Rev. Robert McCluskey

Mnoho věcí v Bibli se ve svém doslovném významu zdá protiřečit svému významu vnitřnímu. Přesto však nic z toho si ani v nejmenším neprotiřečí, ale nachází se v dokonale souvztažném vztahu. Bible například často říká, že Bůh či Pán je zuřivý a rozhněvaný, že ničí a svrhává do pekla, přestože ve skutečnosti není nikdy zuřivý a už vůbec nikoho nesvrhává do pekla. První představa se vztahuje k doslovnému smyslu, druhá k vnitřnímu. Zdají se protikladné, ale to jenom proto, že ve stavu protikladu jsme my.

Je to podobné, jako když se Pán jeví andělům v nebi jako slunce, z něhož oni zakoušejí jakoby jarní teplo a ranní světlo; lidem v pekle se však jeví naprosto temný – jako zimní chlad a noční temnota. Obdobně jsou andělé vedeni láskou k Bohu a k lidem, zatímco pekelní duchové zuřivostí a nepřátelstvím. Proto je Pán pro ty, kteří jsou v pekle, opravdu takový, jak jej líčí v doslovném znění Bible – zuřivý a rozhněvaný Bůh, který ničí a svrhává do pekla. Pro anděly je však takový, jak jej zobrazuje Bible ve vnitřním významu – jako Bůh, který nikdy není zuřivý či rozhněvaný a už vůbec nikdy neničí a nikoho nesvrhává do pekla. Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství odst. 3425,4

Každý obraz obsažený v Bibli má dvojí význam. To je nádherný klíč k porozumění Božímu Slovu, které se tak často zdá samo sobě protiřečit. Swedenborg píše, že tato dvojznačnost Slova vychází ze dvou protipólů dobra a zla, nebe a pekla, jež vytvářejí lidskou zkušenost. Například:

Hora může znázorňovat nejvyšší či „nebeskou“ lásku Pána, nebo může být symbolem sebelásky a touhy po ovládání druhých. (To druhé je horou, která bude svržena do moře, na rozdíl od hory, na které se Pán proměnil.)

Voda může představovat pravdu, která nás očišťuje od nepravdivých názorů, nebo zlo nepravd, které nás hrozí zaplavit potopou.

Orel může být symbolem bystrého úsudku znovuzrozené racionality, nebo i vychytralost lháře.

Smrt se může vztahovat k našemu zrození do věčného života, nebo k našemu věčnému oddělení od Boha.

Bohatství může symbolizovat hodnotu našeho duchovního života, nebo bohatství sebeklamu.
Takové a spousta dalších obrazů se vyskytují v Bibli s dvojznačným významem. Swedenborg uvádí, že význam biblických obrazů, ať dobrých či špatných, je dán jejich kontextem – jejich konkrétním použitím. Víme z vlastní zkušenosti, že každá věc má své využití, které však může být i špatné; a lze ji také se škodlivými následky zneužít. To se netýká jen horkých kamen a ostrých nožů, ale i našich citů a myšlenek – veškerých lidských kvalit, které Písmo symbolizuje. Oheň lásky může vyživovat či ničit – podle toho, zda jde o lásku duchovní, nebo přírodní; sebe rozdávající nebo sebestřednou.

Ale počkat, není to jen výmluva? Není to jen uměle vytvořený princip, který někdo vymyslel, aby se zachovala tradiční učení? Není to jen překrucováním Bible, aby vždy řekla právě to, co chceme slyšet? Je tedy například Bůh zuřivý, žárlivý a pomstychtivý, nebo ne? A pokud ne, proč Bible píše tak jasně, že je? A pokud je, jak by mohl prokazovat tak pevnou a věčnou lásku?

Říkáme-li, že většina věcí má v Bibli dvojznačný význam, není to výmluva, ale narážka na jedinečnou vlastnost Božího Slova: na jeho subjektivní neboli „projektivní“ charakter. Bible je popisem nás jako duchovních bytostí, a ne vnějšího světa a minulých událostí. Jejím účelem je, aby ji každý člověk interpretoval a reagoval na ni jinak. Říkáme-li, že Bible je o nás, říkáme tím zároveň, že obsahuje univerzálně platné pravdy o tom, co to je být člověkem: pravdy o našem vnitřním životě, které platí pro každého z nás (protože jsme všichni lidmi), a to jedinečným a individuálním způsobem (protože jsme svobodní jedinci). Boží Slovo nám bylo poskytnuto v příbězích, v podobenstvích a obrazech, jejichž smysl je ovlivňován naším vlastním duchovním stavem, naší vlastní vůlí k porozumění. Bible proto není ani tolik průvodcem pro morálku, jako spíše zrcadlem naší vlastní identity. „Jsi to ty!“

V klasickém příběhu o Davidově hříchu čteme o jeho vražednickém přís- tupu k Uriášovi, jeho cizoložství spáchaném s Bat-šebou a o lekci, kterou si sám přiřknul prostřednictvím Nátanova příběhu. Boží Slovo, které se k Davidovi dostalo skrze proroka Nátana, je obrazem toho, jak k nám přicházejí Boží pravdy skrze Bibli. Je to seberegulující se příběh, který nám dal Bůh, abychom nalezli pravdu o sobě.

Davidova příhoda s Nátanem jej přivedla k jeho slavné modlitbě o odpuštění v Žalmu 51. A snad právě tato zkušenost více než kterákoliv jiná jej vedla i k je-ho pozdější písni vděčnosti v 2. Sam. 22, v níž je představa Božího Slova jako zrcadla vlastní identity vyjádřena tak jasně. David musel porozumět, že zakoušíme Pána podle kvality svého vnitřního, duchovního stavu. Podobné přitahuje podobné. Když si připomeneme, že Bible je Pánova pravda přizpůsobená našemu chápání, můžeme parafrázovat Shakespeara: „Bible není dobrá či špatná, ale činí ji takovou náš vnitřní stav.“ Bible odráží, kde se vnitřně nacházíme.

Již jsem se zmínil o tom, že Bible je subjektivním neboli „projektivním“ spisem. Když se nad tím zamyslíme, platí to i o našich vnějších životech. Když se někoho zeptáme, jak se dnes měl, nečekáme na popis počasí ani na popis toho, co se mu přihodilo. Zeptali jsme se, jak svůj den zakoušel. Každý den je pro každého „stejný“, ale nenajdou se dva lidé, kteří by jej zakoušeli stejně. Téměř aniž bychom si toho povšimli, do všech životních situací se přivádíme sami, a totéž platí i o našem přístupu ke Slovu.

Swedenborg poznamenává, že díky tomuto dvojitému významu se literní význam Písma často jeví protikladný k významu duchovnímu – zuřivý, ohnivý Bůh na hoře Sínaj se zdá opakem Pána jako milujícího pastýře. Tento zdánlivý protiklad však je, píše Swedenborg, výsledkem protikladu v člověku. Tato dvojnost významů, jež se nalézá v textu celé Bible – zlo a dobro – má své kořeny v podvojném charakteru nás lidí jako přírodně-duchovních bytostí, střídavě orientovaných k Bohu a střídavě k sobě.

Nezapomeňme na to, že celá naše vnitřní zkušenost je výsledkem našeho rovnovážného či harmonického postavení mezi nebeskými a pekelnými vlivy. Každý z nás je po celou dobu, co dýchá, předmětem tohoto dvojího vlivu, tohoto zápasu či napětí mezi sebou a Bohem. A tento vnitřní stav bytí zabarvuje způsob, jak zakoušíme Boha. Budeme-li hledat Boží Slovo v Bibli, budeme je vnímat buď jako Boha milujícího a podporujícího, nebo jako tvrdého a odsuzujícího, podle toho, kde se právě budeme duchovně nacházet. Stejně tak když budeme hledat Boží Slovo ve svém srdci a životě, budeme zakoušet jeho přítomnost buď pozitivním, nebo negativním způsobem. V obou případech budeme – tak jako David – zakoušet sami sebe – náš stav vnitřního bytí.

Náš kontakt s Božím Slovem je takový, že jsme sami sobě představováni v Božím světle. Boží Slovo a Boží pravdy jsou neměnné: jsme to my, kdo se mění a roste, a tak jako my se bude měnit a růst i naše porozumění a ocenění Božího Slova. Budeme-li se protivit Boží vůli, bude se zdát, že se Boží vůle protiví nám, a naše chápání Bible bude odrážet toto zdání. Budeme-li se řídit ve svém životě láskou a pravdami přicházejícími od Boha, zjevné protimluvy a paradoxy Slova – a našich životů – se postupně stanou méně významnými a vyjasní se. Začneme rozumět událostem s větší pružností.

Budeme lépe chápat a cítit, co to znamená říct, že Bůh není nikdy zuřivý, ale že Boha zakoušíme tímto způsobem vždy, když se odvrátíme od cesty pravdy. Poznáme, že Boží vůle není svévolná, ale je stálá tváří v tvář naší nestálosti a pochybnostem. Uvědomíme si, že Bůh nikoho nezatracuje, ale my sami zakoušíme vlastní zatracení a soudy rozhodnutími, která učiníme, a tím, jakým člověkem se chceme stát.

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni!“ (Mt 7, 1–2). Na každý okamžik, který zakoušíme, můžeme nahlížet jako na odraz a shrnutí toho, kým jsme, co nejvíce ze všeho milujeme a jak dobře dokážeme chápat druhé. Bůh, který dlí v nás, nám přidržuje zrcadlo, abychom se v něm viděli, byli Jím posuzování a pomocí tohoto soudu sami sebe poznali. Takovýmto zrcadlem identity může být Bible, Boží Slovo, pokud se jen chceme dívat a vidět, poslouchat a slyšet.

Převzato z časopisu Our Daily Bred, červen 2000

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *