Michael Stanley

Z čeho je člověk a svět stvořen – z Boha, z nějaké původní substance nebo z ničeho? Poslední možností se Swedenborg v její nejjednodušší podobě téměř nezabývá.

Říká se, že svět ve své celistvosti byl stvořen z ničeho, a toto tvrzení pak živí představu absolutní nicoty. Přitom však zůstává trvalou pravdou, že z nicoty může zhotoveno zase jenom nic. Proto vesmír, který je podobou Boha a tak plný Boha, mohl být stvořen pouze v Bohu z Boha (….) nicméně to, co je stvořeno v Bohu z Boha, není jeho pokračováním. Bůh je bytím o sobě, ale ve stvořených věcech žádné bytí o sobě není. Kdyby ve stvořeném takové bytí bylo, bylo by bytím pokračujícím z Boha – a co je pokračujícím z Boha, je Bůh. Božská láska a moudrost 55

Druhá možnost, kterou navrhuje Platón a biblický příběh o stvoření, říká, že člověk byl stvořen z nějaké původní materiální substance (prachu země). Swedenborg má jiný názor a pokládá materiální substanci za pokračující emanaci nebo zahalení duchovního a Bož-ského, přesto zůstává materiální substance od Božství zcela rozdílnou.

Příroda byla stvořena proto, aby jejím prostřednictvím mohlo být duchovní zahaleno formami, které by mu sloužily k užitku. Objasněná apokalypsa 12073

V substancích a hmotách, ze kterých se skládá země, není z Božství o sobě zhola nic, ale přesto z něho pocházejí. Božská láska a moudrost 305

Pán stvořil vesmír z toho důvodu, aby v něm mohlo existovat nekonečné a věčné stvoření z Něho. Božská prozřetelnost 202

Nikdo však nemůže být stvořen přímo z nestvořeného, nekonečného Bytí o sobě a Života o sobě, protože Božství je jediné a nedělitelné, zatímco stvoření musí být (…) zformováno tak, že v něm Božství může přebývat. Proto jsou andělé a lidé přijímateli života. Božská láska a moudrost 4

Jinými slovy – všechny stvořené formy, včetně člověka, z Božství pocházejí, samy o sobě však Božské nejsou. Naopak jsou na Božství zcela závislé v každém okamžiku své existence. Božství jako Stvořitel se nenachází mimo stvořené formy, ale je v nich. Tak je člověk stvořen, aby byl “Božím příbytkem” a přijímal kvality Božského života, jako by byly jeho vlastní.

Všeobecným účelem, t.j. účelem všeho stvořeného, je možnost věčného spojení Stvořitele se stvořeným vesmírem, a to není možné bez předmětů, v nichž Jeho Božství může být jako v sobě, v nichž tedy může spočívat a přebývat. Aby tyto předměty byly schopny být Jeho příbytky a sídly, musí být přijímateli jeho Lásky a Moudrosti jako ze sebe, tedy jakoby ze sebe se pozvedávat ke Stvořiteli a spojovat se s ním. Bez vzájemnosti není žádné spojení možné. Božská láska a moudrost 170

Člověk je tedy stvořen jako nádoba, která svým zvláštním způsobem projevuje Život. Není Láskou o sobě, ale potenciálním zjevovatelem nekonečných podob Lásky přijímané z Božského zdroje. V tomto smyslu je obrazem svého Stvořitele mnohem dokonalejším a celistvějším způsobem než jiné formy stvoření v nerostné, rostlinné a živočišné říši.
Jako obraz je také v podstatě láskou neboli motivací.

Láska je životem člověka. Božská láska a moudrost 1

 

Trojité ohnisko Lásky v člověku

Člověk ví, že jeho láska může být přitahována nebo nasměrována ke třem druhům objektů. Především k jeho tvořivému Zdroji (Bohu), k Božskému stvoření, zvláště pak k lidskému pokolení, a k sobě samému. Tyto tři podoby lásky nazývá Swedenborg láskou k Pánu, láskou k bližnímu neboli účinnou láskou, a láskou k sobě. Swedenborg v tomto případě používá terminologii založenou na zdánlivých skutečnostech – zdánlivé oddělenosti sebe, druhých lidí a Boha. Došlo by však k vážnému nepochopení toho, jak Swedenborg používá tyto termíny, kdybychom nevěnovali pozornost jeho varování před uvažováním vycházejícím z osoby místo z kvality nebo dobra, které v určitém člověku je. Vše se objasní, když si řekneme, že Swedenborg přidává ještě čtvrtý druh lásky, lásku ke světu, a stejně jako lásku k so-bě ji klasifikuje jako zlou.

