Články

Manželská láska

výběr

Emanuel Swedenborg

 

1768 

2001

Manželská láska

a její rozkoše moudrosti

a také smilná láska

a její radosti nepříčetnosti

(0)

 

Úvod

 

Swedenborgův přerod z přírodního filozofa v proroka

Ernst Benz*

Swedenborg se narodil ve starobylé švédské rodině zabývající se hornictvím a záležitostmi církve, Jeho otec byl známým švédským biskupem luterské státní církve a jeho zbožnosti zcela dominovala víra v realitu duchovního světa v podobě andělů a ďáblů.Swedenborg vyrůstal v této zbožné atmosféře.Hluboce přesvědčen o existenci duchovního světa andělů a ďáblů, zakládal svůj vnitřní život na zbožnosti a modlitbách.Do kontaktu se světem moderní vědy přišel až jako student Uppsalské univerzity a za dalších studentských let v Anglii.Zdálo se, jako by jej tyto zkušenosti zcela odklonily od jeho dřívější dětské víry.V Londýně se seznámil s takovými vůdčími osobnostmi moderní vědy, jako byli Newton, Halley a Flamsteed, a s dalšími velikány Královské společnosti; během následného vzdělávacího pobytu ve Francii přišel do kontaktu s matematiky, geometry a fyziky pařížské Akademie.Oddal se s takovou vášní ideálu odhalování tajemství vesmíru vědeckou metodou, že se hluboce odcizil svému otci.Své náboženské cítění však neopustil.Dokonce i jeho vědecké snahy byly vedeny úsilím proniknout k původnímu vnímání Adama, k duchovní inteligenci, kterou se Adam vyznačoval před svou vzpourou proti Bohu.Swedenborgovy vědecké snahy jej také nikdy neodvedly od pravd Božího slova.Dokonce i v době svého mládí, kdy se přestal účastnit bohoslužeb a přijímání, zůstal přesvědčen, že existuje vnitřní spojení mezi Božím zjevením ve svatém Písmu a jeho zjevením v knize přírody.Očekával a doufal, že mu jeho vědecké úsilí otevře tuto univerzální duchovní inteligenci, která obsahuje vnitřní, skrytý smysl svatého slova.

Dráha jeho životního vývoje je v historii křesťanské církve značně ojedinělá.Učenec, jenž se neúnavně pokoušel přiblížit se v důležitých přírodovědných oborech své doby - ve fyzice, geologii a inženýrství - k všeobsažnému vědeckému pohledu na vesmír, zakoušel jedno zklamání za druhým: zklamání ve snahách spojit znalosti, které získával v různých výzkumných oborech, a objevit tak horlivě vytoužený vesmírný plán.Pokaždé, když ztratil kontakt s ideálem všeobsažného vědeckého náhledu, opět se u něj s novou silou objevily staré náboženské myšlenky o duchovní inteligenci.Čím dále jej od obecného řešení odvedla některá analytická vědeckovýzkumná metoda a čím lépe poznával svět akademických aktivit na tehdejších univerzitách a akademiích, tím více jej fascinovala myšlenka, že pravé poznání, které obsahuje zároveň tajemství věčného spasení i tajemství přírodního světa, může člověk získat jen božsky inspirovanou intuicí.

Vize božského povolání a vědomí prorockého poslání

Pro toto období Swedenborgovy vědecké krize byly typické mnohé vizionářské zkušenosti, jimiž byl vystaven a které nebyly zapříčiněny například pochybnostmi o správnosti jeho vědeckých teorií v jednotlivých oborech - ty byly jedna za druhou učeným světem Evropy uznávány - ale jeho pochybnostmi o možnostech nalezení cesty k univerzálnímu poznání metodou analytického výzkumu.Celá krize obsahovala i morální aspekt, díky kterému opustil své dřívější návyky, zájem o krásné pohlaví a požitky z dobrého jídla.Vyvrcholením krize, jež byla spojena s řadou z duše jím otřásajících zážitků, neustálými sny a dalšími vizionářskými prožitky, byla vize, v níž spatřil tváří v tvář Krista.Završením tohoto vývoje byla jeho vize Božího povolání v dubnu 1745 v Londýně, kdy mu bylo řečeno, že mu budou otevřeny oči, aby viděl do světa duchů včetně nebe a pekla.Tato vize Božího povolání vytyčila také zásadní změnu v jeho vnějším životě vzdal se svého povolání přísedícího švédského důlního průmyslu a od té doby žil již jen pro své vizionářské zkušenosti: „Od té doby Pán denně otevíral oči mého ducha, takže jsem - ve stavu naprosté bdělosti - byl schopen vidět, co se děje ve druhém světě, a zcela bděle rozmlouvat s anděly a duchy."

Toto povolání Pánem mu umožnilo rozvinout vědomí svého prorockého poslání.Ve světle tohoto povolání vnímal, že celý jeho dosavadní život byl pod kontrolou a řízením Spasitele a Vykupitele, a brzy si začal být vědom i prozřetelného spojení mezi svým studiem přírodních věd a otevíráním svého zraku do duchovního světa.Na otázku, proč byl jako filozof vybrán, aby viděl do tajemství nebe, odpověděl poukazem na souvztažnosti, jež existují mezi přírodním a duchovním světem: „Stalo se tak proto, aby se duchovní věci, které se dnes odkrývají, mohly vyučovat přírodními a rozumnými způsoby.Duchovní pravdy se totiž nacházejí v souvztažnosti s přírodními pravdami, jsou v nich zakončeny a spočívají na nich.Proto jsem byl nejprve v letech 1710 až 1744 uveden do přírodních věd, a potom mi bylo otevřeno nebe."

Tato vize povolání v něm položila neotřesitelné základy pro přesvědčení, že duchovní znalosti, které mu od této doby Pán neustále předával, mají charakter pravého zjevení.Na tomto základě spočívá i jeho tvrzení o jedinečném poslání zjevovatele, které podle něj znamenalo, že mu byla svěřena značně specifická role v církevní historii.Toto hluboké vědomí poslání se v jeho případě prohloubilo až k myšlence, že prostřednictvím vizionářského, jemu poskytnutého odhalování duchovního smyslu svaté bible byla završena eschatologická událost popsaná ve spisech Nového zákona jako druhý příchod Krista.Tento druhý příchod se měl uskutečnit prostřednictvím člověka, jemuž byl otevřen duchovní zrak a který měl zjevit doposud skrytá tajemství Božího slova: „Že se mi Pán zjevil osobně a pověřil mě tímto posláním, to vpravdě dosvědčuji."

Interpretace Bible a kritika dogmatismu

Nyní začíná být zřejmé, že jeho posláním nemělo být dále rozvinout svaté Písmo dalším inspirovaným spisem, ale spíše sepsat dílo výkladové: odkrývalo doposud skrytý duchovní význam Božího slova !Osobitý rys tohoto výkladu se zakládá na faktu, že se tento proces odehrával na základě vizionářských zážitků, při kterých mu obyvatelé duchovního a nebeského světa - a někdy i Pán sám - odkrývali duchovní smysl Božího slova.To je na jeho vizionářských zkušenostech novým rysem a také charakteristickým principem jeho interpretační metody, jež je založena na unikátním učení o „vědě souvztažností".

Díky duchovní interpretaci biblického textu se na scéně objevuje řada nových myšlenek, jež vlastně rozšiřují tradiční učení církve.To je předmět, pro který se někteří Swedenborgovi kritici - zejména několik teologů ustavené církve ve Švédsku - cítili povinni nařknout jej z hereze.

Tento odklon od tradičních církevních pohledů své doby měl dvě stránky: za prvé to byla ve Swedenborgových spisech přítomná pronikavá kritika jistých dogmatických učení.Šlo především o kritiku starých nauk o trojnosti a kristologii.Podle jeho názoru vznikly chyby, jež vedly k učení o trojné osobnosti Boha a dvou podstatách v Kristu, již v nejranějším stadiu církve.Když došlo k oddělení víry od účinné lásky ve smyslu aktivní lásky k bližnímu, nauka o víře se stala prostorem k rozsáhlým debatám, jimiž byli lidé odváděni stále dál od pravdy.Jeho pravděpodobně nejpozoruhodnější kritikou byla kritika tehdejší nauky ortodoxních protestantů o ospravedlnění, kterou namířil proti jejímu původci, samému apoštolu Pavlovi.Jeho hlavní výtka, která se stále znovu objevuje v jeho kritice teologie o ospravedlnění, je tato: Pavel svým hlásáním nauky o spasení samotnou vírou oddělil víru od účinné lásky, a tak odsunul účinnou lásku na vedlejší kolej ctností křesťanské zbožnosti („přestože účinná láska je vším").Tak v církvi přispěl k teologickému formalismu bez lásky.

Jeho kritika tehdy přijímaných dogmat nebyla navíc předkládána v podobě abstraktních učení, ale formou zpráv o vizionářských setkáních se samými původci těchto dogmat.Takto má jeho kritika dogmatismu velmi moderní podobu - například když hovořil o svých častých setkáních s Martinem Lutherem, který dál kázal svou nauku o ospravedlnění ve světě duchů, ale tam pod vlivem nebeských pravd změnil názor (jistě spolu se změnou srdce) a přednesl následující řeč rozzlobeným luteránům, kteří nemohli tuto náhlou změnu pohledu svého reformátora pochopit:

Nedivte se, že jsem se chopil víry samé jako ospravedlňující, odňal účinné lásce její duchovní podstatu a lidem vzal jejich svobodnou vůli v duchovních záležitostech, nemluvě o tom, že jsem učil tolik dalších dogmat, která po svém přijetí závisejí jako články v řetězu na víře samé.Mým cílem totiž bylo odtrhnout se od římských katolíků, a o tento cíl jsem nemohl usilovat a nemohl jsem jej dosáhnout jinak než takto.Nedivím se tedy, že jsem se spletl, divím se ale, jak mohla hloupost jednoho člověka nechat zhloupnout tolik lidí...

Přetvoření křesťanského učení

Bylo by však chybou vidět hlavní rys Swedenborgova učení v jeho kritice tradičních dogmat.Co bylo na jeho učení opravdu nové, byla jeho snaha poskytnout současníkům křesťanské porozumění tam, kde tradiční církevní učení opomnělo nabídnout světu nové učení, jak to vyžadovaly hluboké změny ve smýšlení a přístupech doby: učinil tak svým učením o podobě duchovního a nebeského světa, svou teologií pohlavnosti a novým chápáním postavení člověka ve vesmíru.Swedenborgovo učení o struktuře duchovního a nebeského světa se pokusilo nahradit soudobé uvadlé nauky náboženské ortodoxie o životě po smrti a posledním soudu a naplnit je novým, živým náboženským chápáním jakožto skutečných stadií duchovního rozvoje jednotlivce.Eschatologie Nového zákona byla všude postavena na očekávání, že vzkříšený Kristus se brzy vrátí v nebeských oblacích, shromáždí kolem sebe své učedníky a bude s jejich pomocí vládnout.Blízkost událostí „posledních dnů" se všemi velkými událostmi s nimi spojenými, obecné vzkříšení mrtvých, soud a stvoření nového nebe a nové země musely zastiňovat - díky své naléhavosti - vše, co bylo na zemi doposud považováno za významné.Pozemský život se nyní jevil jako pouhá příprava na rychle se blížící naplnění proroctví o Kristově druhém příchodu a Jeho vstupu do svatého Božího království, což mělo učinit všechny věci novými.

