z knihy Skryté milénium Stephena Koka

I západní společnost má své vlastní prorocké tradice, přestože se takto obvykle neoznačují. Vizionáři, mezi nimiž zaujímá nejpřednější místo středověký prorok Nostradamus a moderní Edgar Cayce, varují před katastrofami, ke kterým má dojít ke konci našeho tisíciletí. Otázkou však je, co jejich poselství skutečně znamenají. Zakoušeli-li pravé vize budoucnosti, vědí tito vizionáři také, jak je přeložit do skutečných namísto symbolických termínů? Nebo jsou pouze dodavateli surového materiálu, který je teprve potřeba správně přeložit?

Otázka, jak interpretovat prorocká prohlášení, je kriticky významná pro každé náboženství. Byla položena již dávno v době, kdy velký básník John Milton vyjádřil myšlenku, že význam Písma je symbolický. Myšlenka, že duchovní ideje se nejčastěji skrývají v symbolických obrazech a termínech, dosáhla svého nejvyššího vývoje v práci vědce a teologa Emanuela Swedenborga v druhé polovině osmnáctého století. Jeho myšlenky byly předávány dál a našly uplatnění mezi jinými u psychologa Carla Junga a amerického mytologa Josepha Campbella.

Příkladem myšlenky, že Písmo skrývá symbolický obsah, je způsob, jak rozumíme Božímu pojetí času. Kalendáře a data jsou pro prognostiky i interprety proroctví velmi významná. Z následujících odstavců však bude zřejmé autorovo přesvědčení, že Bůh se nedívá na náš uměle vytvořený kalendář, ale na duchovní čas. Boží čas nevplývá dolů do konkrétních dat na zemi, ale do stavů mysli, které se musí rozvinout dřív, než může dojít k určité duchovní události. Tento duchovní čas jako posloupnost vnitřních stavů lidstva má svůj vlastní rytmus.

Pojetí, že existuje duchovní plynutí času, které může vytvářet vlastní datovací systém — ve kterém se časové jednotky dnů, týdnů, měsíců a roků používají symbolicky jako určité vyjádření vnitřních stavů — byl nejúplněji zpracován Emanuelem Sweden- borgem. Oporou jeho teorií mu bylo Písmo. Swedenborgovo studium biblických čísel i jiných základních termínů naznačuje, že autor používal ne-literní přístup k hlavním datůmi k ob- sahu biblického proroctví. Na rozdíl od milenistů, kteří používají Bibli ke kalkulaci přesných dat, Swedenborg interpretoval Bibli jako symbolickou historii.

 

Emanuel Swedenborg

Věda, pravil Emanuel Swedenborg, trénuje mysl k inteligenci, aby byla nakonec schopna vnímat pravou duchovní realitu. Těžko bychom našli někoho, kdo by se ve své snaze o objevení duchovní moudrosti těšil tak úchvatně širokému přístupu k ní a podpořil své myšlenky tak obsáhlým systematickým myšlením, jako Swedenborg. V jeho detailním a organizovaném chápání duchovních zkušeností nalézáme metodu, která nám může pomoci porozumět starým hádankám o předpovědích konce tisíciletí.

Swedenborg začal svou kariéru jako vědec a technolog. Jeho úspěchy na těchto polích jsou téměř příliš rozsáhlé, než aby se o nich dalo psát v jiném než encyklopedickém díle. Byl velmi nezávislým myslitelem, který vstoupil do určité oblasti, osvojil si ji a pak rozšířil její hranice. Vědecká studie ve Stanfordské Univerzitě, zjišťující pravděpodobná IQ historických postav a postavená na adaptaci Stanford-Binetova inteligenčního testu, umístila jeho IQ někde za 200, což je hranice testu. Jeho společníky tam jsou pouze Johann Wolfgang Goethe a John Stuart Mill.

Swedenborg se zabýval astronomií, mechanikou, chemií, vědeckou filozofií, mineralogií, psychologií a fyziologií. Ve všech těchto oborech zavedl nové precedenty a měl podíl na mnoha pozdějších objevech a vynálezech. Jeho vědecké a technologické zájmy jej téměř zcela pohltily až do poloviny jeho padesátých let, kdy se jeho život úžasným způsobem změnil, neboť byl uveden na novou úroveň myšlení a zkušeností.

Emanuel Swedenborg se narodil ve Stockholmu ve Švédsku v roce 1688 jako třetí dítě luteránského kaplana Jespera Swedberga. Když mu bylo patnáct, jeho otec byl jmenován biskupem Skary. Jak můžeme očekávat, vyrostl v ovzduší silné křesťanské víry. Jako chlapec překvapoval lidi svými duchovními vhledy. Nezajímal se však o studium teologie; místo toho se přiznal k „nesmírné lásce“ k vědě a technologii.

Když mu bylo dvacet dva a právě dokončil uppsalskou univerzitu, jeho nesmírná láska jej vedla do Anglie, kde se chtěl setkat s Isaacem Newtonem a s jinými vědci. Nepodařilo se mu sice s Newtonem se setkat, ale pobyl nějaký čas se dvěma prominentními muži vědy — prvním královským astronomem Anglie, Johnem Flamsteedem, a Edmundem Halleym, po kterém je pojmenovaná Halleyova kometa.

Swedenborg byl rozhodnut pomoci Švédsku dostihnout ve vědě a v technologii ostatní evropské země. Právě končila velká éra astronomických objevů. Námořní obchod potřeboval vyřešit navigační problémy, a tak centrální místo zaujala ve vědě „poziční“ astronomie. Swedenborg se vrhl do matematiky a rychle nalezl řešení složitého problému, jak na moři určit zeměpisnou délku. Záleží to na pozici měsíce, ale v té době ještě neexistovaly přesné lunární mapy, díky kterým by to fungovalo. Mezitím vytvořil vědecký časopis zvaný Daedalus Hyperboreus a založil pro Švédsko moderní observatoř na hoře Mt. Kinnekulle.

Švédsko bylo jednou z nejchudších zemí Evropy a bylo ještě více zdevastováno válkami Karla XII. Nejlukrativnějším průmyslovým odvětvím byla těžba uhlí, a Swedenborg přijal jmenování zvláštního přísedícího v mocné Důlní radě. Protože jeho rodina získala šlechtický titul, přijal také křeslo ve Sněmovně. Jak však roky plynuly, jeho zájmy se stále více stáčely ke klasickému problému vztahu mezi hmotou a duší.