Láska ke světu vládne člověku, t.j. člověk je ve stavu lásky ke světu tehdy, když předmětem jeho přemýšlení, jednání, pozornosti a usilování je pouze zisk, bez ohledu na to, zdali ho dosáhne na úkor svého bližního nebo veřejnosti. Nebeská tajemství 7373

Dvě lásky, láska k sobě a láska ke světu, jsou tím, co tvoří peklo u člověka, protože ony vládnou v pekle. Nebeská tajemství 7376

Mělo by být zřejmé, že zla mají dvojí původ, v lásce k sobě a v lásce ke světu. Ti, kteří jsou ve zlech z lásky k sobě, milují pouze sami sebe a pohrdají všemi ostatními s výjimkou těch, se kterými tvoří jedno – kde však setrvávají v lásce k nim, nemilují je, ale sebe v nich. Zla pocházející z tohoto zdroje jsou nejhorší ze všech, protože ti, kdo v nich jsou, nejen že ostatními ve srovnání se sebou opovrhují, ale urážejí je, z nepatrného důvodu je nenávidí a touží po jejich zničení. Takto se odplata a krutost stává potěšením jejich života. Ti, kdo jsou ve zlu této lásky, jsou v hlubině pekla podle kvality a rozsahu této lásky. Ti, kdo jsou ve zlu pramenícím z lásky ke světu, také neberou svého bližního na vědomí a váží si ho pouze na základě jeho bohatství, mají tedy v úctě jeho bohatství a nikoli jeho samého. Touží po všem, co patří jejich bližnímu; a když setrvávají v této chamtivosti, nemají pak žádnou lásku ani slitování, protože potěšením jejich života se stalo připravit bližního o všechen jeho majetek. Zejména to platí o těch, kteří jsou tak odporně lakomí, tedy o těch, kteří milují zlato a stříbro pouze pro ně samé, a ni-koli pro nějaký užitek z nich plynoucí. Nebeská tajemství 83182,3

Láska má dvě základní kvality. Je to především nebeská duchovní láska (obraz Božské lásky) – a její opak, pekelná žádost po uspokojení sebe sama nezávisle na ostatních. Pravá neboli upřímná láska může odhalit dva své aspekty, lásku k Bohu (Pánu) a lásku k bližnímu, přičemž obě vypovídají o dobru, ke kterému se vztahují a na kterém spočívají. Je-li toto dobro vnímáno jakoby umístěné v osobě, nazývá se láskou k bližnímu, duchovní láskou nebo účinnou láskou. Je-li dobro vnímáno jako přicházející od Božství a pouze jemu patřící, nazývá se láskou k Pánu nebo nebeskou láskou. Dva aspekty opačné pekelné lásky se nazývají láskou ke světu a láskou k sobě.

Láska k sobě okrádá ostatní, bere jim všechno potěšení a směřuje je k sobě, protože přeje dobré jen sobě samé, zatímco láska ke světu si přeje vlastnit věci patřící bližnímu. Proto jsou tyto lásky ničivé vzhledem k potěšení druhých lidí. Nebe a peklo 399

V těchto tvrzeních Swedenborg očividně nemá na mysli duchovně zdravou lásku k tomu, co je Bohem v druhých, Vyšší Já, uznávané jako patřící pouze Bohu. Hovoří o sobeckém zájmu o sebe sama jako o bytost “mimo” Boha, mimo všechny lidi a věci, ve kterém je skryto mnoho negativních a ničivých stavů.

K těm, kdo jsou v lásce k sobě, obecně patří zla jako opovrhování druhými, závist, nepřátelství k těm, kteří jim nejsou nakloněni a nepřátelské jednání na tomto základě, nenávist různého druhu, oplácení, úskočnost, podvádění, nemilosrdnost a krutost. Tam, kde se tato zla vyskytují, jde ruku v ruce pohrdání Božstvím a božskými skutečnostmi, zejména pak dobry a pravdami církve. Pokud mají tyto věci ctít, činí tak pouze ústy a nikoli srdcem. Nový Jeruzalém a jeho nebeské nauky 75

Jak rozdílné jsou kvality lásky k Pánu a bližnímu!