Toto materialistické očekávání věcí, jež se měly odehrát na konci věků, však v průběhu času pozbylo přesvědčivosti.Pozdější generace křesťanů již upustily od dříve rozšířeného očekávání, že svět dospěje brzy ke svému konci.Tento vývoj s sebou přinesl stále sílící pochybnosti o původním pojetí událostí posledního soudu.Dokonce i ta očekávaní soudu, která byla odložena do neurčité, ale vzdálené budoucnosti, odezněla a přestala být v náboženském a morálním smýšlení zajímavá.

V této době naplnil Swedenborg tradiční pojetí posmrtného života novým náboženským obsahem - nechápal je totiž jako historické události, ale jako stadia duchovního vývoje.Výchozím bodem jeho nového pojetí byl jeho koncept člověka.Stará ortodoxie znala dva druhy duchovních bytostí: anděly a lidi.Andělé byli prvními duchovními bytostmi, které Bůh stvořil ke svému obrazu.Někteří z nich spolu s Luciferem, vládnoucím andělem světla v čele, zneužili své svobody vzpoury proti Bohu a byli vyhnáni z nebe (démoni neboli ďáblové jsou padlí andělé, kteří existovali jako zvláštní duchovní bytosti před člověkem a spolu s ním).Člověk je druhým stvořením a byl stvořen k Božímu obrazu; počet padlých andělů měl být doplněn z řad lidí a Adam měl být pozvednut k trůnu padlého Lucifera.Padlí andělé se však pokusili i toto nové stvoření zatáhnout do vzpoury, kterou osnovali proti Bohu.Proto se na pozadí světové historie odehrává tento zápas mezi Bohem a Satanem a anděly a ďábly za duši lidstva.

Swedenborg však neviděl - a to je zásadní zpráva, kterou obdržel při svých rozhovorech s obyvateli nebeského a duchovního světa - žádný zásadní rozdíl mezi různými druhy duchovních bytostí.Existuje pouze jedna duchovní bytost, a tou je člověk.Andělé a ďáblové nejsou žádnými bytostmi zvlášť vytvořenými vedle lidstva, ale jsou také lidmi v různém stadiu rozvoje svých duchovních těl.Nebe, země a peklo jsou místa pro realizaci, povznesení či odmítnutí člověka; zaopatřují rozvíjení lidstva ve všech jeho výšinách i hlubinách, v jeho možnostech i zvláštnostech, jednotlivě i společně.Lidé a andělé nejsou dva rozdílné druhy ve stvoření, tak jako myš a orel, ale dvě rozdílná stadia vývoje jednoho rodu lidí, tak jako housenka a motýl.

Tato myšlenka je u Swedenborga spojena s dalším poznáním, že vývoj člověka není ukončen skončením jeho pozemské existence, ale pokračuje dalším životem, jenž začíná bezprostředně po fyzické smrti.Mezi tímto životem a životem příštím neleží žádné čekací období neurčitého trvání.Po umírání okamžitě následuje vzkříšení.Smrtí se osvobozuje vnitřní člověk, který se může rozvíjet, aniž by mu překážely zábrany fyzického těla, v podobu duchovního těla, a může se zároveň stát tím, kým opravdu je, tedy může se rozvíjet v souladu s nejvnitřnějším popudem své lásky.Duchovní interpretaci získává nejenom myšlenka vzkříšení, ale i myšlenka soudu.Podle Swedenborga není soud jediným a jedinečným Božím soudem na všech zemřelých, kteří byli za tímto účelem vzkříšeni, ale uskutečňuje se ihned po smrti každého jednotlivého člověka.Nespočívá však v soudu nebeského soudce nad zemřelým, ale v životě člověka samého; jeho uvědomění a vlastní úsilí, které vynaložil na tomto světě, je již tímto soudem.Smrt ústí v odkrytí podoby, kterou získal vnitřní člověk během života.V člověku pracuje „vnitřní paměť", která všechno zaznamenává a z níž se sestavuje úplný, pravý obraz člověka, nezastřený maskou těla.Tato vnitřní paměť je vnitřním modelem člověka samého v jeho jedinečné individuální formě, kterou měl vtištěnu za svého života.Po smrti se tento vnitřní člověk začne bez jakéhokoliv zatajování odhalovat spolu s odhalováním své vnitřní paměti.Tato vnitřní paměť je knihou života.Není to vnější soudce, který soudí člověka, ale soudce vnitřní, jejž si člověk nese ve své vnitřní bytosti.

Vývoj mužů a žen tedy nekončí tímto pozemským životem, ale pokračuje dalším životem, a to bezprostředně po smrti těla.Život zde i život nahoře tvoří jediný spojitý řetěz rozvoje a postupného učení.Nezasahuje do něj žádná bezbřehá noc smrti.Člověk tak přizpůsobuje život vedený na tomto světě i celé své osobní bytí novým podmínkám duchovního těla, které odpovídá životu v duchovním světě.Smrt zatahuje fyzickou oponu a otevírá před očima obyvatel duchovního a nebeského světa pravou podobu člověka, která se teprve nyní začíná rozvíjet ve své pravé bytí.Swedenborgův popis změny lidské osobnosti po smrti obsahuje charakteristicky revoluční reinterpretaci církevního učení o „posledních věcech" (eschatologie).Budoucí svět se tak nejeví jako svět, v němž je člověk věčně odměňován za své dočasné dobré skutky či trestán za své dočasné hříchy, ale jako místo dalšího vývoje člověka, dalšího rozvoje jeho osobnosti.Není to místo bytostí bez tváře a bez těla, bez pohlaví a bez osobnosti, bez osobní minulosti, ale místo neustále se prohlubujícího rozvoje aktivních duchovních osobností, místo pokračující individualizace osobního života a tvorby vyšších forem společenství.

Tento další rozvoj se řídí pravidlem, že po smrti se člověk stává tím, co skutečně miluje.Rozvíjí se oním hlavním směrem, který si jeho vnitřní člověk vybral a kterým se vydal za svého života.Jeho vnitřní forma nyní vychází nezastřeně najevo.Člověk po smrti má stále ještě své vnější vědomí a nerozumí oné hluboké změně, jež nastala v jeho podstatné bytosti.Brzy je však transformován do stavu svého nitra a rovnováha mezi jeho pravým nitrem a zevnějškem, ztracená za pozemské existence, je znovuobnovena.Jeho vnitřní člověk tehdy udává vnější podobu jeho duchovního těla v duchovním světě.Jakmile odpadne pozemská maska, ve tváři člověka se odrazí nezastřená vnitřní podoba jeho osobnosti.Když je člověk transformován do stavu, ve kterém je jeho vnitřní podstata svobodná, obrací se ke společnosti sobě blízkých, vpravdě „spřízněných" duchů: každého zde přitahuje ona speciální láska, kterou je jeho bytost přitahována k těm, jež oživuje stejný druh lásky.

Právě v tomto stadiu dochází k velkému dělení duchů.Dokud mají svůj zevnějšek, žijí dobří se zlými právě tak jako na světě.Jakmile jsou však přetvořeni ve svou vnitřní podstatu a základní vládnoucí láska jejich bytosti se projevuje ve výrazu tváře jejich duchovních těl, dobří se oddělují od zlých a každý z nich spěchá ke své vlastní společnosti, kde se tužba srdce, která je vedla již na zemi, naplňuje.Nebe a peklo nejsou ničím, co existovalo před lidstvem a kam se duše posílají po Božím soudu - po takzvaném „posledním soudu".Peklo se skládá ze společenství lidí, jejichž základním popudem je sebeláska.Ti se na zemi bouřili proti Bohu a Jeho slovu a ubližovali svému bližnímu, aby zvětšili svou moc a sobecké radosti, a v příštím světě trestají sami sebe tím, že musejí pod tlakem vnitřního nutkání projevovat své zvrácené základní pohnutky vůči sobě navzájem.Zlý člověk je ďáblem pro druhého zlého člověka a jejich peklo spočívá v tom, že jsou ovládáni vnitřním nucením činit jeden druhému zlo.Přesně takovým způsobem je dobrý člověk andělem pro druhého dobrého člověka, a realizace Boží lásky v lásce bližního dává oběma život nebe.Mimo lidi nejsou andělé ani ďáblové.

Rozdílné světy jsou proto neustále vnitřně spojeny.V našem světě se vyvíjí vnitřní podoba duchovního člověka podle základní náklonnosti jeho vládnoucí lásky.V duchovním světě se tato vnitřní forma viditelně odhaluje a nutí jej spojit se s lidmi svého druhu, s jeho spřízněnými duchy.Své adepty získává nebe i peklo ze světa duchů.

Lidská sexualita jako součást Božího plánu

Tato myšlenka posloužila Swedenborgovi k formulaci nové teologie sexuality.Koncepce rozvinutá v díle Manželská láska (1768) má pro Swedenborgovu vizionářskou teologii nosný význam.Tím, že založil náboženské nauky o manželství na nové teologii sexuality, Swedenborg značně předběhl svou dobu.Pravé manželství je nejen sjednocením manžela a manželky, v němž manželé dosahují vnějšího spojení plnou a pravou láskou, ale je také osobní jednotou duší zahrnující veškerá stadia osobního života.Swedenborg tuto myšlenku vykládá interpretací příběhu stvoření, kterým rozumí učení doslovného významu, že Adam a Eva původně tvořili dohromady jednoho člověka.Manželství v dokonalém smyslu existuje tam, kde manžel a manželka dosáhnou pomocí dokonalé lásky dokonalé osobní jednoty.Toto tíhnutí k jednotě hraje důležitou úlohu i v manželstvích na zemi, neboť je zakořeněno v samé bytosti manžela a manželky.Pravdou je, že této dokonalé jednoty lidé ve sféře pozemské manželské lásky málokdy dosáhnou; ve své dokonalé formě je možná jen v nebi.Plyne z toho samozřejmě závěr - což je také nejodvážnější závěr, který můžeme ze Swedenborgovy metafyziky lásky vyvodit - že pohlavní rozdíly muže a ženy existují dále i po smrti v duchovním světě.

Rozrůznění a znovusjednocení obou pohlaví osobním svazkem odráží základní zákon realizace Boží lásky v lidstvu.Právě zde se Swedenborg dostal do konfliktu s tradičním pojetím příštího života.Od času sv.Augustina bylo učení o andělech ovlivněno puritánským přístupem, povzneseným až do oblasti metafyziky.V církevním učení o budoucím životě, jak je poprvé formuloval Augustin, se nutně dostávají do vzájemného konfliktu dva základní náboženské přístupy: na jednu stranu Augustin věřil v tělesné vzkříšení, na straně druhé pro něj sexuální impulsy patřily jednoznačně do sféry hříchu.Tento konflikt překonal nadmíru podivnou spekulací, kterou nalezneme v jeho díle nazvaném Boží město.Těla vzkříšených mužů a žen jsou při povznesení do nebe přeměněna na bezpohlavní, přestože sekundární pohlavní rysy zůstanou nezměněny.Do doby publikace Swedenborgových děl nebyl tento názor nikdy zpochybněn.Protože podle Swedenborga je zřejmé, že pohlavní rozrůznění lidské rasy je výsledkem tíhnutí, které je součástí vnitřního uspořádání člověka, a že muži a ženy mají v jádru svých bytostí, v souladu s nejvnitřnější podstatou své pravé lásky, přirozenou tendenci k takovémuto spojení, manželství musí existovat i v nebi, neboť pravá manželství uzavřená v tomto světě se budou moci čistě a plně realizovat pouze v duchovním těle - v oné formě existence charakteristické pro nebe.

Chvalozpěv na manželskou lásku

Tato idealistická koncepce, založená na myšlence, že pravá manželství se uzavírají v nebi, nezabránila Swedenborgovi, aby pozemská manželství hodnotil realisticky.Věděl, že pohlavní láska je nakažena sobectvím a neukojitelnou žádostí po mnohosti.Věděl také, že pravá manželská láska je darem od Boha a že spojení každé opravdově se milující dvojice do jedné dvojice manželské se může uskutečnit pouze v Bohu.Věděl také, že sexuální aspekty mužů i žen se musí v manželstvích nejprve očistit, aby se oprostily od svého rozpolceného a sobeckého charakteru.Konečně také věděl, že manželství se pouze velmi zřídka uzavírají z takové vnitřní lásky a že k většině z nich dochází s ohledem na společenské postavení, společenské zvyklosti a nejrůznější druhy kalkulací týkající se možných finančních či obchodních výhod.Proto Swedenborg tolik zdůrazňuje skutečnost, že v duchovním světě se ti, kteří patří k sobě, k sobě dostanou, přestože se jim to nepodařilo na zemi.Manželství, která nejsou opravdová, v nebi netrvají.Poslední soud, který nastane po smrti každé lidské bytosti zjevením se její pravé a základní podstaty a opravdové lásky, spočívá také v soudu jejího manželství.Ty dvojice, které patří k sobě, spolu zůstanou a vytvoří jedinou lidskou bytost, ostatní se rozejdou po svých vlastních cestách.V nebi je manželský chaos, stejně jako všechen ostatní chaos, přiveden v řád; ti, kteří k sobě nepatří, v nebi nejsou nuceni žít spolu.

Tak tato vizionářská teologie dosahuje vyvrcholení v chvalozpěvu na manželskou lásku a na pravé manželství - v období počínajícího úpadku manželství dvorních, šlechtických a buržoazních společenských tříd.Swedenborg věří, že kdyby bylo možné povznést pravé manželství tak, aby se stalo převládající formou pozemského manželství, bylo by dosaženo Božího království na zemi a lidská společnost by byla v pravé souvztažnosti se společenstvím v nebi.

Opakem manželské lásky je láska smilná.Je to láska převrácená lidským sobectvím.V takovýchto sexuálních požitcích není „partner" předmětem lásky, ale předmětem sobeckých požitků - pouze prostředek stupňování vlastních sobeckých radostí.V tomto druhu „lásky" je dokonale pohrdnuto Božím obrazem v bližním a tento obraz je dokonale zneuctěn; proto také v člověku, který se této lásce oddává, degeneruje.Všichni, kdo jsou oddáni tomuto vzájemnému párování a používají se vzájemně ke svým sobeckým účelům, upadají stále hlouběji do zkaženosti.Zprávy o Swedenborgových vizích cizoložníků a smilníků jsou svým poetickým smyslem srovnatelné s Dantovou vizí pekla.

Tato teologie sexuality představuje značné rozšíření teologie reformační.Reformace bezpochyby přinesla novou teologii a nová učení pro život v tomto světě, avšak nepřinesla žádný nový pohled na život budoucí.Reformační teologie si nesla náhledy na příští život jako určitý relikt z církve předreformační; nezbavila se tradičního pojetí katolického středověku, v němž se nebe jeví jako nějaký druh velkého kláštera se zástupy bezpohlavních andělských bytostí velebících Pána věčnými chvalozpěvy.Swedenborg tyto středověké pozůstatky klášterního pojetí zbožnosti vyvrátil: nebe je královstvím dalšího nekonečného rozvoje lidstva a rozvoje všech osobních sklonů a sil člověka, jeho lásek a znalostí.

Stejně jako tam nalézají svá naplnění všechny ostatní druhy lásky, činí tak i láska manželská, a to zejména proto, že tento druh spojení muže a ženy v jedinou duchovní osobu je základní hnací silou lidské podstaty a tuto touhu po osobní integritě a jednotě v sobě nesou muži i ženy mocí samého stvoření.Toto učení silně ovlivnilo myšlenky a představy romantických básníků a německých básníků idealismu.Zatímco dnešní církevní teologové se ve svém zoufalém úsilí nalézt nový přístup k fenoménu sexuality omezují zejména na diskuse o dovolenosti či nedovolenosti antikoncepce, „heretik" Swedenborg by mohl naši generaci učit přinejmenším tomu (celkem nezávisle na obsahu svých jednotlivých koncepcí), že pro církev je důležité ujmout se s pomocí nové teologie pohlavnosti (neboli nové teologie manželství) vedení duchovního a morálního rozvoje lidstva a poskytnout spolehlivé teologické odpovědi k překonání problému, jemuž čelí naše generace; spíše tedy urovnat cestu k odpovídajícímu způsobu života, než v tradičním hávu sledovat poslední farmaceutické či technické vynálezy.

 

* Ernst Benz (1907 - 1978)

německý evangelický teolog a církevní historik

Široký záběr Ernsta Benze daleko přesahoval tradiční oblast církevní historie. Intenzivně se zabýval mysticismem a pevně se chopil také problematiky východních náboženství. V raném období života jej zaujal ruský jazyk a literatura a v roce 1957 vydal důležité dílo nazvané Geist und Leben der Oster Kirchen (Duch a život východní církve). Dalším z jeho významných děl je jeho Beschreibung des Christentum (Popis křesťanství), originální a oblíbená kniha. Benz mnoho let pracoval také jako spoluredaktor časopisu Zeitschrift für Religions und Geistegeschichte (Časopis pro religionistiku). Jeho mnohostranný výzkum byl oceněn několika čestnými doktoráty.

Benz také vydal díla o Swedenborgovi: Swedenborg in Deutschland: F.C.Oetingers und Immanuel Kants (Swedenborg v Německu: F. C. Oetinger a Immanuel Kant); Auseinandersetzung mit der Person und Lehre Emanuel Swedenborgs, Nach neuen Quellen bearbeitet von E.Benz (Objasnění osoby a nauky Emanuela Swedenborga, podle nových pramenů zpracované E. Benzem), Frankfurt 1947; Emanuel Swedenborg: Naturforscher und Seher (Emanuel Swedenborg, vědec a věštec), Mnichov 1848; Vision und Offenbarung: Gesammelte Swedenborg-Aufsatze (Vize a zjevení: sebraná pojednání o Swedenborgovi), Zürich 1979, shromážděná k vydání Benzovým bývalým studentem a přítelem Rev. Friedemanem Hornem.

 

část 1

Manželská láska

a její rozkoše moudrosti

(1) Manželství v nebi

(1)

Číslování odkazuje ke značení, které Swedenborg používal k indexování všech svých teologických děl.- pozn.překl.

Vím, že mnozí z těch, kteří budou číst následující pojednání i vyprávění na konci jednotlivých kapitol, si budou myslet, že to jsou pouhé výplody mé fantazie. Přísahám však, že to nejsou výmysly, ale že jsem vše opravdu zažil, a to ne v nějakém nevědomém stavu, ale za plného vědomí. Bůh se totiž rozhodl zjevit se mi a vyslat mě, abych učil o věcech Nové církve - církve, kterou symbolizuje Nový Jeruzalém v knize Zjevení. Z tohoto důvodu otevřel nitro mé mysli a mého ducha. Proto mohu nyní přebývat zároveň v duchovním světě s anděly a v přírodním světě s lidmi, a to jíž po dobu pětadvaceti let (r.1768 - pozn.překl.)

(27)

Lidé, kteří se domnívají, že se člověk po smrti stane duší či duchem podobným nějakému éteru či vánku, nemohou uvěřit tomu, že v nebi existují manželství. Nevěří tomu ani tehdy, pokud se domnívají, že člověk nežije jako člověk až do dne posledního soudu.

Obecně lidé nemohou uvěřit v existenci manželství v nebi, pokud nevědí nic o duchovním světě - světě, ve kterém žijí andělé a duchové, a kde tedy leží nebe a peklo. Protože tento svět nebyl doposud znám a lidé nevěděli, že andělé jsou dokonalými lidmi a duchové pekla jsou nedokonalými lidmi, nemohlo být zjeveno nic o tom, že v těchto světech existují manželství. Lidé by totiž začali hned namítat: „Jak by se mohla duše spojit s jinou duší, nebo vánek s jiným vánkem, tak jako muž se ženou na zemi ?" Obdobně by mohli přijít s řadou dalších námitek, které by okamžitě zničily jejich víru v manželství v příštím životě.

Nyní však, když byly díky knihám Nebe a peklo a Zjevená apokalypsa osvětleny některé skutečnosti o onom světě, který byl dokonce i popsán, můžeme racionálním způsobem dokázat následující skutečnosti:

- Člověk žije po smrti dál jako člověk;

- Muž je stále mužem, žena je stále ženou;

- S každým zůstává po smrti jeho vlastní láska;

- S každým zůstává zejména láska k opačnému pohlaví; a s těmi, kteří přicházejí do nebe - což je každý, kdo na zemi získá duchovní charakter - zůstává manželská láska.

V dalších odstavcích tato tvrzení vysvětlím. 

(28)

Člověk žije po smrti dál jako člověk

Až do dnešního dne člověk nevěděl, z důvodů zmíněných výše, že po smrti bude žít dál jako člověk. Ještě překvapivější je skutečnost, že to nevěděli ani lidé křesťanského světa, kteří mají Boží Slovo, a proto by měli být osvícení v otázkách věčného života, neboť ve Slově učí sám Pán, že mrtví vstanou a že Bůh je Bohem živých, ne mrtvých (Mt 22,31-32, L 20,37-38).

Člověk se navíc svými city a myšlenkami nachází již v tomto životě uprostřed andělů a duchů a je s nimi spojen tak těsně, že kdyby se měl od nich oddělit, okamžitě by zemřel. Hloubka lidské neznalosti je proto nanejvýš překvapivá, zejména vezme‑li se v úvahu, že všichni lidé již od počátku stvoření přicházejí po smrti mezi své (neboli, jak říká Slovo, jsou mezi ně shromažďováni).

