Z knihy Nebeský úsvit, kapitola 4
W. F. Evans
Být v nebi znamená být ve stavu nebeské lásky. Do nebeského stavu můžeme být povzneseni pouze láskou. Není to poloha v prostoru bez lásky.
Naše láska se stane nebeskou a projeví nebeské vlastnosti, když budeme milovat jen Boha, a to pro Něj samého, jako nejdokonalejší Bytost. V nebeském stavu duše miluje to, co je správné, protože je to správné. Miluje pravdu, protože je to pravda, a ne pro slávu, kterou z toho získáme, ani jako důsledek našeho spojení se sektou či stranou. Miluje Boha, protože On je láska. Duše je natolik oděna svatostí, že nežádá žádnou odměnu, ale jen více svatosti, což On, který dává milost za milost, vždy uděluje. Taková láska se stává nebeskou láskou k bližnímu, která činí dobře bližnímu ne z pouhého smyslu pro povinnost, ani z naděje na odměnu, ale jednoduše pro samo činění dobra (L 6, 32-35). Nedokonalá láska je jako holubice, kterou Noe vypustil z archy a která se k němu vrátila zpět. Nebeská láska je jako holubice, která vyletěla, ale již se nevrátila. Milujeme–li Boha jen proto, že nás činí šťastným, nebo milujeme-li to, co je správné, dobré a pravdivé, kvůli odměně, naše láska se pohybuje v kruhu, který sice obsahuje Boha, ale vrací se k sobě, tam kde započala. Je-li Bůh učiněn až druhořadým, díváme-li se na Něj jako na prostředek k vlastnímu štěstí, naše láska je zištná a sobecká a nezasluhuje ani název láska. Má v sobě více pekla nežli nebe, protože je pouze sobectvím, kořenem všeho zla. Taková láska, která pozdvihuje nás samé z podřadné pozice, jež nám patří v obrovské soustavě bytostí, nad veškerou ostatní existenci, je slovy sv. Františka Saleského „svatokrádežná a nečistá“. V nebeském stavu milujeme veškeré věci, dokonce i sebe sama, kvůli Bohu.
V pokročilém stadiu procesu znovuzrozování jsou zakoušeny jisté duchovní stavy, které mohou být příhodně nazvány předzvěstí nebe a které spojují zemi s nebeskou sférou, tak jako je úsvit spojen se dnem. Jelikož nebe je spíše morálním stavem nežli přebýváním v prostoru, tyto duchovní stavy nás uvádějí do živé spřízněnosti s nebesy a přivádějí je blíže. Duše je povznášena do stavu hraničícího s vysokou morálkou nebes.
Když duše přešla ze smíšeného stavu, kde dobro a zlo soutěží o nadvládu, do stavu jednoduchosti, kde božská láska uspořádává vše po svém, nastane nebeský mír. Když duše přestane být „bojištěm mezi Bohem a sebou“ a Ten, kdo na to má právo, v ní drží nespornou nadvládu, když vzájemně se odpuzující prvky nebe a pekla již nevytvářejí vnitřní neklid svým zápasem o svrchovanost, pak duše zažívá pokoj. Boží pokoj se vylévá z duše tak jako sluneční světlo zaplavující starověké bojiště v půlnočním tichu.