Láska k Pánu činí člověka zajedno s Pánem, tedy způsobuje podobnost, zatímco účinná láska neboli láska k bližnímu ho sice s ním také činí zajedno, ale vytváří obraz. Obraz není podobnost, ale přibližuje se k ní. Nebeská tajemství 10133

Člověk, který zůstává v lásce k Pánu a účinné lásce k bližnímu, je malým nebem. Nebeská tajemství 36913

Na lidech, kteří jsou na tomto světě v lásce k Pánu a bližnímu, si můžeme povšimnout, že tyto dvě lásky v sobě zahrnují veškerou inteligenci a moudrost. Když v druhém životě přijdou do nebe, jsou moudří a znají takové věci, se kterými nikdy předtím nepřišli do styku, ba co víc, podobně jako ostatní andělé přemýšlejí a hovoří o věcech, které ucho neslyšelo a mysl nepoznala, které jsou nevyslovitelné. Nebeská tajemství 77503

Láska k Pánu je univerzální láskou, a proto proniká vším do nejmenšího detailu. Pravé křesťanské náboženství 416

I když se tyto dvě lásky mohou jevit jako na sobě nezávislé, nezbytně musí být jedna v druhé.

Láska k Pánu nemůže být v žádném případě oddělena od lásky k bližnímu, protože Pánova láska směřuje k celému lidskému pokolení, které si přeje na věky spasit a tak těsně k sobě připojit, aby ani jediný nezahynul. Proto každý, kdo má lásku k Pánu, vlastní Pánovu lásku, a tak nemůže nemilovat bližního. Nebeská tajemství 2023

Láska k Pánu zahrnuje lásku k bližnímu, protože láska k Pánu má původ v Pánu, tedy v samotné lásce k celému lidskému pokolení. Být v lásce k Pánu znamená totéž jako přebývat v Pánu; ten, kdo přebývá v Pánu, tak musí nevyhnutelně přebývat v jeho lásce směřující k celému lidskému pokolení, a tím i k bližnímu. Nebeská tajemství 2227

 

Jako by

Skutečně je nesmírně cenné zdůraznit frázi “jako by”, protože se dotýká samotného srdce tajemství lidského stvoření a vztahu k Bohu. Jejím prostřednictvím byl Swedenborg schopen vrhnout jasné světlo na jádro tohoto základního vztahu.

Pán nemůže být v andělu či člověku přítomen jinak, než že ten, v němž Pán je s láskou a moudrostí přítomen, tuto lásku a moudrost přijímá a pociťuje, jako by byly jeho vlastní. Takto je Pán nejenom přijímán, ale protože je přijímán, je i uchováván a také zpětně milován. Božská láska a moudrost 115

Každý anděl má svobodu a rozum a má je proto, aby byl schopen přijímat lásku a moudrost od Pána. Přitom však jak svoboda, tak rozum jsou Pána a přebývají u něho, nejsou však jeho vlastní. Protože jsou však obě tak úzce spojeny s jeho životem, tak úzce, že můžeme říci, že jsou vloženy do jeho života, jeví se, jako by byly jeho vlastní. Z nich je schopen myslet a chtít a také mluvit a jednat a co z nich myslí, chce, mluví a dělá, to se jeví, jako by bylo z něho. To způsobuje vzájemnost, kterou vzniká spojení. Božská láska a moudrost 116

Čím více je člověk spojen s Pánem, tím více se mu zdá, že je sám sobě vládcem, ale přitom stále očividněji nahlíží, že je Pána. Božská prozřetelnost 42

 

Svobodná vůle (Svoboda a rozum)

K základním principům Swedenborgova učení patří, že člověk má svobodu a rozum. Na tomto základě může být člověk nakonec znovu sjednocen s Bohem v lásce, aniž by ztratil svou individualitu. Být v pravém slova smyslu člověkem znamená být svobodný a být schopen myslet a racionálně se rozhodovat.

Každý člověk je skutečným člověkem díky rozumu, s jehož pomocí může vidět a vědět, zda chce, co je pravdivé a dobré, a také to může díky svobodě chtít, přemýšlet o tom, mluvit o tom a uskutečňovat to. Božská prozřetelnost 2275

Zde leží odpověď na otázku, jak může být Bůh v člověku, a ten přitom může být jak jiný než Bůh, tak i s Bohem jedno.

Svoboda tvoří jedno s životem. Člověk bez svobody by nemohl cítit a přijímat, že má život jakoby v sobě, protože toto pociťuje a přijímá ze svobody. Díky svobodě člověku připadá, že každý čin v jeho životě je jeho a patří jemu. Svoboda je hnací silou myšlení, chtění, mluvení a jed-nání ze sebe, v tomto případě jakoby ze sebe. Společně se životem byl tedy člověk obdarován svobodou a ta mu není nikdy odnímána, protože v té míře, ve které mu je odebírána nebo omezována, člověk cítí a přijímá, že nežije on sám, ale někdo jiný v něm. Objasněná apokalypsa 11383

 

Zlo a jeho původ

Zlo již bylo popsáno jako láska k sobě a láska ke světu. Je to kvalita života, která nemá žádný nezávislý původ, ale je překroucením jediného Božského života neboli lásky, jak prochází lidskými bytostmi obdařenými svobodnou vůlí.

Láska k sobě druhým nepřenechává naprosto nic, ale dusí a hasí všechna jejich potěšení a radosti. Veškerou radost pramenící z druhých lidí si ponechávají pro sebe, soustřeďují ji pouze na sebe, mění ji na své vlastní nečisté věci a zabraňují jakémukoli jejímu dalšímu šíření. Tak ničí jednomyslnost a shodu a přinášejí nejednotu a nakonec zkázu. Nebeská tajemství 20573

Láska k sobě se nazývá láskou, ale nahlížena sama o sobě je nenávistí, protože nemiluje nikoho jiného mimo sebe a také netouží po spojení s ostatními lidmi k jejich prospěchu, ale pouze k prospěchu vlastnímu. Pravé křesťanské náboženství 45

Tato negativní podoba lásky založená na žádosti člověka po oddělení se od druhých vychází ze stavu vědomí, které Swedenborg nazývá “proprium” a který se podobá některým současným používaným významům termínu “ego”.

 

Proprium (Ego)

Podstatné jméno proprium pochází z latiského přídavného jména proprius, označujícího “to, co k někomu náleží nebo patří”. Pro Swedenborga je proprium smyslem nebo vědomím, že jsme samostatní, sobě vládnoucí lidé, kteří mají svou mysl a tělo a jsou do značné míry odděleni od Boha, druhých lidí a všech stvořeným věcí. Protože je toto zdání bez ohledu na svou přesvědčivost iluzí, můžeme říci, že proprium neboli ego “skutečně” neexistuje.

Proprium způsobuje, že se každý člověk domnívá, že ze sebe sama nejenom žije, ale také myslí a chce. Božská prozřetelnost 308

Termínem “patřící člověku” se myslí vstoupit do jeho života, stát se jeho součástí a nakonec se stát jemu vlastním. Nicméně si ukážeme, že názor, že tomu tak je, je pouhým zdáním. Božská prozřetelnost 78

Proto cítíme-li se pouze takto, máme sklon příliš se soustředit na sebe a svůj vlastní prospěch – stát se sebedostřednými a sobeckými, bez zájmu o Boha a druhé lidi, jejich pocity a potřeby. Navíc jsme v tomto negativním stavu otevřeni všem zlům, které jej doprovázejí, a nepřístupni všemu, co je dobré a pravé.

Lidské proprium se skládá z veškerého zla a nepravdy, které prýští ze sebelásky a lásky ke světu. Má za následek to, že lidé nevěří v Pána a ve Slovo, ale v sebe, a také jejich představu, že co nemohou uchopit svými smysly nebo není co není fakticky prokázáno, vůbec neexistuje. V důsledku toho se lidé stávají pouhým zlem a nepravdou a mají tak na vše překroucený pohled. Věci zlé vidí jako dobré a dobré jako špatné, lživé jako pravdivé a pravdivé jako lživé. Skutečnosti napokládají za nic, a věci, které jsou ničím, pro ně představují vše. Nenávist nazývají láskou, hlubokou tmu světlem, smrt životem a naopak. Nebeská tajemství 210

Kdykoli člověk v dobru, které koná, hledí k sobě, je vpuštěn do svého propria, tedy do svého zděděného zla, protože tak hledí z dobra k sobě (…) a proto má ve svém dobru obraz sebe sama, a nikoli Božství. Nebe a peklo 558a

Protože proprium v člověku nebo andělu je k účelu Božské lásky – spojení bez ztráty individuality – zcela nezbytné, a přitom se tak snadno nechá svést ke zlu, používá Swedenborg často termín “nebeské proprium”, aby tak označil náš zdánlivý pocit odloučenosti, který nevede k popírání skutečnosti našeho neustálého spojení s Božstvím.

Život se člověku jeví jako jeho vlastní, protože Pán si ze své Božské lásky přeje dát a spojit s člověkem vše, co je jeho, a činí tak v největší možné míře. Proprium, které je dáno Pánem, se nazývá nebeské proprium. Nebeská tajemství 8497

Všeobecně existují dva druhy propria: pekelné a nebeské. Pekelné proprium získává člověk z pekla a nebeské z nebe, tedy prostřednictvím nebe od Pána. Nebeská tajemství 38122

Všichni, kteří vstupují do nebe, odkládají dvě věci. Především své proprium a z něho plynoucí sebedůvěru, a pak zásluhy, které si připisovali, neboli své pokrytectví. Přijímají nebeské proprium, které je od Pána, a Pánovu zásluhu neboli spravedlnost. Čím více je přijímají, tím dále vstupují do vnitřního nebe. Nebeská tajemství 40074

Přirozenost tohoto nebeského propria je taková, že andělé přijímají skutečnost, že žijí z Pána, přitom však – pokud se zrovna touto otázkou nezabývají – nemají žádnou jinou představu, než že žijí ze sebe. Nebeská tajemství 1552

 

Klam (Iluze)

Jak jsme viděli, pocit izolace, který ego má, je vlastně iluzí a klamem, pouhým zdáním, ve skutečnosti zcela nepravdivým.

Klam je převrácením řádu. Je to soud založený spíše na zraku než na úsudku, závěr, ke kterému se dospělo na základě zdánlivosti, a nikoli podstaty věci. Objasněná apokalypsa 12154

Věci, vyskytující se ve světě a na zemi, se jeví jinak, než jaké ve skutečnosti jsou, a jsou tedy plny klamů (…) například se zdá, že život člověka náleží jeho tělu, zatímco patří duchu v těle; zdá se, že zrak náleží oku, sluch uchu, řeč jazyku a ústům, a přitom je to duch, který vidí, slyší a mluví prostřednictvím tělesných orgánů; zdá se, že život je v člověku neustále přítomen, zatímco do něho vplývá; zdá se, že duše nemůže být v lidské formě a mít lidské smysly a afekty; klam ohledně nebe a pekla, že nebe je nad člověkem a peklo pod ním, když ve skutečnosti jsou v něm; zdání, že objekty vplývají do vnitřku, přitom však vnější nevplývá do vnitřního, ale naopak vnitřní do vnějšího; zdání, že život po smrti je možný pouze společně s materiálním tělem. Nebeská tajemství 6948

Cokoli přichází z Božství (tedy od Pána), je skutečné, protože to přichází ze samého bytí věcí a z podstaty života. Avšak co přichází z propria ducha, je neskutečné, protože nepřichází ani z bytí, ani z podstaty života. Nebeská tajemství 4623

Iluze, kterou je člověk oklamán, má v podstatě tuto příčinu: Člověk si neuvědomuje, že jeho svoboda a schopnost jednat jakoby ze sebe jsou výsledkem vlivu života od Pána do jeho nejvnitřnějších částí a že tento vliv od něho není odňat, protože se narodil jako člověk těmito nejvnitřnějšími částmi obdarovaný. Objasněná apokalypsa 11483

Jak proprium ovlivňuje naše chápání duchovních otázek?

Kdokoli uvažuje na základě smyslových klamů, nemůže pochopit,

  1. že člověk se může po smrti jevit jako člověk;
  2. že je schopen se radovat ze svých smyslů tak jako dříve; tedy že andělé z nich mají potěšení. Takoví lidé si myslí,
  3. že duše je pouze cosi živoucího, čistě éterického, o čem nemůžeme mít naprosto žádnou představu; že je to pouze tělo, co cítí, vidí a slyší;
  4. že člověk je stejný jako zvíře, pouze s tím rozdílem, že mluví na základě myšlení;
  5. že příroda je vším a že je tím prvotním, ze kterého pochází vše ostatní
  6. že člověk je uveden do myšlení a učí se myslet vlivem přírody a jejího řádu;
  7. že duchovní věci neexistují, a pokud ano, že je to čistší příroda
  8. že člověk nemůže mít žádnou radost, je-li mu odepřeno potěšení plynoucí ze slávy, poct a prospěchu;
  9. že svědomí je pouze nemocí mysli, pocházející z tělesné nemoci a neúspěšnosti;
  10. že Božská láska Pána je láskou slávy;
  11. že není žádná prozřetelnost, ale že všechny věci plynou z vlastní prozíravosti a inteligence;
  12. že sláva a bohatství jsou skutečným požehnáním, které jsou propůjčeny Bohem; včetně mnoha ostatních podobných věcí.

Nový Jeruzalém a jeho nebeské nauky 53

 

Člověk má dar přirozené schopnosti, která mu umožňuje rozumět. Avšak i tato schopnost může podlehnout smyslovým klamům.

Lidský rozum (jím je myšlena racionalita, která vznikla z představ pozemských objektů přijatých smysly a později z představ věcí shodných se skutečně pozemskými potřebami, které jsou získávány fakty a poznáním) se ve skutečnosti směje a tropí si posměch, je-li mu řečeno, že nežije ze sebe, ale že se to tak pouze jeví. Právě tak se vysmívá, je-li mu řečeno, že čím méně člověk věří, že žije ze sebe, tím více žije opravdově, tedy tím je moudřejší a inteligentnější a také požehnanější a šťastnější. Také se směje, dozví-li se, že život je životem, který mají andělé – především pak ti z nich, kteří jsou nebeští, nejvnitřnější neboli Pánu nejblíže; protože právě oni vědí nejlépe, že nikdo kromě Jehovah, tedy Pána, nežije ze sebe.

Tato racionalita by se vysmívala, kdyby jí bylo řečeno, že nemá nic svého vlastního, a že cokoli se jeví, že jí skutečně patří, je právě jen zdáním a iluzí. Ještě více by se vysmívala, kdyby jí bylo řečeno, že čím více je pod vlivem vlastnické iluze, tím méně ve skutečnosti má, a na-opak. Podobně by tomu bylo, kdyby jí bylo řečeno, že o čemkoli přemýšlí a dělá z toho, co je její, je zlo, i kdyby to bylo ve svém důsledku dobro, a že nebude mít žádnou moudrost, dokud neuvěří a nepřijme, že všechno zlo pochází z pekla a všechno dobro od Pána.

Toto přesvědčení, vskutku vnímání, mají všichni andělé, kteří přitom mají jáství nebo proprium ve vrchovatější míře než ostatní. Oni však vědí a vnímají, že jejich jáství přichází od Pána, přestože se zdá být zcela jejich vlastní.

Tato racionalita by se dále vysmívala, kdyby jí bylo řečeno, že v nebi jsou největší ti, kdo jsou nejmenší; nejmoudřejší ti, kdo věří a vnímají, že sami v sobě jsou nejméně moudrými; že nejšťastnějšími jsou ti, kdo přejí největší štěstí ostatním a nejméně sobě samým; že nebe je založeno na přání být pod druhými, ale peklo naopak být nad všemi ostatními; a v důsledku toho nebeská sláva v sobě nenese naprosto nic z toho, co je obsahem pozemské slávy.

Podobně by se tato racionalita vysmívala představě, že v dalším životě vůbec neexistují prostor a čas, ale stavy, a v souladu tam vznikají zdání prostoru a času; a že život je tím větší míře nebeský, čím je vzdálenější věcem náležejícím prostoru a času a čím je bližší věčnému – protože věčné v sobě neobsahuje naprosto nic z toho, co pochází z představy času nebo čehokoli podobného. Nebeská tajemství 26543-6

 

Nepravda

Víra, že člověk je oddělen od Boha, je ve skutečnosti nepravdivá; z tohoto klamu pak pochází stav nepravdy.

Všechny klamy, které ovládají zlé a prostoduché lidi, vyvěrají z opodstatněných zdání. Dokud zdání zůstávají zdáními, jsou zdánlivými pravdami, podle nichž každý může myslit a mluvit. Avšak jsou-li přijaty jako pravdy, což se stane, jakmile jsou odůvodněny, pak se stávají nepravdami a klamy. Božská láska a moudrost 108

 

Vina

Rozhodneme-li se věřit zdání naší oddělenosti, vzdálíme se tak od Zdroje, Boha, což vyvolává pocity viny a studu nebo výčitky svědomí.

Každý, kdo věří, že dělá vše ze sebe, ať už je to dobré či zlé, je vinen. Ten, kdo věří, že vše koná jakoby ze sebe, vinen není. Objasněná apokalypsa 22410

Kdyby člověk věřil tak, jak tomu ve skutečnosti je, tedy především, že vše, co je dobré a pravé, je od Pána, a všechno zlé a nepravdivé z pekla, pak by nemohl být ničím vinen, ani by nemohl být z žádného zla obviňován. Protože však věří, že zlo pochází z něho, přičítá je sobě, což je výsledkem jeho víry, a takto na něm zlo ulpívá a nemůže být od něho odděleno. Nebeská tajemství 6324

 

Strach

Vina vyvolává strach – strach z osamocení a trestu od Zdroje, neboli od Boha, se nyní zvnějšnil, oddělil se od středu naší osobnosti, a tak se zdá, že stojí hrozivě proti nám.

Ti, co setrvávají ve zlu, se ze všeho nejvíce obávají, aby něco z jejich myšlení a přání nevyšlo najevo, protože se zabývají jenom tím, jak škodit bližním. Nebeská tajemství 6655

Strach je skutečně společný jak lidem dobrým, tak zlým. U dobrých je to však vnitřní strach, tedy obava o spásu tedy strach o ztrátu své duše, o to, aby neučinili něco proti svědomí, proti pravdě a dobru, které tvoří jejich svědomí. Z toho důvodu se obávají, aby se nedopustili něčeho nepravého a nespravedlivého, a tak něčeho proti bližnímu. Ale tento strach se stává svatým strachem v té míře, v jaké se u nich snoubí s účinnou láskou, a zvláště pak v míře, ve které se snoubí s láskou k Pánu. Takový strach se pak stává strachem podobným tomu, jaký pociťují malé děti vůči svým rodičům, které milují. Když se tak stane, pak – dokud jsou vedeny dobrem lásky – žádný strach není zřejmý. Ale pokud nejsou vedeny dobrem, strach se objevuje a stupňuje se až k úzkosti. Toto je strach Boží, o kterém se Slovo mnohokrát zmiňuje.

Se zlými je tomu však jinak, protože tam není žádný vnitřní strach, žádná obava o spásu – a proto žádný strach, který patří do oblasti svědomí. Tento druh strachu totiž v tomto světě zcela odmítli jak svým životem, tak základními nepravdivými ideami, které jim posloužily k jeho odůvodnění. Na místě vnitřního strachu mají strach vnější, jinak řečeno strach ze ztráty důležitých míst, finančního zisku a z nich plynoucí reputace, z právního postihu a ztráty života. Těchto věcí se na tomto světě obávají lidé ovládaní zlým strachem. Když vstoupí do dalšího života, nemohou být udržováni v mezích vnitřním strachem; jsou proto ovládáni pomocí vnějšího strachu, který je jim vštěpován tresty. Tresty v nich vyvolávají strach z konání zla, který se po dlouhé době stává strachem z Božství, i když je to, jak bylo řečeno, vnější strach, který neobsahuje žádné přání přestat činit zlo, které by bylo motivováno náklonností pro dobro. Jakékoli takové přání je motivováno pouze velkým strachem z trestů, jichž se nakonec zcela děsí. Nebeská tajemství 72801,2

Ale duchovně je strach naprosto k ničemu.

Strach ničeho nekoná. Duchovní deník 2899

Nicméně existuje nebeská nebo svatá forma strachu, která je součástí nebeské lásky, a která nesmí být zaměňována se strachem propria.

Svatá bázeň, o které Slovo hovoří jako o Božím strachu, (…) je láska. Je to ta láska, jakou mají malé děti ke svým rodičům, rodiče ke svým dětem a manželé k sobě navzájem. Ti všichni se obávají, aby neudělali něco, co zarmoutí a tedy jakkoli poraní lásku. Nebeská tajemství 8925

 

Peklo

Falešné představy, sebedostřednost, nepravda, pýcha, vina a strach jsou některé stavy, které společně tvoří základ pro celkový stav zvaný peklo.

Sobectví a láska ke světu tvoří peklo v člověku. Nebeská tajemství 7366

Proprium člověka je jeho peklo samo. Skrze své volní proprium člověk komunikuje s peklem. Pod vlivem pekla a propria si pak člověk nepřeje nic jiného, než se vrhnout do pekla. Nebeská tajemství 1049

Peklo znamená přání být nad všemi ostatními. Nebeská tajemství 26545

Zlá vůle a rozum plný nepravd (…) jsou peklem v člověku. Nebeská tajemství 10064

 

Nebe

“Nebeské království je ve vás”. Také nebe je vnitřním stavem – ale jak odlišným!

Nebe, tedy andělský život, spočívá ve všem požehnaném a šťastném a jeho vliv je pociťován z nejvnitřnějších věcí, protože vplývá od Pána cestou nejvnitřnější. Zároveň vstupují moudrost a inteligence, vyplňují vnitřní hlubiny mysli samé a vzněcují dobro nebeským plamenem a pravdu nebeským světlem. A to vše je doprovázeno pocitem požehnání a štěstí, které lze pouze označit za nepopsatelné. Nebeská tajemství 23632

Člověk vstoupí do nebe a stane se církví, je-li dobrý, protože Pán vplývá do dobra v člověku a prostřednictvím dobra do jeho pravdy. Vliv postupuje do vnitřního člověka, kde je jeho nebe, a skrze něho do vnějšího člověka, kde je jeho svět (…). A protože se nebe nachází ve vnitřním člověku, když je tento otevřen, ocitá se člověk v nebi. Nebe totiž není na žádném místě, ale je vnitřně v člověku. Nebeská tajemství 10367

Člověk, jehož morální život je duchovní, má nebe uvnitř sebe, ale člověk, jehož morální život je pouze přírodní, v sobě nebe nemá; a to z toho důvodu, že nebe vplývá do člověka shůry, otvírá jeho vnitřní části a skrze ně pak vplývá v části vnější (…). Přitom však nebe není v každém člověku stejné. U každého člověka je jiné a liší se podle jeho náklonnosti k dobru a k pravdě. Nebe a peklo 3192

Nebe je společenstvím, protože s každým sdílí vše, co má, a každý přijímá vše od tohoto společenství. Anděl je přijímací schránou a proto nebem v nejmenší formě (…) a také člověk v té míře, v jaké nebe přijímá, stává se přijímací schránou, nebem a andělem. Nebe a peklo 73

Swedenborg nesčetněkrát zdůrazňuje šanci člověka stát se andělem.

Člověk Církve je andělem vzhledem k vnitřním částem své mysli. Božská láska a moudrost 118

Člověk, v němž je Církev, je stejný jako anděl, v němž je nebe (…). Z toho vyplývá, že ten, kdo má v sobě dobro od Pána, je andělem-člověkem. Řekněme si, co mají člověk a anděl společného a co má člověk navíc. Člověk má s andělem společné nitro, které je u obou utvářeno do podoby nebe, a také skutečnost, že i on v míře, ve které je v dobru lásky a víry, může se stát obrazem nebe. Oproti andělovi má člověk navíc svůj zevnějšek, který je formován podle obrazu světa. Jak dalece přebývá v dobru, tak dalece je svět v něm podřízen nebi, kterému slouží, a Pán je k v něm pak přítomen v obou světech právě tak, jako by byl v nebi. Nebe a peklo 57

Pánovo nebe v přírodním světě se nazývá Církví. Andělem tohoto nebe je člověk Církve, který je spojen s Pánem. Poté, co opustí tento svět, se stane andělem duchovního nebe. Božská prozřetelnost 30

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *