E. Kent Rogers

V Božské prozřetelnosti [E. Swedenborga] se dočteme: „Trvání myšlenky odpovídá stavu citové pohnutky, ze které pramení. () Čas je pouhým zdáním odvozeným ze stavu citové náklonnosti, ze které povstává myšlenka.“ 1)

„Čas je pouhým zdáním.” To je dost odvážné a překvapivé tvrzení. Čteme, že lidské bytosti jsou jedinečné v tom ohledu, že „byly stvořeny takovým způsobem, že se nacházejí zároveň ve světě duchovním a zároveň ve světě přírodním“2). To vytváří pro lidské bytosti, přebývající na zemi, zajímavou okolnost: jsou zároveň v čase a zároveň mimo čas. V nebi, jak se dozvídáme, neexistuje čas, neboť ten náleží pouze přírodnímu člověku3).

Stejně jako je pohyb předmětu a jeho rychlost relativní vzhledem ke svému prostředí a k pozorovateli, tak je relativní i čas. Pohybuje-li se předmět paralelně a stejnou rychlostí jako oddělený pozorovatel, pozorovatel není schopen určit, zda se předmět pohybuje. Obdobně probíhá-li přírodní jev a neexistuje-li žádný pozorovatel mimo rámec přírodního světa, tento jev nemůže být změřen jako jev plynoucí v čase. Nelze proto říct, že jev probíhá v čase. Ten, kdo je spoután rámcem přírodního jevu, nemůže pozorovat tento rámec — stejně jako když se člověk rozhlíží uvnitř vagónu jedoucího vlaku, nejeví se mu to tak, že se vagón pohybuje. Čas proto existuje pouze jako výsledek nesouladu mezi přírodními jevya duchovním stavem lidské mysli, která dlí mimo oblast přírodních jevů. Čas je poměrem mezi přírodními jevy a stavem mysli. Bez lidských bytostí neexistuje čas.

Čas je výsledkem toho, jak přírodní jevy tlačí proti duchovním stavům nebo jimi procházejí, přičemž tyto duchovní stavy jsou mimo čas. K tomu může dojít pouze prostřednictvím lidské mysli. Čas vzniká, když si lidská bytost všimne, že přírodní jev se odehrává způsobem, který není závislý na jeho vědomí, a nazývá to „časem”. „[Vědomí zvířat] se nemůže povznést nad svou přírodní úroveň”4), a proto myšlenky zvířat nejsou nezávislé na přírodních jevech, ale jsou součástí přírodních jevů. Mimo lidské bytosti mají všechny předměty přírodního světa vědomí svázáno s přírodním světem.

Další pohled na tuto problematiku nám poskytne následující učení: „Co je věčné, to JE. () Ve srovnání s tím to, co je dočasné, NENÍ, protože když to dospěje ke svému konci, již to více neexistuje.”5)

[Náboženství vysvětlené v knihách E. Swedenborga] nás učí, že pouze lidské bytosti žijí věčně. Celé stvoření proto existuje s cílem, aby vzniklo „nebe z lidského pokolení6) Není proto možné, aby někde existovalo stvoření, které by nějakým způsobem nepřispívalo k lidské věčnosti v nebi, protože jakýkoliv přírodní úkaz bez vztahu k lidskému nebi by „nebyl”. Lidská mysl si osvojuje dočasné věci, aby si pomocí nich vytvořila příbytek pro věčné. Čteme:

„Přírodní a dočasné věci jsou těmi nejvnějšnějšími a nejkonečnějšími věcmi, do kterých člověk vstupuje nejdříve. Dělá to již od narození, aby mohl být později uváděn do věcí vnitřnějších a vyšších; vnější a konečné věci jsou totiž schrány nacházející se v přírodním světě.7)

Dočasné věci jsou takto přiváděny v lidských myslích ke svému užitku, který je věčný. Nic z toho, co neslouží Božskému cíli stvořit nebe z lidských bytostí, neexistuje. Proto by bez lidského vědomí nic, včetně času, neexistovalo. ()

Často nás podráždí, když nás někdo nebo něco vyruší z činnosti, kterou chceme stihnout ve „svém” omezeném čase. Vezměme si třeba dopravní zácpy. Když však opustíme představu, že čas je naším vlastnictvím, ale uvědomíme si, že je ve skutečnosti Božím darem, pomůže nám to překonat nejrůznější životní frustrace.

Myšlenku, že čas existuje pouze v lidském vědomí, potvrzuje i skutečnost, kterou všichni dobře známe na vlastní kůži: že do té míry, do které duchovní stav člověka odpovídá přírodním podmínkám, které jej obklopují, člověk čas nevnímá — „čas mu letí”. Naopak do té míry, do které stav v člověku neodpovídá okolním podmínkám, člověk si čas uvědomuje — „čas se mu táhne”8).

Běh přírodních jevů se nemění, ale stav lidských pohnutek ano. V prvém případě tyto pohnutky odpovídají přírodním jevům, v druhém případě jsou v nesouhlasu s přírodním prostředím. Vnímání času a čas sám se se změnami stavu skutečně mění.

Věčnost nastává tehdy, když vnější podmínky dokonale souhlasí s vnitřními — jedná se tedy o stav, kdy čas neexistuje. Tehdy neexistuje vztah mezi dvěma věcmi, které jsou ve skutečnosti věcí jedinou. Taková je věčnost nebe. Víme, že nebeské království leží uvnitř. Věřit v Boha a vidět ho ve všech jevech přírodního světa nás přivádí blíže k nebeskému stavu. Věříme-li, že Bůh řídí všechny věci, těšíme se ze života s mnohem menším strachem. Ani budoucnost, ani minulost nezatěžuje naši mysl starostmi. Vnitřní část našeho já nachází ve vnějších věcech to dobré a v přítomnosti teď a nyní dojde k souhlasu. Tehdy se také obklopíme těmi vnějšími věcmi, které souhlasí s našimi dobrými náklonnostmi. Začínáme se těšit ze života pro to, čím je, a tak jako andělé se těšíme z věčného štěstí mimo čas. Čteme:

Když člověk vstupuje do stavu lásky či nebeského citu, vstupuje do andělského stavu — neboli, pokud tento cit v sobě neskrývá potřebu změny, čas pro něj jakoby neexistuje. Potřeba změny je tělesnou pohnutkou a nakolik se jí kdo poddává, natolik pro něj čas existuje, a nakolik se jí nepoddává, natolik čas pro něj neexistuje.9)

Protože Ježíš Kristus se narodil v čase a o Bohu se mluví ještě před narozením Krista, často pohlížíme na stvoření tak, že k němu došlo ještě před existencí Ježíše Krista. Pán sám nám výslovně říká (prostřednictvím zjevení Emanuela Swedenborga, pozn. překladatele): „Nebyl žádný syn od věčnosti”10). Pod pojmem trojice — Otec, Syn a Duch svatý — si máme představovat Boží duši, tělo a aktivitu11). Protože Ježíš Kristus se narodil v čase, můžeme snadno sklouznout do takových představ, kdy na duši Boha pohlížíme tak, že existovala dříve než Jeho tělo.

Tato představa v sobě skrývá přinejmenším dva základní problémy. Prvý je ten, že si takto představujeme Boha nějakým způsobem odděleného od Ježíše Krista: Bůh existoval bez Ježíše Krista. Druhým problémem je představa, že Ježíš Kristus je něčím méně než Bůh, protože Bůh vládl vesmíru po nedozírné věky bez Něj.

Aby naše představa a víra v Ježíše Krista nebyla narušena, bylo nám sděleno, že „Pánova Božská přirozenost, která je sama o sobě Božským lidstvím, které Bůh přijal ve světě, udržuje Jeho Božství od věčnosti”12). Dále čteme, že základem víry je vědět, že „Bůh je jeden, a je něm božská trojnost, a Bůh a Ježíš Kristus jsou jedním”13). „Bůh je přítomen v prostoru bez prostoru a v čase bez času, protože je stále stejný od věčnosti do věčnosti.”14). „Pánem se myslí Bůh od věčnosti, tedy Jehovah, který je zván Otcem a Stvořitelem, protože je s Ním jedno.”15)

Pán si je vědom veškerých přírodních jevů a „veškeré Božství je v čase i mimo čas”16). Čteme také, že “veškerá budoucnost je pro Něj přítomna a přítomnost je pro Něj věčná”17). Ježíš Kristus se narodil svázán s časem. Když prošel procesem oslavení, jeho vědomí postupně opustilo hranice času, což dosvědčují i Jeho slova: „Dřív než byl Abraham, JÁ JSEM”, stejně jako Jeho mnohé předpovědi týkající se vlastní smrti.

Při svém vzkříšení byl plně oslaven, a proto se ocitnul zcela mimo čas, a přesto v Něm, v jeho vědomí, spočíval veškerý čas. Uvnitř v Něm povstal úsvit stvoření, a kdyby nepojal ve svém oslavení veškeré stvoření, přestalo by existovat — a to, co je dočasné, není. Proto zdrojem všeho stvoření je Ježíš Kristus. Existujeme v onom časovém okamžiku, kdy Ježíš Kristus uchopil každý detail stvoření — minulost, přítomnost i budoucnost — svou Božskou láskou, a bez tohoto okamžiku bychom neexistovali. Ježíš Kristus je věčnost, tak jak řekl: „Já jsem vzkříšení a život,” (Jan 11, 25) a „Dřív než byl Abraham, JÁ JSEM,” `(Jan 8:58). Proto je Ježíš Kristus Stvořitel:

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho by nepovstalo nic, co je. V Něm byl život, a život byl světlo lidí. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.” (Jan 1,1-4,14).

Ježíš Kristus byl zrozen do stvoření, a při svém oslavení bylo stvoření zrozeno do Ježíše Krista. To nám pomáhá pochopit, jak byl hrob po vzkříšení prázdný. Když jej položili do hrobu, tělo Ježíše Krista se ještě stále nacházelo v přírodním vesmíru. Když se Jeho tělo stalo Božským, přírodní vesmír byl nyní v Něm. Hrob byl v Něm a Marie a učedníci Jej v něm nemohli nalézt. Čteme:

Pán vstal z hrobu s celým tělem, které měl na světě, a nic z něj tam nezanechal. Vzal si tedy s sebou samo své přírodní lidství, a to od první jeho součásti až po poslední. Proto po vzkříšení, když si učedníci mysleli, že spatřili ducha, řekl: „Podívejte se na Mé ruce a nohy: vždyť jsem to Já. Dotkněte se Mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak vidíte na Mně” (Lukáš 24,37,39). Díky tomu je zřejmé, že prostřednictvím oslavení se Jeho přírodní tělo stalo božským18).

Existuje-li Božská přirozenost, jak ji může konečný přírodní vesmír obsahovat? Obdobně, jak může existovat konečný přírodní vesmír někde jinde než uvnitř Božské přirozenosti?

Veškerý Starý zákon je popisem proroctví Ježíše Krista, kulminujícím v momentu oslavení. Je to jediný reálný okamžik. Veškerý prostor a veškerý čas existuje v Ježíši Kristu v okamžiku oslavení. Pouze tak můžeme porozumět tomuto základu nauk: že Ježíš Kristus je jediný Bůh.

1. Emanuel Swedenborg, Božská prozřetelnost odst. 49

2. Emanuel Swedenborg, Nový Jeruzalém a jeho nebeské nauky, odst. 36

3. viz Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství odst. 8750, Nebe a peklo odst. 168

4. Emanuel Swedenborg, Poslední soud, odst. 25

5. viz Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství, odst. 8939

6. viz Emanuel Swedenborg, Poslední soud, odst. 25, Pravé křesťanské náboženství, odst. 773

7. Emanuel Swedenborg, Božská prozřetelnost, odst. 220

8. viz Emanuel Swedenborg, Božská prozřetelnost, odst. 49

9. Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství, odst. 3827

10. Emanuel Swedenborg, O Pánu, odst. 19, viz také Pravé křesťanské náboženství, odst. 82, 170

11. viz Emanuel Swedenborg, Pravé křesťanské náboženství 172

12. Emanuel Swedenborg, Zjevená apokalypsa, odst. 468

13. Emanuel Swedenborg, Pravé křesťanské náboženství, odst. 3

14. Emanuel Swedenborg, Pravé křesťanské náboženství, odst. 30.2

15. Emanuel Swedenborg, Božská láska a moudrost, odst. 151

16. Emanuel Swedenborg, Božská láska a moudrost, odst. 73

17. Emanuel Swedenborg, Božská prozřetelnost, odst. 333

18. Emanuel Swedenborg, Pravé křesťanské náboženství, odst. 109

Článek přejat z časopisu New Church Life, červenec 1999 (zkráceno)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *