V VII. kapitole Vlastního životopisu popisuje císař Svaté říše římské, král Český, Otec vlasti Karel IV. to, co prožil jedné noci ve vsi Terenzo v kraji Parmském:
V té době, když jsme byli v Lucce (11.6 až 12.8.1333), ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem slasti, v nichž se ukrývá žluč, když již dávno předtím jsme byli jím pokoušeni, ale s pomocí boží milosti přece jsme zůstali nepřemoženi, sám nemoha, ponukl lidi špatné a zkažené, kteří ustavičně drželi při našem otci ( Janu Lucemburském), aby nás svedli z cesty pravé do osidel špatnosti a smilství, a tak byvše svedeni od lidí zkažených, byli jsme zkaženi spolu se zkaženými.
Posléze náš otec dal se nedlouho po nás na cestu k Parmě, a přijeli jsme společně do vsi jménem Terenzo v kraji parmském v neděli dne 15. srpna, na niž připadlo Nanebevzetí svaté Panny Marie. Této noci pak, když nás spánek přemohl, ukázalo se nám toto vidění: anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: „Vstaň a pojď s námi!“ My pak jsme v duchu odpověděli: „Pane, nevím, ani kam, ani jak bych s vámi šel.“ A on, uchopiv nás za vlasy na temenní části hlavy, vznesl se s námi do vzduchu až nad veliký šik ozbrojených jezdců, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. I držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: „Pohleď a viz!“ A hle, druhý anděl sestupující s nebe držel v ruce ohnivý meč a udeřil jednoho muže uprostřed šiku a uťal mu oním mečem pohlavní úd a ten, jakoby smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu anděl, drže nás za vlasy pravil: „Poznáváš toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?“ I řekli jsme: „Pane, neznám, ani místa nepoznávám.“ Řekl: „Věz, že je to Dauphin z Vienne, který byl pro hřích smilství od Boha takto raněn; nyní se tedy měj na pozoru a otci svému můžeš říci, aby se varoval podobných hříchů, nebo vás postihnou věci ještě horší.“ My pak jsme litovali toho Dauphina z Vienne jménem Guiga, jehož babička byla sestrou naší babičky a on sám byl synem sestry krále uherského Karla Prvního. Tázali jsme se anděla, zda se bude moci vyzpovídat před smrtí. I byl jsem velice zarmoucen. Anděl pak odpověděl, řka: „Bude se moci vyzpovídat a bude živ několik dní.“ Tehdy jsme viděli na levé straně šiku stát mnohé muže, oděné do bílých plášťů, jako by to byli mužové veliké vznešenosti a svatosti, a rozmlouvali navzájem pohlížejíce na šik, a na to, co se bylo stalo; a dobře jsme je pozorovali. Přece se nám však nedostávalo milosti otázat se ani anděl sám od sebe neodpověděl, kdo neb jací byli ti muži tak veliké důstojnosti. A potom jsme byli rychle vráceni na své místo, když již svítila denice. Tu přišel Tomáš v Villeneuve, rytíř z kraje lutyšského, komoří našeho otce, a vzbudil nás, řka: „pane, proč nevstáváte, váš otec již hotov sedá na koně!“ Vstali jsme a byli jsme jako rozlámaní a tak zmalátnění jako po veliké cestovní námaze. I řekli jsme mu: „Kam máme jet? Vždyť této noci jsme tolik zkusili, že nevíme, co bychom měli činit.“ Tu řekl nám: „Co se stalo, pane?“ I řekli jsme mu: „Dauphin zemřel; a náš otec chce shromáždit vojsko a táhnout na pomoc Dauphinovi, který válčí s hrabětem savojským. Naše pomoc mu neprospěje, protože zemřel.“ On pak se nám vysmál a onoho dne, kdy jsme přijeli do Parmy, (17.8.1333) pověděl našemu otci vše, co sme mu byli řekli. Tu náš otec, dav si nás zavolat, tázal se nás, zdali je to pravda a zdali jsme měli takové vidění. Odpověděli jsme mu: „Ovšem, pane, věztež s jistotou, že Dauphin je mrtev.“ Otec však domlouvaje nám, řekl: „Nevěř snům.“ Avšak svému otci a jmenovanému Tomáši nepověděli jsme v úplnosti vše, jak jsme to viděli, nýbrž pouze to, že Dauphin zemřel. Po několika dnech pak přišel posel nesa zprávu, že Dauphin shromáždiv své vojsko přišel před kterýsi hrad hraběte savojského a že byl zasažen velikým šípem z jednoho samostřílu uprostřed všech svých rytířů a že po několika dnech, vyzpovídav se, zemřel. Tehdy náš otec, uslyšev ty zprávy, pravil: „Divíme se velice tomu, že náš syn nám jeho smrt napřed předpověděl.“ A velice se tomu divili on i Tomáš, ale nikdo potom s nimi o té věci nemluvil.
V poznámkách ke kapitole VII. autor překladu píše:“…Sen, o dauphinovi Guigovi z Vienne, který Karel vylíčil s takovou živostí, měl pro jeho duchový život velký význam a změnil pronikavě jeho životní názory i praxi. Viděl v něm vážné napomenutí Boží, jemuž se bezpodmínečně podrobil a na něž ještě po létech s vděčností vzpomínal… Krásné svědectví o tom podává arcibiskup pražský Jan Očko z Vlašimě v proslulé řeči nad rakví císařovou: „…Manželství dodržoval tak čistě a pevně, že ho nikdo nemohl přemoci.“
Dále pak Očko vylíčil Karlův „vědecký profil“ v tento smysl: „…Měl v sobě ducha vědění. Neboť, jak je známo, byl tak učený, že byl považován za vzdělaného a mistra v teologii…“
(Karel IV Lucemburský – Vlastní životopis – Překlad z latiny, poznámky od Jakuba Pavla)
Kdo by nevěřil císaři římskému a králi českému, že to co vypráví o prožitku za oné noci je skutečnost. To, že onen příběh není citován a je sekularizovanou společností opomíjen, dosvědčuje, že není brán vážně, a když, tak jako pouhá fantazie pitím a smilstvím unaveného mozku. Ale na jeho vyprávění je ještě něco velmi zajímavého a po celá staletí nepostřehnuto – to co podpírá a stvrzuje pravost jeho prožitku. Jsou jimi skryté symboly souvztažnosti a předobraznosti, které se k této události vztahují a stvrzují to, že se tak, jak ji Karel IV. popisuje skutečně udála a nejednalo se o pouhý, vlastní fantazií vygenerovaný, náhodný sen.
Ve své kronice se o Karlově vidění zmiňuje také Beneš Krabice z Weitmile: …Karel, dal se, stržen svým zkaženým okolím, na cesty hříchů mládí. Avšak Bůh, který ho určil, aby byl vladařem světa, ho napomenul v tomto vidění, aby se podřídil jeho přikázáním…
Zde je vhodné připomenout Nový zákon, Zjevení Janovo 3.1-3:„Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jak přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“
Opravdu významný sen mívá vždy vztah k duchovnímu životu člověka a bývá tak naznačováno něco potřebné k jeho znovuzrození. Stav člověka před znovuzrozením je takový, že jeho žádostivosti a nepravdy převládají nad náklonnostmi dobra a nad pravdami vstupujícími do člověka ze Slova od Pána. Po znovuzrození ale vládne vnitřní člověk nad zevním, tj. nad jeho chtivostmi a nesprávnými názory. Vláda vnitřního člověka je charakteristická bázní před zlem a hrůzou z nepravdy, neboť zlo a nepravda jsou v rozporu se svědomím. Jednání proti svědomí takového člověka děsí.
(Pohledy do tajemství Bible– Jan Samuel Mařík)
Ve své kronice Beneš Krabice z Weitmile dále píše: „…Proto potom Karel miloval a bál se Boha ze všech sil svých a zasloužil si, aby byl povznesen k výsosti císařské…“
Tak v noci, z 15. na 16. srpna 1333 byl Karel napomenut a varován autoritou Nejvyšší. Právě to byl zlomový, nejvýznamnější okamžik jeho života. Vidění měl stále na paměti a odkazoval se k němu. Od této chvíle žil aby nejen podle jména byl živ, ale narodil se znovu. Z vůle Boží stal se císařem Svaté říše římské a králem českým, jedním z nejpříkladnějších císařů a králů, který kdy na této zemi žil.
V textu, kterým Karel své vidění popisuje, nalezneme tyto symboly:
Stalo se tak ve svátek Nanebevzetí Panny Marie. Byť jednotlivé církve k ní mají rozdílný vztah, přesto lze najít spojitost mezi Marií a zvěstováním. Boží vůli jí zvěstoval archanděl Gabriel. Dá se tedy usoudit, že právě takovýto křesťansky významný den, je nejvhodnější dobou ke sdělení, či zvěstování Boží vůle člověku, který se měl stát císařem. Neboť Bůh tak zároveň svou vůli potvrzuje.
Jeho vůli vykonal anděl Páně. Andělé v křesťanské tradici jsou poslové Boží. Jsou od Pána vybaveni nepředstavitelnou mocí a Bible je plná sdělení o tom jak vykonávali Boží vůli na zemi i na nebi.
Karel píše: …Anděl Páně se postavil na levé straně lůžka a udeřil nás do boku.
„Boky, ledví“ symbolizují manželskou lásku, jako základnu každé lásky a tedy dobro lásky. V souvislosti s pojmy „boky, ledví, bedra, se uvádí manželská láska, protože má souvislost (i anatomicky) s genitáliemi… Jak z Karlova textu je zřejmé, ač ženat, byl s lidmi zkaženými a špatnými sveden do osidel špatnosti a smilství.
„…A on, uchopiv nás za vlasy na temenní části hlavy…“
Protože v této symbolice starozákonní proroci předobrazovali slovo a tedy i nauku církve, hlava je symbolem moudrosti ze Slova. Proto vousy a vlasy označovaly to, co je poslední mezí, čili ultimem pravdy.
Slovo v literním smyslu není soudržné a někdy se zdá, jako by si odporovalo. Ti, kdo nejsou osvěcováni, je proto mohou vysvětlovat a interpretovat takovým způsobem, aby si potvrdili jakoukoliv domněnku a blud, a obhájili tak jakoukoliv svou světskou a tělesnou lásku.
Bylo tak Karlovi naznačeno, že se nachází na samé mezi pravdy, na samé hranici dobra a zla. Přestože jej Anděl mohl uchopit za ruce a vznésti se s ním, neučinil tak a volil odpovídající symbol – vlasy.
„…vznesl se s námi do vzduchu až nad veliký šik ozbrojených jezdců, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji…“
Zcela jistě zde jde o stav „vytržení ducha“, který zažívali nejen starozákonní proroci. Jde o jevy naprosto vzácné, vymykající se jakýmkoliv přírodním představám. K objasnění musíme vzít v úvahu zákonitosti duchovního světa, které se v takovýchto případech aplikují. Člověk, jehož duch je „vytržen“, může cestovat na kterékoli místo na světě, aniž by jeho tělo opustilo své původní místo. To umožňuje neexistence fyzického časoprostoru v duchovním světě na rozdíl od našeho světa přírodního. Dochází k tomu i v mimořádných situacích ohrožení vlastního života, či v poslední době často při prožitcích NDE (prožitek blízké smrti).
Reinhold Messner při sestupu z vrcholu Nanga Parbatu, a poté, když ho všichni již považovali za mrtvého, se po šesti dnech krutého strádání, objevil v civilizaci. „Když jsem se snažil zachránit holý život, několikrát jsem už dokonce vnímal, že se moje duše odděluje od těla. Měl jsem pocit, že už nejsem jedna bytost ; skutečně se mi zdálo, že se dívám sám na sebe, a že ze sebe vystupuji.“ (Lidové noviny, 20.9.2014)
„…A hle, druhý anděl sestupující s nebe držel v ruce ohnivý meč a udeřil jednoho muže uprostřed šiku a uťal mu oním mečem pohlavní úd…“
Všeobecně ve Slovu výraz „meč“ znamená pravdu, bojující proti nepravdám. Je-li v ruce, znamená to boj z moci, zde z pověření samotného Boha. Plamen je nedělitelným jevem ohně, a proto bývá ve Slově uváděn v podvojném výrazu: „oheň a plamen“. To je povaha souvztažností, že jeden z výrazů se vztahuje k dobru (nebo zlu) a druhý k pravdě (nebo nepravdě). Oheň symbolizuje dobro a proto „plamen“ označuje Božskou pravdu v ultimu řádu – čili Slovo v liteře. Karel tedy viděl a pojmenoval správně meč, který držel anděl v ruce, jako ohnivý.
Souvztažnost cizoložství a smilstva s hanobením a falšováním dobra a pravdy Slova vyplývá z faktu, že všechno a každé stvořeného vesmíru – makrokosmu – obsahuje a stojí na principu manželství, tedy na spojení dobra a pravdy. Proto mikrokosmos – člověk a také církev stojí a padá s tímto řádem. Že cizoložství a smilství je opakem manželské lásky, není třeba dokládat.
Smilství v liteře Slova představuje fyzickou smilnou lásku, cizoložství v duchovním smyslu pak znamená falšovat porozumění pravdě Slova. Proto byl ohnivým mečem Dauphinovi uťat symbol smilstva, úd.
„…Tehdy jsme viděli na levé straně šiku stát mnohé muže, oděné do bílých plášťů, jako by to byli mužové veliké vznešenosti a svatosti, a rozmlouvali navzájem pohlížejíce na šik, a na to, co se bylo stalo; a dobře jsme je pozorovali. Přece se nám však nedostávalo milosti otázat se ani anděl sám od sebe neodpověděl, kdo neb jací byli ti muži tak veliké důstojnosti.“
V duchovním světě je každý oblečen podle pravdy, kterou má v sobě. Na kvalitu nitra lze tedy usoudit ze zevnějšku. Plášť tedy označuje pravdu v zevní formě. Jeho bílá barva znamená ve Slově pravdu moudrosti, protože pochází ze světla slunce duchovního světa, které ve své podstatě je Božskou Moudrostí Páně. Proto se tito mužové odění do bílých plášťů jevili Karlovým očím v souladu se svým nitrem, jako mužové veliké vznešenosti a svátosti.
Karel IV byl vladařem, o němž je možno po pravdě říci, že panoval z vůle Boží k prospěchu zemí Koruny české a jeho lidu natolik, že byl nazván Otcem vlasti. A ve snaze poučit či varovat své následovníky v kapitole II. Vlastního životopisu píše:
„Když pak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi, a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní. Co je platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou a s nadějí na svaté vzkříšení?…Nehřešte proti Duchu svatému spoléhajíce příliš na milost Boží, protože Duch svatý se od vás vzdaluje; pomnětež, že Duch svatý je nepřítel hříchu. Nedopřávejte u sebe místa hněvu ale mírnosti; neboť mírnost vítězí nad hněvem a trpělivost nad špatností. Nezáviďte jeden druhému, ale raději mějte lásku mezi sebou, neboť závist plodí zášť. Kdo nenávidí, není milován a ve své zlobě zahyne. Kdo však má lásku, miluje a je milý Bohu i lidem. Bude-li se chtít srdce vaše povyšovat, pokořte se, a nechť k vám nevkročí noha pýchy. Pýcha je nemilá Stvořiteli i lidem šlechetným a proto nemá pyšný milosti ani u Boha ani u lidí. Zdrtí ji pak Bůh na konci, sesazuje mocné se stolice a z prachu pozdvihuje ponížené, aby seděli s knížaty a obdrželi stolici slávy…“
Jak otcovsky moudré. Dnes nám vládnou lidé z vůle lidu natolik dobře, nakolik jsou tato Karlova, po staletí platná slova zakotvena v jejich srdcích. Nakolik jsou zakotvena v našich srdcích, natolik dokážeme rozpoznat, zda ti, kterým vládu svěřujeme, jsou k ní způsobilí.
*
Roman Kočur
Použitá literatura:
1 1. Karel IV. Lucemburský, vlastní životopis.
Překlad z latiny, poznámky a úvodní studie Jakub Pavel
- Pohledy do tajemství Bible, Jan Samuel Mařík