Ve své knize Principia, obrovském dílu prezentujícím jeho vědeckou filozofii, vyjádřil názor, že všechno v přírodě může být vysvětleno pomocí tvořivé síly Nekonečna. Kniha sleduje vývoj vesmíru od elementárních částic, které vznikají z Nekonečného a opravdu se podobají „virtuálním částicím“ moderní kvantové fyziky. Prostřednictvím stupňů zvyšující se komplexnosti, kde jedna forma logicky navazuje jednoduchým souborem pravidel na druhou, odvodil všechny známé částice vesmíru. Na tomto čistě filozofickém základě byl prvním, kdo tvrdil, že náš solární systém je součástí obrovského shluku hvězd — dnes známého jako galaxie Mléčné dráhy — a že tento obrovský shluk je jedním z mnoha dalších. Principia také vzbudila v mnohem pozdější době zájem o Swedenborga jako prvního vědce, který formuloval nebulární hypotézu, klasickou teorii o vzniku vesmíru, kterou Swedenborg časově předstihl práci jak Pierre Simona de Laplace, tak Immanuela Kanta.

Principia také definuje charakter různých částic přírody včetně tehdy velmi záhadného magnetismu. Tato práce byla přijata velmi kladně a Swedenborg byl široce uznáván jako jeden z nejučenějších mužů Evropy.

Jeho snaha o objevení vztahu mezi nekonečným a konečným se projevovala jeho soustavným zájmem o lidskou duši, o které věřil, že její přítomnost má v těle biologický základ, a ten chtěl nalézt. Kromě své touhy po poznání byl veden i vášnivou snahou dokázat existenci duše, neboť mnozí vzdělaní lidé jeho doby pochybovali o existenci jakékoliv duchovní reality.

Swedenborg navštěvoval evropské školy a instituce, aby si dobře osvojil fyziologii a přispěl i na tomto poli dalšími objevy. Potom přišly prvé známky toho, že se u něj může dostavit velký průlom do opravdového poznání duše.

 

Velký průlom

Když se usadil, aby začal psát svou práci o „království“ duše, o lidském těle, jeho mozek náhle jako by zasáhl proud světla. Po několik následujících měsíců pak téměř každý den viděl plamen, který byl tak živý jako plamen v krbu. Zdálo se, že to bylo znamení, že se jeho práci dostalo božského souhlasu.

Obrátil svou mysl vzhůru, aby dále pokračoval intuitivnějším způsobem, a brzy začal mít záhadné a dokonce i hrozivé sny a vize, které jej přivedly do hluboké kontemplace hlavně o sobě samém. Cítil, že se dostává do duchovní krize, a snažil se přijít na to, co jeho sny znamenají. V roce 1744, ve věku padesáti šesti, byla jeho dosavadní jednoduchá teologická znalost redukována na nulu a bylo mu ukázáno jeho ego a intelektuální pýcha. Nakonec pocítil, že nemůže dělat nic, než se zcela odevzdat vůli Pána a nechat se poučit. Jak později napsal, Pán jej přivedl zpět k Bibli. Mnohokrát ji přečetl včetně jejích původních hebrejských textů a sestavil pro ni rozsáhlý rejstřík. Tvrdil, že mu byl také ukázán vnitřní smysl Písma, který učí o Pánu a o nebeských společenstvích. Později, v dubnu 1745, mu byl otevřen duchovní svět a začal sestavovat jedny z nejpozoruhodnějších knih křesťanské literatury o Bohu, o člověku, o životě po smrti a o Písmu.

Věda Swedenborga naučila, jak myslet racionálně — jak nakládat s důkazy a hodnotit je, formulovat a analyzovat předpoklady a zjišťovat rozdíly mezi zdáním a realitou. Nyní si uvědomil, že na těchto schopnostech by mělo spočívat i náboženské myšlení, přestože může být postavené i na duchovní zkušenosti. Věda sama proto není antagonistická k náboženství. Viděl nyní, že svět, který studuje věda, je vyjádřením, modelem samotné duchovní reality. Tato myšlenka našla své vyjádření již v průběhu historie, avšak nikdo ve větším rozsahu neobjasnil, jak to funguje — přinejmenším od doby klasické řecké filozofie. Pro Swedenborga nebyl přechod z přírodní vědy k duchovním a teologickým otázkám velkým předělem, ale přirozeným přechodem na vyšší úroveň zkoumání a myšlení.

Swedenborg se nechoval jako jiní vizionáři či mystikové. Tisíce lidí spatřilo určitý aspekt duchovního světa, avšak těžko nalezneme někoho, kdo by byl schopen sám analyzovat svá pozorování a vyhnout se tak dalším hádankám. Swedenborgova práce je jedinečná, protože mu bylo dovoleno1), aby všechny jeho smysly zůstaly během jeho zkušeností naprosto nedotčeny. Bylo mu umožněno, aby zkoumal a studoval duchovní svět tak, jako by byl částí jeho vlastního prostředí. Mohl do něj nahlížet za zcela bdělého stavu, například když se procházel po ulicích svého města nebo se dokonce bavil na večírku. To je velmi důležité, neboť to znamená, že své zkušenosti mohl analyzovat celou myslí — jak její bdělou složkou, tak i hlubšími psychickými schopnostmi. Tento jednoduchý fakt mu umožnil dívat se skrze matoucí fenomény duchovního světa a odhalovat jejich pravou podstatu pomocí jasných závěrů, obdobně jako dřív analyzoval vědecké důkazy v laboratořích. Byl — doslova — duchovním vědcem.

Literatura pojednávající o paranormálních jevech je velmi objemná, avšak je charakteristická nadměrným fenomenalismem. To znamená, že oplývá popisem exotických zkušeností a jevů, o kterých se předpokládá, že jsou skutečně takové, jaké se jeví, a z tohoto základu vycházejí nejrůznější nesourodé teorie. Pravé analytické myšlení je vzácné. Jedním z důvodů je skutečnost, že vizionáři pracují v transu nebo v takových omezujících podmínkách, jako jsou sny či vize; věštec si dokonce ani nemusí pamatovat, co během těchto stavů pronáší. Edgar Cayce během nich například opravdu spal, což jej stavělo do tak velké vzdálenosti od duchovních zdrojů, že ani své vlastní postavení média nebyl po dlouhou dobu schopen přijmout.

Podle Swedenborga náboženský svět potřeboval hlubší, analytický průnik do duchovních zkušeností, neboť nastal čas, aby lidstvo rozvinulo hlubší vědomí i lepší porozumění duchovním stránkám života.

Potřebu hlubšího analytického přístupu dokresluje např. výskyt „vzpomínek na minulé životy“. Někdy se stává, že si člověk pamatuje věci, které se v jeho životě nikdy nestaly; tyto „vzpomínky“ proto naznačují existenci minulého života, ve kterém se tyto věci přihodily. K vyvolání těchto vzpomínek se široce používá regresivní hypnóza. Swedenborg, který měl velmi skutečnou příležitost prozkoumat tento fenomén zevnitř, tyto zážitky komentoval:

 

Vzpomínky na minulé životy

Andělé ani duchové nesmějí mluvit s člověkem ze své vlastní paměti, ale pouze z paměti člověka — neboť andělé a duchové mají svou vlastní paměť tak jako člověk. Kdyby duch mluvil s člověkem ze své vlastní paměti, člověku by se to jevilo, jako by myšlenky v jeho mysli byly jeho vlastní, přestože by byly myšlenkami ducha. Jevilo by se mu to jako vzpomínka na něco, co nikdy neviděl ani neslyšel. To vím z vlastní zkušenosti.

Tato skutečnost je zdrojem víry některých starodávných společností, že se po několika tisících let opět vrátí do svého předchozího života a do všeho, co kdy učinili. To usoudili proto, že se jim čas od času objevila vzpomínka na něco, co nikdy neviděli ani neslyšeli. To však přišlo z paměti duchů, vplývající do jejich myšlenek.1)

1. E. Swedenborg, Nebe a peklo 256. Možnost, že duchovními zkušenostmi může dojít ke sdílení paměti, se obvykle v literatuře neuvádí. Může však být vyvozena ze způsobu, jak pracuje telepatie a vizionářské zkušenosti. V pojednáních o paranormálních jevech je to fakt běžně uznávaný.

 

Duchovní a přírodní svět – součást jediné mysli

Swedenborg byl schopen zkoumat duchovní svět za plného vědomí po dlouhou dobu — po celou poslední třetinu svého života. Jeho knihy jsou plné zpráv, popisů a analýz, jak funguje duchovní svět. Protože byl schopen vědomě pobývat v obou světech zároveň a v duchovním světě byl jako jeden z jeho obyvatel, andělé jej nazývali „zázračným“.

Jestliže čtenář trochu poodstoupí od Swedenborgova tradičního teologického slovníku, může si povšimnout, že z jeho logiky jasně vyplývá, že vše včetně materiálního světa je ve skutečnosti duchovní skutečností. Začněme tím, že celé stvoření má pouze jediné centrum a podstatu. Nemůže být ve skutečnosti rozděleno ve dvě, často antagonistické reality, neboť Bůh, jak Swedenborg píše, je původem a základní realitou (esse) hluboko uvnitř všech věcí, a neustále je udržuje jako vyjádření sebe sama v celé posloupnosti od nebe až po materiální svět. Materiální svět ve Swedenborgově systému není odděleným světem o sobě, vytvořeným z nějakého zvláštního materiálu; přidává duchovnímu světu vnější a relativně statickou hraniční vrstvu. Neexistuje proto nic jiného než duch, neboli srdce a mysl, přestože pro nás v teologii a ve vědě bývá obvykle užitečné rozlišovat mezi těmito dvěma druhy zkušeností a jevů. V následujících odstavcích termín mysl zahrnuje intelekt i srdce.

To, co nazýváme přírodním neboli materiálním světem, je jako skořápka ovoce. Je to tvrdá a odpor kladoucí hraniční oblast, vyrůstající ze samého ovoce a bránící jeho dalšímu růstu. Skořápka je jen další, poněkud zhuštěnou a inertní formou ovoce uvnitř, nic v zásadě odlišného. Její hlavní funkcí je reagovat proti tendenci pohyblivějšího a dynamičtějšího obsahu uvnitř neforemně se vylít ven; ovoce jí proto dává ze sebe růst, ve vhodném bodě zastavuje svou potenciálně destruktivní expanzi a drží se uvnitř, a tím si vytváří potřebnou stálost a stabilitu.

Modelem toho, jak vesmír obsahuje ducha, je i samotné tělo, ve kterém je v jistém smyslu duch doma „uvnitř“.

Hledáme-li duchovno, nemůžeme pohlížet vzhůru k obloze, přestože mnohé duchovní směry k tomu stále ještě inklinují. Kdyby materiální prostor obsahoval vše, duchovní skutečností stejně jako materiální, potom by byl duchovní svět někde vně vesmíru a vlastně by už tím musel být považován za materiální. Jedním z důsledků toho je, že duch, pro nás zde neviditelný, se zdá být velmi nemateriální a je proto snadným terčem skeptiků, kteří za reálné považují pouze to, co je hmatatelné.

Přesto můžeme svými duchovními a intuitivnějšími schopnostmi odkrýt duchovní realitu. Tyto duchovní schopnosti se zdají být „uvnitř“; mluvíme o „vnitřním“ člověku, „vnitřní“ zkušenosti apod. Tato terminologie však může vést k nesprávné snaze umísťovat ducha někde. Duch je uvnitř, říkáme, neboť si neumíme představit žádné jiné umístění, jelikož je jasné, že není venku. Ve skutečnosti my jako duchové nemůžeme být „uvnitř“ našich těl. Neměli bychom být ani vůbec někde v materiálním prostoru. Jsme sice docela skuteční, ale podrobné zkoumání toho, kde jsme, nás zredukuje na záhadu, že nejsme zde. Představa, že jsme uvnitř svého těla, je iluzí vyplývající z faktu, že vidíme a slyšíme prostřednictvím našich smyslů, jako bychom hleděli zevnitř ven.

