SALVADOR DALÍ: KRISTUS SV. JANA OD KŘÍŽE – POHLED DOVNITŘ

 

Salvador Dalí se činnosti surrealistického hnutí účastnil v letech 1929 – 1936. Později se nazval jediným surrealistou, posledním článkem katolické mystiky, stal se dandym velebícím osobní slávu, zlato, monarchii.  Jeho obrazy mnohdy překračují všechny meze vkusu záměrně delirantními, mnohdy amorálními, šokujícími náměty, které vytvářel vlastní, „paranoidně – kritickou“ metodou.

Stal se ikonou světa lidí, pro které boření hranic morálních a lidských hodnot se stalo synonymem svobody. Plně analyzovat jeho osobnost z pohledu Swedenborgova díla, znamená zároveň si uvědomovat, že Salvador Dalí je tragickou osobností, strhávající spolu se sebou ze světla do temnoty všechny, kteří se k němu přidružili. Analýza takového rozsahu ale není předmětem tohoto blogu. Tato práce alespoň ve zkratce ozřejmuje okolnosti vzniku obrazu Krista sv. Jana od Kříže, počínaje dobou před Španělskou občanskou válkou, kdy Dalí byl ještě „surrealistickým neforemným revolucionářem“. Vysvětluje, co jeho jednotlivé kompoziční prvky obrazu představují a zejména dosud jeho neobjasněnou vnitřní symboliku.

 

*

V době před Španělskou občanskou válkou si Dalí vroucně přál„ničivou katastrofální válku, protože můj tragický životní pocit a mé heroické pojetí člověka by v ní plně našly své uplatnění. Vyhovovala by mi moderní válka: blesková, úžasně ničící a transformující, neslýchaně krutá. Ohromné spláchnutí, změkčilých vášní, ochablostí, hloupostí, zkvašených citů, zhnisaných myšlenek, apokalyptická očista prohnilého lidstva a velkovýroba andělů! Velké prádlo Bohů.“ (S. Dalí: Mé vášně, str. 75)

Nakonec před ní raději opustil Španělsko i Evropu a odjel do Ameriky.

Poté kdy „revolucionář“ Dalí objevil newyorskou kosmopolitickou high-society a chodil na recepce a přednášky, ve 14. kapitole své knihy „Tajný život Salvadora Dalího“,  píše: „Vezmu-li v úvahu, snahu dělat všechno jinak než druzí, dělat opak toho co druzí, bylo by inteligentnější začít psát své paměti a prožít je potom. Prožít! Likvidovat polovinu života, abych prožil druhou polovinu obohacenou zkušenostmi, osvobozen od pout minulosti. Protože pro mne bylo nutno zabít svou minulost bez soucitu nebo předsudku. Musel jsem se zbavit…mého neforemného revolučního života poválečné epochy…“ (Myšleno postojů po 1.sv. válce – pozn. autora blogu).    (S.Dalí:Tajný život Salvadora Dalího, str.422)

V Americe neforemný život revolucionáře skutečně opustil a plně se zařadil do high-society. Do Evropy se vrátil přesvědčený – přes rozmanité newyorské zážitky, že „Amerika je jedinou zemí, kde vládne mimořádná svoboda, neboť tam, kde se člověk může bavit s roztaženými nůžkami v ruce, je i dost zdravého masa k řezání a svobody pro všechny druhy hladu. Evropa, s níž jsem se shledal, byla bohužel vylouhovaná… sterilním sebezjemňováním.“

(Descharnes-Néret: Dalí, str.122)

V červenci 1948 se Dalí vrátil do Španělska. Devatenáctého října 1950, sotva měsíc po otcově smrti, měl Dalí přednášku v Barcelona Ateneu, která zahájila jeho nejostudnější kampaň na propagaci vlastní osoby. Jejím cílem bylo dokázat nejen to, že se vrátil do stáda katolických oveček, ale že se stal i mystikem. Toto místo si vybral záměrně, protože právě v Ateneu v roce 1930  pronesl své nejútočnější vyznání surrealistické víry, jímž šokoval mnoho členů hnutí. Přednáška s názvem „Proč jsem se dopouštěl svatokrádeže, proč jsem mystik“ měla velkou reklamu. ( I. Gibson: Život Salvadora Dalího, str.415