Kromě toho lidé mají jisté vnitřní cítění (což lze říci i tak, že nebe vplývá do nitra jejich mysli), díky kterému dokážou vnitřním způsobem vnímat pravdu, a mohou ji tedy jakoby vidět. Týká se to zejména pravdy, že člověk žije po smrti dál jako člověk - šťastně, žil‑li dobrý život, a nešťastně, žil‑li špatný život. Neuvažuje takto snad každý, odpoutá‑li se svými myšlenkami trochu od těla a povznese‑li se nad smyslové vnímání ? Takto se člověk povznese tehdy, když se vnitřně zabývá bohoslužbou nebo když leží na smrtelné posteli a čeká na svůj konec, a také tehdy, když slyší vyprávět o zemřelých a o jejich osudu.

Přinesl jsem nesčetné podrobné zprávy o zemřelých a informoval jsem jisté osoby o současném posmrtném stavu jejich zemřelých sourozenců, druhů a přátel. Popisoval jsem posmrtný stav Angličanů, Dánů, římských katolíků, židů a pohanů, a také stav Luthera, Kalvína a Melanchthona.

Přesto jsem nikdy neslyšel nikoho namítat: „Jak by jejich posmrtný úděl mohl být takový, když ještě nevstali ze svých hrobů, neboť ještě nenastal poslední soud ? Nejsou snad zatím pouhými nehmotnými dušemi přebývajícími někde v limbu ?" Nikoho jsem takto mluvit neslyšel; z toho vyvozuji, že každý má vnitřní vnímání, díky kterému ví, že člověk žije po smrti dál jako člověk.

Neříká si snad člověk, který miluje svého druha, družku či děti, kteří umírají nebo již zemřeli, je‑li ve stavu povzneseném nad smyslovostí a tělesností, že jsou nyní v rukou Božích a že až sám zemře, znovu je spatří a bude s nimi spojen ještě pevněji životem lásky a radosti ? 

(31)

Je však nutné si uvědomit, že po smrti člověk již není přírodním, ale duchovním člověkem - a přesto vidí sám sebe v každém ohledu úplně stejně jako dříve; a to tak věrně, že si vůbec neuvědomuje, že již není v přírodním světě. Má totiž stejné tělo, tvář, řeč i smysly jako předtím, protože má stejné city a myšlenky neboli stejnou vůli a myšlení. Ve skutečnosti však již není stejný jako dřív, protože je duchovním, tedy vnitřním člověkem. Tento rozdíl však sám nevnímá, neboť nemůže porovnat svůj současný stav se stavem dřívějším, přírodním, který odložil před přechodem do stavu duchovního.

Často jsem slyšel tyto lidi tvrdit, že se jim vůbec nezdá, že by se ocitli někde jinde, než kde byli dříve. Všimli si pouze toho, že už nevidí lidi, kteří zůstali v přírodním světě, a naopak vidí ty, kteří tento svět opustili.

Zemřelí kolem sebe vidí ty, kteří již také přešli na druhý břeh, protože už nejsou přírodními lidmi, ale stali se lidmi duchovními neboli vnitřními. Vidí tedy druhé duchovní neboli vnitřní lidi tak, jak přírodní neboli hmotný člověk vidí jiného přírodního neboli hmotného člověka.

Přírodní a duchovní lidé se však navzájem spatřit nemohou, protože mezi vnitřní podstatou a hmotnou formou je takový rozdíl jako mezi prvotním a následným. A protože prvotní je čistší, následné, které je hrubší, je nemůže spatřit; stejně tak nemůže prvotní, které je čistší, spatřit následné pro jeho hrubost. Proto lidé tohoto světa nevidí anděly, stejně jako andělé nevidí lidi tohoto světa.

Po smrti se člověk stává vnitřním neboli duchovním člověkem, protože duchovní člověk se skrývá uvnitř přírodního, hmotného člověka. Hmotný člověk slouží duchovnímu jako oblek či skořápka, která je po smrti sejmuta a odložena a vyjde z ní vlastní člověk, který je čistší, vnitřnější a dokonalejší. 

(32)

Po smrti muž zůstává dále mužem a žena ženou

Protože každý člověk žije po smrti dál jako člověk a lidé jsou muži a ženami, a protože mužství je jednou věcí a ženství druhou (a jedno nemůže být pro svou odlišnost změněno na druhé), žije po smrti muž dále jako muž a žena jako žena, každý z nich jako samostatný duchovní člověk. Protože však nikdo neví, v čem spočívá základní podstata mužství a v čem základní podstata ženství, povíme si nyní pár slov o tom.

Základní rozdíl tkví v tom, že nejvnitřnější kvalitou mužství je láska, kterou zahaluje moudrost, zatímco nejvnitřnější kvalitou ženství je tato moudrost, kterou zahaluje z ní plynoucí láska. Tato druhá láska je ženskou láskou, kterou dává Pán ženě prostřednictvím moudrosti jejího manžela, zatímco ta předchozí láska je mužskou láskou, což je láska k růstu v moudrosti, kterou dává Pán manželovi podle toho, nakolik přijímá moudrost. Muž je proto formou moudrosti lásky a žena je formou lásky k této moudrosti. Proto muž i žena touží již od stvoření po sjednocení.

Svědectví, že ženství je odvozeno z mužství neboli že žena byla vzata z muže, podávají následující verše knihy Genesis (Gn 2, 21-23):

Hospodin Bůh (...) vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z Adama, ženu a přivedl ji k němu.Adam zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla.Ať mu ženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest."

(33)

Díky tomuto prvotnímu utváření je muž orientován intelektově a žena volně, nebo jinými slovy, muž se rodí s náklonností znát, rozumět a prohlubovat svou moudrost, zatímco žena se rodí s láskou spojovat se s touto náklonností manžela.

Protože vnitřní skutečnosti utvářejí ke své podobě ty vnější a protože mužství je formou intelektu, zatímco ženství je formou lásky k tomuto intelektu, muž se vyznačuje jiným vzhledem, hlasem a fyzickou stavbou nežli žena. Konkrétně má tvrdší pohled, hrubší hlas a silnější stavbu těla a tvář mu pokrývají vousy. Je obecně méně krásný než žena. Obě pohlaví se odlišují také chováním a způsoby. Ve stručnosti - obě pohlaví nemají nic shodného, přestože jsou v každém svém jednotlivém rysu schopna spojení.

Mužství se opravdu nachází v každé jednotlivé části mužova těla, dokonce i té nejmenší, v každé jeho jednotlivé myšlence a v každém jeho jednotlivém záchvěvu citu. Totéž platí i pro ženství v ženě. A jelikož jedno nemůže být přeměněno na druhé, muž po smrti zůstává mužem a žena ženou. 

(34)

S každým po smrti zůstává jeho vlastní láska

Lidé vědí, že existuje láska, ale nevědí již, co to láska je. O tom, že existuje, vědí z běžné konverzace. Lidé například říkají: „On mě miluje", nebo že panovník miluje své poddané a poddaní milují svého panovníka, že manžel miluje svou manželku, matka své děti a děti svou matku, nebo že někdo miluje svou zemi, spoluobčany, blízké. Tohoto termínu se používá také mimo souvislost s lidmi, např. řekne‑li se, že někdo miluje nějakou věc.

Avšak přestože lidé používají slovo láska tak často, stěží vůbec kdo ví, co to láska vlastně je. I kdyby o tom někdo přemýšlel, nedovedl by si o ni udělat jasnou představu, a proto by ji stěží pochopil; láska totiž není věcí světla, ale věcí tepla. Proto člověk její existenci často buď popírá, nebo tvrdí, že jde o nějaký podnět, který v něm vzniká, když něco pozoruje, poslouchá nebo s někým rozmlouvá, a tento podnět na něj pak působí. Vůbec si neuvědomuje, že láska je ve skutečnosti životem samým, a to nejen obecně životem jeho těla a všech jeho myšlenek, ale i životem každé jejich jednotlivosti.

Moudrý člověk si může tuto skutečnost odvodit z následujících úvah: Pokud bychom odstranili veškeré city lásky, byl by člověk schopen zformovat jedinou myšlenku ? Byl by schopen vykonat jediný čin ? Neplatí, že v té míře, v jaké chladnou city lásky, chladnou i myšlenky, řeč a činy ? A že čím je láska vřelejší, tím jsou i myšlenky, řeč a činy vřelejší ?

Láska je proto teplem lidského života neboli jeho vitálním teplem. Ani teplo krve a její červená barva nepocházejí z žádného jiného zdroje. Vyvolává je oheň andělského slunce, který je čistou láskou. 

(35)

Každý má svou vlastní lásku, která se liší od lásky kohokoli jiného - jinými slovy, žádní dva lidé nemají přesně tutéž lásku. To vidíme i na nekonečné rozmanitosti lidských tváří, které svým vzhledem odrážejí lásku. Každý ví, že se výraz obličeje mění podle toho, co člověk právě cítí. Tvář prozrazuje touhy lásky stejně jako její radosti a bolesti.

Z toho všeho je zřejmé, že člověk je takový, jaká je jeho láska - můžeme dokonce říct, že člověk je formou své lásky. Musíme však podotknout, že jde o vnitřního člověka neboli jeho ducha, který žije po smrti, a ne o vnějšího člověka, který žije ve světě. Ten se totiž již od raného mládí učí skrývat tužby své lásky a dokonce i předstírat takové touhy, které ve skutečnosti necítí. 

(36)

S člověkem zůstává po smrti jeho vlastní láska, protože láska je životem člověka, a tedy člověkem samým. Člověkem jsou i jeho myšlenky, a proto i jeho inteligence a moudrost - ty jsou však s jeho láskou sjednoceny. Člověk totiž myslí ze své lásky a podle své lásky, a kdyby byl svobodný, také by podle ni mluvil a jednal. Z toho vidíme, že láska je bytím neboli esencí lidského života a myšlení je z ní odvozeným vyjádřením čili manifestací života. Řeč a jednání, o kterých se říká, že pocházejí z myšlenek, ve skutečnosti neplynou přímo z myšlenek, ale z lásky působící prostřednictvím myšlenek.

Vím na základě četných osobních zkušeností, že po smrti člověk není tím, kým si myslí, že je, ale je tím, čím jsou pohnutky jeho lásky a z nich plynoucí myšlenky; jinými slovy, je svou láskou a také svou inteligencí. Vím také, že člověk po smrti odkládá vše, co není v harmonii s jeho láskou, a postupně přijímá vzhled, tón hlasu, způsob řeči, gestikulaci a veškeré způsoby lásky, která náleží jeho životu. Proto je celé nebe uspořádáno podle různorodosti náklonností lásky k dobru a celé peklo podle různorodosti náklonnosti lásky ke zlu. 

(37)

S člověkem zůstává zejména láska k opačnému pohlaví; s těmi, kteří přicházejí do nebe - což je každý, kdo zde na zemi získá duchovní charakter - zůstává manželská láska.

Láska k opačnému pohlaví zůstává s člověkem po smrti proto, že muž je dále mužem a žena dále ženou. Mužství se nachází v celku i v každé jednotlivosti mužů, a totéž platí o ženství v ženách. Oba tyto principy - mužství i ženství - skrývají v každé jednotlivosti, i v té nejmenší, sklon k vzájemnému spojení.

Protože tento sklon ke spojení byl člověku dán již od stvoření a nachází se tedy u mužů i u žen neustále, každý touží a usiluje po spojení s druhým.

Láska sama o sobě je touhou a následným úsilím o spojení; manželská láska je touhou a úsilím o sjednocení. Muž a žena byli totiž stvořeni takovým způsobem, že se mohou stát ze dvou bytostí jakoby jedním člověkem neboli jedním tělem. Když se stanou jedním, jsou - nahlížíme‑li na oba společně - úplným člověkem; nejsou‑li však takto spojeni, zůstávají dva a každý z nich je rozděleným neboli polovičním člověkem.

Protože tento vrozený sklon ke spojení je ukryt v nejhlubším nitru každé jednotlivosti muže a ženy a totéž platí i o jejich sklonu ke sjednocení a touze po něm, vzájemná láska k opačnému pohlaví zůstává s lidmi i po smrti. 

(38)

Používáme termíny „láska k opačnému pohlaví" a „manželská láska", neboť láska k opačnému pohlaví a manželská láska se od sebe navzájem odlišují. Láska k opačnému pohlaví se nachází v přírodním člověku, zatímco manželská láska v duchovním člověku.

Přírodní člověk miluje pouze vnější spojení a fyzické rozkoše a touží po nich, zatímco duchovní člověk miluje vnitřní spojení a z něj plynoucí duchovní štěstí, po kterém také touží. Duchovní člověk rovněž vnímá, že toto štěstí je možné pouze s jediným partnerem, se kterým může být spojován stále těsněji v jedno. Čím těsněji je spojen, tím více vnímá své štěstí, které neustále roste a přetrvává až do věčnosti - o tom však přírodní člověk vůbec nic neví. Proto jsme také řekli, že manželská láska zůstává po smrti s těmi, kteří přicházejí do nebe, tedy s těmi, kteří na zemi získají duchovní charakter. 

K tomu připojuji následující pamětihodnou událost.

(44)

Jednou jsem spatřil tři duchy, kteří právě přišli ze světa; procházeli se, pozorovali okolí a zkoumali vše, co jim přišlo do cesty. Byli naprosto udiveni tím, že jsou stále stejnými lidmi jako dřív a že kolem sebe vidí stejné věci jako před svou smrtí. Věděli totiž, že opustili dřívější, přírodní svět, kde věřili tomu, že po smrti nebudou žít jako lidé až do doby posledního soudu, po kterém opět získají své tělo a kosti zanechané v hrobech. Aby se proto s konečnou platností ujistili, že jsou opravdu lidmi, neustále se zkoumali a dotýkali se sami sebe i jeden druhého. Dotýkali se také okolních předmětů a nesčetnými důkazy se přesvědčovali, že jsou opravdu lidmi přesně tak jako v dřívějším světě - pouze s tím rozdílem, že nyní vidí sami sebe v jasnějším světle a okolní předměty ve větším lesku a dokonaleji.

Náhodou šli kolem dva andělští duchové. Zastavili nově příchozí a zeptali se jich: „Odkud přicházíte ?" Ti odpověděli: „Právě jsme odešli ze světa, a vidíme, že jsme opět na světě; tak jsme nějak přešli z jednoho světa do druhého, a teď se tomu divíme."

Potom se tři nově příchozí začali andělských duchů vyptávat na nebe; a protože dva z nich byli mladí a z jejich očí zářilo něco, v čem andělští duchové rozpoznali jiskru žádosti, poznamenali: „Asi jste tu spatřili nějaké ženy." Příchozí potvrdili, že ano. A protože se zajímali o nebe, andělští duchové jim pověděli následující: „V nebi je všechno podivuhodné a krásné a jsou tam takové věci, jaké oči člověka nikdy dřív nespatřily. Žijí tam také mladé dívky a mladí mužové. Dívky jsou tak krásné, že mohou být nazvány ztělesněním krásy, a mladí mužové tak mravní, že mohou být nazváni ztělesněním mravnosti. Krása dívek a mravnost mladých mužů si odpovídají a vzájemně se přizpůsobují."

Dva mladíci se potom zeptali, zda lidé v nebi vypadají naprosto stejně jako v přírodním světě. Na to se jim dostalo odpovědi: „Jsou naprosto stejní; ani z muže, ani z ženy nic nechybí. Jedním slovem, muž je stále mužem a žena je stále ženou v naprosté dokonalosti lidské formy, do které byli stvořeni. Jestli chcete, poodejděte kousek stranou a prozkoumejte se, jestli vám něco nechybí a jestli jste celými muži tak jako předtím."

Příchozí pak pokračovali: "Ve světě, ze kterého jsme přišli, jsme slyšeli říkat, že v nebi se lidé nežení a nevdávají, protože se stanou anděly. Znamená to, že tam neexistuje láska k opačnému pohlaví ?" Andělští duchové odpověděli: „Neexistuje tam vaše láska k opačnému pohlaví, ale existuje tam andělská láska k opačnému pohlaví, která je ctnostná a bez smyslového vábení."

Na to mladíci zklamaně prohlásili: „Láska k opačnému pohlaví bez smyslového vábení - co to asi je ?" A když o tom začali přemýšlet, povzdechli si: „Jak musí být taková nebeská radost suchá a fádní. Jak si potom může mladý člověk přát nebe ? Není taková láska prázdná a bez života ?"

Andělští duchové se rozesmáli: „Láska andělů k opačnému pohlaví, taková jaká panuje v nebi, je přesto plná těch nejvnitřnějších rozkoší. Tato láska je tím nejpříjemnějším rozpínáním mysli, a proto i všeho, co je uvnitř hrudi, kde vše vzájemně spolupracuje jako srdce s plícemi. Z této vzájemnosti pochází dýchání, zvuk a řeč. Vzájemný vztah muže a ženy je díky ní vztahem nebeské sladkosti samé, která je zároveň i čistá.

Všichni, kteří jsou nově uváděni do nebe, bývají zkoumáni co do své vnitřní čistoty. Proto jsou zavedeni mezi mladé dívky, které jsou ozdobami nebe, a ty podle jejich tónu hlasu, způsobu řeči, výrazu tváře, očí, držení těla a sféry, která z nich vyzařuje, poznají, jací jsou ve vztahu k opačnému pohlaví. Jestliže jejich láska není čistá, dívky utečou pryč a řeknou svým přátelům, že spatřily satyry či chlípníky. Nově příchozí navíc projdou proměnou, takže před očima andělů vypadají, jako by měli tělo porostlé srstí a vlčí či leopardí nohy. Brzy jsou také svrženi dolů, aby nezamořovali atmosféru svými chtíči."

Když to vše mladící uslyšeli, prohlásili: „Podle toho, co jsme právě slyšeli, v nebi žádná láska k opačnému pohlaví neexistuje. Je tato cudná láska k opačnému pohlaví něčím jiným než láska bez života ? A vztah mezi ženou a mužem tam nemůže být ničím jiným než suchou a mrtvou radostí. My ale nejsme z kamenů a ze skály, ale z živých vjemů a pocitů!"

Duchové rozhořčeně odvětili: "Vy vůbec nevíte, co to čistá láska k opačnému pohlaví je, protože sami ještě nejste čistí ! Tato láska je tou nejskutečnější rozkoší mysli, a proto i srdce; ne však již těla pod srdcem. Andělská cudnost, která je společná oběma pohlavím, zabraňuje průchodu této lásky za hranici srdce, avšak uvnitř této hranice a nahoře nad ní se mravnost mladých mužů, podněcována krásou dívek, naplňuje rozkošemi čisté lásky k opačnému pohlaví. Tyto rozkoše však mají příliš niternou podstatu a mají v sobě příliš mnoho radostí, než aby je bylo možné popsat slovy.

Andělé cítí k příslušníkům opačného pohlaví tuto lásku, protože nemají jinou lásku než manželskou - a ta nemůže existovat společně s nečistou láskou k opačnému pohlaví. Pravá manželská láska je mravná a nemá nic společného s láskou nečistou. Je láskou pouze k jedinému člověku opačného pohlaví, oddělenou od všech ostatních lásek, neboť je v prvé řadě láskou ducha a až následně těla, ne naopak; není tedy láskou zamořující ducha."

Nato se dva mladíci zaradovali a řekli: „Tak přece jen v nebi existuje láska k opačnému pohlaví ! Co jiného by potom byla manželská láska ?" Andělští duchové však odpověděli: „Zkuste o všem pouvažovat trochu hlouběji a důkladněji; zjistíte pak, že vaše láska k opačnému pohlaví je ze své podstaty nemanželská, a proto naprosto odlišná od lásky manželské - tak rozdílná jako pšenice od plevele nebo jako život člověka od života zvířete.

Kdybyste se jen zeptali žen v nebi, co to je nemanželská láska, ujišťuji vás, že by odpověděly asi takto: ,Nač se to ptáte ? Co to říkáte ? Jak vůbec můžete něco tak dráždivého vyslovit ? Jak někdo může mít lásku, která neexistovala od počátku stvoření ?'

Kdybyste se jich pak zeptali, co to je pravá manželská láska, vím, že by vám odpověděly, že to není láska k příslušníkům opačného pohlaví, ale láska k jedinému člověku opačného pohlaví, která vzniká pouze tehdy, když mladý muž spatří mladou ženu, jež mu byla poslána Pánem, a když žena spatří tohoto mladého muže. V jejich srdcích se rozhoří touha po manželství a oba pocítí, že patří jeden druhému - on jí a ona jemu. Láska se totiž setká s láskou a způsobí, že se oba poznají. Okamžitě spojí jejich duše a potom i jejich mysl. Odtud vstoupí do hrudi a po svatbě postupuje dále. Tak se stane láskou v plnosti, která každým dnem roste a stále těsněji je spojuje, až nejsou více dvěma lidmi, ale jakoby jedním člověkem.

Vím také, že tytéž ženy by přísahaly, že neznají žádnou jinou lásku k opačnému pohlaví. Řekly by: Jak by mohla existovat láska mezi mužem a ženou, která by nebyla natolik vzájemná a opětovaná, že by usilovala o věčné spojení, díky němuž se dva mohou stát jedním tělem ?'"

Andělští duchové ještě dodali: „V nebi se neví nic o tom, co to je nečistá láska, ani to, že vůbec existuje nebo že je možná. Andělé při myšlence na nečistou lásku či na lásku mimo manželství pocítí mrazení po celém těle, a naopak při myšlence na čistou a manželskou lásku se jejich tělo rozehřívá. Když muž spatří dívku lehkých mravů, všechny jeho nervy ochabnou, a ožijí až při pohledu na jeho manželku."

Když to mladící uslyšeli, zeptali se, zda se v nebi sezdaní partneři milují podobně jako na zemi.

Duchové odpověděli, že úplně stejně. A protože vycítili, že by příchozí chtěli vědět, zda v nebi také prožívají stejné rozkoše, potvrdili, že ano, ale že jejich rozkoše jsou mnohem blaženější, protože vjemy a smyslová vnímáni andělů jsou mnohem vytříbenější než vjemy a vnímání lidi na zemi.

