno; ve skutečnosti jest tomu naopak, ono totiž nikdy nebude uzavřeno, protože plnost, čím dále tím více vzrůstající, je zdokonaluje; proto andělé netouží po ničem tak velice, jako po tom, aby k nim noví hosté, andělé přibývali.

(72)

Každá jednotlivá společnost, když celá současně jeví se jako jedinec, má podobu člověka proto, poněvadž celé nebe má tuto podobu, jakž v předešlém oddílu bylo ukázáno; a v nejdokonalejší formě, jakou jest forma nebe, vyskytuje se podobnost částí s celkem, a nejmenšího s největším; to, co jest menším a částí nebe, jsou společnosti, z nichž nebe sestává, a že společnosti jsou též nebem, byl i v menší formě, viz výše, v č. 51. až 58. Taková ustavičná podobnost má svou příčinu v tom, že v nebesích dobro všechněch pochází z jediné lásky, a tudíž z jediného prapůvodu; tato jediná láska, z níž všecko dobro v nebi se prýští, jest láska k Pánu z Pána; z toho plyne, že celé nebe jest Jeho podobou v nejširším smyslu, každá společnost v užším smyslu a každý anděl v nejužším smyslu; viz též co o tom výše, v č. 58. bylo řečeno.

 

 

(11)

Každý anděl má tudíž dokonalou lidskou formu.

(73)

V obou předchozích oddílech bylo ukázáno, že nebe ve svém souboru a rovněž tak každá jednotlivá společnost v nebi zobrazuje jediného člověka; ze souvislosti příčin, tam pověděných, vyplývá, že i každý jednotlivý anděl má tuto podobu; tak jako nebe jest člověkem v největší formě, a společnost nebeská v menší formě, tak jest jím anděl ve formě nejmenší; neboť v nejdokonalejší formě, jakouž jest forma nebes, jest obraz celku v částech a částí v celku; jest tomu však proto tak, ježto nebe jest pospolitostí, neboť dělí se o všecky svoje věci s každým a každý nabývá z této pospolitosti všeho svého. Anděl jest přijímající schránou a tudíž nebem v menší formě, jakž to též výše v příslušném oddílu bylo pověděno. I člověk jakou měrou nebe do sebe přijímá, takovou měrou jest přijímající schránou a jest nebem a andělem; o tom viz výše v č. 57. V Apokalypse jest to takto popsáno: »I změřil zeď svatého Jeruzaléma, sto čtyřiceti a čtyř loktů, měrou člověka, kteráž jest [míra] anděla«, XXI: 17; Jeruzalém jest zde církev Páně, a ve vyšším smyslu nebe (sss); zeď jest pravda, kteráž chrání proti svévolnému útoku nepravdy a zla (ttt); sto čtyřicet čtyři jsou všecky pravdy a všecko dobro v celku vzaty (xxx); míra jest jejich jakost (yyy); člověkem jest ten, v němž jest všecko to ve svém širším i užším pojmu, a v něm tudíž jest nebe; a poněvadž i anděl jest člověkem, jest řečeno »míra člověka, která jest měrou anděla«; to jest duchovní smysl oněch slov. Kdo by bez tohoto smyslu rozuměl, že zeď svatého Jeruzaléma jest měrou člověka, to jest anděla ? (zzz).

(sss) Jeruzalém jest církví, č. 402. 3654. 9166.

(ttt) Zeď jest pravdou, kteráž chrám proti svévolným útokům nepravdy a zla, č. 6419.

(xxx) Všech pravd a všech dober v jich souboru jest dvanácte, č. 577. 2089. 2129. 2130. 3272. 3858. 3913. Rovněž tak sedmdesát dvě a sto čtyřicet čtyři, protože 144 povstává ze 12, kteréž jsou samy sebou násobeny, č. 7973. Všecka čísla ve Slově [Božím] značí věci, č. 482. 487. 647. 648. 755. 813. 1963. 1988. 2075. 2252. 3252. 4264. 4495. 5265. Násobená čísla označují podobné věci, jako čísla jednoduchá, z nichž násobením povstala, č. 5291. 5708. 7973.

(yyy) Míra ve Slově [Božím] značí jakost té které věci vzhledem ku pravdě a dobru, č. 3104. 9603.

(zzz) O duchovním čili vnitřním smyslu Slova [Božího] viz ve vysvětlení o Bílém koni v Apokalypse [Janové] a v dodatku k Nebeské nauce.

(74)

Přejděme nyní ke zkušenosti. Že andělé mají lidskou formu, čili že jsou lidmi, viděl jsem tisíckráte, poněvadž jsem mluvil s nimi jako člověk se člověkem, tu s jediným, tu zase s několika pospolu, a neshledal jsem na nich naprosto nic, čím by se co do formy lišili od lidí; a divil jsem se nejednou, že byli takovými; a aby nebylo možno říci, že to byl klam nebo výtvor fantasie, bylo mi dáno je viděti, když jsem byl při úplném bdění čili při plném pocitu tělesném a ve stavu jasného sebevědomí. Také jsem jim častěji vyprávěl, že lidé křesťanského světa jsou stran andělů a duchů v takové naprosté nevědomosti, že věří, že ti jsou duchovními bytostmi [mentes] bez formy a pouhými pomysly, o nichž nemají jiné představy, než že jsou čímsi etherickým, v čemž jest životní síla, a poněvadž z lidských vlastností nepřiznávají jim nic, než schopnost myšlení, mají za to, že nevidí, nemajíce očí, neslyší, nemajíce uši, a nemluví, nemajíce úst a jazyka. K tomu andělé odpověděli, že vědí, že takovou víru mnozí lidé na světě mají, a že víra ta převládá u učených, ba dokonce, čemuž se divili, i u kněží; pověděli mi také příčinu toho, a to zejména, že učení, kteří jsou předáky, a kteří především takovouto představu o andělích a duchách vypěstovali, přemítali o věcech těch na základě smyslnosti zevnějšího člověka; a ti, kdož z tohoto [pramene] uvažují, - nikoliv pak z vnitřního světla a ze všeobecné idey, jež každému jest vštípena, musí nevyhnutelně vymyslit si takové věci, poněvadž smyslnost zevnějšího člověka nechápe nic jiného, než to, co jest uvnitř přírody, ne však to, co jest nad ní, a tudíž naprosto nechápe nic o duchovním světě (a); od těchto předáků, jakožto vůdců, nesprávná představa o andělích přešla na jiné, kteříž nemyslili sami ze sebe, nýbrž podle nich; ti však, kdož nejprve podle jiných myslí a z jich náhledů utvoří si svou víru, a teprve pak o ní svým rozumem uvažují, jen stěží mohou od toho opět upustit, a proto též většina jich spokojí se tím, že náhledy ty potvrzují. Dále pravili, že ti, , kdož jsou věrou i srdcem svým sprostní, nemají takové představy o andělích, nýbrž představují si je jako nebeské lidi a to proto, ježto to, co jim bylo vštípeno a s nebe pochází, učeností v sobě neutlumili, a také nic, co nemá formy, nedovedou si mysliti; z toho plyne, že andělé ve chrámech, bud vytesaní, buď namalovaní, nebývají zobrazováni jinak, než jako lidé. O vštípení, které s nebe pochází, pravili, že jest Božstvím, které vplývá na ty, kdož jsou v dobru víry a života.

(a) Člověk, pokud není nad smyslnost zevnějšího člověka povznesen, málo jest moudrý [parum sapiat], č. 5089. Moudrý člověk myslí, povznesen jsa nad tuto smyslnost, č. 5089. 5094. Člověk, je-li nad tuto smyslnost povznesen, přichází do jasnějšího světla a posléze do světla nebeského, č. 6183. 6313. 6315. 9407. 9730. 9922. Povznesení a odvedení od této smyslnosti bylo známa Starým č. 6313.

(75)

Podle veškeré zkušenosti, kterouž mám již po mnohá léta, mohu říci a tvrditi, že andělé co do své formy jsou úplně lidmi, že mají obličej, oči, uši, prsa, paže, ruce, nohy, že navzájem se vidí, slyší, spolu mluví, slovem, že jim nechybí naprosto nic z toho, co náleží člověku, kromě toho, že nemají na sobě hmotného těla; viděl jsem je v jejich světle, kteréž jest mnohem jasnější než polední světlo na světě, a v němž všecky tahy jejich obličeje lze určitěji a zřetelněji viděti, než obličeje lidí na zemi. Bylo mi také popřáno spatřiti anděla nejvnitřnějšího nebe; jeho obličej byl krásnější a zářivější, nežli andělů nižších nebes; prohlédl jsem si ho dobře, i měl lidskou formu v celé dokonalosti.

(76)

Jest však třeba věděti, že lidé nemohou viděti anděly svýma tělesnýma očima, nýbrž očima ducha, kterýž jest ve člověku (b), protože tento jest v duchovním světě, kdežto vše, co tělu náleží, jest ve světě přírodním; stejné vidí stejné, poněvadž jest ze stejného; kromě toho jest ústrojí tělesného zření, oko, tak hrubé, že mnohdy menší předměty přírodní nelze spatřiti jinak, než zvětšovacími skly, jakž každému jest známo; tím méně tedy věci, kteréž jsou nad sférou přírody, jakž jest tomu u všeho, co jest v duchovním světě. Přece však stanou se andělé člověku viditelni, jestliže jest odtržen od zraku tělesného, a jestliže zrak jeho ducha jest mu otevřen, což stane se okamžikem, jestliže Pánu se zlíbí, aby andělé byli viděni; pak člověk nemá za jiné, nežli že je vidí očima tělesnýma. Tak Abraham, Lot, Manoah a proroci viděli anděly, a tak byl i Pán viděn učedlníky po svém vzkříšení; podobným způsobem i já vídal anděly. Poněvadž proroci tak viděli, byli nazýváni vidoucími a muži, majícími oči otevřené, 1. Sam. IX: 9; 4 Mojž. XXIV: 3., a učiniti, aby tak viděli, sluje oči otevřití, jakž se to stalo chlapci Elizeové, o němž takto se čte: »I modlil se Elizeus a řekl: Ó Jehovo, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl, a když Jehova oči jeho otevřel, viděl, a aj, hora ta plna ohnivých koní a vozů okolo Elizea«, 2. Král. VI: 17.

(b) Člověk co do svého vnitra jest duchem, č. 1594. A tento duch jest vlastním člověkem, a jim tělo žije, č. 447. 4622. 6054.

(77)

Dobří duchové, s nimiž jsem mluvil i o této věci, srdečně litovali, že v církvi jest taková nevědomost stran stavu nebe a stran duchů a andělů, a rozhořčeně pravili, abych všemožně sděloval, že nejsou beztvárnými duchovými bytostmi, aniž vzdušnými výtvory, nýbrž že mají podobu lidí a že vidí, slyší a cítí jako ti, kdož jsou na světě (c).

(c) Každý anděl, protože jest přijímatelem božského řádu od Pána, má dokonalou a podle toho, jak jej přijímá, krásnou lidskou podobu, č. 322. 1880. 1881. 3633. 3804. 4622. 4735. 4797. 4985. 5199. 5530. 6054. 9879. 10.177. 10.594. Jest to Božská Pravda, skrze níž veškeren pořádek vzniká, a Božské Dobro jest podstatou pořádku, č. 2451. 3166. 4390. 4409. 5232. 7256. 10.122. 10.555.

(12)

Božské Člověčenství Páně jest příčinou,

že nebe v celku i částech představuje člověka.

(78)

To, že nebe v celku i v částech představuje člověka, a že pochází to od Božského Člověčenství Páně, jeví se jako důsledek všeho toho, co v předchozích oddílech bylo pověděno a ukázáno. V předchozích oddílech zejména bylo ukázáno:

I. že Pán jest Bohem nebe;

II. že Božství Páně tvoří nebe;

III. že nebe sestává z nesčíslných společností, a že každá společnost jest nebem v menší podobě a každý anděl v podobě nejmenší;

IV. že celé nebe ve svém souboru představuje jediného člověka;

V. že i každá společnost v nebi představuje jediného člověka;

Vl. že tudíž každý anděl má dokonalou lidskou podobu.

To vše vede k závěru, že Božství, poněvadž tvoří nebe, jest co do podoby Člověčenstvím. Že jest to Božské Člověčenství Páně, ještě jasněji, poněvadž stručně, viděti lze z toho, co jako dodatek z díla »Nebeská tajemství« jest vyňato a sem sneseno.

Že Člověčenství Páně jest Božstvím a nikoliv - jakž církvi se věří - že Jeho Člověčenství není Božstvím, lze rovněž seznati z onoho výňatku, jakož i z díla »Nauka svatého Jeruzaléma«, kdež na konci jest pojednáváno o Pánu.

(79)

Mnohými zkušenostmi bylo mi dotvrzeno, že jest tomu tak, o čemž něco povíme v dalším. Všichni andělé, kteří jsou v nebi, nepoznávají Božství nikde v jiné podobě, nežli v lidské, a co divného, ti, kteří jsou ve vyšších nebesích, nemohou si Božství vůbec jinak mysliti; že jest jim takto smýšlet, k tomu vede je samotné Božství, které vplývá, jakož i forma nebeská, podle níž jejich myšlenky kolem dokola se šíří; neboť každá myšlenka, kterou mají andělé, šíří se po nebi, a podle tohoto šíření se mají oni rozumnost a moudrost; z toho vyplývá, že všichni tam vyznávají Pána, poněvadž Božské Člověčenství jest toliko v Něm. To bylo mi řečeno nejen od andělů, nýbrž i sám jsem to seznal, když jsem byl vznesen do vnitřní sféry nebeské. Z toho vysvítá, že andělé, čím jsou moudřejší, tím jasněji to vyciťují, a to jest příčinou, že Pán se jim zjevuje; neboť Pán zjevuje se v božské podobě anděla, kteráž jest podobou člověka, těm, kteří vyznávají a věří v nenazíratelné Božství, nikoliv však těm, kteří vyznávají a věří v nenazíratelné Božství; neboť první mohou patřiti na své Božství, druzí však nemohou.

(80)

Poněvadž andělé vyznávají nikoliv Božství nenazíratelné, kteréž zovou beztvárným Božstvím, nýbrž nazíratelné Božství v lidské podobě, jest jejich zvykem říkati, že samotný toliko Pán jest člověkem, a oni jsou lidmi pouze skrze Něho, a že každý tou měrou jest člověkem, jak Jeho do sebe přijímá; přijímáním Pána rozumějí dobro a pravdu v sebe přijímati, jež jsou od Něho, poněvadž Pán jest ve Svém dobru a Své pravdě. Nazývají to také moudrostí a rozumností; říkají, že každý ví, že rozumnost a moudrost činí člověka, nikoliv však obličej bez nich. Že jest tomu tak, lze viděti na andělích nejvnitřnějšího nebe; protože ti trvají v dobru a pravdě od Pána, a tudíž i v moudrosti a v rozumnosti, mají i nejkrásnější a nejdokonalejší lidskou podobu, kdežto andělé nižšího nebe mají podobu méně dokonalou a méně krásnou. Právě naopak jest tomu v pekle; ti, kdož tam jsou, nejeví se ve světle nebe jako lidé, nýbrž jako nestvůry, neboť jsou ve zlu a v nepravdě, a nikoliv v dobru a v pravdě, a tudíž jsou v opaku moudrosti a rozumnosti, pročež ani jejich život nenazývá se životem, nýbrž duchovní smrtí.

(81)

Poněvadž nebe v celku i ve svých částech představuje člověka pomocí Božského Člověčenství Páně, říkávají andělé, že jsou v Pánu, a někteří, že jsou v Jeho těle, čímž vyrozumívají trvání v dobru Jeho lásky, jakž i Pán sám učil, řka: »zůstaňtež ve mně a já ve vás. Jakož réva nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně; nebo beze mne nic nemůžete učiniti; zůstaňtež v milování mém. Budete-li zachovávati přikázání má; zůstanete v mém milování«, Jan, XV: 4-10.

(82)

Ježto v nebi jest takovýto pojem o Božství, jest i každému člověku, který nějaký vliv s nebe v sebe přijímá, vštípeno, že si Boha představuje v lidské podobě; to činili lidé za starodávna, to činí i nyní žijící, a to jak ti, kdož jsou v církvi, tak i mimo církev; sprostní vidí Ho v myšlenkách svých jako starce v záři světelné. Avšak tuto vštípenou představu zahladili v sobě všichni ti, kdož vliv s nebe odstranili vlastní svou rozumností a zlým životem; ti, kdož ji zahladili vlastní svou rozumností, chtějí míti nenazíratelného Boha; kdož ji však zahladili zlým životem, nechtí žádného Boha. Ani tito, ani oni nevědí, že jest něco takto vštípeného, poněvadž u nich toho není; přece však jest to samotné nebeské Božství, kteréž především vplývá s nebe ke člověku, poněvadž člověk jest zrozen pro nebe a do nebe nepřichází nikdo, kdo nemá představy o Božství.

(83)

Z toho vyplývá, že kdo nemá představy o nebi, to jest představy o Božství, z něhož jest nebe, nemůže býti povznesen ani k prvému prahu nebe; jakmile tam přichází, pociťuje protivení se a silný zpětný tlak; příčina toho jest ta, že jeho vnitro, které by mělo přijmouti nebe, jest uzavřeno, nemajíc formy nebeské, ba uzavírá se tím pevněji, čím více k nebi se blíží. Takový jest osud těch v církvi, kteří popírají Pána, a tak, jako sociani, jeho Božství. Jaký však jest osud těch, kdož nenarodili se v církvi, a kteří o Pánu nic nevědí, Slova [Božího] nemajíce, o tom v dalším.

(84)

Že Staří měli představu o Božství jakožto o Člověčenství, vysvítá z toho, že Božství zjevilo se Abrahamovi, Lothovi, Josuovi, Gideonovi, Manoachovi, jeho ženě a jiným, kteříž, ačkoliv Boha v podobě člověka spatřili, přece Ho jako Boha všehomíru velebili, zovouce Ho Bohem nebes a země a Jehovou; že to byl Pán, kterého Abraham viděl, o tom učil On sám u Jana, kap. VIIL: 56; že také On to byl, kterýž ostatním se zjevil, vysvítá ze slov Páně, že nikdo Otce a jeho podobu neviděl, aniž hlasu jeho slyšel, Jan, L: 18., kap. V.: 37.

(85)

Avšak to, že Bůh jest člověkem, nesnadno mohou pochopiti ti, kdož usuzují o všem na základě smyslnosti zevnějšího člověka, poněvadž smyslný člověk nemůže o Božství přemýšleti podle ničeho jiného, nežli podle světa a podle věcí, v něm se vyskytujících, a může tedy představiti si božského a duchovního člověka jen jako tělesného a přírodního. Podle toho usuzuje: Kdyby Bůh byl člověkem, musel by býti tak veliký, jako vesmír, a kdyby v nebi a na Zemi kraloval, muselo by se to díti pomocí mnoha osob, jako tomu bývá u králů pozemských; kdyby mu někdo chtěl říci, že v nebi není rozlehlosti prostoru, jako na světě, naprosto by toho nepochopil; neboť kdo podle přírody a pouze podle jejího světla myslí, nemyslí nikdy jinak, nežli počínaje prostorem, který má před očima. Lidé tací však velice se mýlí, soudí-li právě tak o nebi. Prostor, který tam jest, není jako prostor světa; ve světě prostor jest obmezen, a tudíž měřitelný, v nebi však jest prostor neobmezený a tudíž neměřitelný; o prostoru v nebi bude však pojednáno v dalším, kde bude řeč o prostoru a čase v duchovním světě. Kromě toho každý ví, jak daleko sahá zřecí schopnost oka, totiž ke Slunci a ke hvězdám, kteréž jsou tak velice vzdáleny; kdo hlouběji přemýšlí, ví, že vnitřní zření, zření myšlenek, sahá dále, a tudíž ještě vnitřnější zření sahá ještě dále. Čím nekonečněji dále sahá tedy božské zření, kteréž jest nejvnitřnějším a nejvyšším ? Ježto myšlenky schopny jsou takového rozprostranění, mají všecky nebeské věci spojení s každým, kdož tam jest, a podobně děje se i se vším, co k Božství náleží, co nebe tvoří a je naplňuje, jakž to v předcházejících oddílech bylo ukázáno.

(86)

V nebi divili se, že za osvícené [intelligentes] pokládají se tací lidé, kteří myslíce na Boha, myslí na bytost nenazíratelnou, v nijakou podobu nepojatelnou, a ty, kdož smýšlejí jinak, pokládají za obmezené, ba dokonce za sprostné, kdežto jest tomu pravý opak. Andělé praví: Nechť sami sebe zkoumají ti, kdož se za osvícené pokládají, zda místo Boha nevidí přírodu, jedni tu, která jest před očima, jiní tu, která není před očima, a zda jejich slepota nesahá tak daleko, že nevědí, co jest Bůh, co anděl, co duch, co jejich po smrti žijící duše, co život nebeský u člověka a mnoho jiného, co náleží k rozumnosti; kdežto ti, kteréž oni nazývají sprostými, všecko to vědí svým způsobem, majíce představu o svém Bohu, že jest Božstvím v lidské podobě, o andělu, že jest nebeským člověkem, o své duši, která má žíti po smrti, že jest jako anděl, a že nebeským životem u člověka rozumí se život, prožívaný podle přikázání Božích; proto andělé takovéto [lidi] pokládají za osvícené a pro nebe způsobilé, ony předchozí však pokládají za obmezené.

 

 

(13)

Soubor z díla „Nebeská tajemství“

o Pánu a Jeho Božském Člověčenství.

Pán měl Božství již od samého početí [ex ipsa conceptione], č. 4641. 4963. 5041. 5157. 6716. 10.125. Jediný Pán měl božské símě, č. 1438. Jeho duší byl Jehova č. 1999. 2004. 2005. 2018. 2025. Tak bylo vnitro Páně vlastním Božstvím, a jeho přiodění bylo od matky, č. 5041. Vlastní Božství bylo bytím [Esse] života Páně, z něhož pak povstalo Člověčenství, a bytost [Existere] povstala z onoho bytí [Esse], č. 3194. 3210. 10.370. 10.372.

V církvi, kdež jest Slovo [Boží] známo a skrze ně znám Pán, nemůže býti Božství Páně popíráno, ani svatost, z Něho vycházející, č. 2359. Ti, kdož jsou v církvi a Pána neuznávají, nemají nijakého spojení s Božstvím; jinak jest tomu u těch, kteří jsou mimo církev, č. 10.205. Podstatnou částí církve jest uznávati Božství Páně a sjednocení Jeho s Otcem, č. 10.083.

10.112. 10.370. 10.728. 10.730. 10.816. 10.817. 10.818. 10.820.

Ve Slově [Božím] pojednává se mnoho o oslavení Páně, č. 10.828, a všude ve vnitřním smyslu Slova [Božího], č. 2249. 2523. 2345. Pán oslavil Své Člověčenství, nikoliv však Božství, protože toto bylo již samo v sobě oslaveno, č. 10.057. Pán přišel na svět, aby Své Člověčenství oslavil, č. 3637, 4286. 9315. Pán oslavil Své Člověčenství Božskou Láskou, kteráž byla v Něm hned od početí, č. 4727. Láska Páně k celému lidskému pokolení byla životem Páně na světě, č. 2253. Láska Páně převyšuje všechnu lidskou chápavost, č. 2077. Pán zachránil lidské pokolení tím, že oslavil Své Člověčenství, č. 4180. 10.019. 10.152. 10.655. 10.659. 10.828. Jinak bylo by celé lidské pokolení zahynulo věčnou smrtí, č. 1676. O stavu oslavení a pokoření se Páně, č. 1785. 1999. 2159. 6866. Oslavení, tam kde v něm jest řeč o Pánu, jest spojení Jeho Člověčenství s Božstvím, a oslaviti znamená božským učiniti, č. 1603. 10.053. 10.828. Pán když oslavil Své Člověčenství, odložil všecko lidské, jež měl od matky, a to tak, že ji přestal býti jejím synem, č. 2159. 2574. 2649. 3036. 10.830.

Syn Boží od věčnosti byla Božská Pravda v nebi, č. 2628. 2798. 2803. 3195, 3704. Pán, když byl na světě, učinil Své Člověčenství Božskou Pravdou z Božského Dobra, jež bylo v Něm, 2803. 3194. 3195. 3210. 6716. 6864. 7014. 7499. 8127. 8724. 9199. Pán tenkráte uvedl v Sobě vše v nebeskou formu, kteráž jest přiměřena Božské Pravdě, č. 1928. 3633. Proto Pán jest nazýván Slovem, jež jest Božská Pravda, č. 2533. 2818. 2859. 2894. 3393. 3712. Jediný Pán měl chápání a myšlení sám ze Sebe, a to povznešenější nad všecko chápání a myšlení andělů, č. 1904. 1914. 919.

Pán sloučil Božskou Pravdu, kterouž byl On sám, s Božským obrem, které bylo v Něm, č. 10.047. 10 052. 10.076. Sloučení to bylo obapolné, č. 2004. 10.067. Pán, když odcházel ze světa, učinil i Své Člověčenství Božským Dobrem, č. 3194. 3210. 6864. 7499. 8724. 9199. 10.076. To rozumí se tím, že od Otce vyšel a k Otci se vrací, č. 3194. 3210. Tak stal se jedno s Otcem, č. 2751, 3704. 4766. Po sjednocení vychází Božská Pravda od Pána, č. 3704. 3712. 3969. 4577. 5704. 7499. 8127. 8241. 9199. 9398. Vysvětlení, kterak Božská Pravda vychází č. 7270. 9407. Pán sjednotil z vlastní moci Člověčenství s Božstvím, č. 1616. 1749. 1752. 1813. 1921. 2025. 2026. 2523. 3141. 5005. 5045. 6716. Z toho vysvítá, že Člověčenství Páně nebylo jako člověčenství jiného člověka, protože On byl počat z Božství vlastního, č. 10.125. 10.826. Jeho spojení s Otcem, z Něhož byla Jeho duše, nebylo jako mezi dvěma, nýbrž jako mezi duší a tělem, č. 3737. 10.824.

Nejstarší [Antiquissimi] (Příslušníci Nejstarší Církve), nemohli , božské bytí [Esse] vzývati, nýbrž božskou bytost [Existere] (Příslušnici Staré Církve) (Viz spisek »Církve od počátku až po dnešní dobu«) Pozn. překladatele., kteráž jest Božským Člověčenstvím, a Pán přišel proto na svět, aby stal se božskou bytostí z božského bytí, č. 4687. 5321. Staří [Antiqui] uznávali Božství, poněvadž se jim zjevilo v lidské podobě, a ono bylo jim Božským Člověčenstvím, č. 5110. 5663. 6846. 10.737. Nekonečné bytí nemohlo v nebi k andělům ani k lidem vplývat, kromě skrze Božské Člověčenství, č.1646. 1990. 2916. 2034. V nebi není nijaké jiné Božství uznáváno kromě Božského Člověčenství, č. 6475. 9267. 9303. 10.067. Božské Člověčenství od věčnosti bylo Božskou Pravdou v nebi a Božstvím, procházejícím nebe, tudíž božskou bytostí [Existere], kteráž potom v Pánu stala se božským bytím [Esse] ze sebe [per se], z něhož jest božská bytost v nebi, č. 3061. 6280. 6880. 10.579. Jaký byl stav nebe před příchodem Páně, č. 6371. 6372, 6373. Božství nebylo postižitelné [perceptibile], kromě když prošlo nebem, č. 6982. 6996. 7004.

obyvatelé všech těles světových vzývají Božství v lidské podobě, a tudíž Pána, č. 6700. 8541 až 8547. 10.736. 10.737. 10.738. Radují se, slyší-li, že Bůh skutečně stal se člověkem, č. 9361. Pán přijímá všecky, kdož jsou v dobru a vzývají Božství v lidské podobě; č. 9359. Boha nemůžeme si jinak představiti, než v lidské podobě; to, co jest nepochopitelné, o tom nelze si učiniti představy, a v to nelze tedy věřiti, č. 9359. 9972, Člověk může uctívati to, o čem má představu, nikoliv však to, o čem představy nemá, č. 4733. 5110. 5633. 7211. 9356. 10.067. Proto většina lidí na celém okruhu zemském [in universo terrarum orbe] uctívá Božství v lidské podobě, což děje se v důsledku vlivu s nebe, č. 10.159. Všichni, kdož svým životem jsou v dobru, představují si, když na Pána myslí, Božské Člověčenství, a ne Člověčenství od Božství odloučené; jinak ti, kdož vzhledem k životu nejsou v dobru, č. 2326. 4724. 4731. 4766. 8878. 9193. 9198. Na Člověčenství Páně bez Jeho Božství myslí nyní v církvi ti, kdož svým životem trvají ve zlu, jakož i ti, kdož trvají ve víře, odloučené od účinné lásky; ti nechápají, co jest Božské Člověčenství; důvody toho, č. 3212. 3241. 4689. 4692. 4724. 4731. 5321. 6372. 8878. 9193. 9198. Že Člověčenství Páně jest božské, protože povstalo z bytí [Esse] Otce, jež bylo Mu duší, objasňuje se podobností otce, přecházející na jeho dítky, č. 10.269. 10.372. 10.823. A poněvadž z Božské Lásky [bylo utvořeno], kteráž byla vlastním bytím [ipsum Esse] Jeho života od samého početí, č. 6872. Každý člověk jest takovým, jaká jest jeho láska, a on jest svou láskou, č. 6872. 10.177. 10.284. Pán učinil božským celé Své Člověčenství a to jak vnitřní, tak zevnější, č. 1603, 1815. 1902. 1926. 2093 2883. Proto s celým Svým tělem vstal z mrtvých, jinak nežli kterýkoliv člověk, č. 1729. 2083. 5078. 10.825.

Že Člověčenství Páně jest božské, lze poznati z Jeho všudypřítomnosti ve svaté Večeři Páně, č. 2343. 2359. A z Jeho proměnění se před třemi učedlníky, č. 3212, jakož i ze Starého Zákona, že se zve Bohem, č. 10.154, a Jehovou, č. 1603. 1736. 1815. 1902. 2921. 3035. 5110. 6281. 6303. 8864. 9194. 9315. V doslovném smyslu [Slova Božího] činí se rozdíl mezi Otcem a Synem, čili Jehovou a Pánem, nikoliv však ve vnitřním smyslu Slova [Božího],. v kterémžto smyslu trvají andělé nebeští, č. 3035. Že v křesťanstvu Člověčenství Páně neuznává se za božské, stalo se na sněmu církevním vzhledem k papeži, aby mohl týž býti uznán za Jeho náměstka, č. 4738.

Křesťané byli na druhém světě zkoumáni, jakou mají představu o jediném Bohu, a bylo shledáno, že mají představu tří Bohů, č. 2329. 5256. 10.736. 10.737. 10.738. 10.821. Trojice [Trinitas] čili trojné Božství [Trinum Divinum] v jedné osobě může býti pochopeno, a tudíž i jediný Bůh, nikoliv však ve třech osobách, č. 10.738. 10.821. 10.824. Trojné Božství v Pánu jest uznáváno v nebi, č. 14. 15. 1729. 2005. 5256. 9303. Trojností v Pánu jest Božství samotné, kteréž sluje Otcem, Božské Člověčenství, kteréž sluje Synem a vycházející Božství, kteréž sluje Duchem svatým, a toto trojné Božství jest Jediné, č. 2149. 2156. 2288. 2321. 2329. 2447. 3704. 6993. 7182. 10.738. 10.822. 10.823. Pán sám učil, že Otec a On jedno jsou, č. 1729. 2004. 2005. 2018. 2025. 2751. 3704. 3736. 4766, že svatost Božství z Něho vychází, a ie jest Jeho vlastnictvím, č. 3969. 4673. 6788. 6993. 7499. 8127. 8302. 9199. 9228. 9229. 9270. 9407. 9818. 9820. 10.330.

