Články



Tajemství víry

Komentovaný výběr z teologických prací

 

Emanuela Swedenborga

Nyní je již dovoleno

vstoupit s porozuměním

do tajemství víry“

(E. Swedenborg, Pravé křesťanské náboženství 508)

 

 

1747 - 1771

1999


(1)

Pravé křesťanské náboženství

 

Prvá kniha, na kterou se podíváme, je posledním spisem, který Swedenborg vydal (r. 1771). Její podtitul zní: „Obsahuje kompletní teologii Nové církve, tak jak byla předpověděna Pánem u Daniela 7:13-14 a ve Zjevení 21:2-3.“ Mnozí ji považují za nejlepší knihu Swedenborgových spisů, předkládajících nauky Pravého křesťanství.

Porozumět konkrétnímu náboženskému systému je do značné míry totéž co porozumět tomu, jakou představu Boha tento systém předkládá. Pravé křesťanství učí, že Bůh je ve své podstatě nekonečná láska a nekonečná moudrost: Láska je Jeho podstatou, bytím, moudrost je formou, vyjádřením této podstaty. Co proto platí o lásce, platí také o moudrosti: Věci, které láska chce, moudrost uskutečňuje. (Pravé křesťanské náboženství, dále jen PKN, odst. 43)

Boží Láska

Podstatou lásky je milovat druhé vně sebe samého, toužit po sjednocení s nimi a učinit je šťastnými ze sebe. (...)

(1)

Prvá podstata, kterou je milovat druhé vně sebe samého , je v Bohu vyjádřena láskou k celému lidskému pokolení . Z ní Bůh miluje všechny věci, které stvořil, protože jsou prostředky; neboť když je milován cíl, prostředky jsou také milovány. Všechny lidské bytosti a věci ve vesmíru jsou vně Boha - protože jsou konečné, a Bůh je nekonečný. A přesto se Boží láska šíří nejenom na dobré lidi a dobré věci, ale i na zlé lidi a zlé věci, (...) neboť Bůh je všude a je od věčnosti do věčnosti stejný. Říká, že nechává slunce vycházet nad dobrými i zlými a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé (Mat. v: 45). Avšak důvod, proč zlí lidé jsou nadále zlí a zlé věci jsou nadále zlé, leží v nich samotných - v tom, že nepřijímají Boží lásku takovou, jaká je, v její vlastní kvalitě a vnitřní podstatě, ale (přijímají ji) takovou, jací jsou oni samotní - stejným způsobem jako trny a bodláky přijímají teplo od slunce a déšť z nebe.

 

(2)

Druhá podstata Boží lásky, kterou je toužit po sjednocení s ostatními , je vyjádřena Jeho spojením s nebem andělů, s církví na Zemi, s každým jednotlivcem zde a se vším dobrým a prav­divým, co vstupuje do člověka a vytváří jej i církev v něm . Kromě toho láska sama o sobě není ničím jiným než ÚSILÍM O SPOJENÍ. Proto, aby tento cíl Božské lásky mohl být naplněn, každý člověk byl Bohem stvořen k Jeho vlastnímu obrazu a podobě, se kterými je spojení možné. (...)

 

(3)

Třetí podstata Boží lásky, kterou je činit druhé šťastnými ze sebe samého , je vyjádřena věčným životem, kterým je nekonečné blaho a štěstí, jež Bůh dává těm, kteří do sebe přijímají Jeho lásku. PKN 43

Věříme-li v Boha, vytváříme si představu o Bytosti, která je všemocná, vševědoucná, všudypřítomná. Víme však, co tyto přívlastky ve skutečnosti znamenají ? Jaká je naše představa například o Božské všemohoucnosti?

Zen-buddhismus učí, že nejvyšší pravdy se často skrývají za největšími paradoxy. Jedním z takových paradoxů, které předkládá náboženství Pravého křesťanství, je skutečnost, že Božská všemohoucnost neznamená, že Bůh může dělat cokoliv, ale naopak že i On Sám je ve své všemohoucnosti omezen podsta­tou toho, kým On je - tedy Svou Božskou Láskou a Moudrostí.

 

Božská všemohoucnost

Pokud by v souhlasu s existující vírou byla Božská všemocnost absolutní co do konání jak dobra, tak i zla, nebylo by pro Boha možné a dokonce i snadné pozvednout celé peklo do nebe a změnit ďábly a satany na anděly a očistit v okamžení každého nečistého člověka na Zemi od hříchu ? Obnovit, posvětit, znovuzrodit (...) a ospravedlnit jej, a uskutečnit to jed­noduše tím, že mu připíše a udělí spravedlnost Svého Syna ? Avšak Božská všemohoucnost Mu něco takového neumožňuje z toho důvodu, že by to bylo proti zákonům Jeho pořádku ve vesmíru a zároveň proti zákonům pořádku uloženým na každého. Tyto zákony vyžadují, aby spojení mezi Bohem a člověkem bylo vzájemné. PKN 58

 

Následující odstavce pojednávají o této VZÁJEMNOSTI mezi Bohem a člověkem.

Moc překonávat zlo a nepravdu

Z Božské všemocnosti člověk je obdařen mocí překonávat zlo a nepravdu, z Božské vševědoucnosti moudrostí v tom, co je dobré a pravdivé a z Božské všudypřítomnosti přebývá v Bohu, a to do té míry, do jaké žije v souhlasu s Božským řádem. Z Božské všemohoucnosti člověk je obdařen mocí překonávat zlo a nepravdu do té míry, do jaké žije v souhlasu s Božským řádem, neboť nikdo jiný než Bůh nemůže zlům a jejich nepravdám odolávat - protože všechna zla a jejich nepravdy jsou z pekla, a v pekle spolu tvoří jeden soudržný celek, stejně jako všechna dobra a jejich pravdy v nebi. Neboť (...) před Bohem je celé nebe jako jedna velká lidská bytost, a na druhé straně peklo je jako jedna obrovská příšera. A proto jednat proti jednomu zlu a jeho nepravdě je jednat proti celé obrovské příšeře či peklu - a to nemůže nikdo jiný než Bůh, protože je všemocný. Z toho je jasné, že pokud se člověk neobrací k všemocnému Bohu, nemá sám ze sebe více moci proti zlu a jeho nepravdám, než má ryba proti oceánu, blecha proti velrybě, nebo zrnko prachu proti padající hoře. PKN 68

Síla od Něj

V duchovním světě je síla pravdy obzvláště nápadná. Anděl, který je v Božských pravdách od Pána, ačkoli je tělem slabý jako malé dítě, může obrátit na útěk celé vojsko pekelných duchů, jako jsou Anakim a Nephilim, tedy gigantů, a může je stíhat do pekla a uvrhnout je tam do jejich jeskyní; a když se oni potom vynoří, neodváží se k andělu přiblížit. Ti, kteří jsou v Božských pravdách od Pána, jsou (v duchovním světě) jako lvi, ačkoli tělem nemají více síly než ovce. Lidé na Zemi, kteří jsou v Božských pravdách od Pána, mají obdobnou moc proti zlým láskám a nepravdivým myšlenkám, a následně i proti zástupům ďáblů. PKN 87

Bůh pracující skrze nás

Vztah (spojení) s Bohem je způsoben účinnou láskou. To se děje, protože Bůh miluje každého; a protože nemůže nikomu činit dobro přímo, ale pouze nepřímo prostřednictvím lidí, inspiruje je svou vlastní láskou, tak jako inspiruje rodiče láskou ke svým dětem. Každý, kdo přijímá tuto lásku, je zapojen do vztahu k Bohu, a z lásky od Boha miluje svého bližního. Láska od Boha je v něm uvnitř jeho lásky k bližnímu a vytváří v něm vůli a schopnost jednat.

Protože nikdo nemůže vykonat žádný dobrý skutek, aniž by se mu to jevilo tak, že jeho schopnosti, vůle a aktivita pocházejí od něj samého, je mu toto zdání poskytnuto; a když koná dobro ze svobody jakoby sám od sebe, je mu přičteno a je přijato jako reciproční skutek, kterým dosahuje spojení s Bohem. PKN 457

Účinná láska

Účinná láska může být definována jako konání dobra pro bližního denně a neustále - ne pouze pro jednotlivého bližního, ale také pro bližního jako skupinu lidí. Toho člověk může dosáhnout pouze konáním dobra v úřadě, v obchodě a v zaměstnání, s těmi, se kterými je v denním styku - neboť to je jeho denní prací, která, i když ji člověk zrovna nevykonává, přesto stále zaujímá jeho mysl a je v jeho myšlenkách a záměrech. Člověk, který takto praktikuje účinnou lásku, se stává stále víc a více ormou účinné lásky, neboť spravedlivost a věrnost formují jeho mysl a jejich praktikování formuje jeho tělo. Takto stvořený člověk postupně zaměřuje své myšlení a vůli pouze na takové věci, které náleží účinné lásce. Tento člověk se v prů­běhu času stává jedním z těch, o nichž Slovo píše, že mají zákon vepsaný ve svých srdcích. PKN 423

Nečinit zlo bližnímu

Na prvním místě nauky o účinné lásce stojí učení o tom, že prvou věcí účinné lásky je nečinit zlo bližnímu. Činit mu dobro zaujímá druhé místo. Tato zásada je jako dveře do nauky o účinné lásce.

Bylo dopuštěno, že zlo je pevně zasazeno do vůle každého člověka již od jeho narození. A jelikož veškeré zlo má vztah k člověku bezprostředně i obecně, stejně jako ke společnosti a k zemi každého člověka, vyplývá z toho, že zděděné zlo je zlem proti bližnímu v každém stupni. Člověk může svým rozumem vidět, že když zlo sídlící v jeho vůli není odloženo stranou, potom dobro, které vykonává, je nakaženo tímto zlem - neboť zlo je pak uvnitř dobra, tak jako je jádro ve své skořápce nebo jako je dřeň v kosti. Ačkoli se tedy dobro, konané touto osobou, jeví jako dobro, vnitřně není dobrem - neboť je jako zdravě vypadající skořápka, obsahující červem prožrané jádro, nebo jako bílá mandle shnilá zevnitř, s proužky hniloby pronikající až k povrchu. PKN 435

Po několika počátečních staletích křesťanství, kdy křesťané žili v čistotě Ježíšova učení a v dobru vzájemné lásky, se v křesťanské teologii objevila některá tvrzení, která byla později ekumenickými sněmy prohlášena za oficiální nauky církve (prvý z těchto sněmů, který potvrdil učení o trojnosti Božských osob od věčnosti, byl Nikajský sněm ve 4. století našeho letopočtu). Swedenborg analyzuje tato dogmata tradičního křesťanského učení a vliv, který měla na vývoj celého křesťanství i na život a víru prostého křesťana. Říká, že tato učení ve svém důsledku vedou k odtržení víry od života, a tedy k úpadku vzájemné lásky, čímž se i z živé víry, která je vždy záležitostí života člověka, stává pouze ústní vyznání, a tedy mrtvá víra. Varuje, že pokud tato učení nebudou prohlédnuta jako falešná a proto odstraněna z církevních nauk, povede to nakonec k rozšíření ateismu ve světě. Dnes, s odstupem 200 let, kdy se ateismus skutečně stal běžným postojem myšlení i života, se můžeme zamýšlet nad tím, co stojí v kořenech tohoto vývoje.

Základní omyl církve

Víra, že utrpení na kříži bylo vykoupením samotným , je základním omylem církve; a tento omyl, spolu s chybným vyznáváním tří Božských Osob od věčnosti , převrátila celou církev do takové míry, že v ní nezůstalo nic duchovního. Co jiného v dnešních dnech zaplňuje ortodoxní knihy a je vyučováno ve školách a kázáno z kazatelen, nežli že Bůh Otec, hněvající se na lidské pokolení, je nejen poslal pryč od sebe, ale také je zahrnul všeobecným zatracením, a takto je exkomunikoval; avšak protože byl milostivý, přesvědčil či inspiroval svého Syna, aby sestoupil a vzal na sebe takto určené zatracení, a tímto způsobem Syn utišil hněv svého Otce; a že za žádných jiných podmínek by se Otec nepodíval na lidstvo přívětivě ? A dále se tvrdí, že to ve skutečnosti učinil Syn; tím, že na sebe vzal zatracení lidského pokolení, nechal se zbičovat, poplivat a nakonec židy ukřižovat jako někdo, kdo je „Bohem zlořečený“ (Deut. xxi: 23); a potom, když to vše bylo vykonáno, byl Otec usmířen, a z lásky ke svému Synu zrušil zatracení - ale pouze pro ty, za které se Syn může přimluvit; a že se Syn takto stal neustálým Přímluvcem před svým Otcem.

Dnešní církve souzní s těmito a s podobnými idejemi, které se v těchto budovách odráží ode zdí jakoby ozvěnou z lesů a zaplňují uši všech přítomných. Avšak nemůže vidět každý, jehož rozum je osvětlen a prostřednictvím Slova uzdraven, že Bůh je milosrdenství samo a lítost sama, protože je láska sama a dobro samo, a ty že jsou Jeho Podstatou ? Je proto protimluvem říkat, že milosrdenství či dobro samo se může na člověka dívat s hněvem a rozhodnout se pro jeho zatracení, a být stále Božskou Podstatou. Takovéto věci nemohou být přisouzeny dobrému člověku, ale jen zlému, stejně tak jako nemohou být přisouzeny andělu v nebi, ale pouze duchu z pekla. Je proto hrozné přisoudit je Bohu. Ale když se někdo zeptá, proč se to stalo, odpověď zní, že utrpení na kříži bylo vzato za vykoupení samotné; a z této myšlenky vyplynuly další, protože z jedné nepravdivé myšlenky plynou další v nepřetržitém sledu. PKN 132

Jedna z příčin dnešního ateismu

Celé křesťanská církev učí, že ospravedlnění, a proto i spásu, dává Bůh Otec skrze připsání zásluh Krista, Svého Syna. Toto připsání se děje milostí tam, kde a kdy Bůh libovolně chce, a ti, kterým je Kristova zásluha připsána, jsou počteni mezi Boží děti. A protože vůdcové církve nepokročili ani o píď za tuto ideu přisvojení, ani se nad ni ve svých myšlenkách nepozvedli, protože jsou v zajetí svých dogmat o tom, jak Bůh vybírá podle své vůle, upadli do obrovských a fanatických omylů a v průběhu dalšího času do ohavného omylu o předurčení, a ještě dále do hanebného omylu, že Bůh nevěnuje žádnou pozornost skutkům lidského života, ale pouze víře, která je vepsána uvnitř jejich mysli. Pokud tento omyl v připsání zásluh nebude vymýcen, ateismus přepadne celé křesťanství a bude mu pak vládnout. PKN 628

Jiným z důvodů, proč se lidé ve dnešní době cítí často odcizeni křesťanství, je nejasnost týkající se Bible. Lpění některých věřících na doslovném výkladu jejího smyslu je dnes již natolik ve zjevném rozporu s vědou i s racionálním myšlením, že lidé, oprávněně žádající logická a důvěryhodná vysvětlení, avšak nemající k dispozici žádný rozumný výklad jejího smyslu, ji dnes již často ani neberou vážně.

Hlubší smysl Slova

Všichni ti, kteří nevědí, že ve Slovu je jistý duchovní význam tak jako duše v těle, musí Slovo nutně soudit podle jeho doslovného smyslu, přestože tento smysl je jako schrána ukrývající drahocenné věci, které Slovo obsahuje ve svém duchovním významu. Proto když tento vnitřní význam není znám, Božská svatost Slova může být odhadována pouze tak, jako když se člověk například dívá na truhlu s pokladem drahokamů a snaží se uhádnout, jaké diamanty, rubíny, (...) atd. leží uspořádaně uvnitř. Je pochopitelné, že dokud není znám obsah, truhla je odhadována pouze podle hodnoty viditelného materiálu. Totéž platí i o Slovu vzhledem k jeho doslovnému smyslu. Aby proto lidé nemuseli neustále pochybovat, zdali je slovo Božské a nejvíce svaté, Pán mi zjevil jeho vnitřní smysl, jenž je ve své podstatě duchovní a který je ve vnějším - přírodním - smyslu obsažen tak jako duše v těle. Tento smysl je duch, který dává život doslovnému významu; a proto přináší svědectví o Božskosti a svatosti Slova a přesvědčí dokonce i přírodního člověka, pokud se ten chce nechat přesvědčit.

Slovo je Božsky inspirované a svaté v každém slovu díky svému duchovnímu významu. V církvi se praví, že Slovo je svaté z toho důvodu, že je Pán Bůh vyslovil; avšak protože jeho sva­tost není zjevná v pouhém doslovném významu, každý, kdo byl takto jednou uveden v pochybnosti o jeho svatosti, nachází při čtení Slova stále další důkazy pro své pochyby, neboť si pro sebe říká: „Může toto být svaté ? Může toto být Božské ?“ Aby tedy takové myšlenky lidem nevstupovaly na mysl a aby se v nich lidé posléze neutvrdili, což by je nutně vedlo k tomu, že by Slovo odmítli jako bezcenné psaní a spojení Pána s lidstvem by bylo zničeno, Pán si přál zjevit jeho duchovní smysl, aby lidem ozřejmil, kde ve Slovu leží ukryta jeho Božská svatost. Avšak nechme to osvětlit příklady. Slovo pojednává někdy o Egyptě, někdy o Assyrii, jindy o

Edomu, o Moabovi, o synech Ammona, o Filištínských, o Tyru a Sidonu, O Gogovi. Ten, kdo neví, že tyto jména značí věci náležející nebi a církvi, může upadnout do omylu, že Slovo má mnoho co říci o lidech a národech, avšak málo o nebi a církvi, a tedy mnoho o světských věcech a málo o nebeských. Avšak když ví, co tyto národy a jejich jména znamenají, může být z omylu přiveden zpět k pravdě. PKN 192, 200

Příklad stupňů významu: Desatero přikázání, část “Nepokradeš“

Ve svém přírodním významu toto přikázání znamená, podle svého doslovného smyslu, nekrást a neloupit, (...) a obecně, nevzít tajně či pod nějakou záminkou majetek druhého. Zahrnuje to také všelijaké podvody a nepoctivé zisky, lichvu a vymáhání, a také podvody při placení daní, odvodů a dluhů. Pracující porušují toto přikázání, když pracují nepoctivě a podvádějí při tom; obchodníci, když podvádějí ve svém obchodě, ve váze, v mírách a ve svých účtech; soudci, když soudí na základě přátelství, pro odměnu, vztahy nebo z jiných důvodů, zabraňují spravedlnosti a důkazům, a tak odnímají druhým majetek, který jim právem náleží.

V duchovním významu krást znamená odnímat druhým pravdy jejich víry, což se děje prostřednictvím nepravdivých myšlenek a herezí. Kněží, kteří slouží pouze pro zisk nebo z touhy po poctách, a učí to, co vidí či mohou vidět ze Slova, že je nepravdivé, jsou duchovními zloději, neboť lidem odnímají prostředky spasení, totiž pravdy víry.