„Navíc," pokračovali, „čím by byl život, který tuto lásku doprovází, kdyby nepramenil z neustálého přílivu energie mužské síly ? Kdyby tato energie ochabla, neuvadla a neochladla by také tato láska ? Není snad tato síla mírou, stupněm a základem této lásky ? Není jejím počátkem, oporou a naplněním ? Podle vesmírného zákona prvotní věci existují a trvají z věcí konečných, a totéž platí i o lásce. Kdyby tedy neexistovaly konečné rozkoše, neexistovaly by vůbec žádné rozkoše manželské lásky."

Příchozí se pak zeptali, jestli se v nebi také rodí děti. A pokud se nerodí, čemu pak tyto rozkoše slouží ? Andělští duchové odpověděli, že v nebi nejsou přírodní, ale duchovní potomkové.

„Duchovní potomkové ? Co to je ?"

„Díky konečným rozkoším se sezdaní partneři spojují do ještě těsnějšího svazku dobra a pravdy, a svazek dobra a pravdy je v manželství svazkem lásky a moudrosti. To jsou právě duchovní potomkové, kteří se z takového manželství rodí. Protože v nebi je manžel podobou moudrosti a žena podobou lásky k této moudrosti, a oba jsou duchovními lidmi, nemůže tam dojít k početí a zrození jiných potomků než duchovních.

Proto také andělé, když prožijí tyto rozkoše, nezesmutní jako někteří lidé na zemi, ale zůstanou veselí díky neustálému přílivu nové síly, který následuje po předchozím a slouží k jejímu obnovení a také k osvícení anděla. Všichni, kdo přijdou do nebe, se totiž navrátí do doby svého raného mládí a vrátí se jim veškerá síla patřící k tomuto věku, a tak to zůstane až do věčnosti."

Když to příchozí uslyšeli, zeptali se ještě: „Nepíše se snad v Bibli, že v nebi nejsou manželství, protože tam žijí andělé ?"

Na to je duchové vyzvali: „Pohleďte vzhůru do nebe, tam obdržíte odpověď."

„Proč bychom se měli dívat do nebe ?"

„Protože odtamtud získáváme veškerá vysvětlení otázek týkajících se Slova. Slovo je vnitřně duchovní, a andělé, protože jsou duchovní lidé, nás učí, jak mu duchovně porozumět."

Nečekali dlouho a nebe nad jejich hlavami se otevřelo. Objevili se dva andělé a pravili: „V nebi existují manželství tak jako na zemi, ale jsou v nich pouze lidé, kteří v sobě již mají manželství dobra a pravdy. Pouze ti se totiž stanou anděly. Proto se ve Slovu manželstvím míní manželství duchovní, které má vztah k manželství dobra a pravdy. K uzavírání těchto duchovních manželství dochází již na zemi, a ne až po smrti, a tedy ani v nebi. Proto se píše o pěti pošetilých pannách, které byly pozvány na svatbu, že nemohly vstoupit, protože v sobě neměly manželství dobra a pravdy - neměly olej, ale jen lampy. Olejem je míněno dobro a lampami pravda. A být oddán v manželství znamená vstoupit do nebe, kde se toto manželství dobra a pravdy nachází."

Tři nově příchozí byli rádi, že slyšeli toto vysvětlení. Naplnila je touha po nebi a naděje na nebeské manželství, a prohlásili: „Budeme se vší silou snažit žít mravný a ctnostný život, abychom došli toho, po čem toužíme."

(2) Stavy manželů po smrti

(45)

V předchozí kapitole jsme ukázali, že v nebi existují manželství. V této kapitole se budeme zabývat otázkou, zda manželská smlouva uzavřená na světě zůstává v platnosti i po smrti.

To však není otázkou úsudku, ale zkušenosti, kterou jsem získal kontaktem s duchy a anděly. Předložím však vše takovým způsobem, aby čtenář mohl tuto otázku také pochopit. 

(46)

S každým člověkem zůstává po smrti láska k opačnému pohlaví podle své vnitřní kvality, tedy podle toho, jaká byla v jeho vnitřní vůli a v myšlenkách, dokud přebýval na světě.

Vše, co člověk miluje, jej následuje po smrti, neboť láska je vnitřním bytím jeho života. A vládnoucí láska, která stojí v čele všech ostatních lásek, zůstává s člověkem až do věčnosti spolu s ostatními láskami, které jsou jí podřízeny.

Láska je totiž pohnutkou lidského ducha, a z něj ji člověk pociťuje v těle. Po smrti se člověk stává duchem a bere si svou lásku s sebou. Jelikož láska je vnitřním bytím lidského života, člověka čeká po smrti takový osud, jaký byl jeho život na světě.

Láska k opačnému pohlaví je nejobecnější ze všech lásek a je zasazena do duše každého člověka již od stvoření. Z ní člověk odvozuje celý svůj základní charakter. Tato láska je zasazena do duše lidí kvůli rozmnožování lidské rasy. Zůstává s člověkem proto, že muž je po smrti dále mužem a žena ženou a v jejich duši, mysli a těle se nenachází nic, co by nebylo mužské podstaty v muži a ženské podstaty v ženě. Obě pohlaví byla stvořena tak, že neustále usilují o spojení - a to až k bodu sjednocení. Podnětem k tomuto úsilí je láska k opačnému pohlaví, která předchází manželskou lásku. Tento sklon ke spojení byl vložen do všech části a do každého jednotlivého principu muže a ženy, a proto nemůže být zničen a zemřít spolu s tělem. 

(47)

V člověku zůstává taková láska k opačnému pohlaví, jaká byla v jeho nitru, dokud žil ve světě. Každý má totiž nitro a zevnějšek, které se také nazývají vnitřním a vnějším člověkem. Odsud také pochází vnitřní a vnější vůle a myšlení. Když člověk umírá, opouští svůj zevnějšek a zůstává mu nitro - vnější prvky totiž náleží jeho tělu a nitro jeho duchu.

Protože člověk je tím, čím je jeho láska, a láska sídlí v jeho duchu, láska k opačnému pohlaví zůstává s člověkem i po smrti, a to taková, jaká byla dříve vnitřně - byla‑li manželská a čistá, zůstává dál taková i po smrti. Byla‑li však niterně vilná, zůstane dál taková.

Měli bychom však podotknout, že neexistují dva lidé s naprosto stejnou láskou k opačnému pohlaví. Ta má nekonečně mnoho obměn, ale je vždy taková, jaký je duch člověka. 

(48)

Také manželská láska zůstává dál taková, jaká byla niterně, tedy jaká byla ve vnitřní vůli a v myšlenkách člověka, dokud žil na světě.

Protože jednou věcí je obecná láska k opačnému pohlaví a druhou je manželská láska, zmíníme se o obou těchto láskách a řekneme si, že i manželská láska zůstává s člověkem po smrti a je taková, jaká byla v jeho nitru, dokud žil na zemi. Protože však mnoho lidí neví, jaký je rozdíl mezi láskou k opačnému pohlaví a manželskou láskou, je třeba zmínit se na úvod i o tom.

Láska k opačnému pohlaví obecně je láska, která je zaměřena na více lidí a je zakoušena s více lidmi; manželská láska je naopak láska výlučně k jednomu jedinému člověku, se kterým je také zakoušena. Láska, která je zaměřena na více lidí a která je zakoušena s více než jedním člověkem, je přírodní láskou, kterou má člověk společnou se zvířaty; manželská láska je naopak láskou duchovní a náleží pouze člověku. Člověk byl totiž stvořen a zrozen tak, aby se stal duchovním člověkem. Lze proto říci, že nakolik se člověk stává duchovním člověkem, natolik odkládá obecnou lásku k opačnému pohlaví a přijímá lásku manželskou.

Na počátku manželství to vypadá tak, jako by láska k opačnému pohlaví byla spojena s manželskou láskou. Jak však manželství pokračuje, tyto dvě lásky se postupně oddělují. Jsou‑li manželé lidmi s duchovním charakterem, tuto lásku k opačnému pohlaví odkládají a přijímají manželskou lásku. U přírodních lidí je tomu naopak.

Z výše řečeného je zřejmé, že láska k opačnému pohlaví je nečistá a nemravná, protože je zakoušena s více lidmi a je sama o sobě přírodní, ba dokonce zvířecí; a je cizoložná, protože je promiskuitní a neomezuje se ve svých cílech. Manželská láska je zcela odlišná.

V následujících kapitolách poukážeme na to, že manželská láska je duchovní a vpravdě lidská. 

(49)

Po smrti člověk prochází dvojím stavem, vnějším a vnitřním.

Nejprve vstoupí do stavu vnějšího, potom do vnitřního. Ve vnějším stavu se oba partneři (pokud oba zemřeli) potkají, poznají se, a pokud žili ve světě spolu, znovu vytvoří pár a na čas spolu opět žijí. V tomto stavu žádný z partnerů neví, jaké skutečné city k němu ten druhý chová, protože ty jsou skryté v jejich nitru.

Později, když oba přecházejí do vnitřního stavu, se tento pravý vzájemný vztah začne projevovat. Pokud je harmonický a partneři k sobě cítí sympatii, pokračují ve společném manželském životě. Je‑li však disharmonický a cítí‑li k sobě antipatii, manželství ukončí.

Pokud měl muž na světě více manželek, tak se k nim postupně přidružuje, zatímco je ve vnějším stavu. Když však přechází do stavu vnitřního, počíná vyciťovat náklonnosti své lásky a jejich kvalitu, a potom buď jednu ženu přijme, nebo opustí všechny. V duchovním světě totiž, stejně jako ve světě přírodním, není křesťanům dovoleno mít více než jednu manželku, protože by to znečistilo a zneuctilo náboženství.

Něco podobného se děje i u žen, které měly několik manželů. Ženy se však ke svým manželům nepřipojují, ale jen se jim ukáží a manželé si je přidruží k sobě.

Je také pravdou, že manželé málokdy poznají své manželky, ale naopak manželky své manžele poznají snadno. Ženy totiž mají vnitřní vyciťování lásky, kdežto muži pouze vnější. (47 opak.)

Mohou‑li partneři žít spolu, zůstanou dále v manželství. Pokud však spolu žít nemohou, rozdělí se - někdy se muž oddělí od ženy, jindy žena od muže a někdy oba od sebe navzájem. Lidé se po smrti takto rozdělují proto, že na zemi lidé málokdy uzavírají sňatek na základě vnitřního vnímání lásky, ale častěji tak činí z vnějších pohnutek zakrývajících vnitřní.

Vnější vnímání lásky má svůj původ ve věcech, které se týkají lásky ke světu a lásky k vlastní osobě. Láska ke světu se zabývá zejména bohatstvím a majetkem a láska k vlastní osobě získáváním společenského postavení a poct. Kromě toho člověka lákají do manželství různá další lákadla, jako jsou krása či vnější uhlazenost chování, a někdy přitahuje dokonce i prostopášný charakter. Výsledkem je, že manželství uzavřená na zemi jsou z větší části vnější a ne zároveň i vnitřní, přestože pravé manželství tvoří pouze vnitřní sjednocení neboli sjednocení duší. Toto sjednoceni nelze spatřit dřív, než lidé odloží svůj vnější charakter a přijmou charakter vnitřní, k čemuž dochází po smrti.

Proto se lidé od sebe vzájemně oddělují a poté vstupují do nových svazků s těmi, kteří jsou obdobného vnitřního uzpůsobení a charakteru, pokud k tomuto spojení nedošlo již na zemi. To se stává v případě těch lidí, kteří od časného mládí milovali ideál zákonného a krásného partnerství s jediným člověkem, po kterém toužili a o které žádali Pána, a kteří se vyhýbali všem popudům přelétavých chtíčů a ošklivili si je. 

(50)

V tomto případě je muži poskytnuta vhodná manželka a ženě vhodný manžel. Do nebe nemohou být totiž trvale přijati žádní jiní manželé než ti, kteří jsou vnitřně sjednoceni nebo kteří jsou takového sjednocení schopni.

V nebi se totiž dva manželé nazývají ne dvěma, ale jedním andělem. To je také míněno slovy Pána, že již nejsou dva, ale jen jedno tělo (Mt 19,6, Mk 10,8).

Do nebe nemohou být přijati jiní manželé než ti, kteří jsou vnitřně sjednoceni, protože pouze oni tam mohou žít v jednom domě, ve společné ložnici a společné posteli. V nebi se totiž všichni vzájemně sdružují podle příbuznosti a podobnosti svých lásek a podobné to je i s jejich příbytky.

V duchovním světě neexistuje žádný prostor, ale jen zdání prostoru. Toto zdání odpovídá životnímu stavu jeho obyvatel, který je výsledkem vývoje stavů jejich lásky. Proto tam nikdo nemůže bydlet nikde jinde než ve svém vlastním domě, který je mu poskytnut podle kvality jeho lásky. Když člověk v nebi přespí v cizím domě, svírá se mu hruď a špatně se mu dýchá. Obdobně tam nemohou žít dva lidé v jednom domě, nejsou‑li navzájem svou vnitřní podobou. A již vůbec spolu nemohou žít jako manželé, pokud k sobě vnitřně netíhnou. Jestliže je toto vzájemné tíhnutí pouze vnější a není zároveň i vnitřní, onen dům či místo samo je rozdělí, odmítne a vypudí. Proto je těm, kteří jsou po době přípravy uváděni do nebe, umožněno manželství, v němž duše partnerů tíhnou ke vzájemnému spojení natolik, že si již nepřejí žít dva životy, ale jen jeden život. Muži je proto po rozluce dána vhodná manželka a ženě vhodný manžel. 

(51)

Manželské dvojice prožívají po smrti stejný intimní vztah jako na světě.Liší se pouze v tom, že je rozkošnější a požehnanější než na světě, avšak nedochází k plození dětí.Namísto toho v něm dochází k duchovnímu plození, které má vztah k lásce a moudrosti.

Manželské dvojice prožívají stejný důvěrný vztah jako na zemi, protože muž je stále mužem a žena ženou a v obou je již od stvoření zasazeno tíhnutí ke spojení. Toto tíhnuti je sklonem lidského ducha, a teprve z tohoto duchovního sklonu pramení vzájemná tělesná náklonnost. Po smrti, když se člověk stane duchem, toto vzájemné tíhnutí trvá dál, což by nebylo možné, kdyby nepokračovaly také vztahy z pozemského života. Lidé totiž zůstávají stejnými lidmi jako dříve a neschází nic z muže ani z ženy. Lidé mají stejnou podobu, city a myšlenky.

Co jiného z toho může plynout, než že prožívají i stejný intimní vztah ? A protože manželská láska je mravná, čistá a posvátná, je i jejich intimní vztah nyní naplněný a dokonalý.

Tyto vztahy jsou rozkošnější a požehnanější než na zemi, protože když se člověk stane duchem, jeho manželská láska se stane niternější a čistší, a tak ji dokáže lépe vnímat; každá rozkoš se přitom prohlubuje spolu s tím, jak se prohlubuje její vnímání člověkem, a to až k bodu, kdy člověk pociťuje požehnání této lásky jako rozkoš. 

(52)

Manželství v nebi neústí v plození dětí, ale v duchovní plození vztahující se k lásce a moudrosti. Důvodem je skutečnost, že lidé v duchovním světě nemají třetí, přírodní složku. Přírodní prvky v sobě přechovávají duchovní skutečnosti, a duchovní skutečnosti bez této schrány nenabývají oné pevné formy jako věci stvořené ve světě přírodním. Duchovní věci samy o sobě se navíc vztahují k lásce a moudrosti. Proto se z těchto manželství rodí zase jen duchovní skutečnosti.

Říkáme, že se tyto věci rodí, protože manželská láska anděla zdokonaluje - sjednocuje jej s jeho partnerem, a tak se oba stávají stále více člověkem. Jak jsme již řekli, manželské dvojice v nebi nejsou dvěma, ale jedním andělem. Manželským spojením se proto naplňuje jejich lidství, jež spočívá v touze růst v moudrosti a v lásce ke všemu, co má vztah k této moudrosti. 

(53)

To se však děje jen u lidí, kteří přijdou do nebe. Jiné je to u těch, kteří jdou do pekla. Když jsme řekli, že muži je po smrti poskytnuta vhodná manželka a ženě vhodný manžel a oba se těší rozkošnému a požehnanému vztahu, musíme tomu rozumět tak, že mluvíme o lidech, kteří jsou přijati do nebe a stanou se anděly. Tito lidé totiž mají duchovní charakter a manželství jsou také ve své podstatě duchovní, a proto svatá.

Naopak lidé, kteří jdou do pekla, mají zcela přírodní charakter. Zcela přírodní manželství přitom ve skutečnosti nejsou manželství, ale párování v důsledku nečistých chtíčů. O charakteru těchto párování si řekneme později v kapitole o čistotě a její nepřítomnosti a dále v kapitole o smilné lásce. 

(54)

K doposud řečenému dodám ještě následující:

1. Všichni manželé, kteří mají pouze přírodní charakter, se po smrti rozejdou. Láska k manželství je v nich totiž chladná, a láska k cizoložným vztahům vřelá. Po tomto rozchodu se občas připojují k jiným lidem jako ke svým manželským druhům, ale krátce nato se opět oddělí. To se často děje opakovaně, s jedním partnerem po druhém. Nakonec je muž předán nějaké smilné ženě a žena nějakému cizoložnému muži. K tomu dojde ve vězení v pekle, kde je promiskuitní smilstvo pod trestem zakázáno.

2. Pokud má jeden z partnerů duchovní charakter a druhý charakter přírodní, dvojice se po smrti také rozejde. Duchovnímu partnerovi je dán vhodný manžel či manželka, zatímco přírodnímu je přidělen přírodní partner tak jako na místech smilstva.

3. U lidí, kteří žili na zemi v celibátu a zcela ze své mysli vypudili myšlenku na manželství, dojde k následujícímu: měli‑li tito lidé duchovní charakter, zůstanou v celibátu, avšak měli‑li charakter přírodní, stanou se smilnými. Jiné to však je, pokud si za svého svobodného života přáli vstoupit do manželství, a to tím více, pokud o ně marně usilovali. Jsou‑li tito lidé duchovní, je jim poskytnuto požehnané manželství; ne však dřív, než vstoupí do nebe.

4. Svobodní muži a svobodné ženy, kteří byli za života na zemi uzavřeni v klášteřích, pokračují nějakou dobu ve svém klášterním životě. Na konci tohoto období jsou propuštěni a nabudou vytoužené svobody, za kterou se modlili. Nyní mohou žít buď v manželství, pokud si to přejí, či zůstat svobodni. Pokud si přejí vstoupit v manželství, učiní tak. Pokud si to nepřejí, jsou připojeni k ostatním lidem žijícím v celibátu na okraji nebe. Ti z nich, v nichž hoří zakázaný chtíč, jsou však svrženi dolů.

5. Lidé, kteří žijí v celibátu, přebývají na okraji nebe, protože sféra trvalého celibátu zneklidňuje sféru manželské lásky, jež je základní atmosférou nebe - sestupuje totiž z nebeského manželství Pána a církve. 

(3) Pravá manželská láska

(57)

Rozmanitosti manželské lásky jsou nekonečné - neexistují dva lidé se stejnou manželskou láskou. Zdá se sice, že naprosto stejnou manželskou lásku má mnoho lidí, ale tak se to jeví pouze ze smyslového vnímání.

Nikdo tuto doslova nekonečnou rozmanitost manželské lásky nemůže pochopit, ani kdyby pozvedl své chápáni nad pozemské věci, nepozná‑li nejdříve, jaká je tato láska ve své pravé podstatě a ve svém dokonalém stavu, tedy jaká byla v době, kdy ji Bůh společně s životem udělil lidstvu. Dokud člověk nepochopí tento stav, jenž byl naprosto dokonalý, nemůže žádnou metodou zkoumání spatřit rozmanitosti této lásky. Nemá totiž žádný pevný bod, ze kterého by je mohl - jako z místa jejich vzniku - vysledovat a zpětně je porovnat tak, aby se odkryly zrakům přesně a pravdivě.

Proto budeme pokračovat popisem této lásky v její pravé podstatě. A protože v této podobě existovala manželská láska v době, kdy ji Bůh udělil spolu s životem lidstvu, popíšeme také, jaký byl tento původní stav. Protože šlo o pravou manželskou lásku, nazvali jsme tak i tuto kapitolu. 

(58)

Existuje pravá manželská láska, která je dnes natolik vzácná, že lidé o ni již nic nevědí a téměř ani nevědí, že existuje.

Skutečnost, že manželská láska, tak jak ji popisujeme na následujících stránkách, může opravdu existovat, prozrazuje podoba manželské lásky v jejich počátečních stavech, když poprvé vstoupí do srdcí mladých mužů a dívek. Takovou lásku cítí lidé v době, když se zamilují a touží se se svou jedinou a jediným zasnoubit. Tato láska je ještě patrnější v době jejich zásnub a v době, když se blíží čas jejich svatby. A také v době svatby a v prvých dnech po svatbě.

Kdo by tehdy nesouhlasil s tvrzením, že tato láska je základem všech ostatních lásek a že jsou v ní zahrnuty veškeré radosti a rozkoše od první až po tu poslední ?

Kdo však také neví, že po tomto šťastném období všechny příjemné pocity této počáteční lásky postupně odezní a vytratí se, až je manželé téměř nepociťují ? Kdyby jim teď někdo tvrdil stejně jako předtím, že tato láska je základem všech lásek a že zahrnuje veškeré radosti a rozkoše, nepřijali by to. Snad by dokonce i prohlásili, že to jsou jen hlouposti nebo nějaká tajemství, která člověk stejně nikdy nepochopí.

Z toho všeho je zřejmé, že láska v časném stadiu manželství pravou manželskou lásku připomíná a představuje určitý její viditelný obraz. V této době se totiž člověk zříká obecné lásky k opačnému pohlaví, která je nečistá, a na její místo přijímá lásku k jedinému člověku opačného pohlaví, což je čistá a pravá manželská láska. Nedívá se snad muž v této době na jiné ženy s lhostejností, a na svou jedinou a vyvolenou s vroucí láskou ? 

(60)

Tato láska pochází z „manželství" dobra a pravdy.

Vše ve vesmíru se určitým způsobem vztahuje k dobru a k pravdě (jak ví každý inteligentní člověk, neboť jde o univerzální pravdu). Rovněž je zřejmé, že v každé jednotlivé věci ve vesmíru je dobro spojeno s pravdou a pravda s dobrem (neboť i to je obecná pravda, která souhlasí s tou předchozí). Důvod, proč má každá věc ve vesmíru určitý vztah k dobru a k pravdě a proč jsou dobro a pravda spojeny, spočívá v tom, že obojí v jednotě vyzařuje z Pána.

Tyto dvě věci plynoucí z Pána jsou láska a moudrost. Jsou ve skutečnosti Pánem samým, a pocházejí tedy od Něj. Všechny věci lásky se nazývají dobra a všechny věci moudrosti pravdy. Protože jsou vyzařovány z Pána jako Stvořitele, nalézají se ve všech věcech, které stvořil.

Tuto skutečnost můžeme ilustrovat příkladem tepla a světla, které vyzařuje slunce. Vše na zemi závisí na těchto dvou jevech, protože vývoj všech rostlin je závislý na jejich přítomnosti a na jejich vzájemném spojení. Přírodní teplo je v souvztažnosti s duchovním teplem, což je láska, a přírodní světlo je v souvztažnosti s duchovním světlem, což je moudrost. 

(61)

V příští kapitole ukážeme, že manželská láska pochází z manželství dobra a pravdy. Zde toto pojetí pouze nastíníme, abychom ukázali, že jde o lásku nebeskou, duchovní a svatou, neboť má nebeský, duchovní a svatý původ.

Právě jsme řekli, že v každé stvořené věci se nalézá dobro spojené s pravdou. Toto spojení nemůže vzniknout bez vzájemnosti, protože spojení, které je pouze na jedné straně a není opětováno na straně druhé, se rozpadá.

Protože tedy existuje spojení dobra a pravdy, jež je vzájemné, existuje také pravda dobra neboli pravda z dobra, a dobro pravdy neboli dobro z pravdy. V další kapitole ukážeme, že pravda dobra neboli pravda z dobra existuje v muži a tvoří podstatu mužství, a že dobro pravdy neboli dobro z pravdy existuje v ženě a tvoří podstatu ženství. Ukážeme také, že právě mezi nimi vzniká manželské spojení. 

(62)

Tato láska je v souvztažném vztahu s manželstvím Pána a církve.

Jinými slovy, tak jako Pán miluje církev a přeje si, aby církev milovala Jeho, tak se navzájem milují i manžel a manželka.

Tato souvztažnost pramení ze skutečnosti, že manželská láska pochází z manželství dobra a pravdy (jak jsme se právě zmínili) - protože manželství dobra a pravdy v člověku vytváří církev. Manželství dobra a pravdy také znamená manželství účinné lásky a víry, neboť dobro je věcí účinné lásky a pravda věcí víry. Protože církev náleží Pánu, od Něhož pochází, a protože manželská láska se nalézá v souvztažnosti s manželstvím Pána a církve, znamená to tedy, že tato láska přichází od Pána. 

(64)

Co se týká původu a souvztažnosti, tato láska je nebeská, duchovní, svatá, ryzí a čistá ve větší míře než jakákoliv jiná láska, která existuje z Pána u andělů nebe či u lidí církve. Tento charakter získává manželská láska ze svého zdroje, kterým je manželství dobra a pravdy, jak jsme se stručně zmínili. Obdobně jej získává i ze souvztažnosti s manželstvím Pána a církve. Tato dvě manželství, ze kterých manželská láska vyrůstá jako jejich odnož, jsou zdrojem její svatosti. Přijímá‑li tedy člověk tuto lásku od jejího Tvůrce, jímž je Pán, je doprovázena Jeho svatostí a On ji zároveň neustále omývá a čistí. Pokud po tom člověk touží a usiluje‑li o to, jeho manželská láska je každým dnem čistší a ryzejší, a to až do věčnosti. 

(65)

Manželská láska, pokud jde o její podstatu, je základem všech nebeských, duchovních, a proto i přírodních lásek. Vzniká totiž z manželství dobra a pravdy a z tohoto manželství pocházejí všechny lásky, které formují nebe a církev v jednotlivci. Dobro v tomto manželství vytváří lásku a pravda moudrost. Teprve když se k moudrosti přiblíží nebo se s ní spojí láska, až tehdy láska začíná být pravou, milující láskou. Když se naopak moudrost přiblíží k lásce nebo se s ní spojí, teprve pak začíná být moudrost pravou a moudrou moudrostí.

Pravá manželská láska není ničím jiným než jednotou lásky a moudrosti. Manželé, kteří se milují touto láskou - kteří tedy tuto lásku sdílejí - jsou jejím odrazem a podobou. V nebi, kde tváře věrně odrážejí pohnutky lásky každého člověka, jsou všichni podobou této lásky. Ta se v nich nachází obecně i v každé jejich jednotlivosti, jak jsme již poznamenali.

Protože dva partneři jsou odrazem a podobou této lásky, každá další láska, jež z ní vychází, je jejím dalším odrazem. Je‑li tedy manželská láska nebeská a duchovní, všechny lásky, které z ní vycházejí, jsou také nebeské a duchovní.

Manželská láska proto symbolicky představuje rodiče a všechny ostatní lásky jejich potomky. Proto se také z manželství v nebi rodí duchovní potomkové, což jsou potomkové lásky a moudrosti neboli dobra a pravdy. 

(68)

Do této lásky byly zahrnuty všechny radosti a rozkoše od prvé až po poslední.

Všechny rozkoše, které člověk pociťuje, ať jsou jakéhokoliv druhu, mají s touto láskou něco společného. Láska se projevuje prostřednictvím rozkoší, a dokonce jejich prostřednictvím existuje a žije. Lidé vědí, že rozkoše rostou a prohlubují se natolik, nakolik se prohlubuje láska a také nakolik se náhodné city dotknou vládnoucí lásky.

Protože manželská láska je základem všech dobrých lásek a je vepsána dokonce i v tom nejmenším rysu každého člověka, převyšují její slasti rozkoše všech ostatních lásek a poskytuje jím tyto rozkoše podle toho, nakolik je v nich přítomna a nakolik je s nimi sjednocena. Je to ona, která rozpíná nejvnitřnější části mysli a zároveň i nejvnitřnější části těla, jako lahodný proud, který jimi protéká a otevírá je.

Do této lásky byly zahrnuty veškeré rozkoše od první až po poslední, protože její užitek převyšuje užitky všech ostatních lásek. Tímto užitkem je šíření lidského rodu, a proto i nebe andělů. Protože tento užitek je cílem stvoření, byly do této lásky zahrnuty veškeré stavy blaženosti, štěstí, rozkoše, příjemných pocitů a radostí, jaké jen mohou být Pánem Stvořitelem člověku dány.

Z rozkoší pěti smyslů - zraku, sluchu, čichu, chuti a dotyku - vidíme, že užitečné cíle, kterým tyto smysly slouží, jsou doprovázeny rozkošemi. Ty člověk zakouší podle toho, jak hluboká je ta která láska. Každý z těchto smyslů s sebou přináší rozkoše, které se vzájemně liší podle užitečných cílů, jimž slouží, jaké potom musí být rozkoše spojené s vjemy manželské lásky, jejíž cíl či užitek v sobě obsahuje všechny ostatní ? 

(69)

Vím, že skutečnost, že do manželské lásky byly zahrnuty všechny radosti a slasti od první až po poslední, málokdo připustí. Pravá manželská láska, která tyto radosti a rozkoše obsahuje, je totiž dnes natolik vzácná, že lidé o ní a o tom, jaká je, ve dnešní době již nevědí, a tyto rozkoše se v žádné jiné manželské lásce nenacházejí. A protože pravá manželská láska je dnes na zemi tak vzácná, je nemožné popsat její svrchovaný stav štěstí jinak než na základě svědectví andělů, kteří jej zakoušejí.

Andělé prohlásili, že tyto nejvnitřnější rozkoše, což jsou rozkoše duše (do které manželství lásky a moudrosti neboli manželství dobra a pravdy od Pána vplývá nejdříve) jsou nevnímatelné, a proto i nepostřehnutelné. Jsou to rozkoše míru a zároveň nevinnosti, a teprve při svém sestupu se stávají lépe vnímatelnými: ve vyšších oblastech mysli jako stavy blaženosti, v nižších jako stavy štěstí a v srdci jako stavy rozkoše. Ty se pak šíří ze srdce do každé části těla; nakonec se spojují do konečného vyjádření a stávají se rozkošemi všech rozkoší.

Andělé hovořili i o dalších nádherných vlastnostech manželské lásky. Dodali, že rozkoše v duších manželských párů, sestupující do jejich myslí a srdcí, jsou nekonečně různorodé a také věčné. Vznikají a prohlubují se prý podle moudrosti manžela, protože andělé žijí celou věčnost v rozkvětu mládí a neznají větší blaženost než dosahovat stále větší moudrosti. 

(71)

Do této lásky nevchází a nemůže v ni zůstat nikdo jiný než ten, kdo jde k Pánu, miluje pravdy církve a koná její dobro.

Důvodem je, že monogamní manželství neboli manželství jednoho muže s jednou ženou má souvztažnost s manželstvím Pána a církve a pochází z manželství dobra a pravdy.

Ve stavu pravé manželské lásky nemůže být nikdo jiný než ten, kdo tuto lásku přijímá od Pána - to znamená ten, kdo jde přímo k Němu a žije od Něj život církve. Tato láska je totiž co do svého původu a co do své souvztažnosti nebeská, duchovní, svatá, ryzí a čistá, a to nad všechny ostatní lásky, které jsou v andělích nebe a v lidech církve. Tyto její vlastnosti se nemohou projevit v jiných lidech než v těch, kteří jsou ve spojení s Pánem a Jeho prostřednictvím ve společenství andělů nebe. Tito lidé se totiž vyhýbají všem nemanželským láskám, což jsou spojení s jinými než vlastními partnery, jako poraněním duše a zapáchajícím kalužím pekla. Nakolik se vyhýbají těmto spojením až po chtíče vůle a následné záměry, natolik je v nich tato láska očišťována a postupně se stává láskou duchovní - nejdříve za života na zemi a potom v nebi. 

(70)

Pravá manželská láska tedy pochází od Pána a je v těch lidech, kteří jdou přímo k Němu. Tato dvě tajemství však nemohou být dokázána jinak než poněkud podrobnějším pojednáním na obě témata, což učiníme v kapitolách následujících. První z nich se bude zabývat původem manželské lásky, což je manželství dobra a pravdy, a druhá manželstvím Pána s církví a příslušnou souvztažností. Vyplyne z nich, že manželská láska odpovídá stavu církve u dotyčného člověka. 

Články