Články



PŘÍBĚHY

Z DUCHOVNÍHO SVĚTA

 

EMANUEL SWEDENBORG

 

Soubor „PAMĚTIHODNÝCH UDÁLOSTÍ"

publikovaných v knihách

Coronis, Manželská láska, Nauka o Písmu svatém,

Nauka o víře, Pravé křesťanské náboženství,

Stručný výklad učení Nové církve, Styk duše s tělem,

Zjevená Apokalypsa

  

1768-1772 

2003

Předmluva: Duchovní světy Emanuela Swedenborga

Emanuela Swedenborga (1688-1772) bychom dnes nazvali nejspíše mystikem a náboženským filozofem, avšak sám se nazýval prostě služebníkem Pána, jemuž byl svěřen speciální úkol: tiskem publikovat nauky nové církve a poznatky o duchovním světě, jež mu byly svěřeny. Tento dřívější vědec, proslulý řadou odborných spisů i praktickými příspěvky mnoha vědním oborům, se ve svém již pokročilejším věku, po období intenzivních vnitřních zážitků a zápasů, oddává výhradnímu studiu Bible a jejích původních jazyků a začíná sepisovat rozsáhlé teologické dílo. Tvrdí, že jeho spisy jsou postaveny na zjevení, jež přijímal od Pána, zatímco četl Bibli. Postihuje v nich tu nejširší škálu témat: od Pána Boha k člověku a vnitřním procesům jeho mysli a duchovního vývoje, od nebeských světů a zákonitostí až k pekelným výjevům; podrobně vykládají vnitřní - symbolický obsah Písma svatého, samostatným tématem je manželská láska a její duchovní podstata, a tak dále.

Snad kromě jeho poslední publikované knihy nazvané Pravé křesťanské náboženství, kterou své celoživotní dílo završil, všech jeho přibližně třicet svazků je psáno střízlivým, snad až poněkud suchým jazykem, v němž se nezapře Swedenborgova vědecká průprava a kariéra. V logickém sledu postupuje od tvrzení k tvrzení, verš za veršem rozebírá vnitřní význam Slova, vše pečlivě odůvodňuje a dokládá. V jistém protikladu k těmto pojednáním pak stoji takzvané „pamětihodné události", jak nazývá vyprávění z duchovního světa, kterými některé své teologické knihy doprovází. Ty jsou psány zcela jiným způsobem - živé, někdy napohled až pitoreskní scény střídají další, na scénu přichází bezpočet duchů, andělů a ďáblů - andělé napohled krásní, ďáblové nejrůznějším způsobem znetvoření, města či lidé se propadají do země, na nebi se objevují nejroztodivnější znamení a úkazy a setkáváme se i s takovými kuriozitami jako třeba s želvími lidmi se dvěma hlavami, s duchy s dutými lebkami, mohou nás překvapit mluvící kozy a ovce nebo padající mrtví koně a tak dále a dále. A mezi tím vším poklidně prochází Swedenborg, vede své rozhovory a zkoumá tyto světy a jejich obyvatele s podobnou pečlivostí jako průzkumník prohledávající doposud neprobádané končiny země.

Těchto pamětihodných příběhů je dohromady přes sto (některé se v různých knihách až třikrát opakují - viz seznam na konci knihy) a Příběhy z duchovního světa jsou jejich souborem.

Jednou ze základních otázek, kterou si čtenář Swedenborgových pojednání bude zřejmě opakovaně klást, je otázka jejich autentičnosti. I sám Swedenborg si byl tohoto problému dobře vědom. V úvodu knihy Manželská láska (Pozn. překl.: odst. 1; dílo původně vydáno v roce 1768.) činí toto prohlášení:

Troufám si předpovědět, že mnozí ze čtenářů, kteří budou číst následující řádky a „pamětihodnosti" následující po některých kapitolách, je budou považovat za výplody mé fantazie. V pravdě však dosvědčuji, že to nejsou mé výmysly, ale že jsem vše skutečně prožil a viděl. Neviděl jsem to ani v žádném stavu ospalosti, ale za naprosté bdělosti. Pán se totiž rozhodl zjevit se mi a vyslat mě, abych vyučoval naukám, jež budou naukami nové církve - církve, která je v knize Zjevení označena jako Nový Jeruzalém. Za tímto účelem otevřel nitro mé mysli a mého ducha. To mi umožnilo pobývat v duchovním světě s anděly a zároveň v přírodním světě s lidmi, a to již po dobu pětadvaceti let.

Pochyby nepřipraveného čtenáře jsou celkem pochopitelné. I pokud přijme základní předpoklad existence duchovních světů i Swedenborgovo tvrzení, že tyto světy v mnohém odrážejí náš přírodní svět a jsou zabydleny duchy a anděly - tedy lidmi, kteří smrtí přešli z našeho světa do onoho, zdánlivá bizarnost scén, se kterými se setká, je jistě velmi neobvyklá. Vidíme ji například na pekelných scénách, kde - jak jsme již řekli - jsou lidé nejroztodivněji zohavení, bydlí v jeskyních a vše doprovázejí zvláštní a mnohdy odpudivé výjevy. „Je to tam opravdu takové ?" ptá se čtenář. Je a není, můžeme se Swedenborgem odpovědět. Z jeho popisů totiž vysvítá zákonitost vládnoucí v duchovních světech, a to relativita zdání. I pro nás na zemi platí, že iluze, které si tvoříme, ovlivňují způsob našeho vnímání okolí, avšak v duchovním světě tyto vnitřní psychologické tendence nabývají konkrétní hmotné podoby. Pekelní duchové, uvězněni svými pekelnými láskami a klamy, proto mohou žít v představách, že vše kolem nich je krásné, čisté a příjemné, a podle těchto představ vše opravdu takto vnímat. Teprve z dálky věci nabývají svého pravého charakteru a jeví se tím, čím ve skutečnosti jsou - nádherné paláce se mění v rozpadlé chatrče, zelená krajina v poušť, a podobně s ostatním.

Tato skutečnost je krásně vidět například na příběhu z knihy Manželská láska (odstavec 521), kde se spolu vesele baví skupina satyrů připomínajících pantery, telata a vlky. Na Swedenborgovu výzvu někteří z nich poodejdou stranou od ostatních, a tehdy je jejich společníci poprvé spatří v této skutečné podobě odrážející jejich vnitřní zohyzdění. Později pohlédnou i ke své jeskyni a s úděsem spatří, že je obtočena obrovským hadem plivajícím na ni svůj jed.

To však není vše - ačkoli nám mnohé z těchto výjevů mohou imponovat právě svou bizarností a neobvyklostí, Swedenborg tvrdí, že nic z toho se v duchovním světě neobjevuje ani neděje náhodně. Vše se tam z dálky jeví podle takzvaných „souvztažností" neboli ve vztahu ke skutečnostem jiné úrovně reality, a když to nabude konkrétní podoby, nazývá se to „zobrazením" duchovní skutečnosti pomocí předmětů přírody (viz Pravé křesťanského náboženství, odst. 388).

V našem příběhu o satyrech tedy duchové, kteří se oddávali chlipné smyslnosti, spatřili z dálky, z odstupu, své společníky ve znetvořené podobě a svůj dům jako jeskyni obtočenou hadem, neboť chtíč a smyslnost, nečistota a všechny zlé lásky a klamy, kterými se lidé vnitřně obklopují a nechávají ovládat, se v tomto světě zhmotňují do nejrůznějších vnějších podob. Má‑li duch chladné a necitlivé srdce, zcela zákonitě se kolem něj objeví zamrzlá a chladná krajina. Ducha rozpáleného hněvem možná spatříme skutečně v plamenech; a z této perspektivy můžeme již lépe pochopit, proč bývá peklo tradičně spojováno s ohněm, ďáblové jsou vykreslováni se zvířecími rysy, a obdobně - jsme‑li trochu obeznámeni s pojmem souvztažností - se můžeme snažit rozšifrovat i další symboly. Jak jsme poznamenali, sám ďábel neboli člověk ďábelského nitra nemusí tyto skutečnosti nutně vnímat, avšak otevírají se například před anděly - lidmi nebeského nitra - či před nezaujatým pozorovatelem, jakým byl Swedenborg.

Zamyslíme‑li se nad tím, celá pitoresknost a podivuhodnost popisovaných výjevů tím náhle získává smysl a řád. Můžeme si také položit otázku, co by se asi začalo objevovat kolem nás, kdyby se naše myšlenky, jež nám táhnou hlavou ve chvílích, kdy jsme ponecháni sami sobě, začaly zhmotňovat ? Jak by se začala proměňovat okolní krajina, kdyby měla odrážet momentální svět našich pocitů ?

Avšak právě v tom podle Swedenborga spočívá rozdíl mezi naším přírodním světem a mezi světy duchovními. Náš přírodní svět je relativně stálý a neměnný a přestože i jeho skutečnosti jsou souvztažnosti s vyššími realitami, nemění se tak rychle a spontánně jako „živé" skutečnosti světů duchovních, reagující okamžitě.

Pohlížíme‑li na realitu duchovního světa těmato očima, můžeme vidět, že to, co Swedenborg nazývá „nebem" a „peklem", má jen velice málo společného s tradičními křesťanskými představami o těchto pojmech. Swedenborg nám představuje světy, jež jsou nádherně uspořádané, obydlené duchy - lidmi, jejichž život je logickým pokračováním a vyústěním jejich životů na zemi; jsou to světy, jež si každý z nás vytváří již za tohoto života. Vnitřně si budujeme své nebe či peklo každý den, každou hodinu i vteřinu. Již nyní žijeme nevědomými částmi svých myslí spojeni se světem, jenž je pro nás prozatím neviditelný, avšak po smrti - jak nás autor ujišťuje - do něj přirozeně přejdeme a vše bude pro nás stejně skutečné jako nyní. Opět uvidíme povědomou krajinu, domy, lidi, zvířata - a vydáme se cestou svého srdce tam, kde dojdeme naplněni. Žádný trestající Bůh svrhávající hříšníky do věčného ohně ani poletující andělé do věčnosti oslavující Boha. Takovéto představy jsou podle Swedenborga hloupé a nehodné myslícího člověka dnešní doby.

„Nyní je dovoleno", spatřil jednou Swedenborg napsáno nad dveřmi jednoho chrámu v duchovním světě. To prý znamená, že v dnešní době je již dovoleno „vstoupit s pochopením do tajemství víry". Naivní středověké představy o nebi a o pekle mají být nahrazeny rozumným chápáním, jež člověku umožní nejenom uznat křesťanské zásady moudrého a milujícího života, ale v prvé řadě podle nich žít.

Náboženství (pokusíme‑li se odpoutat od pro mnohé okleštěného a zavádějícího významu tohoto slova, propůjčeného křesťanskou historií) má pomáhat lidem rozvíjet jejich chápáni, a ne je potlačovat, a pomoci pravd jim má pomáhat rozvíjet jejich osobní vztah k Bohu a povzbuzovat je v jejich každodenní snaze žít méně sobecky a ohleduplněji k druhým.

Vytvořit si správné základní představy o Bohu, o našem směřování a cíli je pro to základním předpokladem; proto je téma nesprávných tradičních dogmat křesťanských církví pro Swedenborga tak důležité a tak často se k nim vrací. Na mnoha stránkách se zabývá zejména bludným učením o víře oddělené od účinné lásky, související s představou oddělených Božských osob, trestajícího Otce a Syna, jenž vykupuje věřící svým zástupným činem smrti na kříži a tak Otce usmiřuje. Podle Swedenborgova přesvědčení takto pojaté nauky svádějí věřící od správného života, a tedy i z jejich cesty k Bohu, a souvisejí s rozkladem a zánikem tradičních církví. I mnohé „pamětihodné příhody" se zabývají tímto problémem, zejména v knize Zjevená Apokalypsa a Pravé křesťanské náboženství. Swedenborg se setkává a diskutuje s mnoha církevními i laickými učenci a pokračuje s nimi v rozpravách o těchto otázkách - tentokrát však již ve světě, kde pravda i klam mají šanci projevit se různými viditelnými způsoby.

Vstupme tedy do světa, kterým nás bude doprovázet nanejvýš erudovaný a noblesní průvodce, zřec i myslitel Emanuel Swedenborg. Zavede nás do krajin a situací, které - jak ujišťuje - existovaly v říši ducha v 18. století našeho pozemského času; avšak především do situací, které byl podle svých slov pověřen sepsat, aby se nám dostalo nadčasového poznání a poučení, jež nám pomohou orientovat se a nezbloudit na mnohdy spletitých stezkách našeho vlastního ducha.

 

Troufám si předpovědět, že mnozí ze čtenářů, kteří budou číst následující řádky a „pamětihodnosti" následující po některých kapitolách, je budou považovat za výplody mé fantazie. V pravdě však dosvědčuji, že to nejsou mé výmysly, ale že jsem vše skutečně prožil a viděl. Neviděl jsem to ani v žádném stavu ospalosti, ale za naprosté bdělosti. Pán se totiž rozhodl zjevit se mi a vyslat mě, abych vyučoval naukám, jež budou naukami nové církve - církve, která je v knize Zjevení označena jako Nový Jeruzalém. Za tímto účelem otevřel nitro mé mysli a mého ducha. To mi umožnilo pobývat v duchovním světě s anděly a zároveň v přírodním světě s lidmi, a to již po dobu pětadvaceti let. (Manželská láska odst. 1; dílo Manželská láska bylo původně vydáno v roce 1768.)

(1)

NEBESKÉ RADOSTI A SVATBY V NEBI

Jednou jsem spatřil anděla letícího pod východní oblohou. Držel u úst trubku a zatroubil na ni směrem k severu, západu a jihu. V letu za ním vlálo roucho a byl opásán šerpou, která se třpytila a zářila vykládanými rubíny a safíry. Snesl se dolů a jemně přistál na zemi kousek ode mně. Hned začal chodit sem a tam; pak mě spatřil a zamířil ke mně. Byl jsem v duchu a stál jsem na kopci v jižní krajině.

Když se přiblížil, zeptal jsem se: „Co se děje ? Slyšel jsem tvou trumpetu a viděl jsem, jak se snášíš vzduchem dolů."

„Byl jsem vyslán," odpověděl anděl, „abych svolal ty nejproslulejší učence, nejbystřejší myslitele a moudré těch nejpřednějších jmen, kteří pocházejí z křesťanského světa a žijí v této oblasti. Mám je shromáždit na kopci, na kterém stojíš, aby zde vyjádřili, jak ve svých srdcích smýšleli o nebeských radostech a věčném štěstí, jak tuto otázku chápali a jak jí rozuměli.

Byl jsem sem vyslán, protože několik nově příchozích ze světa, přijatých do našeho nebeského společenství na východě, nám řeklo, že v celém křesťanském světě není jediný člověk, který by věděl, co to je nebeská radost a věčné štěstí - tedy nebe. Mí bratři a společníci tím byli velmi překvapeni a vyzvali mě: ,Běž dolů, svolej a shromáždi ty nejmoudřejší ze světa duchů (což je první místo, kam se shromažďují všichni smrtelníci po odchodu z přírodního světa), abychom se z mnoha úst s jistotou dozvěděli, jestli je pravda, že mezi křesťany vládne taková temnota a hluboká neznalost o budoucím životě.'"

Dodal: „Počkej chvilku a uvidíš, jak se tu shromažďuje společenství moudrých. Pán pro ně připraví sál."

Počkal jsem, a za půl hodiny jsem spatřil dvě skupiny přicházející ze severu, dvě ze západu a dvě z jihu. Jak přicházeli, anděl s trubkou je uváděl do připraveného sálu. Zaujali tam místa, která jim byla přidělena podle jednotlivých krajů.

Vytvořili šest skupin či společností. Přišla ještě sedmá, z východu, ale ta byla díky jistému světlu pro ostatní neviditelná.

Když se shromáždili, anděl jim vysvětlil, proč byli svoláni. Požádal pak jednotlivé skupiny, aby postupně vyložily svou moudrost na téma nebeské radosti a věčného štěstí. Nato se každá společnost seřadila do kruhu čelem k sobě, aby si její členové mohli vybavit představy, které o dané záležitosti chovali v minulém světě, prodiskutovali je a nakonec přednesli své závěry.

Po době vyčleněné diskusím se slova ujalo prvé společenství, které bylo ze severu:

„Nebeská radost a věčné štěstí je totéž jako život nebe. Proto každý, kdo vstoupí do nebe, vstoupí svým životem i do nebeského veselí, podobně jako člověk, který jde na svatbu, vstupuje zároveň do svatebního veselí. Nevidíme nebe nad sebou, a tedy v prostoru ? Jen toto místo a žádné jiné tak hojně oplývá štěstím a slastmi. Každý, kdo přijde do nebe, je do nich vtažen všemi svými mentálními vjemy a smyslovými požitky - natolik bohaté jsou radosti tohoto místa. Nebeské štěstí, jež je zároveň štěstí věčné, se proto neliší od přijetí do nebe - a to se děje z Božské milosti."

Poté vyjádřila názor své moudrosti druhá společnost ze severu: „Nebeská radost a věčné štěstí spočívají v radostných setkáních s anděly a v příjemných rozmluvách s nimi. Díky nim se tam všichni neustále radostně tváří a příjemně se usmívají nad poutavými a vtipnými poznámkami. Co jiného jsou nebeské radosti než jejich věčné obměňování ?"

Třetí skupina, jež sestávala z nejmoudřejších ze západního kraje, vyjádřila názory svých členů, odpovídající jejich náklonnostem: „Co jiného je nebeská radost nežli stolování s Abrahamem, Izákem a Jákobem ? Jejich stoly budou prostřeny bohatými a vybranými jídly a výtečnými víny, a po banketu budou mladí muži a ženy hrát a tančit v rytmu strunných a dechových nástrojů, občas prostřídaným líbezným zpěvem. Večer přijdou divadelní představení, a po nich bude následovat další hodování. To vše se bude každodenně opakovat až do věčnosti."

Po tomto prohlášení předneslo svůj názor čtvrté společenství, druhé ze západního kraje: „Uvažovali jsme nad nebeskou radostí a věčným štěstím, a když jsme zvážili různé druhy radostí a porovnali je, došli jsme k závěru, že nebeské radosti jsou radostmi ráje. Co jiného je nebe nežli ráj, jenž se rozprostírá z východu na západ a z jihu na sever, s ovocnými stromy a nádhernými květinami ? Ve středu poroste velkolepý strom života, kolem kterého budou sedat blažení, ověnčení girlandami sladce vonících květů, a pojídat jeho výtečné ovoce. To se bude ve vánku věčného jara rodit v nekonečné rozmanitosti každý den stále znovu. Tento nepřetržitý růst a rozkvět a trvalé jarní počasí bude bez přestání občerstvovat duše místních obyvatel, kteří budou každý den vdechovat a vydechovat stále nové radosti. Tak budou neustále omlazováni, až se vrátí do svého rozkvětu mládí, a tím i do prvotního stavu, do něhož byl stvořen Adam se svou ženou. Budou tak přivedeni zpět do dávného ráje, který byl přemístěn ze země do nebe."

Pátá společnost, první ze skupiny mužů brilantního intelektu z jižní oblasti, přednesla následující: „Nebeská radost a věčné štěstí nejsou nic než nedozírná moc a obrovský majetek, což s sebou přináší i tu nejhonosnější velkolepost a s ničím nesrovnatelnou nádheru. Pozorováním lidí v minulém světě, kteří toho dosáhli, jsme došli k závěru, že právě to jsou radosti nebe a trvalá potěšení z nich, a tedy i věčné štěstí. Kromě toho víme, že blažení v nebi budou vládnout s Pánem a budou králi a knížaty, neboť jsou synové Toho, jenž je Král králů a Pán pánů. Budou sedět na trůnech a andělé jim budou přisluhovat. Na nádheru nebe jsme usoudili z toho, že v Novém Jeruzalému, kterým se popisuje sláva nebe, bude každá brána postavená z jediné perly, ulice z čistého zlata a zdi tam budou stát na základech z drahokamů. Proto každý, kdo je přijat do nebe, tam bude mít svůj vlastní příbytek zářící zlatem a drahokamy, a právo vládnout tam bude střídavě přecházet z jednoho na druhého. A protože víme, že radost a štěstí jsou přirozenou součástí těchto stavů a že Boží sliby nemohou být zrušeny, jsme nuceni učinit závěr, že ten nejblaženější stav nebeského života povstává právě z nich."

Poté pozdvihla svůj hlas šestá skupina, druhá z jižního kraje: „Radost a věčné štěstí nebe nespočívá v ničem jiném než v neustálém oslavování Boha, v náboženských obřadech trvajících do věčnosti a v těch nejpožehnanějších bohoslužbách se zpěvy a plesáním. Tak budou lidská srdce neustále pozdvižena k Bohu, plná důvěry, že On ze své Božské velkomyslnosti, z níž nám udílí svá požehnání, přijímá naše modlitby a chvály."

Někteří členové tohoto společenství dodali, že tyto obřady budou doprovázeny velkolepým osvětlením, vůní kadidla a slavnostně okázalými průvody vedenými papežem s velkou polnicí. Za ním půjdou biskupové a další duchovenstvo vysokého i nízkého postavení, a nakonec muži s palmovými ratolestmi a ženy se zlatými obrazy v rukou.

Sedmá skupina, pro ostatní díky světlu neviditelná, byla z východní části nebe. Tvořili ji andělé ze stejného společenství, z jakého přišel anděl s trumpetou. Když ve svém nebi uslyšeli, že ani jeden člověk křesťanského světa neví, co to je nebeská radost a věčné štěstí, prohlásili: „To nemůže být pravda ! Křesťané nemůžou být v tak hlubokém temnu a duševní tuposti. Pojďme také dolů a poslechněme si, jestli je to skutečně pravda. Pokud ano, je to vskutku neuvěřitelné."

Andělovi s trumpetou pak řekli: „Jak víš, každý, kdo touží po nebi a má nějakou konkrétní představu o jeho radostech, je po smrti uveden do radostí své představivosti. Když pak z vlastní zkušenosti pozná, že tyto radosti odrážejí jen marnivé představy jeho mysli a blouznění jeho fantazie, je z nich vyveden a dostane se mu poučení. To se děje ve světě duchů většině z těch, kdo ve svém minulém životě přemýšleli o nebi a dospěli k nějakým závěrům o tamních radostech, a pak si je přáli získat."

Anděl s trumpetou se pak otočil k šesti skupinám moudrých křesťanů a vyzval je: „Pojďte za mnou a já vás uvedu do vašich radostí, a tedy do nebe."

Anděl domluvil a vydal se na cestu. Za ním jej jako první následovala společnost těch, kteří se vnitřně utvrdili v přesvědčení, že nebeské radosti sestávají ze zábavných setkání a příjemných konverzací. Anděl je zavedl na jedno místo v severní oblasti, kde se setkávají duchové, kteří za svého pozemského života sdíleli tutéž představu o radostech nebe. Byla tam velká budova, ve které se scházeli. Měla přes padesát místností, každou z nich věnovanou jednomu tématu konverzace. V některých se hovořilo o tom, co přítomní viděli či slyšeli na náměstích nebo na ulicích. V jiných vedli příjemné hovory o druhém pohlaví, doprovázené vtipnými poznámkami, které v posluchačích vyvolávaly salvy bujarého smíchu. V dalších místnostech se rozmlouvalo o novinkách ze dvorů a ministerstev, o politické situaci, o různých záležitostech, které pronikly z tajných orgánů, a o všem se polemizovalo a usuzovalo se na budoucí vývoj. V dalších místnostech byl předmětem hovoru obchod, v dalších to byly literární otázky, v jiných občanské záležitosti a morálka, zase v jiných církev a různé její denominace, a tak dále.

Bylo mi dovoleno podívat se dovnitř. Spatřil jsem, jak tam lidé pobíhají z jedné místnosti do druhé a hledají takovou společnost, která by odpovídala jejich sklonům, a tím i jejich představě radosti. Viděl jsem tam tři druhy lidí: jedni byli dychtiví hovořit, druzí ptát se a třetí poslouchat.

Dům měl čtvero dveří, každé na jedné straně. Všiml jsem si, že mnoho lidí opouštělo setkání a spěchalo ven. Sledoval jsem několik z nich až ke dveřím na východě a spatřil jsem, jak před nimi sedí několik lidí s přepadlou tváří. Zašel jsem k nim a zeptal se, proč tam tak smutně sedí. Odpověděli:

„Každý, kdo se snaží dostat ven, zjistí, že dveře jsou zavřené. Je tomu už třetí den, co jsme sem přišli. Nejprve jsme si užívali setkání a rozhovorů, po kterých jsme tak toužili, ale pak jsme se těmi věčnými debatami tak unavili, že teď už nesneseme ani hukot hlasů, který vychází z místností. Takto znavení jsme se odebrali k těmto dveřím a zaklepali jsme. Obdrželi jsme však odpověď, že dveře tohoto domu nejsou otevřeny pro ty, kdo chtějí odejít, ale jen pro ty, kdo chtějí vstoupit. ,Zůstaňte a užívejte si radostí nebe!' řekli nám. Z této odpovědi jsme usoudili, že tu musíme zůstat po celou věčnost. To naplnilo naši mysl sklíčeností a začíná se nám svírat srdce a přepadá nás úzkost."

Pak je oslovil anděl: „To je stav, ve kterém umírají vaše radosti; radosti, o kterých jste věřili, že jsou jedinými nebeskými radostmi, zatímco ve skutečnosti jsou pouze doplňkem nebeských radostí."

„A co tedy je nebeská radost ?" zeptali se.

„Je to radost z toho, že člověk dělá něco užitečného pro sebe a pro druhé," vysvětlil stručně anděl. „Podstata této radosti spočívá v lásce a projevuje se moudrostí. Radost z toho, že je člověk užitečný, jež vzniká z lásky prostřednictvím moudrosti, je duší a životem a veškerých nebeských radostí. Andělé v nebi se také těší příjemným setkáním, jež jim osvěžují mysli, potěšují ducha a srdce a obnovují tělesné síly. Těchto setkání si však užívají až poté, co vykonají nějakou užitečnou práci svého zaměstnání. To dává duši a život všem jejich radostem a zábavám. Kdyby je někdo o tuto duši a život připravil, tyto přídavné radosti by jim jedna po druhé přestávaly přinášet radost. Nejprve by na ně pohlíželi s nezájmem, pak jako na něco bezcenného, a nakonec jako na zdroj smutku a obav."

S těmito slovy se otevřely dveře. Sedící lidé vyrazili ven a rozprchli se domů, každý ke své práci, ve které našli úlevu a nabyli nových sil.

Potom anděl promluvil k těm, kteří se utvrdili v názoru, že radostí nebe a věčným štěstím je hodování s Abrahamem, Izákem a Jákobem, po kterém následují představení a divadelní hry, pak další hostina, a tak dále až do věčnosti: „Následujte mě a já vás zavedu do štěstí vašich radostí."

Vedl je hájkem k mýtině pokladené prkny, na nichž stály stoly - patnáct na jedné straně a patnáct na druhé.

„Proč je tu tolik stolů ?" zeptali se.

Anděl odpověděl, že první stůl je Abrahamův, druhý Izákův, třetí Jákobův a následující stoly patří postupně dvanácti apoštolům. „Na druhé straně," pokračoval, „jsou stoly jejich manželek. První patří Sáře, Abrahamově ženě, druhý Rebece, Izákově ženě, a třetí Líe, Jákobově ženě. Zbývajících dvanáct patří manželkám apoštolů."

Za chvíli byly stoly plné talířů s jídlem. Mezery mezi nimi byly vyzdobeny malými nádobkami ve tvaru pyramid se sladkostmi. Hosté stáli kolem stolů a čekali, až se dostaví hostitelé. Po krátké chvíli se objevili. Přicházeli v zástupu postupně od Abrahama až po apoštoly. Došli ke stolům a zaujali místa v křeslech v čelech stolů. Pak pokynuli okolostojícím lidem, aby se také posadili. Tak muži usedli s patriarchy a ženy s jejich manželkami, a pak s potěšením a úctou jedli a pili.

Po jídle se patriarchové zvedli a odešli, a začala představení - tance mladých mužů a žen, a po nich divadelní vystoupení.

Když vše skončilo, hosté byli pozváni na hostinu znovu, ale tentokrát tak, že ti, kdo prvý den stolovali s Abrahamem, měli následující den stolovat s Izákem, třetí den s Jákobem, čtvrtý s Petrem, pátý s Jakubem, šestý s Janem, sedmý s Pavlem, a tak dále postupně až do patnáctého dne, kdy měly slavnosti a vyměňování křesel začít opět ve stejném pořadí, a tak stále po celou věčnost.

Anděl pak svolal společnost mužů dohromady a řekl jim: „Všichni tito lidé, které vidíte u stolů, měli stejnou představu o radostech nebe a věčném štěstí jako vy. Aby proto spatřili, jak plané jsou jejich představy, Pán dovolil uspořádat takovéto předstírané hostiny a představení. Lidé, které jste viděli v čele stolů, jsou herci, mnozí z nich prostí vesničané s plnovousem, kteří nashromáždili jistý majetek a cítili se proto povýšeni nad druhé. Právě jim byla vnuknuta představa, že jsou starodávnými patriarchy. Následujte mě ale cestou, která vede z této arény ven."

Následovali jej a spatřili, jak tam stojí padesát lidí na jednom a dalších padesát na druhém místě. Byli tak nacpaní, až jim bylo špatně, a toužili se vrátit domů do svého známého prostředí - někteří ke svým úřadům, jiní ke svým obchodům a zase jiní ke svým zaměstnáním. Stráž však mnohé z nich zadržela a začala je vyslýchat ohledně počtu dní, po které stolovali, a zda již jedli u stolů s Petrem a Pavlem, a jestli snad neodcházejí dřív, než tak učinili, což by od nich bylo velmi nezdvořilé a k jejich ostudě.

Většina z nich však odpověděla: „Už jsme si svých radostí užili dost. Jídlo pro nás ztratilo chuť a už ji vůbec nevnímáme. Máme z něj nemocné žaludky a nemůžeme ho už ani vidět. Strávili jsme v tomto přepychu několik dní a nocí a už to nemůžeme vydržet: snažně vás prosíme, abyste nás odsud pustili."

Pak je stráže pustily a oni prchali domů tak rychle, že nemohli popadnout dech.

Anděl znovu svolal společnost a cestou jí vysvětloval následující skutečnosti o nebi: „V nebi mají jídlo a pití, recepce a slavnostní jídla, právě tak jako na zemi. Stoly předních mužů tam jsou prostřené bohatými, vybranými jídly a delikatesami, jež obveselují a osvěžují jejich ducha. Konají se tam také hry a divadelní vystoupení, koncerty a zpěvy, vše v té nejvyšší dokonalosti. To všechno považují za radosti, ale ne za štěstí. Štěstí musí být uvnitř těchto radostí, a proto z nich vychází. Radosti jsou radostmi právě díky tomuto štěstí uvnitř, jež je obohacuje a udržuje tak, že nezevšední a neztratí na ceně. Každý toto štěstí získává z užitečnosti ve svém povolání.

V pohnutkách vůle každého anděla je skrytý jistý sklon, který pobízí mysl k činnosti. Tím se mysl uklidňuje a uspokojuje. Toto uspokojení a klid pak navozuje v mysli stav, který může přijímat lásku k užitečnému konání od Pána. Nebeské štěstí je výsledkem přijímání této lásky, a to dává život radostem, o kterých jsme hovořili. Nebeské jídlo není ve své podstatě ničím jiným než spojením lásky, moudrosti a užitečné činnosti, tedy užitečné činnosti, kterou vykonává moudrost z lásky. Důsledkem je, že každý v nebi dostává jídlo pro své tělo podle užitku, který přináší - skvostné jídlo dostávají ti, již vykonávají nejvyšší službu, jídlo neokázalé, ale výborné chutí ti, kteří konají jednoduchou práci, a skromné jídlo ti, kteří konají skromnou službu. Líní nedostanou nic."

Poté anděl svolal společnost takzvaně moudrých, kteří se domnívali, že nebeská radost a štěstí sestávají v nezměrné moci a bohatství, tedy v honosné nádheře a vznešenosti. Usoudili tak, protože ve Slovu se kromě mnoha dalších věcí píše, že budou králi a knížaty, že budou vládnout s Kristem do věčnosti a že jim budou přisluhovat andělé.

„Pojďte za mnou a já vás zavedu do vašich radostí," vyzval je.

Vedl je do sloupové síně tvořené sloupy a jehlanci. Před ní stál nízký palác, který tvořil otevřený vchod do síně. Anděl je zavedl dovnitř, když tu spatřili, jak zde plni očekávání postávají lidé, dvacet na jednom místě a dvacet na druhém. Pak se náhle objevil herec, který představoval anděla, a oslovil je: „Cesta do nebe vede touto síní. Počkejte zde chvíli a připravte se, protože starší z vás se stanou králi a mladší knížaty."

Po těchto slovech se u každého sloupu objevil trůn, na něm hedvábné roucho a na něm žezlo a koruna. U jehlanců se objevila křesla vyvýšená metr nad zemí a na každém z nich masivní zlatý řetěz a knížecí šerpa ozdobená na obou koncích diamantovou sponou. Pak zaznělo volání:

„Přistupte a oblečte se, zaujměte místa a čekejte !"

Starší i mladší se okamžitě rozběhli ke svým trůnům a křeslům, oblékli se a posadili. Vtom zespodu začala stoupat jakási mlha a lidé na trůnech i v křeslech ji začali vdechovat. Jak tento vzduch vdechovali, zpotily se jim tváře, nadula se jim hruď a naplnila je víra, že jsou opravdu králi a knížaty. Mlha byla aurou fantazie, která je omámila.

Pojednou se k nim přiblížili mladí muži jakoby z nebe; postavili se po dvou za každý trůn, a po jednom za každé křeslo, aby jim přisluhovali. Čas od času se rozlehl poslův hlas: „Králové a knížata, vyčkejte ještě chvíli, vaše dvory v nebi se připravují. Za chvilku za vámi přijdou vaši dvořané a družina, aby vás tam uvedli."

A tak čekali a čekali, až jejich duch umdléval a byli celí zničeni touhou.

Po třech hodinách se nebe nad jejich hlavami otevřelo a andělé se podívali dolů. Zmocnil se jich soucit a pravili: „Proč tady sedíte jako hlupáci a hrajete si na někoho, kým nejste ? Vždyť' si z vás dělají legraci. Udělali z vás pouhé loutky, protože jste ze srdce uvěřili, že budete vládnout s Kristem jako králové a knížata a že vám budou sloužit andělé. Zapomněli jste na Pánova slova, že kdokoliv chce být v nebi velký, musí se stát služebníkem ? Uvědomte si proto, co se myslí králi a knížaty a vládou s Kristem. Znamená to být moudrý a vykonávat užitečnou práci. Kristovo království, tedy nebe, je královstvím užitků. Pán miluje všechny, a proto si přeje dobro pro všechny, a dobrem je užitečná práce. A protože Pán vykonává dobro či užitky nepřímo prostřednictvím andělů a na zemi prostřednictvím lidí, dává těm, kteří tyto užitky věrně přinášejí, lásku k užitečné práci a její odměnu. Touto odměnou je vnitřní blaženost - a to je věčné štěstí.

V nebi stejně jako na zemi mají někteří tu nejvyšší moc a obrovské bohatství, protože i v nebi jsou vlády a jejich různé formy, a tedy i různé hodnosti a postavení. Lidé v nejvyšších postaveních tam mají paláce a dvory, jež svou velkolepostí a nádherou převyšují paláce a dvory císařů a králů na zemi. A velký počet dvořanů, úředníků a služebníků v nádherných oděvech jim prokazuje čest a slávu. Avšak lidé na vysokých místech jsou vybírání z těch, kteří mají na srdci obecné blaho a pouze smyslově se těší královské nádheře, aby tím ostatní podněcovali k poslušnosti. A protože obecné blaho vyžaduje, aby každý jednotlivec přispíval jako člen určitého společenství některým užitkem, a protože užitečné činy jsou od Pána a vykonávají je andělé a lidé jakoby sami od sebe, je zřejmé, že právě to znamená vládnout s Pánem."

Když tato slova z nebe uslyšeli lidé hrající si na krále a knížata, sesedli z trůnů a křesel a odhodili žezla, koruny a roucha. Mlha fantazie, která je obklopovala, pak od nich odstoupila a zahalil je jasný oblak s aurou moudrosti. Tak se jim vrátil zdravý rozum.

Anděl se pak vrátil do budovy, kde se konalo shromáždění moudrých křesťanského světa. Přivolal pak k sobě ty, kteří si vštípili víru, že radostí nebe a věčným štěstím jsou rozkoše rajské zahrady. Oslovil je:

„Následujte mě; zavedu vás do rajské zahrady, vašeho nebe, abyste mohli začít vychutnávat blaženosti svého věčného štěstí."

Provedl je pak vysokou branou tvořenou propletenými větvičkami a výhonky nádherných stromů. Uvnitř je pak prováděl kruhovou cestou z jedné části zahrady na druhou.

Byla to ve skutečnosti opravdová rajská zahrada ležící na okraji nebe, kam jsou vpouštěni lidé, kteří ve světě věřili, že celé nebe je jednou velkou zahradou, protože se nazývá rájem. Přicházejí tam také ti, kteří se utvrdili v názoru, že po smrti už nebudou muset vůbec pracovat. Představovali si, že budou hlubokými doušky vdechovat rozkoše, procházet se mezi růžemi, pít nejvybranější vína a účastnit se radovánek a slavností. Věřili, že tento způsob života může člověk zakoušet jedině v rajské zahradě.

Následujíce anděla, spatřili náhle velký zástup starých i mladých mužů, chlapců, žen a dívek. Některé ženy seděly ve skupinkách tří nebo deseti u záhonů s růžemi a splétaly věnečky, kterými pak zdobily hlavy starších mužů, paže mladíků a prsa chlapců. Jiné skupinky žen trhaly do košíků ze stromů ovoce a přinášely je svým společníkům. Jiní lidé vymačkávali do pohárků šťávu z vína, třešní a bobulí a přátelsky je popíjeli. Další vdechovali vůni linoucí se z květin, ovoce a vonného listí. Další zpívali líbezné písně, kterými oblažovali sluch naslouchajících. Zase jiní seděli u fontány a z tekoucího proudu vody vytvářeli různé obrazce. Další se procházeli a vesele se bavili a vtipkovali. Další běhali, hráli si nebo tancovali, někteří v párech, jiní v kruzích. Jiní uléhali k odpočinku na pohovky ve stínu zahradních altánků. Podobné to bylo i s mnoha dalšími radostmi rajské zahrady.

Příchozí si to vše prohlíželi, jak je anděl vedl po cestičkách z místa na místo; nakonec je zavedl ke skupince lidí sedících v nádherné růžové zahradě obklopené olivovníky, oranžovníky a citroníky. Seděli s hlavou v dlaních, kývali se zepředu dozadu, plakali a naříkali. Společníci anděla se udiveně zeptali: „Proč tady tak sedíte ?"

„Je to už sedmý den, co jsme přišli do této rajské zahrady," odpověděli. „Když jsme sem přišli, zdálo se nám nejprve, jako bychom se vznášeli v nebi, ponořeni do toho nejhlubšího štěstí svých radostí. Avšak po třech dnech nám tyto radosti začaly připadat nudné a začaly nám ustupovat z myslí, až jsme je přestali vnímat, a tak nás přestaly těšit. A jelikož nás radosti podle našich představ opustily, bojíme se teď, že spolu s nimi ztratíme veškerou životní radost. Pochybujeme už i o tom, jestli vůbec nějaké věčné štěstí existuje. Procházeli jsme pak také různými stezkami mezi záhony a hledali jsme bránu, kterou jsme sem vešli. Pohybovali jsme se však stále v kruzích. Když jsme se na to zeptali lidí, které jsme potkali, někteří nám řekli, že bránu nelze najít, protože zahrada je vlastně labyrintem a kdokoliv se ho pokouší opustit, dostává se stále hlouběji dovnitř. Řekli, že nám proto nezbývá nic jiného než tady zůstat po věčnost. Jsme prý v samém jejím středu, kde se soustřeďují veškeré rozkoše."

Ještě ke společníkům anděla poznamenali: „Sedíme tady už den a půl. A protože jsme ztratili veškerou naději, že se kdy dostaneme ven, usadili jsme se v této růžové zahradě a díváme se na tuto hojnost oliv, hroznů, pomerančů a citrónů kolem. Čím více je však pozorujeme, tím unavenější máme oči z pohledu na ně, nosy z jejich vůně a ústa z jejich chutí. Proto nás tady vidíte sklíčené, jak naříkáme a pláčeme."

Když to uslyšel anděl doprovázející společnost, řekl: „Tento rajský labyrint je skutečně vstupem do nebe. Znám cestu ven a vyvedu vás."

Nestačil ani domluvit, a všichni byli na nohou. Objali jej a pak se k němu a jeho společnosti připojili. Cestou jim anděl vysvětloval, co to je nebeská radost a věčné štěstí. Řekl jim, že to nejsou žádné vnější rozkoše rajské zahrady, neobsahují‑li zároveň i rozkoše vnitřní.

„Vnější rozkoše ráje," pravil, „jsou rozkošemi pouhých fyzických smyslů, zatímco vnitřní rozkoše jsou rozkošemi duše a jejích pohnutek. Pokud tyto vnější rozkoše nemají v sobě rozkoše vnitřní, není v nich žádný nebeský život, protože nemají duši. Každá rozkoš bez odpovídající duše se postupně oslabuje a utlumuje, stává se jednotvárnou a unavuje mysl víc než práce. Rajské zahrady jsou všude v nebi a andělé v nich nacházejí spoustu radostí. Čím více rozkoše v nich nachází jejich duše, tím více pociťují tyto radosti jako skutečné."

Na to chtěli všichni vědět: „Co to jsou rozkoše duše a odkud pocházejí ?"

„Rozkoše duše pocházejí z lásky a moudrosti Pána. A protože láska je činná a dosahuje svých účinků prostřednictvím moudrosti, sídlem obou, lásky i moudrosti, je právě jejich účinek, kterým je užitečná činnost. Rozkoš plyne od Pána do duše, pak sestupuje vyššími a nižšími oblastmi mysli do těla, a tam se naplňuje. Tím se radost stává skutečnou a získává věčný charakter od Toho, kdo je sám jejím věčným zdrojem.

Právě jste viděli rajskou zahradu; ujišťuji vás, že v ní není nic, ani ten nejmenší lísteček, který by nevznikl manželstvím lásky a moudrosti v užitečnosti. Má‑li proto člověk toto manželství v sobě, je v nebeském ráji, a tak i v nebi."

Poté se anděl - průvodce vrátil do budovy k těm, kteří se utvrdili v názoru, že nebeská radost a věčné štěstí spočívají v neustálém oslavování Boha a v náboženských obřadech trvajících celou věčnost. Ve světě věřili, že tehdy spatří Boha a že nebeský život se pro toto uctívání Boha nazývá věčným sabatem.

Anděl je vyzval: „Následujte mě a já vás zavedu tam, kde můžete zakoušet své radosti."

Přivedl je do malého městečka. V jeho středu stál chrám a všechny jeho domy byly nazvány posvátnými kaplemi.

Ve městě viděli, jak se ze všech koutů země scházejí houfy lidí. Naproti jim přicházeli kněží, vítali je, a pak je za ruku vedli k bránám chrámu a potom do okolních kaplí. Tím je uváděli do nepřetržité bohoslužby. Pravili, že toto město je nádvořím vedoucím do nebe, kde andělé modlitbami a chválami věčně oslavují Boha.

„Tady i v nebi platí pravidlo," poučovali je, „že lidé musí nejprve vstoupit do chrámu a zůstat tam tři dny a tři noci. Po tomto zasvěcení budete postupně vstupovat do jednotlivých domů našeho města, což jsou kaple, které jsme zasvětili bohoslužbám. V každé z nich se připojíte k tamnímu sboru a zúčastníte se společných modliteb, jásotu a předčítání kázání. Obzvlášť však musíte být obezřetní, aby vám na mysl nepřišlo nic nebo jste nepronesli něco, co by nebylo zbožné, posvátné a náboženské."

Pak je anděl zavedl do chrámu. Byl zaplněn zástupy - těmi, kdo na světě zastávali význačné úřady, i obyčejnými lidmi. U dveří stála stráž, aby zabránila v odchodu těm, kteří by chtěli odejít dřív než po dovršení svých tří dnů.

„Dnes je druhý den od doby, co sem tito lidé vstoupili," řekl anděl. „Pozorujte je a uvidíte, jak oslavují Boha."

Rozhlédli se kolem a spatřili, že většina lidí spí a ti, co jsou vzhůru, vůbec neposlouchají a zívají. Jak neustále pozvedávali své myšlenky k Bohu, aniž by věnovali jakoukoliv pozornost tělesným záležitostem, někteří z nich si připadali, a jevili se tak i ostatním, jako by jejich tvář byla oddělena od těla. Někteří zase měli v očích nepříčetný pohled z toho, jak se dlouho snažili vyhýbat se pohledu na cokoliv viditelného. Jedním slovem, všichni byli stísněni na srdci a z nudy vyčerpaní na duchu. To se projevovalo divokým odporem ke všemu, co slyšeli z kazatelny, takže se odvraceli a křičeli: „Ukončete už to vaše kázání ! Už vás vůbec neposloucháme a pouhý zvuk vašich slov nám začíná být odporný!"

Pak se zvedli, běželi jako jeden muž ke dveřím, rozrazili je a stráž vytlačili ven.

Když to kněží spatřili, šli za nimi, vtěsnali se mezi ně a stále dál kázali, učili, modlili se, vzdychali a volali: „Pokračujte v slavnosti ! Oslavujte Boha ! Očistěte se ! Na tomto nádvoří nebe vás uvedeme k věčnému oslavování Boha v nádherném a ohromném chrámu v nebi, abyste se těšili věčnému štěstí."

Lidé jim však nerozuměli a málokdo je vůbec poslouchal. Tak byli otupělí z toho, jak po dva dny stále jen pozvedávali své myšlenky a odtrhovali je od svých domácích a každodenních prací. Snažili se kněžím vymanit, ale ti je uchopili za paže a oděvy a táhli je zpátky do chrámu, kde se měla konat další kázání. Všechno však marně. Lidé začali křičet: „Nechte nás být, jinak snad omdlíme !"

Při těchto slovech se náhle objevili čtyři muži v bílém oděvu, na hlavě s prelátskou mitrou. Jeden z nich byl ve světě arcibiskupem a další tři biskupy. Nyní se stali anděly.

Zavolali k sobě všechny kněze a oslovili je: „Pozorovali jsme vás z nebe, jak krmíte tyto ovce. Krmíte je až k šílenství ! Vy vůbec nevíte, co oslavování Boha znamená. Znamená to přinášet ovoce lásky, tedy vykonávat věrně, čestně a přičinlivě práci svého zaměstnání. Tím se projevuje láska k Bohu a k bližnímu. Jde o svazek, který udržuje společnost a vytváří její dobro. Tím je oslavován Bůh, stejně jako v určené době i bohoslužbou. Nečetli jste snad Pánova slova:

Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky (Jan 15.8). (Pozn. překl.: Není‑li v poznámce uvedeno jinak, při citacích z Bible používán ekumenický překlad.)

Vy kněží oslavujte dál Boha bohoslužbami, neboť to je vaše práce a přináší vám čest, slávu a odměnu. Avšak ani vy byste se tomuto oslavování nemohli věnovat o nic víc než ostatní, pokud by s vaším úřadem nebyla spojena čest, sláva a odměna."

Když domluvili, biskupové nařídili strážím u dveří, aby nechali všechny volně přicházet i odcházet, „neboť," pravili, „obrovské množství lidí si nedovede představit žádnou jinou nebeskou radost než neustálé uctívání Boha, protože nevědí nic o tom, jak to v nebi vypadá."

Potom se anděl a jeho společníci vrátili na místo, kde se sešlo shromáždění a kde stále ještě čekalo několik skupin „moudrých". Oslovil ty, kteří se domnívali, že nebeská radost a věčné štěstí jsou věcí pouhého přijetí do nebe, a to že lze získat pouze Božskou milostí. V takovém případě, věřili, by se těšili nebeské radosti podobně jako ti ve světě, kdo jsou v době slavností pozváni na královské dvory nebo na svatbu.

„Počkejte tady chvilku," oslovil je anděl. „Zatroubím na trumpetu a svolám ty, kteří nejvíce prosluli svou moudrostí v duchovních otázkách církve."

Po několika hodinách se objevilo devět mužů, každý na znamení svého věhlasu ověnčený vavřínem. Andělé je zavedli do haly, kde čekaly všechny dříve svolané společnosti. V jejich přítomnosti anděl oslovil devět ověnčených: „Vím, že vám bylo splněno vroucí přání vaší víry vstoupit do nebe, a že jste se vrátili do této nižší země pod nebem dobře obeznámeni s tím, jak to v nebi vypadá. Řekněte nám proto, prosím, co jste tam viděli."

Odpovídali postupně. První z nich začal: „Od svého nejranějšího dětství až do konce svého života ve světě jsem si představoval, že nebe je místem veškerých požehnání, štěstí, rozkoší, krásy a radostí. Myslel jsem si, že kdybych tam byl vpuštěn, obestřela by mě taková sféra štěstí, že bych jí naplnil své srdce tak jako ženich na svatbě, když vstupuje do svatební komnaty se svou nevěstou. S touto představou jsem vešel do nebe, prošel kolem první stráže a poté kolem druhé stráže. Když jsem však přišel ke třetí stráži, jejich velitel se mě zeptal: ,Kdo jsi, příteli ?'

,Není tady nebe ? Přišel jsem sem, protože jsem po tom tak žádostivě toužil, tak mě, prosím, pusťte dovnitř.'

A tak mě pustil. Pak jsem tam uviděl anděly v bílých šatech. Obklopili mě, chvíli si mě prohlíželi a pak jsem je uslyšel šeptat: ,Podívejte, nový příchozí, který není oblečený do šatů nebe !'

Když jsem to uslyšel, pomyslel jsem si: ,To zní, jako když Pán mluvil o člověku, který šel na svatbu bez svatebního oděvu.'

Požádal jsem je proto: ,Dejte mi takový oděv.'

Oni se však jen smáli. Pak přispěchal jeden s rozkazem od soudu: ,Svlékněte ho do naha, vyhoďte ho ven a jeho šaty vyhoďte za ním.'

A přesně takovým způsobem mě vyhodili."

Druhý v pořadí promluvil: „Také jsem věřil, že kdybych jen byl vpuštěn do nebe nad hlavou, byl bych obklopen radostmi a do věčnosti bych je vdechoval. I mně se mé přání splnilo. Když mě však andělé spatřili, utíkali pryč a volali:

,Co to je za příšeru ? Jak se sem ten noční pták dostal ?'

Opravdu jsem cítil, jak jsem se měnil z lidské bytosti, přestože k žádné změně nedošlo. Způsobil to tlak, kterým na mě působila nebeská atmosféra. Brzy pak přispěchal někdo s rozkazem od soudu, aby mě dva sluhové odvedli cestou, kterou jsem přišel, zpátky domů. Když jsem byl zase doma, jevil jsem se druhým i sám sobě zase jako lidská bytost."

„Já jsem si nebe vždy představoval jako místo, a ne jako něco založeného na lásce," pokračoval třetí. „Když jsem vstoupil do tohoto světa, cítil jsem obrovskou touhu po nebi; a když jsem viděl, jak lidé odcházejí vzhůru, následoval jsem je. Bylo mi dovoleno vstoupit, i když pouze malý kousek. Když jsem se však chtěl rozveselit představou tamních radostí a blažeností, mou mysl zaplavilo světlo nebe, jež bylo bílé jako sníh a jehož podstatou je prý moudrost, a naplnilo mě takovým zmatkem, že mé oči obestřela mrákota a začalo se mě zmocňovat šílenství. Krátce nato jsem ucítil teplo nebe, jež bylo stejně intenzivní jako bělost světla a jehož podstatou je prý láska, a to mi rozbušilo srdce a naplnilo mě úzkostí. Takto svírán vnitřní bolestí jsem se vrhl na záda, a zatímco jsem tam tak ležel, přišel dozorce od soudu s příkazem, aby mě jemně snesli dolů do mého vlastního světla a tepla. Po návratu můj duch i srdce opět ožily."

I čtvrtý řekl, že o nebi smýšlel jako o místě, a ne v pojmech lásky. „Hned jak jsem přišel do duchovního světa," pokračoval, „zeptal jsem se moudrých mužů, zda je každému dovoleno vystoupit vzhůru do nebe. Řekli mi, že je to dovoleno každému, ale každý by si měl dát pozor, aby nebyl svržen dolů. Zasmál jsem se tomu a vydal se vzhůru. Věřil jsem tak jako ostatní, že všichni lidé z celého světa jsou schopni přijímat tamní radosti v plnosti. Avšak ve skutečnosti, když jsem se dostal dovnitř, téměř jsem umřel a bolest, která zasáhla mou hlavu i tělo, mě přiměla vrhnout se na zem. Tam jsem se svíjel jako had, kterého drží kousek od ohně, a plazil se ke srázu, ze kterého jsem se vrhl dolů. Tam mě potom sebrali okolostojící a odnesli mě do hostince, kde se mi vrátilo zdraví."

Také zbývajících pět vyznamenaných vyprávělo pozoruhodné příběhy o tom, jak se vypravili do nebe. Přirovnávali změny svých životních stavů ke stavům ryb vytažených z vody na vzduch a ke stavu ptáků v éteru. Řekli, že po takovýchto tvrdých zkušenostech již nemají žádnou další touhu jít do nebe a chtějí už jen žít ve společnosti sobě podobných lidí, ať už by to mělo být kdekoliv. Kromě toho si uvědomují, že ve světě duchů, kde se teď nacházejí, jsou všichni nejdříve připravováni - dobří pro nebe a špatní pro peklo. Když jsou připraveni, uvidí otevřené cesty vedoucí ke společenstvím sobě podobných, se kterými zůstanou navěky. Nastoupí na ně s radostí, protože to jsou cesty, kterými je vede jejich láska.

Všichni dříve svolaní si to vyslechli a přiznali, že si také nebe nepředstavovali jinak než jako místo, kde budou plnými doušky navěky pít z tamních radostí.

Poté jim anděl s trumpetou sdělil: „Nyní vidíte, že radosti nebe a věčné štěstí nemají nic společného s místem, ale se stavem lidského života. Stav nebeského života vzniká z lásky a moudrosti. A protože lásku a moudrost drží pohromadě užitečná činnost, nebeský život vzniká spojením obou v užitečném konání. Totéž platí, mluvíme‑li o lásce k bližnímu, víře a dobrých skutcích, neboť láska k bližnímu je láska, víra je pravda vedoucí k moudrosti a dobré skutky jsou užitečnou činností.

I v našem duchovním světě máme různá místa jako ve světě pozemském, protože jinak bychom neměli kde žít a neměli bychom žádné samostatné domy. Tato místa však nejsou opravdu místy, ale jen jejich zdáním závislým na stavu lásky a moudrosti neboli stavu lásky k bližnímu a víry.

Každý, kdo se stane andělem, si s sebou nese své vlastní nebe, protože si nese lásku ke svému vlastnímu nebi. Člověk je totiž již od stvoření malou podobou, obrazem a modelem velkého nebe. Lidská forma není ničím jiným. Proto člověk přichází do toho nebeského společenství, jehož individuální podobou je sám. Když tedy do tohoto společenství vstupuje, vchází do podoby souvztažné se sebou samým, a tedy jakoby ze sebe do této větší formy, a z této větší formy do sebe v ní. Přijímá proto její život jako svůj vlastní a svůj vlastní život jako život její. Každé společenství je tak společně sdíleno a andělé v něm tvoří jakoby obdobné součásti tvořící jeden celek. Z toho všeho plyne, že ti, kteří jsou ve vleku zel, a tedy klamů, si v sobě stvořili podobu pekla. Tato podoba v nebi trpí muka působením protikladných sil, jež bývá násilné. Pekelná láska je totiž opačná lásce nebeské, takže jejich radosti se utkávají jako nepřátelé a při střetu se zabíjejí."

Když se tyto události odehrály, k andělu s trubkou promluvil hlas z nebe: „Vyber z celého shromáždění deset mužů a přiveď je k nám. Pán nám sdělil, že je připraví tak, aby jim teplo a světlo našeho nebe, tedy láska a moudrost, po tři dny nijak neublížily."

Anděl tedy vybral deset lidí a ti jej následovali. Stoupali strmou stezkou na kopec a z něj pak na horu, na jejímž vrcholu se nacházelo nebe oněch andělů. To se jim předtím z dálky jevilo jako průzor v oblacích. Byly jim otevřeny brány a když prošli třetí z nich, anděl, který je vedl, si pospíšil za knížetem místního společenství se zprávou, že dorazili.

„Vezmi si část mého doprovodu," řekl kníže, „a vzkaž našim hostům, že jsou vítáni. Zaveď je do mého vnějšího dvora a přiděl každému vlastní pokoj s postelí. A vezmi si několik mých dvořanů a služebníků, aby jim posluhovali a vykonávali jejich přání."

Bylo učiněno, jak přikázal.

Když je anděl zavedl do dvora, zeptali se, zda mohou navštívit knížete.

„Je teprve ráno a před polednem jej vidět nemůžete," odvětil. „Dopoledne jsou všichni zaměstnáni svými povinnostmi a pracemi. Byli jste však pozváni na oběd, při kterém budete sedět s knížetem u stolu. Mezitím vás zavedu do jeho paláce, abyste si mohli prohlédnout jeho nádherné a skvostné vybavení."

Byli přivedeni k paláci a prohlédli si jej nejprve zvenku. Byl prostorný, postavený z porfyru na jaspisových základech. Před branou se tyčilo šest lazuritových sloupů, střechu měl ze zlatých plátů, vysoká okna z toho nejprůzračnějšího křišťálu a okenní rámy opět ze zlata. Když si palác prohlédli zvenku, bylo jim dovoleno vstoupit dovnitř, a tam byli provedeni jednotlivými místnostmi. Viděli tam ozdoby nepopsatelné krásy a stropy zdobené s ničím nesrovnatelnými řezbami. Podél zdí stály stoly ze stříbra s příměsí zlata a na nich různé náčiní vyrobené z drahých kamenů, některé z celých drahokamů vybroušených do nebeských tvarů. Bylo tam i mnoho dalších věcí, jaké oko na zemi nikdy nespatřilo. Stěží by někdo uvěřil, že se v nebi nacházejí takové divy.

Jak stáli v ohromení nad takovou nádherou, anděl je poučil: „Nedivte se tomu. Věci, které jste viděli, nevytvořila ruka žádného anděla. Je to práce Tvůrce vesmíru, věnovaná našemu knížeti. Architektura tu existuje v tom nejčistším a nejvyšším smyslu, a z ní pocházejí všechna architektonická pravidla ve světě."

„Možná si myslíte," pokračoval, „že tyto divy tak upoutaly a oslnily svou krásou naše oči, že je považujeme za radosti našeho nebe. Avšak jelikož na nich nelpí naše srdce, jsou to pouze přídavky ke skutečným radostem našich srdcí. A nakolik se na ně díváme jen jako na přídavky radostí a práci Boha, natolik v nich vidíme Božskou všemohoucnost a milosrdenství."

Pak je anděl vyzval: „Ještě není poledne. Pojďte se mnou do knížecí zahrady, jež přiléhá k paláci."

Vykročili a u vchodu do zahrady anděl dodal: „Je to nádherná zahrada, dokonce i ve srovnání s ostatními zahradami v našem společenství."

Oni však opáčili: „Co to říkáš ? Žádná zahrada tu není. Vidíme jen jeden strom s jakýmsi zlatým ovocem na větvích a v koruně a s listy ze stříbra zdobenými na okrajích smaragdy. Pod ním vidíme děti s jejich pečovatelkami."

Anděl s hlubokým pohnutím v hlase odpověděl: „Tento strom se nalézá uprostřed zahrady a my jej nazýváme stromem našeho nebe. Někteří jej také nazývají stromem života. Běžte však blíž - vaše oči se otevřou a spatříte zahradu."

Učinili tak a oči se jim otevřely. Nyní spatřili stromy obtížené chutným ovocem a s révou pnoucí se po jejich kmenech. Vršky ovocných stromů se kývaly směrem ke stromu života uprostřed.

Stromy rostly v nepřetržité řadě, jež se kruhovitě otáčela ven jako v nekonečné spirále. Byla to dokonalá spirála stromů, v níž jeden druh následoval po druhém podle výtečnosti svého ovoce. Mezi počátkem spirály a stromem života uprostřed byla značná mezera, jež se blýskala proudy světla. Díky tomuto světlu stromy ve spirále nádherně zářily v celé škále odstínů od prvního až po poslední. První stromy byly nejpozoruhodnější, s úrodou toho nejlepšího ovoce. Nazývaly se stromy ráje a návštěvníci je nikdy dřív nespatřili, protože nerostou a ani nemohou růst nikde na zemi přírodního světa. Po nich následovaly stromy poskytující olej, po nich ty, jež dávají víno. Pak přišly stromy vydávající vůni a nakonec ty, jejichž dřevo se používá k výrobě různých předmětů.

Občas bylo do této spirály či kruhu včleněno sedadlo vytvarované z výhonků, jež byly svedené zezadu, spletené a ozdobené ovocem těchto stromů. V tomto nepřerušeném kruhu byly také vytvořeny brány vedoucí do květinové zahrady a z ní na trávníky, rozdělené na jednotlivé části a záhony.

Společníci anděla při tomto pohledu zvolali: „To je samo nebe ! Kamkoliv obrátíme zrak, zaplaví nás obraz nebeského ráje, který nelze nijak popsat !"

Anděl potěšeně odpověděl: „Všechny zahrady našeho nebe jsou viditelnými formami neboli modely různých druhů nebeské blaženosti v jejich zdroji. Právě vliv těchto blažeností pozvedl vaše mysli, takže jste zvolali: ,To je samo nebe!' Avšak ti, kteří tento vliv nepřijímají, se na tyto zahrady dívají jako na obyčejný les. Přijímají jej jen ti, kdo v sobě mají lásku k nějaké užitečné činnosti. Ti, kdo milují slávu a nejsou motivováni žádným užitkem, jej nepřijímají." Pak jim začal vysvětlovat a učit je, co představuje a symbolizuje každá jednotlivá věc v zahradě.

Mezitím přišel posel od knížete a pozval je na oběd. Zároveň jim dva služebníci přinesli oděvy z jemného plátna se slovy: „Oblečte si to, protože nikdo nesmí ke knížecímu stolu bez nebeského šatu."

Oblékli se a následovali svého anděla. Ten je dovedl na otevřené nádvoří paláce, kde se procházeli lidé čekající na knížete. Tam je představil skupinkám význačných osob a panovníků, kteří také očekávali knížete. Zanedlouho spatřili, jak se dveře rozevřely a širokou západní branou vstoupil kníže s důstojným doprovodem. Před ním kráčeli jeho osobní poradci, za nimi vládní poradci a po nich čelní představitelé dvora. V jejich středu kráčel kníže, následován dvořany různého postavení a nakonec služebnými. Dohromady jich bylo sto dvacet.

Anděl stál před skupinkou deseti návštěvníků oblečených tak, že vypadali jako místní obyvatelé. Předstoupil s nimi ke knížeti a uctivě je představil. Kníže, aniž by se zastavil, je vyzval: „Pojďte se mnou ke stolu."

Následovali jej do jídelny a spatřili nádherně prostřený stůl. V jeho středu se tyčila zlatá pyramida se stovkami jídel na podnosech ve třech řadách. Byly tam cukrovinky a ovocná želé spolu s lahodným pečivem a vínem. Středem pyramidy tryskala jakási fontána s vinným nektarem, jehož proud se rozléval z jejího vrcholu a naplňoval poháry. Po stranách této vznešené pyramidy stály různé nebesky krásné předměty vyrobené ze zlata a na nich talíře a mísy naplněné různými druhy jídel. Nebeský tvar podstavců, na kterých ležely talíře a mísy, byl výsledkem uměleckého ztvárněni vycházejícího z moudrosti, nedostižného žádným uměním ve světě a nepopsatelného žádnými slovy. Talíře a mísy byly ze stříbra, na povrchu po obvodu zdobené stejnými vzory jako podstavce. Průzračné drahokamy tvořily číše. Tak vypadalo vybavení stolu.

Oblečení knížete a jeho úředníků bylo následující: kníže měl na sobě dlouhou červenofialovou róbu zdobenou vyšívanými stříbrnými hvězdami. Pod róbou měl tuniku z modrého lesklého hedvábí. Ta byla rozevřena na hrudi, takže odkrývala přední stranu pásu se znakem jejich společenství. Tím byl orel vznášející se nad mláďaty, jež odpočívala na vršku stromu; byl z lesknoucího se zlata obklopeného diamanty.

Osobní poradci byli oblečeni téměř stejně, ale bez znaku. Na jeho místě jim na zlatých řetězech visely kolem krku broušené safíry. Svrchní roucha dvořanů byla kaštanové barvy s vpletenými vzory květin obepínajících mladé orly. Jejich spodní tuniky byly hedvábné a hrály duhovými barvami stejně jako kalhoty a punčochy. Takové bylo jejich oblečení.

Osobní poradci, vládní poradci a vládcové se postavili kolem stolu. Na pokyn knížete sevřeli ruce a tiše pronesli společnou chválu zaslíbenou Pánu. Na další pokyn pak zaujali svá místa na vypolštářovaných židlích u stolu.

Kníže se pak obrátil k deseti návštěvníkům: „Usedněte také se mnou. Zde jsou vaše místa."

Usadili se a dvořané, které kníže vyslal, aby návštěvníkům posluhovali, se postavili za ně. Pak je kníže vyzval: „Vezměte si každý talíř z podnosu a potom mísu z pyramidy."

Učinili tak, a hle - na původním místě se okamžitě objevily nové talíře a mísy. Jejich poháry se naplnily vínem z fontány tryskající z velké pyramidy. Dali se tedy do jídla a pití.

Když se trochu najedli, kníže se obrátil na skupinu deseti hostů: „Slyšel jsem, že jste byli v zemi pod naším nebem svoláni, abyste vyjádřili názory na radosti nebe, a tedy i na věčné štěstí. Slyšel jsem, že každý z vás vyjádřil svůj vlastní názor podle tělesných radostí, které oceňuje. Co to jsou ale tělesné radosti bez radostí duše ? Pouze duše je činí přitažlivými. Podstatou radostí duše jsou nepostřehnutelné stavy blaženosti, jež lze stále lépe vnímat, jak sestupují do myšlenek mysli a z nich do vjemů těla. V myšlenkách je člověk pociťuje jako stavy štěstí, v tělesných vjemech jako radosti a v těle samém jako potěšení. Věčné štěstí je výsledkem všech těchto vjemů dohromady. Ten posledně jmenovaný však nevytváří věčné štěstí, ale jen dočasné; dosahuje svého konce a odeznívá, a někdy se mění i v neštěstí. Nyní jste viděli, že všechny naše radosti jsou radostmi nebe a přesahují cokoliv, co jste si kdy mohli představit. Ale ani tak nezanechávají v našich myslích hluboký dojem.

Od Pána nám vplývají do duší tři věci, spojené v jedno. Tyto tři věci pociťované jako jedno neboli trojici tvoří láska, moudrost a užitečnost. Láska a moudrost však neexistují jinak než jako pojmy, neboť se nalézají jen v pohnutkách a myšlenkách. Jsou však realizovány užitečnou činností, neboť v činnosti a aktivitě těla jsou pospolu. Tam, kde se realizují, tam také skutečně existují. Protože láska a moudrost existují a trvají díky užitečné činnosti, právě tato užitečná činnost nás přitahuje. Užitečnou činností je vykonávat věrně, poctivě a pilně úkoly své práce. Láska k užitečnosti a následný zápal pro užitečnou činnost vyvolává v mysli soustředění, které jí zabraňuje, aby těkala z místa na místo a nechala se svádět různými touhami, které se linou z těla a ze světa do smyslů, dráždí je a způsobují, že pravdy a dobra náboženství a morálky se rozptylují do vzduchu. Opravdová oddanost mysli některé užitečné činnosti ji však udržuje, ukotvuje a připravuje, aby mohla přijímat moudrost těchto pravd. Tehdy mysl odhodí i klamy nepravd a pošetilosti iluzí. Více však o těchto věcech uslyšíte od moudrých mužů našeho společenství, které k vám pošlu dnes odpoledne."

S těmito slovy kníže vstal od stolu a s ním i jeho spolustolovníci. Popřál hostům mír a andělovi, který byl jejich průvodcem, uložil, aby je zavedl zpět do jejich pokojů a prokázal jim veškerou čest, jak káže zdvořilost. Také jej požádal, ať zavolá jemné a přátelské muže, aby je bavili konverzací o různých radostech zdejšího společenství.

Vrátili se do svých pokojů, a stalo se podle slov knížete. Z města se dostavili povolaní lidé, aby si s nimi pohovořili o různých radostech jejich společenství. Uvítali hosty a pak se šli projít a vést zdvořilý rozhovor. Anděl - průvodce jim však vysvětlil, že těchto deset mužů bylo sem pozváno, aby spatřili zdejší radosti, a tak si utvořili novou představu o věčném štěstí.

„Řekněte jim proto něco o zdejších radostech působících na tělesné smysly," požádal je. „Později přijdou moudří muži, aby jim řekli něco o tom, jak se tyto radosti mění na blaženost a štěstí."

Lidé z města promluvili následovně: „Máme zde svátky, které kníže vyhlašuje proto, abychom si duševně odpočinuli, neboť touha vyniknout některé z nás časem unaví. V těchto dnech se na zdejších náměstích pořádají koncerty a za městem sportovní utkání a divadelní představení. Tehdy se na náměstích vztyčí hudební pavilóny obkroužené zábradlím spleteným z révy s visícími hrozny vína. Uvnitř sedí ve třech řadách zpěváci, muži i ženy, a baví publikum líbeznými chorály a písněmi - někdy je zpívají sborově, jindy sólově a občas přecházejí z jednoho žánru do druhého. Taková představení v těchto dnech trvají od rána do poledne a pak znovu až do večera.

Kromě toho každé ráno slyšíme ten nejlíbeznější zpěv mladých žen a dívek, kráčejících náměstím od domu k domu. Jejich písně se nesou celým městem. Každý den tak svou písní vyjadřují jeden cit duchovní lásky. Ten zaznívá ve variacích a modulacích zpívajícího hlasu a lidé jej ve zpěvu vnímají, jako by zpíval cit sám. Vplývá do duší posluchačů a vzněcuje v nich odpovídající pocity. Taková je podstata zpěvu v nebi. Zpěváci říkají, že zvuk jejich zpěvu je jistým způsobem inspiruje, vnitřně vzněcuje a příjemně pozvedává, a to podle reakcí publika. Když vše skončí, lidé zavřou okna a dveře svých domů na náměstích a v ulicích a celé město se ztiší. Nikde se neozývá žádný hluk a nikdo se neprochází. Všichni jsou připraveni pokračovat v úkolech svého povolání.

V poledne se však dveře otevřou, odpoledne i některá okna, a lze spatřit chlapce a dívky, jak si hrají na ulicích pod dozorem svých pečovatelek a učitelů sedících na verandách domů.

Na okrajích měst máme sportovní areály pro různé druhy sportů chlapců a mládeže. Pořádají se tam závody a hrají míčové hry i hry s míčky odráženými o zeď, které nazýváme hrami s raketami. Konají se tam soutěže chlapců o to, kdo je hbitější v mluvení, jednání a chápání. Ti hbitější dostanou za odměnu několik vavřínových listů. Pěstuje se tam i mnoho dalších sportů, které mají za cíl rozvinout skryté vlohy chlapců. Kromě toho herci za městem pořádají divadelní představení. Předvádějí při nich různá mravní dobra morálního života a různé dobré vlastnosti. Jsou mezi nimi také herci, kteří předvádějí kontrasty."

„Co to je předvádění kontrastů ?" zeptal se jeden z deseti návštěvníků.

„Žádné dobré vlastnosti ani morální dobra se svou důstojností nemohou být živě zobrazena jinak než pomocí kontrastů s jednotlivými stupni těchto vlastností, od nejvyššího až po ten nejnižší. Tito herci předvádějí minimum dané ctnosti až k bodu, kdy přestává existovat. Máme však pevné pravidlo, že se nesmí zobrazovat nic z jejích opaků, což jsou činy nečestné a nepřístojné, kromě jejich symbolického a jakoby vzdáleného zobrazování. Toto pravidlo bylo zavedeno, protože nic slušného a dobrého v žádné ctnosti se nemůže postupnými kroky změnit na něco neslušného a zlého, ale pouze se stále umenšovat až k úplnému vymizení. Teprve od tohoto bodu začíná vznikat opak. Nebe, kde je vše slušné a dobré, proto nemá nic společného s peklem, kde je vše neslušné a zlé."

Zatímco takto spolu rozmlouvali, přispěchal sluha a oznámil, že na příkaz knížete dorazilo osm moudrých mužů, kteří si přejí být přijati. Anděl vyšel ven, aby je přivítal a uvedl dovnitř. Potom po obvyklých zdvořilostech a úvodních frázích se moudří rozhovořili o tom, jak vzniká a sílí moudrost. Různě hovořili o vývoji moudrosti a prohlásili, že andělská moudrost je bez hranic a nikdy nedospívá ke svému konci, ale naopak roste navěky.

Anděl, který vedl skupinu, je pak požádal: „U stolu kníže s těmito lidmi hovořil o sídle moudrosti a řekl jim, že se nalézá v užitku. Mohli byste, prosím, s nimi také promluvit o tomto tématu ?"

„Když byl člověk stvořen, byl obdařen moudrostí a láskou k této moudrosti - ne kvůli sobě, ale proto, aby ji mohl sdílet s ostatními. Proto je moudrosti vrozené, že si ji moudrý člověk nemá držet jen pro sebe, ale má ji sdílet s ostatními. Právě tato moudrost dává vzniknout společnosti, která by jinak nemohla existovat. Žít pro druhé znamená být užitečný. Společnost drží pohromadě užitečnou činností a je tolik způsobů, jak ji vykonávat, kolika způsoby lze konat dobro - různých užitečných činností je tedy bezpočet. Existují duchovní užitečné činnosti, jež jsou spojeny s láskou k Bohu a s láskou k bližnímu. Existují morální a politické užitečné činnosti, které jsou spojené s láskou ke svému společenství a zemi, k přátelům a spoluobčanům. Existují přírodní užitečné činnosti, které jsou spojeny s láskou ke světu a s jeho požadavky. A existují tělesné užitečné činnosti, které jsou spojeny s péčí o sebe tak, aby byl člověk schopen vykonávat činnosti vyšší.

Všechny tyto užitky jsou člověku vrozeny a následují podle řádu, jeden po druhém; jsou‑li pohromadě, pak se jeden nachází uvnitř druhého. Ti, kteří se oddali prvnímu druhu činností přinášejícímu duchovní užitky jsou oddání i těm užitkům, které po nich následují. Tito lidé jsou moudří. Ti, kdo se neoddali první skupině činností, ale jen druhé a těm následujícím, již nejsou moudří v takové míře, ale pouze se tak jeví díky vnějším projevům morálky a občanské ctnosti. Ti, kdo se neoddali první ani druhé skupině, ale jen třetí a čtvrté, mají k moudrosti daleko, protože jsou satany milujícími jen svět a sebe samé kvůli světu. A ti, kteří milují jen čtvrtý druh činností, jsou nejméně moudří ze všech, neboť jsou ďáblové, kteří žijí jen pro sebe a vše, co dělají pro druhé, dělají pouze kvůli sobě.

Kromě toho každá láska má svou vlastní radost, neboť ta ji dává život. Radost lásky k užitečné činnosti je radost nebeská; vstupuje do radostí, které po ní postupně následují, a popořádku je pozvedá a zvěčňuje."

Poté vyjmenovali některé nebeské radosti vznikající z lásky k užitečné činnosti. Jsou jich prý milióny miliónů a ti, kteří přišli do nebe, do nich již vstoupili. Podobně pokračovali v rozmluvě o lásce k užitečné činnosti a strávili tak celý zbytek dne až do večera.

Zvečera dorazil k desíti návštěvníkům a andělovi běžec oblečený do plátěného úboru a pozval je na svatbu, která se měla konat následující den. Návštěvníky nesmírně potěšilo, že uvidí svatbu v nebi. Pak je vzali na návštěvu jednoho z osobních poradců a povečeřeli s ním. Po večeři se vrátili a rozešli každý do své ložnice, aby se do příštího rána vyspali.

Když se ráno probudili, uslyšeli zpěv mladých žen a dívek z domů kolem náměstí, jak bylo popsáno výše. Tentokrát zpívaly o citech manželské lásky. Jejich sladkost na ně hluboce zapůsobila - vnímali blaženost a krásu ve svých vlastních radostech, a ta je pozvedala a občerstvovala.

Když nastal čas, anděl je vyzval, aby se oblékli do nebeských šatů, které jim poslal kníže. Oblékli se a spatřili, že šaty září jakoby plamenným světlem.

„Proč to tak je ?" zeptali se anděla.

„Protože jdete na svatbu, a při takových příležitostech u nás šaty začnou zářit a změní se na svatební šat."

Anděl je pak zavedl do domu, kde se konala svatba, a strážce jim otevřel dveře. Jakmile překročili práh, okamžitě je přijal a uvítal anděl pověřený ženichem a uvedl je k přiděleným místům. Pak byli pozváni do předpokoje, kde spatřili uprostřed místnosti stůl a na něm nádherný zlatý sedmiramenný podnos s miskami. Na zdi visely nástěnné stříbrné svícny, jejichž světlo vytvářelo v místnosti zlatavý přísvit. Vedle svícnů stály dva stoly, na kterých byly ve třech řadách položené bochníky chleba. Ve čtyřech rozích stály stoly s křišťálovými poháry.

Zatímco si vše prohlíželi, dveře od vedlejší místnosti se dokořán rozevřely a vstoupilo šest dívek následovaných ženichem a nevěstou. Drželi se za ruce a vedli jeden druhého k židlím poblíž svícnů. Usadili se, ženich nalevo a nevěsta napravo, a šest dívek zaujalo svá místa vedle židle nevěsty. Ženich byl oblečen do pláště zářícího nachem a do tuniky z lesklého lnu, s efodem nesoucím zlatý list osázený diamanty. Na listu byla vyryta volavka, svatební emblém tohoto nebeského společenství. Hlavu mu pokrývala mitra. Nevěsta byla oděna do červeného pláště přes vyšívané roucho splývající od krku ke kotníkům. Pas měla přepásaný zlatým pásem a na hlavě měla posazenou zlatou korunu osázenou rubíny.

Když zaujali místa, ženich se otočil k nevěstě a navlékl ji na prst zlatý prsten. Pak vytáhl náramek a perlový náhrdelník, a když jí připevňoval náramek kolem zápěstí a náhrdelník kolem krku, pronesl: „Přijmi tyto záruky."

Když je přijala, políbil ji a řekl: „Nyní jsi má," a nazval ji svou ženou.

Nato všichni hosté zvolali: „Buďte požehnáni !"

Každý to řekl jednotlivě a nakonec to zvolali společně. Zvolal to i zástupce vyslaný knížetem a v tom okamžiku se předpokoj naplnil vůní kadidla, znamením požehnání z nebe. Pak přisluhující vzali ze dvou stolů stojících u svícnů chléb a ze stolů v rozích místnosti poháry, nyní plné vína. Nabídli chléb a pohár každému z hostů, a všichni jedli a pili. Poté se manžel s manželkou zvedli, následováni až k prahu šesti dívkami s lucernami v rukou, nyní zažehnutými. Sezdaná dvojice vstoupila do manželské komnaty a dveře se zavřely.

Pak anděl - průvodce promluvil se svatebčany o svých deseti společnících - o tom, jak je z pověření přivedl a ukázal jim nádheru knížecího paláce a jeho podivuhodnosti, a jak hodovali u knížecího stolu a pak hovořili s moudrými. Poté hosty požádal, aby návštěvníkům dovolili promluvit si i s nimi. Hosté k nim proto přistoupili a započali rozhovor.

Jeden z moudrých, který se účastnil svatební slavnosti, se zeptal: „Rozumíte tomu, co jste zde viděli ?"

Přiznali, že jen něčemu, a zeptali se, proč byl ženich, nyní manžel, oděn do právě takového oděvu.

Odpověděl, že ženich - nyní manžel - představoval Pána, a nevěsta - nyní manželka - představovala církev, neboť svatba v nebi přestavuje svatbu Pána s církví. „Proto," pokračoval, „měl na hlavě mitru a byl jako Áron oděn do pláště a tuniky s efodem. Proto také nevěsta, nyní manželka, měla na hlavě korunu a na sobě plášť jako královna. Zítra budou oblečeni jinak, protože tato reprezentativní role trvá jen po dnešek."

Potom hosté položili další otázku: „Když on představuje Pána a ona církev, proč seděla nevěsta po jeho pravici ?"

„Protože manželství Pána a církve tvoří dvě věci: láska a moudrost," odpověděl moudrý muž. „Pán je láska a církev je moudrost, a moudrost je pravou rukou lásky. Člověk církve má totiž moudrost jakoby sám od sebe a získává tolik moudrosti, kolik přijímá lásky od Pána. Pravá ruka také představuje moc a láska nabývá moci prostřednictvím moudrosti. Ale jak jsem řekl, po svatbě se reprezentace změní, neboť tehdy manžel začne představovat moudrost a manželka lásku k jeho moudrosti. Tato láska manželky však není prvotní, ale druhotná, a manželka ji získává od Pána prostřednictvím moudrosti manžela. Láska k Pánu, jež je láskou prvotní, je láskou k získávání moudrosti u manžela. Proto po svatbě manžel se svou manželkou představují církev."

Dále se zeptali: „Proč jste vy muži nestáli na straně ženicha, nyní manžela, stejně jako šest dívek na straně nevěsty, nyní manželky ?"

„Dnes jsme totiž počítáni mezi dívky i my," odvětil moudrý muž, „a číslo šest představuje vše a úplnost."

„A to proč ?"

„Dívky představují církev, a tu tvoří lidé obou pohlaví. My jsme proto ve vztahu k církvi také dívkami. Dokazuje to tento verš ze Zjevení:

To jsou ti, již neporušili svou čistotu s ženami a zůstali panici. Ti následují Beránka, kamkoliv jde. (Zj 14,4)

Protože dívky znázorňují církev, Pán ji připodobnil k deseti dívkám či pannám pozvaným na svatbu (Mt 25,1ff). Protože Izrael, Sión a Jeruzalém představují církev, Slovo uvádí na tolika místech výraz „panna" nebo „dcera Izraele, Siónu či Jeruzaléma". Pán také popisuje svou svatbu s církví těmito slovy Žalmů Davidových:

Královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici (...) svůj šat má protkaný zlatem. V zářivém oděvu ji vedou králi a za ní její panenské družky (...). Vstupují v královský palác. (Ž 45,9-15)"

„Není vhodné, aby obřad vykonával kněz ?" zeptali se pak.

„Je to vhodné na zemi, ale ne v nebi, protože tady novomanželé reprezentují Pána a církev," odvětil moudrý. „O této skutečnosti se na zemi neví. U nás kněz vykonává zásnubní obřady a naslouchá souhlasu snoubenců, přijímá a potvrzuje jej a žehná mu. Souhlas je základním znakem manželství a všechny další obřady, jež následují, jsou jen jeho formálním vyjádřením."

Anděl-průvodce pak přistoupil k šesti družičkám a když jim také pověděl o svých společnících, požádal je, jestli by nebyly tak laskavé a nevěnovaly jim také chvilku času. I ony tedy vykročily směrem k nim, ale když se přiblížily, náhle se otočily a odešly do svých dívčích komnat za svými přítelkyněmi. Když to anděl - průvodce spatřil, šel za nimi a zeptal se, proč tak náhle odešly, aniž by s hosty promluvily.

„Nemohly jsme se přiblížit," odpověděly.

„Proč ne ?"

„Nevíme, ale začaly jsme cítit něco odpuzujícího, co nás táhlo zpět. Promiňte nám to, prosím."

Anděl se vrátil ke svým společníkům a řekl jim, co slyšel.

Dodal: „Předpokládám, že vaše náklonnost k druhému pohlaví není čistá. My v nebi milujeme dívky pro jejich krásu a ušlechtilé způsoby; milujeme je velmi vroucně, ale čistě."

Tomu se společníci zasmáli a přiznali: „Vaše podezření je oprávněné. Kdo může tak zblízka spatřit takovou krásu a nepocítit přitom touhu ?"

Po této přátelské oslavě všichni svatebčané odešli, a spolu s nimi i deset mužů s andělem. Byl již pozdní večer, a tak odešli spát.

Za úsvitu uslyšeli hlas, který oznamoval: „Dnes je sabat."

Vstali tedy a zeptali se anděla, co to znamená. Vysvětlil jim, že tak se svolává k bohoslužbě; oznámení se v daných intervalech opakuje a vyhlašují je kněží.

„Obřady se konají v našich chrámech a trvají asi dvě hodiny. Chcete‑li, pojďte se mnou a já vás tam uvedu."

Oblékli se a doprovázeni andělem vstoupili do chrámu. Spatřili, že je dostatečně veliký, aby pojal kolem tří tisíc lidí. Byl polokruhovitého tvaru s lavicemi či sedadly v nepřerušovaných obloucích kopírujících tvar chrámu. Lavice vzadu byly vyšší než ty před nimi. Kazatelna stála vpředu, posunutá kousek za střed. Za kazatelnou po levé straně byly dveře.

Deset příchozích vešlo spolu s andělem, který jim ukázal místa, kam si měli sednout. Řekl jim: „Každý, kdo vchází do kostela, zná své místo. Zná je intuitivně a nemůže si sednout nikam jinam. Pokud by tak učinil, nic by neslyšel ani nevnímal a rozrušil by celé uspořádání. Pokud se tak stane, knězi se nedostane inspirace."

Když se všichni shromáždili, vešel na kazatelnu kněz a přednesl kázání plné ducha moudrosti. Předmětem byla svatost Písma a spojení Pána jeho prostřednictvím s duchovním i přírodním světem. Osvícení, kterému se kněz těšil, mu umožnilo plně dokázat, že tuto svatou knihu nadiktoval Pán Jehova, takže je v ní přítomen; a to až potud, nakolik je sám Moudrostí v této knize. Tato moudrost, jež je On sám v Písmu, však leží skryta uvnitř jeho doslovného smyslu a neotevírá se nikomu kromě těch, kteří znají pravdy nauky a zároveň vedou dobrý život, takže jsou v Pánu a Pán je v nich. Kázání zakončil vroucí modlitbou a sešel dolů.

Když se shromáždění rozcházelo, anděl požádal kněze, aby několika slovy uvítal jeho společníky. Přistoupil tedy k nim a strávili spolu půl hodiny v rozhovoru. Kněz hovořil o Božské trojici a řekl, že se nachází v Ježíši Kristu, v němž přebývá veškerá plnost Božství tělesně, jak to uvedl apoštol Pavel. Pak hovořil o jednotě lásky k bližnímu a víry; použil však výraz jednota lásky k bližnímu a pravdy, neboť víra je pravda.

Poděkovali mu a odebrali se domů. Tam jim anděl řekl: „Nyní to jsou tři dny, co jste vstoupili do tohoto nebeského společenství, a právě na tři dny vás Pán připravil na zdejší pobyt. Je proto čas, abychom se rozloučili. Svlékněte si proto šaty, které vám poslal kníže, a oblečte si své vlastní."

Když byli oblečeni opět ve svých šatech, pocítili touhu odejít. Vydali se tedy na cestu dolů a anděl je doprovodil až k místu, kde se konalo shromáždění. Tam vzdali Pánu dík za Jeho dobrotu, že byli poctěni poznáním, a tedy i pochopením radostí nebe a věčného štěstí.

Opakuji svou přísahu, že se tyto události opravdu staly a že slova byla pronesena tak, jak jsem je zaznamenal: nejprve ve světě duchů, který leží mezi nebem a peklem, a potom v nebeském společenství, ze kterého přišel anděl s trubkou - průvodce.

Kdo z křesťanského světa by věděl cokoliv o nebi a jeho radostech a štěstí - což vede i ke znalosti o spasení - kdyby se Pánovi nezachtělo otevřít někomu zrak jeho ducha, ukazovat mu různé věci a vyučovat jej ? Že se v duchovním světě takovéto věci dějí, je zcela zřejmé z toho, co viděl a slyšel apoštol Jan, jak to popisuje kniha Zjevení. Viděl například Syna člověka uprostřed sedmi svícnů (Zj 1,12-13), stánek svědectví, chrám, schránu smlouvy a oltář v nebi (15,5.8; 11,19; 6,9; 8,3; 9,13); knihu zapečetěnou sedmi pečetěmi, její otevření a koně vycházející z ní (5,1; 6,1.2.4.5.8); čtyři zvířata kolem trůnu (4,6); dvanáct tisíc vyvolených z každého pokolení (7,4-8), kobylky vylézající z údolí (9,3-7); draka a jeho boj s Michaelem (12,7); ženu, která porodila chlapce a utekla na poušť před drakem (12,1.2.5.6); dvě šelmy, jednu vystupující z moře a druhou ze země (13,1.11); ženu sedící na brunátné šelmě (17,3); draka uvrženého do jezera ohně a síry (20,3.10); bílého koně a velkou hostinu (19,11.17); nové nebe a novou zemi a sestupující svatý Jeruzalém s popisem jeho bran, zdí a základů (21,1.2.12.14.17-20); potok živé vody a stromy života přinášející každý měsíc ovoce (22,1.2) - to vše kromě mnoha dalších věcí, které viděl Jan, když v duchu přebýval v duchovním světě a v nebi. Různé věci viděli také po Pánově vzkříšení apoštolově a později Petr (Sk 11), a později také apoštol Pavel.

Vize měli i proroci. Například Ezechiel viděl čtyři zvířata, jež byla cherubínem (Ez 1 a 10); nový chrám, novou zemi a anděla, který je vyměřoval (40-48); byl vyzdvižen do Jeruzaléma, spatřil tamější ohavnosti a byl přiveden do země Chaldejské k zajatým (8 a 11).

Zacharjáš měl podobné zkušenosti; viděl muže na koni mezi myrtovím (Za 1,8ff); čtyři rohy a potom muže s měřicí šňůrou v ruce (2, 1ff); svícen a dva olivovníky (4, 1ff); letící svitek a sud (5,1.6); čtyři vozy vyjíždějící z místa mezi dvěma horami a jejich koně (6, 1ff).

Stejně tak Daniel viděl čtyři šelmy vystupující z moře (Da 7,1ff); boj mezi skopcem a kozlem (8,1ff); anděla Gabriela, který s ním dlouho rozprávěl (kapitola 9). Elíšův služebník viděl koně a ohnivé vozy kolem Elíši - spatřil to, když mu byly otevřeny oči (2Kr 6,17).

Z těchto a mnoha dalších pasáží ze Slova je jasné, že mnoho lidí před příchodem Pána i po něm spatřilo skutečnosti, jež existují v duchovním světě. Je proto překvapující, že se totéž udalo i nyní, kdy vzniká církev a z nebe od Pána sestupuje Nový Jeruzalém ?

(Z knihy Manželská láska odst. 1-26)

(2)

SETKÁNÍ S LÁSKOU

Jednoho rána jsem vzhlédl k nebi a spatřil jsem nad sebou obzor rozprostírající se nad dalším obzorem. Když jsem je pozoroval, bližší obzor se rozevřel, krátce nato i druhý nad ním, a nakonec i třetí, nejvyšší. Díky světlu, jež z nich vycházelo, jsem vycítil, že v prvním obzoru žijí andělé prvního neboli nejnižšího nebe, ve druhém andělé druhého neboli středního nebe, a v třetím andělé třetího čili nejvyššího nebe.

Nejdřív jsem se divil, co se to děje a z jakého důvodu. Brzy jsem však uslyšel z nebe hlas, který zněl jako trubka: „Vycítili jsme a nyní vidíme, že přemýšlíš o manželské lásce. Víme také, že na zemi ještě stále nikdo neví, co to pravá manželská láska ve svém zdroji a ve své podstatě je, jakkoliv je tato znalost důležitá. Proto se Pánu zachtělo otevřít ti nebe, aby světlo, které lidi osvěcuje, mohlo plynout do vnitřních úrovní tvé mysli a umožnit ti niterné vyciťování. U nás v nebesích, zejména pak ve třetím nebi, plynou nebeské rozkoše v prvé řadě z manželské lásky. A protože jsme k tomu dostali svolení, sešleme ti dolů manželskou dvojici, abys vše viděl na vlastní oči."

Pak se náhle objevil kočár sjíždějící z nejvyššího neboli třetího nebe. Viděl jsem v něm anděla, ale když se kočár přiblížil, spatřil jsem, že v něm sedí andělé dva.

Z dálky kočár zářil jako diamant. Byli do něj zapraženi dva mladí koně bělostní jako sníh. Dvojice, jež v něm seděla, držela v rukou pár hrdliček. Zavolali na mě:

„Chceš, abychom přijeli blíž. Ale dej si pozor, aby planoucí světlo našeho nebe, ze kterého jsme přijeli, neproniklo příliš hluboko do tvého nitra. Toto světlo osvítí tvé vyšší schopnosti chápání, jež jsou samy o sobě nebeské, avšak ve světě, v němž žiješ, nelze toto poznání nijak vyjádřit. Věci, které teď uslyšíš, proto pojmi rozumově, a tak je předlož svému intelektu."

„Budu si dávat pozor. Přijeďte blíž," požádal jsem.

Přiblížili se a já jsem spatřil, že jde o manžela s manželkou. Řekli: „Jsme sezdaní manželé. Žijeme šťastně v nebi již od nejranějšího věku, který nazýváte věkem zlatým, a to stále v rozkvětu svého mládí, v jakém nás vidíš nyní."

Pozorně jsem si je prohlédl, neboť jsem vnímal, že jsou svým životem i svými ozdobami obrazem manželské lásky. Život se jim odrážel v tvářích a jejich ozdoby v oděvech. Všichni andělé jsou totiž pohnutkou lásky v lidské podobě. Základní, určující láska vyzařuje z jejich tváře a jejich city jim poskytují oděv a zároveň určují, jak bude vypadat. Proto se v nebi říká, že každého odívají jeho city.

Manžel se mi zdál ve věku mezi chlapcem a mladíkem, jiskrné světlo, jež mu vyzařovalo z očí, prozrazovalo moudrost jeho lásky. Toto světlo rozsvěcovalo jeho tvář jakoby niternou září, která ozařovala i povrch jeho kůže, takže celá jeho tvář byla jedinou oslnivou sličností. Byl oblečen do dlouhého šatu po kotníky, pod kterým měl oděv hyacintové barvy převázaný zlatým pásem ozdobeným třemi drahokamy - dvěma safíry po stranách a granátem uprostřed. Punčochy měl z lesklého lnu s vpletenými proužky stříbra a boty z čistého hedvábí; to vše reprezentativně znázorňovalo manželskou lásku u manžela.

Manželka vypadala takto: její tvář jsem viděl, a zároveň neviděl. Viděl jsem ji co do krásy samé, a zároveň jsem ji neviděl, protože tato krása je nevyjádřitelná. Její tvář byla nádherou planoucího světla, jaké mají andělé třetího nebe; toto světlo tak oslepilo můj zrak, že jsem jím byl omráčen.

Když si toho manželka všimla, zeptala se mě: „Co vidíš ?"

„Vidím manželskou lásku a její podobu. Vidím ji, a zároveň ji nevidím," odpověděl jsem.

Nato se podívala trochu stranou od svého manžela, a tak jsem si ji mohl prohlédnout lépe. Oči jí zářily světlem jejího nebe. Bylo to, jak jsem již uvedl, plamenné světlo, jež vzniká z lásky k moudrosti. Manželky v třetím nebi totiž milují své manžely pro jejich moudrost, která v nich jejich lásku vzněcuje, a manželé tam milují své manželky pro tuto lásku manželek k nim, a ta v nich také vzněcuje jejich lásku. Takto jsou sjednoceni. Výsledkem byla její krása - krása, kterou by nemohl pravdivě znázornit či vykreslit žádný umělec, neboť žádné barvy nejsou tak zářivé a žádné umění nedokáže vyjádřit takovou krásu. Její vlasy byly půvabně upravené podle jisté souvztažnosti a měla v nich upevněné šperky ve tvaru květů. Zdobil ji granátový náhrdelník, ze kterého visela růžice zlatě zbarvených drahokamů, a náramek z perel. Byla oděna do rudých šatů pokrývajících nachovou blůzu vpředu sepnutou rubíny. Překvapilo mě, že se barvy měnily podle toho, jak byla natočena ke svému manželovi. Podobně se měnil třpyt jejich šatů, který byl chvíli jasnější, chvíli méně jasný - jasnější, když si hleděli tváří v tvář, a méně jasný, když se nedívali přímo na sebe.

Když jsem si je prohlédl, dali se se mnou znovu do řeči. Když mluvil manžel, zdálo se, že jeho slova plynou zároveň i od manželky, a když mluvila manželka, její slova plynula zároveň jakoby i od manžela. Tak těsná byla jednota mysli, z které řeč plynula. Tehdy jsem také uslyšel, jak zní manželská láska; byl to jejich vnitřní souzvuk, který vznikal z rozkoší míru a nevinnosti.

Nakonec prohlásili: „Už nás volají zpátky. Musíme jít." Pak jsem je viděl jet opět jakoby kočárem. Unášel je dlážděnou cestou vinoucí se květinovými záhony s olivovníky a stromy obtíženými pomeranči. Když se přiblížili ke svému nebi, přišly jim naproti mladé dívky; přivítaly je a uvedly dovnitř.

Po tomto setkání se mi zjevil anděl tohoto nebe. Držel v rukou svitek papíru, který rozvinul a pravil: „Viděl jsem, jak rozmýšlíš o manželské lásce. Tento svitek obsahuje tajemství moudrosti, která doposud nebyla ve světě objevena. Nyní jsou tato tajemství odhalena, neboť je to důležité. V našem nebi máme těchto pokladů více než kdekoliv jinde, protože žijeme v manželství lásky a moudrosti. Předpovídám však, že tuto lásku si neosvojí nikdo kromě těch, které Pán přijme do Nové církve, jež je Novým Jeruzalémem."

S těmito slovy anděl spustil rozvinutý papír dolů. Jeden andělský duch jej pak zvedl a položil na stůl v jedné místnosti, kterou okamžitě uzamkl. Pak mi dal do ruky klíč a pokynul mi: „Piš."

Manželská láska 42-43

(3)

MÁTE V NEBI LÁSKU ?

Jednou jsem spatřil tři duchy, kteří právě přišli ze světa; procházeli se, pozorovali okolí a zkoumali vše, co jim přišlo do cesty. Byli udiveni, že stále žijí jako lidé tak jako dřív a že kolem sebe vidí stejné věci jako před svou smrtí. Věděli totiž, že opustili dřívější, přírodní svět, a v něm nevěřili, že po smrti budou žít dál jako lidé až do doby posledního soudu; mysleli si, že teprve tehdy budou opět oděni těly, která zanechali v hrobech. Aby se proto s konečnou platností ujistili, že jsou opravdu lidmi, neustále se zkoumali a dotýkali se sebe samých i jeden druhého. Dotýkali se také okolních předmětů a nesčetnými důkazy se přesvědčovali, že jsou opravdu lidmi přesně tak jako v dřívějším světě - pouze s tím rozdílem, že nyní vidí sami sebe v jasnějším světle a okolní předměty ve větším lesku, a proto dokonaleji.

Náhodou šli kolem dva andělští duchové. Zastavili nově příchozí a zeptali se jich: „Odkud přicházíte ?"

„Právě jsme odešli ze světa a vidíme, že jsme opět na světě; tak jsme nějak přešli z jednoho světa do druhého, a teď se tomu divíme."

Potom se tři příchozí začali andělských duchů vyptávat na nebe; a protože dva z nich byli mladí a z jejich očí zářilo něco, v čem andělští duchové rozpoznali jiskru žádostivosti, poznamenali:

„Viděli jste tu asi nějaké ženy."

Příchozí přitakali. A protože se zajímali o nebe, andělští duchové jim pověděli následující:

„V nebi je vše podivuhodné a krásné a jsou tam věci, jaké oči člověka nikdy nespatřily. Žijí tam také mladé dívky a mladí mužové. Dívky jsou tam tak krásné, že je lze nazvat ztělesněním krásy, a mladí mužové tak mravní, že je lze nazvat ztělesněním mravnosti. Krása dívek a charakter mladých mužů si natolik odpovídají, že jde o vzájemné a vzájemně se přizpůsobující podoby."

Dva mladíci se zeptali, zda jsou lidé v nebi co do svého zevnějšku naprosto stejní jako lidé v přírodním světě. Dostalo se jim odpovědi:

„Jsou úplně stejní; ani z muže, ani z ženy nic neschází. Jedním slovem, muž je stále mužem a žena stále ženou v naprosté dokonalosti lidské formy, do které byli stvořeni. Jestli chcete, poodejděte kousek stranou a prozkoumejte se, jestli vám něco neschází a jestli jste celými muži tak jako předtím."

Pak se příchozí znovu zeptali: „Ve světě, ze kterého jsme přišli, jsme slyšeli říkat, že v nebi se lidé nežení a nevdávají, protože jsou anděly. Znamená to, že tam neexistuje pohlavní láska ?"

„Neexistuje tam vaše pohlavní láska, ale existuje tam andělská pohlavní láska, která je ctnostná a bez vábení smyslů," odpověděli andělští duchové.

„Pohlavní láska bez vábení smyslů - co to je ?" zeptali se příchozí. A když o tom začali přemýšlet, povzdechli si: „Jak musí být taková nebeská radost suchá a fádní. Jak si pak může nějaký mladý muž přát nebe ? Není taková láska prázdná a bez života ?"

Andělští duchové s úsměvem odpověděli: „Pohlavní láska andělů, taková, jaká panuje v nebi, je přesto plná těch nejvnitřnějších rozkoší. Je to neobyčejně příjemný pocit, jako by se rozpínala celá mysl. To rozpíná vše, co se děje v hrudi, kde si srdce jakoby hraje s plícemi. Z této hry pak vzniká dýchání, zvuk a řeč. Ty vedou ke kontaktu mezi pohlavími, tedy mezi mladými muži a dívkami, jenž je svou čistotou samým vzorem nebeské sladkosti.

Všichni, kteří jsou nově uváděni do nebe, bývají zkoumáni co do své vnitřní čistoty. Proto jsou zavedeni mezi mladé dívky nebeské krásy, a ty poznají podle tónu jejich hlasu, řeči, výrazu tváře, očí, gestikulace a sféry, kterou vyzařují, jaká je jejich pohlavní láska. Jestliže není čistá, dívky utečou pryč a řeknou svým přátelům, že spatřily satyry a priapy (Pozn. překl.: Priapus, bůh zahrad, vegetace a plodnosti.). Nově příchozí navíc prodělají proměnu, takže před očima andělů vypadají porostlí srstí a s vlčíma či leopardíma nohama. Brzy jsou také svrženi zpátky, aby nezamořovali tamní atmosféru svými chtíči."

Když to mladící uslyšeli, prohlásili: „Takže v nebi žádná pohlavní láska neexistuje ! Co jiného je čistá pohlavní láska než láska obraná o svou životní podstatu ? A vztah mezi ženou a mužem tam musí být suchou a nudnou radostí. My ale nejsme z kamenů a ze dřeva, ale z živých vjemů a citů!"

Andělští duchové pohoršené odvětili: „Vy vůbec nevíte, co to čistá pohlavní láska je, protože sami ještě nejste čistí ! Tato láska je tou nejhlubší rozkoší mysli, a proto i srdce; ne však již těla pod srdcem. Andělská cudnost, která je společná oběma pohlavím, zabraňuje průchodu této lásky za hranici srdce, avšak uvnitř této hranice a nahoře nad ní se mravnost mladých mužů těší rozkoším čisté pohlavní lásky, podněcovaným krásou mladých žen. Tyto rozkoše však mají příliš niternou podstatu a jsou příliš bohaté svými půvaby, než aby se daly popsat slovy. Tato láska je výsadou andělů, neboť andělé mají pouze manželskou lásku - ta nemůže existovat společně s nečistou pohlavní láskou. Pravá manželská láska je čistá a nemá nic společného s láskou nečistou. Je to láska pouze k jedinému člověku opačného pohlaví oddělená od všech ostatních lásek, neboť je v prvé řadě láskou ducha a až následně těla, ne naopak; nezamořuje tedy ducha."

Dva mladíci se zaradovali a prohlásili: „Tak v nebi přece jen existuje pohlavní láska ! Čím jiným by byla manželská láska ?"

Andělští duchové však odvětili: „Zamyslete se hlouběji a prověřte své myšlenky; zjistíte, že vaše pohlavní láska je nemanželská, a proto zcela odlišná od lásky manželské - tak rozdílná jako pšenice od plevele nebo jako lidskost od zvířeckosti. Kdybyste se jen zeptali žen v nebi, co to je nemanželská láska, ujišťuji vás, že by odpověděly asi takto: ,Co tím myslíte ? Na co se to ptáte ? Jak vůbec můžete vyslovit něco, co tak dráždí naše uši ? Jak může v člověku vzniknout láska, která nebyla stvořena ?

Kdybyste se jich pak zeptali, co to je pravá manželská láska, vím, že by vám odpověděly, že to není pohlavní láska, ale láska k jedinému člověku opačného pohlaví, která vzniká pouze tehdy, když se navzájem spatří mladík a dívka, kteří si byli předem určeni Pánem. V srdcích obou se vznítí touha po manželství a oba pocítí, že patří jeden druhému - on jí a ona jemu. Láska se totiž setká s láskou, nechá se poznat a okamžitě spojí jejich duše, a potom i jejich mysli. Odtud vstoupí do hrudí a po svatbě se šíří dále. Tak se stane láskou v plnosti, která každým dnem roste a stále těsněji je spojuje, až již nejsou dva, ale jakoby jedním člověkem.

Vím také, že tytéž ženy by vám přísahaly, že žádnou jinou pohlavní lásku neznají. Řekly by: ,Jak by mohla existovat láska mezi mužem a ženou, která by nebyla natolik vzájemná a opětovaná, aby neusilovala o věčné spojení, jímž se dva stávají jedním tělem ?'"

„V nebi nikdo neví, co to je promiskuita nebo že je něco takového vůbec možné. Andělé při myšlence na nečistou lásku či na lásku mimo manželství pocítí chlad po celém těle, a naopak při myšlence na čistou a manželskou lásku se jejich tělo rozehřívá. Když muž spatří dívku lehkých mravů, všechny jeho svaly ochabnou, a ožijí až při pohledu na jeho manželku," dodali ještě andělští duchové.

Když to mladicí uslyšeli, zeptali se, zda se v nebi sezdaní partneři milují podobně jako na zemi. Duchové odpověděli, že úplně stejně. A protože vycítili, že by příchozí chtěli vědět, zda v nebi prožívají stejné rozkoše, potvrdili jim, že ano, ale že jsou mnohem blaženější, protože vnímání a pocity andělů jsou mnohem vytříbenější než vnímání a pocity lidí.

„Navíc," pokračovali, „co jiného tuto lásku oživuje než neustálý příliv mužské síly ? Kdyby tato síla ochabla, neuvadla a neochladla by také tato láska ? Není snad tato síla mírou, stupněm a základem této lásky ? Není jejím počátkem, oporou a naplněním ? Podle vesmírného zákona prvotní věci existují, trvají a přetrvávají prostřednictvím věcí konečných. Totéž platí i o lásce. Kdyby tedy nebylo konečných rozkoší, nebyly by vůbec žádné rozkoše manželské lásky."

Příchozí se pak zeptali, jestli se v nebi také rodí děti. A pokud se nerodí, čemu pak tyto rozkoše slouží ? Andělští duchové odpověděli, že v nebi nemají přírodní, ale duchovní potomky.

„Duchovní potomky ? Co to je ?"

„Díky konečným rozkoším se tam sezdaní partneři spojují v ještě těsnější svazek dobra a pravdy. Svazek dobra a pravdy je svazkem lásky a moudrosti, a právě tato láska a moudrost jsou duchovní potomci, kteří se z takového manželství rodí. Jelikož v nebi je manžel moudrostí a žena láskou k této moudrosti, a oba jsou duchovní lidé, nemohou tam být počati a zrozeni jiní potomci než duchovní. Proto rozkoše, které tam andělé prožijí, je nezanechají sklíčené jako některé lidi na zemi, ale naopak veselé. K tomu dochází díky neustálému přílivu nové síly, která nahrazuje tu předchozí - síly, která omlazuje a také osvěcuje. Všichni, kdo přijdou do nebe, se totiž vrátí do doby svého časného mládí a vrátí se jim i veškerá síla, která k tomuto věku patří; a tak to zůstane až do věčnosti."

Příchozí se ještě zeptali: „Nepíše se snad v Bibli, že v nebi nejsou manželství, protože tam žijí andělé ?"

„Pohleďte vzhůru do nebe a tam obdržíte odpověď," vyzvali je andělští duchové.

„Proč bychom se měli dívat do nebe ?"

„Protože odtamtud získáváme veškerá vysvětlení Slova. Slovo je vnitřně duchovní, a andělé, protože jsou také duchovní, nás učí, jak mu duchovně rozumět."

Nečekali dlouho a nebe nad jejich hlavami se otevřelo. Spatřili dva anděly, a ti pravili:

„V nebi existují manželství stejně jako na zemi, ale pouze u těch, kteří mají v sobě manželství dobra a pravdy. Pouze ti jsou totiž anděly. Proto se ve Slovu touto pasáží míní duchovní svatby, tedy manželství dobra a pravdy. K tomu dochází již na zemi, avšak ne až po smrti, a proto ani v nebi. Proto se píše o pěti pošetilých pannách, jež byly pozvány na svatbu, že nemohly vstoupit, protože neměly manželství dobra a pravdy - neměly olej, ale jen lampy. Olejem je míněno dobro a lampami pravda. A být sezdán v manželství znamená vstoupit do nebe, kde se toto manželství dobra a pravdy nalézá."

Tři příchozí byli rádi, že slyšeli toto vysvětlení. Naplnila je touha po nebi a naděje na nebeské manželství. Prohlásili:

„Oddáme se mravnému a řádnému životu, abychom došli splnění svých přání."

(Z knihy Manželská láska odst. 44)

(66)

DVANÁCT DUCHŮ S DUTÝMI HLAVAMI

Jednou jsem se ve společnosti andělů procházel světem duchů, který leží mezi nebem a peklem - prvním místem, kam každý přichází po smrti. Dobří tam jsou připravováni pro nebe a zlí pro peklo. Hovořil jsem s anděly o různých tématech, mimo jiné o tom, že ve světě, kde žiji tělesně, se v noci objevuje nespočet hvězd, velkých i malých. Každá z nich je sluncem, z nějž se do naší sluneční soustavy přenáší pouze světlo. „A protože jsem je spatřil," dodal jsem, „že hvězdy se objevují i ve vašem světě, odhaduji, že jich tam máte stejně tolik jako ve světě, kde žiji."

Andělé, potěšení touto konverzací, odpověděli: „Snad ano, protože každá nebeská společnost občas září jako hvězda před zraky těch, kdo jsou pod nebem, a nebeských společností je nespočet; všechny jsou uspořádané podle svých pohnutek z lásky k dobru. Ty jsou v Bohu nekonečné, a proto jich z Něj vzniká nesčetné množství. A protože byly všechny předpovězeny již před stvořením, usuzuji, že stejný počet hvězd byl obstarán neboli stvořen ve světě, kde žijí lidé ve svých přírodních a hmotných tělech - tak, aby si jejich počet odpovídal."

Zatímco jsme rozmlouvali, spatřil jsem na severu dlážděnou cestu tak zaplněnou duchy, že stáli téměř jeden na druhém. Řekl jsem andělu, že jsem tu cestu již spatřil, a na ní zástupy duchů jako ve vojenských šicích; a že jsem slyšel, že touto cestou procházejí všichni, kdo odcházejí z přírodního světa. Tato cesta je zaplněná tak obrovským množstvím duchů, protože každý týden zemřou desetitisíce lidí a všichni po smrti přecházejí do tohoto světa.

„Tato cesta ústí doprostřed světa, ve kterém nyní stojíme," dodal anděl. „Doprostřed proto, že na východní straně jsou společenství oddaná lásce k Pánu a k bližnímu; vlevo, směrem k západu, se nalézají společenství složená z těch, kdo se postavili proti těmto láskám. Vpředu směrem k severu se nacházejí společenství lidí, kteří jsou inteligentnější než ostatní. Proto se příchozí z přírodního světa ubírají nejprve tam. Nalézají se tam ve stejném vnějším zdání jako naposled ve svém minulém světě. Později jsou krok za krokem uváděni do svého nitra a jsou zkoumáni co do svého charakteru. Potom jsou dobří uvedeni na svá místa v nebi a zlí na svá místa v pekle."

Zastavili jsme se uprostřed, tam, kde ústila tato vstupní cesta. „Počkáme tu chvíli, abychom si promluvili s několika z nově příchozích," řekli jsme si.

Vybrali jsme si jich dvanáct; a protože všichni právě přišli z přírodního světa, neuvědomovali si, že v něm již nejsou. Zeptali jsme se jich, co si myslí o nebi a pekle a o životě po smrti.

Jeden z nich odpověděl: „Náš svatý řád mi vtiskl víru, že budeme žít po smrti a že existuje nebe a peklo. Věřil jsem proto, že každý, kdo žil morálně, přijde do nebe, a protože morálně žijí všichni, věřím, že do pekla nepřijde nikdo. Peklo je jen smyšlenkou kněží, aby zrazovali lidi od zlého života. Má nějaký smysl, myslím‑li si o Bohu to či ono ? Myšlenka je jen jako pěna či bublina na vodě, která praskne a rozplyne se."

Další vedle něj řekl: „Já věřím, že existuje nebe i peklo a že Bůh vládne nebi a ďábel peklu. A protože Bůh a ďábel jsou nepřátelé vystupující proti sobě, jeden nazývá zlem to, co druhý dobrem. Morální lidé jsou pokrytci, kteří umí způsobit, že se zlo zdá dobrem a dobro zlem, a tak se mohou postavit na tu či onu stranu. Záleží pak na tom, stojím‑li na straně jednoho či druhého Pána, jen pokud mě podporuje ? Lidi těší zlo stejně jako dobro."

Ozval se třetí člověk stojící vedle: „Jaký význam má, věřím‑li v nebe a peklo, když odtamtud nikdo nepřišel, aby nám o nich vyprávěl ? Jestli všichni žiji po smrti, proč z tak obrovského množství lidí ještě nikdo nepřišel zpátky a neřekl nám o tom ?"

Na řadu přišel čtvrtý: „Řeknu vám, proč se ještě nikdo nevrátil, aby nám o tom pověděl. Když člověk vydechne naposled a zemře, stane se totiž duchem, který se rychle rozplyne, nebo něčím jako dechem z úst, což je pouhý vzduch. Jak by se někdo takový mohl vrátit a s někým mluvit ?"

Slova se ujal pátý: „Přátelé, počkejte na den posledního soudu. Tehdy se všichni vrátí do svých těl a vy tyto lidi uvidíte a budete s nimi mluvit. Každý pak druhým poví o svém osudu."

Šestý muž, který stál proti nim, se se smíchem zeptal: „Jak se může duch, který je vánek, vrátit do těla sežraného červy a do kostry vysušené sluncem a seschlé na prach ? Nebo jak může přijít zpátky a něco říct Egypťan, který byl mumifikován a kterého mastičkář napustil svými extrakty, emulzemi, lektvary a prášky ? Jestliže věříte něčemu takovému, čekejte si na svůj poslední den; budete však čekat navěky a navěky marně."

Sedmý duch pravil: „Pokud bych měl věřit v nebe a peklo, a tedy v posmrtný život, musel bych věřit také tomu, že podobně budou žít po smrti i ptáci a zvířata. Někteří z nich jsou totiž stejně morální a rozumní jako lidé. Život zvířat po smrti se popírá; popírám proto i život lidí po smrti. Je to logické, jedno plyne z druhého: co jiného je člověk než zvíře ?"

Osmý, stojící za jeho zády, předstoupil se slovy: „Věřte si v nebe, když chcete, já však nevěřím v peklo. Není Bůh všemocný a schopný každého spasit ?"

Devátý duch mu potřásl rukou a řekl: „Bůh je nejen všemocný, ale také milostivý a nemůže nikoho poslat do věčného ohně. A pokud tam někdo je, nemůže než jej odtamtud vyjmout a pozdvihnout jej vzhůru."

Desátý vyběhl ze svého místa a uprostřed prohlásil: „Ani já nevěřím v peklo. Neposlal snad Bůh svého Syna, který odčinil a sňal hříchy celého světa ? Co proti tomu zmůže ďábel ? A protože nic nezmůže, co to je peklo ?"

Jedenáctý, kněz, se při těchto slovech rozpálil: „Nevíte, že spaseni jsou ti, kdo přijmou víru, v níž je vepsána Kristova zásluha, a že tuto víru přijmou ti, které Bůh vyvolí ? Nezávisí tato volba na vůli Všemocného a na Jeho soudu o tom, kdo je jí hoden ? Kdo proti tomu může něco namítat ?"

Dvanáctý, jenž byl politikem, zůstal potichu. Když však byl vyzván, aby završil řadu odpovědí, řekl: „Neřeknu vám o nebi, o pekle ani o životě po smrti nic hlubokého, protože o těchto věcech nikdo nic neví. Neměli byste však vinit kněží za to, že o těchto věcech kážou: díky tomuto neviditelnému poutu jsou mysli běžných lidí vázány k jejich zákonům a vladařům. Nezávisí snad na tom veřejné blaho ?"

Tyto odpovědi nás tak ohromily, že jsme si řekli: „Přestože se nazývají křesťané, nejsou to ani lidé, ani zvířata, ale lidská zvířata."

Abychom je však probudili ze spánku, řekli jsme: „Existuje nebe i peklo i život po smrti. Přesvědčíte se o tom, až rozptýlíme vaši nevědomost o životním stavu, v němž se nacházíte. Nikdo si totiž v prvních dnech po smrti nemyslí nic jiného, než že je stále ve světě, ve kterém žil předtím. Doba, která mezitím uběhla, se podobá spánku, a když se z něj probudí, má pocit, že je stále tam kde předtím. Podobné je to dnes s vámi. Proto jste mluvili právě tak, jak jste smýšleli v předchozím světě."

Andělé pak rozptýlili jejich nevědomost a duchové spatřili, že jsou v jiném světě.

„Kde to jsme ! ?" vykřikli.

„Nejste již v přírodním světě, ale ve světě duchovním, a my jsme andělé," řekli jsme.

Když se zcela probrali, požádali nás: „Jste‑li andělé, ukažte nám nebe."

„Počkejte chvilku, vrátíme se," odvětili jsme.

Vrátili jsme se za půl hodiny a spatřili jsme, že na nás stále čekají. Vyzvali jsme je: „Následujte nás do nebe."

Následovali nás, a tak jsme s nimi vystoupili vzhůru. Protože jsme je doprovázeli, stráž nám otevřela bránu a pustila nás dovnitř.

Vyzvali jsme pak ty, kteří u vchodu přijímají příchozí: „Prověřte je."

Když je prohlédli, zjistili, že zadní části jejich hlav jsou zcela duté. Řekli jim proto:

„Jděte pryč. Máte v sobě lásku ke konání zla, a proto nejste ve spojení s nebem. Popřeli jste totiž ve svých srdcích Boha a pohrdli jste náboženstvím."

„Nemeškejte," poradili jsme jim, „nebo budete vyhozeni."

Chvatně se proto vydali dolů.

Cestou domů jsme hovořili o tom, proč lidé, kteří mají zálibu v konání zla, mají v tomto světě zadní část hlavy dutou. Důvodem je, řekl jsem jim, že člověk má dva mozky - jeden vzadu, který se nazývá malý mozek, a druhý v přední části hlavy, jenž se nazývá velký mozek. V malém mozku sídlí láska vůle, zatímco ve velkém mozku myšlení intelektu. A když myšlení intelektu nevede v člověku lásku vůle, nejvnitřnější části malého mozku, které jsou uvnitř nebeské, se zhroutí - a odtud tato dutina.

(Z knihy Pravé křesťanské náboženství odst. 160)

(67)

STAŘEC S KNIHAMI

Jednou jsem v duchovním světě zaslechl zvuk pocházející jakoby od mlýna - bylo to v severní oblasti. Nejdříve jsem se divil, odkud může přicházet; pak jsem si ale vzpomněl, že mlýn a mletí znamená vyhledávat ve Slovu potvrzení nějaké nauky. Vydal jsem se proto k místu, odkud zvuk vycházel; když jsem se přiblížil, zvuk zmizel. Pak jsem spatřil jakési zastřešené místo, do kterého se vcházelo jeskyní. Sešel jsem tedy dolů a vstoupil.

Byla tam místnost, kde jsem spatřil jakéhosi starce sedícího mezi svými knihami. Před sebou držel Slovo, ve kterém vyhledával, co by v něm mohlo posloužit jeho nauce. Kolem ležely kusy papíru, na něž si zapisoval vše, co by mohl nějak použít. V přilehlých místnostech seděli písaři, kteří tyto papíry sbírali a na čisté listy papíru opisovali, co na nich bylo napsáno.

Nejprve jsem se zeptal na knihy, které měl kolem sebe. Odpověděl, že všechny pojednávají o ospravedlnění vírou: „Ty ze Švédska a Dánska důkladně, ty z Německa důkladněji, knihy z Británie ještě důkladněji a knihy z Holandska nejdůkladněji." Dodal, že v některých bodech se sice rozcházejí, ale všechny se shodují v článku o ospravedlnění a spasení vírou samotnou. Nyní prý sbírá ze Slova potvrzení prvního principu této ospravedlňující víry: totiž že Bůh Otec odňal lidstvu za jeho zločiny milost a pro spásu člověka se stalo Božskou nutností, aby někdo na sebe vzal spravedlivé zatracení a přivodil tak uspokojení, usmíření, omilostnění a zprostředkování. To však nemohl učinit nikdo jiný než Jeho jediný Syn. Když k tomu došlo, otevřela se díky Němu cesta k Bohu Otci. Modlíme se proto: „Otče, buď nám milostiv pro svého Syna." A dodal: „Vidím a viděl jsem, že je to v souladu s veškerým rozumem i Písmem. Jak jinak by se někdo mohl obracet k Bohu Otci než prostřednictvím víry v zásluhy Jeho Syna ?"

Udivilo mě, jak může říct, že to je v souladu s rozumem a Písmem, když je to proti obojímu, a otevřeně jsem mu to také řekl.

„Jak můžeš něco takového říct ? !" vášnivě vybuchl.

Otevřel jsem mu tedy svou mysl a řekl jsem:

„Neodporuje snad rozumu myslet si, že Bůh Otec odňal lidstvu svou milost, odmítnul je a exkomunikoval ? Není Boží milost atributem Božské podstaty ? Odnětí milosti by proto bylo odnětím Božské podstaty, a bez své Božské podstaty by Bůh více nebyl Bohem. Může se Bůh sám sobě odcizit ? Věř mi, že tak jako je milost na straně Boha nekonečná, tak je i věčná. Na straně člověka může být milost Boží ztracena, pokud ji člověk nepřijímá, [ale nikdy na straně Boha]. (Pozn. překl.: Tato slova jsou vložena z dřívějšího vydání kapitoly ve Zjevené apokalypse odst. 484.) Kdyby milost Boží ustala, zaniklo by i celé nebe a celé lidstvo. Proto milost na straně Boha trvá věčně, a to nejen vůči andělům a lidem, ale i vůči ďáblům v pekle. Protože to souhlasí s rozumem, proč potom říkáš, že jediný přístup k Bohu Otci je prostřednictvím víry v zásluhy Syna, když ve skutečnosti je tento přistup milostí otevřený neustále ?

Proč mluvíš o obracení se k Bohu Otci pro Syna, a ne spíše skrze Syna ? Není Syn prostředník a spasitel ? Proč se raději neobracíš k prostředníkovi a spasiteli samému ? Není On Bůh a Člověk ? Kdo se na zemi obrací přímo k císaři, králi či princi ? Nenajde napřed komořího, aby jej uvedl ? Nevíš, že Pán přišel na svět, aby nás mohl uvést k Otci, a že k Němu nemůžeme přijít jinak než skrze Pána ? Tato cesta je neustále otevřena, pokud se obracíš přímo na samého Pána, protože On je v Otci a Otec je v Něm. Nyní pátrej v Písmu a spatříš, že je to v souladu s ním a že tvá cesta k Otci je proti Písmu stejně jako proti rozumu. Říkám ti, je troufalostí vystupovat k Bohu Otci jinak než skrze Něj, který je v Otcově lůně a který jediný je s Ním. Nečetl jsi Jana 14,6 ?"

Když si to stařec vyslechl, tak se rozzuřil, že vyskočil ze židle a vykřikl na své písaře, ať mě vyhodí. Okamžitě jsem vyšel ven sám. Ještě za mnou ze dveří hodil knihu, kterou právě držel v ruce. Bylo to Slovo.

(Z knihy Pravé křesťanské náboženství odst. 161)

(95)

POSMRTNÝ ÚDĚL A LIDÉ DVOJÍ TVÁŘE

Nechce každý zbožný a moudrý člověk vědět, jaký bude jeho úděl po smrti ? Proto jej obecně popíšu tak, aby vědět mohl.

Každý člověk poté, co si po smrti uvědomí, že je sice stále naživu, ale na onom světě, a doslechne se, že nad ním je nebe s věčnými radostmi a pod ním peklo s věčným trápením, je nejprve uveden do svého vnějšího stavu, v němž se nacházel v předchozím světě. Tehdy věří, že určitě půjde do nebe, a proto inteligentně hovoří a rozumně se chová. Někteří tehdy říkají: „Žili jsme morálně, chovali se upřímně a vědomě jsme nespáchali žádné zlo." Jiní dosvědčují: „Chodili jsme pravidelně do kostela, účastnili se mší, líbali svaté obrázky a na kolenou se pilně modlili." A zase jiní: „Dávali jsme chudým, pomáhali potřebným a četli pobožné knížky i Slovo." To jsou jen některé z mnoha podobných výroků.

Když to však pronesou, přijdou k nim andělé se slovy: „Vše, o čem jste se zmiňovali, jste konali navenek; nevíte však nic o tom, jací jste vnitřně. Nyní jste duchové se substanciálním tělem a váš vnitřní člověk je duch. Ten ve vás myslí na to, co chce, a chce to, co miluje - a to tvoří potěšení jeho života.

Každý člověk začíná žít na vnější úrovni již od raného dětství. Učí se chovat morálně a mluvit inteligentně, a když si vytvoří nějakou představu o nebi a jeho blaženosti, začíná se modlit, chodit do kostela a pravidelně navštěvovat bohoslužby. Přesto však v hlubinách své mysli střeží zla, která hojně vyvěrají ze svého prvotního pramene; chytře je zakrývá různými rozumovými argumenty sestavenými z klamů tak, až sám neví, že zlo je zlé. Potom již zlům, jež leží zahalená a jakoby pokrytá prachem, nevěnuje žádnou pozornost a dává si pozor pouze na to, aby se neobjevila na světle světa. Jeho jediným zájmem je vnější morálka života, a tak se stává dvojím člověkem - zevně ovcí a vlkem uvnitř; nebo jakoby zlatou krabicí obsahující jed; nebo jako někým se smrdutým dechem, jenž má v ústech aromatický bonbón, aby to okolostojící neucítili; nebo jako myší kůží navoněnou balzámem.

Říkali jste, že jste žili morálně a oddávali se náboženským zájmům. Ptám se vás však, zda jste někdy zkoumali svého vnitřního člověka a uvědomili si v něm nějakou tužbu po odplatě vedoucí až k vraždě, nějakou žádostivost vedoucí až k cizoložství, nějakou tužbu po podvodu vedoucí až ke krádeži, nebo tužbu po lhaní vedoucí až k falešnému svědectví ? Ve čtyřech z přikázání desatera se říká, že tyto věci neučiníš, a ve dvou posledních, že po nich nebudeš dychtit. Opravdu věříte, že v nich byl váš vnitřní člověk stejný jako ten vnější ? Pokud ano, myslím, že se mýlíte."

Na to odpověděli: „Co to je vnitřní člověk ? Není totožný s vnějším ? Naši duchovní nám říkali, že vnitřní člověk není nic jiného než víra, a že zbožnost ve vyjadřování a morálka života jsou jejím znamením, protože poukazují na její činnost."

„Spasitelná víra," odpověděli andělé, „se opravdu nachází spolu s láskou k bližnímu ve vnitřním člověku a je zdrojem křesťanské věrnosti a morálky v člověku vnějším. Pokud však tužby, o kterých jsme se zmínili, zůstanou ve vnitřním člověku, čili ve vůli a odtud v myšlení, a pokud tedy tyto věci vnitřně milujete, avšak navenek jednáte a mluvíte jinak, pak je u vás zlo nad dobrem a dobro pod zlem. Jakkoliv mluvíte jakoby z pochopení a jednáte jakoby z lásky, uvnitř přebývá zlo, jež je zahalené. Jste tehdy jako mazaní opičáci, kteří napodobují lidské jednání, ale nemají lidské srdce.

Vy o svém vnitřním člověku nevíte vůbec nic, protože jste se nezkoumali a nečinili jste poté pokání. Již brzy to ale poznáte, když odložíte svého vnějšího člověka a budete uvedeni do vnitřního. Až k tomu dojde, vaši společníci vás již nepoznají a nepoznáte ani sami sebe. Viděl jsem zlé lidi předstírající morálku; byli jako šelmy pozorující svého bližního divokýma očima, hořící smrtelnou nenávisti a rouhající se Bohu, kterého ve vnějším člověku uctívali."

Duchové po těchto slovech odešli. Andělé dodali: „Brzy poznáte svůj životní úděl, protože váš zevnějšek vám bude odňat a vy vstoupíte do svého nitra, které je nyní vaším duchem."

(Z knihy Pravé křesťanské náboženství odst. 568)

Články