Swedenborg proto obrací trend západního myšlení, podle kterého je základní hmota a mysl je pouze odnož či „epifenomén“ hmoty. Ve skutečnosti je obrácení formulky logické; hmota je odnoží mysli, konkrétně Božské Mysli. Všechny teologie učí, že člověk musí odmítnout jakýkoliv krajní materialismus, avšak v různých teologiích stále vládne zmatek o tom, jaký je vlastně rozdíl mezi duchem a hmotou.

V některých teologiích mohou existovat vize druhého příchodu, ve kterém Ježíš sestoupí z oblohy — jako by nebe, realita zjevně ducha či mysli, plula nahoře nad fyzickým prostorem. Existují vyprávění o astronautech NASA, kteří spatřili obydlí andělů, a samozřejmě existuje i vážnější a velmi tragická událost kultu Nebeská brána, jehož členové věřili, že když spáchají sebevraždu, budou naloděni na vesmírný koráb. V předpovědícho konci tisíciletí se podvědomě míchají hrušky s jablky, a předpovědi se tak dostávají na fyzickou rovinu. Podle Swedenborga je realita milénia ze své vlastní podstaty duchovní záležitostí, kterou bychom měli raději považovat za vnitřní událost, zkušenost v oblasti mysli.

Swedenborg šetrně naznačuje, že umísťovat Boha a nebe nebo cokoliv nadpřirozeného kamkoliv do materiálního prostoru je výsledkem materialistického či přírodního způsobu myšlení. Přírodní způsob myšlení je určitou výchozí filozofickou pozicí, která v nás obvykle přetrvává již od dětství, neboť do tohoto způsobu myšlení, do nejnižších a nejstatičtějších představ, se rodíme a postupně své myšlení můžeme, chceme-li, pozvedat do vyšších rovin. Nerodíme se do andělského myšlení, ale musíme si je vybrat, aby se tak stalo naší vlastní perspektivou, a ne darem, který by nám byl vnucen. Předtím však potřebujeme určitou pevnou základnu, ze které bychom se mohli odrazit na své cestě ke světlu. Proto začínáme ze dna.

Swedenborg rozvinul silnou senzitivitu k rozdílnostem mezi duchovním a přírodním myšlením a zjistil, že mnozí teologové a spisovatelé vycházejí z materialistického způsobu uvažovaní, aniž si toho musí být nutně vědomi. Byl si však vědom toho, že změnit způsob myšlení na duchovní nemusí být jednoduché. Jeho vlastní teologie může být považována za rozsáhlou nauku o tom, jak myslet duchovně.

 

Mnohočetné úrovně reality

A jako by tato skutečnost nestačila sama k přemítání, Swedenborg psal nejen o dvou základních realitách, ale i o jejich dalších rozdílných úrovních. Ve svých popisech základní duchovní reality používá známých teologických termínů; hovoří o duších, přírodě, nebi a pekle, jež jsou předměty většiny náboženských učení. Jeho knihy obsahují tuto úroveň zkušeností hlavně proto, že jeho cílem bylo vyvolat změny v okolních náboženských společenstvích. Chtěl lidem ukázat, jak jejich vlastní jednání a stavy mysli a srdce je následují po smrti a vytvářejí pro ně velmi osobní důsledky.

Kromě této známé a velmi lidské úrovně zkušeností existují i další úrovně — „ultra-metafyzické“ stavy, které kladou na mysl vysoké nároky, chceme-li je pochopit, a které se obejdou bez jakýchkoliv zmínek o prostoru a čase. Na těchto úrovních již není nic jiného než Bůh a člověk a všichni se zde vyskytují v témže bezprostorovém místě — možný zdroj mnoha esoterických východních filozofií. Všechno ostatní, každý duchovní či přírodní vesmír, který plyne časem v nekonečné posloupnosti okamžiků, je iluzí — avšak iluzí obdobnou východní představě maya, která je jistou pevnou a pro život podstatnou iluzí, že když člověk kopne nohou o kámen, narazí si palec u nohy. V jisté úrovni je Bůh dokonce jedinou zbývající realitou. Každá vyšší úroveň je jádrem té nižší, a všechny dohromady skrytě propůjčují našemu myšlení bohatství a hloubku, zejména když pronikáme stále hlouběji do své vlastní mysli — což je cesta, která nikdy nekončí.

 

Zdání a skutečnost

Existuje přírodní stav mysli a du-chovní stav mysli. Realita se jeví duchovně, když se na ni nahlížíme v duchovním stavu, přírodní a statická, když na ni nahlížíme v přírodním stavu.

Pozorovatel nemusí nikam jít, aby získal tyto zkušenosti. Posouváme pouze svůj stav vědomí; ve skutečnosti když umíráme, je to vše, co děláme, tvrdí Swedenborg. Při smrti nikdo nikam neodchází, neboť na té základnější úrovni reality, jak jsme se zmínili, neexistuje prostor ani čas.

Jsou-li tyto teorie pravdivé, pak můžeme snad-no opustit staré tendence považovat duchovní zkušenosti za nejasné, mlhavé a prchavé, zatímco pevná realita je podle nich pouze ta přírodní či materiální. Duchovní svět by naopak měl být stejně tak reálný, živý a hmotný jako svět přírodní, neboť obě zkušenosti vyrůstají ze stejné pozorující mysli, mysli, která mění pouze svůj stav. Změna z jednoho stavu bytí ve druhý je však zakoušena jako změna zdánlivého prostoru a času. Jinými slovy, tento posun se bude duchu jevit, jako by odešel někam jinam, do jiného světa. V klasických popisech zkušeností z blízkosti smrti nacházíme spojovací tunel a nádherný ráj za ním. Cesta tunelem je však pouze posunem, pro nás obvykle částečně nevědomým (proto tma a snížená úroveň vnímání v tunelu), do jiného režimu vědomí.

 

Podobnost forem v obou světech

Co však zůstává stejné i po prodělané změně, je obrovská podobnost forem. Jak objevil i Carl Jung, psychika má svůj vlastní slovník forem a člověk tyto formy nachází jak v přírodní, tak i v duchovní zkušenosti. Můžeme-li si zranit palec, když kopneme do kamene v tomto světě, mělo by platit, že existují kameny a že naše prsty jsou zranitelné i v duchovním světě, a duch si nemusí všimnout žádných odlišností, pokud se nerozhlíží po nějakém zvláštním vedlejším efektu. Podle Swedenborga jedním z takových rozlišujících rozdílů je, že význam kopnutí do kamene a příčina, proč do něj člověk kopnul, budourozdílné. V duchovním světě bude jejich význam i příčina duchovní.

Pevnost je vztah mezi vnímaným objektem a smyslem, který jej vnímá. Není to žádná absolutní charakteristika, dokonce ani ve fyzice. Našim materiálním smyslům se materiální svět jeví pevný, protože smysly, které se na něj dívají nebo jej cítí, jsou také materiální. Obdobné vidí a zakouší obdobné a považuje to za hmotné. Budeme-li duchovními smysly vnímat svět okolo nás, který bude duchovní, vztah duchovního světa k našim duchovním smyslům vytvoří pevnou realitu. Tento fakt může mást lidi, kteří jsou čerstvě po smrti. Swedenborg se setkal s mnoha osobami, které nedávno zemřely a byly naprosto nepřipraveny si tuto skutečnost uvědomit.

Můžeme se také zamyslet nad prostým faktem, že v obou případech je svět vnímán myslí. Za našimi jednoduchými smyslovými nástroji se skrývá mysl, jediný skutečný vnímatel čehokoliv. Otázka, jak to ovlivní podstatu vnímané reality, je velmi zajímavá. To, co mysl bude nejpravděpodobněji zakoušet jako pevné a reálné, bude opět zase mysl, a ne něco cizího. Mysl by normálně měla vnímat jako nejasné a pomíjivé to, co je od ní odlišné, a proto i trochu divné a s nejasnou či chaotickou logikou. Když mysl sklouzne do jednoho ze svých režimů, duchovního nebo přírodního, nalezne pevný svět s jeho jasně vymezenými částmi a předměty.

Swedenborg tedy objevil, že svět mysli vypadá stejně jako tento. (Rovněž i zkušenosti z blízkosti smrti naznačují, že poté, co se duch vydá na svou cestu, se nezměníme na něco zcela odlišného.) Swedenborgovy popisy duchovního světa ukazují, že v něm jsou jezera, řeky, pole, stromy, hory, oblaka, slunce a měsíc — veškeré „vybavení“ materiálního světa. Rozdíl je jen v tom, že tyto věci jsou duchovní. To znamená, že jsou formami, ze kterých pozorovatel vnímá dynamické stavy své mysli a své pocity přímo, a proto v určité rozpoznatelné formě. Swedenborg nás skutečně informuje, že duchové vypadají úplně jako lidé — mají paže, nohy, tváře atd.

Ve svém díle Nebe a peklo Swedenborg popisuje duchovní svět nejobšírněji. Na prvý pohled se může zdát, že je u popisu takové nezemské reality až příliš pozemský. Proč všechny tyto pozemské obrazy? Hory jsou koneckonců výsledkem geologických procesů. Proč by duch měl kopírovat planetu Zemi? Logika situace, učil, je však ve skutečnosti obrácená. Není to tak, že by duchovní svět vypadal jako přírodní; ve skutečnosti přírodní svět vypadá jako duchovní. Tak to bylo vždy, neboť duch je před přírodou — příroda je vyjádřením ducha, a ne naopak. Hmota je poměrně statickým vyjádřením objemné a komplexní mysli, a jak jsme již dokazovali, přebývat v kterémkoliv z těchto světů je ve skutečnosti výsledkem změny stavu mysli.

Okrasy přírodního světa jsou proto duchovně významné jako výrazy vnitřní reality, která je stvořila, přestože tato realita je na přírodní úrovni velmi statická, velice pomalá v reakcích na naše vlastní stavy mysli a velmi nepravděpodobně se bude chtít na základě změny našich postojů měnit či zmizet.

 

Separace mezi Já a „To jiné“

Co oba dva světy odlišuje, jesku-tečnost, že v přírodním světě a v přírodním režimu mysli, který jej vnímá, existuje silná separace mezi Já a To jiné. To vytváří objektivní zkušenost, že prostor je zakoušen každým stejně. Je-li A vzdálen kilometr od B, každý vidí A kilometr daleko od B. Přírodní svět je vždy To jiné, není obrazem Já. Tímto způsobem se stáváme vědomými sami sebe i přítomnosti světa, který odmítá jednat podle našich přání, ať dobrých či špatných. Něco učiníme, a něco poučného se stane: z těchto důsledků jsme se nuceni poučit. Kontrast mezi námi a naším okolím vytváří silné vědomí sebe sama, které nám pak umožní zajímat se o poměry, ve kterých se nacházíme, a pokusit se rozvinout svou inteligenci a schopnosti, abychom mohli žít a jednat v necitlivém světě. Vědomí sebe sama nás vede také k etice, k problémům disciplíny a k praktické moudrosti. Tento svět je proto ideálním prostředím pro učení, pobídka k nabytí vědomí, jako by nám byl poskytnut model duchovní reality, se kterým si můžeme hrát a experimentovat bez velkého rizika, že tím učiníme škodu našemu vnitřnímu já.

 

Individualita či splynutí

V duchovním světě je však situa-ce odlišná: vše, včetně jednotlivých lidí, se tam vztahuje k něčemu jinému. Duchovní svět je vždy jeden celek a ne sbírka vzájemně oddělených částí. Je to svět rozsáhlých, vzájemně se pronikajících vztahů, a funguje jako jedna velká mysl — jako všechny mysli dohromady, přestože Božská mysl prostupuje a uspořádává v řád mysl kolektivní. Jde-li vše dobře, zájem o ostatní nahradí soustředěnost na sebe sama a duch se stává součástí celého lidství, aniž by dál pohlížel na všechny a na všechno jako na To jiné. Jelikož duchovní svět v podstatě sestává ze skupinového vědomí, následuje logicky po dřívějším úsilí ve světě definovat sebe sama a stát se specifickým jedincem, „někým“ určitým. Když duch vymezil, kým je, může konstruktivně vstoupit do důvěrných vztahů s jinými a nebýt v nich ztracen. Proto, opakujeme, přírodní svět připravuje člověka na svět duchovní.

Swedenborg ukazuje, že jakákoliv skupina nebo vzájemný vztah jsou jen tak silné, jak se to nezávislým způsobem naučili jedinci uvnitř. Proto musí vývoj jedinců ve fyzickém světě předcházet jejich vstupu do speciální dynamiky světa duchovního. To vypadá paradoxně, neboť se zdá, že rozdílnosti, zvláštnosti a spoléhání se na sebe bude odporovat opravdové jednotě s druhými. V tomto materiálním světě vidíme tolik individualistů, kteří si jdou jen svou vlastní cestou. Vidíme také idealistická duchovní hnutí, která podporují opak a nabádají své členy, že by měli splynout se skupinou a každý by měl věřit a myslet stejně. Tyto skupiny učí vzdání se individuality, aby se dosáhlo úplného sdílení a empatie, společné mysli. Domnívají se, že to může zachránit společnost od vlivu arogantního individualismu. Výsledkem však obvykle bývá jen skupina bez páteře a vědomí, neboť každý se zde spoléhá na ty ostatní. Situace pak vyžaduje někoho, kdo tuto beztvarou skupinu povede. Skupiny se pak jako její mozek ujímá nějaký učitel či guru, a skupina se pak stává jeho soukromou armádou, schopnou pracovat, poskytovat mu služby a splňovat jeho rozmary. Výsledkem je kult.

Swedenborg psal, že v opravdově sjednocených skupinách a společnostech je naopak každý „jedinečně sám sebou“. V takové etice nemohou kulty vzniknout, neboť každý zde přispívá dobře rozvinutou individualitou a má ve větším celku jedinečnou roli, určitou činnost, za kterou má svou zodpovědnost; všechny tyto role dohromady vytvářejí jedinou kolektivní mysl. Mozkem skupiny jsou všichni. Celé společenství tvořené „myriádami“ takových lidí vidíme jako nebe a v dálce jako jednu osobu. V jedné překrásné zkušenosti Swedenborg spatřil celé nebeské společenství jako množství hvězd, které zformovaly dohromady jednoho velikého jedince. Každý člověk zde zná velmi dobře své vlastní schopnosti, a je si proto také vědom svých osobních omezení a ví, kdy má přenechat místo někomu jinému.

 

Zvláštní fenomény duchovního světa

Jedním z důsledků tohoto vše pronikajícího důrazu na vztahy ve druhém světě je to, že co jsme tam viděli, může příště, až to spatříme znovu, vypadat trochu jinak. Tato nová podoba bude výsledkem fungování podstaty věci samé i změny našeho vztahu k ní. Samo o sobě se to může zdát divné a dezorientující; je to však ve skutečnosti způsob, jak naše psychika fungovala vždy. Jsme zvyklí, že různé věci v různých dobách hodnotíme rozdílně, přistupujeme k věcem nespočetným množstvím rozdílných způsobů a díváme se na věci různě podle toho, jak se cítíme, nebo jak se změnila situace, ve které se nacházíme. Vzdálenost v duchovním světě je tím, co nazýváme psychologickou vzdáleností. Být od někoho velmi vzdálen zde znamená být ve velmi rozdílném stavu mysli a srdce. Být u někoho blízko zde znamená být s ním či s ní v důvěrném vztahu. To vše známe jako realitu naší psychologie, ale v tomto světě to nemá vliv na naše smysly. V druhém světě má.

Po smrti duch nejprve shledává svůj nový svět trochu divný, ale jeho psychika se zde brzy usídlí. Musí si zvyknout na to, že naše staré psychologické stavy se nyní projevují navenek místo pouze „dovnitř“. Duchovní svět se brzy stane velice přirozeným, neboť nás obklopí naší starou a navyklou psychologií. Relativní studená odlehlost přírodních věcí je nahrazena důvěrným vztahem s naší vlastní myslí, a to nás vede k hlubší důvěrností s lidmi kolem nás.

Swedenborg jednou v duchovním světě potkal muže, který stál ve vzduchu kousek nad zemí. Přestože se muž musel dívat k němu směrem dolů, nebyl si vůbec vědom toho, že levituje, a pokračoval dál ve své řeči, ve které Swedenborgovi dokazoval svůj skepticismus o existenci nějakého života po smrti — docela ironický postoj pro člověka v této vyvýšené pozici. Místo aby s ním debatoval, Swedenborg pouze ukázal na místo, kde muž stál. Muž se podíval dolů, a náhle se probudil ze svého vzdušného teoretizování a v úděsu se dal na útěk, pár okamžiků stále ještě nad pevnou zemí.

Ve svém fantazií unášeném stavu mysli tento duch nemohl v duchovním světě udržet obě nohy na zemi, a tak jeho fyzická poloha odrážela tento psychologický fakt. Země zde znázorňuje praktickou mysl, nejfunkčnější a „zemité“ aspekty našeho denního myšlení. Duch se doslova vznesl, jak jej pohltilo jeho vlastní teoretizování o jeho myšlenkách, a byl tím příliš zaměstnán, než aby si všiml, že své teorie recituje v tak odděleném stavu mysli, který popírá jeho skutečnou zkušenost. V druhém světě, kde se vnitřní stavy stávají dominantní psychickou silou a jsou dramatizovány, takovéto popření doslova znamená myšlení bez pevné půdy pod nohama. Když spatřil, kolik se v jeho teoretizování skrývá fantazie, dostal se dolů na zem.

 

Projevy duchovních skutečností v běžné řeči

Swedenborg poznamenává, že mnohé běžné metafory, tak jako ta předcházející, pocházejí z duchovního světa. Do jisté míry myslíme „duchovně“, aniž si toho jsme vědomi, neboť cítíme pozoruhodnou přesnost určitých výrazů a frází. Zdá se, že duch rozeznává svůj vlastní jazyk, přestože jeho pozoruhodná přesnost je příliš instinktivní, než aby přitáhla naši vědomou pozornost.

V tomto světě například říkáme: „Jsme si velmi blízko,“ abychom tím naznačili pocit vzájemné přitažlivosti či sympatie. V duchovním světě si jsme opravdu velmi blízko — v některých případech se až dotýkáme. „Nejsme si už tak blízko jako kdysi“ se v duchovním světě stává opravdovou vzdáleností ke druhé osobě, přestože v tomto světě mohou sedět pohromadě. Prohlášení: „Vidím, co máš na mysli,“ může být v duchovním světě doprovázeno náhlým zjevením objektu či obrazu, který byl pro nás předtím neviditelný. Když ve druhém světě duch rozumí, tak také vidí. Teplo vyjadřuje lásku; „studené srdce“ mají obvykle lidé, kteří zde žijí v chladných oblastech. Jsou ve skutečnosti zmrazeni svou vlastní tvrdostí srdce, ale pravděpodobně dál viní počasí.

Swedenborg dále vysvětloval, že nesouhlas je doprovázen zmizením. Když se setkají dva duchové či dva zástupy duchů s rozdílnými názory, hádka může způsobit, že se navzájem ztratí z očí.

V našem světě říkáme: „Vůbec nevidím, kam tím míříš.“ Je-li nesouhlas naprostý a plný emocí, může zmizet i dům a majetek druhého, což naznačuje, že prvá strana vůbec nechápe způsob myšlení druhého, a tak se její oponent vytratí i se vším vnitřním vybavením. Zde v našem světě můžeme pozorovat něco takového uvnitř našich myslí, přestože naše smysly nezaznamenají spoustu náhlých zvláštních efektů. V obou světech nám někdo může říct: „Už tě vůbec nechci znát.“ V duchovním světě se vnitřní krajina uzavírá, takže vše, co diskuse zahrnuje, přestává být vidět. Nemůžete nad tímto fenoménem zvítězit tím, že si začnete vyvolávat city k neviditelným lidem nebo jejich domům, neboť neviditelnost je součástí vašeho vlastního stavu mysli, a ne objektivní neviditelnost. Naznačuje naprosté odmítnutí reality druhého stavu mysli.

Tyto aktivity v duchovním světě se nám mohou jevit velmi subjektivní, jako produkt iluzí a vlastních očekávání. Swedenborg však podotýká, že ti, kteří milují pravdu, jsou otevření vidět to, co je opravdu skutečností. Vyšší oblasti, bližší Bohu, jenž je Láska sama a Moudrost sama, jsou proto stabilnější a odkrývají více pravdy. Pravda dává nestálému egoismu pevnější směra stálý vnitřní bod. Čím výšev duchovním světě se duch pohybuje, tím více vidí duchovní pravdy ve světle, ve srovnání s tím, co Swedenborg nazývá „pošetilým“ světlem fantazie a egoistických očekávání.

Božství můžeme pozorovat jen v nebi, neboť nebe je stav, ve kterém jsou duchovní vědomí a vzájemná láska rozvinuty tak dobře, že Božství zde může být nazíráno v každodenní zkušenosti. V nejvyšší oblasti nebe se Božství jeví jako zářivé slunce, jehož světlo je pravda a teplo je láska. Láska a moudrost se takto projevují často. Některé obdobné zkušenosti jsou zaznamenány ze zkušeností z blízkosti smrti, při kterých lidé spatřili zářivé světlo, které nezraňovalo oči.

 

Katastrofy konce milénia

Swedenborgovy zkušenosti z duchovního světa nabízejí vysvětlení zkušeností vizionářů, kteří tvrdí, že nás na konci tisíciletí čekají velké přírodní katastrofy. Mají-li předpovědi písma a vize proroků o posledních dnech něco společného, jsou to špatné zprávy: zemětřesení, hory padající do moře, ničení, konec světa v dnešní podobě. Proč by to mělo být právě tak?

Jak jsme viděli, Swedenborg objevil, že materiální svět je odrazem duchovního. Žádné takové předpovědi hrozících katastrof proto nemusí mít nic společného s našimi horami, neboť v duchovním světě jsou hory také. Hory tam jsou původním obrazem, podstatou všech hor, speciální aspekty nebo formy mysli; v našem světě jsou pouze statickými odrazy těchto živých hor. Opravdu, význam apokalyptických výroků v Písmu spočívá v duchovní transformaci, napsal Swedenborg. Biblická apokalypsa nepojednává o fyzickém světě, ale naznačuje velké změny v lidském vědomí a přístupech. Předmětem apokalypsy je svět psychiky či duše. Nové nebe a nová země, které mají existovat po Posledním soudu, nejsou novým vesmírem a novou planetou. Jsou to pouze symboly vnitřní změny.

Vize zemětřesení, která potopí hory a pobřeží a díky kterým povstanou z vody ke konci milénia starobylé civilizace, jak tomu je v předpovědi Edgarda Cayceho, mohou být také obrazy našich zaběhnutých hodnot, které umírají a jsou nahrazovány starší moudrostí. Odkazy ke Kalifornii a jiným zeměpisným místům nás také nezavazují k materiálním interpretacím. Swedenborg poukazuje na to, že v duchovním světě existují reprezentace — speciální obrazy určitých věcí, které odrážejí současné stavy mysli či očekávání. Londýn a další velká města mají své dvojníky ve světě duchů (kam přichází každý okamžitě po své smrti), přestože nejsou přesně identická s pozemskými městy. Obyvatelé země zjistí, že se po smrti nacházejí na obdobném místě obklopeném jinými obyvateli a budovami s alespoň obecně obdobným charakterem jako na zemi. Staré kultury přežívají smrt v srdcích těch, kteří zemřeli, a to vytváří zkušenost, která je do značné míry podobná té na zemi.

Atlantis či jiné starověké civilizace povstávající z hlubin můžeme například interpretovat jako návrat starodávné moudrosti zpět do mysli, pozvednutí nad vody moderního odmítavého přístupu. Zda Atlantida skutečně existovala, není ve skutečnosti pro jazyk reprezentativních pojmů a obrazů důležité. Vše, co tyto věci znamenají pro psychiku, bude platné pro jazyk reprezentací. Swedenborg objevil, že andělé mluví s člověkem vždy v jeho vlastním jazyce. Když zřec spatří budoucnost, spatří ji formulovanou v rámci takové terminologie a takových obrazů, jaké používá společenství, jehož je součástí. Jak jsme se již zmínili, Swedenborgovo základní pravidlo pro interpretaci duchovní reality je, že v duchovním světě je vše zakoušeno jako odraz vlastního stavu mysli pozorovatele.

Je-li toto všechno pravda, potom bychom měli apokalyptické vize vysvětlovat spíše jako volání po uznání nových změn vědomí a víry. Pomáhají nám osvojovat si nové vědomí a nutné změny. Nečinnost a opatrnost nás často z opatrnosti drží zpátky a brání nám uskutečnit potřebné změny. Mysl obvykle nechce být transformována, neboť změna se jeví jako vstup do chaosu a cizoty. Často zůstáváme v nepohodlí starých myšlenek, konceptů a zvyků ne proto, že bychom si mysleli, že jsou lepší, ale proto, že jsou pohodlnější.

Nemusí být ani tak jisté, že apokalypsa opravdu mluví jen o budoucnosti. Ve skutečnosti jediným důvodem, proč se domníváme, že pojednává o budoucnosti, je to, že ohromné katastrofy — řekněme potopení kalifornského pobřeží — se ještě nestaly. Takto tyto události zasazujeme do stále tajemné budouc-nosti, a zdá se, že takovéto doslovné chápání, nikdy nezpochybněné přesvědčení, že Bible i veškeré vize se musí vždy brát pouze doslovně, jsou zdrojem osudových dilemat takových milenijních hnutí jako např. Svědků Jehovových. Tato víra znemožňuje připustit možnost, že ony zlověstné hrozby mohou mít i jiné vysvětlení. Jsou-li zmíněné vize symbolickými reprezentacemi a ne pohledy na budoucí materiální události, mohou se stejně dobře dít již nyní. Biblické předpovědi mohou být dokonce již částečně splněny.

Milenijní proroctví proto mohou ve skutečnosti zjevovat spíše renesanci než pouhou katastrofu. Mohu v sobě skrývat náznaky obratu k lepšímu. Apokalyptické převraty, bereme-li je vnitřně, mohou dokonce přinášet i dobré zprávy.

Ať již Písma říkají o posledním čase cokoliv, tento portrét musí zobrazovat procesy, které přispívají duchovnímu růstu, namísto aby naznačovaly, že se stálá božská vůle — jejíž součástí je například vést lidi do Božího království — jednou provždy skončila. Náš způsob myšlení o Bibli a o teologii potřebuje doznat jisté změny. Přísně literní chápání Bible uspokojuje pouze dogmaticky myslícího člověka, který je rozhodnut zůstat poslušný i na úkor duchovní moudrosti. Swedenborg si toho byl dobře vědom.

Jeho vize Posledního soudu je postavena na teologii Boha jako absolutní Lásky a Moudrosti.

Bůh, učil Swedenborg, vytvořil dva rozdílné světy — nebeský a přírodní neboli nebe a zemi — proto, aby stvořil lidi k lásce. Může existovat tolik lidí, kolik je různých aspektů samého božského charakteru, tedy nekonečně mnoho. Každý z nás byl stvořen k tomu, aby odrážel jeden z těchto nekonečně početných obrazů božství, tak aby Božství mohlo s tímto aspektem sebe sama přebývat v každém z nás. Projevy božství existují dále i po naší smrti v nebeské realitě, takže nebe samo se může rozšiřovat do nekonečna, neboť každé nové já, které do něj vstupuje, je rozšiřuje o svou vlastní mysl. Krajiny tohoto pozemského světa jsou konečné, avšak krajiny nebe jsou nekonečně rozšiřitelné — pro velikost kolektivní mysli neexistuje žádný limit.

Božství, které žije uvnitř každého z nás a uvnitř celku tvořeného z nás všech, je Láska sama a Moudrost sama; Swedenborg dokazuje, že tyto božské kvality jsou „substanciální“, tedy že existují samy ze sebe, a ne jako ztělesnění či stavy něčeho jiného. Dohromady vytvářejí Člověka a dávají život veškeré realitě. Bůh je Člověk a my pouze přijímáme lásku a moudrost.

S tímto konceptem ze sebe vycházející lásky a moudrosti Swedenborg oponuje často podvědomé tendenci mnoha teologií představovat si Boha jako někoho, kdo vlastní lásku a moudrost. Tato představa, že Bůh je držitelem, zahrnuje možnost, že tento držitel se stále ještě vyvíjí a není dokonale se svou láskou a moudrostí sjednocen. Potřebujeme získat představu Já, u něhož jsou láska a moudrost stavy sebe sama, a ne pokračovat v naší navyklé představě myslet na lásku a moudrost pouze jako na stavy určité substance, která leží pod nimi. Bůh jako zdroj lásky a moudrosti, ne pouze jako jejich držitel, by nás však nezničil; neboť my jsme jeho nekonečně rozmanitými obrazy, přestože jsme, na rozdíl od Boha, pouhými držiteli lásky a moudrosti.

Vše, napsal Swedenborg, bylo stvořeno z Lásky prostřednictvím Moudrosti, a pouze náboženství může učinil Lásku a Moudrost tou nejdůležitější realitou. Zde se vracíme na okamžik k předcházející diskusi. Materiální svět je pouze odvozeným stavem, souhrnem systematicky uspořádaných jevů závislých na obecném stavu malé mysli (neboli lidské mysli), která je pozoruje, a jeho záměrem je podpořit její růst k lásce a moudrosti. My však tímto způsobem nemyslíme a bereme realitu vnějšího světa za danou. A pro většinu účelů to tak funguje dobře. Avšak nyní si představme, že by božská Láska a Moudrost chtěla zastavit udržování přírodní mysli, zastavit svou činnost. Vesmír by jednoduše zmizel — žádné bouře, žádná dramata, žádné speciální efekty, které provází většinu apokalyptických vizí.

Bůh, jenž je Láskou a Moudrostí, by však neměl žádný zájem takříkajíc vypnout proud. Swedenborg poukazuje na to, že udržování je neustálé stvořování. Vesmír je neustále znovu stvořován. Není žádnou stabilní jednotkou, která by mohla existovat sama o sobě třeba jedinou sekundu; tuto vhodnou, velmi rychle se opakující iluzi, mayu, kterou naše menší mysl pokládá za samozřejmou, udržuje ta jediná skutečná realita, Láska a Moudrost. Bůh však opravdu je ze sebe existující mysl. A tento Bůh, Láska a Moudrost, chce udržovat, ne ničit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *