Články



O ŽIVOTĚ A LÁSCE

 

EMANUEL SWEDENBORG

 

1763, 1776 

 

2004

 

Tituly původních vydání:

Doctrina Novae Hierosolymae de Charitate,

poprvé vydáno 1840, Londýn

Doctrina Vitae pro Nova Hierosolyma ex Praeceplis Decalogi,

poprvé vydáno 1763, Amsterdam

(0)

Předmluva

Tento spis obsahuje dvě samostatná Swedenborgova díla: „Nauku o životě pro Nový Jeruzalém z předpisů desatera" (zde pod názvem „ O životě") a nedokončenou, posmrtně vydanou „Nauku Nového Jeruzaléma o lásce k bližnímu" (zde pod názvem „O lásce").

Pojednání „O životě" je jednou ze čtyř Swedenborgových „nauk pro Nový Jeruzalém" vydaných původně v Amsterdamu v roce 1763. Do českého jazyka ji poprvé přeložil Jaroslav Imanuel Janeček v Praze roku 1938. Tento nový český překlad byl pořízen z latinského originálu Doctrina Vitae pro Nova Hierosolyma ex Praeceptis Decalogi, vydaného v Německu roku 1835, a čerpá také z anglického překladu The Doctrine of Life for the New Jerusalem from the Ten Commandments, přel. John Faulkner Potts, New York, Swedenborg Foundation, 1984, a z českého překladu Nauka o životě pro Nový Jeruzalém, přel. Jaroslav I. Janeček, Praha, 1938.

Původní latinský text pojednání „O lásce" napsal E. Swedenborg kolem roku 1776 a jeho přepis z fotolitografických zdrojů pořídil Samuel H. Worcester (podrobnější informace viz poznámka na straně 76). Do českého jazyka jej poprvé přeložil Jaroslav Imanuel Janeček v Praze roku 1926. Tento nový český překlad byl pořízen z Edice latinských textů (Opera Minora, The Swedenborg Society, London 1992) obsahující reprint z roku 1889 nakladatelství University Press, Cambridge 1889, a čerpá také z anglického překladu The Doctrine of the New Jerusalem concernig Charity, přel. John Whitehead, New York, the American Swedenborg Printing and Publishing Society, 1914, a z českého překladu 0 účinné lásce [Charitě], přel. Jaroslav Imanuel Janeček, Praha, 1926.

Překladatelská poznámka

V této poznámce bych chtěla stručně poukázat na určité komplikace, se kterými jsem se setkala při snaze o modernější a čtivější překlad těchto pojednání.

Swedenborgova díla jsou z překladatelského hlediska poněkud komplikovaná a atypická tím, že tento latinsky píšící autor 18. století ve velké míře používal tradiční křesťanské terminy, ale zároveň jim dodával zcela nové významy. (Viz například níže výraz „poenitentia" tradičně překládaný jako „pokání". V knize Pravé křesťanské náboženství (dále PKN) Swedenborg své pojeti tohoto pojmu obšírně vysvětluje a zdůrazňuje při tom odlišnosti od tradičního či obecně rozšířeného chápání.)

Při překladech proto vyvstává dilema, zda se držet těchto tradičních termínů dodnes úzce spjatých se starými myšlenkovými vzorci a církevní terminologii, vyvolávajícími u čtenářů často negativní asociace, nebo zda se pokusit o použiti termínů nových, které čtenář nebude pojímat jako omšelé církevní výrazy, a které proto nebudou vyvolávat tyto falešné spojitosti.

Ve svém přístupu k překladu se opírám o názor, že ačkoli vlastní obsah textu sám poskytne zvídavému a nezaujatému čtenáři možnost, aby si po jeho prostudování přehodnotil zažitý význam použitých slov a dal jim novou náplň, přesto by tyto často nelibě vnímané výrazy mohly tvořit překážku bezprostředního vnímání obsahu. Proto jsem se pokusila o nahrazení některých tradičních pojmů novými. V následujícím uvádím seznam těch nejdůležitějších spolu s bližším vysvětlením jejich smyslu.

(1)

Latinský výraz „charitas" Swedenborg používal přesto, že mohl být omylem považován za pouhé dávání chudým a jiné formy filantropie (viz kapitolu 2 odst. 2 pojednání O lásce nebo debatu na toto téma v PKN odst. 425). Swedenborg však na různých místech vysvětluje, co má tímto pojmem na mysli, a zejména samo pojednáni O lásce, jak již název napovídá, má tuto lásku za téma a z různých hledisek ji vymezuje. V kapitole 6 autor např. uvádí obecné podmínky nutné k tomu, abychom se stali skutečnou „podobou" této lásky: musíme hledět (jiný možný překlad je také „směřovat") k Pánu, vyhýbat se zlům jako proviněním (hříchům) a věrně vykonávat svou práci. Jde o lásku aktivní, rozlišující a netvoři ji pouhé vnější skutky, přestože ty jsou její nedílnou součástí: je to tíhnutí či přístup vnitřního já, zatímco dobré skutky jsou souvztažné činy vnějšího já (viz také např. PKN 374,1; 408; 421).

S tímto pochopením na mysli se nabízí hned několik možných překladů: termín „činná láska" zdůrazňuje její aktivní charakter a termín „láska k bližnímu " (zde nejčastěji používaný, přesnější než další možné varianty jako „láska k lidem" nebo „láska ke druhým") naznačuje, komu je prokazována. To je pro pochopeni podstaty této lásky také velmi důležité (viz O lásce, kap. 3 o tom, kdo je bližním).

Terminy „činná láska" ani „láska k bližnímu" se však dnes běžně neužívají - v běžné mluvě obvykle hovoříme jen o „lásce", neboť z kontextu je jasné, o jakou lásku se jedná. Proto i zde občas upouštím od těchto dovětků a termín „charitas" překládám jednoduše jako „láska". Kdykoliv Swedenborg hovoří o kterékoliv jiné ze čtyř základních lidských lásek (o lásce k Pánu, k sobě nebo ke světu), je to v textu jasně uvedeno; kdekoliv se však v této knize vyskytuje samotný termín „láska", označuje vždy lásku k bližnímu neboli „charitas".

(2)

Latinský výraz „peccatum" lze přeložit jako provinění, vina, chyba nebo hřích. V tomto textu jej nepřekládám z výše uvedených důvodů tradičním pojmem hřích (nejedná-li se o přímou souvislost s tradičním křesťanstvím), ale výrazy „proviněni" nebo „vina", jež jsou méně zatíženy křesťanskou historii (zejména známou myšlenkou tzv. „prvotního hříchu") - přestože je nutné vědět, že Swedenborg měl na mysli takové provinění či chybu, kterých se dopouští člověk vůči Bohu.

(3)

Latinský výraz „poenitentia" má význam lítosti, pokání, polepšení i napraveni. Tradičně se u Swedenborga tento výraz překládá termínem „pokání" - abychom však lépe pochopili význam, v němž jej autor používá, je třeba uvážit např. kapitolu 9 PKN, v niž autor tento pojem vysvětluje. V odst. 510 píše: „Skutky pokání způsobují přítomnost církve v člověku. " („Církev v člověku " je dalším z termínů, kterým je třeba přiřadit nový význam.) „ Takové skutky jsou všechny, jež vedou člověka k tomu, aby nechtěl, a proto ani nečinil zla, jež jsou hříchy proti Bohu. " Proto, píše autor dál, pokání musí být „věcí vůle, a odtud i myšlení, a ne pouze myšlení samotného; musí být proto praktické, a ne pouze ústní". Z dalšího vyplývá, že člověk se skutečně kaje, pokud „zkoumá, pozná a uzná svá zla, modlí se k Pánu a začíná nový život". (PKN odst. 528)

Samotná lítost" proto zdaleka nevystihuje plný význam tohoto Swedenborgova termínu; abychom se však vyhnuli zmíněným asociacím, přeložila jsem tento výraz pojmem „aktivní lítost", který by měl vyjadřovat aktivní složku tohoto duševního procesu zahrnující sebezkoumání, poznání, rozhodnutí, prosbu o pomoc a nový počátek.

Z obdobných důvodů termín „salvo" s významem uzdravovat, zachraňovat, zachovávat, spasit překládám na mnoha místech výrazem „zachraňovat" a termín „condemno" výrazem odsoudit.

Další, i když poněkud odlišný problém představuje překlad Swedenborgem často užívaného výrazu „affectio". Mezi možné překlady patři např. pohnutka, pohnuti, sklon, náklonnost, nálada, (prudké) hnutí mysli, záliba. Ve starších českých překladech Swedenborgových knih se termín „affectio" překládal téměř vždy jako „náklonnost". Pro lepši čtivost i pochopení se však snažím rozlišovat, kdy se tento termín nachází více v souvislosti vyjadřující vnitřní stav - a tehdy používám výrazy sklon, náklonnost, motivace apod., a kdy jde spíše o dynamickou souvislost, kterou lze lépe popsat terminy pohnutka, cit, citové hnutí apod.

POZNÁMKA K PŘEKLADŮM BIBLICKÝCH PASÁŽÍ

Při překladu biblických pasáži jsem vycházela z ekumenického znění Bible. Toto zněni jsem použila vždy, shoduje-li se se Swedenborgovým překladem; v případě odlišnosti či krácení textu Swedenborgem jsem sledovala Swedenborgův překlad či interpretaci; v případě závažnějších odlišností obou textů (ústící ve změnu významu) je lato skutečnost uvedena v poznámce.

Text v hranatých závorkách je doplněním překladatele.

Přestože toto své pojednání o lásce E. Swedenborg nikdy nevydal, jde o jeden z nejdůležitějších posmrtných spisů autora. Dva neúplné a nepřesné opisy původního rukopisu byly pořízeny během několika let po smrti autora; když byly vzájemně porovnány a vzájemným srovnáním byly pokud možno opraveny chyby, byl pořízen /. /. G. Wilkinsonem překlad vydaný v Londýně v roce 1840. Původní rukopis díla byl uchován s mnoha ostatními Swedenborgovými rukopisy v knihovně Královské vědecké akademie v Stockholmu. Tento rukopis byl později r. 1870 fotolitograficky reprodukován dr. R. L Tafelem ve „Fotolitografických rukopisech" svazek 8. Z tohoto fotolitografu byl dr. S. H. Worcesterem pořízen opis, který využívá i latinská edice použitá jako zdroj následujícího překladu.

Spis je zlomkem - patrně prvním nástinem pojednání, jejž autor zřejmě zamýšlel doplnit a rozpracovat, které ale nikdy nedokončil. Některé části rukopisu jsou zřejmě ztraceny. Četné známky neúplnosti a zlomkovitosti mohou čtenáře zarážet, avšak v původním rukopisu jsou ještě četnější a zřejmější. Ačkoli na počátku autor umístil nástin obsahu, jiný nástin téhož se objevuje znovu na konci. Ani jeden z nich však není autorem při sepisování díla přesně sledován. Přesto je spis zdrojem užitečných a prakticky podaných myšlenek na toto důležité téma.

část 1

O Životě

(1)

 

Veškeré náboženství se týká života

a životem náboženství je činit dobro

(1)

Všichni nábožensky smýšlející lidé znají a chápou zásadu, že zachráněni budou ti, kdo žijí dobře, a odsouzeni ti, kdo žijí zle. Vědí a chápou, že ten, kdo dobře žije, ten také dobře smýšlí - a to nejenom o Bohu, ale také o bližním; ne však ten, kdo žije špatně. Životem člověka je jeho láska, a co člověk miluje, to nejenom rád činí, ale také na to rád myslí. Proto se říká, že životem náboženství je činit dobro, neboť dobré jednání tvoří jeden celek se smýšlením; nepůsobí-li v člověku jednotně, nejsou součástí jeho života. To dokážu dále.

(2)

Tento princip - že náboženství se týká života a že životem náboženství je činit dobro - vidí každý, kdo čte Slovo, a při čtení Slova to také chápe. Slovo obsahuje tyto výroky:

Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázáni a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5,19.20)

Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. (Mt 7,19.20)

Ne každý, kdo Mi říká „Pane, Pane", vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli Mého Otce v nebesích. (Mt 7,21)

Mnozí Mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve Tvém jménu neprorokovali a ve Tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve Tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?" A tehdy Já prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode Mne, kdo se dopouštíte nepravosti." (Mt 7,22.23)

A tak každý, kdo slyší tato Má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Ale každý, kdo slyší tato Má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. (Mt 7,24.25)

I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: "Vyšel rozsévač rozsívat. Padla některá zrna podél cesty, a jiná padla na skalnatou půdu, jiná zas padla mezi trní; a jiná zrna padla do dobré země. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou. Kdo má uši, slyš!"(Mt 13,3-9.23)

Syn člověka přijde v slávě svého Otce a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. (Mt 16,27)

Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. (Mt 21,43)

Až přijde Syn člověka ve Své slávě, posadí se na trůnu Své slávy; tehdy řekne ovcím po pravici: „Pojďte, požehnaní, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste Mi jíst, žíznil jsem, a dali jste Mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se Mne, byl jsem nahý, a oblékli jste Mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste Mě, byl jsem ve vězeni, a přišli jste za Mnou." Tu Mu ti spravedliví odpoví: „Pane, kdy jsme Tě viděli takového?" Král jim odpoví a řekne jim „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto Mých nepatrných bratři, Mně jste učinili." Potom král podobně promluví ke kozlům na levici, a protože tak nečinili, řekne: „Jděte ode Mne, prokleti, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!" (Mt 25,31-46)

Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (L 3,8.9)

Proč Mne oslovujete „Pane, Pane", a nečiníte, co říkám ? Každý, kdo přichází ke Mně a slyší Má slova a plni je, je jako člověk, který stavěl dům a položil základy na skálu. Kdo však uslyšel Má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. (L 6,46-49)

Ježíš jim odpověděl: „Má matka a Moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají." (L 8, 21)

Vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: „Pane, otevři nám," tu On vám odpoví: „Neznám vás, odkud jste! Odstupte ode Mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví." (L 13,25-27)

Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (J 3,19-21)

A vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (J 5,29)

Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ctí a činí Jeho vůli. (19,31)

Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,17)

Kdo přijal Má přikázáni a zachovává je, ten Mě miluje; i Já ho budu milovat a dám se mu poznat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo Mě nemiluje, nezachovává má slova. (J 14, 21.23.24)

Ježíš řekl: „Já jsem pravý vinný kmen a Můj Otec je vinař. Každou Mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce." (J 15,1.2)

Tím bude oslaven Můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. (J 15,8)

Vy jste Moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. ]á jsem vás vyvolil abyste přinesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo. (J 15,14.16)

Pán řekl Janovi: „Andělu církve v Efezu piš: Vím o tvých skutcích. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Čiň pokání a jednej jako dřív - jinak pohnu tvým svícnem z jeho místa." (Zj 2,1.2.4.5)

„Andělu církve ve Smyrně piš: Vím o tvých skutcích." (Zj 2,8)

„Andělu církve v Pergamu piš: Vím o tvých skutcích. Čiň pokání." (Zj 2,12.13.16)

„Andělu církve v Thyatirech piš: Vím o tvých skutcích a lásce; vím, že tvých skutků je čím dál více." (Zj 2,18.19)

„Andělu církve v Sardách piš: Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; čiň pokání." (Zj 3,1.2.3)

„Andělu církve ve Filadelfii piš: Vím o tvých skutcích." (Zj 3,7.8)

„Andělu církve v Laodikeji piš: Vím o tvých skutcích. Čiň pokání." (Zj 3,14.15.19)

„A slyšel jsem hlas z nebe: "Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi." (Zj 14,13)

Kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách, všichni byli souzeni podle svých činů. (Zj 20,12)

Hle, přijdu brzo, a Má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal. (Zj 22,12)

Stejně tak ve Starém zákoně:

Oplatím jim podle jejich skutků a podle díla jejich rukou. (Jr 25,14)

Hospodine, Tvé oči jsou otevřeny na všechny cesty synů lidských, abys každému odplatil podle jeho cest a podle ovoce jeho skutků. (Jr 32,19)

Ztrestám ho za jeho cesty, za jeho skutky mu odplatím. (Oz 4,9)

Hospodin s námi naložil podle našich cest a podle našich skutků. (Za 1,6)

Na mnoha dalších místech se uvádí, že se mají zachovávat nařízení, přikázáni a zákony:

Budete dbát na Moje nařízeni a na Moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. (Lv 18,5)

Dbejte na všechna Má nařízení a všechny Mé řády dodržujte. (Lv 19,37; 20,8; 22,34)

Požehnání, budou-li plnit přikázání, a kletby, nebudou-li je plnit. (Lv 26,4-46)

Synům Izraele bylo přikázáno, aby si nadělali třásně na okraji svých šatů, aby si připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je. (Nu 15,38.39)

a na tisících dalších míst.

I v podobenstvích Pán učí, že člověka církve utvářejí jeho skutky a že jimi bude zachráněn. Mnohá z nich poukazují na to, že kdo činí dobro, bude přijat, a kdo činí zlo, bude odmítnut - jako například následující podobenství:

o dělnících na vinici (Mt 21,33-44)

o fíkovníku, který nepřinášel ovoce (L 13,6-9)

o talentech a minách, s nimiž měli služebníci obchodovat (Mt 25,14-31; L 19,13-25)

o Samaritánovi, který obvázal rány zraněnému od loupežníků (L 10,30-37)

o bohatém muži a Lazarovi (L 16,9-31)

o deseti pannách (Mt 25,1-12).

(3)

Tuto skutečnost, že dobře žijící budou zachráněni a špatně žijící odsouzeni, zná a chápe každý nábožensky smýšlející člověk díky spojení nebe s lidmi, kteří ze Slova vědí o existenci Boha, nebe, pekla a posmrtného života. Toto spojení také podmiňuje obecné vnímání těchto otázek. Proto se všeobecně uznává závěrečná pasáž Athanasijského vyznání přijatého v celém křesťanském světě, pojednávající o svaté Trojici. Výslovně se tam uvádí:

Ježíš Kristus, jenž trpěl pro naše spaseni, vstoupil na nebe a sedí po pravici všemohoucího Otce, odkud přijde soudit živé i mrtvé; ti, kteří činili dobro, vejdou do věčného života, avšak ti, kteří činili zlo, do věčného ohně.

(4)

Přesto žiji v křesťanském světě mnozí, kdo učí, že k záchraně dostačuje samotná víra, a ne nějaké dobro života či dobré skutky. Dodávají, že zlo života neboli zlé skutky neodsoudí ty, kdo byli ospravedlněni vírou samotnou, protože jsou v Bohu a v milosti. Je však zajímavé, že i oni navzdory tomuto svému učení uznávají (díky obecnému vnímání z nebe), že zachráněni jsou ti, kdo žijí dobře, a odsouzeni ti, kdo žijí špatně. Je to patrné z modlitby, kterou čtou v kostele lidem přistupujícím ke svatému přijímání - v Anglii i v Německu, Švédsku a Dánsku. Je známo, že v těchto královstvích žijí lidé vyučující víru samotnou. Modlitba, jež se předčítá lidem přistupujícím k přijímání v Anglii, zní následovně:

(5)

The way and means to be received as worthy partakers of that Holy Table is, First, to examine your lives and Conversations by the rule of Gods commandments, and wherein foever ye shall perceive yourselves to have offended either by will, word or deed, there to bewail your own sinfulness, and to confess yourselves to Almighty God, with full purpose of amendment of life; and if ye shall perceive your offences to be such, as are not only against God, but also against yours neighbors, then ye shall reconcile yourselves unto them, being ready to make restitution and satisfaction according to the utmost of your power, for all injuries and wrongs done by you to any other, and being likewise ready to forgive others that have offended you, as ye would have forgiveness of yours offences of Gods hand, for otherwise the receiving of the Holy Communion doth nothing else but increase your damnation. Therefore if any of you be a blasphemer of God, or hinderer or flanderer of his word, or adulterer, or be in malice or envy, or in any other grievous crime, repent you of yours sins, or else come not to the Holy Table; lest after the taking of that Holy Sacrament the Devil enter into you, as he entered into Judas, and fill you with all iniquities, and bring you to destruction both of body and soul.

(6)

Latinský [zde český] překlad zní takto:

Toto je cesta a prostředek, jimiž se lze důstojně zúčastnit svatého přijímání. Za prvé; člověk má zkoumat svůj život a chováni podle předpisů Božích přikázání, a pokud zjistí, že se proti některému z nich svou vůlí, slovem nebo činem provinil, má své hříšnosti litovat a vyznat se před Všemohoucím Bohem s upřímným úmyslem, že svůj život polepší. A shledá-li, že jeho chyby nejsou pouze proti Bohu, ale i proti bližnímu, má se s bližním usmířit a být ochoten, nakolik je toho schopen, poskytnout mu za spáchané křivdy a zla náhradu a zadostiučinění. Rovněž má být ochoten odpustit druhým jejich přečiny, tak jako si přeje, aby mu Bůh odpustil přečiny jeho. Jinak totiž svaté přijímání nezpůsobí nic jiného, než že se prohloubí jeho zatracení. Pokud se tedy někdo mezi vámi rouhá Bohu, hanobí Jeho Slovo nebo se Mu posmívá, cizoloží nebo žije ve zlobě, závisti či se jiným způsobem vážně proviňuje, nechť činí pokání ze svých hříchů nebo ať nepřistupuje ke svatému přijímání, aby snad po přijetí svátosti do něj nevstoupil ďábel, tak jako vstoupil do Jidáše, a nenaplnil jej všemi zločiny a nepřivedl jeho tělo i duši ke zkáze.

(7)

Bylo mi dopřáno zeptat se několika duchovních z Anglie, kteří vyznávali a kázali víru samotnou (stalo se to v duchovním světě), zda když v kostelích předčítali onu modlitbu, v níž není žádná zmínka o víře, této modlitbě věřili a zda věřili i tomu, že když člověk činí zlo a nekaje se, vstoupí do něj jako do Jidáše ďábel a zahubí jeho tělo i duši. Odpověděli, že ve stavu, ve kterém byli při předčítání oné modlitby, nesoudili a nesmýšleli jinak, než že tato modlitba vyjadřuje pravé náboženství. Když však sestavovali a vybrušovali svá kázání, již tak nesmýšleli, protože za jediný prostředek spasení považovali víru, a dobro života za jakýsi morální přídavek potřebný kvůli veřejnému dobru. Byli však usvědčeni, že i jim se dostalo obecného vnímání, že zachráněn je ten, kdo žije dobře, a odsouzen ten, kdo žije špatně, a že to tak vnímali, když je neovládalo jejich já.

(8)

Veškeré náboženství se týká života, protože po smrti je každý svým vlastním životem. Život každého totiž zůstává takový, jaký byl ve světě, a nemění se - zlý život se tedy nemůže změnit na dobrý a dobrý život na zlý, neboť jsou opačné a přeměna v opak by znamenala zničení. Protože jsou tedy opačné, dobrý život se nazývá životem a zlý život smrti. Z toho plyne, že náboženství se týká života a že životem náboženství je činit dobro. Skutečnost, že člověk je po smrti stejný, jaký byl jeho život ve světě, lze nahlédnout také v díle Nebe a peklo odst. 470-484.

(2)

Nikdo nemůže činit skutečné dobro od sebe

(9)

Téměř nikdo v dnešní době neví, zda dobro, které činí, je od něj nebo od Boha, neboť církev oddělila víru od lásky k bližnímu a dobro je věcí této lásky. Člověk dává chudým, pomáhá potřebným, obdarovává kostely a nemocnice, podporuje církev, svou zemi a své spoluobčany, oddaně chodí do kostela, zbožně tam naslouchá a modlí se, čte Slovo a pobožné knihy, přemýšlí o své záchraně - neví však, zda to vše činí od sebe, nebo od Boha. Může tak činit jak z Boha, tak ze sebe. Činí-li tak z Boha, jsou jeho skutky dobré; činí-li tak ze sebe, dobré nejsou. Některá dobra konaná ze sebe jsou dokonce očividně zlá, jako například pokrytecká dobra, jež jsou klamná a podvodná.

(10)

Dobra z Boha a dobra ze sebe lze přirovnat ke zlatu. Zlato, jež je zlatem ze své podstaty a nazývá se čistým zlatem, je dobré; zlato smíšené se stříbrem je také zlato, ale je dobré podle poměru smíšení. Méně dobré je zlato ve slitině s mědí. Uměle vytvořené zlato, které se pravému zlatu pouze podobá barvou, však není dobré, neboť v něm není žádná substance zlata. Existují také pozlacené materiály - např. pozlacené stříbro, měď, železo, cín, olovo a také pozlacené dřevo a pozlacený kámen, které se také mohou na prvý pohled jevit jako zlato; zlatem však nejsou a jejich hodnota je proto dána hodnotou umělecké práce, hodnotou pozlaceného materiálu nebo cenou zlata, jež může být seškrabáno. Tyto hodnoty se liší od vlastního zlata tak jako šaty člověka od vlastního člověka. Zlatem může být pokryto i ztrouchnivělé dřevo, škvár nebo třeba i mrva - takové zlato pak lze přirovnat k farizejskému dobru.

(11)

Věda umožnila člověku poznat, které zlato je dobré co do své substance a které je slitinou, padělkem či pozlacením; neumožnila mu však poznat, zda dobro, které činí, je dobrem o sobě. Lidé pouze vědí, že dobro od Boha je skutečným dobrem a dobro od člověka dobrem není. Proto tato znalost musí být zjevena - vědět, zda dobro konané člověkem je nebo není od Boha, je totiž v zájmu záchrany člověka. Nejprve si však řekněme něco o dobrech.

(12)

Existuje dobro občanské, dobro mravní a dobro duchovní. Občanské dobro člověk prokazuje v souladu s občanskými zákony; toto dobro činí člověka občanem v přírodním světě. Mravní dobro člověk prokazuje v souladu s rozumovými zákony; toto dobro činí člověka člověkem. Dobro duchovní člověk prokazuje v souladu se zákony duchovními; toto dobro činí člověka občanem ve světě duchovním. Uvedená dobra po sobě následují v tomto pořadí: duchovní dobro je nejvyšší, morální dobro je prostřední a občanské dobro je nejnižší.

(13)

Duchovně dobrý člověk je morálním člověkem i občanem; avšak člověk, který v sobě duchovní dobro nemá, se sice jako morální člověk a občan jeví, ale není jím. Duchovně dobrý člověk je morální člověk a občan, protože duchovní dobro má v sobě podstatu dobra, a z ní i mravní dobro a občanské dobro. Tato podstata dobra však nemůže pocházet odjinud než od Něj, jenž je Dobrem samým. Pozorně se nad tím zamysli a pátrej po tom, odkud je dobro dobré; poznáš, že je to z Jeho Bytí a že dobré je tedy to, co v sobě toto Bytí obsahuje. Je to tedy to, co pochází od Dobra samého, a tedy od Boha; dobro, které není od Boha, ale od člověka, proto dobrem není.

(14)

Nauka O Písmu svatém v odstavcích 27, 28 a 38 ukazuje, že nejvyšší, prostředni a nejnižší tvoří jeden celek podobně jako účel, příčina a působení; protože tvoří jeden celek, účel se nazývá prvým účelem, příčina prostředním účelem a působení nejnižším účelem. Proto je mravnost duchovně dobrého člověka prostřední duchovností a jeho občanství je nejnižší duchovností. Z toho plyne (jak bylo řečeno výše), že duchovně dobrý člověk je morálním člověkem a občanem, a že člověk, který není duchovně dobrý, není morálním člověkem ani občanem, ale pouze se tak jeví. Jeví se to jemu i všem ostatním.

(15)

Člověk, který není duchovní, může přesto rozumně myslet, a proto i mluvit, stejně jako duchovní člověk; intelekt člověka totiž může být povznesen do světla nebe, tedy do pravdy, a člověk může vidět díky tomuto světlu; jeho vůle však do tepla nebe, tedy do lásky, nemůže být povznesena, a nemůže proto díky tomuto teplu jednat. Proto u člověka, který není duchovni, pravda a láska nevytvářejí jeden celek. To je také důvod, proč člověk dokáže mluvit. Liší se v tom od zvířete - tím, že jeho intelekt (ale ne vůle) může být povznesen do nebe, člověk může být přetvořen a může se stát duchovním člověkem; nejdříve však musí být přetvořen a duchovním se stává až tehdy, když je povznesena i jeho vůle.

Jelikož dar rozumu je nad darem vůle, člověk jakéhokoliv, třeba i zlého charakteru může stejně jako člověk duchovní rozumně myslet a mluvit. Přesto však není rozumný, protože intelekt nevede jeho vůli, ale vůle vede jeho intelekt. Pouze intelekt však učí a ukazuje cestu, jak se uvádí v nauce O Písmu svatém v odstavci 115. Dokud se tedy vůle s intelektem nenalézají v nebi, člověk není duchovní, a proto ani rozumný. Když je totiž ponechán o své vůli neboli své lásce, zavrhuje své intelektové představy o Bohu, nebi a věčném životě a místo nich přijímá takové, které souhlasí s motivy jeho vůle, a ty nazývá rozumnými. To však bude osvětleno v díle O moudrosti andělů.

(16)

V následujícím budou ti, již konají dobro od sebe, nazýváni přírodními lidmi, neboť jejich morálka a občanství jsou ve své podstatě přírodní; avšak ti, kdo konají dobro od Pána, budou nazýváni duchovními lidmi, protože jejich morálka a občanství jsou ve své podstatě duchovni.

(17)

Skutečnost, že nikdo nemůže od sebe činit žádné dobro, které by bylo skutečným dobrem, učí Pán u Jana:

Člověk si nic nemůže přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. (J 3, 27)

Kdo zůstává ve Mně a Já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze Mne nemůžete činit nic. (J 15, 5)

Píše se: „Kdo zůstává ve Mně a Já v něm, ten nese hojné ovoce," protože veškeré dobro pochází od Pána; ovoce označuje dobro. Dále se píše: „Beze Mne nemůžete nic činit," protože nikdo nemůže činit dobro od sebe.

Ti, kdo věří v Pána a činí dobro z Něj, jsou nazváni: synové světla (J 12,36; L 16,8), synové svatby (Mk 2,19), synové vzkříšeni (L 20,36), synové Boží (L 20,36; J 1,12), z Boha zrození (J 1,13). Píše se, že budou vidět Boha (Mt 5,8), že Pán u nich učiní příbytek (J 14,23), že mají Boží viru (Mk 12,22), že jejich skutky jsou činěny od Boha (J 3,21).

Shrnují to slova:

Těm pak, kteří Ho přijali a věří v Jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. (J 1,12.13).

Věřit v jméno Božího Syna znamená věřit Slovu a žit podle něj; vůle těla označuje to, co ve vůli patří člověku, což je samo o sobě zlé. Vůle muže označuje to, co v intelektu patří člověku, což jsou nepravdy ze zla. Narozeni z vůle těla a muže jsou ti, kteří ze svého já chtějí a jednají, myslí a hovoří; zatímco zrozeni z Boha jsou ti, kteří tak činí z Boha. Stručně řečeno - to, co pochází od člověka, není dobrem, zatímco to, co pochází od Pána, dobrem je.

(3)

 

Nakolik se vyhýbáme zlům jako proviněním,

natolik činíme dobro ne od sebe, ale od Pána

(18)

Kdo by nevěděl a nemohl pochopit, že zlo zabraňuje Pánu vejít k člověku? Zlo je peklem a Pán je nebem, což jsou vzájemné protiklady; nakolik je tedy člověk v jednom, natolik nemůže být ve druhém; jedno působí proti druhému a ničí je.

(19)

Dokud žijeme ve světě, nalézáme se uprostřed mezi peklem a nebem - pod námi je peklo a nad námi nebe - a jsme udržováni ve svobodě obracet se buď k peklu, nebo k nebi. Obracíme-li se k peklu, odvracíme se od nebe, a obracíme-li se k nebi, odvracíme se od pekla. Neboli (což je totéž) dokud žijeme ve světě, stojíme uprostřed mezi Pánem a ďáblem a jsme udržováni ve svobodě obracet se k jednomu či druhému. Obracíme-li se k ďáblu, odvracíme se od Pána, a obracíme-li se k Pánu, odvracíme se od ďábla. Jinak řečeno: dokud žijeme ve světě, nalézáme se uprostřed mezi zlem a dobrem a jsme udržováni ve svobodě obracet se k jednomu či druhému. Obracíme-li se ke zlu, odvracíme se od dobra, a obracíme-li se k dobru, odvracíme se od zla.

(20)

Bylo řečeno, že jsme udržováni ve svobodě obracet se tím či oním směrem. Tuto svobodu však nikdo nemá od sebe, ale pouze od Pána - proto bylo řečeno, že jsme v ní udržováni. O rovnováze mezi nebem a peklem a o tom, že se nalézáme v této rovnováze, a proto ve svobodě, viz dílo Nebe a peklo odst. 589-596 a 597-603. Na příslušných místech bude ukázáno, že ve svobodě je udržován každý a že není nikomu odnímána.

(21)

Z toho zřetelně vyplývá, že nakolik se vyhýbáme zlu, natolik jsme s Pánem a v Pánu, a nakolik jsme v Pánu, natolik činíme dobro ne od sebe, ale od Pána. Z toho plyne tento všeobecný zákon:

V jaké míře se vyhýbáme zlu, v té činíme dobro.

(22)

Potřebné jsou však dvě věci: za prvé, musíme se vyhýbat zlům, protože to jsou provinění, tedy protože jsou pekelná a ďábelská, a odporují tak Pánu a Božským zákonům; a za druhé, musíme se vyhýbat zlům jako proviněním jakoby od sebe sama, avšak musíme vědět a věřit, že to je od Pána. O prvním i druhém požadavku pojednáme v následujících odstavcích.

(23)

Vyplývají z toho tři závěry:

1. Pokud si přejeme a činíme dobro předtím, než se začneme vyhýbat zlům jako proviněním, naše dobra nejsou skutečnými dobry.

2. Pokud zbožně smýšlíme a hovoříme, ale nevyhýbáme se zlům jako proviněním, naše zbožnost není skutečnou zbožností.

3. Pokud mnoho známe a mnohému rozumíme, ale nevyhýbáme se zlům jako proviněním, nejsme skutečně moudří.

(24)

1. Pokud si přejeme a činíme dobro před tím, než se začneme vyhýbat zlům jako proviněním, naše dobra nejsou skutečnými dobry.

Důvodem je, že do té doby nejsme v Pánu (jak bylo řečeno výše). Pokud tedy například dáváme chudým, pomáháme potřebným, obdarováváme kostely a nemocnice, prokazujeme dobro církvi, své zemi a spoluobčanům, vyučujeme evangelium a obracíme druhé na víru, vynášíme spravedlivé soudy, upřímně obchodujeme a poctivě pracujeme, a přesto za nic nepovažujeme taková zla jako podvody, cizoložství, nenávist, rouhání a podobně, tehdy nemůžeme činit jiná dobra než taková, jež jsou vnitřně zlá, neboť je činíme sami ze sebe, a ne z Pána. Jsme v nich tedy my sami, a ne Pán; a všechna taková dobra jsou poskvrněna našimi zly a mají na zřeteli nás samé a svět. Avšak tytéž skutky, o kterých jsme se zmínili výše, jsou vnitřně dobré, pokud se vyhýbáme zlům jako proviněním - například zlům podvodu, cizoložství, nenávisti, rouhání a podobně; tehdy je činíme z Pána a říká se o nich, že jsou „vykonané v Bohu" (J 3,19-21).

(25)

2. Pokud zbožně smýšlíme a hovoříme, ale nevyhýbáme se zlům jako proviněním, naše zbožnost není skutečnou zbožností.

Důvodem je, že tehdy nejsme v Pánu. Pokud například často navštěvujeme chrámy, oddaně nasloucháme kázáním, čteme Slovo a zbožné knihy, chodíme ke svatému přijímání, denně se modlíme a třeba i často myslíme na Boha a na záchranu, a přesto pokládáme za nic zla, jež jsou provinění (například podvody, cizoložství, nenávist, rouhání a podobně), tehdy jsou všechny naše zbožné myšlenky a řeči vnitřně nečisté, neboť jsme v nich my sami se svými zly. Sami o tom nevíme, avšak ona zla tam přesto jsou, skryta našim zrakům. Podobáme se pramenu, jehož voda je nečistá od samého zřídla. Projevujeme zbožnost buď ze zvyku, pro zásluhy, nebo ji jen předstíráme - a ona skutečně stoupá k nebi, ale obrací se na své cestě zpět a padá dolů jako kouř ve vzduchu.

(26)

Bylo mi dopřáno vidět a slyšet řadu takových lidí, kteří po smrti vypočítávali své dobré skutky a zbožné úkony, mezi mnoha jinými i ty, jež jsem vyjmenoval v odstavcích 24 a 25. Viděl jsem mezi nimi i takové, kteří měli lampy bez oleje. Byli prověřováni, zda se vyhýbali zlům jako vinám, a zjistilo se, že nikoli. Bylo jim proto řečeno, že jsou zlí; později jsem spatřil, jak se ubírají do jeskyni, kde žili podobní zlí duchové.

(27)

3. Pokud mnoho známe a mnohému rozumíme, ale nevyhýbáme se zlům jako proviněním, nejsme skutečně moudří.

Proč tomu tak je, můžeme si odvodit z toho, co už bylo řečeno: protože jsme moudří od sebe, a ne od Pána. I kdybychom například dokonale a do všech podrobností znali nauky své církve; i kdybychom věděli, jak je ze Slova i rozumově odůvodnit; i kdybychom znali nauky všech církví všech dob i výroky všech koncilů; dokonce i kdybychom znali pravdy, viděli je a rozuměli jim - kdybychom například věděli, co to je víra, láska k bližnímu, zbožnost, aktivní lítost a odpuštění vin, znovuzrození, křest a svaté přijímání, Pán, vykoupení a záchrana - přesto nejsme moudří, pokud se nevyhýbáme zlům jako proviněním.

Tyto znalosti jsou totiž bez života, neboť jsou pouze v našem intelektu, avšak nejsou zároveň v naší vůli, a jako takové časem zanikají - proč, to jsme objasnili v odstavci 15. Kromě toho po smrti takové znalosti odmítáme, protože nesouhlasí s láskou naší vůle. Přesto jsou tyto poznatky nanejvýš důležité, protože nás učí, jak bychom měli jednat; a žijí v nás, pokud podle nich jednáme - ne však dříve.

(28)

Vše, co bylo doposud řečeno, učí Slovo mnohými verši. Uvedeme z nich však pouze následující.

Slovo učí, že nikdo nemůže být v dobru a zároveň ve zlu, neboli, což je totéž, nikdo nemůže být svou duši v nebi a zároveň v pekle. Učí to následujícími verši:

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. (Mt 6,24)

Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí ? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. (Mt 12,3435)

Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z tmi nesklízejí fíky a z hloží hrozny. (L 6,43.44)

(29)

Slovo učí, že nikdo nemůže činit dobro od sebe, ale pouze od Pána:

Ježíš řekl: „Já jsem pravý vinný kmen a Můj Otec je vinař. Každou Mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. (...) Zůstaňte ve Mně, a Já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při Mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve Mně a Já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze Mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve Mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí." (J 15,1-6)

(30)

Slovo učí, že není-li člověk očištěn od zel, jeho dobra nejsou skutečnými dobry, jeho zbožnost není skutečnou zbožností a člověk není moudrý - a platí to i obráceně. Učí to v těchto pasážích:

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci ! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. (Mt 23,27-28) Běda vám, neboť očišťujete čiše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. (Mt 23,25.26)

A také u Izajáše:

Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský. K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Nepřinášejte již šalebné obětní dary, kouř kadidla se Mi hnusí, i novoluní, dny odpočinku; nemohu vystát ničemnost. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve.

Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zběleji jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz 1,10-18)

Tato slova v souhrnu znamenají, že pokud se člověk nevyhýbá zlům, žádná část jeho bohoslužby a žádné jeho činy nejsou dobré. Říká se zde totiž: nemohu vystát ničemnost, očistěte se, zanechte své zlé skutky, přestaňte páchat zlo.

U Jeremjáše:

Obraťte se každý od své zlé cesty, napravte své jednáni. (Jr 35,15)

Že takoví lidé nejsou moudří, čteme u Izajáše:

Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou. (Iz 5,21)

U téhož:

Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost rozumných. Běda těm, kdo své úsudky hluboko skrývají, v temnotách konají své činy. (Iz 29,14.15)

A jinde u téhož:

Běda těm, kdo sestupují pro pomoc do Egypta, doufají ve vozy, že je jich mnoho, v jízdu, že je velmi zdatná; ale ke Svatému Izraele nevzhlížejí, nedotazují se Hospodina. (...) Ale On povstane proti domu zlovolníků, proti pomoci vyžádané od těch, kdo páchají ničemnosti. Neboť Egypt - to jsou jenom lidé, a ne Bůh, a jejich koně tělo, a ne duch. (Iz 31,1-3)

Tak je popsána vlastní inteligence člověka. Egypt označuje znalosti a kůň intelekt. Vůz je nauka a kočí představuje inteligenci. O nich všech se praví: Běda těm, kdo ke Svatému Izraele nevzhlížejí a nedotazuji se Hospodina. Jejich zkázu skrze zlo vyjadřují slova: Povstane proti domu zlovolníků, proti pomoci vyžádané od těch, kdo páchají ničemnosti.

To vše pochází z našeho já, a je proto bez života - to se rozumí slovy, že Egypt jsou jenom lidé, a ne Bůh, a jejich koně jsou tělo, a ne duch. Člověk a tělo označují to, co je vlastní lidem, a Bůh a duch označují život od Pána. Egyptští koně představují naši vlastní inteligenci. Ve Slově se praví mnoho o inteligenci z člověka a o inteligenci od Pána, avšak to vysvítá pouze z duchovního smyslu.

Z následující pasáže je zřejmé, že nikdo nemůže být spasen dobry od sebe, protože to dobra nejsou:

Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane", vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce. Mnozí Mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve Tvém jménu neprorokovali a ve Tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve Tvém jménu neučinili mnoho mocných činů ?" A tehdy Já prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode Mne, kdo se dopouštíte nepravosti." (Mt 7,21-23)

A jinde:

Vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: „Pane, otevři nám !" Pak budete říkat: „Jedli jsme s Tebou i pili a na našich ulicích jsi učil !" Ale on vám odpoví: „Neznám vás, odkud jste ! Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví." (L 13,25-27)

Neboť takoví lidé jsou jako farizej, který se postavil v chrámu a modlil se, že není jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivá, cizoložnici; že se dvakrát za týden posti a dává desátky ze všeho, co získá. (L 18,11-14)

Takoví jsou nazváni služebníky neužitečnými. (L 17,10)

(31)

Je pravda, že nikdo nemůže činit od sebe dobro, jež by bylo skutečným dobrem; avšak ničit veškeré dobro lásky k bližnímu, jež koná člověk, který se vyhýbá zlům jako proviněním, je ohavnost, neboť se to zcela příčí Slovu, jež člověku přikazuje činit dobro; je to i proti přikázáním lásky k Bohu a lásky k bližnímu, na nichž spočívá Zákon i proroci. Tento přístup podrývá a převrací celé náboženství, neboť každý ví, že náboženstvím je činit dobro a že každý bude souzen podle svých skutků. Všichni máme schopnost vyhýbat se zlům jakoby od sebe sama z moci Pána, pokud o ni snažně prosíme; co potom činíme, je dobrem od Pána.

(4)

 

Nakolik se vyhýbáme zlům jako proviněním,

natolik milujeme pravdu

(32)

Existují dvě univerzální skutečnosti, jež plynou od Pána: Božské Dobro a Božská Pravda. Božské Dobro přísluší Jeho Božské Lásce a Božská Pravda Jeho Božské Moudrosti. Tyto dvě skutečnosti jsou v Pánu jedním a jako jedno z Něj vycházejí. Andělé v nebesích ani lidé na zemi je však jako jeden celek nepřijímají. Jsou andělé a lidé, kteří přijímají více z Božské Pravdy než z Božského Dobra, a jiní přijímají více z Božského Dobra než z Božské Pravdy. Proto je nebe rozděleno na dvě království, z nichž jedno se nazývá královstvím nebeským a druhé královstvím duchovním. Nebe, které přijímá více z Božského Dobra, tvoří nebeské království, a nebe, které přijímá více z Božské Pravdy, tvoří duchovní království. (O rozdělení nebes na tato dvě království viz dílo Nebe a peklo odst. 20-23.)

Andělé všech nebí však mají takovou míru moudrosti a inteligence, v jaké v nich dobro tvoři jeden celek s pravdou. Dobro, které s pravdou jeden celek netvoří, pro ně žádným dobrem není; stejně tak pravda, která netvoří jeden celek s dobrem, pro ně není žádnou pravdou. Z toho je zřejmé, že lásku a moudrost andělů i lidí vytváří dobro spojené s pravdou. A protože anděl je andělem (podobně jako člověk je člověkem) diky své lásce a moudrosti, je jasné, že toto spojení dobra a pravdy činí anděla andělem nebe a člověka člověkem církve.

(33)

Protože Dobro a Pravda jsou v Pánu jedním a jako jeden celek od Něj vycházejí, dobro miluje pravdu a pravda miluje dobro a přeji si být jedním. Obdobné to je i s jejich opaky: zlo miluje klam, klam miluje zlo a chtějí být jedním. Spojení dobra a pravdy se v následujícím textu nazývá nebeským manželstvím a spojení zla a klamu pekelným manželstvím.

(34)

Důsledkem toho je, že nakolik se vyhýbáme zlům jako proviněním, natolik milujeme pravdy (neboť natolik jsme v dobru, jak bylo ukázáno v předcházející kapitole). Dalším důsledkem je, že nakolik se zlu jako provinění nevyhýbáme, natolik pravdy nemilujeme, neboť natolik nejsme v dobru.

(35)

Člověk, který se nevyhýbá zlům jako proviněním, sice může milovat pravdy, ale nečiní tak proto, že to jsou pravdy, ale protože to slouží jeho pověsti, a tak i jeho cti či ziskům; pokud mu pravdy takto neslouží, nemiluje je.

(36)

Dobro je věcí vůle a pravda je věcí intelektu. Z lásky k dobru ve vůli povstává láska k pravdě v intelektu, z lásky k pravdě povstává vnímání pravdy, z vnímání pravdy rozmýšlení o pravdě, a z toho všeho pak poznání pravdy, což je víra v pravém slova smyslu. Že k takovému postupu od lásky přes dobro až k víře opravdu dochází, bude dokázáno v pojednání O Božské lásce a Moudrosti.

(37)

Protože dobro není dobrem, není-li spojeno s pravdou (jak bylo řečeno výše), plyne z toho, že dříve dobro neexistuje, přestože si svou existenci neustále přeje. Aby mohlo existovat, touží po pravdě a obstarává si ji - z pravdy si bere výživu a formuje se. Proto nakolik jsme v dobru, natolik milujeme pravdu, tedy nakolik se vyhýbáme zlům jako proviněním, natolik jsme v dobru.

(38)

Nakolik jsme v dobru a z dobra milujeme pravdu, natolik milujeme Pána, neboť Pán je Dobro samo a Pravda sama. Pán je proto u člověka v dobru a pravdě. Milujeme Jej tedy pouze tehdy, milujeme-li z dobra pravdu. To Pán učí u Jana:

Kdo přijal Má přikázáni a zachovává je, ten Mě miluje. Kdo Mé nemiluje, nezachovává Má slova. (J 14, 21.24)

Zachováte-li Má přikázání, zůstanete v Mé lásce. (J 15, 10)

Předpisy, slova a přikázání Pána jsou pravdy.

(39)

Skutečnost, že dobro miluje pravdu, může být osvětlena na příkladu kněze, vojáka, obchodníka a řemeslníka.

Kněz: Dobrem kněžského povolání je pečovat o spásu duší, vyučovat lidi cestě k nebi a vést je. Nakolik je kněz v tomto dobru (tedy ze své lásky a její touhy), natolik si osvojuje pravdy, které pak vyučuje a skrze které ostatní vede. Avšak i ten kněz, který není v dobru kněžství, ale v příjemnosti svého úřadu z lásky k sobě a ke světu, jež je jeho jediným dobrem, i ten si ze své lásky a její touhy osvojuje tyto pravdy; a to v míře, v níž je k tomu inspirován příjemností, jež je jeho dobrem.

Voják: Miluje-li voják vojenskou službu a vnímá-li její dobro - ať už dobro ochrany druhých nebo dobro vlastní slávy - osvojuje si z něj a podle něj jisté znalosti, a je-li velitelem, inteligenci. Ty jsou jako pravdy, kterými se vyživuje a utváří příjemnost lásky, jež je jeho dobrem.

Obchodník: Věnuje-li se obchodu z lásky, s rozkoší využívá vše, co mu jako prostředek do této lásky vstupuje a vytváří ji. I to jsou jakoby pravdy a obchodování je dobrem.

Řemeslník: Pokud se horlivě věnuje své práci a miluje ji jako dobro svého života, kupuje si nástroje a zdokonaluje se dostupnými poznatky, vytváří ze svého díla dobro.

Z toho všeho vysvitá, že pravdy jsou prostředky, jimiž vzniká dobro lásky a něčím se stává. Dobro tedy miluje pravdy, aby mohlo vzniknout. Proto se ve Slovu výrazem „činit pravdu" rozumí jednat tak, aby vzniklo dobro. To je míněno slovy:

činit pravdu (J 3,21) plnit slova Pána (L 6,5) zachovávat Jeho přikázání (J 14,24) plnit Jeho Slova (Mt 7,24) jednat podle Božího slova (L 8,21) jednat podle řádů a nařízeni (3 M 18,5)

Také to znamená činit dobro a přinášet ovoce, neboť dobro i ovoce jsou něčím, co vzniká.

(40)

Že dobro miluje pravdu a chce s ní být spojeno, lze ilustrovat také přirovnáním k pokrmu a vodě nebo k chlebu a vínu. Nezbytné je jedno i druhé. Samotný pokrm nebo chléb tělo nevyživí - vyživí je pouze spolu s vodou nebo vínem. Navíc potravou a chlebem se ve Slově rozumí v duchovním smyslu dobro a vodou a vínem pravda.

(41)

Z řečeného je zřejmé, že pravdy miluje a touží po nich ten, kdo se vyhýbá zlům jako proviněním; a to tím více, čím více se jim vyhýbá, neboť o to více je v dobru. Vchází tak v nebeské manželství, tedy manželství dobra a pravdy, v němž spočívá nebe a v němž bude spočívat i církev.

(5)

 

Nakolik se vyhýbáme zlům jako proviněním,

natolik věříme a jsme duchovní lidé

(42)

Víra a život se od sebe liší tak jako myšlení a jednání, a protože myšlení je věci intelektu a jednání je věcí vůle, liší se od sebe také jako intelekt a vůle. Kdo zná rozdíl mezi prvou dvojicí, zná rozdíl i mezi druhou; a kdo zná spojení mezi jednou, zná i spojení mezi druhou. Proto je třeba předeslat něco o intelektu a vůli.

(43)

Člověku jsou dány dvě schopnosti, z nichž jedna se nazývá vůle a druhá intelekt. Liší se od sebe, ale byly stvořeny takovým způsobem, aby tvořily jeden celek, a jako jeden celek se nazývají myslí. Jsou tedy myslí člověka a spočívá v nich celý náš život. Tak jako vše ve vesmíru, co je v souladu s Božským řádem, se vztahuje k Dobru a Pravdě, tak i vše v člověku se vztahuje k vůli a intelektu. Dobro je věcí naší vůle a pravda věcí našeho intelektu. Vůle a intelekt jsou jejich příjemci a nástroji - vůle je příjemcem a nástrojem veškerého dobra a intelekt je příjemcem a nástrojem veškeré pravdy. Dobro a pravda, a proto ani láska a víra se nenalézají nikde jinde, neboť láska patří dobru a dobro patři lásce, stejně jako víra patří pravdě a pravda víře.

Je nanejvýš důležité vědět, jak vůle a intelekt vytvářejí jedinou mysl. Vytvářejí jednu mysl, tak jako dobro a pravda vytvářejí jeden celek; mezi vůli a intelektem totiž existuje podobné manželství jako mezi dobrem a pravdou. O charakteru tohoto manželství bylo již něco řečeno v předchozí kapitole. K tomu lze dodat, že tak jako dobro je vlastním bytím věcí a pravda je z něj odvozeným projevem, tak i vůle v člověku je vlastním bytím jeho života a intelekt je z něj odvozeným projevem. Dobro, jež patří vůli, se totiž vytváří v intelektu a určitým způsobem se zde zviditelňuje.

(44)

Bylo ukázáno výše (odst. 27 a 28), že můžeme mnoho vědět, mnoho myslit a mnohému rozumět, a přesto nemusíme být moudří. A protože vědět a myslet a zejména chápat, že něco je tak či onak, spadá v oblast víry, člověk se může domnívat, že má víru, přestože ji nemá. Nemá ji proto, že je ve zlu života, a zlo života nemůže působit jednotně s pravdou víry. Zlo života pravdu víry ničí, neboť životní zlo je věcí vůle a pravda víry je věcí intelektu, a vůle vede intelekt tak, aby s ní působil jednotně. Pokud je tedy v intelektu něco, co s vůlí nesouhlasí, a člověk je ponechán sám sobě, myslí ze svého zla a z lásky k němu, a potom pravdu v intelektu buď odvrhne, nebo ji převrátí, a tím ji sjednotí s vůlí. Jiné je to u těch, kteří jsou v dobru života. Ti, když jsou ponecháni sami sobě, myslí z dobra a milují pravdu intelektu, protože s jejich vůlí souhlasí. Tím dochází ke spojení víry a života podobně jako ke spojení pravdy a dobra (nebo jako intelektu a vůle).

(45)

Z toho všeho nyní plyne, že když se vyhýbáme zlům jako proviněním, máme víru, neboť jsme v dobru, jak bylo ukázáno výše. To potvrzuje i opačný případ: pokud se nevyhýbáme zlům jako proviněním, víru nemáme, protože jsme ve zlu a zlo pravdu vnitřně nenávidí. Navenek sice může vystupovat přátelsky, jako by ji v intelektu trpělo či ji tam dokonce milovalo; když je však zevnějšek odňat, jak se děje po smrti, tehdy onu pravdu, jež byla jeho přítelem ve světě, nejprve odvrhne, potom ji jako pravdu popře a nakonec se jí protiví.

(46)

Víra zlého člověka je intelektuální vírou, v níž není žádné dobro vůle. Jde tedy o mrtvou víru, jež je jako dýchání plic bez života ze srdce - intelekt je souvztažný s plícemi a vůle se srdcem. Taková víra je také jako krásná nevěstka, jež je sice ozdobená purpurem a zlatem, uvnitř je však plná zhoubného jedu. Nevěstka je souvztažná se zfalšováním pravdy a ve Slově má tento význam. Taková víra je také jako strom hýřící listím - protože však nenese žádné ovoce, zahradník jej skácí. Strom označuje člověka, jeho listy a květy označují pravdy víry a plody jsou dobra lásky.

Něco jiného je vira intelektu, jež má v sobě dobro vůle. Taková víra je živá; je jako dýchání plic, v němž je život ze srdce; je jako krásná žena, kterou manžel miluje pro její čistotu; a je jako plodonosný strom.

(47)

Zdá se, že mnohým věcem je možné pouze věřit - například že existuje Bůh, že Pán, jenž je Bůh, je vykupitel a spasitel, že existuje nebe a peklo, život po smrti a mnoho dalšího. O těchto věcech se neříká, že se mají konat, ale že se jim má věřit. Avšak i taková vira je mrtvá u zlého člověka a živá u dobrého. Dobrý člověk totiž nejen dobře jedná z vůle, ale také dobře smýšlí z intelektu, a to nejenom před světem, ale i sám před sebou, když je o samotě. Jinak je tomu u zlého člověka.

(48)

Řekli jsme, že se zdá, že těmto věcem lze pouze věřit. Myšlení intelektu však odvozuje svou existenci z lásky vůle, jež (jak bylo ukázáno výše v odst. 43) je jeho bytím. Když tedy něco z lásky chceme, chceme to také provést, rozmýšlet o tom, pochopit to a mluvit o tom - neboli jinými slovy: pokud něco z vůle milujeme, milujeme i realizaci a pochopení této věci a myšlení a mluvení o ni. Kromě toho, když se vyhýbáme zlu jako provinění, jsme v Pánu (jak bylo ukázáno výše) a Pán to vše uskuteční. Proto Pán odpověděl těm, kteří se Ho zeptali, jak mají jednat, aby konali skutky Boží: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho On poslal." (J 6, 28) Věřit v Pána neznamená jen věřit, že On je, ale také jednat podle Jeho slov tak, jak On učí.

(49)

V duchovním světě se ukazuje, jak lidé, kteří jsou ve zlu, nemají víru, jakkoliv si mohou myslet, že ji mají. Tito lidé byli uvedeni do jednoho nebeského společenství, kde do jejich niterné víry vnikla duchovnost víry andělů. Z ní pak pocítili, že měli jen přírodní neboli vnější víru, ne však její duchovní neboli vnitřní jádro. Tehdy přiznali, že nemají víru vůbec žádnou a že sami sebe ve světě přesvědčili, že věřit neboli mít víru je totéž jako rozumět něčemu z určitých důvodů tím či oním způsobem. Zcela jinak byla vyciťována víra u těch, kdo ve zlu nebyli.

(50)

Z toho lze vidět, jaká je duchovní vira a jaká je vira bez duchovnosti: duchovní víru mají ti, kdo se neproviňují, neboť ti nečiní dobro sami od sebe, ale od Pána (viz výše odst. 18-21), a skrze viru se stávají duchovními lidmi. To učí Pán u Jana:

Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (J 3,19-21)

(51)

Doposud řečené potvrzují i následující pasáže ze Slova:

Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. (L 6,45; Mt 12,35)

Srdcem se ve Slovu rozumí lidská vůle, a protože z ní myslíme a mluvíme, říká se, že ústa mluví, čím srdce přetéká.

Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje. (Mt 15,11)

I zde se srdcem rozumí vůle.

Ježíš řekl ženě, která pomazala masti Jeho nohy, že její hříchy jsou jí odpuštěny, protože mnoho milovala. Pak jí řekl: „Tvá víra tě zachránila. " (L 6,46-50)

Z toho je zřejmé, že když jsou hříchy odpuštěny*, tedy když již nejsou, víra zachraňuje.

*. Když jsou odpuštěny - cum remissa sunt - lze také přeložit „když ustanou".

Že syny Božími a z Boha zrozenými se nazývají ti, kdo nejsou ve vlastní vůli a následně ani ve vlastním intelektu, neboli nejsou ve zlu a následně ani v klamu, a že to jsou ti, kdo věří v Pána, učí On sám u Jana 1,12.13. Tyto pasáže jsou vysvětleny výše v závěru odst. 17.

(52)

Z toho plyne závěr, že nikdo nemá ani o zrnko více víry než dobra, a tedy ani o zrnko více víry než života. Intelektově sice můžeme něco určitým způsobem chápat, avšak pokud s tím nesouhlasí vůle, schází poznáni, jež je vírou. Z toho tedy vysvítá, že nakolik se vyhýbáme zlům jako proviněním, natolik máme viru a jsme duchovními lidmi.

(6)

Desatero učí, která zla jsou provinění

(53)

Který národ na zemi by nevěděl, že zlem je krást, cizoložit, zabíjet a falešně svědčit ? Kdyby to lidé nevěděli a kdyby zákony nebránily pácháni takových zločinů, každá společnost, republika i království by se brzy rozpadly. Koho by napadlo, že izraelský národ byl nad jiné národy tak hloupý, že nevěděl, že to jsou zla ? Někdo se tedy může divit, proč tyto zákony, známé po celém světě, byly takto zázračně oznámeny z hory Sinaj Hospodinem samým. Avšak poslechni si toto: tak zázračně byly oznámeny proto, aby lidé věděli, že to nejsou pouze občanské a morální zákony, ale také zákony duchovni, a že jednat proti nim neznamená pouze činit zlo spoluobčanu a společnosti, ale také hřešit proti Bohu. Proto tím, že je Hospodin oznámil z hory Sinaj, se tyto zákony staly zákony náboženství. Je totiž zřejmé, že cokoliv Bůh Hospodin přikazuje, přikazuje z náboženských důvodů, abychom to činili kvůli Němu a také kvůli sobě a své záchraně.

(54)

Tyto zákony byly prvotním základem Slova, a proto i prvotním základem církve, již se Pán chystal zřídit u izraelského národa. Jako stručné shrnutí představují souhrn všech náboženství, kterými se Pán spojuje s člověkem a člověk s Pánem; byly proto svatější než cokoliv jiného.

(55)

Že byly opravdu nade vše svaté, lze spatřit i z toho, že sám Hospodin, tedy Pán, sestoupil v ohni a s anděly na horu Sinaj a že je odtud zvučným hlasem vyhlásil; že se lidé po tři dny připravovali, aby vše viděli a slyšeli; že hora byla ohraničena, aby nikdo nepřistoupil blíž a nezemřel; že ani knězi, ani starší se nesměli přiblížit, ale jen samotný Mojžíš; že tyto zákony byly napsány Božím prstem na dvě kamenné desky; že Mojžíšovi zářil obličej, když je podruhé snášel z hory; že desky byly uloženy do schrány a tam do nejvnitřnějšího svatostánku, na schránu byl umístěn příkrov a na něj cherubové ze zlata; že tato velesvatyně, jak ji nazvali, byla tím nejposvátnějším v jejich církvi; že venku před oponou, kterou byla zastřena, byly umístěny předměty představující svaté věci nebe a církve, tedy zlatý svícen se sedmi lampami, zlatý oltář s kaditelnicí a stůl obložený zlatem, na kterém ležely předkladné chleby, a kolem visely opony z purpurově fialové, nachové a karmínové látky: Svatost tomuto svatostánku propůjčoval pouze Zákon ve schráně.

Pro tuto svatost ze Zákona ve schráně se celý izraelský lid na příkaz utábořil kolem svatostánku v pořadí podle svých kmenů a takto seřazen za ním pochodoval; v noci nad ním stál oblak a ve dne oheň. Pro svatost tohoto Zákona a pro Svou přítomnost v něm Pán mluvil s Mojžíšem nad příkrovem mezi cheruby. Schrána byla pojmenována Hospodin tam; a Áronovi bylo dovoleno vejit za oponu pouze s oběťmi a se zápalem.

Protože tento Zákon byl svátostí církve, David přinesl schránu na horu Sion, a potom ji uložil uprostřed chrámu v Jeruzalémě, kde tvořila jeho svatyni. Pro Pánovu přítomnost v Zákoně a kolem něj se skrze schránu děly zázraky - rozdělily se například vody Jordánu a zatímco schrána spočívala uprostřed řeky, lid přecházel suchou nohou. Jejím přenášením padly zdi Jericha, skácel se před ní Dáson, bůh Pelištejců, a pak s uraženou hlavou zůstal ležet na prahu chrámu; bylo skrze ni pobito mnoho tisíc mužů z Bét-šemeše, kromě mnoha dalšího. To vše se stalo pouze skrze Pánovu přítomnost v Jeho deseti slovech, jež tvoří předpisy desatera.

(56)

Taková moc a taková svatost spočívala v onom Zákoně také proto, že tvořil souhrn všeho náboženství. Obsahoval totiž dvě desky, z nichž obsah prvé se vztahoval k Bohu a obsah druhé k člověku. Proto se příkazy onoho Zákona nazývají deseti slovy - deset totiž označuje vše. Avšak jak je tento Zákon souhrnem všeho náboženství, bude ukázáno v následující kapitole.

(57)

Jelikož tímto Zákonem dochází ke spojeni Pána s člověkem a člověka s Pánem, nazývá se Smlouvou a Svědectvím. Smlouvou proto, že spojuje, a Svědectvím proto, že svědčí, neboť Smlouva značí spojení a Svědectví tuto skutečnost dosvědčuje. Proto byly desky dvě, jedna pro Pána a druhá pro člověka: spojení uskutečňuje Pán, ale pouze tehdy, když člověk činí to, co je napsáno na druhé desce. Pán je neustále přítomen a neustále působí a chce vstoupit, ale člověk ze své svobody, kterou mu dává Pán, musí otevřít. Pán totiž praví:

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo Můj hlas a otevře Mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se Mnou. (Zj 3,20)

(58)

Na druhé desce, jež je pro člověka, se neuvádí, že máme činit to či ono dobro, ale že nemáme činit to a ono zlo - např. se píše: nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nevydáš křivého svědectví, nepožádáš. To proto, že od sebe nemůžeme vykonat žádné dobro, ale pokud nečiníme uvedená zla, konáme dobro ne od sebe, ale od Pána. Z dalšího lze poznat, že se můžeme vyhýbat zlu jakoby od sebe z moci Pána, pokud Jej o tuto moc prosíme.

(59)

Co bylo výše řečeno o vyhlášení, svatosti a moci tohoto Zákona, lze nalézt v těchto výrocích Slova:

Hospodin sestoupil na horu Sinaj v ohni, z hory stoupal kouř a silně se chvěla, hřmělo a blýskalo se, byl tam těžký oblak a zvuk polnice. (Ex 19,16.18; Dt 4,11; 5,19-23)

Před sestoupením Hospodina se lidé připravovali a posvěcovali po tři dni. (Ex 19,10.11.15)

Kolem hory byla vymezena hranice, aby se nikdo nemohl přiblížit k jejímu okraji a vystoupit, a tak zemřít; a to ani kněží, ale jedině Mojžíš. (Ex 19,12.13.20-23; 24,1.2)

Zákon byl oznámený z hory Sinaj. (Ex 20,2-14; Dt 5,6-21)

Tento Zákon byl napsán Božím prstem na dvě kamenné desky. (Ex 31,18; 32,15.16; Dt 9,10)

Mojžíšovi, když podruhé sestupoval s těmito deskami z hory, zářil obličej. (Ex 34,29-35)

Desky byly uloženy do schrány. (Ex 25,16; 40,20; Dt 10,5; 1 Kr8,9) Na schránu byl umístěn příkrov a na něj dva zlatí cherubi. (Ex 25,17-21)

Schrána s příkrovem a cheruby tvořila nejvnitřnější část svatostánku, a zlatý svícen, zlatý oltář s kaditelnicí a stůl obložený zlatem, na kterém ležely předkladné chleby, tvořily zevní část svatostánku, a deset opon z purpurově fialové, nachové a karmínové látky jeho nejzevnější část. (Ex 25,1 do konce; 26,1 do konce; 40,174 do konce)

Místo, kde byla uložena schrána, se nazývalo velesvatyní. (Ex 26,33) Veškerý izraelský lid tábořil kolem tohoto stanu v pořadí podle svých kmenů, a podle tohoto pořadí za nim pochodovali. (Nu 2,1 do konce)

Nad tímto stanem pak byl oblak ve dne a oheň v noci. (Ex 40,38; Nu 9,15.16 do konce; 14,14; Dt 1,33)

Pán hovořil s Mojžíšem nad schránou mezi cheruby (Ex 25,22; Dt 7,89) Schrána se od Zákona v ni nazývala Hospodin tam, neboť Mojžíš řekl, když schrána měla táhnout dál: „Povstaň, Hospodine !", a když se zastavila k odpočinku: „Navrať se, Hospodine !" (Dt 10,35.36; dále 2S 6,2; Ž 132,7.8)

Pro svatost tohoto Zákona nebylo Áronovi dovoleno vejít za oponu jinak než s oběťmi a se zápalem. (Lv 16,2-14 a násl.)

David s oběťmi a plesáním odvezl schránu na horu Sion. (2S 6,1-19) Tehdy Uza, který se jí dotkl, zemřel. (2S 6,6.7)

Schrána byla umístěna doprostřed jeruzalémského chrámu a tvořila tam svatostánek. (1K 6,19 a násl.; 8,3-9)

Přítomností a mocí Pána v Zákoně ve schráně se rozdělily vody Jordánu, a když schrána spočívala uprostřed, lid přešel v suchu na druhou stranu, (Joz 3,1-17; 4,5-20)

Obnášením schrány padly zdi Jericha. (Joz 6,1-20)

Dágon, bůh Pelištejců, se před schránou skácel na zem a potom zůstal

ležet na prahu chrámu s uraženou hlavou. (1S 5,1-4)

Skrze schránu bylo pobito mnoho tisíc mužů z Bét-šemeše. (1S 6,19)

(60)

Kamenné desky, na nichž byl napsán Zákon, se nazývaly deskami smlouvy a schrána byla podle nich nazvána schránou smlouvy, a sám Zákon smlouvou. (Nu 10,33; Dt 4,13.23; 5,2.3; 9,9; Joz 3,11; 1K 8,19.21; Zj 11,19 a na mnoha dalších místech.) Zákon se nazýval smlouvou, protože smlouva značí spojení. Proto se o Pánu říká, že bude za smlouvu lidu (Iz 42,6; 49,8) a nazývá se andělem smlouvy* (Mal 3,1) a Jeho krev krví smlouvy. (Mt 26,27; Za 9,11; Ex 24,4-10) Proto je Slovo nazváno Starou a Novou smlouvou. Smlouvami jsou také milostné svazky, přátelství a sdružení - uzavírají se tedy za účelem spojení.

*. Ekumen. překlad: posel smlouvy.

(61)

Předpisy tohoto Zákona se nazývaly desaterem slov (Ex 34,28; Dt 4,13; 10,4); deset označuje vše a slova označují pravdy; bylo jich totiž více než deset. Jelikož deset značí vše, ve svatostánku bylo deset opon. (Ex 26,1) Proto Pán řekl, že člověk, který se chystal převzít království, si zavolal deset služebníků a dal jim deset hřiven. (L 19,13) Proto Pán přirovnal království nebeské k deseti družičkám. (Mt 25,1) Proto se píše, že drak měl deset rohů a na nich deset královských korun. (Zj 12,3) Obdobně šelma vystupující z moře (Zj 13,1) a také další šelma (Zj 17,3.7) a šelma u Daniela (Da 7,7.20.24). Číslem deset se něco podobného označuje u Lv 26,26, Za 8,23 i jinde. Jde také o původ desátek, jimiž se značí část z celku.

(7)

 

Veškeré druhy vražd, cizoložství, krádeži

a falešného svědectví včetně žádosti po nich jsou zla,

kterým je třeba se vyhýbat jako proviněním

(62)

Je známým faktem, že Zákon ze Sinaje byl napsán na dvě desky a že obsah prvé desky se vztahuje k Bohu a obsah druhé k člověku. Skutečnost, že celý obsah první desky se týká Boha a obsah druhé se týká člověka, není z literního znění zřejmá; přesto však obsahuji vše, a proto se nazývají desaterem, což označuje veškeré pravdy v jejich souhrnu (viz výše odst. 61). Nelze vysvětlit několika slovy, jakým způsobem vše obsahují. Lze to však pochopit z toho, co se uvádí v nauce O Písmu svatém odst. 67. Praví se proto: všechny druhy vražd, cizoložství, krádeži a falešného svědectví.

(63)

Vládne všeobecné náboženské přesvědčeni, že zákon, kterým je nezabít, nezcizoložit a falešně nesvědčit, nemůže nikdo naplnit. Tyto příkazy prý může každý občan a morálně žijící člověk naplnit svým občanským a morálním životem, avšak náboženství popírá, že by je mohl naplnit také svým duchovním životem. Z toho pochází přesvědčení, že tato zla nemáme činit proto, abychom se vyhnuli trestům a ztrátám v tomto světě, nikoli proto, abychom se vyhnuli trestům a ztrátám po odchodu z tohoto světa. Ten, kdo se v těchto náboženských názorech utvrdil, se tedy domnívá, že tato zla jsou dovolena před Bohem, ne však před světem.

Důsledkem tohoto smýšlení (daného oním náboženským přesvědčením) je, že v člověku zůstávají žádosti po všech těchto zlech a nedopouští se jich pouze v obavě před míněním světa. Po smrti takový člověk touží po zlém jednání, přestože se za svého života žádné vraždy, cizoložství, krádeže ani falešného svědectví nedopustil; a když mu je odebrán zevnějšek, jejž měl ve světě, tak je i páchá. Veškeré žádosti člověka totiž po smrti zůstávají nezměněny. Proto tito lidé jednají ve shodě s peklem a nutně musejí sdílet s lidmi v pekle stejný úděl.

Zcela jiný úděl očekává ty, kteří si nepřejí zabíjet, cizoložit, krást ani falešně svědčit, neboť takto jednat by bylo proti Bohu. Tito lidé, když po jistý čas proti těmto zlům bojují, více si jich nepřejí a netouží po nich. Říkají si ve svém srdci, že to jsou provinění, skutky v podstatě pekelné a ďábelské. Tito lidé po smrti, když jim je odebrán zevnějšek, který měli ve světě, jednají zajedno s nebem a jelikož jsou v Pánu, přicházejí do nebe.