V nebeském smyslu výraz zloději označuje ty, kteří upírají Pánu Jeho Božskou moc; také ty, kteří si přivlastňují Jeho zásluhy a spravedlnost. Tito lidé, přestože se Bohu klaní, mu přesto nevěří, ale věří pouze sobě; a nemají v Něj víru, ale věří pouze v sebe. PKN 317, 318, 319

 

Jelikož cílem veškerého náboženství je vést lidi k ži­votu v souladu s Božským řádem, a tedy ke štěstí a věčné blaženosti užitečného a láskyplného života, jedním z nejdůležitějších učení Pravého křesťanství je nauka o znovuzrozování. Podle tohoto učení si ve svobodě, která je spolu se schopností racionálního myšlení tím nejdůležitějším aspektem lidství, formujeme denními rozhodnutími svůj duchovní život, a tedy i své budoucí určení. Stáváme se tím, čím chceme být - je na nás, rozhodneme-li se ve svých životech sledovat Boha a Jeho pravdy, či necháme-li se vést sami sebou a svými sobeckými láskami.

Svobodu máme ze svého ducha

K poznání toho, co je svoboda volby a co je její podstatou, potřebujeme znát její původ. Z rozpoznání jejího původu můžeme nejen vědět, že existuje taková věc jako svoboda volby, ale také, co to je.

 

Její původ se nachází v duchovním světě, kde mysl člověka přijímá život od Pána. Mysl člověka je jeho duchem, který žije po smrti; a jeho duch je v nepřetržitém společenství s obdobnými duchy v duchovním světě, a zároveň je prostřednictvím materiálního těla, kterým je zahalen, spolu s lidmi v přírodním světě. Člověk neví, že je svou myslí ve středu duchů, neboť duchové, kteří tvoří jeho společnost v duchovním světě, myslí a mluví duchovně, zatímco jeho vlastní duch myslí a mluví přírodně tak dlouho, dokud je v materiálním těle - a přírodní člověk nemůže chápat či vnímat duchovní myšlenky a řeč, a naopak. To je důvodem, proč člověk nemůže duchy spatřit. Avšak když je duch člověka ve společenství s duchy v jejich vlastním světě, je s nimi rovněž v duchovních myšlenkách a řeči, neboť mysl člověka je vnitřně duchovní, ale vnějškově přírodní. Proto člověk komunikuje prostřednictvím svého nitra s duchy, a prostřednictvím své vnější mysli s lidmi. Díky této komunikaci člověk vnímá a myšlením vše analyzuje. Bez ní by člověk neměl jiné myšlenky, než jaké mají divoká zvířata, a kdyby mu veškerá komunikace s duchy byla odňata, okamžitě by zemřel. PKN 475

Pravá svoboda

Veškerá svoboda od Pána je skutečnou svobodou, ale svobo­da z pekla je otroctvím. Přesto se tomu, kdo je v pekelné svobodě, duchovní svoboda musí nutně jevit jako otroctví, protože obě dvě jsou k sobě opačné. Avšak ti, kteří jsou v duchovní svobodě, nejenom vědí, ale i vidí, že pekelná svoboda je otroctvím; a andělé se proto od této svobody odvracejí jako od hrozného zápachu, zatímco pekelní duchové ji vdechují jako příjemnou vůni. PKN 495

Člověk se rodí se sklony milovat, co je zlé

Člověk se nerodí do skutečného zla, ale pouze se sklony ke zlům a s větší či menší náklonností k určitému zlu. Proto po smrti člověk není souzen za žádné dědičné zlo, ale pouze za skutečné zlo, které spáchal. To je také zřejmé z následujícího ustanovení Pána: Otcové nebudou umírat za syny, ani synové za otce, ale každý zemře za své vlastní hříchy (Deut. xxiv: 16). PKN 521

Pokání je prvá věc církve s člověkem 

Společenství nazývané církev se skládá ze všech lidí, ve kterých je církev, a církev vstupuje do člověka, když začíná být znovuzrozován. Každý je znovuzrozován tím, že se zdržuje od zel hříchů a vyhýbá se jim, jakoby to byly hordy ďáblů s planoucími pochodněmi v rukou, snažící se jej dohonit a uvrhnout na hořící hranici.

Člověk se vyvíjí po mnoho let, během kterých je připravován pro církev a uváděn do ní. Avšak prostředky, kterými je tam uváděn, jsou skutky pokání. Skutky pokání jsou všechny takové věci, které způsobují, že člověk nechce a proto ani nepůsobí zla, jež jsou hříchy proti Bohu; neboť dokud k tomu nedojde, Člověk není znovuzrozen. Pokud se nějaká myšlenka na věčné spasení vplíží do jeho mysli, otáčí se k ní čelem, ale vzápětí se od ní Odvrací, protože taková myšlenka neproniká hlouběji než do představ myšlení tohoto člověka, odtud do slov jeho řeči a snad i do některých gest souhlasných s řečí. Avšak teprve když taková myšlenka vstoupí do vůle, je opravdu v člověku - neboť vůle je člověk sám, protože tam přebývá jeho láska, zatímco myšlenka je vně člověka - kromě případů, kdy myšlenka vychází z vůle, vůle a myšlenka proto jsou zajedno a obě do­hromady tvoří člověka. PKN 510 

Pokání není pouze věcí pravých slov

Mezi mnoha jinými důvody, proč pouhé ústní vyznání, že člověk je hříšník, není pokáním, vyvstává následující: Každý, nečistý člověk nebo dokonce i ďábel, může učinit toto prohlášení ze své vnější odhodlanosti, když myslí na trýzně pekla, ať přítomné či hrozící. Kdo však nevidí, že v tom není žádná vnitřní odhodlanost, a protože to je pouze imaginace, a tedy věc plic, a ne věc vůle uvnitř, a proto věc srdce ? Neboť bezbožný člověk a ďábel stále vnitřně hoří žádostí činit zlo, kterou je hnán jako větrný mlýn silným větrem. Proto takové prohlášení není nic jiného než úmysl podvést Boha za účelem vysvobození, nebo úmysl ošálit prosté lidi.

Otázka zní, jak se má člověk kát ? A Odpověď zní: OPRAVDOVĚ. To znamená, člověk se musí nejdříve zkoumat, rozpoznat a uznat své hříchy, modlit se k Pánu a začít nový život. Že bez sebezkoumání je pokání nemožné, ukázali jsme v předcházející části. Avšak jaký jiný užitek má sebezkoumání než ten, že člověk může rozpoznat své hříchy ? A pro co jiného by měl rozpoznat své hříchy než proto, aby uznal, že jsou v něm ? A jaký jiný užitek by měly všechny tyto věci než ten, že člověk vyzná tyto hříchy před Pánem, modlí se o pomoc a potom začne nový život, který je žádaným koncem ? To je opravdové pokání. PKN 517, 530

Dva postupující stavy mysli těch, kteří jsou na cestě

Nyní na řadu přichází pojednání o reformaci a regeneraci (znovuzrození), neboť ty následují po pokání a jeho prostřednictvím pokračují krok za krokem. Existují dva stavy, do kterých člověk, když se z přírodního stává duchovním, musí vkročit a projít jimi. První stav se nazývá reformace a druhý regenerace. V prvém stavu člověk vzhlíží ze svého přírodního stavu do duchovního a touží po něm; ve druhém se stává duchovně - přírodním. Prvý stav je formován prostřednictvím pravd, které musí být pravdami víry, a skrze ně se dívá do účinné lásky; druhý stav je formován prostřednictvím dobra účinné lásky, a tím vstupuje do pravd víry. Jinak řečeno, první stav je stav myšlenek z porozumění a druhý je stav lásky z vůle. Když se tento druhý stav začíná rozvíjet, v mysli nastává změna - dochází zde k převrácení, láska vůle plyne do porozumění, řídí je a vede je k myšlení v souladu se svou láskou. A v důsledku toho tak dalece, jak dobro lásky začíná hrát první roli a pravdy víry druhou, člověk se stává duchovním a stává se novou bytostí.

Potom jedná z účinné lásky a mluví z víry; cítí dobro účinné lásky a vnímá pravdu víry; a je potom v Pánu, v míru, a je takto znovuzrozen. Člověk, který za svého pobytu ve světě vstoupil do prvého stavu, je po smrti uveden do druhého. Avšak ten, který za svého pobytu ve světě nevstoupil do prvého stavu, nemůže být po smrti uveden do druhého, a proto nemůže být znovuzrozen. PKN 571

Duchovní znovuzrození za naší spolupráce

Skutečnost, že znovuzrozování je způsobuje Pán prostřed­nictvím účinné lásky a víry, vyplývá (...) zejména z toho, že Pán, účinná láska a víra, tvoří jedno, tak jako život, vůle a porozumění tvoří jedno v člověku; a pokud jsou rozděleny, každé z nich mizí jako perla obrácená v prach. Tyto dvě věci, účinná láska a vím, se nazývají prostředky, protože jimi je člověk spojován s Pánem, a díky nim je účinná láska účinnou láskou a víra vírou. Tohoto spojení nemůže být dosaženo, pokud se člověk nezúčastní znovuzrozování - to znamená pokud nespolupracuje. (...)

Moc jednat správně je od Pána, a vůle takto jednat je jakoby Od člověka, protože člověk má svobodu volby. Tím je schopen jednat zajedno s Pánem, a tak se s ním spojit, anebo jednat z moci pekla, což je cizí síla, a takto se oddělit od Pána. Spoluprací myslíme jednání člověka, které je v souladu s jednáním Pána. PKN 576

Pokušení

Konflikt (...) vzniká, když je vnitřní člověk přetvářen prostřednictvím pravd; a z pravd vidí, co je zlé a nepravdivé a která zla a nepravdy jsou stále přítomna ve vnějším čili přírodním člověku. Z toho potom vzniká neshoda mezi novou vůlí a starou vůlí, která je pod ní. Protože mezi těmito dvěma vůlemi je neshoda, neshoda je také mezi jejich rozkošemi - protože jak je dobře známo, tělo je opačné

duchu a duch tělu, a tělo se svými chtíči musí být podřízeno předtím, než duch může jednat, a člověk se stává novou bytostí. Touto neshodou dvou vůlí vzniká konflikt - a to je zváno duchovním pokušením. Toto pokušení neboli konflikt neprobíhá mezi dobrými a zlými láskami, ale mezi pravdivými myšlenkami podporujícími dobré lásky a nepravdivými myšlenkami podporujícími zlé lásky. Neboť láska dobra nemůže bojovat ze sebe, ale pouze prostřednictvím pravdy; a ani láska zla nemůže bojovat ze sebe, ale pouze prostřednictvím svých nepravdivých myšlenek; stejně tak vůle nemůže bojovat sama ze sebe, ale pouze prostřednictvím porozumění, ve kterém sídlí pravdy.

Člověk nevnímá tento konflikt jinak, než jako konflikt v sobě samém a jako výčitky svědomí; přesto však to je Pán a ďábel (tedy peklo), které bojují v člověku. Ti bojují o nadvládu nad ním, neboli o rozhodnutí, kdo jej bude ovládat. Ďábel (neboli peklo) útočí na člověka a vyvolává jeho ďábelské lásky, zatímco Pán jej chrání a vyvolává jeho dobré lásky. Ačkoli se tento konflikt odehrává v duchovním světě, přesto se odehrává v člověku mezi jeho pravdivými myšlenkami a dobrými láskami, a nepravdivými myšlenkami a zlými láskami, které jsou uvnitř něj. Proto člověk musí bojovat zcela jakoby sám ze sebe, neboť má svobodu volby jednat jak pro Pána, tak pro ďábla. Pro Pána jedná, jestliže přebývá v pravdivých myšlenkách z dobrých lásek, a pro ďábla, pokud přebývá v nepravdivých myšlenkách ze zlých lásek.                          PKN 596

Články