Články



Svědectví
neviditelnu

Nástin myšlenek E. Swedenborga

I. Swedenborg: problém

Emanuel Swedenborg se narodil v roce 1688 jako syn Jespera Swedberga, biskupa švédské Skary, a zemřel v roce 1772. Po ukončení studií se prvních padesát šest let svého života věnoval povinnostem úřadu poradce Královského kolegia dolů jako pomocník Ch. Polhema, známého švédského inženýra. Zabýval se studiem matematiky, mechaniky, fyziky, chemie, astronomie, geologie, anatomie, fyziologie a psychologie. Obsáhl celou škálu vědy a filozofie tehdejší doby, a to nejen jako student, ale i jako aktivní badatel a teoretik.
V tomto životním období věnovaném teoretické a praktické vědě a filozofii se Swedenborg jeví jako člověk hlubokého, avšak neokázalého náboženského přesvědčení. Teologii však nevěnoval žádnou zvláštní pozornost a v zásadě přijal lutherské vyznání, v němž byl vychován. V roce 1744 vstoupil dol otevřeného styku s duchovním světem, jenž pokračoval bez přerušení po celý zbytek jeho života.
Důvěryhodnost tvrzení, jež vydával na základě svých duchovních zkušeností – jelikož osobní zkušeností je ověřit nelze – musí záviset na Swedenborgově charakteru a chování a na podstatě jeho výroků. Nyní se budeme zabývat první otázkou týkající se jeho způsobilosti a důvěryhodnosti jako svědka.
Je jasné, že pokud Swedenborg nevešel v kontakt se skutečným světem mimo sebe sama a s jeho skutečnými obyvateli, a přesto byl naprosto pevně přesvědčen, že k takovému kontaktu dochází, musel být obětí klamů tak trvalých a stálých, že vytvořily psychologickou anomálii v historii ojedinělou. Není to případ občasných přízraků, ale nepřetržitý duální život prožívaný déle než čtvrt století. Nebyl ani hysterický či přecitlivělý, ale výjimečně vyrovnaný, rozvážný myslitel a badatel zralého věku, jenž si v této cizí a nepředvídané pracovní sféře podržel svůj zvyk pečlivého metodologického výzkumu. Předpokládáme-li však u Swedenborga podvod, musíme věřit, že ty nepřesvědčivější a nejsoudržnější halucinace mohou existovat nepřetržitě po dvacet osm let v mysli podle všeho zdání klidné, logické a systematické. To je ale jen část problému.
Když se něčeho chopí lidská fantazie a přesvědčí člověka, že jeho výmysly jsou objektivní realitou, můžeme čekat, že jej bude pěkně vodit za nos. Když člověk nemá absolutně nic, čím by své domněnky mohl ověřit, kam až jej to může dovést? Může se nezřízená představivost ubírat stále stejnou cestou, spokojit se s tím, že bude po dvacet osm let podávat v hlavních rysech stále stejnou zprávu? O Swedenborgově zkušenosti lze říci, že v ní není ani stopy po proměnlivosti či kolísání. Vývoje doznal jeho vhled a porozumění vlastním zkušenostem, ale samy faktické výroky jsou shodné od prvního po poslední.
A co více, tyto výroky nastolují filozofii stvoření a člověka jako součásti stvoření, jež je nejkomplexnější, nejlogičtější a nejvyváženější ze všech, které kdy svět spatřil. Kdyby Swedenborg předložil svá učení jako teorie místo faktů, byla by bezpochyby řazena k nejdůvtipnějším pokusům, jak se vypořádat s těmito hlubokými problémy. Může se vhled, rozum, řád a harmonie vyvinout z halucinací?
Samozřejmě pokud je Swedenborgovo tvrzení, že byl v neustálém styku s duchovním světem, bráno za nesporný důkaz toho, že byl vystaven halucinacím, zkoumání této otázky má cestu uzavřenu. Je však takový přístup rozumný? Je zjevně založen na nevyřčeném předpokladu, že neexistuje žádný duchovní svět, do kterého lidé svou smrtí vcházejí. Pokud však existuje a pokud to je reálný svět plný reálných lidí, musí být vnímatelný odpovídajícími smysly. Nikdo nemůže dokázat, že člověk v sobě nemá skryté schopnosti, jež mu v budoucním čase umožní onen svět zakoušet, ani že by tyto schopnosti nemohly procitnout ještě za jeho života na zemi. Nelze přikládat žádnou váhu námitce, že Swedenborgovo vpuštění do duchovního světa bylo bezprecedentní a vyústilo v odhalení, která – jsou-li pravdivá – musejí zásadně proměnit mnohé současné proudy křesťanské věrouky. Naše poznání přírodních zákonitostí se v žádném případě nevyvíjelo předvídatelně. Kdyby našim předkům před pouhým stoletím někdo řekl o telefonu, televizi, automobilu, elektrickému osvětlení, kapalném vzduchu, radioaktivitě a dalších zázracích moderní vědy, neznělo by jim to jako neuvěřitelná pohádka? Proč bychom se nemohli domnívat, že znalost nadpřirozných věcí, pokud existují, může také předčít a dokonce i zvrátit naše očekávání? Nemůžeme předem říci, co je možné a co ne. Měli bychom si proto dát pozor, abychom neodmítali důkazy povolaného svědka, jenž mluví ze své vlastní zkušenosti, pouze proto, že nesouhlasí s našimi předpojatými názory. Svět je příliš tajuplný a příliš překvapivý, než aby dovolil přemýšlivému člověku s jistotou říci: „Lze dojít jen tak daleko, a dál už ne.“
Swedenborgovo chování ve vztahu k jeho vlastním výjimečným zkušenostem nebylo ani trochu takové, jaké bychom mohli očekávat od člověka pomatené mysli. Fanatik, jenž věří, že je příjemcem zjevení, má sklon pokládat samo své zjevení za dostatečný důkaz. Swedenborg vždy tvrdil, že jeho duchovní zkušenosti jsou méně významnou, přestože nezbytnou součástí poslání, ke kterému byl povolán. Tímto posláním bylo objasňovat pravý literní smysl a odkrývat vnitřní neboli duchovní význam Božího Slova. K jeho naplnění bylo nezbytné, aby Swedenborg byl uveden do otevřeného kontaktu s duchovním světem; aby viděl, že Slovo je i tam, v duchovní formě přizpůsobené stavu obyvatel onoho světa; aby viděl, že substance, z nichž se onen svět skládá, představují pro smysly duchovních bytostí tatáž zdání, jaká vidíme hmotně ztvárněná na zemi – neboť to je hlavní základna, na níž je možné postavit jednoznačnou duchovní exegezi Slova.
Předpokládali bychom, že člověk, jehož mysl je tak dalece vyšinutá, že svá vlastní přemítání a představy považuje za vnější realitu, by spěchal světu oznámit nové a nadpřirozené poznání, které se domníval získat. Swedenborg však žádný takový spěch neprojevil. Po otevření svého duchovního zraku v roce 1744 začal studovat hebrejštinu, aby mohl číst Starý zákon v originále. Pak si předsevzal přečíst Slovo od začátku do konce, mnohokrát dokola, a podrobně srovnával verš s veršem a slovo se slovem. Teprve poté, co strávil dva či tři roky těmito přípravnými studiemi, začal psát svou první velkou výkladovou knihu Arcana Caelestia, vydanou v roce 1749.
Swedenborg nikdy nevykazoval ani náznak smyslu pro osobní důležitost, tak charakteristického pro fanatiky. Neprojevil ani žádnou tendenci k založení sekty. Vydával svá díla v latině a spokojil se s jejich rozšiřovaním zdarma kdekoli, kde se domníval, že mohou být učitečná. Dokonce až do doby čtyř let před svou smrtí na žádném z nich neuvedl své jméno. Jeho život poté, co začal získávat své duchovní zkušenosti, probíhal stejně jako předtím, v pilné práci. Přestože kvůli nepřetržité práci žil do velké míry samotářsky, ve společnosti byl podle všeobecného mínění sympatickým gentlemanem, přístupným, vlídným, volně se zapojujícím do diskusí na jakékoli téma. Nikdy nenaléhal se svými teologickými přesvědčeními či svými podivnými zkušenostmi, ale byl vždy připraven o nich svobodně hovořit s každým, kdo k tomuto tématu přistoupil s vážností, a byl schopen důstojně umlčet každého, kdo k němu takto nepřistupoval.
Faktem je, že Swedenborg nevykazoval žádné z těch rysů, které by měl vykazovat, kdyby byl obětí tak vážných přeludů, jaké teorie halucinací předpokládá. Věcnost, důstojnost, soudržnost, píle, jasné vnímání, metodičnost, tím se vyznačovalo vše, co řekl a učinil. Krátce řečeno, měl všechny známky dobře vyvážené mysli. Proti jeho způsobilosti jako svědka není možno uvést absolutně nic jiného než toto: „Říkal, že konverzoval s mrtvými, a proto musel trpět halucinacemi!“ S takovouto předpojatostí pak ovšem není možné polemizovat.

II Duchovní svět

Duchovní svět je rozdělen na tři velké oblasti: nebe, peklo a prostřední území, jež Swedenborg nazývá „světem duchů“. Člověk žije ve světě duchů nevědomě již za svého života. Po krátkém období bezvědomí, jež obvykle doprovází fyzickou smrt, se v něm pak probouzí. Každá z těchto základních rozlehlých oblastí obsahuje nesčetné podoblasti, avšak jimi se nyní nemusíme zabývat. Jejich základní vlastností je to, že jsou v podstatě stavy individuální a kolektivní lidské mysli – nebe tvoří utvrzená láska k dobru a k pravdám, jež ji podporují, osvěcují a řídí, a peklo tvoří utvrzená láska k vlastnímu já a ke klamům, jimiž je tato láska podporována a ospravedlňována. Svět duchů je stav, v němž se v jedné mysli střetávají vlivy z nebe i pekla. Za svého života na zemi se člověk mezi nimi rozhoduje, a po smrti se výsledek této volby plně odkryje.
Swedenborgovy výroky o duchovním světě často vyvolávají dvojí obtíž rozdílné povahy. Na jedné straně se zdá, že život na onom světě jeho učení omezuje na něco téměř všedního. A na straně druhé se zásadní fakta o onom světě zdají tak vzdálena běžné lidské zkušenosti, že je obtížné představit si reálnou, stálou a živou lidskou existenci za takovýchto podmínek. Ještě uvidíme, nakolik jsou tyto obtíže opodstatněné. Proto se stručně zmíním o tom, v jakých ohledech život v duchovním světě popisovaný Swedenborgem odráží život v tomto světě, a v jakých ohledech se od něj liší.
Podobá se mu v následujících ohledech: Když se dovrší oddělení člověka od jeho fyzického těla, k čemuž obvykle dochází třetí den po smrti, člověk se shledává – tak jak jej o tom informují jeho smysly – přesně takový jako předtím, avšak materiální svět se vším, co obsahoval, zmizel z jeho vědomí. Všechny tělesné a duševní schopnosti zůstávají nedotčeny. Tluče mu srdce, plíce dýchají, jí, pije a spí, pohybuje se ve společnosti, konverzuje s druhými a baví se podle své chuti. Čte, studuje a pracuje podle svých schopností a zvyků. Muž je stále mužem, žena ženou a dítě dítětem. Nalézá se ve světě, jehož scenérie a prostředí přesně odrážejí svět, který opustil. Jsou tam kopce a údolí, potoky, jezera, moře, živočichové, rostliny, domy, města a lidé. Jedním slovem, je obklopen takovými předměty, jež zná ze svého života na zemi. Není mezi nimi žádný zjevný rozdíl. Swedenborg dokonce opakovaně tvrdí, že podobnost onoho světa s tímto je tak dokonalá, že pokud se člověk nad tím nezamýšlí, neví, že již nežije ve svém fyzickém těle a v materiálním světě. Avšak tímto vnějším zdáním podobnost končí.
Odlišnost je obrovská a nelze ji snadno popsat. Přestože se předměty duchovního světa zdají odděleny prostorem podobně jako předměty přírodního světa, prostor zde má zcela jiný řád. Vnímatelné předměty jsou duchovní, přestože se projevují obdobným zdáním jako přírodní předměty, a prostor, v němž se objevují, je duchovním prostorem. Není pevný tak jako materiální prostor, neboť tam není hmota a její hmotně smyslové vnímání, jež by takovouto pevnost zakládaly. Předměty duchovního světa jsou jako celek tvořeny všemi nekonečnými obměnami dobra a pravdy a jejich zvrácenými stavy neboli substancemi a formami. Jinými slovy, andělé a duchové zakoušejí duchovní kvality jako objektivní formy. Jejich smyslový stav je protikladný smyslovému stavu lidí ve světě: ti zakoušejí hmotné předměty, zatímco duchovní kvality mimo jejich vlastní mysli jim jsou zjevné pouze do té míry, nakolik se je naučí rozeznávat skrze závoj hmoty.
Koncept duchovního světa jako světa bez pevného prostoru, a proto i bez měřitelného času (neboť veškerý měřitelný čas závisí na pohybu hmoty v prostoru) je ve Swedenborgově učení zásadní. A pokud nejsme s to uvěřit, že může existovat skutečný svět, který se nalézá mimo prostor a čas, nemůžeme si byť jen představit charakter jeho zkušeností. Toto pojetí však nebude představovat velký problém pro člověka, který je alespoň trochu zběhlý v psychologii a své znalosti získal z přímého pozorování duševních procesů, a ne pouze z učebnic.
Duchovní svět, nahlížíme-li jej jako předmět vnímání, stvořil Bůh prostřednictvím myslí andělů a duchů a v souvztažnosti s jejich individuálními a kolektivními stavy. Tento svět je reálný, neboť je Jeho stvořením a ztělesňuje ty nejvyšší reality lidské existence, jež jsou duchovní. Rozdíl mezi stavem vědomí andělů a naším vlastním stavem spočívá v tom, že zatímco my vnímáme předměty jako vnější a nezávislé na nás a jen málokdy v nich vnímáme přímý vztah k naším duchovním stavům, vědomí andělů je primárně zaměřeno na stavy mysli, z nichž se tvoří vnímatelné předměty. Tato dispozice jejich mysli neznamená, jak bychom se mohli domnívat, že jsou neustále soustředěni na sebe samé. Je tomu přesně naopak. Vědí totiž, že zdarma přijímají vše, co v nich a kolem nich tvoří nebe, jako dary přijímané z bohatství božské lásky a božského milosrdenství. Nevidí proto své já, když se dívají dovnitř a kolem sebe, ale něco ze Zdroje veškerého nesobeckého dobra, který je zformoval a udržuje je v jisté podobnosti, jakkoli vzdálené a nedokonalé, se Sebou samým.
Jsem si vědom toho, jak je pro mysl v určitých stavech nesmírně obtížné, ne-li nemožné, pojmout představu světa bez pevných prostorových podmínek. My totiž instinktivně, téměř nevědomě předpokládáme, že vnější svět existuje přesně tak, jak nám jej zjevují naše smysly, a že je soběstačný; stručně řečeno, že jeho existence je mimo-duševní. Každý student filozofie si je však vědom toho, jak málo je tato domněnka opodstatněná. Není chybou myslet si, že pociťované věci jsou přesně takové, jaké je vnímáme – slouží to totiž našemu konání ve světě. Pouze když začneme na základě těchto smyslových vjemů rozumově argumentovat proti Božství, stávají se nebezpečnými a dokonce fatálními; mohou totiž vést k praktickému, ne-li i teoretickému ateismu. Bylo snad řečeno dost k tomu, aby se ukázala oprávněnost Swedenborgova varování: „Naléhavě tě prosím, nesměšuj své myšlenky o duchovních věcech s časem a prostorem; neboť nakolik bude čas a prostor ve tvých myšlenkách, natolik jim nebudeš rozumět.“
Ti, kterým taková představa může připadat příliš obtížná, si mohou vážně a s pokorou položit tuto otázku: „Měli bychom si Boha představovat jako někoho existujícího v prostoru a čase?“ Zní-li odpověď „ano“, bude následovat jeden nebo druhý ze dvou důsledků – oba jsou pro jasné duchovní myšlení katastrofální. Buď si musíme představit Boha jako Osobu nacházející se v nějaké prostorově měřitelné části vesmíru, tedy ve skutečnosti ani nekonečnou, ani všudypřítomnou; nebo, pokud se toho vyvarujeme a pokusíme se zachovat si představu jeho všudypřítomnosti, stěží se vyhneme tomu, abychom si jeho imanenci nepletli s nějakým nedefinovaným nejhlubším principem přírody. Pokud však odpověď zní „ne“ – a to je doktrinální pozice celého křesťanského světa – tedy pokud se nejvyšší Zdroj všeho bytí, reality a síly nenachází v prostoru a čase, proč by pak nemohly existovat světy reálných a organizovaných bytostí, Jím stvořených a udržovaných, které také nejsou v prostoru a čase?
Připustíme-li realitu neprostorového duchovního světa a toho, že člověk jako stvoření ducha žije v tomto světě dokonce již za svého života na zemi, jsou pro nás Swedenborgovy zkušenosti rázem pochopitelné. Abychom mohli připustit, že tyto zkušenosti mohl opravdu nabýt, je nutná jediná podmínka: schopnosti, jež normálně zůstávají až do doby po smrti nečinné, musely být aktivovány tak, aby si mohl být plně vědom duchovního světa.

Články