(64)

Je všeobecnou zásadou každého náboženství, že máme sami sebe zkoumat, litovat svých vin a upouštět od nich, a že pokud tak nečiníme, jsme ve stavu odsouzení (že se jedná o obecnou zásadu každého náboženství, viz výše v odst. 4-8). Další obecná zásada celého křesťanského světa praví, že má být vyučováno desatero a že děti mají být jeho prostřednictvím uváděny do křesťanského náboženství. Všechny malé děti se s desaterem setkávají. Sami rodiče a učitelé je učí, že činit tato zla znamená proviňovat se proti Bohu, a když s nimi takto hovoří, opravdu si to myslí. Kdo by se potom nedivil, že titíž lidé i děti, když dospějí, se domnívají, že pro ně tento zákon neplatí a že jeho příkazy nemohou dodržovat ? Jediným možným důvodem, proč se učí takto smýšlet, může být jejich láska ke zlům, a proto i ke klamům hovořícím v jejich prospěch. Takoví jsou tedy lidé, kteří nepovažují předpisy desatera za věc náboženství. V nauce O víře je ukázáno, že tito lidé žijí bez náboženství.

(65)

Všechny národy celého světa, které mají nějaké náboženství, mají také předpisy podobné desateru a všichni, kteří z náboženských důvodů podle nich žijí, docházejí záchrany; a všichni, kteří podle nich z náboženských důvodů nežijí, docházejí odsouzeni. Ty prvé po smrti vyučují andělé a oni přijímají pravdy a uznávají Pána. Vyhýbají se totiž zlům jako proviněním, a tím jsou v dobru; a dobro miluje pravdu a z toužebné lásky ji přijímá (jak bylo ukázáno výše v odst. 34-41). To se rozumí Pánovými slovy židům:

Bude vám odňato Boží království a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. (Mt 21,43)

A také těmito slovy:

Když přijde pán vinice, zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas. (Mt 21,40.41) Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat v království nebeském, ale synové království budou vyvrženi ven do tmy. (Mt 8,11.12; L 13,29)

(66)

U Marka čteme:

Jistý bohatý muž přišel k Ježíši a zeptal se ho, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě. Ježíš mu řekl: „Znáš přikázání: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku." On Mu na to řekl: „ To všecko jsem dodržoval od svého mládí." Ježíš na něj pohleděl a zamiloval si ho, a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; a přijď, následuj Mě, vezma kříž." (Mt 10,17-22)

Bylo řečeno, že Ježíš si tohoto muže zamiloval, protože řekl, že přikázání dodržoval od svého mládí. Protože mu však chyběly tři věci - neodvrátil své srdce od bohatství, nebojoval proti svým žádostem a doposud neuznal Pána jako Boha, Pán mu řekl, ať prodá vše, co má, tedy ať odvrátí své srdce od bohatství; ať vezme kříž, tedy ať bojuje proti žádostem; a ať Jej následuje, tedy ať uzná Pána jako Boha. Pán tyto i všechny ostatní věci mluvil v souvztažnostech - viz O Písmu svatém odst. 17. Vyhýbat se zlům jako vinám totiž nemůže nikdo, kdo neuznává Pána, nejde k Němu a nebojuje proti zlům, a tím neodstraňuje žádosti. Avšak o tom více v kapitole o bojích proti zlům.

(8)

Nakolik se vyhýbáme všem druhům vražd jako proviněním,

nakolik milujeme svého bližního

(67)

Všemi druhy vražd se rozumějí také všechny druhy nepřátelství, nenávisti a pomsty, jež dýchají smrti, neboť vražda se v nich ukrývá jako oheň ve dřevě pod popelem. Ani pekelný oheň není nic jiného; zde má také svůj původ rčení hořet nenávistí a planout pomstou. To vše jsou vraždy v přírodním smyslu. V duchovním smyslu se vraždami rozumějí všechny způsoby zabíjení a ničení duší lidí - jsou různorodé a je jich mnoho. A v nejvyšším smyslu se vraždou chápe nenávist k Pánu. Tyto tři druhy vražd vytvářejí jeden související celek, neboť ten, kdo si přeje usmrtit tělo člověka ve světě, ten si přeje usmrtit i jeho duši po smrti a přeje si také zničit Pána, protože proti Němu plane nenávistí a touží vyhladit Jeho jméno.

(68)

Všechny tyto druhy vražd se v nás skrývají již od narození, avšak my se je již od svého raného dětství učíme zakrývat občanským a morálním vystupováním, jež musíme projevovat vůči ostatním lidem ve světě. Nakolik milujeme pocty či zisky, natolik těmto vraždám bráníme v projevu. Tak se tvoří náš zevnějšek, zatímco vraždy tvoří naše nitro; takový je vlastní člověk. Když po smrti odložíme spolu s tělem zevnějšek a podržíme si své nitro, ukáže se, jakými bychom byli ďábly, kdybychom nebyli přetvářeni.

(69)

Jelikož výše zmíněné druhy vražd se v nás skrývají již od narození (jak jsme uvedli) a zároveň s nimi i všechny druhy krádeží a falešných svědectví spolu s dychtěním po těchto zlech (jak se zmíníme později), je zřejmé, že kdyby nám Pán neposkytl prostředky k naší proměně, museli bychom navěky zahynout. K našemu přetvoření nám Pán poskytuje následující podmínky: rodíme se do stavu naprosté nevědomosti a po narození jsme udržováni ve stavu vnější nevinnosti, brzy poté ve stavu vnější lásky, a později ve stavu vnějšího přátelství. Když svým vlastním intelektem začínáme přemýšlet, jsme udržováni v jisté svobodě jednání, kdy se řídíme svým rozumem. Tento stav byl popsán výše v odstavci 19, avšak vzhledem k následujícímu jej zopakujeme:

Dokud žijeme ve světě, nalézáme se uprostřed mezi peklem a nebem - pod námi je peklo a nad námi nebe - a jsme udržováni ve svobodě obracet se buď k peklu, nebo k nebi. Obracíme-li se k peklu, odvracíme se od nebe, a obracíme-li se k nebi, odvracíme se od pekla. Neboli (což je totéž) dokud žijeme ve světě, stojíme uprostřed mezi Pánem a ďáblem a jsme udržováni ve svobodě obracet se k jednomu či druhému. Obracíme-li se k ďáblu, odvracíme se od Pána, a obracíme-li se k Pánu, odvracíme se od ďábla. Jinak řečeno: dokud žijeme ve světě, nalézáme se uprostřed mezi zlem a dobrem a jsme udržováni ve svobodě obracet se k jednomu či druhému. Obracíme-li se ke zlu, odvracíme se od dobra, a obracíme-li se k dobru, odvracíme se od zla.

(70)

Jelikož tedy zlo a dobro jsou dva protiklady přesně jako peklo a nebe nebo jako ďábel a Pán, plyne z toho, že pokud se vyhýbáme zlu jako provinění, vcházíme do dobra protikladného zlu. Dobrem proti-kladným zlu, které označujeme jako vraždu, je dobro lásky k bližnímu.

(71)

Protože uvedené dobro a zlo jsou protiklady, plyne z toho, že jedno bývá odstraněno druhým; tyto dva opaky nemohou být pohromadě, tak jako nebe nemůže být pospolu s peklem. Kdyby byly spolu, vzešla by z toho vlažnost, o které se píše ve Zjevení:

Vím, že nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. (Zj 3,15.16)

(72)

Když již člověk není ve zlu vraždy, ale v dobru lásky k bližnímu, vše, co činí, je dobrem této lásky, a tedy dobrým skutkem. Duchovní, který je v tomto dobru, činí dobro vždy, když učí a vede, neboť jedná z lásky ke spáse duší. Úředník, který je v tomto dobru, činí dobro vždy, když rozhoduje či soudí, protože jedná z lásky k pečování o svou zemi, společnost a spoluobčany. Obdobně i obchodník: je-li v tomto dobru, vše, co je součástí jeho obchodování, je dobrým činem. Má v sobě lásku k bližnímu a tímto bližním je vlast, společnost, spoluobčané i členové vlastní domácnosti, o které se stará stejně jako o sebe. Také řemeslník, který je v tomto dobru, pracuje inspirován tímto dobrem věrně pro druhé stejně jako pro sebe a obává se škody, která by mohla být způsobena bližnímu, stejně jako své vlastní.

Jejich činy jsou dobrými skutky díky obecnému zákonu uvedenému výše (odst. 21): nakolik se vyhýbáme zlu, natolik činíme dobro, a vyhýbáme-li se zlu jako provinění, konáme dobro ne od sebe, ale od Pána (odst. 18 až 31). K opačnému případu dochází u toho, kdo různé druhy vražd, jako nepřátelství, nenávist, pomstu a mnohé jiné, nepokládá za provinění. Ať jde o kněze, úředníka, obchodníka či řemeslníka, nic z toho, co takový člověk činí, není dobrým skutkem, neboť každý jeho skutek má v sobě něco ze zla, jež se v něm ukrývá; ono se totiž rodí v jeho nitru. Jeho zevnějšek sice může být dobrý, ale jen pro druhé, ne pro něj.

(73)

Pán učí dobru lásky na mnoha místech Slova. Učí mu i u Matouše slovy o smířeni s bližním:

Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s nim na cestě, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězeni. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,23-26)

Smířit se s bratrem znamená vyhnout se nepřátelství, nenávisti a pomstě; že se jim má člověk vyhýbat jako proviněním, je zřejmé.

Pán u Matouše také učí:

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je Zákon i Proroci. (Mt 7,12)

Nemáme tedy činit zlo; podobné se praví na mnoha dalších místech. Pán také učí, že vražděním je nepředložené se na svého bratra či bližního hněvat a chovat k němu nepřátelství (Mt 5,21.22).

(9)

 

Nakolik se vyhýbáme všem druhům cizoložství jako proviněním,

natolik milujeme mravní čistotu

(74)

Cizoložstvím se v přírodním smyslu šestého přikázání desatera nerozumí pouze smilstvo, ale i nestoudné jednání, oplzlé řeči a špinavé myšlenky. V duchovním smyslu se cizoložstvím rozumí ničení dobra Slova a falšování jeho pravdy; a v nejvyšším smyslu označuje popíráni Božství Pána a znesvěcování Slova. To všechno jsou různé druhy cizoložství.

Přírodní člověk může ze světla rozumu vědět, že cizoložstvím se rozumí i nestoudné jednání, oplzlé řeči a špinavé myšlenky. Neví však, že se jím rozumí také ničeni dobra Slova a falšování jeho pravdy; a již vůbec neví, že se jim mysli i popírání Božství Pána a znesvěcování Slova. Neví proto, že cizoložství je takovým zlem, že může být nazváno samým ďábelstvím, neboť kdo se oddává přírodnímu cizoložství, oddává se i cizoložství duchovnímu, a naopak. Tato skutečnost bude ukázána v malém samostatném díle O manželství* Avšak ti, kdo nepovažují svou vírou ani svým životem cizoložství za provinění, jsou ve všech druzích cizoložství zároveň.

*. Swedenborg toto plánované drobné pojednání nakonec rozšířil na rozsáhlý spis a vydal jej v Amsterdamu roku 1768 pod názvem Manželská láska a její rozkoše moudrosti a také smilná láska a její radosti nepříčetnosti. V českém překladu vyšlo ve zkráceném vydání pod názvem Manželská láska v roce 2001.

(75)

Nakolik se vyhýbáme cizoložství, natolik milujeme manželství, neboli jinými slovy, nakolik se vyhýbáme necudnostem cizoložství, natolik milujeme čistotu manželství. Necudnosti cizoložství a čistota manželství jsou dva vzájemné protiklady, a proto nakolik nejsme v jednom, natolik jsme ve druhém. Je to přesně tak, jak bylo řečeno výše v odst. 70.

(76)

Čistotu manželství nemůže znát nikdo jiný než ten, kdo se vyhýbá necudnostem cizoložství jako proviněním. Můžeme totiž znát to, s čím máme vnitřní zkušenost, ale nemůžeme znát to, s čím žádnou zkušenost nemáme. A i kdybychom z popisů a z přemýšlení věděli něco o tom, s čím nemáme zkušenost, přesto to budeme vidět jen jako ve stínu a zůstanou nám pochybnosti. Nikdo proto nevidí nic jasně a bez pochyb, dokud to skutečně neprožije. Tehdy opravdu ví, zatímco v opačném případě ví i neví. Pravdou je, že necudnost cizoložství a čistota manželství se k sobě mají zcela jako peklo a nebe a že necudnost cizoložství v nás vytváří peklo, zatímco čistota manželství nebe. Že čistotu manželství mají jen ti, kdo se vyhýbají necudnostem cizoložství jako proviněním, viz dále v odst. 111.

(77)

Z toho všeho lze jednoznačné usoudit a vidět, zda je člověk křesťan nebo ne, a dokonce, zda má nějaké náboženství nebo ne. Kdo totiž svou vírou a životem nepovažuje cizoložství za provinění, ten není křesťan a nemá žádné náboženství. Naopak ten, kdo se vyhýbá cizoložství jako provinění, a ještě více ten, kdo si je jako provinění oškliví, a nejvíce ten, kdo se od něj jako od provinění s hrůzou odvrací, ten má náboženství a je součástí křesťanské církve, tedy křesťanem. O tom však více v pojednání O manželství; prozatím viz, co se o tomto tématu píše v díle Nebe a peklo odst. 366-368.

(78)

Že se cizoložstvím rozumí také nestoudné jednání, oplzlé řeči a špinavé myšlenky, vysvítá z Pánových slov u Matouše:

Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš. "Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. (Mt 5,27.28)

(79)

Že v duchovním smyslu se cizoložstvím rozumí ničeni dobra Slova a falšování jeho pravdy, plyne z těchto pasáží:

Babylón opojil všechny národy svým smilstvím. (Zj 14,8) Anděl promluvil: „Pojď, ukážu ti soud nad velikou nevěstkou, usazenou nad vodami, se kterou se spustili králové světa." (Zj 17,1.2) Babylón vínem smilstva opájel všecky národy a králové světa smilnili s ním. (Zj 18,3)

Bůh odsoudil tu velkou nevěstku, která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím. (Zj 19,2)

O smilství se mluví v souvislosti s Babylónem, protože Babylónem se označuji ti, kteří na sebe strhávají Božskou moc Pána a znesvěcují Slovo tím, že je ničí a falšuji. Proto je Babylón nazván ve Zjevení 17,5 matkou všeho smilstva a všech ohavností na zemi. Obdobné věci se smilstvím naznačují u Proroků, například u Jeremiáše:

Také u jeruzalémských proroků jsem viděl hroznou věc; cizoložství a neustálé klamání. (Jer 23,14)

U Ezechiela:

Dvě ženy byly dcerami jedné matky. Smilnily v Egyptě, smilnily od svého mládí. Jedna smilnila, když byla mou, a oddávala se svým milencům, blízkým Asyřanům, a nabízela se jim ke smilněni. Nezanechala ani svého smilnění s Egypťany. Druhá však jednala ještě hůř než ona a její smilnění bylo horší než smilstvo její sestry. Šla ve svém smilněni ještě dál, když milovala Kaldejské. Synové Babylóna k ní vcházeli na milostné lůžko a poskvrňovali je svým smilněním. (Ez 23,2-17)

Tyto věci se praví o církvi izraelské a judské, jež jsou dcerami jedné matky. Jejich smilstvem se myslí ničení a falšování Slova. Protože ve Slovu Egypt označuje vědomosti, Asýrie uvažování, Kaldejsko znesvěcování pravdy a Babylón znesvěcováni dobra, říká se, že s nimi smilnily.

Obdobně se hovoří u Ezechiela o Jeruzalému, kterým se označuje církev co do nauky:

Spoléhala jsi na svou krásu a zhanobila jsi své jméno smilstvím. Zahrnovala jsi svým smilstvím každého, kdo šel kolem. Smilnila jsi se syny egyptskými, se svými sousedy statného těla; tak jsi množila své smilstvo. Smilnila jsi také se syny asyrskými. Smilnila jsi s nimi, a přece jsi neměla dost. Rozmnožila jsi své smilstvo po zemi obchodu, Kaldeji. Jako cizoložná manželka brala sis cizí místo svého muže. Všem nevěstkám se dává mzda, tys však dávala mzdu všem svým milencům, aby k tobě vcházeli z celého okolí a smilnili s tebou. Proto slyš, nevěstko, slovo Hospodinovo ! (Ez 16,15.26.28.29.32.33 a další)

Že se Jeruzalémem rozumí církev, lze vidět v díle O Pánu odst. 62 a 63. Obdobný význam má smilstvo u Izajáše 23,17.18; 57,3; u Jeremijáše 3,2.6.8.9; 5,1.7; 13,27; 29,23; u Micheáše 1,7; u Náhuma 3,4; u Ozeáše 4,10.11; Lv 20,5; Nu 14,33; 15,39 a jinde. Ze stejného důvodu Pán nazval židovský národ pokolením cizoložným (Mt 7,39; 16,4; Mk 8,38).

(10)

 

Nakolik se vyhýbáme všem druhům krádeží jako proviněním,

natolik milujeme upřímnost

(80)

Spáchat krádež v přírodním smyslu znamená nejenom krást a loupit, ale také podvádět či pod nějakou záminkou obrat druhého o jeho majetek. V duchovním smyslu se krádeží rozumí obrat druhého o pravdy jeho víry a dobra jeho lásky. V nejvyšším smyslu se krádeží rozumí brát Pánu, co je Jeho, a přisvojit si to - přisoudit si tedy spravedlnost a zásluhy. To jsou všechny druhy krádeží, jež tvoří jeden celek stejně jako všechny druhy cizoložství a všechny druhy vražd, jak jsme uvedli výše. Tvoří jeden celek, protože jeden druh krádeže spočívá ve druhém.

(81)

Zlo krádeže do nás vniká hlouběji než kterékoli jiné zlo, neboť je spojeno se lstmi a podvody, a lsti a podvody vnikají až do naší duchovní mysli, kde sídlí myšlení a intelekt. V následujícím ukážeme, že máme mysl přírodní a mysl duchovní.

(82)

V té míře, v jaké se vyhýbáme krádeži jako proviněni, milujeme upřímnost, neboť krádež je také podvodem, a podvod a upřímnost jsou vzájemné opaky; proto nakolik nepodvádíme, natolik jsme upřímní.

(83)

Upřímností se rozumí také bezúhonnost, spravedlnost, věrnost a přímost. Sami od sebe nemůžeme být takoví, abychom tyto vlastnosti milovali z nich a pro ně. Kdo se však vyhýbá krádežím, lstem a podvodům jako proviněním, ten má tyto vlastnosti ne od sebe, ale od Pána, jak bylo ukázáno výše v odst. 18-31. Platí to o kněžích, úřednících, soudcích, obchodnících, řemeslnících a všech lidech v jejich úřadě a práci. 84. Slovo tomu učí na mnoha místech, mezi nimiž jsou následující:

Ten, kdo žije spravedlivě a mluví, co je správné, a zavrhuje zisk z vydírání, ten, kdo třepe rukama, že nevezme úplatek, kdo si zacpe uši, aby neslyšel výzvu k prolévání krve, kdo zavírá oči, aby nepřihlížel ke zlu, ten bude přebývat na výšinách. (Iz 33,15.16)

Hospodine, kdo smí pobývat v Tvém stanu, kdo smí bydlet na Tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého. (Ž 15,1-3 a dále)

Vyhlédnu si v zemi věrné lidi, aby se Mnou přebývali. Kdo jde bezúhonnou cestou, ten bude v Mých službách. Nesmi přebývat v Mém domě, kdo záludně jedná. Kdo proradně mluví, na oči Mi nesmí. Každé ráno budu umlčovat všechny svévolníky v zemi, a tak vymýtím z Hospodinova města všechny pachatele ničemnosti. (Ž 101,6-8)

Pokud nejsme vnitřně upřímní, spravedliví, věrní a přímí, jsme neupřímní, nespravedliví, nevěrní a nepřímí. To Pán učí těmito slovy:

Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizejů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5,20)

Spravedlností, která o mnoho přesahuje spravedlnost zákoníků a farizejů, se rozumí vnitřní spravedlnost, kterou má člověk, jenž je v Pánu. Tomu Pán učí i u Jana:

Slávu, kterou jsi Mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako My jsme jedno – Já v nich a Ty ve Mně, aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a aby v nich byla láska, kterou máš ke Mně, a Já abych byl v nich. (J 17,22.23.26)

Z toho vysvítá, že dokonalí jsou lidé tehdy, je-li v nich Pán. Takoví jsou nazváni čistého srdce, kteří uzří Boha, a dokonalí jako nebeský Otec. (Mt 5,8.48)

(85)

Výše v odst. 81 bylo řečeno, že zlo krádeže do nás vniká hlouběji než kterékoli jiné zlo, neboť je spojeno se lstmi a podvody; a lsti a podvody vnikají až do naší duchovní mysli, kde sídlí myšlení a intelekt. Proto si nyní řekneme něco o lidské mysli. Viz výše v odst. 43, že lidskou mysli je intelekt spolu s vůlí.

(86)

Člověk má přírodní mysl a duchovni mysl - přírodní mysl se nalézá dole pod duchovní myslí. Přírodní mysl je myslí našeho světa, zatímco duchovní mysl je myslí našeho nebe: přírodní mysl lze nazvat zvířecí a duchovní mysl lidskou. Touto myslí se také odlišujeme od zvířat a můžeme být jejím prostřednictvím v nebi, zatímco žijeme ve světě. Díky ní také žijeme po smrti.

Svým intelektem můžeme být v duchovním světě, a tedy i v nebi, avšak pokud se nevyhýbáme zlům jako proviněním, nemůžeme tam být svou vůlí. A pokud tam nejsme vůlí, nejsme v nebi vůbec, neboť vůle táhne intelekt dolů a způsobuje, že se stává právě tak přírodní a zvířecký jako ona.

Člověk může být přirovnán k zahradě, intelekt ke světlu a vůle k teplu. V zimě je zahrada ve světle, nikoli však v teple, zatímco v létě je ve světle i v teple. Proto člověk, který má pouze světlo intelektu, je jako zahrada v zimě, avšak pokud má světlo intelektu i teplo vůle, je jako zahrada v létě. Tehdy je intelekt moudrý z duchovního světla a vůle miluje z duchovního tepla; duchovním světlem je Božská Moudrost a duchovním teplem je Božská Láska.

Dokud se nevyhýbáme zlům jako proviněním, dychtění po zlech uzavírá volní stránku nitra naší přírodní mysli a tvoří tam pod duchovní myslí jakoby tlustou pokrývku a černý mrak, a tím zabraňuje jejímu otevření. Jakmile se však začneme vyhýbat zlům jako proviněním, Pán začíná působit z nebe, tuto pokrývku odstraňuje, rozptyluje mrak a otevírá duchovní mysl, a tak nás vpouští do nebe.

Dokud dychtění po zlu uzavírá niterné části naší přírodní mysli (jak bylo naznačeno), jsme v pekle. Jakmile však Pán tyto žádosti rozptýlí, ocitneme se v nebi. Dokud tyto žádosti zla uzavírají nitro naší přírodní mysli, zůstáváme přírodními lidmi; jakmile je však Pán rozptýlí, staneme se lidmi duchovními. Dále platí: dokud žádosti zla uzavírají nitro naší přírodní mysli, jsme zvířaty lišícími se od ostatních pouze schopností myslet a mluvit, a to i o věcech, které nevidíme očima (což umožňuje naše schopnost pozvednout se intelektuálně do světla nebe). Jakmile však Pán tyto žádosti rozptýlí, staneme se lidmi, neboť tehdy myslíme na pravdu v intelektu z dobra ve vůli. A konečně: dokud žádosti zla uzavírají nitro naši přírodní mysli, jsme jako zahrada v zimě; jakmile však Pán tyto žádosti rozptýlí, jsme jako zahrada v létě.

Spojení vůle s intelektem ve Slově označuje výraz srdce a duše a srdce a duch. Píše se například, že máme milovat Boha celým svým srdcem a celou svou duši (Mt 22,35) a že Bůh dá nové srdce a nového ducha (Ez 11,19; 36,26.27); srdcem se míní vůle a její láska, a duší a duchem intelekt a jeho moudrost.

(11)

 

Nakolik se vyhýbáme všem druhům falešného svědectví

jako proviněním, natolik milujeme pravdu

(87)

Falešně svědčit v přírodním smyslu neznamená pouze podávat klamná svědectví, ale také lhát a uvádět ve zlou pověst. Falešným svědectvím je v duchovním smyslu také říkat a tvrdit, že klam je pravdou a pravda klamem, zlo dobrem a naopak. V nejvyšším smyslu se falešným svědectvím rozumí rouhání se Pánu a Slovu. To jsou tři významy falešného svědectví. Že všechna tato zla tvoři jeden celek u člověka, který vydává falešná svědectví, lže a pomlouvá, může být zřejmé z toho, co je uvedeno v nauce O Písmu svatém o trojím smyslu všeho, co obsahuje Slovo (odst. 5-7 a násl., a odst. 57).

(88)

Protože lež a pravda jsou vzájemné opaky, plyne z toho, že nakolik se vyhýbáme lži jako provinění, natolik milujeme pravdu.

(89)

Nakolik milujeme pravdu, natolik ji toužíme poznat a natolik nás zasáhne u srdce, když ji nalezneme. Jinak ani nemůžeme dospět k moudrosti. A nakolik pravdu s ochotou uvádíme ve skutky, natolik vnímáme příjemnost světla, které ji obklopuje.

Obdobné zákonitosti platí i pro vše ostatní, o čem jsme hovořili výše - pro upřímnost a spravedlnost toho, kdo se vyhýbá všem druhům krádeží; pro cudnost a čistotu toho, kdo se vyhýbá všem druhům cizoložství; pro lásku a činnou lásku toho, kdo se vyhýbá všem druhům vražd, a tak dále. Naopak ten, kdo je ve zlech protikladných těmto ctnostem, nic o těchto ctnostech neví, přestože je v nich vše, co je podstatné.

(90)

Semenem v poli, o kterém hovoří Pán v následujícím verši, se míní pravda:

Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno na cestu, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo kořen. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s nim a udusilo je. A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo mnohonásobný užitek. (Lk 8,5-8; Mt 13,3-8; Mk 4,3-8)

Rozsévačem je zde Pán a semenem je Jeho Slovo, tedy pravda. Semeno na cestě se týká těch, kteří o pravdu nedbají. Semeno na skále se týká lidí, kteří sice o pravdu dbají, ale ne pro ni samu, tedy ne vnitřně. Semenem uprostřed trní se popisuje stav těch, kdo dychtí po zlu. Avšak zrno zaseté do dobré země se týká lidí, kteří z Pána milují pravdy Slova a z Něj pravdu uskutečňují, a nesou tedy ovoce. Tento význam vyplývá z Pánových výkladů u Mt 13,19-237; Mk 4,14-20; L 8,11-15.

Z toho všeho plyne, že pravdy Slova nemohou zakořenit u lidí, kteří o pravdu nedbají; ani u těch, kteří pravdu milují pouze zevně, a nikoli vnitřně; ani u těch, kteří jsou zachyceni v žádostech po zlu; zakoření však u lidí, u kterých Pán tyto žádosti po zlu rozptýlil. V jejich duchovní mysli zakoření semena, tedy pravdy (o čemž viz výše v odst. 86 do konce).

(91)

Dnes převládá obecné mínění, že člověk bude zachráněn, věří-li tomu či onomu učení církve, a že to nezávisí na dodržování přikázání desatera (tedy přikázání nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš falešné svědectví) v jejich užším ani širším smyslu. Říká se totiž, že Bůh nehledí na skutky, ale na víru - avšak nakolik má člověk tato zla v sobě, natolik se mu nedostává víry (viz výše v odst. 42-52). Zvaž to rozumně a odpověz si, zda vrah, cizoložník, zloděj a falešný svědek mohou mít nějakou víru, zatímco prodlévají v žádostech po svých zlech. Dále se zamysli nad tím, zda žádosti po těchto zlech mohou být odstraněny jinak než tím, že člověk odmítne tato zla činit, protože to jsou provinění, tedy protože jsou pekelná a ďábelská. Kdo se tedy domnívá, že být zachráněn znamená věřit tomu či onomu učení církve, zatímco sám zůstává stejný, je pošetilý podle Pánových slov u Matouše 7,26. Taková církev je u Jeremjáše popsána slovy:Postav se do brány Hospodinova domu a volej tam toto slovo. Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: „Napravte své cesty a své skutky. Nespoléhejte na klamná slova: ,Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.' Smí se krást, vraždit, cizoložit a křivě přísahat, zatím co přicházíte a stavíte se přede Mě v tomto domě, který je nazýván Mým jménem, a říkáte: Jsme vysvobozeni.' To proto, abyste mohli páchat všechny tyto ohavnosti ? Což se stal tento dům úkrytem lupičů? Hle, také Já jsem to viděl, je výrok Hospodinův." (Jr 7,2-4.9-11)(12)

 

Nikdo se nemůže vyhýbal zlům jako proviněním tak,

aby se od nich vnitřně odvracel pokud proti nim nebojuje

(92)

Ze Slova a z nauky z něj odvozené všichni víme, že lidské já je od narození zlé a že z vrozené tužby miluje zla a upadá do nich. Chceme se tedy například mstít, podvádět, pomlouvat a cizoložit; a kdybychom nemysleli na to, že to jsou provinění, a kdybychom se proto těmto podnětům nebránili, skutečně - pokud by tím neměla utrpět naše pověst či zisk - bychom tímto způsobem jednali při každé vhodné příležitosti. Bez náboženství tak navíc jednáme proto, že je nám to příjemné.

(93)

Protože toto já tvoří prvotní kořen našeho života, je zřejmé, jakým stromem bychom byli, kdyby tento kořen nebyl vyrván a na jeho místo nebyl zasazen nový. Byli bychom jako zkažený strom, o němž se praví, že musí být vyťat a hozen do ohně (Mt 3,10; 7,19). Tento kořen však nelze odstranit a na jeho místo nelze zasadit nový, pokud nepovažujeme zla, jež jej vytvářejí, za zhoubná pro naši duši, a jestliže se jich proto nechceme zbavit. Protože však tato zla tvoří součást našeho já a jsou nám tedy příjemná, činíme tak pouze s nechutí a námahou, tedy s bojem.

(94)

Bojuje každý, kdo věří v existenci pekla a nebe: v nebe jako ve věčné štěstí a v peklo jako ve věčné neštěstí, a kdo věří, že do pekla přicházejí ti, kdo činí zlo, a do nebe ti, kdo činí dobro. Kdo bojuje, ten jedná ze svého nitra proti vlastní žádosti tvořící kořen zla - neboť kdo proti něčemu bojuje, ten to nechce, zatímco být veden žádosti znamená chtít ji. Z toho plyne, že kořen zla nelze odstranit jinak než bojem.

(95)

Nakolik tedy bojem odstraňujeme zlo, natolik na jeho místo nastupuje dobro, a natolik pak z pozice dobra vidíme zlo tváří v tvář a shledáváme, že je pekelné a děsivé; a jako takovému se mu nejen vyhýbáme, ale také si je ošklivíme, a nakonec se od něj s hrůzou odvracíme.

(96)

Člověk, který bojuje proti zlům, nemůže bojovat jinak než jakoby sám od sebe, neboť kdyby tak nečinil, nebojoval by, ale stál by jako slepá a bezvládná loutka a neustále by jen myslel ze zla v jeho prospěch, a ne proti němu. Měli bychom však dobře vědět, že je to pouze Pán, který v nás bojuje proti našim zlům, a že se nám to pouze jeví, jako bychom bojovali ze sebe. Pán totiž chce, aby se nám to tak jevilo, neboť bez tohoto zdání by nemohlo dojít k žádnému boji, a proto ani k žádnému přetvoření.

(97)

Tento boj nebývá tvrdý kromě případů, kdy lidé popustili svým chtíčům uzdu a úmyslně na nich ulpívali, nebo u lidí, kteří zatvrzele odmítali svatost Slova a církve. U ostatních však boj není těžký: odpírejte záměrně jednou týdně nebo dvakrát v měsíci zlům, a pocítíte změnu.

(98)

Křesťanská církev se nazývá církví bojovnou. Takto se může nazývat pouze v tom smyslu, že bojuje proti ďáblu, tedy proti pekelnému zlu. Peklo je totiž ďábel a bojem je pokušení, kterým člověk církve prochází.

(99)

O bojích proti zlu, tedy o pokušeních, pojednávají mnohé pasáže ze Slova. Rozumějí se těmito slovy Pána:

Pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek, (J 12,24)

A také těmito slovy:

Kdo chce jít se Mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj křiž a následuj Mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro Mne a pro evangelium, zachrání jej. (Mk 8,34-35)

Křížem se rozumí pokušeni (také u Mt 10,38; 16,24; Mk 10,21; L 14,27; a zejména u J 12,25), což je také život těla, jež samo nic neznamená (J 6,63).

O bojích proti zlu a vítězstvích nad nimi hovoří Pán ke všem církvím v knize Zjeveni:

Církvi v Efezu: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji. (Zj 2.7)

Církvi ve Smyrně: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží. (Zj 2,11)

Církvi v Pergamu: Tomu, kdo zvítězí, dám jist ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává. (Zj 2,17)

Církvi v Thyatiru: Kdo zvítězí a setrvá v Mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy a hvězdu jitřní. (Zj 2,26.28)

Církvi v Sardech: Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě Svého Boha; napíšu na něj jméno Boha a jména města, nového Jeruzaléma, který sestupuje s nebe od Boha, i jméno Mé nové. (Zj 3,12)

Církvi v Laodikeji: Kdo zvítězí, tomu dám usednout se Mnou na trůn. (Zj 3,21)

Zvlášť o těchto bojích neboli pokušeních pojednává spis Nový Jeruzalém a jeho nebeská nauka vydaná v Londýně v roce 1758* (odst. 187-201). Odkud tato pokušeni přicházejí a jaká jsou (196-197), jak a kdy k nim dochází (198), co dobrého způsobují (199), že Pán bojuje za člověka (200), o bojích neboli pokušeních Pána (201).

*. V českém překladu vyšlo pod názvem Nebeské město, nakl. Onyx, 2003.

(13)

 

Máme se vyhýbal zlům jako proviněním

a bojovat proti nim jakoby sami od sebe

(101)

Božský řád nám ukládá, abychom jednali svobodně a rozumně, neboť jednat svobodně a rozumně znamená jednat ze sebe. Přesto tyto dvě schopnosti, svoboda a rozum, nejsou majetkem člověka, ale Pána u člověka. Dokud však jsme lidmi, nejsou nám nikdy odnímány, neboť bez nich bychom nemohli být přetvořeni - nemohli bychom totiž aktivně litovat svých provinění, bojovat proti zlům a pak nést ovoce hodné nápravy. Protože tedy máme od Pána svobodu a rozum a z nich jednáme, plyne z toho, že nejednáme ze sebe, ale jen jakoby ze sebe.*

* Že člověk má svobodu od Pána viz výše odst. 19 a 20 a také ve spisu Nebe a peklo odst. 589-596 a 597-603. Co to je svoboda, viz Nový Jeruzalém a jeho nebeská nauka vydaná v Londýně v r. 1758, odst. 141-149 (viz předchozí poznámka na straně 65).

(102)

Pán nás miluje a chce u nás přebývat, avšak nemůže nás milovat a přebývat u nás, pokud Jej nepřijímáme a Jeho lásku neopětujeme. Pouze tak a nejinak vzniká spojení. Proto nám Pán dal svobodu a rozum - svobodu myslet a chtít jako od sebe a rozum, kterým se při tom máme řídit. Není možné někoho milovat a spojovat se s někým, kdo naši lásku neopětuje, stejně jako není možné vejít a přebývat u někoho, kdo nepřijímá. Protože toto přijímání a opětování máme od Pána, Pán nás vyzývá:

Zůstaňte ve Mně, a Já ve vás. (J 15,4)

Kdo zůstává ve Mně a Já v něm, ten nese hojné ovoce. (J 15,5)

V onen den poznáte, že Já jsem ve svém Otci, vy ve Mně a Já ve vás. (J 14,20)

Pán také učí, že u Něho jsou pravdy a dobra, které člověk přijímá k sobě:

Zůstanete-li ve Mně a zůstanou-li Má slova ve vás; zachováte-li Má přikázáni, zůstanete v Mé lásce. (J 15,7.10)

Kdo přijal Má přikázání a zachovává je, ten Mě miluje; i Já ho budu milovat a učiním si u něj příbytek. (J 14,21.23)

Takto Pán přebývá u člověka ve svém a člověk v tom, co je Pána, tedy v Pánu.

(103)

Jelikož tuto schopnost opětování a vracení, tedy vzájemnosti, máme od Pána, Pán říká, že máme aktivně litovat svých provinění. To však nikdo nemůže jinak než jakoby sám od sebe:

Ježíš řekl: „Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete." (L 13,3.5)

Ježíš kázal: „Přiblížilo se království Boži. Čiňte pokání a věřte evangeliu." (Mk 1,14.15)

Ježíš odpověděl: „Přišel jsem volat k pokání hříšníky." (L 5,32) Ježíš pravil církvím: „ Čiňte pokání." (Zj 2,5.16.21.22; 3.3) Také se praví: Nekáli se ze svých činů. (Zj 16,11)

(104)

Jelikož schopnost opětováni a vracení, tedy vzájemnosti, máme od Pána, Pán říká, že máme dodržovat přikázáni a nést ovoce:

Proč Mne oslovujete „Pane, Pane" a nečiníte, co říkám ? (L 6,46-49) Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,17) Vy jste Moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. (J 15,14)

Kdo by je zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. (Mt 5,19)

Každý, kdo slyší Má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži. (Mt 7,24)

Neste tedy ovoce hodné pokání. (Mt 3,8)

Tvořte dobrý strom s dobrým ovocem. (Mt 12, 33)

Království bude dáno lidu, který ponese jeho ovoce. (Mt 21,43)

Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (Mt 7,19)

A podobně na mnoha dalších místech. Z toho je zřejmé, že máme jednat sice od sebe, avšak z moci Pána, o kterou máme prosit - a to je jednat jakoby ze sebe.

(105)

Jelikož tuto schopnost opětování a vracení, tedy vzájemnosti, máme od Pána, musíme ze svých činů skládat účty a podle nich nám bude odplaceno. Pán totiž říká:

Syn člověka přijde a odplatí každému podle jeho jednání. (Mt 16,27) Ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (J 5,29)

Jejich skutky jdou s nimi. (Zj 14,13) Všichni byli souzeni podle svých činů. (Zj 20,13) Hle, přijdu brzo, a odplata Má se Mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal. (Zj 22,12)

Kdybychom nedokázali opětovat, nic by nám nemohlo být přičteno.

(106)

Jelikož přijímáme a opětujeme, církev učí, že se máme zkoumat, doznávat před Bohem svá provinění, upouštět od nich a vést nový život. Že tomu učí každá církev v křesťanském světě, lze vidět výše v odst. 3 až 8.

(107)

Kdybychom nedokázali přijímat, a tedy ani myslet jakoby sami od sebe, nemohli bychom ani mluvit o víře, neboť ani víru nemáme od sebe. Byli bychom jako stéblo ve větru a stáli bychom jako bez ducha, s otevřenými ústy a spuštěnýma rukama, a očekávali bychom, až do nás vplyne jakýsi vliv, aniž bychom o věcech záchrany jakkoli uvažovali nebo pro ně něco udělali. My sice v těchto věcech opravdu sami nic aktivně nečiníme, avšak reagujeme v nich jakoby sami od sebe.

O těchto záležitostech však bude pojednáno ještě srozumitelněji v díle O moudrosti andělů.

(14)

 

Kdo se vyhýbá zlům z jakéhokoli jiného důvodu než proto,

že to jsou provinění, ten se jim ve skutečnosti nevyhýbá,

ale pouze jim bráni objevit se před světem

(108)

Existují mravní lidé, kteří zachovávají přikázání druhé desky desatera, nepodvádějí, nerouhají se, nemsti se a necizoloží; někteří z nich se utvrdili v názoru, že se jedná o zla, protože škodí veřejnému blahu a odporuji zákonům lidskosti. Tito lidé projevují lásku k bližnímu, upřímnost, spravedlivost a mravní čistotu. Pokud však činí tato dobra a vyhýbají se těmto zlům pouze proto, že to jsou zla, a ne zároveň proto, že to jsou provinění, zůstávají stále jen přírodními lidmi, a uvnitř přírodních lidí přetrvává kořen zla, protože nebyl odstraněn. Dobra, která činí, tak nejsou skutečnými dobry, neboť pocházejí z nich samých.

(109)

Přírodně mravný člověk se může lidem ve světě jevit úplně stejně jako duchovně mravný člověk, avšak jinak se jeví andělům. Je-li takový člověk v dobru, jeví se andělům jako dřevěná socha, a je-li v pravdě, jeví se jim jako mramorová socha bez života. Zcela jinak však vidí duchovně mravného člověka. Přírodní člověk je totiž mravný zevně, zatímco duchovni člověk je mravný vnitřně, a vnější bez vnitřního nežije - tedy žije, ale ne životem hodným tohoto jména.

(110)

Žádosti zla, jež tvoří již od narozeni lidské nitro, nemůže odstranit nikdo jiný než Pán sám. On totiž působí z duchovního na přírodní, zatímco člověk sám ze sebe působí z přírodního na duchovní, což je proti řádu; nepůsobí tím na odstranění žádostí, ale uzavírá je, a to stále těsněji spolu s tím, jak se v nich utvrzuje. Po smrti, když se stane duchem, toto dědičné zlo ukrývající se uvnitř rozrazí pokrývku, která je ve světě zahalovala, a vylije se ven jako hnis z vředu, který byl léčen jen povrchně.

(111)

Existuje mnoho různých příčin, proč člověk může být mravný pouze zevně, avšak pokud není mravný i vnitřně, není mravným vůbec. Pokud se například někdo zříká cizoložství a smilstva ze strachu před občanskými zákony a jejich tresty, ze strachu před ztrátou pověsti, a tedy i cti, ze strachu před možnými nemocemi, před hádkami s manželkou, a tedy rozháraným životem, ze strachu před pomstou manžela nebo příbuzných, kvůli chudobě či z lakomství, ze slabosti způsobené nemocí, nadužíváním, stářím či impotencí, nebo dokonce pokud se jich zříká z ohledu na kterýkoli přírodní či morální zákon, avšak ne také z ohledu na zákon duchovní, zůstává stále vnitřně cizoložníkem a smilníkem, neboť se přes to vše stále domnívá, že nejde o proviněni. V duchu před Bohem je proto nepovažuje za nezákonné, a tak je v duchu páchá, i když ne před světem v těle. Po smrti, když se stane duchem, proto otevřeně hovoří v jejich prospěch. Z toho plyne, že i bezbožník se může vyhýbat zlům jako něčemu škodlivému, ale pouze křesťan se jim může vyhýbat jako proviněním.

(112)

Obdobné to je i se všemi druhy krádeži a podvodů, se všemi druhy vražd a pomst a se všemi druhy falešných svědectví a lží. Nikdo se nemůže od těchto zel očistit sám od sebe, neboť v každém z nich jsou nespočetné chtíče, jež my lidé vidíme jen jako jednolitý celek. Pán však vidí i ty nejmenší podrobnosti v celé jejich spojitosti. Jedním slovem: my se sami nemůžeme znovuzrodit, tedy vytvořit si nové srdce a nového ducha; může to pouze Pán, jenž je Přetvořovatel a Znovuzroditel sám. Kdyby se tedy někdo chtěl svou vlastni rozumností a inteligencí učinit novým, bylo by to jako natírat znetvořenou tvář líčidlem nebo jako potírat mastí něco, co je postižené vnitřní nákazou.

(113)

Proto Pán praví u Matouše:

Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. (Mt 23,26)

a u Izajáše:

Omyjte se, očisťte se, odkliďte Mi své zlé skutky z oči, přestaňte páchat zlo. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz 1,16,18)

(114)

K výše řečenému dodám následující:

1. Křesťanská láska k bližnímu spočívá u každého v tom, aby věrně zastával své povolání; neboť nakolik se vyhýbáme zlům jako proviněním, natolik každodenně činíme dobro a stáváme se užiteční obecnému celku. Tím dochází k péči o celek i o každého jednotlivce zvlášť.

2. Ostatní [projevy lásky k bližnímu] nejsou vlastní skutky lásky k bližnímu, ale jde buď o znaky této lásky, o dobročinnost nebo o povinnost.

Články