Božské Člověčenství vplývá v nebe a tvoří nebe, č. 3038. Pán jest vším v nebi a jest životem nebe, č. 7211. 9128. Pán přebývá ve Svém u andělů, č. 9338. 10.125. 10.151. 10.157. Proto oni, jsouce v nebi, jsou v Pánu, č. 3637. 3638. Spojení Pána s anděly jest v poměru k tomu, jak přijímají dobro lásky k Bohu a 'lásky k bližnímu od Něho, č.904. 4198. 4205. 4211. 4220. 6280. 6832. 7042. 8819. 9680. 9682. 9683. 10.106. 10.811. Veškeré nebe vztahuje se ku Pánu, č. 551. 552. Pán jest společným středem nebe, č. 3633. Tam všichni obracejí se ku Pánu, kterýž jest nad nebesy, č. 9828. 10.130. 10.189. A přece jen andělé neobracejí se sami k Pánu, nýbrž, ,

Pán obrací je k Sobě, č. 10.189. Neexistuje přítomnost andělů u Pána, nýbrž přítomnost Pána u andělů, č. 9415. V nebi není nijakého spojení se samotným Božstvím, nýbrž s Božským Člověčenstvím č. 4211. 4724. 5633. Nebe odpovídá Božskému Člověčenství Páně, a proto jest nebe ve svém souboru jako jediný člověk, a proto nebe nazývá se Největším Člověkem, č. 2996. 2998. 3624 až 3649. 3636 až 3643. 3741 až 3745. 4625. Pán jest jediný člověk a jen ti jsou lidmi, kdož Božství od Něho přijímají, č. 1894. Jakou měrou Jej přijímají, takovou měrou jsou lidmi a obrazy k Jeho podobě, č. 8547. Proto jsou andělé formami lásky k Bohu a účinné lásky k bližnímu v lidské podobě, což od Pána pochází, č. 3804. 4735. 4985. 5199. 5530. 9879. 10.177.

Celé nebe jest Páně, č. 2751. 7086. Jeho jest veškerá moc na nebesích i na Zemi, č. 1607. 10.089. 10.827. Poněvadž Pán vládne celým nebem, vládne i vším, co od nebe závisí, a tudíž vším na světě, č. 2026. 2027. 4523. 4524. Jediné Pán má moc, pekla oddáliti, od zlého zadržeti a v dobru udržeti, a tudíž spasenu učiniti, č. 10.019.

 

 

(14)

Mezi všemi částmi nebe a všemi částmi člověka jest souvztažnost.

(87)

Co jest souvztažnost [correspondentia] neví dnes nikdo; že není to známo, jest příčina několikerá. Hlavní příčinou jest; že člověk vzdálil se od nebe láskou k sobě samotnému a ke světu; protože kdo sebe a svět nade vše miluje, nemá zřetele na nic jiného, nežli na věci světské, ježto ony lichotí zevnějším smyslům a lahodí požitkářství; nemá však zřetele ke věcem duchovním, poněvadž jsou příjemné vnitřnímu smyslu a rozradostňují mysl; proto lidé zavrhují je od sebe a říkají, že jsou příliš vznešené, než aby mohly býti předmětem myšlení. Jinak počínali si Staří (tj. příslušníci Nejstarší Církve. Pozn. překl.); jim nauka o souvztažnostech byla nejvznešenější všech věd; jí dospěli k rozumnosti a moudrosti, .a příslušníci církve nabývali jí obecenství s nebem. Neboť nauka o souvztažnostech jest vědou andělů. Nejstarší [Antiqussimi], kteříž byli nebeskými lidmi, přemýšleli tak, jako andělé, podle samotné souvztažnosti, proto též mluvívali s anděly, a proto zjevoval se jim Pán častěji a vyučoval je. Dnes tato věda zanikla tak, že nikdo již neví, co souvztažnost jest (e).

(e) Jak vysoce jest věda souvztažností [correspondentia] povznesena nad vědami ostatními, č. 4280. Hlavní vědou Starých byla věda souvztažnosti, dnes však zanikla, č. 3021. 3419. 4280. 4749. 4844. 4964. 4965. 6004. 7729. 10.252. I u orientalců a Egypťanů kvetla véda souvztažností, č. 5702. 6692. 7097. 7779. 9391. 10.407.

(88)

Poněvadž bez znalosti toho, co jest souvztažnost, nelze důkladně poznati, co jest duchovní svět, co jeho vliv ve svět přírodní, rovněž ani ne to, co jest duchovnost vzhledem k přírodnosti, aniž seznati lze co důkladného o duchu člověka, jenž bývá nazýván duší, o jeho působení na tělo, a o stavu člověka po smrti: Proto jest nutno promluviti o tom, co jest souvztažnost a jaká jest; tím připravena bude též cesta k tomu, co bude následovati později.

(89)

Nejprve budiž tedy pověděno, co jest souvztažnost. Celý přírodní svět souvztaží se světem duchovním; nikoliv jen přírodní svět jako celek, nýbrž i svými jednotlivostmi; pročež vše, co v přírodním světě vzniká [existit] ze světa duchovního, sluje souvztažné. Jest třeba věděti, že přírodní svět vzniká a trvá ze světa duchovního tak, jako účinek ze své působící příčiny. Přírodním světem jest vše, co pod sluncem se rozprostírá a z něho teplo a světlo přijímá, a k tomuto světu náleží vše, co od onoho pochází. Duchovním světem jest však nebe a k tomuto světu náleží vše, co jest v nebi.

(90)

Poněvadž člověk jest nebem a rovněž i světem v nejmenší podobě, podle obrazu Největšího Člověka (viz výše č. 57), proto jest u něho duchovní svět a přírodní svět; vnitro, jež náleží jeho mysli, a vztahuje se k rozumu a vůli, tvoří jeho duchovní svět; zevnějšek však. jež náleží jeho tělu a vztahuje se k jeho smyslům a jednání, tvoří jeho přírodní svět. Proto vše, co v jeho přírodním světě, to jest v jeho těle a jeho smyslech a činech, vzniká z jeho duchovního světa, - to jest z jeho mysli a jejího rozumu a vůle - sluje souvztažné.

(91)

Jaká souvztažnost jest, lze u člověka viděti na jeho obličeji; na obličeji, který nenaučil se přetvářce, jeví se všecka hnutí mysli v přirozené podobě jako v otisku (proto obličej bývá zván ukazatelem myšlenek), a tudíž jeho duchovní svět v jeho přírodním světě; rovněž tak věci, rozumu se týkající, jeví se v řeči; a věci vůle v pohybech těla. To, co děje se na těle, bud v obličeji, buď v řeči, bud v posuncích, zove se tedy souvztažností.

(92)

Z toho lze též viděti, co jest člověk vnitřní a co člověk zevnější; vnitřním člověkem jest ten, který nazýván jest člověkem duchovním a zevnějším člověkem jest ten, který nazýván jest člověkem přírodním. Dále též lze z toho viděti, že oba navzájem se liší tak, jako nebe liší se od světa, a že vše, co děje se a vzniká ve vnějším čili přírodním člověku, děje se a vzniká člověkem vnitřním čili duchovním.

(93)

Až dosavad byla řeč o souvztažnosti vnitřního čili duchovního člověka s jeho zevnějším čili přírodním člověkem; v dalším nyní bude jednáno o poměru souvztažnosti celého nebe s jednotlivými částmi člověka.

(94)

Bylo ukázáno, že celé nebe představuje jediného člověka, a že jest člověkem v obraze, a že z té příčiny též nazývá se Největším Člověkem; bylo též ukázáno, že v důsledku toho společnosti andělů, z nichž nebe sestává, jsou seřazeny jako údy, ústroje a vnitřní částky ve člověku, a že tudíž jsou takové společnosti, které se zdržují ve hlavě, jiné v prsou, jiné v pažích a opět takové, které jsou v jich jednotlivých částkách (viz výše č. 59. až 72.). Společnosti, kteréž v nebi jsou v některém údu, souvztaží s týmž údem ve člověku; tak např. ti, kteří tam jsou ve hlavě, souvztaží s hlavou člověka; ti, kteří tam jsou v prsou, souvztaží s prsy člověka; a ti, kteří tam jsou v pažích, souvztaží s pažemi člověka; a tak i ostatní. V důsledku této souvztažnosti člověk existuje, neboť člověk nemá odnikud svého trvání, leč jedině s nebe.

(95)

Že nebe jest rozděleno ve dvě království, z nichž jedno sluje nebeským královstvím, druhé královstvím duchovním, viz výše v příslušném oddílu. Nebeské království povšechně odpovídá srdci a všemu, co v celém těle náleží v obor srdce; a duchovní království odpovídá plicím a všemu, co v celém těle k nim náleží. Srdce a plíce tvoří též dvě království ve člověku; srdce vládne v něm pomocí tepen a žil, plíce pomocí vláken nervových a pohybových; obě s všemožnou silou a pohybem. V každém člověku, v jeho duchovním světě, kterýž sluje jeho duchovním člověkem, jsou dvě království; jedno jest království vůle a druhé království rozumu; vůle vládne náklonnostmi k dobru, rozum náklonnostmi k pravdě. Tato království odpovídají též království srdce a království plic v těle, a právě tak i v nebesích; nebeské království jest vůlí [voluntarium] nebe, a v něm panuje dobro lásky, a duchovní království jest rozumem [intellectuale] nebe, a v něm panuje pravda; toto obé odpovídá úkonům srdce a plic ve člověku. Vzhledem k této souvztažnosti srdce ve Slově [Božím] značí vůli a též dobro lásky, a dýchání plic značí rozum a pravdu víry. Z toho též vyplývá, že srdci jsou připisovány náklonnosti, ačkoliv v něm nejsou a z něho nepocházejí (f).

(f) O souvztažném poměru srdce a plic k Největšímu Člověku, jímž jest nebe, ze zkušenosti č. 3383 až 3896. Srdce souvztaží s těmi, kdož jsou v nebeském království, plíce však s těmi, kdož jsou v duchovním království, č. 3885. 3886. 3887. V nebi jest pulsování, jako pulsování srdce, a dýchání, jako dýchání plic, avšak vnitřnější, č. 3884. 3885. 3887. Pulsování srdce tam jest rozmanité podle stavů lásky k [Bohu] a dýchání podle stavů účinné lásky k bližnímu a víry, č. 3886. 3887. 3889. Srdce v Slově [Božím] značí vůli, a tudíž ze srdce jest to, co z vůle pochází, č. 2930. 7542. 8910. 9113. 10.336. Srdce ve Slově [Božím] značí lásku, a tudíž ze srdce jest tolik, jako z lásky pocházející, č. 7542. 9050. 10.336.

(96)

Souvztažný poměr dvou království nebeských k srdci a ke plicím jest všeobecným souvztažným poměrem nebe ke člověku; méně všeobecným jest k jednotlivým údům, orgánům a jich vnitřním částem; a jakým jest, bude nyní řečeno. V NEJVĚTŠÍM ČLOVĚKU, to jest v NEBI,

(96-1)

ti, kteří jsou ve hlavě, jsou více než jiní ve VŠELIKÉM DOBRU; neboť jsou v lásce, míru, nevinnosti, moudrosti, rozumnosti a z toho vyplývající radosti a blaženosti; oni vplývají [mají vliv] ve hlavu a ve všecky věci, kteréž ve člověku náleží ke hlavě, a souvztaží s nimi.

(96-2)

Ti, kteří v Největším Člověku, to jest v nebi, jsou v prsou, jsou v DOBRU ÚČINNÉ LÁSKY a VÍRY a vplývají do prsou člověka a souvztaží s nimi.

(96-3)

Ti v Největším Člověku, čili v nebi, kteří přebývají v ledví a v orgánech rozplozovacích, jsou v MANŽELSKÉ LÁSCE.

(96-4)

Ti, kteří jsou v nohou, jsou v NEJKRAJNĚJŠÍM DOBRU NEBE, jež sluje PŘÍRODNĚ DUCHOVNÍM NEBEM.

(96-5)

Ti, kdož jsou v pažích a rukou, jsou v MOCI PRAVDY, Z DOBRA POCHÁZEJÍCÍ.

(96-6)

Ti, kteří jsou v očích, jsou v ROZUMU.

(96-7)

Ti, kteří jsou v uších, jsou v POZORNOSTI a POSLUŠNOSTI.

(96-8)

Ti, kteří jsou v nose, jsou ve VYCIŤOVÁNÍ [in perceptione].

(96-9)

Ti, kteří jsou v ústech a v jazyce, jsou v POHOTOVOSTI K MLUVENÍ [in sermocinatione] Z ROZUMNOSTI A VYCIŤOVÁNÍ.

(96-10)

Ti, kteří jsou v ledvinách, jsou v PRAVDĚ OČIŠŤUJÍCÍ, ODLUČUJÍCÍ A KÁRAJÍCÍ.

(96-11)

Ti, kteříž jsou v játrech, v okružní žláze a ve slezině, jsou v ROZMANITÉM OČISŤOVÁNÍ DOBRA A PRAVDY; podobně jest tomu u ostatních.

Vplývají v podobné části člověka a souvztaží s nimi. Vliv nebe přechází v úkony [functiones] a užitečnost [usus] údů, a užitečnost, poněvadž pochází z duchovního světa, utváří se v těch věcech, kteréž jsou v přírodním světě, a které vstupují takto v činnost; tím vzniká souvztažnost.

(97)

Z toho vysvítá, že oněmi údy, orgány a vnitřními částkami [viscera] označují se ve Slově [Božím] věci podobné; neboť ve Slově [Božím] vše má svůj význam podle souvztažností; hlavou jest tedy označována rozumnost a moudrost, prsy účinná láska; ledvím manželská láska, pažemi a rukama moc pravdy; nohama to, co jest přírodní; očima rozum; nosem vnímavost [perceptio]; ušima poslušnost, ledvinami čistění [lustratio] pravdy a tak dále (g). Proto také člověk má ve zvyku říkati, když mluví o někom rozumném a moudrém, že má hlavu; o tom, kdož jeví účinnou lásku, říkává, že jest přítel, blízký srdci, [amicus pectoris], o tom, kdož dovede dobře vnímat [qui in perceptione sit], že má citlivý nos, o tom, kdož dovede usuzovati, že má bystré oko; o tom, kdo má moc, že má daleko sahající ruce; o tom, kdo z lásky něco chce, že chce tak od srdce; tato a jiná rčení lidská pocházejí ze souvztažnosti; neboť pocházejí z duchovního světa, třeba že člověk o tom nic neví.

(g) Prsa ve Slově Božím značí účinnou lásku, č. 3934. 10.081. 10.087. Bedra a pohlavní ústrojí značí manželskou lásku, č. 3021. 4280. 4462. 5050. 5051. 5052. Paže a ruce moc pravdy, č. 878. 3091, 4931 až 4937. 6947. 7205. 10.017. Nohy přírodnost, č. 2162. 3147. 3761. 3986. 4280. 4938 až 4952. Oko rozum, č. 2701. 4403 až 4421. 4523 až 4534. 6923. 9051. 10.569. Nos vnímavost, č. 3577, 4624. 4625. 4748. 5621. 8286. 10.054. 10.292. Uši poslušnost, č. 2542. 3869. 4523. 4653. 5017. 7216. 8361. 8990. 9311. 9396. 10.061. Ledviny očišťování a kárání pravdou, č. 5380 až 5386. 10.032.

(98)

Že jest takovýto poměr souvztažnosti všech věcí na nebi se všemi věcmi ve člověku, bylo mi mnohonásobnou zkušeností ukázáno, a to tak hojně, že jsem o tom úplné přesvědčen jakožto o něčem, co jest samozřejmé a nade vší pochybnost; všecka ta svědectví zde uvádět není nutno, a také vzhledem k jich množství ani není to vhodno; lze je nalézti v díle »Nebeská tajemství«, kdež pojednává se o souvztažnosti, o předobrazeních, o vlivu duchovního světa na svět přírodní a o spojení duše s tělem (h).

(h) O souvztažném poměru všech údů těla k Největšímu Člověku čili k nebi jako k celku i k jednotlivostem, ze zkušenosti, č. 3021. 3624 až 3649. 3741 až 3751. 3883 až 3896. 4039 až

4051. 4218 až 4228. 4318 až 4331. 4403 až 4421. 4527 až 4533. 4622 až 4633. 4652 až 4660. 4791 až 4805. 4931 až 4953. 5050 až 5061. 5171 až 5189. 5377 až 5396, 5552 až 5573. 5711 až 5727. 10.030. O vlivu duchovního světa ve svět přírodní, čili o vlivu nebe ve svět a o vlivu duše do všech části těla, ze zkušenosti, č. 6053 až 6058. 6189 až 6215. 6307. až 6327. 6466 až 6495. 6598 až 6626. O spojení duše a těla, ze zkušenosti, č. 6053 až 6058. 6189 až 6215. 6307. až 6327. 6466 až 6495. 6598 až 6626.

(99)

Ačkoliv všecky věci, k tělu lidskému náležející, odpovídají věcem na nebi, přece jen člověk svým vnějším tvarem není obrazem nebe, nýbrž svým tvarem vnitřním, protože vnitro člověka přijímá nebe a jeho zevniternost přijímá svět; jakou měrou tedy jeho vnitro přijímá nebe, takovou měrou vzhledem k tomu jest nebem v menší podobě podle obrazu Největšího Člověka; jakou měrou však jeho vnitro nepřijímá nebe, tou měrou člověk není nebem a není obrazem Největšího Člověka; přece však zevniternost, která přijímá svět, může míti podobu podle řádu světa, a tudíž i rozmanitou krásu; neboť zevnější krása, totiž krása těla, má svůj původ v rodičích a v utváření se v těle matky, a pak udržuje se všeobecným vlivem světa; odtud vyplývá, že přirozená podoba člověka velice se liší od podoby jeho duchovního člověka. Bylo mi několikráte ukázáno, jaký byl duch člověka co do jeho podoby; bylo viděti, že v některých, kteří byli krásní a spanilí na pohled, byl duch ohyzdný, černý a zrůdný, tak že byl bys jej mohl nazvat obrazem pekla, nikoliv však nebe. Avšak v jiných, kteříž nebyli krásnými, byl sličný, bílý a andělu podobný; skutečné také jeví se duch člověka po smrti takovým, jakým byl v těle, pokud žil na tomto světě.

(100)

Souvztažnost vztahuje se však ještě dále, než na pouhého člověka, ježto existuje též souvztažnost nebe s nebem; s třetím, čili nejvnitřnějším nebem souvztaží druhé, čili střední nebe, a s druhým, čili středním nebem souvztaží prvé čili nejnižší nebe, a toto souvztaží s tělesnými tvary ve člověku, jež nazýváme jeho údy, orgány a vnitřními částkami; jest to tedy tělesnost, v níž posléze nebe se končí, a na niž jako na své nákladné spočívá. Ale o tomto tajemství bude na jiném místě zevrubněji pojednáno.

(101)

Jest však nutno především věděti, že veškerá souvztažnost, která existuje s nebem, existuje s Božským Člověčenstvím Páně, poněvadž od Něho pochází nebe a On jest nebem, jakž to v předchozích oddílech bylo pověděno; neboť kdyby Božské Člověčenství neplynulo ve všecky části nebes, a podle souvztažnosti i ve všecky části světa, nebylo by nijakého anděla, nebylo by ani nijakého člověka. Z tohoto opětně vysvítá, proč Pán stal se člověkem a Své Božství od prvého do posledního oděl člověčenstvím, což se stalo proto, poněvadž Božské Člověčenství, z něhož utvářelo se nebe před příchodem Páně, déle již nepostačovalo vše udržovati, ježto člověk, který jest podkladem nebe, pořádek otřásl a porušil jej. Čím a jakým bylo Božské Člověčenství, kteréž bylo před příchodem Páně, a jaký byl tehdejší stav nebe, o tom viz v souboru, připojeném ku předešlému oddílu.

(102)

Andělé žasnou, slyší-li, že jsou lidé, kteří připisují vše přírodě a nic Božství, a že jsou i tací, kteří věří, že jejich tělo, v němž nahromaděno jest tolik obdivuhodných věcí nebeských, jest utvořeno přírodou, ba že z ní pochází dokonce i rozum [rationale] lidí; kdežto, kdyby jen poněkud chtěli povznést svého ducha, poznali by, že tyto věci pocházejí z Božství, nikoliv však z přírody, a že příroda jest jen k tomu stvořena, aby duchovnost přioděla, a ji souvztažným způsobem zobrazovala v ultimu [poslední mezi] řádu. Andělé přirovnávají takové lidi k nočním sovám, které vidí vše za tmy a nic za světla.

 

 

(15)

Jest souvztažnost nebe se všemi věcmi na Zemi.

(103)

Co jest souvztažnost, bylo pověděno v předcházejícím oddílu, kdež rovněž bylo ukázáno, že všecky části oživeného těla vůbec i každá jednotlivá jeho část zvláště jsou souvztažnostmi; nyní jest na řadě ještě ukázati, že všecky části Země a vůbec všecky části světa jsou souvztažnostmi.

(104)

Všecky věci na Zemi dělí se ve tři druhy, kteréž slovou říšemi, a to v říši živočišnou, v říši rostlinnou a v říši nerostnou; to, co jest v říši živočišné, jest prvým stupněm souvztažnosti, poněvadž to žije; to, co jest v říši rostlinné, jest druhým stupněm souvztažnosti, protože to pouze roste; to, co jest v říši nerostné, jest třetím stupněm souvztažnosti, protože to ani nežije, ani neroste. Souvztažnostmi ve světě živočišném jsou žijící bytosti nejrozmanitějšího druhu, zvířata, pobíhající a plazící se po Zemi a létající ve vzduchu, jež zde zvláště nejmenujeme, ježto jsou známa. Souvztažnostmi v říši rostlinné jest vše to, co v zahradách, lesích, na rolích a lukách roste a kvete, a co rovněž nejmenujeme, poněvadž jest to také známo. Souvztažnostmi v říši nerostné jsou drahé i obecné kovy, drahokamy i nedrahokamy a různé druhy půdy, jakož i vody. Kromě nich jsou souvztažnostmi též věci, kteréž z těchto věcí byly lidskou pílí ku potřebě zhotoveny, jako všecky druhy pokrmů, oděvů, domů, budov a ještě mnohé jiné předměty.

(105)

To, co jest nad Zemí, jako Slunce, Měsíc, hvězdy, a též co jest v atmosféře, jako oblaka, mlha, déšť, blesky, hřmění - to vše jsou též souvztažnosti. To, co pochází od Slunce, jeho přítomnost a nepřítomnost, jako světlo a stín, teplo a studeno, jsou rovněž souvztažnosti; též i to, co jest důsledkem toho, jako roční počasí, jaro, léto, podzim a zima, a denní čas, jako jitro, poledne, večer a noc.

(106)

Slovem, všecky věci, kteréž vyskytují se v přírodě, od nejmenší do největší, jsou souvztažnosti (i). Jsou však souvztažnostmi proto, poněvadž přírodní svět se vším, co jeho jest, vzniká a trvá z duchovního světa, a oba světy z Božství; říkáme, že také trvá, protože vše trvá tím, z čeho vzniklo (neboť trvání jest ustavičné vznikání), a protože nemůže trvat samo sebou, nýbrž tím, co mu předcházelo, a tudíž prvotním; kdyby tudíž od něho bylo odtrženo, přichází úplně nazmar a zmizí.

(i) Všecky věci, které jsou na světě a v jeho třech říších, souvztaží s nebeskými věcmi, které jsou v nebi, čili věci, vyskytující se v přírodním světě, souvztaží s těmi, kteréž jsou v duchovním světě, č. 1632. 1881. 2758. 2890 až 2893. 2997 až 3003. 3213 až 3227. 3483. 3624 až 3649. 4044. 4053. 4116. 4366. 4939. 5116. 5377. 5428. 5477. 9280. Souvztažností spojuje se přírodní svět s duchovním, č. 8615. Vzhledem k tomu celá příroda jest divadlem, předobrazujícím království Páně, č. 2758. 2999. 3000. 4383. 4938. 4939. 8848. 9280.

(107)

Souvztažné jest vše to, co v přírodě podle božského řádu vzniká a trvá. Božský řád způsoben jest Božským Dobrem, jež od Pána vychází. Počíná u Něho, vychází od Něho skrze nebe znenáhla do světa a končí se tam v nejposlednějších mezích; co na světě jest podle božského řádu, jest souvztažností; podle řádu jest v něm všecko, co jest dobré a dokonalé k vykonání jistého užitečného účelu; protože všecko dobro jest dobré podle užitku, jejž skýtá. Forma vztahuje se ku pravdě, protože pravda jest formou dobra; z toho plyne, že ve veškerém světě, i v přírodě světa vše, co jest v božském řádu, vztahuje se k dobru a pravdě (k).

(k) Všecky věci jak v celém nebi tak i na celém světě kteréž jsou podle božského řádu, vztahují se k dobru a ku pravdě, č. 2451. 3166. 4390. 4409. 5232. 7256. 10.122; a ke spojení obého, aby něčím byly, č. 10.555.

(108)

To, že veškeré věci na sváté vznikají z Božství a v přírodě jsou oděny tím, pomocí čehož mohou v ní býti a užitek skýtat, a tak býti souvztažnými, - jeví se zřetelné v jednotlivých jevech jak živočišné tak i rostlinné říše. V obou těchto říších jsou takové věci, na nichž každý, kdož hlouběji přemýšlí, může viděti, že pocházejí s nebe. K vysvětlení toho budiž zde z nesčíslných případů pouze několik málo jmenováno. Nejprve něco z říše živočišné. Mnohým jest známo, že každému zvířeti jest vědění takřka vrozeno; včely dovedou sbírati med z květin, z vosku stavěti buňky, do něhož svůj med ukládají, a tak sebe a svoje opatřují pokrmem, a to i pro příští zimu; jejich královna klade vajíčka, jiné včelky jí slouží a zalepují vajíčka, aby z nich povstalo nové pokolení; žijí v jakémsi druhu vládní formy, kteráž všem z nich jest známa v důsledku vštípeného instinktu; užitečné včely zachovávají a neužitečné zapuzují a ukusuji jim křídla; nepřipomínáme zde ostatních podivuhodných věcí, jež jsou jim dány s nebe za účelem užitečnosti; neboť vosk slouží na celém okrsku zemském lidskému pokolení ke svícení, a med k oslazování pokrmů. A což děje se s housenkami, které v říši živočišné jsou nejopovrženější ? Dovedou se vyživovat šťávou z listů, jim vhodných, a pak, když uplyne jejich čas, dovedou odít se a takořka v matku se položit a tak vylíhnout potomstvo svému druhu. Některé z nich proměňují se nejprve v kukly a chrysalidy, předou nitky a po vykonané práci jsou ozdobeny jiným tělem a opatřeny křídly, načež poletují ve vzduchu jako ve svém nebi, oplozují se pak; kladou vajíčka a pečují o své potomstvo. Kromě těchto zvířat, zvláště zde uvedených, všecka okřídlená zvířata pod oblohou znají svoji potravu, jíž se vyživují, a nejen vědí, jakou tato potrava má býti, nýbrž i kde se vyskytuje; dovedou stavěti si hnízda, a to každý druh jinak, vejce do nich klásti a je vysedět, svá mláďata vylíhnout, je krmit a je z domova vypudit, jakmile dovedou býti samostatnými; znají též své nepřátele, před nimiž musí prchat, a své přátele, k nimž se mohou přidružit, a to již od nejútlejšího mládí. Nemluvíme ani o podivuhodném zařízení ve vejcích samotných, v nichž jest již utvoření a vyživení nastávajícího zvířátka vše v pořádku připraveno, nehledě ani k nesčetným jiným věcem. Kdo jen poněkud přemýšlí na základě rozumové moudrosti, zdaž mohl by kdy tvrdit, že tyto věci pocházejí odjinud, než z duchovního světa, jemuž přírodní svět slouží k tomu, by to, co z onoho pochází, přioděl tělem, čili aby to, co svou příčinou jest duchovní, předvedl v jejím účinku. Že zvířata pozemská a okřídlená zvířata pod oblohou rodí se ve všech těchto známostech, nikoliv však člověk, kterýž přece jest něco více než oni, má svůj důvod v tom, že zvířata trvají v řádu svého života, a to, co v nich jest z duchovního světa, nemohou porušovat, protože jim chybí rozum. Jinak však člověk, kterýž myslí z duchovního světa; člověk životem, příčícím se řádu, řád sobě zvrátil, čemuž jeho rozumování bylo příznivo, - i nemůže býti ani jinak, nežli že rodí se v naprosté nevědomosti, načež teprve pak božskými prostředky může býti zpět do řádu nebeského uveden.

(109)

Kterak předměty říše rostlinné jsou souvztažné, vysvítá z mnoha případů; tak na příklad, že malá jadérka vzrůstají ve stromy, nasazují listy a květy, a pak přinášejí ovoce, v němž opětně tvoří se semena, a že děje se to všecko postupně za sebou a zároveň v takovém podivuhodném pořádku, že nelze toho stručnými slovy popsati; bylo by třeba velikých knih, ale hlubší tajemství, úzce se dotýkající užitečných účelů těchto divů, zůstala by vědou přece jen nevyzkoumána. Poněvadž i tyto věci pocházejí z duchovního světa, čili s nebe, kteréž, jak v předešlém oddílu bylo ukázáno, má podobu člověka, mají i jednotlivé věci této říše jistý vztah na věci, které jsou u člověka, což jest i některým učencům známo. Že i všecky věci této říše jsou souvztažnostmi, seznal jsem z mnoha zkušeností; neboť často, když jsem byl v zahradách a tam stromy, ovoce, květy a luštěniny pozoroval, točil jsem v nebi jejich souvztažnosti a mluvil o nich s témž, u nichž ony byly, i byl jsem poučen, odkud se vzaly a jakými byly.

(110)

Avšak duchovní věci, kteréž jsou v nebi, a kteréž odpovídají přírodním věcem na světě, nemůže nikdo nyní poznati jinak, nežli s nebe, poněvadž věda souvztažností dnes úplně jest vymizelá; ale jaký jest souvztažný poměr duchovních věcí k věcem přírodním, vysvětlím některými příklady. Všeobecné vzato, odpovídají zvířata na Zemi náklonnostem, krotká a užitečná zvířata odpovídají dobrým náklonnostem, divoká a neužitečná zlým náklonnostem; specielně odpovídá hovězí dobytek a býci náklonnostem přírodní mysli; ovce a beránci odpovídají náklonnostem duchovní mysli; okřídlená zvířata podle svých druhů odpovídají rozumovým předmětům [intellectualibus] obou myslí (l); z toho vyplývá, že různá zvířata, jako hovězí dobytek, býci, berani, ovce, kozy, kozlové, samčí a samičí beránkové, dále též holubi a hrdličky v církvi izraelské, kteráž byla církví předobrazující, byla užívána k posvátným obřadům, ke krvavým a zápalným obětem, poněvadž tímto svým použitím odpovídala duchovním věcem, kterýmž v nebi bylo rozuměno podle jejich souvztažností. To, že i zvířata podle svých rodů a druhů jsou náklonnostmi, má svůj původ v tom, že žijí, a že život každého z nich nepochází odjinud, než z pudu a jemu jest přiměřen; proto má každé zvíře vrozené vědění podle pudu svého života. Rovněž i člověk podobá se jim svým člověkem přírodním, pročež jim v obecné mluvě bývá též připodobňován; tak ku př. mírný člověk zván bývá ovečkou nebo beránkem, divoký medvědem nebo vlkem, zchytralý liškou nebo hadem a pod.

(l) Zvířata podle souvztažnosti značí náklonnosti: krotká a užitečná zvířata značí dobré náklonnosti; divoká a neužitečná zvířata zlé náklonnosti, č. 41. 46. 142. 143. 246. 714. 716. 719. 2179. 2189. 3519. 9280; objasněno zkušenostmi z duchovního světa, č. 3218. 5198. 9090. 0 vlivu duchovního světa v život zvířat, č. 1633. 3646. Hovězí dobytek a býci podle souvztažnosti označuji náklonnosti přírodní mysli, č. 2180, 2566, 9391. 10.132. 10.407. Co znamenají ovce, č. 4169. 4809; co beránci, č. 3994. 10.132. Ptactvo značí předměty rozumu [intellectualia], č. 40. 745. 776. 778. 866. 988. 993. 5149. 7441. a to různé podle jich rodů a druhů; podle zkušeností z duchovního světa č. 3219.

(111)

Podobně souvztažný poměr jest i ku předmětům říše rostlinné: Zahrady všeobecně souvztaží s nebem vzhledem k rozumnosti a moudrosti, pročež nebe zváno bývá zahradou Boží a rájem (m), a též lidé mu říkávají nebeský ráj. Stromy podle svých druhů souvztaží s chápáním a poznáváním dobra a pravdy, z nichž pochází rozumnost a moudrost; proto lidé za starodávna, majíce známost souvztažností, mívali své bohoslužby v hájích (n); a z toho též pochází, že ve Slově [Božím] často bývají jmenovány stromy a k nim nebe, církev a člověk bývají přirovnáváni, jako ke kmenu vinnému, olivě, cedrům a jiným stromům, a dobro, které konají, přirovnáváno bývá k ovoci. I pokrmy, kteréž z nich, zejména ze sklízených polních plodin bývají připravovány, souvztaží s náklonností k dobru a pravdě, a to proto, poněvadž ony živí duchovní život tak, jako pozemské pokrmy živí život přírodní. (o). Chléb z nich připravený souvztaží všeobecně s náklonností ke všemu dobru, poněvadž nad jiné pokrmy udržuje život, a protože jím vyrozumívá se jakýkoliv druh pokrmu; vzhledem k této souvztažnosti, nazýval se i Pán chlebem života; vzhledem k ní používáno bylo v izraelské církvi chlebů při bohoslužbě, neboť bývaly kladeny na stůl ve stánku úmluvy a nazývány chleby předložení; též i celá bohoslužba krvavých a zápalných obětí bývala nazývána chlebem; vzhledem k této souvztažnosti jest nejsvětější bohoslužbou křesťanské církve Večeře Páně, při níž podává se chléb i víno (p). Z těchto několika příkladů vysvítá, z čeho sestává souvztažnost.

(m) Zahrada a ráj podle souvztažnosti značí rozumnost a moudrost, č. 100. 108, podle zkušeností č. 3220. Všecky věci, kteréž souvztaží [s určitými předměty], tytéž předměty značí i ve Slově [Božím], č. 2890. 2971. 2987. 2989. 2990, 3002. 3225.

(n) Stromy značí chápání a poznávání, č. 103. 2163. 2682.. 2722. 2972. 7662. Proto staří mívali své bohoslužby v hájích pod stromy, a to vždy podle jejich souvztažností, č. 2722, 4552. O vlivu nebe na předměty říše rostlinné, jako na stromy a květiny, č. 3648.

(o) Pokrmy podle souvztažnosti značí to, co živí duchovní život, č. 3114, 4459. 4792. 4976. 5147. 5293. 5340. 5342. 5410. 5426. 5576. 5582. 5588. 5656. 5915. 6277. 8262. 9003.

(p) Chléb značí veškeré dobro, jimž duchovní život člověka jest živen, č. 2165. 2177. 3478. 3735. 3813. 4211. 4217. 4735. 4976. 9323. 9545. 10.686. Podobný význam měly chleby, kteréž na stůl ve stánku úmluvy bývaly předkládány, č. 3478, 9545. Oběti všeobecné nazývaly se chlebem, č. 2165. Chléb shrnuje v sobě všecky pokrmy, č. 2165. a tudíž značí veškeré nebeské a duchovní pokrmy, č. 276. 680. 2165. 2177. 3478. 6118. 8410.

(112)

Kterak děje se spojení nebe se světem pomoci souvztažností, budiž stručně pověděno: Království Páně jest královstvím účelů, jež jsou užitečností [usus], čili což jest totéž, jest královstvím užitečností, kteréž jsou účely. Proto Vesmír jest Božstvím tak stvořen a utvářen, aby užitečné účely všude mohly přiodít se takovými věcmi, skrze něž mohly by se jeviti v činnosti čili účinku, nejprve v nebi a pak na světě, a tak postupně a znenáhla až do ultima přírody, z čehož vysvítá, že souvztažný poměr věcí přírodních k věcem duchovním čili světa k nebi zprostředkován jest užitečnostmi [usus], a že užitečnosti jsou pojítkem; jakož i že formy, v něž užitečnosti jsou přioděny, tou měrou jsou souvztažnostmi a tou měrou pojítky, jakou měrou jsou formami užitečnosti. V přírodě světa, v její trojné říši všecky věci, které tam existují podle řádu, jsou i formami užitečnosti, čili účinků, kteréž od jednoho užitečného účelu ke druhému dále se tvoří, pročež i věci, které v přírodě se vyskytují, jsou souvztažnostmi. U člověka však, podle toho, jakou měrou žije podle božského řádu, jakou měrou tedy trvá v lásce ku Pánu a ~ účinné lásce k bližnímu, takovou měrou jeho činy jsou užitečnostmi v jich formě, a jsou souvztažnostmi, jimiž jest s nebem pojen; Pána a bližního milovati povšechné značí, skýtat užitek (q). Dále třeba věděti, že jest to člověk, jímž přírodní svět jest pojen se světem duchovním, čili on že bývá zprostředkovatelem tohoto spojení; neboť v něm jest přírodní svět a jest i duchovní svět (viz výše č. 57.); proto jak dalece člověk jest duchovním, tak dalece jest spojujícím prostředkem; jak dalece však jest přírodním a nikoliv duchovním, tak dalece není spojujícím prostředkem; nicméně však existuje i bez prostřednictví člověka božský vliv na svět a též ve věci, kteréž při člověku jsou ze světa, nikoliv však na jeho používání rozumu [rationale].

(q) Všecko dobro má svou příjemnost od skýtání užitečnosti a v poměru.ke skýtání užitečnosti, a podle toho jest i jeho jakost; jaké tedy jest skýtání užitečnosti, takové jest i dobro, č. 3049, 4984. 7038. Andělský život sestává z dobra lásky k Bohu a účinné lásky k bližnímu, tudíž ze skýtání užitečnosti, č. 453. Jak Pán tak i andělé pohlížejí u člověka jen na konečné účely, kteréž

jsou skytáním užitečnosti, č. 1317. 1645. 5844. Království Páně jest královstvím užitečnosti, a tudíž jest účelné, č. 453. 696. 1103. 3645. 4054. 7038. Pánu sloužiti jest skýtat užitečnost, č. 7038. Vše vůbec a každá jednotlivá věc zvláště ve člověku jest utvořena k užitečnosti, č. 3565. 4104. 5189. 9297 a pochází z užitečnosti, tedy užitečnost jest prvotnější, nežli organické formy u lidí, skrze něž skýtána jest užitečnost, poněvadž užitečnost pochází ze vlivu Páně prostřednictvím nebe, č. 4223. 4926. I vnitro člověka, kteréž náleží jeho mysli, když člověk dorůstá, utváří se z užitečnosti a pro užitečnost, č. 1964. 6815. 9297. Proto člověk jest takový, jaké jsou u něho užitečnosti, č. 1568. 3570. 4054. 6571. 6934. 6938. 10.284. Užitečnosti jsou konečnými účely, vzhledem k nimž někdo jedná, č. 3565. 4054. 4104. 6815. Užitečnost jest první a poslední věcí, tudíž vším, co jest člověka, č. 1964.

(113)

Tak jako vše, co jest podle božského řádu, odpovídá nebi, tak odpovídá zase vše, co božskému řádu se protiví, peklu; co odpovídá nebi, vztahuje se vesměs k dobru a k pravdě, co odpovídá peklu, vztahuje se ke zlu a k nepravdě.

(114)

Nyní ještě něco o vědě souvztažností a o jejím užitku. Výše bylo řečeno, že duchovní svět, kterýž jest nebe, spojen jest souvztažnostmi se světem přírodním, a že tedy prostřednictvím souvztažností skýtá se lidem obecenství s nebem, nebol andělé nebeští nemyslí, tak jako člověk, z toho, co jest přírodní; má-li tedy člověk známost souvztažností, může býti pospolu s anděly nebeskými vzhledem k myšlenkám své mysli, a tudíž může svým vnitřním čili duchovním člověkem býti s nimi spojen. Aby bylo spojení nebe s člověkem, proto napsáno jest Slovo [Boží] v samých souvztažnostech; neboť všecky věci vůbec a každá zvláště jsou v něm souvztažny (r), pročež člověk, kdyby měl známost souvztažností, rozuměl by Slovu [Božímu] podle jeho duchovního smyslu, a tudíž byla by mu jasná všecka tajemství, o nichž nic z doslovného smyslu Slova [Božího] neví. Ve Slově [Božím] jest totiž doslovný smysl a duchovní smysl; doslovný smysl skládá se z toho, co jest na světě, duchovní smysl však z toho, co jest na nebi, a protože spojení nebe se světem děje se souvztažnostmi, jest dáno takové Slovo [Boží], v němž každá věc až do [poslední] joty jest souvztažna (s).

(r) Slovo [Boží] psáno jest v pouhých souvztažnostech, č. 8615. Slovem [Božím] má člověk spojení s nebem, č. 2899. 6943, 9396. 9400. 9401. 10.375. 10.452.

(s) O duchovním smyslu Slova [Božího] viz ve spisku »O bílém koni«, o němž jest řeč ve Zjevení [Janově].

(115)

Byl jsem s nebe poučen, že příslušnici Nejstarší Církve na naší Zemi, kteříž byli nebeskými lidmi, přemýšleli ze samotných souvztažností, a že přírodní věci světa, kteréž před jejich očima se vyskytovaly, sloužily jim za prostředek, aby takto mohli mysliti; a poněvadž byli tací, obcovali s anděly a s nimi rozmlouvali, a tak skrze ně nebe bylo spojeno se Zemí; proto byl onen čas nazýván zlatým věkem, o němž staří spisovatelé praví, že tehdy obyvatelé nebes přebývali s lidmi a obcovali s nimi jako přátelé s přáteli. Po oné době však nastala doba jiná, v níž lidé přemýšleli nikoliv ze samotných souvztažností, nýbrž podle vědy o souvztažnostech, a i tenkráte bylo ještě spojení nebe s lidmi, byť i ne tak důvěrné; doba tato nazývá se stříbrným věkem. Po té byli na Zemi tací lidé, kteří sice znali souvztažnosti, avšak nepřemýšleli na základě nauky o nich, a to proto, poněvadž trvali v dobru přírodním, nikoliv však jako lidé dřívější, v dobru duchovním; jejich doba byla nazvána věkem měděným. Po době této člověk stával se znenáhla zevniterným a posléze materielním, a tu věda souvztažnosti vymizela úplně, a s ní i známost nebe a mnoha věcí, nebe se týkajících. To, že ony věky nazvány byly podle zlata, stříbra a mědi, pochází rovněž ze souvztažností (t), neboť zlato podle souvztažnosti značí nebeské dobro, v němž trvali lidé Nejstarší Církve; stříbro značí však duchovní dobro, v němž trvali lidé pozdější, a měď přírodní dobro, v němž trvalo další potomstvo; železo pak, podle něhož nazván věk poslední, značí tvrdou pravdu bez dobra.

(t) Zlato podle souvztažnosti značí nebeské dobro, č. 113. 1551. 1552. 5658. 6914. 6917. 9510. 9874. 9881. Stříbro značí duchovní dobro, čili pravdu nebeského původu, č. 1551. 1552. 2954. 5658. Měď značí přírodní dobro, č. 425. 1551. Železo značí pravdu v ultimu pádu, č. 425. 426.

 

 

(16)

O slunci v nebi.

(116)

V nebi nejeví se slunce světa, rovněž ani nic takového, co od tohoto slunce pochází, protože všecko toto jest přírodní, neboť příroda počíná tímto sluncem, a to, co skrze ně bylo utvořeno, sluje přírodním. Ale duchovnost, v níž jest nebe, jest nad přírodou, a jest od přírodnosti úplně rozdílná; ony také nemají pospolu nijakého obecenství, kromě pomocí souvztažností. Jaký jest rozdíl mezi nimi, vysvítá z toho, co výše v č. 38. bylo pověděno o stupních, a jaké obecenství jest mezi nimi, lze posouditi z toho, co v předchozích dvou oddílech bylo pověděno o souvztažnostech.

(117)

Ačkoliv v nebi nejeví se ani Slunce světa; aniž co jiného, co jest z tohoto Slunce, přece jest tam slunce, světlo a teplo, a vše, co na světě jest, ba ještě nekonečně více věcí, ne však z téhož původu, poněvadž co v nebi jest, jest duchovní a co na světě, přírodní. Sluncem nebe jest Pán, světlem tam jest Božská Pravda a teplem Božské Dobro, což obojí vychází z Pána, jakožto ze slunce; z toho zdroje pochází vše, co v nebi vzniká a tam se jeví. Avšak o světle, teple a o věcech, které z nich v nebi vznikají, bude řeč v dalších oddílech; zde budiž promluveno pouze o slunci v nebi. Pán jeví se v nebi jakožto slunce, poněvadž jest Božská Láska, z níž vzniká vše duchovní, a pomocí slunce světa vzniká vše přírodní; tato láska jest tím, co svítí jako slunce.

(118)

To, že Pán skutečně v nebi jako slunce se jeví, bylo mi nejen anděly pověděno, nýbrž i několikráte bylo mi popřáno to viděti; proto chci na tomto místě stručně popsati to, co jsem o Pánu, jakožto slunci slyšel, a co jsem viděl. Pán jeví se jako slunce nikoliv v nebi, nýbrž vysoko nad nebesy, a to nikoliv nad hlavou čili v nadhlavníku, nýbrž před očima andělů v prostřední výši. Zjevuje se na dvou místech, na jednom před pravým okem, na druhém před levým okem, ve velké vzdálenosti; před pravým okem jeví se úplně tak, jako Slunce, takořka stejné ohnivé a v téže velikosti, jako Slunce světa; před levým okem však jeví se nikoliv jako Slunce, nýbrž jako Měsíc, v podobném, avšak více zářícím jasu nežli Měsíc naší Země a v téže velikosti, avšak kolem dokola obklopený jako několika menšími měsíci, z nichž každý podobně září a třpytí se. To, že Pán na dvou místech tak rozdílně se jeví, má svou příčinu v tom, že On každému jeví se tak, jak od Něho jest přijímán, a tudíž jinak těm, kdož Ho přijímají v dobru lásky a jinak těm, kdož Ho přijímají v dobru viry; těm, kdož Ho přijímají v dobru lásky, jeví se jako slunce, ohnivé a plamenné, a podle způsobu přijímání; tito jsou v Jeho nebeském království; naopak zase těm, kteří Ho v dobru víry přijímají, jeví se jako měsíc, stříbrolesklý a zářící, a to podle způsobu přijímání; tito jsou v Jeho duchovním království (u); a to proto, ježto dobro lásky odpovídá ohni, a proto oheň v duchovním smyslu jest láskou, a dobro víry odpovídá světlu, a světlo skutečně v duchovním smyslu jest věrou (x); objevuje se před očima, poněvadž vnitro, jež náleží mysli, očima vidí, z dobra lásky pravým okem a z dobra víry levým okem (y); neboť vše, co jest u andělů a též u lidí po pravé straně, odpovídá dobru, z něhož pravda pochází, a to, co na levé straně jest, odpovídá pravdě, pocházející z dobra (z); dobro víry svou podstatou jest pravdou z dobra.

(u) Pán jeví se v nebi jako slunce, a jest sluncem nebes, č. 1053. 3636. 3643. 4060. Pán těm, kdož jsou v království nebeském, kdež panuje láska k Němu, jeví se jako slunce, a těm v duchovním království, kdež panuje láska k bližnímu a víra, jeví se jako měsíc, č. 1521. 1529. 1530. 1531. 1837. 4696. Pán jeví se jako slunce ve střední výšce před pravým okem, a jako měsíc před levým okem, č. 1053. 1521. 1529. 1530. 1531. 3636. 3643. 4321. 5097. 7078. 7083. 7173. 7270. 8812. 10.809. Pán zjevil se jako slunce a jako měsíc č. 1531. 7173. Vlastní Božství Páně jest vysoko nad Jeho Božstvím v nebi, č. 7270. 8760.

(x) Oheň ve Slově [Božím] značí lásku v obojím smyslu, č. 934. 4906. 5215. Svatý čili nebeský oheň značí Božskou Lásku, č. 934. 6314. 6832. Pekelný oheň značí sebelásku a lásku ke světu a každou žádostivost, kteráž těmto druhům lásky přísluší, č. 1861. 5071. 6314. 6832. 7575. 10.747. Láska jest ohněm života a život sám skutečně od ní pochází, č. 4096. 5071. 6032. 6314. Světlo značí pravdu víry, č. 3395. 3485. 3636. 3643. 3993. 4302. 4413. 4415. 9548. 9684.

(y) Zření levého oka souvztaží s pravdami víry a zření pravého oka s jejich dobrem, č. 4410. 6923.

(z) To, co jest po pravé straně člověka, vztahuje se k dobru, z něhož pravda pochází, a co jest po levé straně, ku pravdě z dobra, č. 9495. 9604.

(119)

Proto tedy ve Slově [Božím] Pán vzhledem k lásce přirovnáván jest ke Slunci, vzhledem k víře k Měsíci; a proto také láska z Pána k Pánu označována jest Sluncem a víra z Pána k Pánu Měsícem, jakž tomu jest v těchto místech: »Bude i světlo měsíce jako světlo slunce, světlo pak slunce bude sedmeronásobní, jako světlo sedmi dnů«, Iz. XXX.: 26. »Když tě zhubím, zahalím nebesa a zatemním hvězdy jejich, slunce mrakem zastru, a měsíc nebude svítiti světlem svým. Všecka světla jasná zatemním a rozprostru tmu na zemi tvou«, Ez. XXXII: 7. 8. »Zatmí se slunce při vycházení svém, a měsíc nevydá světla svého«, Iz. XIII: 10. »Slunce i měsíc se zatmí a hvězdy potratí blesk svůj, slunce obrátí se v tmu a měsíc v krev«, Joel II: 10, 31; kap. III: 15. »Slunce zčernalo, jako pytel žíněný, a měsíc všechen byl jako krev. A hvězdy nebeské padaly na zemi«, Zjev. VI: 12, 13. »A hned po soužení těchto dnů slunce se zatmí, a měsíc nedá světla svého, a hvězdy budou padati s nebe«. Mat. XXXIV. 29 a j.; v těchto místech označuje se sluncem láska, měsícem víra a hvězdami poznatky dobra a pravdy (aa); praví se o nich, až jich již nebude, že se zatmí, ztratí světlo a spadnou k Zemi. To, že Pán jeví se v nebi jako Slunce, vysvítá i z jeho proměnění se před Petrem, Jakubem a Janem, při čemž se praví, že »zaskvěla se tvář Jeho jako slunce«, Mat. XVII: 2; a takovým způsobem zjevil se Pán oněm učedlníkům, když jsouce u vytržení, byli ve světle nebeském. Proto také staří, kteří měli církev předobrazující, při své bohoslužbě obraceli svůj obličej ke Slunci na východě; odtud i pochází to, že chrámy bývaly stavěny směrem k východu.

(aa) Slunce a hvězdy značí poznatky dobra a pravdy, č. 2495. 2849. 4697.

(120)

Jak velká jest láska Boží a jaké vlastnosti jest, vysvítá z přirovnání se sluncem světa, že totiž jest nadmíru žhoucí, a chceme-li věřiti, ještě mnohem více žhoucí nežli slunce, pročež Pán jako slunce nevplývá v nebe bezprostředně, nýbrž žhavost Jeho lásky cestou postupně se zmírňuje; zmírňování to jeví se jako zářivé kruhy kolem slunce; kromě toho andělé jsou zahaleni jim přiměřené řídkým oblakem, aby jim vliv ten neublížil (bb). Nebesa jsou tedy v jisté vzdálenosti podle způsobu, jak jsou přijímána; horní nebesa jsou Pánu, jakožto slunci blíže, poněvadž jsou v dobru lásky; ale spodní nebesa, poněvadž jsou v dobru viry, jsou od Něho vzdálenější. Ti však, kdož netrvají v nijakém dobru, jako ti, kdož jsou v pekle, jsou úplné vzdáleni a to tím více, čím více trvají v opaku dobra (cc).

(bb) Jaká a jak velká jest Božská Láska Páně vysvítá z přirovnání k ohni slunce světa, č. 6834. 6844. 6849. Božská Láska Páně jest láskou k celému lidskému pokolení, aby je blaženým učinila, č. 1820. 1865. 2253. 6872. Z ohně Lásky Páně nejprve vycházející láska nevstupuje v nebe, nýbrž kolem slunce se jeví jako zářící pás, č. 7270. I andělé jsou zahaleni přiměřené řídkým oblakem, aby vliv ohnivé lásky jim neublížil, č. 6849.

(cc) Přítomnost Páně u andělů jest podle toho, jaké jest přijímání dobra lásky a víry od Něho, č. 704. 4198. 4320. 6280. 6832. 7042. 8819. 9680. 9682. 9683. 10.106 10.811. Pán zjevuje se každému podle jeho jakosti, č. 1861. 2235. 4198. 4206. Pekla jsou od nebes tím vzdalována, že nemohou snésti přítomnosti Božské Lásky od Pána, č. 4299. 7519. 7738. 7989. 8157. 8266. 9327. Tím jsou pekla v nejodlehlejší vzdálenosti od nebes, a to jest ona ohromná propast, č. 9346. 10.187.

(121)

Když však Pán v nebi se zjevuje, což často se stává, nezjevuje se jsa sluncem obklopen, nýbrž v andělské postavě, kteráž se rozeznává od andělů Božstvím, vyzařujícím z Jeho obličeje; neboť On není tam svou osobou, poněvadž osoba Páně jest neustále sluncem obklopena, nýbrž jest přítomen svým pohledem. V nebi jest totiž zcela obyčejným úkazem, že každý objevuje se na tom místě, kam upírá svůj zrak, anebo jímž pohled jeho jest ohraničen, byť i místo to bylo jakkoliv vzdáleno od místa, kde jest skutečně; tato přítomnost sluje přítomnosti vnitřního zření, o čemž bude později řeč. I mně zjevil se Pán mimo slunce v andělské podobě, poněkud níže od slunce, ve výši; a pak i zcela blízko v téže podobě se zářícím obličejem; jednou též uprostřed andělů jako plamenná záře.

(122)

Slunce světa jeví se býti andělům jako cosi úplné tmavého u porovnání ke slunci nebeskému, a měsíc jako cosi zatmělého u porovnání k měsíci nebeskému, a tak jeví se neustále; důvod jest v tom, že oheň světa odpovídá sebelásce, a jasnost jeho odpovídá všemu nepravému, co z lásky té pochází. Sebeláska jest úplným opakem Božské Lásky a vše nepravé, z této lásky pocházející, jest úplným opakem Božské Pravdy; a co jest opakem Božské Lásky a Božské Pravdy, to jest andělům čirou tmou. Odtud pochází to, že vzývat slunce a měsíc a jim se klanět ve Slově [Božím] značí milovati sama sebe a to, co jest nepravé a pochází ze sebelásky, a že ti, kdož tak činí, mají býti vyhlazeni, 5 Mojž. IV: 19; kap. XVIII: 3. 4. 5.; Jerem. Vlll: 1. 2.; Ezech. VIII: 15. 16. 18; Zjev. XVI: 8; Mat. XVIII: 6 (dd).

(dd) Slunce světa andělům se nejeví, nýbrž místo něho jako cosi zatmělého vzadu, jakožto opak slunce nebeského, čili Pána, č. 7078. 9755. Slunce v obráceném smyslu značí lásku k sobě, č. 2441; v tomto smyslu vzývání slunce« značí vzývání toho, co jest opakem nebeské lásky čili Pána, č. 2441. 10.584. Slunce nebeské těm, kdož jsou v peklech, jest hustou temnotou, č. 2441.

(123)

Poněvadž Pán jeví se v nebi jako slunce v důsledku Božské Lásky, kteráž jest v Něm a od Něho pochází, proto všichni, kteří jsou v nebesích, obracejí se bez přestání k Němu; ti v nebeském království k Němu, jako k slunci, ti v duchovním království k Němu, jako k měsíci. Ti však, kdož jsou v pekle, obracejí se k úplné temnotě a k jakési zatmělosti, kteréž jsou na opačné straně, a tudíž od Pána se odvracejí; děje se tak proto, poněvadž všichni, kdož jsou v pekle, trvají v lásce k sobě a ke světu, a tudíž v opaku k Pánu; ti, kdož obracejí se k oné úplné temnotě, kteráž jest místo slunce světa, jsou v peklech směrem dozadu, a slovou zlými anděly [genii]; ti však, kdož se obracejí k oné zatmělosti, kteráž jest místo měsíce, jsou v peklech směrem vpředu, a slovou duchy [spiritus]; toť příčina, že o těch, kdož jsou v peklech, říkáno bývá, že jsou v temnotách, a o těch, kdož jsou v nebesích, že jsou ve světle; temnotou označuje se nepravda, ze zla pocházející, a světlem pravda, z dobra pocházející. Příčina, že tím směrem se obracejí, jest tato: Všichni, kdož jsou ve druhém životě, pohlížejí na to, co panuje v jejich vnitru, a tudíž na svou lásku, a vnitro vytváří obličej anděla a ducha; a v duchovním světě není nijakých stran světových s určitou polohou jako ve světě přírodním, nýbrž jest to OBLIČEJ, kterýž stanoví polohu. Rovněž i člověk vzhledem ke svému duchu dodává si týž směr: Od Pána odvrací se ten, kdož má lásku k sobě a světu, a k Němu obrací se, kdo má lásku k Němu a k bližnímu; člověk však to neví, poněvadž jest v přírodním světě, kde strany světa určují se podle východu a západu Slunce. Věc tu, poněvadž nesnadno ji člověku jest pochopiti, objasníme však později, až bude pojednáno o stranách světových, o prostoru a čase v nebi.

(124)

Poněvadž Pán jest sluncem nebe, a vše, co od Něho pochází, Naň pohlíží, jest i společným středem, od něhož každý směr a každé určení vychází (ee). A proto též vše jest v jeho přítomnosti a pod jeho dohledem, co jest pod Ním, a to jak na nebesích tak i na Zemi.

(ee) Pán jest společným středem, k němuž všecko v nebi se obrací, č. 3633.

(125)

Z tohoto, co bylo zde řečeno, jasně vyplývá, co v předešlých oddílech bylo o Pánu řečeno a naznačeno, že totiž On jest Bohem nebe, č. 2. až 6.; že jeho Božstva tvora nebe, č. 7. až 12.; že Božství Páně v nebi jest láska k Němu a účinná láska k bližnímu, č. 13. až 19.; že jest poměr souvztažnosti všech částí světa k nebi, a skrze nebe ku Pánu, č. 87. až 115; a kromě toho také, že Slunce světa a Měsíc jsou souvztažny, č. 105.

 

 

(17)

O světle a teple v nebi.

(126)

Ti, kdož přemýšlejí pouze na základě přírody, nemohou pochopiti, že by v nebi mohlo býti světlo; kdežto zatím v nebesích jest tak veliké světlo, že převyšuje o mnoho stupňů světlo, které jest na světě o polednách; viděli jsme je častěji, ba i k večeru a v noci; s počátku jsem se divil, když jsem slýchal anděly mluviti, že světlo světa k porovnání ke světlu nebes jest stěží pouhým stínem; ježto jsem však sám je spatřil, mohu to dosvědčit. Jeho bělostný třpyt a jas jsou toho druhu, že nelze jich popsati. To, co viděl jsem na nebi, viděl jsem v tomto světle a tudíž jasněji a zřetelněji, nežli na světě.

(127)

Světlo nebes není přírodní, jako světlo na světě, nýbrž duchovní; neboť ono pochází z Pána, jakožto slunce, a slunce jest Božská Láska, jakž v předcházejícím oddílu bylo ukázáno. To, co z Pána, jakožto ze slunce, vychází, zove se v nebesích Božskou Pravdou, svou podstatou však jest Božským Dobrem, spojeným s Božskou Pravdou. Z toho dostává se andělům světla a tepla: Z Božské Pravdy mají andělé světlo a z Božského Dobra mají teplo. Z toho vysvítá, že světlo nebeské, majíc takový původ, jest duchovní, nikoliv však přírodní; rovněž tak i teplo (ff).

(128)

Božská Pravda jest andělům světlem, poněvadž andělé jsou duchovní, nikoliv přírodní; duchovní bytosti vidí svým sluncem, a přírodní rovněž svým, a Božská Pravda jest to, z čeho andělé nabývají rozumu, a rozum jest jejich vniterným zřením, kteréž má vliv na jejich zevnější zřeni a vytváří je. Proto to, co v nebi jeví se od Pána, jakožto slunce, jeví se ve světle (gg). Poněvadž světlo v nebi má takovýto původ, jest i rozmanité, a to vždy podle přijímání Božské Pravdy od Pána, anebo - což jest totéž - podle rozumnosti a moudrostí, v níž trvají andělé. Jiná jest tedy světlo v nebeském království nežli v duchovním království, a rovněž tak jiné v každé společnosti. Světlo v království nebeském jeví se ohnivé, poněvadž andělé tam přijímají světlo od Pána, jakožto slunce; světlo v duchovním království jest však stříbrobílé, poněvadž andělé tam přijímají světlo od Pána, jakožto měsíce (viz výše č. 118.) Rovněž tak světlo jedné společnosti nerovná se světlu druhé společnosti; i v jedné a téže společnosti jest různé; ve větším světle jsou ti, kdož jsou ve středu, ve slabším ti, kdož jsou kolem nich; viz. č. 43. Slovem, v téže míře, v jaké andělé jsou přijímajícími schránami Božské Pravdy, to jest rozumnosti a moudrosti od Pána, mají světlo (hh); proto andělé nebeští jsou nazýváni anděly světla.

(ff) Veškeré světlo v nebesích jest od Pána, jakožto slunce, č. 1053. 1521. 3195. 3341. 3636. 3643. 4415. 9548. 9684. 10.809. Od Pána vycházející Božská Pravda v nebi jeví se jako světlo, a tvoří [sistat] veškeré světlo nebeské, č. 3195. 3222. 5400. 8644: 9399. 9548. 9684.

(gg) Světlo nebeské osvěcuje zrak i rozum andělů a duchů, č. 2776. 3138.

(hh) Světlo nebeské chová se podle rozumnosti a moudrostí andělů, č. 1524. 1529. 1530. 3339. V nebi jest právě tolik rozdílů ve světle, kolik jest andělských společností, poněvadž v nebi jest nepřetržitá rozmanitost pokud se týče dobra a pravdy, a tudíž i moudrosti a rozumnosti, č. 684. 690. 3241. 3744. 3745. 4414. 5598. 7236. 7833. 7836.

(129)

Poněvadž Pán v nebesích jest Božskou Pravdou, a Božská Pravda jest tam světlem, proto ve Slově [Božím] Pán zove se světlem, a rovněž i veškerá pravda, která od Něho pochází, jakž viděti lze z těchto míst: »Ježíš mluvil, řka: »Já jsem světlo světa. Kdož mě následuje, nebude chodit ve tmách, nýbrž bude míti světlo života«, Jan VIIL: 12. »Pokud jsem na světě, jsem světlem světa«. Jan IX: 5. »Tedy řekl jim Ježíš: Ještě na malý čas světlo s vámi jest. Choďte, dokud světlo máte, ať vás tma nezachvátí; dokud světlo máte, věřte v světlo, abyste synové světla byli. Já světlo na svět jsem přišel, aby žádný, kdož věří ve mne, ve tmě nezůstal,« Jan XII: 35., 36., 46. »Světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo,« Jan XIII: 19. Jan o Pánu: »Tentoť jest to pravé světlo, kteréž osvěcuje každého člověka,« Jan I: 9. »Lid který seděl ve tmách, uzřel světlo veliké, a těm, kteří seděli v krajině stínu smrti, vzešlo světlo,« Mat. IV: 16. »Dám té v smlouvu lidu a za světlo národům,« Iz. XLII: 6. »Protož dal jsem tě za světlo pohanům, abys byl spasení mé až do končin země,« Iz. XLIX: 6. »A národové, kteříž by k spasení přišli, v světle jeho procházeti se budou,« zjev. XXI: 24. »Sešliž světlo své a pravdu svou, to ať mne vodí,« Žalm XLIII: 3. V těchto a na jiných místech zove se Pán světlem podle Božské Pravdy, jež z Něho jest, rovněž tak i samotná pravda zove se světlem. Poněvadž od Pána, jakožto slunce, pochází v nebi světlo, proto - když před Petrem, Jakubem a Janem On se proměnil - zjevil se » Jeho obličej jako slunce, roucho pak Jeho učiněno bílé jako světlo, stkvoucí a bílé velmi jako sníh, jehož tak bitého bělič na zemi učiniti nemůže, Mar. IX: 3., Mat. XVII: 2.; že roucho Páně takovým se objevilo, stalo se proto, poněvadž znázorňovalo Božskou Pravdu, která od Něho jest v nebesích; roucha také ve Slově [Božím] značí pravdy (ii) a proto u Davida se praví: »Hospodine, přioděls se světlem jako rouchem,« žalm CIV: 2.

(ii) Roucha ve Slově [Božím] značí pravdy, protože tyto přiodívají dobro, č. 1073. 2576. 5248. 5319. 5954. 9216. 9952. 10.536. Roucha Páně, když byl proměněn, značí Božskou Pravdu, vycházející z Jeho Božské Lásky, č. 9212. 9216.

(130)

Že světlo v nebi jest duchovní, a že toto světlo jest Božská Pravda, lze též z toho usouditi, že rovněž i člověk má duchovní světlo a z něho osvícení, jak dalece trvá v rozumnosti a moudrostí, z Božské Pravdy pocházejících. Duchovní světlo člověka jest světlem jeho rozumu, jehož předměty jsou pravdy, kteréž on rozebírá a seřaďuje, a je podle jejich příčiny a následků k sobě staví, a z nich podle pořadí důsledky vyvozuje (kk). O tom, že jest to skutečné světlo, pomocí něhož rozum takto vidí, není známo člověku přírodnímu, poněvadž světlo to očima svýma nevidí, aniž svým myím může si je představiti; mnozí však přece jen o světle tom vědí a rozlišují je od světla přírodního, v němž trvají ti, kdož myslí přírodně, ne však duchovně; přírodně však myslí ti, kdož upoutávají svůj pohled jedině na svět a všecko připisují přírodě. Naopak zase duchovně myslí ti, kdož vzhlížejí k nebi a vše připisují Božství. Že jest pravým světlem to, co osvěcuje mysl, a to světlem úplně rozdílným od světla, jež zove se světlem přírodním, častokráte jsem seznal a viděl; byl jsem ve svém vnitru postupně vznášen do onoho světla, a v tom poměru, jak jsem byl vznášen, byl můj rozum osvěcován, až jsem posléze poznal věci, kterých dříve jsem neznal, a konečně i věci takové, kteréž ani nemohou býti postiženy myšlením podle světa přírodního, kdežto ve světle nebeském byly jasně a zřetelně chápatelny (ll). Poněvadž k rozumu náleží světlo, říkává se o něm totéž, co o oku, - že totiž vidí a jest ve světle, jestliže něco pochopuje, a že jest v temnotě a ve stínu, jestliže nechápe, a podobně.

(kk) Světlo nebeské osvěcuje rozum člověka, a člověk tím stává se rozumným, č. 1524. 3138. 3167. 4408. 6608. 8707, 9126.

9399. 10.569. Rozum jest osvěcován, poněvadž jest přijímatelem pravdy, č. 6222, 6608, 10.659. Rozum tou měrou bývá osvěcován, jak člověk pravdu v dobru od Pána přijímá, č. 3619. Rozum tak jest utvářen, jakými jsou pravdy z dobra, z nichž jest utvářen, č. 10.064. Rozumu dostává se světla s nebe, jako očím světla ze světa, č. 1524. 5114. 6608. 9128. Světlo nebeské od Pána ustavičně jest u člověka přítomno, avšak jen tou měrou vplývá, jakou měrou člověk trvá v pravdě z dobra, č. 4060. 4213.

(ll) Člověk, je-li nad smyslnost povznesen, přichází do světla lahodnějšího [lumen milius] a posléze do světla nebeského, č. 6313. 6315. 9407. Děje se skutečné povznesení do nebeského světla, když člověk povznáší se k rozumnosti, č. 3190. Jaké velké světlo jsem zpozoroval, když jsem byl odveden od světských představ, č. 1526. 6608.

(131)

Poněvadž nebeské světlo jest Božskou Pravdou, jest toto světlo zároveň Božskou Moudrostí a rozumností; proto býti vznesenu do světla nebeského značí totéž, jako býti v moudrost a rozumnost vznesenu a osvícenu; pročež světlo u andělů jest téhož stupně, jako jejich rozumnost a moudrost. Ježto nebeské světlo jest Božskou Moudrostí, jest každý ve světle nebe poznán, jaký jest; vnitro každého jednotlivce jeví se tam na jeho obličeji úplně tak, jaké jest, a ani nejmenší věc nezůstane skryta. Ti andělé, kteří jsou vnitřnější, jsou rádi tomu, že vše u nich jest zjevné, poněvadž nechtí nic jiného, než dobro. Jinak jest tomu u těch, kdož jsou pod nebem, a nechtí dobra; ti obávají se velice, aby nebyli spatřeni ve světle nebeském; a což divného, ti, kdož jsou v pekle, jeví se sobě navzájem jakožto lidé, avšak ve světle nebeském jeví se jakožto nestvůry s hrozným obličejem a hrozným tělem, každý úplně v podobě svého zla (mm). Podobně jeví se i člověk co do svého ducha, když naň andělé pohlížejí; je-li dobrý, jeví se jako krásný člověk, a to podle svého dobra; je-li zlý, jeví se jako netvor, ohyzdný podle svého zla. Z toho vysvítá, že ve světle nebeském vše vychází najevo; vychází najevo proto, poněvadž nebeským světlem jest Božská Pravda.

(mm) Ti, kdož jsou v peklech, jeví se v jejich svitu, kterýž podobá se záři řeřavého uhlí, jako lidé, avšak ve světle nebeském jeví se jako nestvůry, č. 4532. 4533. 4674. 5057. 5058. 6605. 6626.

(132)

Poněvadž Božská Pravda jest světlem v nebesích, svítí též všecky pravdy, buďtež kdekoliv, buď uvnitř andělů, buď mimo nich, buď uvnitř nebe, buď mimo ně. Avšak pravdy, které jsou mimo nebe, nesvítí tak, jako pravdy uvnitř nebe. Pravdy mimo nebe svítí mrazivě, jako světlo sněhu bez tepla, poněvadž svou podstatu zde nemají z dobra, jako pravdy uvnitř nebe; proto také zmizí ono chladné světlo, když naň dopadne světlo nebeské, a jestliže bylo zlo jeho základem, obrátí se v temnotu. Viděl jsem to několikráte, jakož i mnoho jiných pamětihodností pokud se týče svítících pravd, což zde pomíjím.

(133)

Nyní budiž pověděno něco o teple nebeském. Teplo nebeské svou podstatou jest láska; ta vychází od Pána, jakožto slunce, a že slunce jest Božská Láska v Pánu a z Pána, bylo v předchozím oddílu naznačeno. z toho vysvítá, že teplo nebeské jest právě tak duchovní, jako světlo nebeské, poněvadž jest téhož původu (nn). Jsou dvě věci, kteréž od Pána, jakožto slunce, vycházejí: Božská Pravda a Božské Dobro; Božská Pravda jeví se v nebi světlem, a Božské Dobro teplem; avšak Božská Pravda a Božské Dobro jsou tak spolu spojeny, že netvoři dvě věci, nýbrž jedinou; jsou však přece u andělů rozděleny; nebol jsou andělé, kteří přijímají více Božského Dobra než Božské Pravdy, a opět jsou tací, kteří přijímají více Božské Pravdy než Božského Dobra; ti, kdož přijímají více Božského Dobra, jsou v nebeském království Páně; ti, kdož více Božské Pravdy, jsou v duchovním království Páně. Nejdokonalejší andělé jsou ti, kdož obě stejnou měrou přijímají.

(nn) Jest dvojí původ [origines] tepla, a dvojí původ světla, a to ze slunce světa a ze slunce nebeského, č. 3338. 5215. 7324. Teplo z Pána, jakožto ze slunce, jest pocit na způsob lásky, č. 3636. 3643. Duchovní teplo svou podstatou jest tudíž láskou, č. 2146. 3338. 3339. 6314.

(134)

Teplo nebeské, tak jako světlo nebeské, jest všude jinaké; jiné v nebeském království a jiné v duchovním království, ba také jest různé v každé tamní společnosti, kterýžto rozdíl není pouze co do stupně, nýbrž i co do jakosti; silnější a čistší jest v nebeském království Páně, poněvadž tam andělé přijímají více Božského Dobra; méně silné a čisté jest v duchovním království Páně, protože zde andělé přijímají více Božskou Pravdu; rovněž i v každé společnosti nebeské jest podle způsobu přijímání různé. V pekle jest také teplo, ale nečisté (oo). Teplem v nebi jest to, co rozumí se svatým a nebeským ohněm, a teplem v pekle to, co rozumí se nečistým a pekelným ohněm, oběma pak rozumí se láska, a to nebeským ohněm láska k Pánu a láska k bližnímu, jakož i každá náklonnost, která těmto druhům lásky přísluší; pekelným ohněm naopak zase rozumí se sobectví a láska ke světu, jakož i každý chtíč, jenž přísluší těmto druhům lásky (x). To, že láska jest teplem duchovního původu, jeví se v rozohnění se člověka podle jeho lásky; neboť člověk rozohňuje a rozehřívá se podle její velikosti a jakosti, a její žár se jeví, když se proti ní bojuje; odtud tedy to pochází, že obyčejně se říkává: Býti rozpálen, rozehřát, vzplanout, vřítí, rozohnit se, když jest řeč o hnutích mysli, příslušejících dobré lásce, a o chtíčích, příslušejících zlé lásce.

(oo) V peklech jest teplo, ale nečisté, č. 1773. 2757. 3340; a zápach z něho jako na světě zápach z hnoje a výkalů, v nejhorších pak peklech jako zápach mrtvolný, č. 814. 815. 817. 943. 944. 5394.

(x) Viz druhou poznámku ke článku 118.

(135)

Láska, vycházející z Pána, jakožto slunce, jest v nebi pociťována jako teplo proto, poněvadž vnitro andělů jest v lásce z Božského Dobra, od Pána pocházejícího, a proto zevniternost, jež se tím zahřívá, jest v teple; podle toho, co právě bylo řečeno, v nebi teplo a láska tak velice navzájem si odpovídají, že tam každý jest v takovém stupni tepla, v jakém jest stupni lásky. Z tepla světa nevniká naprosto nic do nebe, poněvadž teplo to jest hrubšího druhu, jest přírodní a nikoliv duchovní. Jinak tomu však jest u lidí, poněvadž lidé jsou právě tak v duchovním světě, jako ve světě přírodním. Lidé co do svého ducha rozehřívají se úplně přiměřeně své lásce, co do svého těla však z obojího, a to jak teplem svého ducha, tak i teplem světa; ono vplývá do tohoto, ježto spolu souvztaží. Jakého druhu jest souvztažnost mezi oběma těmito druhy tepla, lze viděti na zvířatech, že totiž jejich pudy [amores], z nichž nejmocnějším jest pud k plození jejich plemen, objevují se a působí vždy podle přítomnosti a proudění tepla ze slunce světa, kteréžto teplo dostavuje se pouze v době jarní a letní. Velice se mýlí ti, kdož se domnívají, že vlivem tepla světa probouzejí se pudy; neboť to, co jest přírodní, nemá naprosto nijakého vlivu na to, co jest duchovní, nýbrž duchovnost má vliv na přírodnost, tento vliv jest podle božského řádu, onen však čelí božskému řádu (pp).

(pp) Jest duchovní vliv a nikoliv fyzický, a tudíž vliv z duchovního světa ve svět přírodní a nikoliv ze světa přírodního v duchovní, č. 3219. 5119. 5259. 5427. 5428. 5477. 6322. 9110. 9111.

(136)

Andělé tak jako lidé mají rozum a vůli; život jejich rozumu jest účinkem nebeského světla, protože nebeské světlo jest Božskou Pravdou a tudíž Božskou Moudrostí, a život jejich vůle jest účinkem nebeského tepla, protože nebeské teplo jest Božským Dobrem a tudíž Božskou Láskou; nejvlastnější život andělů pochází z tepla, nikoliv však ze světla, kromě jestliže teplo jest v něm přítomno; že život z tepla pochází, jest samozřejmo, neboť odstraníme-li teplo, zaniká i život; právě tak jest tomu s věrou bez lásky, anebo s pravdou bez dobra; nebol pravda, jež nazývá se pravdou víry, jest světlem, a dobro, kteréž nazývá se dobrem lásky, jest teplem (qq). To ještě zřetelněji vysvítá z tepla a světla světa, jež odpovídají teplu a světlu nebeskému; teplem světa, je-li spojeno se světlem, žije a kvete vše, co jest na Zemi, a ono spojeno jest za doby jarní a letní; naopak zase světlem, je-li od tepla odtrženo, neoživí a nekvete nic, nýbrž ztuhne a zmírá vše; světlo a teplo nejsou spolu spojeny za doby zimní, kdy sice světlo zůstává, avšak teplo chybí. Pro onu souvztažnost slove nebe rájem, ježto v něm jest spojena pravda s dobrem, čili láska s věrou, tak jako za jarního počasí na Zemi světlo s teplem. Z toho vysvítá ještě zřetelněji pravda, o níž byla řeč výše v oddílu 13. až 19., že totiž Božstvím Páně v nebi jest láska k Němu a účinná láska k bližnímu.

(qq) Pravdy bez dobra nejsou samy sebou pravdami, nemajíce života; neboč všechen život pravdy jest z dobra, č. 9603. Jsou tedy jako tělo bez duše, č. 3180, 9454. Pravd bez dobra Pán nepřijímá, č. 4368. Jaká jest pravda bez dobra, jaká tedy víra bez lásky, jaká pravda z dobra a jaká víra z lásky pocházející, v. 1949. 1950. 1951. 1964. 5830. 5951. Jest jedno a totéž, říká-li se pravda anebo víra, a rovněž i dobro anebo láska, protože pravda jest věcí viry a dobro věcí lásky, č. 2839. 4353. 4997. 7178. 7623. 7624. 10.367.

(137)

U Jana se praví: »Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo: Všecky věci skrze ně učiněny Jsou, a bez nebo něho nic není učiněno, což učiněno jest. U něm život byl, a život byl světlo lidí. Na světě byla svět skrze Něho učiněn jest. A Slovo tělem učiněno jest, a přebývalo mezi námi, a viděli jsme slávu jeho«, I: 1. 3. 4. 10. 14. Jest zřejmo, že Slovem rozumí se tu Pán, neboť se praví, že Slovo tělem učiněno jest; není však dosud známo, co v užším slova smyslu Slovem se rozumí, a proto budiž to pověděno: Slovo jest zde Božská Pravda, která jest v Pánu a z Pána (rr), pročež sluje i světlem; a že světlo jest Božskou Pravdou, bylo v předchozí části tohoto oddílu ukázáno. Nyní budiž vysvětleno, že Božskou Pravdou vše bylo učiněno a stvořeno. V nebi veškerá moc náleží Božské Pravdě a bez Božské Pravdy není moci nijaké (ss); všichni andělé bývají podle Božské Pravdy nazýváni mocemi a také jsou tou měrou mocemi, jak ji přijímají, čili jak jsou jejími přijímajícími schránami; jí mají moc nad pekly a nade všemi, kdož se protiví; tisíc nepřátel nesnese tam jediného paprsku nebeského světla, kteréž jsou Božskou Pravdou. Poněvadž andělé jsou anděly tím, že přijímají Božskou Pravdu, důsledkem toho jest, že celé nebe není z ničeho jiného, neboť nebe sestává z andělů. To, že tak veliká moc skrývá se v Božské Pravdě, nemohou uvěřiti ti, kdož o pravdě nemají jiné představy, nežli jako o nějaké myšlence nebo řeči, kteréž samy v sobě nemají nijaké moci, kromě té, že snad jiní z poslušnosti jimi se řídí; ale v Božské Pravdě sama sebou skrývá se moc, a to taková moc, že jí stvořeno bylo nebe a svět se vším tím, co v nich jest. Že takováto moc v Božské Pravdě jest obsažena, lze objasniti dvěma přirovnáními, totiž mocí pravdy a dobra ve člověku, a mocí světla a tepla, pocházejícího ze slunce světa. Mocí pravdy a dobra ve člověku; Cokoliv člověk činí, činí z rozumu a vůle, z vůle činí tak pomocí dobra, a z rozumu pomocí pravdy; neboť všecko, co jest ve vůli, vztahuje se k dobru, a vše, co jest v rozumu, vztahuje se ku pravdě (tt); jimi uvádí člověk do pohybu celé své tělo a v něm tisíceré věci jsou dobrovolné poslušny pokynu a rozkazu, z čehož vysvítá, že celé tělo jest utvořeno, aby sloužilo dobru a pravdě, a tudíž utvořeno jest z dobra a pravdy. - Mocí tepla a světla ze slunce tohoto světa: Všecky věci, kteréž na světě rostou, jako stromy, osení, květiny, traviny, plody a semena nevznikají ničím jiným, nežli teplem a světlem slunečním, z čehož vysvítá, jaká tvůrčí síla v nich se skrývá. Jak mnohem větší jest to však síla, skrývající se v božském světle, jež jest Božskou Pravdou, a v božském teple, jež jest Božským Dobrem, z nichž vzniklo nebe a tudíž i svět, neboť pomocí nebe vzniká svět, jakž v předcházejícím bylo ukázáno. Z toho vysvítá, jak nutno rozuměti tomu, že Slovem učiněno bylo vše a bez něho nic učiněno nebylo, což učiněno jest, totiž Božskou Pravdou od Pána pocházející (uu). Odtud to také jest, že v knize stvoření [Genesis] mluví se o světle, a teprve v dalším jest řeč o tom, co povstalo ze světla, 1. Mojž. I: 3. 4. Odtud to také jest, že všecko ve vesmíru, a to jak v nebi, tak na světě, vztahuje se k dobru a ku pravdě, a k jejich spojení, aby vůbec něčím se mohlo státi (viz výše č. 107.)

(rr) Slovo ve Slově [Božím] značí mnohé věci, zejména řeč, úvahy mysli, vše, co skutečné existuje, tedy cokoliv, a v nejvyšším smyslu Božskou Pravdu a Pána, č. 9987. Slovo značí Božskou Pravdu, č. 2803. 2884. 4692. 5075. 5272. 7830. 9987. Slovo značí Pána, č. 2533. 2859.

(ss) Od Pána vycházející Božská Pravda jest to, co má všelikou moc, č. 6948. 8200. Všecka moc v nebi náleží pravdě z dobra, č. 3091. 3563. 6344. 6413. 8304. 9643. 10.019. 10.182.

Andělé slují mocemi, a také jsou mocemi na základě přijímání Božské Pravdy od Pána, č. 9639. Andělé jsou přijímateli pravdy od Pána a tudíž ve Slově [Božím] tu i tam slují bohové, č. 4295. 4402. 8301. 8192. 9398.

(tt) Rozum jest přijímatelem pravdy a vůle přijímatelem dobra, č. 3623. 6125. 7503. 9300. 9930. Tudíž vše, co jest v rozumu, vztahuje se i ke pravdám, nechť jsou to pravdy skutečné, anebo nechť jsou člověkem pouze za pravdy pokládané, a vše, co jest ve vůli, podobné vztahuje se k dobru, č. 803. 10.122.

(uu) Od Pána vycházející Božská Pravda jest jedinou skutečností [reale], č. 6880. 7004. 8200. Božskou Pravdou vše učiněno a stvořeno jest, č. 2803. 2884. 5272. 7835.

(139)

Jest třeba věděti, že Božské Dobro a Božská Pravda, kteréž jsou od Pána, jakožto slunce nebeského, nejsou v Pánu, nýbrž od Pána [vycházejí]; v Pánu jest pouze Božská Láska, kteráž jest bytím [Esse], z něhož Božské Dobro a Božská Pravda trvají [existunt]; trváním [existere] z bytí rozumí se vycházení. Lze to učiniti zřetelné přirovnáním se sluncem světa; teplo a světlo, kteréž jsou na světě, nejsou ve slunci, nýbrž vycházejí ze slunce; ve slunci jest pouze oheň, a teplo a světlo existuje a vychází ze slunce.

(140)

Poněvadž Pán jakožto slunce jest Božská Láska, a Božská Láska jest vlastním Božským Dobrem, proto Božství, z Něho vycházející, jež jest vlastním Božstvím v nebi, za účelem rozdílu zove se Božskou Pravdou, ačkoliv jest Božským Dobrem, sjednoceným s Božskou Pravdou. Tato Božská Pravda jest to, co nazývá se svatostí, vycházející z Něho.

 

 

(18)

O čtyřech hlavních stranách v nebi.

(141)

V nebi tak jako na světě jsou čtyři hlavní strany světa: Východ, poledne, západ a půlnoc, jež tu i tam určeny jsou svým sluncem, v nebi sluncem nebeským, jímž jest Pán, na světě Sluncem světa; avšak přece jen mezi nimi jsou některé rozdíly. Prvý rozdíl jest ten, že na světě nazývá se polednem to místo, kde jest Slunce, když jest nejvýše nad zemí, půlnocí místo, kde v protilehlém bodě stojí pod zemí, východem, kde za doby rovnodennosti vychází, a západem, kdež v týž čas zachází; tím způsobem určují se na světě podle poledne čtyři hlavní strany. V nebi naopak východem se nazývá to, kde Pán, jakožto slunce se zjevuje, na protější straně jest západ, po pravé straně v nebi jest poledne a po levé jest v něm půlnoc, a to při každém obratu obličeje a těla nebešťanů; takto všecky strany v nebi určovány jsou východem. Východem slove to místo, kde Pán jakožto slunce se zjevuje, což důvod svůj má v tom, že veškerý původ [origo] života jest od Něho, jakožto slunce; a skutečně, jakou měrou andělé teplo a světlo, či lásku a rozumnost od Něho přijímají, tou měrou se říká, že Pán u nich vychází; proto také Pán ve Slově [Božím] zove se východem [Oriens] (xx).

(xx) Pán v nejvyšším smyslu jest východem, poněvadž jest sluncem nebeským, kteréž vždy jest na východě, nikdy však na západě, č. 101. 5097. 9668.

(142)

Druhý rozdíl jest ten, že andělé mají východ vždy před obličejem, vzadu západ, po pravici poledne a po levici půlnoc; poněvadž však toto na světě lze stěží pochopiti, ježto zde člověk obrací svůj obličej ke každé straně světové, budiž to objasněno. Celé nebe obrací se k Pánu, jakožto svému společnému středu, a tudíž obracejí se tam i všichni andělé; jest známo, že vše na Zemi směřuje ke společnému středu; směr v nebi liší se však od směru na světě tím, že v nebi obracejí se k společnému středu přední části, na světě však spodní části; toto směřování na Zemi zove se přitažlivosti čili gravitací. Vnitro andělů jest skutečně obráceno kupředu; a poněvadž vnitro projevuje se obličejem, jest to obličej, kterýž určuje hlavní strany (yy).

(yy) V nebi všichni k Pánu se obracejí, č. 9828. 10.130. 10.189. 10.219. Andělé však k Pánu se neobracejí, nýbrž Pán je k Sobě obrací, č. 10.189. Andělé nejsou přítomni u Pána, nýbrž Pán jest přítomen u andělů, č. 9415.

(143)

To, že andělé mají východ před svým obličejem při každém obratu svého obličeje a těla, může býti na světě tím méně pochopeno, protože člověk má před obličejem kteroukoliv stranu světovou podle toho, kam se obrátí, a proto budiž i to objasněno. Andělé obracejí a otáčejí, tak jako lidé, své obličeje a svá těla ke v5em stranám, ale přece jest východ ustanovičně před jejich očima; avšak obraty andělů nejsou takové, jako obraty lidí, nebol jsou jiného původu; zdají se sice býti stejné, avšak přece jen nejsou stejné; původem jich jest panující láska; z ní vzniká všecko určování [determinationes] u andělů a duchů; neboť - jak právě bylo řečeno - jejich vnitro jest skutečné obráceno k jejich společnému středu, a tudíž v nebi k Pánu, jakožto slunci; poněvadž jejich láska ustavičné jest před jich vnitrem a jejich obličej vytváří se z jejich vnitra (poněvadž jest jeho zevnější formou), proto i ta láska, která panuje, ustavičné jest před jejich obličejem; v nebesích jest to Pán, jakožto slunce, poněvadž On to jest, od Něhož oni mají lásku, (zz). A poněvadž Pán sám Svou láskou jest u andělů, On sám to činí, že Naň pohlížejí, nechá oni obracejí se kamkoliv. Věc tuto nelze zde blíže objasniti, avšak v dalších oddílech, zejména pak v těch, kdež bude mluveno o předobrazeních a zjevech, a o čase i prostoru v nebi, bude lze lépe tomu porozumět. To, že andělé mají Pána ustavičné před svým obličejem, zvěděl jsem na základě četných zkušenosti a bylo mi popřáno to pozorovati; nebol kdykoliv jsem obcoval s anděly, byla před mým obličejem i přítomnost Páně, kterýž, byl nebyl viditelný, přece jen vnímatelný jest ve světle; že jest tomu tak, dosvědčili i andělé častěji. Ježto Pán ustavičné jest před obličejem andělů, proto se na světě říkává, že dlužno míti Boha před očima a před obličejem, a Naň pohlížeti, a že ti Naň patří, kdož v Něho věří a Jeho milují; že člověk takto se vyjadřuje, má svou příčinu v duchovním světě, neboť lidská řeč má odtamtud mnohé rčení, ačkoliv člověk neví, že to odtamtud pochází.

(zz) Všichni v duchovním světě ustavičné obracejí se ke své lásce a strany světové tam počínají se od obličeje a jsou jím určovány; č. 10.130. 10.189. 10.420. 10.702. Obličej jest tak utvářen, že odpovídá vnitru, č. 4791 až 4805. 5695. Tudíž vnitro vyzařuje z obličeje, č. 3527. 4066. 4796. Obličej andělů tvoří jednotu s jejich vnitrem, č. 4796. 4797. 4799. 5695. 8250. O vlivu vnitra na obličej a jeho svaly, č. 3631. 4800.

(144)

Toto obracení se k Pánu náleží mezi nejpodivuhodnější zjevy nebes; neboť tam mohou býti mnozí na tomtéž místě, a každý může svůj obličej a své tělo obrátiti ve zcela jinou stranu, nežli druhý, a přece všichni vidí Pána před sebou, a každý má po své pravici poledne, po své levici půlnoc a za sebou západ. K podivuhodným věcem náleží to, že ačkoliv každý pohled andělů směřuje k východu, přece mají výhled i na ostatní tři strany světa; výhled tento mají ze svého vnitřního zření, kteréž jest zřením myšlenkovým. K podivuhodným věcem náleží i to, že v nebi není naprosto nikomu dovoleno státi za zády jiného a hleděti na jeho zátylí, v kterémžto případě vliv dobra a pravdy, od Pána pocházející, se ruší.

(145)

Andělé vidí jinak Pána a Pán vidí jinak anděly; andělé vidí Pána očima, Pán však vidí anděly v čele; v čele proto, poněvadž čelo odpovídá lásce a Pán láskou vplývá v jejich vůli a činí, že lze Ho viděti rozumem, jemuž odpovídají oči (aaa).

(aaa) Čelo souvztaží s nebeskou láskou a proto čelo ve Slově Božím značí tuto láska, č. 9936. Oko souvztaží s rozumem, poněvadž rozum jest vnitřní zření, č. 2701. 4410. 4526. 9051. 10.569. Proto zvednout oči a viděti, značí rozuměti, chápati a pozorovati, č. 2789. 2829. 3198. 3202. 4083. 4086. 4339. 5684.

(146)

Avšak i hlavní strany v těch nebesích, z nichž sestává nebeské království Páně, liší se od hlavních stran těch nebes, jež tvoří Jeho duchovní království, a to proto, poněvadž Pán jeví se andělům, kteří jsou v Jeho nebeském království, jako Slunce, těm však, kteří jsou v Jeho duchovním království, jako Měsíc, a východ jest tam, kde Pán se zjevuje; odlehlost mezi sluncem a měsícem měří tam třicet stupňů, a proto jest i táž mezi hlavními stranami. O tom, že nebe rozděleno jest ve dvě království, jež zovou se nebeským a duchovním královstvím, viz v dotyčném oddílu č. 20. až 28; a že Pán v nebeském království jeví se jako slunce a v duchovním království jako měsíc, č. 118; tím však hlavní strany nebes nestávají se neurčitými, poněvadž duchovní andělé nevystupují k andělům nebeským, aniž tito mohou k ním sestoupit; viz výše č. 35.

(147)

Z toho vysvítá, jakého druhu jest přítomnost Páně v nebesích, že totiž On jest všude, a u každého v dobru a pravdě, jež od Něho vycházejí; že tedy, jak výše v č. 12. bylo řečeno, jest ve Svém u andělů; poznávání přítomnosti Páně děje se v jejich vnitru, a podle vnitra vidí oči, a tudíž andělé vidí Ho zevně sebe samých, což jest pokračování [continuum]; z toho lze souditi, jak nutno rozuměti tomu, že Pán jest v nich a oni v Pánu, podle slov Páně: »Zůstaňtež ve mně a já ve vás«, Jan XV: 4. »Kdož jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm«, Jan VI: 56; tělo Páně značí Božské Dobro a krev Božskou Pravdu (bbb).

(bbb) Tělo Páně ve Slově [Božím] značí Jeho Božské Člověčenství a Božské Dobro Jeho Lásky, č. 3813. 7850. 9127. 10.283. A krev Páně značí Božskou Pravdu a svatost víry, č. 4735. 4978. 7317. 7326. 7846. 7850. 7877. 9127. 9393. 10.026. 10.033. 10.152. 10.204.

(148)

Všichni v nebesích bydlí odloučeně od sebe podle stran nebeských; k východu a západu bydlí ti, kdož jsou v dobru lásky, k východu ti, kdož ji jasně vyciťují, k západu ti, kdož ji nejasně vyciťují; k poledni a k půlnoci bydlí ti, kdož jsou v moudrosti z dobra lásky, k poledni ti, kdož jsou v jasném světle moudrosti, k půlnoci ti, kdož jsou v nejasném světle moudrosti. Andělé v duchovním království Páně bydlí právě tak, jako andělé v Jeho království nebeském, rozdíl jest pouze podle dobra lásky a světla pravdy, z dobra pocházející; neboť láskou v království nebeském jest láska k Pánu, a světlem pravdy z Něho jest moudrost; v duchovním království však jest láska k bližnímu, jež zve se účinnou láskou a světlem pravdy z ní jest rozumnost, kteráž zve se též věrou; viz o tom výše č. 23. Andělé také různí se podle hlavních stran, neboť hlavní strany v tom i v onom království jsou od sebe o třicet stupňů odchýleny, jakž to právě v č. 146, bylo pověděno.

(149)

Právě tak bydlí andělé pospolu v každé společnosti nebeské; k východu bydlí tam ti, kdož jsou ve vyšším stupni lásky k Bohu a lásky k bližnímu, k západu ti, kdož jsou v nižším stupni; k jihu ti, kdož jsou ve větším světle moudrostí a rozumnosti, k severu ti, kdož jsou ve slabším světle. Že bydlí tak odděleně, poněvadž společnost představuje nebe a jest také nebem v menší podobě, viz výše v č. 51. až 58. Podobně děje se při jejich shromážděních. V tomto pořádku jsou umístěni vzhledem k formě nebeské, podle níž každý zná svoje místo. Pán také o to se postaral, aby v každé společnosti byli zastoupeni andělé všelikého druhu, a to proto, aby nebe co do formy bylo všude stejné; přece však uspořádání celého nebe liší se od uspořádání jediné společnosti tak, jako celek od části; nebol společnosti, které jsou k východu, jsou vznešenější než společnosti, které jsou k západu, a společnosti k poledni jsou vznešenější než společnosti k půlnoci.

(150)

Z toho plyne, že hlavní strany nebeské označují to, co vyskytuje se u těch, kdož v nich sídlí, totiž východ značí lásku a její dobro v jasném vyciťování, západ značí totéž při nejasném vyciťování, poledne značí moudrost a rozumnost v jasném světle, půlnoc značí totéž v nejasném světle. A poněvadž těmito stranami označují se tyto věci, jest jimi označováno totéž i ve vnitřním čili duchovním smyslu Slova [Božího] (ccc), neboť vnitřní čili duchovní smysl Slova [Božího] jest úplně podle toho, co jest v nebi.

(ccc) Východ ve Slově [Božím] značí lásku ve zřetelném jejím vyciťování, č. 1250. 3708. Západ, lásku v temném jejím vyciťování, č. 3708. 9653. Jih, stav světla, čili moudrost a rozumnost, č. 1458. 3708. 5672 a sever tento stav v zatmění, č. 3708.

(151)

Opak jest u těch, kdož jsou v peklech; ti, kdož tam jsou, nepohlížejí na Pána, jakožto slunce nebo měsíc, nýbrž pohlížejí opačným směrem od Pána, na ono úplné tmavé těleso, kteréž jest místo slunce světa, a na ono zatmělé těleso, které jest místo pozemského měsíce; ti, kdož slují zlými anděly [genii] pohlížejí k onomu úplné tmavému tělesu, kteréž jest místo slunce světa, a ti, kdož slují duchové, pohlížejí k onomu tělesu zatmělému, které jest místo pozemského měsíce (ddd); o tom, že slunce světa a měsíc pozemský neukazují se v duchovním světě, nýbrž místo onoho slunce cosi úplně tmavého na opačné straně nebeského slunce, a místo onoho měsíce cosi zatmělého, jež jest proti měsíci nebeskému, viz výše č. 122; podle toho též jejich hlavní strany jsou opakem hlavních stran v nebesích; východ pro ně jest tam, kde jest onen zatemnělý a onen temný předmět; západ jest pro ně tam, kde jest slunce nebeské; poledne mají po své pravici a půlnoc po své levici, a to rovněž při každém obratu svého těla. Jinak ani býti nemůže z té příčiny, ježto každé směřování jejich vnitra a tudíž i veškeré určování tam se obrací a tam se snaží; o tom, že směřování vnitra a tudíž i skutečné určování všechněch jednotlivců ve druhém životě jest v poměru k jejich lásce, viz č. 143; láskou těch, kdož jsou v peklech, jest sebeláska a láska ke světu, a tyto druhy lásky jsou tím, co jest označováno Sluncem světa a pozemským Měsícem; viz č. 122; a tyto druhy lásky jsou opakem lásky k Pánu a lásky k bližnímu (eee); odtud pochází, že tací obracejí se od Pána směrem k oněm tmavým předmětům. I ti, kdož jsou v peklech, bydlí tam podle svých hlavních stran; ti, kdož trvají ve zlu ze sebelásky, bydlí tam od jejich východu k jich západu; ti, kdož trvají v nepravdě zla, bydlí od jejich poledne až k jejich půlnoci. O tom však více později, až bude řeč o peklech.

 

(ddd) Kdož jsou a jací jsou ti, kteří slují zlí andělé [genii], a kdož jsou a jací jsou ti, kdož slují duchové, č. 947. 5035. 5977. 8593. 8622. 8625.

(eee) Ti, kdož trvají v sebelásce a lásce ke světu, odvracejí se od Pána, č. 10.130. 10.189. 10.420. 10.702. Láska k Pánu a účinná láska k bližnímu tvoří nebe, avšak sebeláska a láska ke světu peklo, poněvadž jsou protilehlé, č. 2041. 3610. 4225. 4776. 6210. 7366. 7369. 7490. 8232. 8678. 10.455. 10.741 až 10.745.

(152)

Přijde-li zlý duch mezi dobré, nastane tím obyčejně ve hlavních stranách takový zmatek, že dobří stěží poznávají, kde jest jejich východ; což jsem sám několikráte zakusil a pak slyšel o tom od duchů, kteří si na to stěžovali.

(153)

Zlí duchové někdy objevují se, jsouce obrácení ke hlavním stranám nebeským, a mají pak rozumnost a chápání pravdy, avšak nijakou náklonnost k dobru; jakmile tudíž obrátí se zase ke svým hlavním stranám, pozbývají opětné rozumnosti a chápání pravdy a říkají, že pravdy, které slyšeli a které pochopili, nejsou pravdivé, nýbrž nepravdivé. Byl jsem o této proměně poučen v tom smyslu, že u zlých může sice býti takto proměněna rozumovost [intellectuale], nikoliv však chtění [voluntarium]; a že Pán zařídil to takto za tím účelem, aby každý mohl pravdy viděti a uznat, že však nikdo jich nepřijímá, dokud není v dobru, ježto tím, co přijímá pravdu, jest dobro, naprosto však není jím zlo. Byl jsem též poučen, že jest tomu tak i u člověka, a to proto, aby mohl býti pravdami polepšen, že však nemůže býti polepšen dále, nežli jak dalece trvá v dobru; proto tedy člověk podobné může býti k Pánu obrácen; je-li však podle svého života ve zlu, odvrací se ihned od Pána, a utvrzuje se v nepravdě svého zla proti pravdám, kteréž byl pochopil a spatřil; a to stává se, když sám v sobě podle svého vnitra myslí.

 

 

(19)

O proměnách stavů andělů v nebi.

(154)

Změnami stavů andělů rozumějí se jejich změny vzhledem k lásce a k víře, a tudíž k moudrostí a rozumnosti, a proto i k jejich stavu života. Výrazu »stavy« užívá se o životě i o tom, co k životu náleží; a ježto andělský život jest životem lásky a víry, a tudíž moudrostí a rozumnosti, užívá se výrazu »stavy« i o těchto druhých věcech, i zovou se stavy lásky a víry, jakož i stavy moudrosti a rozumnosti. Jak tyto stavy u andělů se mění, budiž nyní pověděno.

(155)

Andělé nejsou ustavičné v tomtéž stavu pokud se týče lásky a proto také ne v tomtéž stavu, pokud se týče moudrosti, ježto všecku moudrost mají z lásky a podle jakosti lásky; někdy jsou ve stavu vroucné lásky, někdy ve stavu lásky méně vroucné; postupné jí ubývá od jejího nejvyššího stupně až ke stupni nejnižšímu. Jsou-li v nejvyšším stupni lásky, jsou i ve světle a teple svého života, čili ve své jasnosti a příjemnosti; jsou-li však v nejnižším stupni, jsou ve stínu a mrazu, čili ve své temnotě a nepříjemnosti. A z nejnižšího stavu vracejí se opět k prvému stavu a tak dále. Tyto změny se střídají, a to co nejrozmanitěji. Stavy tyto jdou za sebou jako změny stavu světla a stínu, tepla a zimy, anebo jako jitro, poledne, večer a noc každého dne na světě, s ustavičnou rozmanitostí průběhem roku. Stavy ty jsou i souvztažné, jitro jest souvztažné se stavem jich lásky v jasnosti, poledne se stavem jich moudrosti v jasnosti, večer se stavem jich moudrosti za temnosti, a noc se stavem bez lásky a bez moudrosti. Jest však třeba věděti, že není nijaké souvztažnosti noci se stavy života těch, kdož jsou v nebi. U nich jest souvztažnost rozednívání, jakéž jest před jitrem; Souvztažnost noci jest s těmi, kdož jsou v pekle (fff). Tato souvztažnost jest příčinou, že ve Slově [Božím] vůbec den a rok značí životní stavy; teplo a světlo značí lásku a moudrost; jitro prvý a nejvyšší stupeň lásky; poledne moudrost v jejím světle, večer moudrost v jejím stínu; svítání temnotu, předcházející jitro; noc značí však úplný nedostatek lásky a moudrosti (ggg).

(fff) V nebi není stavu, kterýž by odpovídal noci, nýbrž jen šeru, předcházejícímu jitro, č. 6110. Šero jest středním stavem mezi posledním a prvním, č. 10.134.

(ggg) Střídání se stavů osvícení a vnímání v nebi jest v témž poměru, jako denní časy na světě, č. 5672. 5962. 6310. 8426. 9213. 10.605. Den a rok ve Slově [Božím] značí všecky stavy vůbec, č. 23. 487. 488. 493. 893. 2788. 3462. 4850. 10.656. Jitro značí počátek nového stavu a stav lásky, č. 7216. 8426. 8427. 10.114. 10.134. Večer značí stav ubývání světla a lásky, č. 10.134. 10.135. Noc značí stav úplného nedostatku lásky a víry, č. 221. 709. 2353. 6000. 6110. 7870. 7947.

(156)

Se stavem vnitra, kteréž jest oblastí lásky a moudrosti andělů, mění se i stavy nejrozmanitějších věcí zevnějších, jež jeví se jejich očím; neboť věci, které jsou zevně andělů, jeví se podle toho, co děje se ve vnitru andělů. O tom, které jsou to věci a jaké jsou, promluveno bude v dalších oddílech, v nichž bude řeč o předobrazeních a zjevech v nebi.

(157)

Každý anděl podléhá takovýmto změnám a prožívá je, a rovněž i každá společnost jako celek, avšak každý z nich vždy jiným způsobem nežli druhý, a to proto, ježto láskou a moudrostí liší se od sebe; neboť ti, kdož jsou ve středu, jsou v dokonalejším stavu nežli ti, kdož jsou kolem nich až ke hranicím (viz výše č. 23, 128.) Popisovat tyto rozdíly bylo by však velmi zdlouhavé, neboť každý zakouší změny podle jakosti své lásky a své víry; proto také někdo jest ve svém jasu a příjemnosti, zatím kdy druhý jest ve své temnotě a nepříjemnosti, a to současně i v jedné a téže společnosti, a rovněž v jedné společnosti jinak, než ve společnosti druhé, a ve společnostech království nebeského jinak, nežli ve společnostech království duchovního. Rozmanité měnění se jejich stavů jest v celku takové, jako změna stavu dne v jednotlivých pásmech na Zemi; neboť zde jsou tací lidé, kteří mají jitro, zatím kdy jiní mají večer, a rovněž i tací, kteří mají teplo, zatím kdy jiní mají zimu a obráceně.

(158)

Byl jsem s nebe poučen, proč jsou tam takové změny stavů. Andělé pravili, že jest několik příčin. Prvá příčina jest ta, že příjemnost života a nebe, kteráž jim plyne z lásky a moudrosti, od Pána pocházejících, ponenáhlu pozbyla by své ceny, kdyby v ní žili nepřetržitě, jakž se to stává těm, kdož jsou neustále beze změny v radostech a slastech. Druhá příčina jest, že andělé právě tak, jako lidé, mají vlastní své proprium, jež jest milováním sebe sama, a že všichni, kdož jsou v nebi, jsou od svého propria oddalováni, a jakou měrou jsou od něho oddalováni, takovou měrou jsou v lásce a moudrosti; jakou však měrou nejsou oddalováni, takovou měrou trvají v lásce k sobě samým. A protože každý miluje své proprium a jest od něho uchvacován (hhh), proto stav jejich se mění a nastávají změny, jež jdou postupně za sebou. Třetí příčina jest, že andělé bývají takto zdokonalováni, poněvadž tím si zvykají udržovati se v lásce k Bohu a zdržovati se lásky k sobě; a konečně i proto, ježto střídáním příjemnosti a nepříjemnosti, stává se chápavost a vyciťování dobra jemnější (iii). K tomu andělé dodali, že Pán není příčinou změn jejich stavů, ježto Pán, jakožto slunce, neustále vplývá teplem a světlem, to jest láskou a moudrostí, - nýbrž že příčina toho spočívá v nich samotných, ježto milují své proprium, kteréž ustavičné je uchvacuje. Bylo mi to objasněno přirovnáním ke Slunci světa, že totiž v něm samotném netkví příčina změn tepla a studena, světla a stínu během roku a během dne, poněvadž ono stojí nepohnuté, nýbrž že příčina toho jest v Zemi.

(hhh) Proprium člověka jest sebe samého milovati, č. 694. 731. 4317. 5660. Proprium musí býti odloučeno, aby Pán mohl býti přítomen, č. 1023. 1044. Skutečně jest odloučeno, když někdo v dobru jest udržován Pánem, č. 9334. 9335. 9336. 9445. 9452. 9453. 9454. 9938.

(iii) Andělé věčně jsou zdokonalováni, č. 4803. 6648. V nebesích není stavu, který jinému byl by úplné podoben, a tudíž existuje nepřetržité zdokonalování, č. 10.200.

(159)

Bylo mi také ukázáno, jak Pán, jakožto slunce, jeví se andělům v království nebeském v jejich prvém stavu, jak v jejich druhém a jak v jejich třetím stavu. Viděl jsem Pána jakožto slunce přirudlé a zářící s takovou skvělostí, že nelze toho popsati; bylo mi řečeno, že Pán ukazuje se jako takové slunce andělům v jejich prvém stavu; pak bylo viděti kolem slunce velký temný pás, jímž prvotní rudost a třpyt, kterýmiž tak oslnivé zářilo, počaly slábnouti; bylo mi řečeno, že slunce takto se jim ukazuje ve druhém stavu. Po té bylo viděti, jak pás ztemněl ještě více, čímž slunce jevilo se býti méně rudé a tak postupně dále, až posléze bylo jako běloskvoucí; bylo řečeno, že takto jeví se jim slunce ve třetím stavu. Poté bylo viděti tento běloskvoucí jas postupovat vlevo k měsíci nebeskému, k jehož světlu pak se připojil; tím zazářil měsíc nadmíru; bylo řečeno, že jest to čtvrtý stav těch, kdož jsou v království nebeském, a prvý stav těch, kdož jsou v království duchovním, a tak střídaly se změny stavů v obou královstvích, ne však v celém království najednou, nýbrž v jedné společnosti po druhé. Tyto změny nejsou pevně stanoveny, nýbrž dostavují se dříve či později, aniž by o tom andělé věděli. Dále andělé pravili, že slunce samo se nemění, aniž že tak postupuje, nýbrž že jeví se takové podle znenáhla postupujících jejich stavů, ježto Pán zjevuje se každému podle jakosti jeho stavu, a tudíž jako rudě zářící, jsou-li v lásce vroucně, méně rudě zářící a posléze běloskvoucí, jestliže lásky ubývá; a jakost jejich stavu jest předobrazem temným pásem, kterýž byl příčinou oné zdánlivé změny plamene a světla slunečního.

(160)

Jsou-li andělé ve stavu posledním, kterýž nastává, když ocitnou se ve svém propriu, stávají se sklíčenými; hovořil jsem s nimi, když byli v tomto stavu a postřehl jsem jejich sklíčenost; oni však pravili, že doufají v brzku opět se dostati do předešlého stavu, a tak zase do nebe; neboť nebem jim jest, jsou-li oddalováni od svého propria.

(161)

Rovněž i v peklech jsou změny stavů, o čemž však později, až bude promluveno o pekle.

 

 

(20)

O čase v nebi.

(162)

Ačkoliv v nebi tak jako na Zemi stále se vše mění a pokračuje, přece jen andělé nemají ani pojmu, ani představy o čase a prostoru, a to tak, že dokonce ani nevědí, co jest čas a co prostor. O čase v nebi budiž nyní zde promluveno, o prostoru pak v oddílu dalším.

(163)

Andělé nevědí, co jest čas, ačkoliv vše u nich postupně pokračuje, jako na světě, a to tak, že není v tom rozdílu. To má svůj původ v tom, že v nebi nejsou ani léta, ani dny, nýbrž změny stavů; a tam, kde jsou léta a dny, jsou i časy, ale tam, kdež jsou změny stavů, jsou stavy.

(164)

Na světě jsou časy proto, poněvadž Slunce zde zdánlivě postupuje od stupně ke stupni a jest příčinou časů, zvaných ročními počasími; a kromě toho kolem Země [zdánlivě] obíhá a tvoří časy, kteréž zovou se denním časem, a tyto i ony přesně po sobě se střídají. Ale jinak tomu jest se sluncem v nebi, kteréž nevytvořuje zde znenáhlým postupováním a otáčením se léta a dny, nýbrž zdánlivě jen vytvořuje změny stavů, a ani ty ne v určitém střídání se, jakž to bylo pověděno v oddílu předchozím. Z toho vyplývá, že andělé nemohou míti nějaké představy o čase, nýbrž místo něho mají představu o stavu; co stavem jest, viz výše č. 154.

(165)

Poněvadž andělé nemají nijaké představy, která by tak jako u lidi na světě pocházela z času, proto také nemají nijaké představy o čase a o jeho vymezeních; o vymezeních, času se týkajících, nevědí nic; tak kupříkladu nevědí, co jest rok, měsíc, týden, den, hodina, dnešek, zítřek. Když andělé o podobných věcech od člověka slyší (neboť Pán ustavičně k lidem přidružuje anděly), rozumějí jimi stavy a ohraničení stavů; tak přírodní představa lidí přeměňuje se u andělů v představu duchovní. Proto také ve Slově [Božím] časy značí stavy, a ohraničování k času se vztahující, značí - jakž výše uvedeno - jim odpovídající duchovní věci (kkk).

(kkk) Časy ve Slově [Božím] značí stavy, č. 2788. 2837. 3254. 3356. 4816. 4901. 4916. 7218. 8070. 10.133. 10.605. Andělé myslí bez představy o času a prostoru, č. 3404. Příčiny toho, č. 1274. 1382. 3356. 4882. 4901. 6110. 7218. 7381. Co rok značí ve Slově [Božím], č. 487. 488. 493. 893. 2906. 7828. 10.209; co měsíc, č. 3814; co týden, č. 2044. 3845; co den, č. 23. 487. 6110. 7430. 8426. 9213. 10.062. 10.605; co dnešek, č. 2838. 3998. 4304. 6165. 6984. 9939; co zítřek, č. 3998. 10.497; co včerejšek, č. 6983. 7124. 7140.

(166)

Podobně děje se se vším, co pochází z času, jako ku př. se čtyřmi ročními počasími, jež zovou se jaro, léto, podzim a zima; se čtyřmi denními dobami, jež zovou se jitro, poledne, večer a noc, a se čtyřmi věky lidskými, jež zovou se dětství, jinošství, mužný věk a stáří; a tak i s ostatním, co buď z času pochází, anebo podle času se děje. Když člověk na takovéto věci myslí, myslí podle času, anděl však podle stavu; pročež to, co v těchto věcech u lidí jest z času, to u andělů proměňuje se v představu o stavu. Jaro a jitro proměňují se v představu o stavu lásky a moudrosti, jakéž jsou v prvém stavu u andělů; léto a poledne proměňují se v představu lásky a moudrosti, jaké jsou ve druhém stavu; podzim a večer, jakéž jsou ve třetím stavu; noc a zima v představu stavu, který jest v pekle; proto také časy ve Slově [Božím] značí takovéto věci; viz výše č. 155. Z toho vysvítá, kterak přírodní věci, kteréž jsou v lidském myšlení, stávají se duchovními u andělů, kteří jsou u člověka.

(167)

Poněvadž andělé nemají pojmu o času, mají o věčnosti zcela jinou představu nežli lidé. Andělé rozumějí věčností nekonečný stav, nikoliv však nekonečný čas (lll). Přemýšlel jsem jedenkráte o věčnosti a pomocí představy o času sice jsem pochopil, co znamená »na věky«, nikoliv však to, co jest »od věčnosti«, a tudíž ani ne to, co Bůh před stvořením ve věčnosti činil; když jsem při tom počal býti teskliv, byl jsem vznesen do sféry nebeské a tím i v týž způsob chápání, jak věčnost chápají andělé, a tu objasnilo se mi, že o věčnosti nemá se souditi podle času, nýbrž podle stavu, a že pak bude pochopitelno, co jest věčnost; což také u mne se stalo.

(lll) Lidé mají představu o věčnosti na základě času, andělé však bez času, č. 1382. 3404. 8325.

(168)

Andělé, kteří rozmlouvají s lidmi, nerozmlouvají nikdy pomocí představ přírodních, člověku vlastních, vesměs odvozených z času, prostoru a hmotnosti, a z věcí s těmito obdobných, nýbrž pomocí duchovních představ, kteréž vesměs odvozují se od stavů, a jich různých změn jak v andělích, tak i mimo anděly; nicméně však andělské představy, kteréž jsou duchovní, ihned, jakmile vplývají na lidi, samy sebou proměňují se v představy přírodní, lidem vlastní, kteréž s představami duchovními úplně souvztaží; andělé nevědí, že jest tomu tak, rovněž ani ne lidé; takovýto jest také veškeren vliv nebe na lidi. Vyskytli se andělé, kteří byli úžeji připuštěni do mých myšlenek, a to i do přírodních, v nichž tkvělo mnoho z toho, co vztahuje se k času a ku prostoru; ježto jim však nerozuměli, ustoupili rychle zpět, a když ustoupili, slyšel jsem je mluviti, i pravili, že se ocitli v temnotě. V jaké nevědomosti stran času andělé jsou, o tom dověděl jsem se ze zkušeností; byl kdosi s nebe, kterýž byl tak uzpůsoben, že mohl býti připuštěn i do přírodních představ, jakéž má člověk; s ním rozmlouval jsem tudíž později jako člověk s člověkem. S počátku nevěděl, co to jest, co já nazýval časem, pročež bylo mi jej zevrubně poučit, jak Slunce zdánlivé otáčí se kolem Země a tvoří léta a dny, a že proto léta dělí se ve čtvero ročních počasí, v měsíce a týdny, a den ve dvacet čtyři hodiny, a že tyto časy pravidelně se střídají a tím vzniká doba; když to slyšel, divil se a pravil, že o tom nic nevěděl, nýbrž jen to, co jsou stavy. Za rozmluvy řekl jsem mu též, že na světě jest známo, že v nebi není času; neboť lidé vyjadřují se tak, jakoby to věděli, říkajíc totiž o lidech, kteří umírají, že časnost opouštějí a že odcházejí z časnosti, čímž se rozumí, že odcházejí ze světa. Řekl jsem také, že někteří dobře vědí, že časy prvotně znamenaly stavy, a to z té příčiny, že čas bývá takový, jaké jsou stavy náklonností, v nichž lidé jsou, že totiž čas zdá se býti krátký těm, kdož užívají radostí a zábav, a dlouhý těm, kdož žijí v nepříjemnostech a zármutku, že se mění za stavu naděje a očekávání; proto učenci bádají, co jest čas a prostor, a někteří také vědí, že čas jest pojem, který přísluší člověku přírodnímu.

(169)

Přírodní člověk mohl by se domnívati, že neměl by nijakých myšlenek, kdyby byly odstraněny představy času, prostoru a hmotných věcí, neboť na nich zakládají se veškeré myšlenky, které má člověk (mmm). Věziž však, že myšlenky jsou tou měrou konečnými a omezenými, jakou měrou chovají v sobě něco, co vztahuje se k času, prostoru a hmotnosti, a že přestávají býti konečnými a rozšiřuji se, když nechovají v sobě nic podobného, neboč tou měrou pak mysl jest povznesena nad hmotné a světské věci. Andělé nabývají tím moudrosti a ta jest taková, že ji andělé prohlašují za nepochopitelnou, poněvadž nedá se postihnouti představami, sestávajícími pouze z času, prostoru a hmoty.

(mmm) Člověk bez představy o času nemyslí, tedy myslí jinak, nežli andělé, č. 3404.

 

 

(21)

O předobrazeních a zjevech v nebi.

(170)

Člověk, který přemýšlí pouze ze světla přírodního, nemůže pochopiti, že v nebi mohlo by býti něco podobného tomu, co jest na světě, a nemůže to pochopiti proto, poněvadž myslil z tohoto světla a utvrdil se v představě, že andělé jsou pouhými myslícími bytostmi [Mentes] a myslícími subjekty, že jsou pouze jakýmisi étherickými útvary [Pneumata aetherea], a že tudíž nemají nijakých smyslů, jaké má člověk, tedy ani očí, a ježto nemají očí, že nemají ani nijakých předmětů k nazírání. Ale naopak andělé mají všecky smysly jako člověk, a to mnohem bystřejší; rovněž tak mají i světlo, v němž vidí, a to mnohem jasnější světlo, nežli jest ono, v němž vidí člověk. O tom, že andělé jsou lidmi v nejdokonalejší podobě, a že mají všecky smysly, viz výše č. 73 a 77; a že světlo v nebi jest mnohem jasnější nežli světlo na světě, č. 126. až 132.

(171)

Není možno stručně popsati, jaké jsou předměty, kteréž objevují se andělům v nebi; většinou podobají se předmětům, kteréž jsou na zemi, jsou vlak co do podoby dokonalejší a jest jich mnohem více. Že v nebi jsou věci takové, vysvítá z toho, co viděli proroci, jako ku př. co viděl Ezechiel stran nového chrámu a nové země, jakž jest to popsáno v XL. až XLVIII. kapitole; co viděl Daniel, kap. VII. až XIL; co Jan, od prvé až do poslední kapitoly ve »Zjevení«, a jiní, o čemž psáno je jak v historických, tak i v prorockých knihách Slova [Božího]. Tyto věci se jim zjevily, když nebe bylo jim otevřeno, a nebe jest otevřeno, když otevřeno jest vnitřní zření, kteréž jest zřením lidského ducha; neboť věci na nebesích nemohou býti viděny tělesnýma očima člověka, nýbrž pouze očima jeho ducha; a oči ty jsou otvírány, když se to Pánu zlíbí, při čemž člověk jest od přírodního světla, v němž jest svými tělesnými smysly, oddálen a vznesen ve světlo duchovní, v němž přebývá svým duchem. V tomto světle jsem viděl to, co vyskytuje se v nebi.

(172)

Ač věci, jevící se na nebesích, jsou většinou podobny věcem pozemským, přece jen podstatou svou nejsou jim podobny; neboť věci nebeské vznikají ze slunce nebeského, věci pozemské ze Slunce světa; ty, kteréž vznikají ze slunce nebeského, slují duchovní, ty, které vznikají ze Slunce světa, přírodní.

(173)

Věci, vznikající na nebesích, nevznikají tak jako na Zemi; na nebesích vznikají všecky věci z Pána a podle souvztažnosti s vnitrem andělů; neboť andělé mají vnitro a zevniternost; to, co jest v jejich vnitru, vztahuje se k lásce a víře, a tudíž k vůli a rozumu; neboť vůle a rozum jsou jejich přijímajícími schránami; zevniternost odpovídá vnitru; o tom, že zevniternost, odpovídá vnitru, viz výše č. 87. až 115. Lze to objasniti také tím, co výše bylo pověděno o teple a světle nebeském, že totiž andělé mají teplo podle jakosti své lásky a světlo podle jakosti své moudrosti; viz č. 128. až 134. Právě tak jest tomu i s ostatními věcmi, jevícími se smyslům andělů.

(174)

Když mi bylo dáno obcovat s anděly, byly mně věci, které se při nich vyskytují, právě tak viditelny, jako věci na světě, a to tak makavě, že jsem nemyslil jinak, nežli že jsem na světě, a to na dvoře královském. Také jsem s nimi rozmlouval jako člověk s člověkem.

(175)

Ježto všecky věci, jež souvztaží s vnitrem, je i zobrazují, jsou nazývány předobrazeními [Repraesentativa], a ježto se mění podle stavu vnitra, slují i zjeveními [Apparentiae], ačkoliv věci, kteréž před očima andělů v nebesích se zjevují a jejich smysly jsou vnímány, právě tak živě se zjevují a jsou vnímány, jako lidmi věci pozemské, ba ještě mnohem jasněji, určitěji a chápatelněji. Zjevy v nebi, mající tento původ, slují skutečnými zjevy, ježto skutečné existují; jsou také zjevy neskutečné, a to takové, které sice se zjevují, avšak nejsou souvztažné s vnitrem (nnn); o nich však později.

(nnn) Všecko, co jeví se u andělů, jest předobrazením, č.1971 3213 až 3226. 3457. 3475. 3485. 9481. 9574. 9576. 9577. Nebesa jsou plna předobrazení, č. 1521. 1532. 1619. Předobrazení

jsou tím krásnější, čím hlouběji jsou v nebesích, č. 3475. Předobrazení jsou tam skutečnými zjevy, poněvadž pocházejí ze světla nebeského, č. 3485. Božský vliv proměňuje se v předobrazení ve vyšších nebesích a odtamtud i v nižších nebesích, č. 2179. 3213. 9457. 9481. 9576. 9577. Předobrazeními slují ony věci, kteréž před očima andělů objevují se v takové podobě, v jaké vyskytují se v přírodě, a tudíž jakými jsou na světě, č. 9574. Tak vnitřek proměňuje se v zevniternost, č. 1632. 2987 až 3002. Jaká jsou předobrazení v nebesích, objasněno rozmanitými příklady, č. 1521. 1532.1619.1628.1807.1973.1974.1977. 1980. 1981. 2299. 2601. 2761. 2762. 3217. 3219. 3220. 3348. 3350. 5198. 9090. 10.278. Všecky věci, kteréž v nebesích se jeví, jsou podle souvztažností a zovou se předobrazeními, č. 3213 až 3226. 3457. 3475. 3485. 9481. 9574. 9576. 9577. Všecky věci, které jsou souvztažné, také předobrazují a také totéž značí, č. 2896. 2971. 2987. 2989. 2990. 3002. 3225.

(176)

Ke zřetelnějšímu znázornění, jaké jsou předměty, kteréž andělům podle souvztažnosti vždy se zjevují, hodlám zde aspoň něco uvésti. Před těmi, kdož trvají v rozumnosti, objevují se zahrady a ráje plné stromů a všelikých květin; stromy jsou tu zasazeny v nejkrásnějším pořádku a tvoří jednotlivé skupiny, k nimž vedou louhovité cesty, a kolem nichž jsou procházky, a to vše v takové kráse, že nelze toho popsati. Zde procházejí se ti, kdož trvají v rozumnosti; trhají květiny a víjí věnce, jimiž ozdobují dítky; jsou zde i takové druhy stromů a květin, jakéž nikde na světě se nespatřují a neexistují; na stromech rovněž jest ovoce, a to podle dobra lásky, v němž trvají ti, kdož jsou v rozumnosti. Tyto předměty oni vidí proto, ježto zahrada a ráj, stromy s ovocem, jakož i květiny odpovídají rozumnosti a moudrosti (ooo). I na Zemi jest známo, že takové věci jsou v nebesích, avšak vědí to pouze ti, kdož trvají v dobru, a kdož světlo nebeské v sobě neuhasili přírodním světlem a jeho klamy; neboť ti, jestliže myslí na nebe anebo mluví o něm, myslí si a praví, že jsou tam takové věci, kteréž ucho neslýchalo a oko nevídalo.

(ooo) Zahrada a ráj značí rozumnost a moudrost, č. 100. 108. 3220. Co jest zahrada Eden a zahrada Jehovy, č. 99. 100. 1588. Rajské nivy ve druhém životě jak jsou nádherné, č. 1122, 1622. 2296. 4528. 4529. Stromy značí chápaní a poznatky, z nichž pochází moudrost a rozumnost, č. 103. 2163. 2682. 2722. 2972. 7692. Ovoce značí dobro lásky k Bohu a lásky k bližnímu, č. 3146. 7690. 9337.

 

 

(22)

O rouchách, v nichž andělé bývají spatřováni.

(177)

Ježto andělé jsou lidmi a žijí pospolu tak, jako lidé na Zemi pospolu žijí, mají i roucha, mají příbytky a mnoho podobných věcí, s tím jediné rozdílem, že vše jest dokonalejší, ježto oni jsou v dokonalejším stavu. Tak jako moudrost andělů převyšuje moudrost lidskou tou měrou, že zvána bývá nevyslovitelnou, tak i vše, co andělé pozorují, a co se jim zjevuje, odpovídá jejich moudrosti; viz výše č. 173.

(178)

Roucha, v něž andělé jsou oděni, jsou tak jako ostatní věci podle souvztažnosti, a protože jsou podle souvztažnosti, skutečně i existují; viz výše č. 175. Jejich šaty odpovídají jejich rozumnosti, pročež všichni v nebesích jeví se býti oblečeni podle své rozumnosti, a protože druh druha co do rozumnosti převyšuje (viz č. 43. až 128), proto má jeden krásnější roucho nežli druhý. Ti, kdož jsou nejpokročilejší v rozumnosti, mají roucho skvoucí se jako záře ohnivá; ti, kdož jsou v rozumnosti méně pokročilí, mají roucho oslnivé bělosti, anebo bílé bez lesku, a ti, kdož trvají v rozumnosti ještě menší, mají různobarevná roucha; andělé nejvnitřnějšího nebe jsou však neoděni.

(179)

Poněvadž roucha andělů odpovídají jejich rozumnosti, odpovídají i pravdě; neboť veškerá rozumnost jest z Božské Pravdy, pročež jest lhostejno, praví-li se, že andělé jsou oděni podle své rozumnosti, anebo pravili se, že andělé jsou oděni podle Božské Pravdy. Že roucha některých andělů třpytí se jako ohnivá záře, roucha jiných pak stkví se jakoby světlem, jest proto, že plamen odpovídá dobru a světlo pravdě, z dobra pocházející (ppp). Že roucha některých andělů jsou běloskvoucí a jiných opět bílá bez lesku, některých pak různobarevná, jest proto, že Božské Dobro a Pravda u těch, kdož jsou méně rozumní, méně se lesknou a též různé bývají přijímány (qqq); rovněž i skvoucí se bělost a bělost bez lesku odpovídají pravdě (rrr) a barvy odpovídají jejím rozmanitostem (sss). Že v nejvnitřnějším nebi andělé jsou nazí, jest proto, že jsou v nevinnosti a nevinnost souvztaží s nahostí (ttt).

(ppp) Roucha ve Slově (Božím] značí podle souvztažnosti pravdy, č. 1073. 2576. 5319. 5954. 9212. 9216. 9952. 10.536, poněvadž pravdy přiodívají dobro, č. 5248. Rouška značí to, co jest rozumné, poněvadž rozum jest přijímatelem pravdy, č. 6378. Skvoucí bílá roucha kmentová značí pravdy v Božství, č. 5319. 9469. Plamen značí duchovní dobro, a světlo plamene pravdu z tohoto dobra, č. 3222. 6832.

(gqq) Andělé a duchové se jeví, jsouce přioděni v roucha podle pravd, a tudíž podle rozumnosti, č. 165. 5248. 5954. 9212. 9216. 9814. 9952. 10.536. Andělé mají roucha Lesklá i bez lesku, č. 5248.

(rrr) Skvoucí se bělost a bělost bez lesku ve Slově (Božím] značí pravdu, poněvadž jsou ze světla v nebi, č. 3301. 3993. 4001.

(sss) Barvy v nebi jsou obměnami tamního světla, č. 1042. 1043. 1053. 1624. 3993. 4530. 4742. 4922. Barvy značí rozmanitost rozumnosti a moudrosti, č. 4530. 4922. 4677. 9466. Drahokamy v Urim a Thummim svými barvami značily všecky věci pravdy z dobra v nebesích, č. 9865. 9868. 9905. Barvy do červena přecházející značí dobro, do běla přecházející značí pravdu, č. 9476.

(ttt) Všichni, kdož jsou v nejvnitřnějším nebi, jsou neviňátky [innocentiae] a proto objevují se nazí, č. 154. 165. 297. 2736. 3887. 8375. 9960. Nevinnost [innocentia] v nebi zobrazuje se nahostí, č. 165. 8375. 9960. Nevinným a čistým není nahost k hanbě, ježto jest bez pohoršení, č. 165. 213. 8375.

(180)

Ježto andělé v nebi jsou oděni v roucha, objevili se, jsouce rouchy přioděni, když byli viděni na světě; tak ti, kteréž proroci viděli, jakož i ti, kteří byli viděni u hrobu Páně, jejichž obličej byl jako blesk a roucho jejich skvoucí a bílé, Mat. XXVIIL, 3.; M~ar. XVI: 5.; Luk. XXIV: 4.; Jan XX: 12., 13., a kteréž Jan viděl v nebi, jejichž roucha byla z kmentu a bílá, Zjev: IV: 4.; XIX: 14. A poněvadž rozumnost pochází z Božské Pravdy, byla i roucha Páně, když byl proměněn, skvoucí a bílá jako světlo, Mat. XVII: 2.; Mar. IX: 3.; Luk. IX: 29.; že světlo jest Božská Pravda, z Pána vycházející, viz výše č. 129; proto roucha ve Slově [Božím] značí pravdy a rozumnost, z nich pocházející, jakž čteme u Jana: »[Ty osoby], kteréž neposkvrnily roucha svého, protož budouť se se mnou procházeti v bílém rouše, neboť jsou ho hodny; kdo zvítězí, tenť bude oděn rouchem bílým.« Zjev. III: 4, 5. »Blahoslavený, kdož bdí a ostříhá roucha svého,« Zjev. XVI: 15. a o Jeruzalémě, jímž rozumí se církev, kteráž jest v pravdě (uuu), u Izaiaše se praví: »Probuď se, oblec se v sílu svou, Sione, oblec se v roucho okrasy své ó Jeruzaléme,« LII: 1. A u Ezechiela: »Jeruzaléme, opásal jsem tě kmentem, a přioděl jsem tě rouchem hedvábným, oděv tvůj byl kment a roucho hedvábné«, XVI: 10. 13. a podobně i na mnoha jiných místech. Kdo však netrvá v pravdách, o tom se praví, že není oblečen v šat svatební, jako u Matouše: »Tehdy všech král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svatebním. I řekl jemu: Příteli, kteraks ty sem ušel, nemaje roucha svatebního ? Uvrztež jej do temností těch zevnitřních«, XXII: 11. 12. 13.; domem svatebním rozumí se nebe a církev ze spojení se Páně s nimi skrze Jeho Božskou Pravdu, pročež Pán ve Slově [Božím] sluje ženichem a mužem, a nebe s církví sluje nevěstou a chotí.

(uuu) Jeruzalém značí církev, v niž jest ryzí nauka, č. 402. 3654. 9166.

(181)

Že roucha andělů nejen se jeví jako roucha, nýbrž že skutečné rouchy jsou, vysvítá z toho, že andělé nejen je vidí, nýbrž i při doteku je pociťuji; vysvítá to i z toho, že mají několikerá roucha, a ta svlékají a oblékají, a ta, jichž nepotřebují, uschovávají, a když jich zase potřebují, opět si je berou; viděl jsem tisíckráte, jak své šaty mění. Tázal jsem se, odkud mají své šaty, i odpověděli: Od Pána, a byli jimi obdarováni, a někdy i bez svého vědomí v ně oblečeni. Pověděli mi též, že jejich roucha se mění podle měnění se jejich stavu, i mívali ve svém prvém a druhém stavu skvoucí, sněholesklé šaty, ve třetím a čtvrtém stavu poněkud temnější, a to rovněž podle souvztažnosti, poněvadž u nich změny stavů souvisí s rozumností a moudrostí, o čemž lze se dočísti výše v č. 154 až 161.

(182)

Ježto v duchovním světě roucha každého jsou podle rozumnosti a tudíž podle pravdy, z nichž rozumnost pochází, ti, kdož jsou v peklech, poněvadž jsou bez pravd, objevují se sice jsouce oblečeni v roucha, ale v roucha roztrhaná, špinavá, ohyzdná, každý podle své nerozumnosti, a nemohou býti v roucha jiná oblečeni. Pán jim dává odívati se, aby neukazovali se nazí.

 

 

 

 

 

 

(23)

O příbytcích a sídlech andělů.

(183)

Ježto v nebi jsou společnosti, kteréž žijí jako lidé, mají i příbytky, kteréž rovněž jsou různé, a to podle stavu života každého jednotlivce; skvostné příbytky mají ti, kdož jsou ve vyšší hodnosti a méně skvostné ti, kdož jsou nižšího stavu. O příbytcích nebeských mluvil jsem několikráte s anděly a pravil jim, že dnes sotva by kdo věřil, že mají příbytky a sídla; někteří nevěřili by to proto, poněvadž jich neviděli; jiní proto, poněvadž nevědí, že andělé jsou lidmi; jiní, poněvadž se domnívají, že nebem andělů jest to nebe (to jest obloha. Pozn. překl.), které vidí svýma očima kolem sebe, a poněvadž ono zdá se býti prázdné, a oni domnívajíce se, že andělé jsou étherické útvary, soudí z toho, že andělé žijí v étheru; mimo to nechápají, že v duchovním světě mohly by býti předměty právě tak, jako ve světě přírodním, ježto nevědí nic o duchovnosti. Andělé pravili, že vědí, že na světě panuje dnes taková nevědomost a to zejména - čemuž se divili - v církvi, a zde mnohem více mezi učenými, nežli mezi těmi, kdož nazýváni jsou sprostnými. Pravili dále, že lidé mohli by ze Slova [Božího] věděti, že andělé jsou lidmi, ježto ti andělé, kteříž se zjevili, zjevili se jakožto lidé; rovněž tak Pán, kterýž všecko svoje Člověčenství vzal s sebou; věděti by též mohli, že andělé, ježto jsou lidmi, mají i sídla a příbytky, a nikoliv, jak to někteří myslí z oné nevědomosti, kterouž andělé zovou nerozumem, že poletují ve vzduchu semo tamo, anebo jsou jakýmisi vánky, byť i byli duchy nazýváni. Andělé pravili dále, že lidé mohli by pochopiti toto všecko, kdyby o tom nepřemýšleli podle svých představ o andělích a duchách, což tehdy se stává, když již předem nepochybují a nečiní bezprostředním předmětem svého myšlení otázku, JE-LI TOMU TAK; každému jest totiž urozena povšechná představa, že andělé mají lidskou podobu, a že mají sídla, jež zovou se příbytky nebeskými a jsou mnohem krásnější, než příbytky na Zemi; že však tato povšechná představa, kteráž pochází ze vlivu nebeského, ihned rozpadá se v nich vniveč, jakmile člověk staví v popředí otázku, ZDA JEST TOMU TAK, a počíná ji vyšetřovat, což děje se zejména u učených, kteří svou vlastní rozumností uzamkli sobě nebe, a uzavřeli cestu světlu, odtamtud pocházejícímu. Právě tak jest tomu s věrou v posmrtný život člověka; kdo o tomto životě mluví, aniž zároveň při tom myslí na učené domněnky o duši, anebo na článek víry o opětném spojení duše s tělem - ten má za to, že po smrti bude žíti jako člověk, a byl-li život jeho dobrý, že žíti bude mezi anděly, spatřovati překrásné věci a blaha zakoušet. Jestliže však má na zřeteli článek víry o opětném spojení duše s tělem, anebo chová-li nějaký libovolný předpoklad o duši, tu jakmile zatane mu v hlavě myšlenka, zda duše jest taková, a zda tedy skutečně tak věci se mají, rozptýlí se ihned jeho prvotní představa.

(184)

Bude však lépe uvésti důvody ze zkušenosti. Kdykoliv jsem s anděly mluvil tváří v tvář, byl jsem také s nimi v jejich příbytcích. Jejich příbytky jsou právě takové, jako příbytky, kteréž zveme domy, jenomže jsou krásnější; jsou v nich četné světnice, pokoje a ložnice, mají též nádvoří a jsou obklopeny zahradami, lučinami a poli. Tam, kde žijí pohromadě, přiléhají příbytky jejich k sobě, příbytek ku příbytku, a tvoří pospolu město, s třídami, ulicemi a náměstími, zcela tak, jako jsou města na naší Zemi. Bylo mi také popřáno jimi se procházeti a všude se rozhlížet, a tu i tam vejíti do domů; to dálo se za úplného bdění, když vnitřní zření bylo mi otevřeno. (xxx).

(xxx) Andělé mají města, paláce a domy, č. 940. 941. 942. 1116. 1626. 1627. 1628. 1630. 1631. 4622.

(185)

Viděl jsem paláce nebeské, které byly tak nádherné, že nelze jich popsati; nahoře zářily jako ryzím zlatem, dole jako drahokamy; palác byl paláce třpytnější; uvnitř rovněž tak; komnaty byly okrášleny ozdobami, k jichž popisu nedostává se jak slov tak i vědomostí. Na straně směrem k poledni byly ráje (Podle dnešního názvosloví: Parky. Pozn. překl.), v nichž všecko podobně se třpytilo, a na některých místech listí bylo jako stříbrné a ovoce jako zlaté; a květiny na svých záhonech tvořily svými barvami takořka duhy; na obzoru bylo viděti opět paláce, kteréž uzavíraly vyhlídku. Výtvory nebeského umění stavitelského jsou takové, ze lze říci, ze zde umění jest ve svém umění, což ostatně není nic divného, ježto toto umění samo sebou jest nebeského původu. Andělé pravili, že tyto věci, jakož i nesčetné jiné, kteréž jsou ještě dokonalejší, Pán staví před jejich oči, ale předměty ty lahodí mnohem více jejich mysli než jejich očím, a to proto, ježto oni v jednotlivých předmětech spatřují souvztažnost a skrze souvztažnost Božství.

(186)

Byly mi také vysvětleny souvztažnosti, zejména: že nejen paláce a domy, nýbrž i vše, a to každá jednotlivá věc, která uvnitř a zevnitř jich se vyskytuje, odpovídá vnitru, kteréž u nich jest od Pána; že dům ve smyslu všeobecném odpovídá jejich dobru a jednotlivé předměty v domech rozmanitosti, z níž dobro sestává (yyy); a předměty zevně domů že odpovídají pravdám z dobra, jakož i chápání [viz výše (ooo)] a ježto odpovídají dobru a pravdě, jež u nich jest od Pána, odpovídají jejich lásce a tudíž i moudrosti a rozumnosti, ježto láska přísluší dobru, moudrost však dobru a zároveň pravdě, rozumnost pak pravdě, z dobra pocházející. Bylo mi řečeno, že andělé vnímají takovéto věci, když ony předměty spatřují, a že tudíž ony lahodí a vzněcují více jejich smysl nežli jejich oči.

(yyy) Dům i s tím, co jest v něm, značí to, co jest u člověka, co náleží jeho mysli a tudíž jeho vnitru, č. 710. 2233. 2234. 2719. 3128. 3538. 4973. 5023. 6619. 6690. 7353. 7848. 7910. 7929. 9150., a tudíž věci, které náleží k dobru a pravdě, č. 2233. 2234. 2559. 4982. 7848. 7929. Pokoje a ložnice to, co jest vnitřního v dobru a pravdě, č. 3900. 5694. 7353. Střecha domu značí nejvnitřnější, č. 3652. 10.184. Dřevěný dům značí věci, příslušející dobru, a kamenný dům věci, příslušející ku pravdě, 3720.

(187)

Tím se mi vysvětlilo, proč Pán zove se chrámem, kterýž byl v Jeruzalémě, Jan II; 19. 21 (zzz), a proč Nový Jeruzalém viděn byl jako ze zlata ryzího, jeho brány z perel a základové z kamení drahocenného. Zjev. XXI. Proto totiž, ježto chrám předobrazoval Božské Člověčenství Páně; Nový Jeruzalém značil církev, jež později měla býti založena; dvanácte bran značí pravdy, vedoucí k dobru; a základy značí pravdy, na nichž církev jest založena (a).

(zzz) Dům Boží značí v nejvyšším smyslu Božské Člověčenství Páně vzhledem k Božskému Dobru, chrám [templum] pak totéž vzhledem k Božské Pravdě;. a v přeneseném smyslu značí nebe a církev vzhledem k dobru a pravdě, č. 3720.

(a) Jeruzalém značí církev, v níž jest ryzí nauka, č. 402. 3654. 9166. Brány značí uvedení v nauky církve a prostřednictvím nauky v církev, č. 2943. 4478. Základy značí pravdu, na níž nebe, církev a učení jest založeno, č. 9643.

(188)

Andělé, z nichž sestává nebeské království Páně, bydlí většinou na vysokých místech, kteréž jeví se jako pozemské hory; andělé, z nichž sestává duchovní království Páně, bydlí na méně vysokých místech, jež jeví se jako pahorky; andělé však, kteříž jsou v nejnižším nebi, bydli na místech, jevících se jako vrstvy skal. I tyto věci mají svůj původ v souvztažnostech, nebo vnitro odpovídá nejvyššímu a zevniternost nejnižšímu (b); proto také hory ve Slově [Božím] značí nebeskou lásku, pahorky duchovní lásku a skály víru (c).

(b) Ve Slově [Božím] vniternost jest vyjadřována vysokostí, a vysokost značí vniternost, č. 2148. 3084. 4599. 5146. 8325. Vysokost značí vnitro a rovněž i nebe, č. 1735. 2148. 4210. 4599. 8153.

(c) V nebi jeví se hory, pahorky, skály, údolí, krajiny právě tak jako na světě, č. 10.608. Na horách bydlí andělé, kteří jsou v dobru lásky k Bohu, na pahorcích ti, kdož jsou v dobru účinné lásky k bližnímu, na skalách ti, kdož jsou v dobru víry, č. 10.438. Proto horami označováno jest ve Slově [Božím] dobro lásky k Bohu, č. 795. 4210. 6435. 8327. 8758. 10.438. 10.608. Pahorky, dobro účinné lásky k bližnímu, č. 6435. 10.438. Skalami, dobro a pravda víry, č. 8581. 10.580. Kámen, z něhož skála sestává, značí rovněž pravdu víry, č. 114. 643. 1298. 3720. 6426. 8609. 10.376. z té příčiny horami označováno jest nebe, č. 8327. 8805. 9420; a vrcholky hor nejvyšší část nebe, č. 9422. 9434. 10.608. Proto mívali Staří svou bohoslužbu na horách, č. 796. 2722.

(189)

Jsou též andělé, kteří nežijí ve společnosti, nýbrž odloučeně, dům od domu; ti bydlí uprostřed nebe, poněvadž jsou nejlepší mezi anděly.

(190)

Budovy, v nichž bydlí andělé, nejsou budovány tak, jako domy na světě, nýbrž jsou jim Pánem z milosti darovány, a to každému z nich v poměru ku přijímání dobra a pravdy; budovy ty také mění se poněkud podle změn stavu jejich vnitra, o čemž výše, č. 154. až 160. Za vše, co andělé mají, děkují Pánu, také všecko, cokoliv někdy potřebují, jest jim Pánem darováno.

 

 

(24)

O prostoru v nebesích.

(191)

Ačkoliv v nebi tak jako na zemi jeví se všecko na jistém místě a v jistém prostoru, přece jen andělé nemají nijakého pojmu a představy o místě a prostoru; poněvadž toto tvrzení nezbytně by se zdálo, že odporuje rozumu, hodlám objasniti tuto věc, kteráž jest velice důležitá.

(192)

Všecky pohyby kupředu ději se v duchovním světě změnami vnitřního stavu, takže pohyby kupředu nejsou nic jiného, nežli změnami stavu (d); tímto způsobem Pán uvedl mne též v nebe a na různá světová tělesa ve vesmíru, což dálo se duchem, kdežto tělo zůstalo na svém místě (e); takto také pohybují se andělé s místa na místo, a proto není pro ně vzdáleností, a protože vzdálenosti pro ně neexistují, neexistují pro ně tudíž i nijaké prostory, nýbrž místo nich stavy a jich změny.

(d) Ve Slově [Božím] místa a prostory značí stavy, č. 2625. 2837. 3356. 3387. 7381. 10.578; podle zkušenosti, č. 1274. 1277. 1376 až 1381. 4321. 4882. 10.146. 10.578. Vzdálenost značí rozdíl stavu životního, č. 9104. 9967. Pohyby a změny míst jsou v duchovním světě změnami životního stavu, protože z nich vznikají, č. 1273. 1274. 1275. 1377. 3356. 9440. Právě tak putování, č. 9440. 10.734; vysvětleno zkušeností, č. 1273 až 1277. 5605. Tudíž ve Slově [Božím] putování znamená žití, jakož i pokroky života, a podobné i zdržování se v cizině, č. 3335. 4554. 4585. 4832. 5493. 5605. 5996. 8345. 8397. 8417. 8420. 8557. Chodit s Pánem značí s Ním žíti, č. 10.567.

(e) Člověk svým duchem může býti veden do dálky pomocí změn stavů, zatím kdy tělo zůstává na svém místě; rovněž ze zkušenosti, č. 9440. 9967. 10.734. Co značí býti duchem uvedenu na jiné místo, č. 1884.

(193)

Ježto takto děje se pohyb kupředu, jest zřejmo, že přiblížením se jest podobnost co do stavu vnitra, a oddálením se nepodobnost; z té příčiny ti, kdož jsou si na blízku, jsou ve stejném stavu, ti pak, kdož jsou vzdáleni, jsou v nestejném stavu, a prostory v nebi nejsou nic jiného, nežli zevnější stavy, kteréž odpovídají stavům vnitřním. Odnikud jinud nepochází to, že nebesa jsou od sebe oddělena, jakož i všecky společnosti v každém nebi, a každý jednotlivec v každé společnosti; odtud také pochází to, že nebesa jsou od pekel úplně odloučena, ježto jsou ve stavu opačném.

(194)

Z té příčiny také když někdo v duchovním světě po někom vroucně zatouží, týž představí se mu jako přítomný; neboť on vidí jej v myšlenkách a uvedl se do jeho stavu; a naopak druh druhu zůstává vzdáleným, jestliže není mu nakloněn; a protože veškerá nepříchylnost vzniká z náklonností, sobě se příčících, jakož i z růzností smýšlení, proto mnozí, kteří jsou na tomtéž místě, dokud spolu souhlasí, vidí se, jakmile však se odchylují, zmizí.

(195)

Rovněž když někdo přechází s místa na místo, budiž to v jeho městě, na nádvořích anebo na zahradách, anebo když k někomu se ubírá, kdož jest mimo jeho společnost, přichází tam rychleji, touží-li po tom, a volněji, netouží-li po tom; cesta sama podle jeho touhy prodlužuje se nebo zkracuje, ačkoliv zůstává toutéž; viděl jsem to častěji a velice jsem se tomu divil. Z toho opětně vysvítá, že vzdálenosti a tudíž i prostory řídí se úplně podle vnitřního stavu andělů (f), a poněvadž jest tomu tak, nemůže vniknouti v jejich mysl pojem a představa o prostoru, ačkoliv u nich jsou prostory právě tak jako na světě.

(f) Místa a prostory jeví se zraku andělů a duchů vždy podle stavu jejich vnitra, č. 5604. 9440. 10.146.

(196)

Lze to objasniti myšlenkami člověka, neboť pro ně neexistuje nijaký prostor, protože to, nač člověk s napjatou pozorností upírá své myšlenky, jeví se mu jako přítomné. Tak i každý, kdož o tom přemýšlí, ví, že ani pro jeho zrak neexistuje nijaký prostor kromě toho, který vymezen jest předměty na Zemi, jež on současně vidí, anebo kromě toho, jejž může si určití, ví-li, jak předměty ty od sebe jsou vzdáleny. To děje se proto, poněvadž existuje jistá roztažitelnost, a v roztažitelnosti nejeví se býti nic odlehlým, leda jen pomocí těch předmětů, jež nejsou roztažitelny; vše to v daleko větší míře vyskytuje se u andělů, poněvadž jejich zření spadá v jedno s jejich myšlením, a jejich myšlení s jejich náklonností, a ježto zjevují se jim předměty blízké i daleké, které také mění se podle stavů jejich vnitra, jakž výše bylo to řečeno.

(197)

Proto také ve Slově [Božím] místem a prostorem, jakož i vším, co náleží v obor prostoru, označují se věci, vztahující se ke stavům, jako kupříkladu. odlehlostí, blízkostí, vzdáleností, cestou, cestováním, putováním, milníky, hony, poli, rolemi, zahradami, městy, ulicemi, pohyby, různými měrami, délkou, šířkou, výškou a hloubkou, jakož i nesčetnými jinými věcmi; neboť většina toho, co v myšlenkách lidských vztahuje se ke světu, chová v sobě cosi z času a prostoru. Uvedu zde pouze, co značí ve Slově [Božím] délka, šířka a výška; na světě dlouhým a širokým zve se to, co jest dlouhé a široké v prostoru; rovněž tak vysoké. Ale v nebi, kdež nikdo nemyslí podle prostoru, rozumí se délkou stav dobra, šířkou stav pravdy, a výškou jejich rozdíl podle stupňů, o nichž byla řeč v č. 38. Příčina, proč tyto věci rozumějí se oněmi třemi rozměry, jest ta, že délkou v nebi určuje se směr od východu k západu, a tuto sídlí ti, kdož trvají v dobru lásky; a šířkou v nebi určuje se směr od jihu k severu, a zde sídlí ti, kdož trvají v pravdě z dobra (viz výše č. 148.), výškou v nebi jest obojí vzhledem ke svému stupni; z toho vyplývá, že ve Slově [Božím] délkou, šířkou a výškou tyto věci se označují, jako ku př. u Ezechiela od XL. do XLVIII. kapitoly, kdež měrami délky, šířky a výšky popsán jest nový chrám a nová země, s nádvořími, komnatami, branami, dveřmi, okny, předměstími, čímž označena jest Nová Církev, a dobro a pravda v ní se vyskytují; jinak k čemu byly by všecky ony míry ? Podobně jest Nový Jeruzalém ve Zjevení popsán slovy: »Položení pak města toho čtverhranné jest, jehož dlouhost tak veliká jest jako i širokost. I naměřil toho města tou třtinou dvanácte tisícův honů; dlouhost jest, i širokost, i vysokost jednostejná jest«, XXI:16.; poněvadž zde Novým Jeruzalémem označena jest Nová Církev, jsou oněmi měrami .označeny věci, k církvi náležející: Délkou dobro její lásky, šířkou pravda, z tohoto dobra pocházející, výškou dobro a pravda podle [jich] stupňů, dvanácti tisíci hony všecko dobro a pravda ve svém souhrnu; neboť což jiného by znamenalo, že výška jest dvanácte tisícův honův, stejná jako délka a šířka ? Že ve Slově [Božím] šířkou označuje se pravda, viděti lze u Davida: »Jehovo, aniž jsi mne zavřel v ruce nepřítele, ale postavil jsi na širokosti nohy mé«, Žalm XXXI: 9. »V úzkosti vzýval jsem Jehovu, On vyslyšel mne v šířce«,

Žalm CXVIII: 5., a kromě toho na jiných místech, jako u Izaiáše, kap. VIII: 8. a u Habakuka, kap. I: 6. Rovněž tak i jinde.

(198)

Z toho lze viděti, že v nebi, ačkoliv tam jsou prostory, jako na světě, přece jen není tam nic odhadováno podle prostorů, nýbrž podle stavů - a že tudíž prostory tam nelze měřiti tak, jako na světě, nýbrž lze je viděti ze stavu a podle stavu vnitra andělů (g).

(g) Ve Slově (Božím) délkou značí se dobro, č. 1613. 9487. Šířkou pravda, č. 1613. 3433. 3434. 4482. 9487. 10.179. Výška značí stupeň dobra a pravdy, č. 9489. 9773. 10.181.

(199)

Nejvlastnější prvotní příčinou toho jest, že Pán jest každému přítomen podle míry jeho lásky a jeho víry (h), a že všecko jeví se blízké nebo vzdálené podle Jeho přítomnosti; neboť Jeho přítomností jest určováno vše, co jest v nebesích. Jí nabývají andělé moudrosti, neboť skrze ni mají šíření se svých myšlenek a tím existuje i obecenství všech věcí, kteréž jsou v nebesích. Slovem, tím jest jim dáno, že myslí duchovně, nikoliv však přírodně jako lidé.

(h) Spojení a přítomnost Páně u andělů řídí se podle přijímání lásky k Bohu a účinné lásky k bližnímu od Něho, č. 290. 681. 1954. 2658. 2886. 288S. 2889. 3001. 3741. 3742. 3743. 4318. 4319. 4524. 7211. 9128.

 

 

(25)

O formě nebes, podle níž děje se tam přidružování a sdělování.

(200)

Jaká jest forma nebes, vysvítá do jisté míry z toho, co v předcházejících oddílech bylo pověděno, že totiž nebe v tom největším i v nejmenším jest stejné, č. 72.; a že tudíž každá společnost jest nebem v menší formě, a každý anděl ve formě nejmenší, č. 51. až 58.; že tak, jako celé nebe má podobu člověka, i každá společnost nebeská má podobu člověka v menší formě, a každý anděl ve formě nejmenší, č. 59. až 77.; že uprostřed jsou nejmoudřejší a kolem nich až ke hranicím méně moudří, a že podobně jest tomu i v každé společnosti, č. 43.; a že v nebesích od východu k západu bydlí ti, kdož jsou v dobru lásky, a od jihu k severu ti, kdož jsou v pravdách, z dobra pocházejících, a rovněž tak jest to i v každé společnosti, č. 148. a 149.; vše to se děje na základě formy nebe, a dle toho lze i souditi, jaká jest forma jeho vůbec (i).

(i) Celé nebe i se všemi andělskými společnostmi řízeno jest Pánem podle Jeho božského řádu, poněvadž Božství Páně tvoří u andělů nebe, č 3038. 7211. 9128. 9338. 10.125. 10.151. 10.157. O formě nebeské, č. 4040 až 4043. 6607. 9877.

(201)

Jest důležito věděti, jaká jest forma nebes, poněvadž nejen že všichni jsou podle formy té k sobě přidružováni, nýbrž podle ní děje se i veškeré sdělování, a poněvadž děje se veškeré sdělování, děje se i veškeré šíření se myšlenek a náklonností, a tudíž i veškeré moudrosti a rozumnosti andělů; odtud to jest, že tou měrou, jakou někdo jest ve formě nebes, jakou měrou tedy jest podobou nebe, takovou měrou jest i moudrý. Jest lhostejno, řekne-li se ve formě nebes anebo v řádu nebes, neboť forma každého předmětu vzniká ze řádu a jest mu přiměřena (k(k) Forma nebes jest formou podle božského řádu, č. 4040 až 4043. 6607. 9877.

(202)

Budiž zde nejprve pověděno, co znamená býti ve formě nebes. Člověk jest stvořen podle obrazu nebe a podle obrazu světa, jeho vnitro podle obrazu nebe, jeho zevnějšek podle obrazu světa; viz výše, č. 57; jest jedno a totéž, řekne-li se »podle obrazu« anebo »podle formy«. Poněvadž však člověk zlem své vůle a z toho nepravdou svého myšlení zničil v sobě obraz nebe, a tudíž jeho formu, a místo něho dosadil obraz a formu pekla, proto jest jeho vnitro již od narození uzavřeno; okolnost ta jest příčinou, proč člověk na rozdíl od zvířat kteréhokoliv druhu rodí se v naprosté nevědomosti. Aby však obraz čili forma nebe byla v něm opět vytvořena, musí člověk býti vyučen v tom, co přísluší k řádu; neboť, jak výše bylo řečeno, forma řídí se podle řádu. Slovo [Boží] chová v sobě všecky zákony božského řádu, neboť zákony božského řádu jsou přikázání, která tam jsou obsažena; jakou tedy měrou člověk je zná a podle nich žije, takovou měrou rozevírá se mu vnitro, a v něm znova utváří se řád, čili obraz nebe. Z toho vysvítá, co značí býti ve formě nebes, - totiž značí to žíti podle toho, co jest ve Slově [Božím] (l).

(l) Božské pravdy jsou zákony řádu, č. 2247. 7995. Jak dalece člověk žije podle božského řádu, jak dalece tedy jest v dobru podle božských pravd, tak dalece jest člověkem, č. 4839. 6605. 6626. Ve člověku jsou všecky věci božského řádu sneseny, a on již ad samého stvoření jest obrazem božského řádu, č. 4219. 4220. 4223. 4523. 4524. 5114. 5368. 6013. 6057. 6605. 6626. 9706. 10.156. 10.472. Člověk není narozen v dobru a pravdě, nýbrž ve zlu a nepravdě, a tudíž v tom, co příčí se božskému řádu, a z toho vyplývá, že se rodí v naprosté nevědomosti, a proto aby opět uveden byl do řádu, jest nutno, aby se znova narodil, tj. musí býti znovuzrozen, což děje se Pánem pomoci božských pravd, č. 1047. 2307. 2308. 3518. 3812. 8480. 8550. 10.283. 10.284. 10.286. 10.731. Když Pán člověka znovu utváří, t. znovuzrozuje, uvádí v něm vše v pořádek, tj. ve formu nebeskou, č. 5700. 6690. 9931. 10.303.

(203)

Jakou měrou někdo jest ve formě nebe, takovou měrou jest v nebi, ba tou měrou jest i nebem v nejmenší podobě, č. 57; a tudíž tou měrou jest i v rozumnosti a moudrosti; neboť jak výše bylo řečeno, každá myšlenka, pocházející z jeho rozumu, a každý cit, pocházející z jeho vůle, šíří se všude po nebi podle jeho formy, a sdílí se podivuhodným způsobem společnostem v nebi, tak jako i tyto opětně s ním se sdílejí (m). Jsou někteří, kteří se domnívají, že myšlenky a city nešíří se ve skutečnosti kolem nich, nýbrž že jsou uvnitř jich, a to proto, poněvadž to, co si mysli, zdá se jim býti čímsi, co jest v nich samotných, nikoliv však čímsi vzdáleným; mýlí se však velice; neboť tak jako zření oka prostírá se až k předmětům nejvzdálenějším, a předměty, jež oko v prostoru vidí, podle svého řádu na ně reagují, tak i vnitřní zření člověka, jímž jest rozum, má šířivost v duchovním světě, ačkoliv to člověk nepozoruje z důvodu, jenž výše v č. 146. byl označen. Rozdíl jest pouze ten, že zření oka nabývá dojmů přirozeným způsobem, poněvadž děje se to předměty přírodního světa, na zření rozumu však jest reagováno duchovně, ježto děje se to předměty, kteréž jsou v duchovním světě a veskrze vztahují se k dobru a ku pravdě. Člověk neví, že jest tomu tak proto, poněvadž neví, že existuje duchovní světlo, kteréž osvěcuje rozum, neboť člověk beze světla, osvěcujícího rozum, naprosto nemůže mysliti; o tomto světle viz výše, č. 126. až 132. Byl jistý duch, který též se domníval, že myslí sám za sebe, a tudíž bez jakékoliv šířivosti mimo něho, a tudíž i mimo obecenství se společnostmi, kteréž jsou mimo něho. Aby se přesvědčil, že jest na omylu, bylo mu odňato obecenství s nejbližšími společnostmi, a tím nejen že byl zbaven všeho myšlení, nýbrž i klel jako mrtvý, avšak bil rukama a nohama jako novorozené dítě. Po chvíli bylo mu obecenství opět vráceno, a tou měrou, jakou bylo obnovováno, vracel se mu i jeho stav myšlení. Ostatní duchové, kteří to viděli, vyznali pak, že každá myšlenka a každá náklonnost vplývá na základě sdělování, a poněvadž takto vplývá každá myšlenka a každá náklonnost, tedy i vše, co k životu náleží, ježto vše, co náleží k životu člověka spočívá v tom, že člověk může mysliti a cítiti, čili což jest totéž - že může rozuměti a chtíti (n).

(m) Od každého jednotlivce v nebi vychází sdělování [communicatio] života, jež lze zváti šířivostí [extensio] do všech andělských společností kolem dokola, a to podle velikostí a jakosti dobra, č. 8794. 9797. Myšlenky a city [affectiones] takto se šíří, č. 2475. 6598 až 6613. Každý bývá spojován a odlučován vždy podle vládnoucích náklonností, č. 4111.

(n) Jest jen jediný život, jímž žijí všichni, jak na nebi tak na světě, č. 1954. 2021. 2536. 2658. 2886 až 2889. 3001. 3484. 3742. 5847. 6467. Tento život pochází jediné od Pána, č. 2886 až 2889. 3344. 3484. 4319. 4320. 4524. 4882. 5986. 6325. 6468. 6469. 6470. 9276. 10.196. Vplývá podivuhodným způsobem u andělů, duchů a lidi, č. 2886 až 2889. 3337. 3338. 3484. 3742. Pán vplývá ze Své Božské Lásky, která to, co jejího jest, chce, aby náleželo i jinému, č. 3742. 4320. Proto život jeví se, jako by byl ve člověku a nikoliv jako něco vplývajícího, č. 3742. 4320. O radosti, kterou andělé zakoušejí a kterouž mi v rozmluvě potvrdili, že nežijí sami ze sebe, nýbrž z Pána, č. 6469. Zlí nechcí se dáti přesvědčit, že život vplývá, č. 3743. Život od Pána vplývá též i ke zlým, č. 2706. 3743. 4417. 10.196. Avšak zlí obracejí dobro ve zlo a pravdu v nepravdu; neboť jakým člověkem jest, tak i přijímá život; vysvětleno v č. 4319. 4320. 4417.

(204)

Jest však třeba věděti, že rozumnost a moudrost jsou u každého jiné, a to podle sdělování; ti, jejichž rozumnost a moudrost vytvořeny jsou z ryzích pravd a dober, mají obecenství se společnostmi podle formy nebe; u těch však., jejichž rozumnost a moudrost neskládá se z ryzích pravd a dober, nýbrž z toho, co s nimi jen souhlasí, tu obecenství jest zpřetrháno a nestejně navázáno, neboť neděje se se společnostmi podle pořadí, v jakém jest forma nebe. Ti, pak, kdož nejsou v rozumnosti a moudrosti a tudíž trvají v nepravdě, ze zla pocházející, mají obecenství se společnostmi v pekle; šířivost jest v poměru ke stupni utvrzenosti. Dále jest třeba věděti, že ono obecenství se společnostmi není obecenstvím, jež by zřetelně si uvědomovali ti, kdož v obecenství tom trvají, nýbrž obecenstvím s jich jakostí, v níž jsou a která jest z nich (o).

(o) Myšlenka šíří se ve společnostech duchů a andělů kruhovité, č. 6600 až 6605, aniž by však myšlenky společnosti uváděla v pohyb a nepořádek, č. 6601. 6603.

(205)

Všichni v nebi jsou sdruženi podle duchovních příbuzností, kteréž jsou příbuznostmi dobra i pravdy podle jich řádu; tak jest tomu jak v celém nebi, tak v každé společnosti a v každém domě. Toť jest příčina, že andělé, kteříž jsou v podobném dobru a pravdě, znají se jako příbuzní a sousedi na Zemi, a to tak, jakoby znali se od dětství. Podobně přidružena jsou u každého anděla dobra a pravdy, tvořící moudrost a rozumnost; i ony se znají a jak se znají, tak se také spolu spojují (p). Pročež ti, u nichž pravdy a dobra jsou spojeny podle formy nebes, vidí následky v jejich pořadí a daleko kolem, kterak spolu souvisí. Jinak však ti, u nichž dobro a pravda nejsou spolu spojeny podle formy nebe.

(p) Dobro poznává svou pravdu a pravda poznává své dobro, č, 2429. 3101. 3102. 3161. 3179. 3180. 4538. 5407. 5835. 9637, Důsledkem toho jest spojení dobra a pravdy, č. 3834. 4096. 4097. 4301. 4345. 4353. 4364. 4368. 5365. 7623 až 7627. 7752 až 7762. 8530. 9258. 10.555. A toto pochází ze vlivu nebeského, č. 9079.

(206)

Taková jest forma v každém nebi, podle níž děje se obecenství a šíření myšlenek a náklonností andělů, a podle níž jest i jejich rozumnost a moudrost. Jinaké jest však obecenství nebe s nebem, totiž třetího čili nejvnitřnějšího nebe se druhým čili středním, a obou s prvým čili posledním. Obecenství mezi nebesy mělo by však místo obecenstvím býti nazváno spíše vlivem, a o tom budiž nyní něco pověděno. O tom, že jsou tři nebe, jež od sebe se různí, viz výše v příslušném oddílu, č. 29. až 40.

(207)

To, že neexistuje obecenství [communicatio] nebe s nebem, nýbrž vliv, vysvětluje již vzájemná jich poloha k sobě. Třetí, čili nejvnitřnější nebe jest nahoře, druhé, čili střední nebe jest dole, a prvé, čili poslední nebe, jest ještě hlouběji; v téže poloze jsou i všecky společnosti každého jednotlivého nebe, tak ku př. ty, kteréž bydlí na povýšených místech, jež jeví se jakožto hory (č. 188.); na jich vrcholcích bydlí andělé nejvnitřnějšího nebe, pod nimi andělé druhého a pod nimi opětně andělé posledního nebe, a tak jest tomu všude, budiž to na místech povýšených nebo nepovýšených. Společnost vyššího nebe nemá nijakého obecenství s některou společností nižšího nebe, kromě souvztažností, viz výše č. 100. a obecenství skrze souvztažnost jest vlastně to, co zoveme vlivem.

(208)

Samojediný Pán spojuje nebe s nebem, anebo společnost jednoho nebe se společností druhou, a spojení to děje se vlivem bezprostředním anebo zprostředkovaným. Bezprostředně Jím samotným, zprostředkovaně skrze vyšší nebesa podle řádu v nebesa nižší (q). Poněvadž spojení nebes děje se jedině vlivem Páně, proto též bývá činěno co nejpečlivější opatření, aby nižádný anděl vyššího nebe nepohlížel do společnosti nižšího nebe a tam s někým nemluvil; jakmile by se tak stalo, zbaven jest anděl své rozumnosti a své moudrosti. Příčiny toho rovněž povíme. Každý anděl má tři stupně života, tak jako jsou tři stupně nebe. Těm, kdož jsou v nejvnitřnějším nebi, jest otevřen i třetí, čili nejvnitřnější stupeň, druhý a prvý zůstává však uzavřen; těm, kdož jsou ve středním nebi, jest otevřen druhý stupeň, prvý a třetí však uzavřen; a těm, kdož jsou v posledním nebi, jest prvý stupeň otevřen, avšak druhý a třetí uzavřen. Jakmile tudíž anděl třetího nebe popatří do společnosti druhého nebe a s někým tam hovoří, tu uzavírá se jeho třetí stupeň, po jehož uzavření jest anděl zbaven své moudrosti, neboť jeho moudrost měla své místo na třetím stupni, on však nemá nijaké na druhém a prvém stupni. Toť to, co rozumí se slovy Páně u Matouše: »A kdo jest na střeše, nesestupuj, aby něco vzal z domu svého. A kdo na poli, nevracej se, aby vzal roucha svá,« XXIV: 17. 18. A u Lukáše: »V ten den, kdo by byl na střeše, a nádobí jeho v domu, nesestupuj, aby je pobral; a kdo na poli, též nevracej se k tomu, co jest za ním. Pomněte na ženu Lotovu«, XVII: 31. 32.

(q) Jest bezprostřední vliv od Pána a vliv prostřednictvím nebes, č. 6063. 6307. 6472. 9682. 9683. Bezprostřední vliv Páně vniká až do nejmenších jednotlivostí všeho, což jest, č. 6058. 6474 až 6478. 8717. 8728. O vlivu Páně, zprostředkovaném nebesy, č. 4067. 6982. 6985. 6996.

(209)

Nižší nebe nemá nijakého vlivu na nebe vyšší, poněvadž bylo by to proti řádu, nýbrž existuje vliv s hořejšího nebe na nižší nebe. Rovněž tak moudrost andělů vyššího nebe převyšuje moudrost andělů nižšího nebe, jako myriáda převyšuje jednotku; v tom také spočívá příčina toho, že andělé nižšího nebe nemohou mluviti s anděly vyššího nebe, ba když pohlédnou vzhůru, nevidí jich, nýbrž nebe jeví se jim nad hlavou pouze jako mlhavý oblak. Naopak andělé vyššího nebe mohou viděti ty, kdož jsou v nižším nebi, nemohou však dáti se s nimi do rozhovoru, leda pod ztrátou své moudrosti, jakž výše bylo pověděno.

(210)

Myšlenky a city, jakož i řeči andělů nejvnitřnějšího nebe nebývají nikdy pochopeny ve středním nebi, jelikož jsou tak velice povznešené. Když však se Pánu zlíbí, objevuje se odtamtud cosi jako pramenitého v nižších nebesích, a to co pochází ze středního nebe, objevuje se v posledním nebi jako jakási jasnost, a někdy také jako oblak zářivé bílý a různobarvý; podle tohoto oblaku, jeho vystupování, sestupování a podle jeho podoby poznává se též do jisté míry, co se tam mluví.

(211)

Z toho lze viděti, jaká jest forma nebe: Že totiž v nejvnitřnějším nebi jest nejdokonalejší, ve středním rovněž dokonalá, avšak v menší míře, a v posledním nebi ještě v menší míře; a že forma jednoho nebe existuje formou druhého nebe za vlivu od Pána. Jaké však jest obecenství skrze vliv, toho nelze pochopiti dotud, dokud se neví, jakými jsou stupně výšky, a jak jejich stupně se různi od stupňů délky a šířky; jakými jsou tyto i ony stupně, viz v č. 38.

(212)

Pokud se týče formy nebe zvláště, a kterak táž postupuje a plyne, nechápají ani andělé. Jakousi představu o tom lze si učiniti podle formy všech částí v lidském těle, jakž byly vyšetřeny a prozkoumány člověkem ostrovtipným a moudrým. Výše v příslušném oddílu bylo řečeno, že celé nebe představuje jediného člověka (viz č. 59. až 72.), a že vše, co jest ve člověku, souvztaží s nebem (č. 87. až 102); jak pochopitelna a nerozluštitelna jest tato forma, ukazuje se již vůbec na vláknech nervových, jimiž vše, celek i každá jednotlivost, navzájem jsou spojovány; jakými jsou, jak probíhají v mozku a jak dále postupují, není oku viditelno; neboť nesčetná vlákna nervová jsou zde tak propletena, že v celku zdají se býti měkkou, trvale spolu souvisící hmotou, kdežto ve skutečnosti vše, co v celku i jednotlivě k vůli a rozumu náleží, po těchto vláknech co nejrozmanitější cestou přechází v činy. Jak vlákna ta dále v těle se uspřádají, jeví se na různých pleteních, jako ku př. na pleteni nervu srdečních, na pleteni nervů okružních a jiných, jakož i na uzlinách, jež zovou se gangliemi, do nichž mnoho vláken ze všech končin vbíhá, zde se směšují a jinak opět jsouce spojeny, opětně vystupují, aby vykonaly svůj úkol, a to opět a opět se opakuje, nemluvě ani o podobných věcech v každé části vnitřností, údu, orgánu a svalu. Ten, kdo je, jakož i četné zázračné věci, v nich se vyskytující, probádá okem znalce, užasne nesmírně, a přece to, co oko vidí, jest jen nepatrné; to, co nevidí, jest tím podivuhodnější, poněvadž jest to ve vnitřní přírodě. Že tato forma souvztaží s formou nebes, jeví se zřejmé ve veškerém působení rozumu a vůle v ní a podle ní; neboť všecko, co člověk chce, přemění se samo sebou podle této formy v čin, a vše, cokoliv myslí, probíhá vlákny od jejich počátku až k jejich konečnému bodu, na čemž zakládají se smysly; a ježto jest to forma myšlení a vůle, jest i formou rozumnosti a moudrosti. Tato forma odpovídá tedy formě nebes; z toho lze poznati, že formou takovou jest i ona, podle níž každá náklonnost a každá myšlenka andělů se šíří, a že andělé jsou tou měrou v rozumnosti a moudrosti, jakou měrou jsou v této formě. Že tato forma nebe pochází z Božského Člověčenství Páně, viz výše č. 78. až 86. Tyto věci připomenuty byly proto, aby bylo lze poznati, že nebeská forma jest taková, že nemůže býti ani povšechně vystižena, a tudíž, jak výše bylo řečeno, jest i andělům nepochopitelna.

(26)

O panování v nebi.

(213)

Poněvadž nebe rozděleno jest ve společnosti, a vetší společnosti čítat několik set tisíc andělů (č. 50), a všichni v jedné a téže společnosti jsou sice ve stejném dobru, nikoliv však ve stejné moudrosti (č. 43), nutné z toho vyplývá, že jest třeba také nějakého panování, neboť řád musí býti zachováván, a nutno bdíti nade vším, co k řádu náleží. Avšak panování v nebi jest rozmanité; jiné jest ve společnostech, tvořících nebeské království Páně, a jiné ve společnostech, tvořících duchovní království Páně; také různí se od sebe podle služebních úkolů, které každé společnosti příslušejí. Avšak v nebesích není jiného panování, než panování vzájemné lásky a panování vzájemné lásky jest nebeským panováním.

(214)

Panování v nebeském království Páně sluje spravedlností, ježto všichni, kdož tam jsou, trvají v dobru lásky ku Pánu, pocházející od Pána, a to, co z dobra se děje, sluje spravedlivé. Panuje tam samojediný Pán, On vede anděly, poučuje je o věcech života; pravdy, kteréž zovou se pravdami soudu, jsou napsány v jejich srdcích. Každý je zná, chápe je a vidí je (r), z kteréžto příčiny věci soudu nikdy tam nepodléhají sporu, nýbrž jen věci spravedlnosti, kteréž příslušejí k životu. Méně moudří doptávají se na to moudřejších, a ti zase Pána, a dostává se jim odpovědi. Jejich nebem, čili jejich nejvnitřnější radostí, jest žíti spravedlivě skrze Pána.

(r) Nebeští andělé nemyslí a nemluví z pravd, jako andělé duchovní, poněvadž pomocí Pána vyciťují vše, co náleží ku pravdě, č. 202. 597. 607. 784. 1121. 1387. 1398. 1442. 1919. 7680. 7877. 8780. 9277. 10.336. Nebeští andělé mluví o pravdách: Ano, ano [ita, ita], nebo Ne, ne; duchovní andělé rozumují o nich, je-li tomu tak, nebo není-li tomu tak, č. 2715. 3246. 4446. 9166. 10.786.

(215)

Panování v duchovním království Páně sluje soud, ježto tamní andělé trvají v dobru duchovním, jež jest dobrem účinné lásky k bližnímu, a toto dobro svou podstatou jest pravda (s), a pravda jest věcí soudu, dobro však věcí spravedlnosti (t). I tito andělé jsou vedeni Pánem, ale nepřímo (č. 208). Proto mají své představené, a to větší nebo menší počet jich podle potřeby společnosti, v níž jsou; rovněž tak mají i zákony, podle nichž jest jim pospolu žíti. Představení spravují vše podle zákonů, jimž rozumějí, ježto jsou moudří, a v pochybných případech dostává se jim od Pána osvícení.

(s) Ti, kdož jsou v duchovním království, jsou ve pravdách, a ti, kdož jsou v nebeském království, jsou v dobru, č. 863. 875,. 927. 1023. 1043. 1044. 1555. 2256. 4328. 4493. 5113. 9596. Dobro duchovního království jest dobrem účinné lásky k bližnímu, a toto dobro jest podle své podstaty pravdou, č. 8042. 10.296.

(t) Spravedlností naznačuje se ve Slově [Božím] dobro a soudem pravda, a proto spravedlnost a soud konati značí dobro a pravdu konati, č. 2235. 9857. Velké soudy jsou zákony božského řádu, a tudíž božskými pravdami, č. 7206.

(216)

Ježto panování na základě dobra, kteréžto panování jest v nebeském království Páně, zove se spravedlností, a panování na základě pravdy; kteréž jest v duchovním království Páně, sluje soudem, proto ve Slově [Božím] mluví se o spravedlnosti a soudu tam (tamtéž vysvětlen jest výklad slov Páně: »Ale bud řeč vaše; Jistě, Mstě nikoli, nikoli. Což pak nad to více jest, to od zlého jest«, Mat. V: 37.), kde jest řeč o nebi a o církvi; spravedlností označuje se nebeské dobro, a soudem duchovní dobro, kteréžto dobro, jak výše řečeno, svou podstatou jest pravdou; jako ku př. v následujících místech: »Pokoji nebude konce na stolici Davidově, a na království jeho, až je i v řád uvede, a utvrdí v soudu a spravedlnosti, od tohoto času až na věky,« Iz. IX: 7; Davidem rozumí se zde Pán (u), jeho královstvím nebe, jakž to vysvítá i z těchto míst: »Vzbudím Davidovi výstřelek spravedlivý, i kralovat bude král a rozumně jednati; soud zajisté a spravedlnost na zemi konati bude,« Jerem. XXIII: 5; »Vyvýšiť se Jehova, nebo na výsosti přebývá, a naplnil Sion soudem a spravedlností«, Iz. XXXIII: 5; Sionem rozumí se též nebe a církev (x) »Já jsem Jehova, kterýž činím soud i spravedlnost na zemi; nebo v těch věcech libost mám«, Jerem. IX: 24; »I zasnoubím tě sobě na věčnost, zasnoubím tě sobě v spravedlnosti a v soudu, Ozeáš II: 19.; »Jehovo, v nebesích jest tvá spravedlnost jako hory boží, soudové tvoji jako hlubokost nesmírná«, žalm XXXVI: 6. 7; »Dotazují se mne na soudy spravedlnosti, blízcí Bohu býti chtějí,« Iz. LVIII: 2. a na jiných místech.

(u) Davidem v prorockých knihách rozumí se Pán, č. 1888.

9954.

(x) Sionem ve Slově [Božím] rozumí se církev, zejména pak nebeská církev, č. 2362. 9055.

(217)

V duchovním království Páně jsou několikeré formy panování; v té které společnosti není taková, jako ve společnosti jiné. Různost ta řídí se činností, kterou společnost vyvíjí. Činnosti jejich jsou poměrné k činnostem všech těch částí ve člověku, s nimiž jsou souvztažné; a jest známo, že činnosti ty jsou rozmanité. Neboť jiná jest činnost srdce, jiná plic, jiná jater, jiná žlázy okružní a sleziny, a jiná každého jednotlivého ústroje smyslů. Tak jako úkony těchto částic v těle jsou různé, tak jsou různé úkony společnosti v Největším Člověku, jímž jest nebe, neboť společnosti ty jsou s nimi souvztažné. O tom, že existuje souvztažnost všech částí nebe ke všem částem člověka, viz výše oddíl č. 87. až 102. Avšak všecky formy panování shodují se spolu v tom, že mají zřetel k obecnému dobru, jakožto ke konečnému cíli, a v něm spatřují i blaho každého jednotlivce (y); to děje se proto, poněvadž všichni v celém nebi jsou pod ochranou Pána, kterýž miluje každého, a Svou božskou láskou tak to zařídil, že ze všeobecného dobra každý jednotlivec nabývá vlastního svého dobra; každý také nabývá dobra v poměru k tomu, jak miluje obecné dobro; neboť kdo miluje obecné dobro, miluje i všechny vůbec a každého zvláště; a ježto tato láska jest láskou Páně, proto Pán ho též miluje a dobro se mu udílí.

(y) Každý člověk a každá společnost, a tudíž i vlast a církev a ve všeobecném smyslu i království Páně, jest bližním, a prokazovat jim dobro z lásky k dobru podle jakosti jejich stavu, značí milovati bližního, a tudíž i jejich blaho, kteréž jest blahem všeobecným, o něž třeba pečovati, jest bližním, č. 6818 až 6824. 8123. I občanské dobro, kteréž jest cosi spravedlivého, jest bližním, č. 2915, 4730. 8120. 8123. Účinná láska k bližnímu vztahuje se tedy k celku i k jednotlivostem lidského života, a bližního milovati značí milovati dobro a činiti dobro z lásky k dobru a ku pravdě, jakož i spravedlivé si počínat z lásky ke spravedlnosti, a to při každém díle, č. 2417. 8121. 8124.

(218)

Z toho vysvítá, jakými jsou představeni: že totiž jimi jsou ti, kdož předčí jiné v lásce a moudrostí, a tudíž z lásky přejí jiný m vše dobré, a svou moudrostí dovedou to tak zařídit, aby se to uskutečnilo. Ti, kdož jsou tací, nevládnou a neporoučejí, nýbrž spravují a slouží; neboť jiným dobře činiti z lásky k dobru jest tolik, jako sloužiti, a pečovati, aby se tak dělo, jest tolik jako spravovati. Oni též nevydávají se za větší, než jsou ostatní, nýbrž za menší, neboť blaho společnosti a bližních staví v prvou řadu, blaho své vlastní do řady druhé; co však prvé místo zaujímá, jest větší, co druhé, menší. Nicméně však dostává se jim cti a slávy; bydlí uprostřed společnosti, výše než ostatní, jakož i v nádherných palácích; přijímají také tuto slávu a onu čest, avšak nikoliv vzhledem k sobě samotným, nýbrž z poslušnosti, neboť všichni tam vědí, že se jim této cti a slávy od Pána dostává, a že tudíž každý má jich býti poslušen. To jest to, co rozumí se slovy Páně k učedlníkům: »A kdožkoli chtěl by mezi vámi býti velikým, budiž služebník váš. A kdož by koli mezi vámi chtěl býti přední, budiž váš služebník.« Mat. XX: 27. 28. »Kdož největší jest mezi vámi, budiž jako nejmenší, a kdož vůdce jest, jako sloužící,« Luk. XXII: 26.

(219)

Podobné panování v menším měřítku jest i v každém domě: Jest tam pán domu a jsou tam sluhové; pán domu miluje služebníky, a služebníci milují pána domu, a proto si navzájem z lásky slouží; pán domu učí, jak má se žíti a praví, co má se činiti, sluhové poslouchají a vykonávají služby; býti užitečným jest příjemností života všechněch jednotlivců. Z toho vysvítá, že království Páně jest královstvím užitečného konání.

(220)

V peklech jest rovněž panování: Neboť kdyby nebylo zde panování, nebyla by pekla udržována v poutech; panování zde jest opakem panování v nebesích, neboť jest vesměs výronem sebelásky; každý chce zde panovati nad jinými a je předčili; ty, kdož nejsou jim nakloněni, nenávidí, mstí se jim a zuří proti nim, neboť takový jest způsob sebelásky, pročež za představené jsou jim dáni ti, kteří jsou nejhorší, jež pak oni ze strachu poslouchají (z). O tom však později, až bude promluveno o peklech.

(z) Jsou dva druhy vládnutí: Jedno pocházející z lásky k bližnímu, druhé, pocházející ze sebelásky, č. 10.814. Z vládnutí, prýštícího se z lásky k bližnímu, vzniká vše dobré a šťastné, č. 10.160. 10.814. V nebi nechce nikdo ze sebelásky vládnouti, nýbrž všichni chtí sloužiti, což jest tolik, jako vládnouti z lásky k bližnímu, a proto mají tak velikou moc, č. 5732. Z vládnutí, prýštícího ze sebelásky, vzniká veškeré zlo, č. 10.038. Když sebeláska a láska ke světu počaly panovati, byli lidé nuceni podrobiti se vládnutí, aby nabyli bezpečnosti, č. 7364. 10.160. 10.814.

(27)

O bohoslužbě v nebi.

(221)

Bohoslužba v nebi není co do zevnějšku nepodobna bohoslužbě na Zemi, co do své vniternosti však od ní se různí; mají tam rovněž nauku náboženskou, kázání a chrámy. Nauka v podstatě všude se SHODUJE, jenom že ti, kdož jsou ve vyšších nebesích, nabývají hlubší moudrosti nežli ti, kdož jsou v nižších nebesích. Kázání jsou přiměřena k nauce; a tak, jako andělé mají domy a paláce (č. 183. až 190), tak mají i chrámy, v nichž kázání se konají. Že takové věci jsou i v nebi, má svou příčinu v tom, že andělé ustavičně jsou zdokonalováni v moudrosti a lásce; neboť právě tak, jako lidé mají rozum a vůli, a rozum jest tak uzpůsoben, že může neustále býti zdokonalován, a podobně i vůle; rozum zdokonaluje se pravdami, příslušejícími rozumu, a vůle dobrem, příslušejícím lásce (aa).

(aa) Rozum jest přijímatelem pravdy a vůle přijímatelem dobra, č. 3623. 6125. 7503. 9300.9930. Jako vše vztahuje se ku pravdě a dobru, tak všecko v životě člověka vztahuje se k rozumu a vůli, č. 803. 10.122. Andělé věčně stále se zdokonalují, č. 4803. 6648.

(222)

Pravá bohoslužba v nebi nespočívá však v navštěvování chrámů a ve vyslechnutí kázání, nýbrž v životě lásky k Bohu, účinné lásky k bližnímu a víry podle nauky; kázání v chrámech jsou pouze prostředkem k tomu, aby poučovaly o věcech života. Mluvil jsem o tom s anděly a řekl, že na světě se věří, že bohoslužba spočívá pouze v tom, chodí-li člověk do chrámů, naslouchá-li kázáním, jde-li ročně třikráte nebo čtyřikráte k Večeři Páně, zúčastňuje-li se i ostatních bohoslužebních úkonů podle řádu církevního, modlí-li se a při tom pobožně si počíná. Andělé odpověděli mi, ze toto jsou jen věci zevnější, kterých sice jest třeba vykonávati, že však nic neprospívají, jestliže nepřipojuje se k ním i vniternost, z níž věci ty mají vycházeti, a touto vniterností jest život podle přikázání, jimž učí nauka.

(223)

Abych poznal, jakými jsou jejich shromáždění v chrámech, bylo mi popřáno několikráte tam vejíti a kázáním naslouchat. Kazatel stojí na povýšeném místě směrem k východu, naproti němu sedí ti, kdož ostatní převyšují světlem moudrosti, po pravé a levé jich straně sedí ti, kdož jsou v menším světle; sedí v polokruhu kolem, takže všichni hledí kazateli tváří v tvář a nikoho není po obou stranách, kam zrak kazatelův nemůže dosáhnouti. U brány, kteráž jest na východní straně chrámu, po levé straně kazatelny, stojí ti, kdož jsou uváděni v nauku. Za kazatelem nesmí státi nikdo, stojí-li tam někdo, kazatel ihned počne se másti; totéž se stává, jestliže někdo ve shromáždění jest jiného názoru, pročež takovému jest obličej svůj obrátiti stranou. Kázání oplývají takovou moudrostí, že nic na světě se jim nevyrovná; neboť obyvatelé nebes jsou ve vnitřním světle. Chrámy jeví se jako byly by z kamene v duchovním království, a jako ze dřeva v království nebeském, a to proto, ježto kámen souvztaží s pravdou, v níž jsou ti, kdož jsou v duchovním království, dřevo souvztaží s dobrem, v němž jsou obyvatelé království nebeského (bb); též kostely v tomto království nenazývají se chrámy, nýbrž domy Božími. V nebeském království jsou chrámy bez nádhery, v duchovním království jsou však více nebo méně nádherné.

(bb) Kámen značí pravdu, č. 114. 643. 1298. 3720. 6426. 8609. 10.376. Dřevo značí dobro, č. 643. 3720. 8354. Proto lid v Nejstarší Církvi, kteříž žili v nebeském dobru, měli domy Boží ze dřeva, č. 3720.

(224)

Rozmlouval jsem také s jistým kazatelem o svatosti, v níž trvají ti, kdož naslouchají kázáním ve chrámech, a on řekl, že pobožnost, bohabojnost a svatost má každý podle jakosti svého vnitra, jež jest oblastí lásky a víry; neboť v něm nalézá se samotná svatost, jíž jest Božství Páně, a on prý neví, co byla by zevnější svatost bez oné svatosti; a když o zevnější svatosti bez vnitřní svatosti přemýšlel, pravil, že jest to cosi uměle utvořeného čili cosi pokryteckého, co lživě dodává zevnější ráz svatosti a vzněcuje někdy nepravý, ze sobectví a lásky ke světu pochodící oheň, kterýž za svatost se vydává.

(225)

Všichni kazatelé jsou z duchovního království Páně, a ani jediný z nebeského království; jsou z duchovního království, ježto zde jsou v pravdách, z dobra pocházejících, a všeliké kázání skládá se z pravd. Ani jediný není z nebeského království, poněvadž všichni zde trvají v dobru lásky, jímž pravdy vidí a je vyciťují, avšak nemluví o nich (viz výše č. 214); ačkoliv andělé, kteří jsou v nebeském království, pravdy vyciťují a vidí, přece jen i tam konají se kázání, ježto jimi vysvětlují se jim pravdy, které již znali, a oni zdokonalují se mnoha jinými, kterých dříve neznali. Jakmile je slyší, ihned je uznávají a tak je vyciťují. Pravdy, kteréž vyciťují, také milují a tím, že podle nich žijí, přivlastňují je svému životu; říkávají, že ŽÍTI PODLE PRAVD JEST TOLIK, JAKO MILOVATI PÁNA (cc).

(cc) Pána a bližní milovati, značí žíti podle přikázání Páně č. 10.143. 10153. 10.310. 10.578. 10.645. 10.648.

(226)

Všichni kazatelé ustanoveni jsou Pánem a proto mají dar kazatelský; kromě nich není nikomu dovoleno, ve chrámech učiti. Zovou se kazateli, nikoliv však kněžími; kněžími proto ne, poněvadž kněžstvím nebes jest nebeské království; neboť kněžství značí dobro lásky k Pánu, v němž trvají andělé tohoto království; královstvím nebes jest však duchovní království, neboť; království značí pravdu z dobra, ve kteréž trvají andělé tohoto království; viz výše č. 24. (dd).

(dd) Kněží předobrazovali Pána vzhledem k Božskému Dobru, králové vzhledem k Božské Pravdě, č. 2015. 6148. Tudíž kněz ve Slově [Božím] značí ty, kdož jsou v dobru lásky ku Pánu, kněžství tedy toto dobro, č. 9806. 9809. Král ve Slově [Božím] značí ty, kdož jsou v Božské Pravdě, království tedy pravdu z dobra pocházející, č. 1672. 2015. 2069. 4575. 4581. 4966. 5044.

(227)

Nauky, podle nichž konají se kázání, směřují vesměs k ŽIVOTU, jakožto konečnému účelu, ani jediná však k víře bez života. Nauka nejvnitřnějšího nebe převyšuje moudrostí nauku středního nebe, a nauka středního nebe co do rozumnosti převyšuje nauku posledního nebe; neboť nauky jsou přiměřeny k chápavosti andělů v každém jednotlivém nebi. Podstatou všech nauk jest poznání Božského Člověčenství Páně.

 

 

(28)

O moci andělů.

(228)

To, že andělé mají moc, nemohou pochopiti ti, kdož nevědí nic o duchovním světě a o jeho vlivu ve svět přírodní; domnívají se, že andělé nemohou míti nijaké moci, poněvadž jsou duchovní přirozenosti a jsou tak čistí a jemní, že zrak nemůže jich spatřiti. Ti však, kdož hlouběji vnikají do příčin, smýšlejí jinak. Vědí, že všecka moc, kterou člověk má, pochází z jeho rozumu a vůle, neboť bez nich nemohl by nejmenší částici svého těla pohnouti. Rozum a vůle jsou jeho duchovním člověkem; tento duchovní člověk svým pokynem uvádí tělo a jeho údy v pohyb, neboť co si myslí, to mluví ústa a jazyk, a co chce, to činí tělo, ba skýtá libovolně sílu. Pán ovládá vůli a rozum lidí prostřednictvím andělů a duchů, a protože ovládá vůli a rozum, ovládá i všecky části těla, ježto tyto od oněch předešlých závisí; ba, chce-li kdo věřiti, člověk bez vlivu nebe nemůže učiniti jediného kroku. Že tomu tak jest, bylo mi na základě četných zkušeností ukázáno; bylo dovoleno andělům ovládat, jak jim libo, mé kroky, mé jednání; můj jazyk a řeč, což dělo se vlivem v mé chtění a myšlení; i nabyl jsem zkušenosti, že nemohu nic sám ze sebe učiniti. Poté mi řekli, že každý člověk jest takto ovládán, a že mohl by o tom věděti z nauky církevní a ze Slova [Božího], anť se modlí, by Bůh seslal své anděly, by ho vedli, jeho kroky řídili, jej poučovali a vnukali mu, co má myslili a mluviti, a tak dále, ačkoliv on sám, když myslí nikoliv podle nauky, mluví a věří jinak. Toto pověděl jsem proto, aby každý věděl, jakou moc u člověka mají andělé.

(229)

V duchovním světě jest však moc andělů tak veliká, že to, co chtěl bych zde pověděti a co jsem v tom ohledu viděl, převyšuje veškeru věrohodnost. Jestliže jest tam něco, co má býti odstraněno, ježto protiví se božskému řádu a klade odpor, tu bývá to silou jejich vůle a pohledu poraženo .a zničeno. Tak viděl jsem, jak hory, které byly zlými obsazeny, byly rozvráceny a odstraněny, a někdy rozmeteny od konce ke konci, jakž tomu bývá při zemětřesení; viděl jsem táž skalní stěny, jež byly uprostřed až dolů rozštípeny a zlí, kteří byli na nich, byli pohlceni; spatřil jsem též, jak několik set tisíc zlých duchů bylo anděly rozptýleno a do pekla uvrženo; nic proti andělům nezmůže ani množství, ani umění, ani zchytralost a srocování; oni vidí vše a okamžitě to poráží; více o tom však viz ve zprávě o ztroskotaném Babyloně. Takovou moc mají andělé v duchovním světě. Že andělé, když jim to bývá dopuštěno, mají takovou moc i ve světě přírodním, vysvítá ze Slova [Božího], že totiž ku př. celá vojska úplně porazili, mor přivodili, jímž sedmdesát tisíc lidí zahynulo; o takovém andělu takto se čte: »A když vztáhl anděl ruku svou na Jeruzalém, aby hubil jej, litoval Jehova toho zlého a řekl andělu, kterýž hubil lid: Dostiť jest, vztáhni ruku svou zpět ! a David uzřel anděla, an bije lid. « 2. Sam. XXIV: 15. 16. 17.; a podobně i na jiných místech. Poněvadž andělé mají takovou moc, zovou se mocemi; a u Davida se praví: »Dobrořečte Jehovovi andělé jeho, kteříž jste mocní v síle, « žalm Clll: 20.

(230)

Jest však třeba věděti, že andělé naprosto nemají nijaké moci sami ze sebe, nýbrž že veškeré moci dostává se jim od Pána, a že jsou tou měrou mocemi, jak to uznávají; kdo mezi nimi by si myslil, že má moc sám ze sebe, ihned stává se tak bezmocným, že ani jedinému zlému duchu nemůže postaviti se na odpor; tok příčina, proč andělé nepřipisují sobě naprosto nijaké zásluhy, a že odmítají veškeru chválu a slávu za jakýkoliv čin, vše připisujíce Pánu.

(231)

Jest to Božská Pravda, od Pána vycházející, kteráž má veškeru moc na nebesích; neboť Pán v nebi jest Božská Pravda, spojená s Božským Dobrem (viz č. 126. až 140.); jakou měrou andělé jsou schopni ji přijímati, takovou měrou jsou mocemi (ee). Každý jest také svou pravdou a svým dobrem, poněvadž každý jest takový, jaký jest jeho rozum a vůle, a rozum náleží ku pravdě, ježto celá jeho podstata jest z pravd, vůle však náleží k dobru, ježto celá její podstata jest z dobra; neboť čemukoliv někdo rozumí, to nazývá pravdou, a cokoliv chce, to zove dobrem; z toho plyne, že každý jest svou pravdou a svým dobrem (ff). Jakou měrou tedy anděl jest pravdou podle Pravdy Božské, a dobrem podle Božského Dobra, takovou měrou jest mocí, protože takovou měrou Pán jest u něho; a poněvadž nikdo není ve zcela stejném nebo v tomtéž dobru a v téže pravdě jako jiní, (neboť v nebi tak jako na Zemi jest ustavičná rozmanitost, č. 20.), proto nižádný anděl nemá téže moci, jako má ji jiný. Největší moc mají ti, kteří v Největším Člověku čili v nebi, tvoří rámě, a to proto, poněvadž ti, kteří v něm jsou, jsou více v pravdách, nežli ostatní, a v jejich pravdy vplývá dobro z celého nebe; i moc celého člověka přechází v jeho rámě, a celé této jím projevuje svoje síly; toť jest příčina, že ve Slově [Božím] rameny a rukama označována jest moc (gg). Vzhledem k tomu objevuje se někdy v nebi obnažené rámě, kteréž má takovou moc, že vše, co by se mu postavilo v cestu, mohlo by rozdrtit, byl to byl i skalní balvan na Zemi; jedenkráte přiblížilo se i ke mně a já pocítil, že mohlo by rozmělnit všecky moje kosti.

(ee) Andělé slují mocí a také jsou mocemi přijímáním Božské Pravdy od Pána, č. 9639. Andělé jsou přijímateli Božské Pravdy od Pána, a bývají proto ve Slově [Božím] tu a tam nazýváni bohové, č. 4295. 4402. 8192. 8301. 9398.

(ff) Člověk i anděl jest vlastním svým dobrem a vlastní svou pravdou, a tudíž vlastní svou láskou a vlastní svou věrou, č. 10.298. 10.367. Jest vlastním svým rozumem a vlastní svou vůlí;

neboť vše, co náleží k životu, odtud pochází; život dobra přísluší vůli, a život pravdy přísluší rozumu, č. 10.076. 10177. 10.264. 10.284.

(gg) O souvztažnosti rukou, paží a ramen s Největším Člověkem čili nebem, č. 4931. až 4937. Pažemi a rukama označuje se ve Slově [Božím] moc, č. 878. 3091. 4931. 4932. 6947. 10.017.

(232)

O tom, že Božská Pravda od Pána vycházející má všelikou moc, a že andělé mají jen tolik moci, kolik mohou v sebe přijmouti Božské Pravdy, viz výše v č. 137. Andělé jsou však jen do té míry přijímajícími schránami Božské Pravdy, do jaké jsou přijímajícími schránami Božského Dobra; neboť pravdy mají veškeru moc z dobra, a bez dobra nemají nijaké moci; ze spojení obou vzniká moc. Právě tak jest tomu i s věrou a láskou, neboť jest jednostejno, praví-li se pravda či víra, ježto celou podstatou víry jest pravda; rovněž tak jest jednostejno, praví-li se dobro či láska, ježto vše, co lásce přísluší, jest dobrem (hh). Jak velikou moc mají andělé skrze pravdy z dobra, jest zjevno i z toho, že zlý duch pouhým pohledem anděla upadá ve mdloby a přestává míti podobu člověka, a to na tak dlouho, dokud anděl očí svých neobrátí jinam. Příčinou, proč pohledem oka andělů dějí se takové věci, jest to, že zření andělů pochází ze světla nebeského, a světlo nebe jest Božská Pravda (viz výše č. 126. až 132.); oči rovněž souvztaží s pravdami z dobra (ii).

(hh) Všecka moc na nebesích dostává se pravdě z dobra, čili víře z lásky, č. 3091. 3563. 6413. 8304. 9643. 10.019. 10.182. Veškerá moc jest od Pána, poněvadž od Něho jest všeliká pravda, jež náleží k víře a dobro, jež náleží k lásce, č. 9327. 9410. Tato moc naznačená jest klíči, kteréž Petrovi byly odevzdány, č. 6344. Od Pána vycházející Božská Pravda má veškeru moc, č. 6948. 8200. Tato moc Páně vyrozumívá se seděním na pravici Jehovy, č. 3387. 4592. 4933. 7518. 7673. 8281. 9133. Pravice jest moc, č. 10.019.

(ii) Oči souvztaží s pravdami z dobra, č. 4403. ai 4421. 4523 až 4534. 6923.

(233)

Ježto všecka moc pravd jest z dobra, proto nepravda ze zla nemá nijaké moci (kk). Všichni v pekle trvají v nepravdě ze zla, a tudíž nemají nijaké moci proti pravdě a dobru; jakou však moc mají sami mezi sebou, a jakou moc měli zlí duchové, prve než byli do pekla svrženi, o tom bude později promluveno.

(kk) Nepravda ze zla pocházející nemá nijaké moci, poněvadž všechnu moc má pravda z dobra pocházející, č. 6784. 10.481.

 

 

(29)

O řeči andělů.

(234)

Andělé rozmlouvají spolu právě tak, jako lidé na světě, a to o rozmanitých věcech, jako např. o domácích potřebách, o předmětech občanského života, o věcech morálního života a o předmětech duchovního života, a není v tom nijakého jiného rozdílu, nežli toho, že andělé hovoří spolu rozumněji než lidé, ježto hlouběji při tom myslí. Bylo mi často popřáno s nimi se stýkati a s nimi mluviti, jako přítel s přítelem, a někdy i jako neznámý s neznámým když mluvívá, a poněvadž jsem při tom byl v tomtéž stavu jako oni, nemyslil jsem jinak, nežli že mluvím s lidmi

na Zemi.

(235)

Řeč andělů jest právě tak ve slova rozdělena, jako řeč lidská; rovněž tak zvučně se vyslovuje a zvučně vniká ve sluch, neboť i oni mají ústa, jazyk a uši. Rovněž tak mají atmosféru, v níž zvuk jejich řeči se článkuje, jest to však atmosféra duchovní, kteráž jest přiměřena andělům, kteří jsou duchovní; rovněž také ve své atmosféře dýchají, a dýcháním vydávají slova, tak jako lidé ve své atmosféře (ll).

(ll) V nebesích jest dýchání, avšak vnitřní, č. 3884. 3885. ze zkušenosti, č. 3884. 3835. 3891. 3893. Vdechování tam jest nestejné a mění se podle stavů [andělů], č. 1119. 3886. 3887. 3889. 3892. 3893. Zlí naprosto nemohou v nebi dýchat a když tam přicházejí, dusí se, č. 3893.

(236)

Všichni v celém nebi mají jen JEDINOU ŘEČ; všichni navzájem si rozumějí, byť i byli z kterékoliv společnosti, buď ze sousední, buď ze vzdálené. Zde nikdo řeči se neučí, nýbrž jest KAŽDÉMU VŠTÍPENA; vyplývá bezprostředně z jejich cítění a z jejich myšlení; přízvuk řeči souvztaží s jejich citem a rozdělování tónů, tvořící slova, souvztaží s představami, majícími svůj původ v cítění, a ježto řeč s nimi souvztaží, jest tudíž i ona duchovní, neboť jest znějícím citem a mluveným myšlením. Kdo tomu věnuje pozornost, mohl by věděti, že každá myšlenka pochází z citu, který náleží k lásce, a že představy myšlenkové jsou různými formami, v něž povšechný cit se rozdělil; nebol není naprosto myšlenky a představy bez citu; z něho pochází jejich duše a jejich život. Z té příčiny andělé již na pouhé mluvě poznávají, jaký kdo jest; podle přízvuku poznávají, jakého druhu jest jeho cítění, a na rozčlenění zvuku, čili na slovech poznávají, jakého druhu jest jeho smýšlení; moudřejší andělé poznávají z jediné promluvené věty, jaké jest panující cítění, neboť k tomuto zejména obracejí svou pozornost. Jest známo, že každý má různé city: Jiný v radosti, jiný v bolesti, jiný za laskavosti a milosrdenství, jiný za upřímnosti a pravdivosti, jiný za lásky a dobročinnosti, jiný za rozhorlení a hněvu, jiný za přetvařování a podvádění, jiný při bažení po cti a slávě, a tak dále, avšak panující náklonnost čili láska skrývá se v nich všechněch; proto moudřejší andělé, poněvadž tuto lásku dovedou postřehnouti, poznávají již podle řeči celý stav toho, s nímž rozmlouvají. Že jest tomu tak, přesvědčil jsem se ze mnoha zkušeností. Slyšel jsem, jak andělé odhalili život druhého ihned, sotva že ho slyšeli mluviti; řekli mi také, že POZNÁVAJÍ CELÝ OBSAH ŽIVOTA JINÉ OSOBNOSTI Z NĚKOLIKA JEJÍCH PŘEDSTAV, poněvadž na nich poznávají, jaká jest její panující láska, v níž všecko podle pořádku jest uloženo; sdělili mi též, že kniha života člověka není nic jiného.

(237)

Andělská řeč nemá nic společného s lidskými řečmi, kromě několika slov, jež vyznívají z jistého citu; nikoliv však se slovy samotnými, nýbrž s jejich přízvukem, o čemž povíme něco v další části. To, že andělská řeč nemá nic společného s řečí lidskou, ukazuje se v tom, že andělu není možno vysloviti ani jediného slova lidské řeči; pokoušeli se o to, ale nedovedli toho, neboť nemohli nic jiného vysloviti nežli to, co úplně souhlasilo s cítěním; co nesouhlasí, to příčí se samotnému jejich životu, neboť život přísluší jejich cítění a z toho pochází jejich řeč. Bylo mi řečeno, že PRVÁ ŘEČ LIDÍ NA NAŠÍ ZEMI SHODOVALA SE S ŘEČÍ ANDĚLŮ, poněvadž MĚLI JI LIDÉ S NEBE, a také hebrejská řeč v něčem se s ni srovnává.

(238)

Ježto řeč andělů odpovídá jejich cítění, kteréž pochází z lásky, a láska nebes jest láskou ku Pánu a láskou k bližnímu (viz výše č. 13. až 19.), lze z toho souditi, jak krásná a příjemná jest jejich řeč; a skutečně ona lahodí nejen sluchu, nýbrž i vniternosti mysli těch, kdož ji slyší. Byl jistý duch zatvrzelého srdce, s nímž rozmlouval jistý anděl; duch byl jeho řečí konečně tak dojat, že proléval slzy a pravil, že nemohl odolat, protože byla to mluvící láska; dodal, že dříve nikdy neplakal.

(239)

Rovněž tak řeč andělů jest PLNA MOUDROSTI, ježto vychází z jejich vnitřního myšlení, a jejich vnitřní myšlení jest MOUDROSTÍ, tak jako jejich vnitřní cítění jest LÁSKOU; jejich láska a moudrost v řeči se spojují, a tudíž řeč jejich jest tak plna moudrostí, že jedním slovem mohou vyjádřit to, co člověk nemohl by říci tisícem slov; a rovněž i představy jejich myšlení vystihují to, co člověk nemůže pochopiti, a tím méně vyjádřit. Proto to, co viděno a o čem slýcháno bylo v nebi, zove se nevyslovitelným, jakož i takovým, co ucho nikdy neslyšelo a oko nikdy nevidělo. Že jest tomu tak, bylo mi popřáno zvěděti vlastní svou zkušeností; byl jsem někdy uveden ve stav, v němž jsou andělé, a v tomto stavu jsem rozmlouval s nimi a všemu rozuměl; když však vrátil jsem se do svého dřívějšího stavu, a tudíž do přírodního, člověku vlastního myšlení, a chtěl jsem si opětně připamatovati to, co jsem slyšel, nedovedl jsem toho; neboť byly to tisíceré věci, kteréž nespadají v obor představ přírodního myšlení, a nemohou tedy býti vyjádřeny jinak, nežli měněním se barev nebeského světla, a tudíž naprosto ne lidskými slovy. Představy andělů, z nichž jejich slova se prýští, jsou skutečně také obměnami světla nebeského, a cítění, z něhož pochází přízvuk slov, jest obměnou teploty nebeské, neboť světlem nebes jest Božská Pravda čili moudrost, a teplem nebes jest Božské Dobro čili láska (viz výše č. 126. až 140.), a andělé mají z božské lásky cítění, a z božské moudrosti myšlení (mm).

(mm) Představy andělů, podle nichž oni mluví, vznikají podivuhodným měněním se barev nebeského světla, č. 1646. 3343. 3993.

(240)

Poněvadž řeč andělů vzniká bezprostředně z jejich cítění (neboť jak výše v č. 236. bylo řečeno, představy jsou rozmanitými formami, v něž všeobecné cítění jest rozděleno), mohou andělé JEDINOU MINUTOU vyjádřiti to, co nemohl by člověk vyjádřiti za půl hodiny, a několika slovy mohou znázorniti to, co napsáno jest na mnoha listech; i o tom jsem se přesvědčil hojnými zkušenostmi (nn). Představy andělů a slova jejich řeči tvoří právě tak celek, jako působící příčina a účinek; neboť ve slovech jeví se v účinku to, co v představách jest ve své příčině; tok jest příčina, že slovo tak mnoho v sobě uzavírá. Rovněž i jednotlivé předměty myšlení, a tudíž i jednotlivé předměty řeči andělů, když jsou učiněny viditelny, jeví se jako řídké vlnění, anebo jako kolem proudící atmosféra, v níž jsou nesčetné věci ve svém pořádku uloženy, což pochází z jejich moudrostí, a vniká do myšlení jiného anděla a na ně působí. Myšlenkové představy každého jednotlivce, budiž to anděl nebo člověk, stávají se ve světle nebeském viditelny, zlíbí-li se to Pánu (oo).

(nn) Andělé mohou svou řečí v okamžiku vyjádřit více, nežli člověk svou řečí za půl hodiny, a mohou vyjádřit i takové věci, pro něž lidská řeč nemá slov, č. 1641. 1642. 1643. 1645. 4609. 7089.

(oo) V jediné myšlenkové představě jsou nesčetné věci, č. 1008. 1869. 4946. 6613. 6614. 6615. 6617. 6618. Myšlenkové představy lidí odhalují se ve druhém životě a stávají se po uplynutí života viditelné tak, jakými jsou, č. 1869. 3310. 5510. Jakými se objevují, č. 6201. 8885. Představy andělů nejvnitřnějšího nebe jeví se jako plamenné světlo, č. 6615. Představy andělů posledního nebe jeví se jako řídká, bělolesklá oblaka, č. 6614. Objevila se představa jistého anděla, z níž vycházelo vyzařování směrem k Pánu, č. 6620. Představy šíří se daleko na okolní andělské společnosti, č. 6598 až 6613.

(241)

Andělé, kteří jsou z nebeského království Páně, mluví právě tak, jako andělé, kteří jsou z duchovního království Páně; avšak nebeští andělé mluví z vnitřnějšího myšlení nežli duchovní andělé; a poněvadž andělé nebeští trvají v dobru lásky ku Pánu, tedy mluví z moudrosti; avšak duchovní andělé, poněvadž trvají v dobru účinné lásky k bližnímu, kteráž svou podstatou jest pravdou (č. 215.), mluví z rozumnosti. Neboť z dobra pochází moudrost a z pravdy rozumnost; proto jest řeč nebeských andělů jako lahodně plynoucí proud, měkká a téměř nepřetržitě pokračující [contmua], kdežto naopak řeč andělů duchovních jest poněkud třaslavá [vibratoria] a přerývaná [discreta]. Rovněž tak v řeči nebeských andělů ozývá se mnoho samohlásek A a O, v řeči duchovních andělů mnoho samohlásek E a I; neboť samohlásky dávají zvuk, a ve zvuku jest cit; neboť jak výše (č. 236.) bylo řečeno, zvuk řeči andělů jest souvztažný s cítěním, a rozčlenění zvuku, tedy slova, jsou souvztažna s představami, vznikajícími z cítění. Poněvadž samohlásky nenáleží k řeči, nýbrž slouží k POVZNESENÍ jejich slov pomocí zvuku do rozmanitého cítění, a to podle stavu každého jednotlivce, proto samohlásky v hebrejské řeči nejsou naznačovány, a bývají též vyslovovány rozmanitě; podle toho poznávají andělé jakost člověka, pokud se týče jeho náklonnosti a lásky; řeč nebeských andělů rovněž nemá nijakých ostrých souhlásek, a dvě souhlásky zřídka kdy se střetnou, leda když vyskytne se slovo, jež počíná samohláskou. Toť příčina, proč ve Slově (Božím) tak často slůvko »a« mezi slova bývá kladeno, což zajisté jest známo každému, kdo Slovo [Boží] čte v řeči hebrejské, kdež toto slůvko jest měkké a po obou stranách má samohláskový zvuk. Rovněž tak v hebrejském Slově [Božím] lze na jednotlivých slovech do jisté míry poznati, zda náleží ke třídě nebeské, anebo ke třídě duchovní, a tudíž zda uzavírají v sobě dobro nebo pravdu. Ta slova, jež uzavírají v sobě dobro, chovají v sobě mnoho U a O, a do jisté míry i A; avšak ta slova, kteráž uzavírají v sobě pravdu, mají hlavně E a I. Poněvadž tóny výborně vyjadřují city, tu i v lidské řeči, když jedná se o něco velikého, jako O nebe a Boha, těší se oblibě slova, v nichž se vyskytuje U a O; i hudební tóny povznášejí se k těmto hláskám, jestliže něco podobného má býti vyjádřeno; jinak tomu jest, když běží o předměty menšího významu; z toho plyne, že HUDEBNÍ UMĚNÍ DOVEDE VYJÁDŘITI ROZMANITÉ DRUHY CITŮ.

(242)

V andělské řeči jest jistý souzvuk, kterýž nelze popsati (pp); tento souzvuk pochází z toho, že myšlenky a city, z nichž vzniká řeč, rozlévají se a šíří podle formy nebeské, a forma nebe jest to, podle čehož všichni nebešťané jsou sdruženi, a podle čehož děje se veškeré sdělování. O tom, že andělé jsou sdruženi podle formy nebe, a že jejich myšlenky a cítění podle této formy se šíří, viz výše č. 200. až 212.

(pp) V andělské řeči jest harmonický souzvuk, č. 1648, 1649. 7191.

(243)

Podobná mluva, jakáž jest v království duchovním, jest vštípena každému člověku, ale jen vnitřnější oblasti jeho mysli; poněvadž však u lidí nespadá tak jako u andělů v jedno se slovy, analogickými k citům, člověk neví, že řeč takovou má; zde vsak jest příčina, proč člověk, jakmile octne se ve druhém životě, ihned má jednu a tutéž řeč jako tamní duchové a andělé, a dovede jí mluviti, ač nikdo řeči té ho neučil (qq). O tom však níže více bude pověděno.

(qq) Duchovní čili andělská řeč jest u člověka, ačkoliv toho neví, č. 4104. Představy vnitřního člověka jsou duchovní, člověk však, dokud žije na světě, pojímá je přírodně, ježto přírodně myslí, č. 10.236. 10.240. 10550. Člověk po smrti vchází do svých vnitřních představ, č. 3226.

3342. 3343. 10.568. 10.604. Ty pak tvoří jeho řeč, č. 2470. 2478. 2479.

(244)

Jak výše bylo řečeno, všichni v nebi mají sice jednu a tutéž řeč, ale různost jeví se v tom, že způsob mluvy těch, kdož jsou moudřejší, jest vnitřnějšího rázu a bohatší na citovou rozmanitost a představy; způsob mluvy méně moudrých jest více vnějšího rázu a nemá oné bohatosti; a způsob mluvy sprostných jest ještě více zevnějšího rázu, a tudíž sestává ze slov, z nichž smysl musí teprve býti čerpán, jako se to děje u lidí, když spolu rozmlouvají. Existuje také řeč prostřednictvím obličeje, kteráž přechází ve zvuky, jež jsou přizpůsobovány představami; rovněž také jest řeč, v níž nebeská předobrazení smíšena jsou s představami, a kteráž z představ jeví se zraku; dále jest i řeč prostřednictvím posunků, kteréž souvztaží s city a značí podobné věci, jako slova andělů; jest také řeč prostřednictvím společného cítění a prostřednictvím společného smýšlení; jest také řeč hřmící a kromě toho ještě jiné.

(245)

Řeč zlých a pekelných duchů jest podobně přírodní, poněvadž pochází z náklonností, avšak z náklonností zlých a tudíž z nečistých představ, kteréž andělé mají v naprosté ošklivosti. Způsob mluvy pekla jest opakem způsobu mluvy nebeské, a proto zlí nemohou snésti řeči andělské a andělé nemohou snésti řeči pekelné; pekelná řeč jest andělům jako ošklivý zápach, obtěžující nos. Řeč pokrytců, kteří dovedou se přetvářet za anděla světla, jest sice co do slov podobna řeči andělů, avšak co do cítění a tudíž i co do představ jest ji úplně opačná; pročež jejich řeč, je-li chápána tak, jakou jest uvnitř,a tak chápají ji moudří andělé, zní jako skřípění zubů a vzbuzuje hrůzu.

(pokračování)

 

 

Články