Diskuzní fórumbuh-je-clovek
Ema zeptal se před 2 týdny

Dobrý den, nemyslela jsem to tak, že po světě chodí sedm miliard bohů. Spíš jsem sledovala myšlenky filozofů a metafyziků, podle nichž mimo Boha neexistuje nic, tedy že Bůh je absolutně nekonečný a zahrnuje v sobě vše, včetně nás. Což tedy přirozeně znamená, že Bůh jako stvořitel nestojí nad světem, ale naopak, vše je v něm. To, že by Bůh měl milovat své božství v nás, jsem neřekla, nic takového jsem si ani nepředstavovala, zřejmě proto, že by mě nenapadlo přisuzovat Bohu lidské vlastnosti, jako je sebeláska. Ale ani tak přece… Když milujeme své děti, které mají naši DNA, které jsou krev naší krve a tělem našeho těla, je to sebeláska, nebo láska? 🙂 Tu degradaci jste pochopila nesprávně, možná jsem neměla použít ten termín. Myslela jsem to tak, že býti součástí Boha mi přijde přirozenější než být někým vyvrženým mimo jeho svět, někým, kdo ho musí složitě hledat, pak si s ním složitě budovat vztah a třeba ho ani nenavázat, pokud nemá učitele nebo si vybere špatného? Proč vlastně musí být Bůh mimo nás? A kde teda přesně je? A co víc. Stále mě tíží ona věta, že Bůh je člověk. Skutečně je tím vyjádřením myšlena nekonečná Láska a Moudrost pocházející od Boha, který nás těmito vlastnostmi dělá lidmi? 🙂 Není mi nepříjemné vědomí, že by pro nás Bůh chtěl jen to nejlepší. Naopak. Je to hodně milý pocit. Kdo by si přál víc než to, aby ho někdo miloval, a je-li to Bůh, pak panečku, je to velmi silný pocit štěstí. Mizí úzkost, rozplývá se tíha pozemského života, mám pocit, že rostu do nebe a hlava mi puká úsměvem. Chci prožívat tento stav, i kdyby to měla být jen hodina denně při modlitbě. Na druhou stranu se ptám, není to falešný pocit bezpečí a štěstí? Protože, upřímně, kde je Bůh, když mi někdo ubližuje, když mě sužuje zákeřná nemoc, když nenávratně něco ztrácím, když je mi tak zle, že se na kolenou doprošuji Boha, aby zasáhl. Kde je v té chvíli jeho nekonečná láska? Být absolutně závislý na někom, kdo mě miluje, je fajn. Pokud ale miluji své dítě, nepřipustím, aby mu někdo ublížil, aby se mu dařilo zle, aby bylo nešťastno. Udělám vše, co je v mé moci a samozřejmě za něj položím život. Nejsem filozof, a neumím se vyjadřovat jasně. A taky mám pocit, že těch otázek je příliš a já jsem v pokušení je jako karty vynášet jednu za druhou a pleskat jimi o stůl. Taky cítím, že každá přemýšlíme jinak, že nedokážu sledovat Vaše myšlenky a Vy (tuším) nesprávně chápete ty mé. 🙂 Pořádáte nějaké semináře? Ema

1 Odpovědi
Best Answer
Lenka Máchová Personál odpověděl před 2 týdny

Dobrý den Emo, odpovím tentokrát postupně na jednotlivé části Vaší obsáhlejší otázky:

Dobrý den, nemyslela jsem to tak, že po světě chodí sedm miliard bohů. Spíš jsem sledovala myšlenky filozofů a metafyziků, podle nichž mimo Boha neexistuje nic, tedy že Bůh je absolutně nekonečný a zahrnuje v sobě vše, včetně nás. Což tedy přirozeně znamená, že Bůh jako stvořitel nestojí nad světem, ale naopak, vše je v něm.

Já to spíš vnímám v souladu s tím, co Swedenborg píše v Božské Lásce a Moudrosti: „Je jeden lidský Bůh, který je zdrojem všeho.“ Jako Zdroj je svým způsobem ve všem, ale to je pro nás myslím spíš takové filozofické pojetí, nebo pojetí z té nejvyšší perspektivy, která pro nás prakticky nemá moc smysl. Prakticky má větší smysl otázka, jak se my jako konečné a omezené bytosti můžeme Bohu přibližovat. Nevěřím tomu, že bychom jednou s Božstvím nějak splynuli nebo jej zázračně objevili sami v sobě… ale, že nás dál čeká cesta, jak se Mu můžeme přibližovat – tím, že se budeme zbavovat zla v sobě, a On nás tak bude moci více naplňovat a být nám blíže…
A je to právě naše chápání zla ve světě, které může být zkresleno, budeme-li se držet pojetí „Bůh je ve všem“. Ano, On dal vzniknout nám lidem, kteří máme svobodnou vůli a dáváme vzniknout zlu… tedy nechal nás, abychom tvořili zlo – což ale neznamená, že On je v tomto zlu… snad pouze z toho metafyzického hlediska jako prvotní Zdroj všeho…

To, že by Bůh měl milovat své božství v nás, jsem neřekla, nic takového jsem si ani nepředstavovala, zřejmě proto, že by mě nenapadlo přisuzovat Bohu lidské vlastnosti, jako je sebeláska. Ale ani tak přece… Když milujeme své děti, které mají naši DNA, které jsou krev naší krve a tělem našeho těla, je to sebeláska, nebo láska?

Ne, vím, že jste to neřekla, šlo mi spíše o filozofickou úvahu, že pokud bychom my lidé nebyli mimo Boha, ale byli Jeho součástí, tak by vlastně milováním nás miloval sám sebe (tuto úvahu přednesl v jedné ze svých knih Swedenborg). A co se týče našich dětí, myslím, že je můžeme milovat sobecky i nesobecky 🙂

Tu degradaci jste pochopila nesprávně, možná jsem neměla použít ten termín. Myslela jsem to tak, že býti součástí Boha mi přijde přirozenější než být někým vyvrženým mimo jeho svět, někým, kdo ho musí složitě hledat, pak si s ním složitě budovat vztah a třeba ho ani nenavázat, pokud nemá učitele nebo si vybere špatného? Proč vlastně musí být Bůh mimo nás? A kde teda přesně je?

Na takové velké otázky, jako „Kde je Bůh?“, Vám určitě neodpovím 🙂 Mám-li ale stručně vyjádřit své vlastní chápání, tak na otázku – Proč Jej musíme hledat – bych řekla: abychom se stali lepšími a vědomějšími… abychom se přiblížili Jemu, a tedy i svému věčnému štěstí… A na otázku: Kde je? – tak ve smyslu „vzdáleného“ nekonečného Boha se domnívám,  že je ve své Nekonečné Moudré Lásce… a ve smyslu tady a teď – věřím, že je i v každé opravdové lásce, kterou si tady na zemi projevíme…

A co víc. Stále mě tíží ona věta, že Bůh je člověk. Skutečně je tím vyjádřením myšlena nekonečná Láska a Moudrost pocházející od Boha, který nás těmito vlastnostmi dělá lidmi?

Je to obrácení navyklé perspektivy, že? Možná proto Vás to tíží? Nebo proto, že to jakoby přenáší zdroj toho, kým jsme, od nás někam pryč, a Vám se možná zdá, že někam velmi daleko, k nějakému nedozírnému Bohu? Jenže třeba to tak ve skutečnosti vůbec není a On je naopak velmi blízko, jen to tak ještě nedokážeme vnímat…

Není mi nepříjemné vědomí, že by pro nás Bůh chtěl jen to nejlepší. Naopak. Je to hodně milý pocit. Kdo by si přál víc než to, aby ho někdo miloval, a je-li to Bůh, pak panečku, je to velmi silný pocit štěstí. Mizí úzkost, rozplývá se tíha pozemského života, mám pocit, že rostu do nebe a hlava mi puká úsměvem. Chci prožívat tento stav, i kdyby to měla být jen hodina denně při modlitbě. Na druhou stranu se ptám, není to falešný pocit bezpečí a štěstí? Protože, upřímně, kde je Bůh, když mi někdo ubližuje, když mě sužuje zákeřná nemoc, když nenávratně něco ztrácím, když je mi tak zle, že se na kolenou doprošuji Boha, aby zasáhl. Kde je v té chvíli jeho nekonečná láska? Být absolutně závislý na někom, kdo mě miluje, je fajn. Pokud ale miluji své dítě, nepřipustím, aby mu někdo ublížil, aby se mu dařilo zle, aby bylo nešťastno. Udělám vše, co je v mé moci a samozřejmě za něj položím život.

Víte, je to možná ta nejsložitější otázka, kterou si lidé o Bohu pokládají, proč dopouští zlo a utrpení. Je i tolik lidí, kteří na Něj kvůli tomu zanevřeli… Nebudu se tu pokoušet o vysvětlení, spíš doporučím knihu B. Hendersona Proč to Bůh dopouští, kterou nabízím i na těchto stránkách. Přesně tímto tématem se autor zabývá a snaží se na otázku odpovědět.

Nejsem filozof, a neumím se vyjadřovat jasně. A taky mám pocit, že těch otázek je příliš a já jsem v pokušení je jako karty vynášet jednu za druhou a pleskat jimi o stůl. Taky cítím, že každá přemýšlíme jinak, že nedokážu sledovat Vaše myšlenky a Vy (tuším) nesprávně chápete ty mé.
Pořádáte nějaké semináře?

V nejbližší době ne, ale pokud se přihlásíte k odběru novinek, budu Vás informovat, kdykoli bude něco v plánu.