 Když pak později,  11. listopadu 1951 v madridském divadle María Guerrero přednášel na téma Piccaso a já, kromě jiného řekl:„Všichni španělští géniové musejí bojovat s lhostejností a prostředností , která je pro jejich krajany typická. Existuje pro to lepší důkaz než slavný španělský vůdce?  Před Frankem každý politik a každá nová vláda ve Španělsku jen zvyšovala zmatek, lži a nepořádek. Franco tuto falešnou tradici prudce zlomil, a nastolil v zemi přímočarost a řád, v době, kdy svět zažíval období největší anarchie. To mi připadá vysoce originální.“ Sám Franco byl prý projevem velmi potěšen.                 ( I. Gibson: Život Salvadora Dalího, str.419,420) 

Je zřejmé, že Dalí byl nejen mistrem malby ale i veletočů. Jistě tomu napomohly i rodové dispozice. Jaký to paradox, že jeho tužbou po „apokalyptické očistě prohnilého lidstva“, a „velkém prádle bohů“, které si tak vroucně přál, nakonec „seismicky otřásl“ sám realizátor jeho tužeb – výbuch atomové bomby dne 6. a 9. srpna 1945 nad Hirošimou a Nagasaki!

Od té doby“ píše, „ je pro mne atom hlavním předmětem mého myšlení. Mnohé scenérie, které jsem v této době namaloval, vyjadřují ohromný strach, který se mě zmocnil při zprávě o výbuchu atomové bomby. Použil jsem své paranoidně kritické metody, abych přišel na kloub tomuto světu. Chci poznat a pochopit skryté síly a zákony věcí abych je ovládl. Mám geniální vnuknutí, že vládnu neobyčejnou zbraní, abych proniknul k jádru skutečnosti: mysticismus, to znamená hlubokou intuici toho, co je, bezprostřední komunikací s celkem, absolutní vizi díky milosti pravdy, milosti Boží. Silněji než cyklotrony a kybernetické počítače dokážu v jediném okamžiku proniknout do tajů reálna. „Moje extáze!“ volám. Extáze Boha a člověka. Moje je perfektnost, krása, abych jí viděl do očí. Smrt akademismu, byrokratickým formulkám umění, dekorativnímu plagiátu, slabomyslnému chaosu afrického umění. Moje je svatá Tereza z Avily. V tomto stavu intenzivního prorokování mi bylo jasné, že se výrazové prostředky výtvarného umění jednou provždy a s největší možnou perfektností a účinností rozvinuly za renesance, a že dekadence moderního malířství vychází ze skepticismu a nedostatku víry, následku mechanistického materialismu. Znovuoživením španělského mysticismu prokážu, já Dalí, svým dílem jednotu univerza tím, že ukážu duchovnost vší substance.“ (Descharnes-Néret: Dalí,str.157,158)

Návrat do Španělska povzbudil Dalího, aby se začal považovat za poslední článek katolické mystiky. Dalího záliba v paradoxech a zájem o jadernou fyziku vyústila do syntézy katolického mysticismu se základními částicemi vesmíru a stala se poté  důvodem k vydání  „Mystického manifestu“.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Grünnewald: Ukřižování

V něm píše: „Chci, aby můj příští obraz Krista obsahoval více krásy a radosti, než cokoli, co bylo namalováno doposud. Chci namalovat Krista v absolutní opozici vůči všem zřetelům materializmu a vůči hrubě antimystickému Grünnewaldovu Kristovi.“

*

 Během krátké doby „Dalí prohloubil svůj „mysticismus“ erotickým deliriem: „Erotika je královská cesta duše Boží.“ Začal psát divadelní hru: Tragédie erotique, sepsal poctu markýzu de Sadeovi: Stodvacet dnů Sodomy božského markýze pekla, namaloval Dva mladíky  a obraz Autosodomie mladé panny.

         „Malířství,“ prohlásil, „vchází dovnitř očima jako láska a vytéká ven vlasy štětce. Moje erotické delirium mě pohání k tomu, abych své sodomitské sklony vystupňoval až k „paroxysmu.“ (Descharnes-Néret:Dalí,str.168)

    

O své inspiraci předcházející obrazu Kristus sv. Jana od Kříže, v té době zaujatý atomovou vědou, Dalí vypráví: „ V roce 1950, jsem měl „kosmický sen“. V něm jsem spatřil tento obraz v barevném provedení. V mém snu představoval atomové jádro.        

 

 

 

 

 

 

 

Toto jádro později nabylo metafyzického smyslu. Považoval jsem je za podstatu jednoty vesmíru – Krista. 

Když jsem díky doporučení karmelitána otce Bruna uviděl tu kresbu Krista od sv. Jana od Kříže, geometricky jsem zpracoval trojúhelník a kružnici, jež esteticky destilovaly mé předchozí estetické prožitky. A do tohoto trojúhelníku jsem namaloval svého Krista.

 

 

 

 

 

Údajně tedy „Dalí zkombinoval obraz sv. Jana s atomovou vědou a tak rozhodně vytvořil jeden z nejbizarnějších uměleckých projektů 20. století – syntézu katolického mysticizmu se základními částicemi vesmíru.“ ( Dokument BBC)

Je třeba dodat, že karmelitánský mnich otec De Bruno Jesus Marii se rád pohyboval ve společnosti umělců a intelektuálů. V témže roce upozornil Dalího na 400 let starou kresbu, kterou namaloval sv. Jan z Kříže v extatickém stavu, když pohlédl z okna místnosti do níž se uchyloval k modlitbám v Karmelitském klášteře v Aville. Tam spatřil ukřižovaného Krista. Své vidění stačil zachytit na proužek papíru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obraz Salvatora Dalího – Kristus sv. Jana od Kříže je údajně jedním z nejvýznamnějších děl minulého století. Podle názoru mnohých vytvořil nejvýznamnější religiózní obraz 20. století. V roce 2005 vyhrál v hlasování o nejoblíbenější obraz ve Skotsku. (Uvedeno v dokumentu BBC, Soukromí mistrovského díla- Salvator Dalí – Kristus sv. Jana od Kříže.)

 

Rozumíme tomuto dílu? Uvedli jsme stručně známé okolnosti vzniku tohoto obrazu. Ale dokázali jsme dosud rozpoznat co představuje a co před námi skrývá? Domnívám se, že nikoli. Pokusme se to napravit.  Nejdříve je nutno seznámit se se základními kompozičními prvky obrazu:   

 

 

 

 

 

 

  1. 1.        Krajina, kterou tento horní obraz znázorňuje, je okolí španělského pobřeží přístavu Port Lligat. Dalí oproti tomuto zobrazení na obraze moře opticky uzavřel skalisky na horizontu, a tak je připodobnil jezeru Galilejskému, po němž se Kristus často plavil se svými učedníky.

 

 

 

 

 

 

  1. 2.   Na břehu spočívá vytažená žlutá loď, rybář stahující sítě a rybář s rukou za zády, stojící ve vodě. Je známo, že Dalí rybáře stahujícího síť namaloval podle skicy k obrazuPředání Bredy španělského malíře Velázqueze, jehož nesmírně obdivoval.  Podkladem k namalování pravého, ve vodě stojícího rybáře, mu byla postava sedláka z obrazu francouzského malíře Louise Le Naina. Jaký měl Dalí důvod uchýlit se k tomu, aby do svého obrazu namaloval kopie dvou, umělecky nikterak náročných postav? Víme, že Dalí si nejednou z děl jiných malířů či publikací „vypůjčoval“. Proč ale zde?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  1.  Kopie postavy rybáře  podle francouzského sedláka z obrazu Louise Le Naina a skica Velázquezova k obrazu Dobytí Bredy

 

 

 

 

 

 

 

 

  1. Vpravo v pozadí je na hladině modrá loď a člověk nesoucí na ramenou  koš s úlovkem ryb. Není zcela zřejmé, zda směřuje k modré lodi, ale je obrácen směrem ke svítání na horizontu. Je oblečen do civilního obleku poloviny minulého století. Zde si Dalí „nevypůjčil“. Proč?
  2. V samé horní části obrazu se nachází ukřižovaný Kristus na nakloněném kříži ve svěšené poloze. Jistě nás překvapí, že tento, Dalím pojatý Kristus není ke  kříži přibit hřeby ani na rukou ani na nohou, nenese žádné známky bičování, nemá trnovou korunu na hlavě či vykloubená ramena ani ránu v boku. Nenalezneme zde jedinou kapku krve. Zřetelně je krásné, atletické postavy. Spolu s křížem nad zálivem levituje. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  1. Husté kadeře bez trnové koruny Kristu splývají z hlavy, proto nezahlédneme jeho tvář. Jeho rány jsou zhojeny. Je živý?

 

  1. Nad hlavou Krista se nenachází obvyklé INRI, (Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum – Ježíš Nazaretský, král židovský),kříž je bez popisu. Vidíme tu jen prázdný odchlipující se list s výrazným přeložením ve tvaru kříže. Nenalezneme na něm jediné písmeno.  Lze tomu porozumět?

 

 

 

 

 

 

 

  1. Kristovy stíny prokazují, že je sluncem osvěcován zprava a poněkud zdola. Slunce se kloní k západu. Obloha nad křížem je zcela temná. Je podvečer?
  2. Na východním horizontu zřetelně svítá, přestože na západě slunce ještě svítí. Jak by mohlo na horizontu zároveň vycházet?

Co to všechno znamená? Nakreslil Dalí tento obraz snad jen proto, aby nás          ohromil tím, že dokázal namalovat Krista v absolutní opozici vůči všem zřetelům        materialismu, jak uvádí v manifestu, ale také odporující svědectví evangelistů                Nového zákona?  A to je všechno? Pouhá kompoziční bezobsažná ekvilibristika?          Nelze tomu uvěřit.

Dalí vysvětloval roli svého podvědomí při malbě svých surrealistických obrazů takto: „Skutečnost, že ani v okamžiku, kdy maluji, nechápu význam svých obrazů, neznamená, že nemají význam.“       (Descharnes –Néret: Dalí, str.78 )

Jeden ze svých aforismů , který často připomínal žákům zní:”Když malujete, myslete vždy na něco jiného.“

(Descharnes-Néret: Dalí, str.158)
Lze se za takovýchto okolností vůbec dobrat vnitřního významu jakéhokoli Dalího obrazu? V knize „Mé vášně“ (str.91,92) Dalí dokonce píše: … Nemám rád, když mě považují za průměrného malířského akademika, a když dochází k nedorozumění mezi mnou a veřejností. V den, kdy se budou vážně zabývat mým dílem, uvidí, že mé malování je jako ledovec, který zjevuje jen desetinu svého objemu. Snažím se jezuitsky skrývat svou hodnotu, neboť považuji jezuitskou přetvářku za vrcholnou techniku. Můj exhibicionismus tak maskuje moji skutečnou osobnost. Skrývám se před pohledy a přitom je přitahuji, a pod rouškou toho nejprovokativnějšího dandysmu se uzavírám v poslední místnosti svého paláce, abych mohl manipulovat se svým zlatem jen já sám.“

Jisté ale je, když tento obraz tvořil, zcela jistě nemyslel na něco jiného. Dokládá to skutečnost, že se Dalí dohodl s holywoodským statistou-akrobatem Russem Saundersem, který se nechal vyfotografovat přivázaný v polozte ukřižovaného Krista podle Janovy kresby. Dalí pak zvětšené fotografie předal Emiliovi Puignaovi a požádal ho, aby mu rozvrhl měřítko a perspektivu obrazu. Ten ji zvládl mistrně a velkou měrou se tak podílel na nevšední duchovní atmosféře, která z obrazu vyzařuje.

Kde ale nalézt klíč k oné poslední místnosti Dalího paláce, v níž se nachází devět desetin skrytého objemu i tohoto díla?

V červenci 1941, když konec 2. sv. války byl vzdálen ještě čtyři roky, Dalí v závěru své knihy Tajný život Salvadora Dalího, píše: „…Současně válka jen především potvrzuje bankrotářství revolucí. Ostatně, kolektivistické a neopohanské utopie komunismu a národního socialismu, ať už si střídavě pomáhají nebo se pohlcují, budou nakonec obě neodvolatelně zničeny a vyvráceny individualistickou aktualizací katolické evropské středomořské tradice. Věřím především ve skutečnou a nevyzpytatelnou sílu filozofického francouzského katolicismu a v sílu bojovného katolicismu Španělska.

 Evropa po současné katastrofě své zkušenosti s postindustriální a materialistickou poválečnou civilizací klesne do jakéhosi středověku, během něhož zase spočine na věčných základech náboženských a morálních hodnot své minulé duchovní civilizace. Z této neodvratné spirituální krize tohoto pomíjivého středověku povstanou individuality vzcházející renezance.“

Ano, tento text je oním klíčem k porozumění oněm skrytým devíti desetinám vnitřního objemu obrazu:

Po dvou tisíciletích Kristus již nenese na těle známky tortury ukřižování, jeho rány jsou zhojeny.  Kristus ke kříži už není připoután, je živý a zároveň současný, vznáší se spolu se symbolem Své oběti – křížem a ukřižování. Na kříži není svěšen z důvodu gravitace váhou svého těla, levituje přece. Vyklání se proto, že je zcela zaujat děním na pobřeží zálivu Port Lligatu.

Vidí loď podobnou té, na níž se plavil po Galilejském jezeře se svými učedníky – rybáři lidí, šířil dobrou zvěst, vyučoval a uzdravoval. Tato již spočívá na břehu. Její levobok ještě ozařuje zapadající slunce. Z osádky dvanácti „rybářů – lidí“ zde jsou jen dva. Jeden na břehu stahuje síť, druhý stojí u břehu v mělké vodě se založenýma rukama. Oba jsou oblečení do středověkých oděvů. Rybář ve španělském oděvu hledící „do světa“ a stahující síť, symbolizuje historickou, konající „sílu bojovného katolicismu Španělska“. Druhý rybář ve francouzském oděvu se založenýma rukama stojící v moři, hledí „ze světa“ ke Kristu. Symbolizuje historickou, „nevyzpytatelnou sílu francouzského filozofického katolicismu“. Na molu v mírném oparu Kristus vidí postavu muže v současném oděvu držícího na ramenou koš s úlovkem ryb. Představuje nového člověka, představitele nové renezance, přinášejícího novou církevní doktrínu lidem od „rybářů Port Lligatu.“ Poněkud vzadu u mola spočívá na hladině loď ozářená modří svítání. Symbolizuje připravenost šířit tuto novou naději odtud do celého světa.

Odchlipující se prázdný list s křížovým přeložením na břevnu kříže symbolizuje konec historie psané „křížem“ a zároveň počátek dosud nepopsané historie onoho nového věku katolicismu podle Dalího představ, jehož hlavní oporou již není katolicismus římský, ale francouzsko-španělský, byť pro uklidnění Vatikánu pod jeho kuratelou.

V době, kdy Dalí tuto svou vizi definuje, ještě zuří válka. Tuto dobu zmaru, plnou zabíjení násilí a nenávisti, představuje temné nebe nad křížem. To, že tato doba nenávratně končí, naznačuje soumrak, zatímco počátek renezance katolictví pak svítání nad obzorem s projasňujícími se mraky. Svítáním zvýrazněná pata kříže nenaznačuje jeho délku, ale onen definitivní konec staré a počátek nové doby renezance katolicismu.

                                                                     *

Až sem jsem dospěl při hledání skrytého v obraze Krista sv. Jana od Kříže.  Jedná se ale o zlato?

Porovnáním kresby Krista od sv. Jana od Kříže s Dalího pojetím vidíme, že je jeho naprostým protikladem a je zavádějící svým názvem vůči této předloze,  se kterou paradoxně nese stejný název. Dalí chtěl přece namalovat Krista „v absolutní opozici vůči všem zřetelům materializmu a vůči hrubě antimystickému Grünnewaldovu Kristovi“, nikoli kresbě Janově.

Dalího víra v  konající „sílu bojovného katolicismu Španělskastejně jako i „nevyzpytatelná síla francouzského filozofického katolicismu“, které vytvoří novou nauku a doktrínu renezance katolické církve …“ je zcela mylná, jak dokládají celá staletí bojovného katolicismu římského. Přinesl lidem jen bolest, vyhánění, útrapy a desetisíce mrtvých, aniž by člověku dokázal přiblížit Boha. Vždyť obě světové války vedly proti sobě křesťanské státy a kněží obou stran žehnali jejich zbraním. Ano, Boha musí hledat a nalézat každý člověk sám.

Vždyť ani „Pán nikoho nikdy nenutí, neboť nic z toho, k čemu je člověk přinucen, se mu nejeví jako jeho, a co se mu nejeví jako jeho, to se nemůže stát součástí jeho lásky, a tak být přijato za vlastní. Proto je člověk vždy veden Pánem ve svobodě a ve svobodě je přetvořován a znovuzrozován. (Božská prozřetelnost, str.37, odst.43- kráceno)

Lze vůbec u člověka vynutit zbožnost? Na tuto otázku odpovídá E. Swedenborg takto: Vynucená zbožnost je tělesná, neživá, temná a pochmurná. Je tělesná, neboť se týká těla, a ne mysli; neživá, neboť v ní není žádný život; temná, neboť v ní není žádné porozumění; pochmurná, neboť v ní není žádná nebeská radost. Naopak nevynucená zbožnost, je-li ryzí, je duchovní, neboť v ní je duch od Pána; je živá, neboť v ní je život od Pána; je jasná, neboť v ní je moudrost od Pána; a radostná, neboť je v ní nebe od Pána. (E. Swedenborg: Božská prozřetelnost, str.113, odst. 137)

Ian Gibson rovněž uvádí, že „Dalí… měl pocit, že musí mít na každé téma jasné, „nezvratné“ názory, jimiž by rozdrtil jakýkoli protiargument. Člověk jako on chápal dialog jako něco nemyslitelného, účelem hovoru bylo mluvit „k“ (nebo „proti“) ostatním, ale nikdy „s“ nimi. Konverzace sloužila k tomu, aby člověk mohl přesvědčovat druhé, ne aby se jimi nechal přesvědčovat. Část zábavy podle Dalího spočívala v tom, že druhým lidem vnucoval tvrzení, kterým on sám věřil pouze v kontextu své hry. Nesmírně rád dělal z lidí blbce. To byl případ i jeho proklamovaného “nukleárního mysticismu“,… (Ian Gibson: Život S. Dalího, str. 451,452)

Tuto stránku jeho povahy je možno doložit prostřednictvím mnoha jeho děl. Snad v tomto kontextu je nejvhodnější užít jeho vztah ke chlebu, který se mu nejednou stal vhodným námětem znesvěcení „neboť chléb jako základní potrava a symbol výživy vůbec představuje všechno duchovní a nebeské, co vyživuje duši. Je tedy symbolem dobra lásky a pravdy víry a v nejvyšším smyslu sám Pán jako zdroj těchto nebeských hodnot.“ (J.S.Mařík, Pohledy do tajemství Bible, str.61)

„Zálibu v chlebu měl S. Dalí odjakživa. Ve svém muzeu ve Figuerasu vytapetoval stěny kulatými katalánskými pecny chleba. Často si vzal chléb do náruče, olizoval ho a okusoval a pak ho postavil jako Kolumbovo vejce. „Nic nemohlo být jednodušší, než vydlabat do bochníku dva hezké pravidelné otvory a zapustit do nich kalamáře. Co mohlo být více zneucťující a estetičtější, než vidět, jak je toto chlebové psací náčiní při používání zvolna pocákáváno bezděčnými kapkami inkoustu značky Pelikan? Maličký čtvereček v tomto náčiní byl tím správným místem, kam by se mohlo zastrčit pero. A pokud by člověk potřeboval stále čerstvé drobty, jimiž se bezvadně gumuje, stačilo aby si každé ráno nosič kalamáře vyměnil…

Sotva jsem přijel do Paříže, říkal jsem každému, kdo mě chtěl poslouchat: „Chléb, chléb a znovu chléb. Nic než chléb.“

„Copak se z něj stal komunista?“ ptali se žertem. Tušili, že můj chléb byl krutě protihumánní, tímto chlebem se luxus fantazie mstil užitečnostnímu myšlení světa praktického rozumu, byl to aristokratický, estetický, paranoický, kultivovaný, jezuitský, fenomenální, ochromující, nadevidentní chléb.

( Robert Descharnes: Dalí, str.66)

Dalí svou snahou bortit hranice posvátného, lidského, rozhodně žádným mystikem, zejména křesťanským nebyl, byť to o sobě tvrdil.  Ian Gibson, autor jeho obsáhlého životopisupíše:

„Mysticismus znamenal pro Dalího jen další výlet jeho „ega“, ze kterého nevyplývaly žádné závazky. Žádná zbožnost. Žádná dobročinnost. A co bylo do nebe volající, ani žádná láska. V žádné z Dalího obhajob náboženství se nikdy neobjevilo slovo „láska“. (I. Gibson: Život Salvadora Dalího – str.418)

Přirozeností našeho vlastního já je milovat více sebe než Boha a svět více než nebe, a bližního v porovnání se sebou za nic nepovažovat; je to tedy sebeláska a láska ke světu. Z našeho vlastního já nepochází pouze veškeré zlo, ale i všechny klamy. Zla, jež pocházejí z našeho já jsou pohrdání druhým, nepřátelství, nenávist, pomsta, krutost, podvádění. Nakolik naše Já vládne, natolik odmítáme, dusíme nebo převracíme dobro lásky a pravdu víry. ( E. Swedenborg: Nebe a peklo, str. 322,323, odst. 260)

Každý člověk je podobou své lásky. Co do duchovnosti nás netvoří nic, než láska. Milujeme-li zlo, stáváme se podobou zla…milujeme-li dobro, stáváme se podobou dobra…člověk jenž se nevyhýbá zlům jako proviněním, nemůže jinak, než milovat zla – a láska vytváří u každého jeho životní formu. Takového člověka můžeme přirovnat ke špatnému stromu: i ten přijímá teplo a světlo ze slunce stejně jako dobrý strom, nemůže však vytvářet jiné plody než takové, které odrážejí jeho formu, tedy zlé. Lze jej také přirovnat ke zhoubným a jedovatým rostlinám, jež sice přijímají svůj vegetativní život ze slunečního tepla a světla tak jako dobré a užitečné rostliny, avšak nemohou vytvářet nic jiného než to, co souhlasí s jejich formou.  (E.Swedenbrg: O životě a lásce, str. 144,145 – kráceno)

Přesto je obraz Salvatora Dalího – Kristus sv. Jana od Kříže údajně jedním z nejvýznamnějších děl minulého století. Bezpochyby k tomuto hodnocení přispělo jeho geniální pojetí námětu bez znesvěcujících symbolů,  mistrovská dokonalost malby i mimořádná kompozice Dalího díla. I proto oněch devět desetin skrytého v tomto díle naštěstí nedokáže dominovat natolik, aby rušivě překrylo jeho přirozenou, vnější krásu, kdy vzkříšený, živý, krásný a současný Kristus spolu se symbolem Své oběti – křížem – se  vznáší při západu slunce i svítání nad nevšední krajinou Port Lligatu, zcela zaujat pohledem na hladinu moře svíraného skalisky a jeho rybáře a připomíná se nám tak Svou stálou přítomností.

 

***

 

Literatura:

Robert Descharnes, Gilles Néret : Dalí

Salvador Dali: Mé vášně

Salvador Dalí: Tajný život Salvadora Dalího

Ian Gibson: Život Salvadora Dalího

Stan Lauryssens: Salvador Dalí – Skutečný příběh

Pijoan José: Dějiny umění /10

Film BBC: Soukromí mistrovského díla – Salvador Dalí,

                                                     Kristus sv. Jana od Kříže

Emanuel Swedenborg: Božská prozřetelnost (Překlad Lenka Máchová)

Emanuel Swedenborg: Tajemství víry – výběr z teologických prací Emanuela                 Swedenborga. (Překlad Lenka Máchová)

Emanuel Swedenborg: Nebe a peklo

Emanuel Swedenborg: O životě a lásce

Jan Samuel Mařík: Pohledy do tajemství Bible

Rozměry obrazu: 2385 mm x 1488 mm x 95 mm

Obraz se nachází: v Galerii umění a muzeu v Glasgow na:
http://www.glasgowmuseums.com/venue/index.cfm?venueid=4


Autor příspěvku blogu:  Roman Kočur

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *