Z knihy Emanuela Swedenborga Manželská láska
1. Vím, že mnozí z těch, kteří budou číst následující řádky i vyprávění na koncích jednotlivých kapitol, si budu myslet, že to jsou pouhé výplody mé fantazie. Přísahám však, že to nejsou výmysly, ale že jsem vše opravdu zažil, a to ne v nějakém stavu nevědomí, ale za plného vědomí. Bůh se totiž rozhodl zjevit se mi a vyslat mě, abych vyučoval o věcech týkajících se Nové církve, církve, která je míněna Novým Jeruzalémem v knize Zjevení. Právě proto otevřel vnitřní součásti mé mysli a mého ducha, a tak nyní mohu přebývat v duchovním světě s anděly a zároveň v přírodním světě s lidmi, a to již [r. 1768, pozn.] po dobu pětadvaceti let.
Manželství v nebi
27. Lidé, kteří věří tomu, že se člověk po své smrti stává duší či duchem, které jsou něčím jako éterem či vánkem, nemohou přijmout za součást své víry přesvědčení, že v nebi existují manželství. Stejně tak tomu nemohou uvěřit ani tehdy, pokud se domnívají, že člověk nežije jako člověk až do dne posledního soudu.
Obecně lidé nemohou přijmout víru v existenci manželství v nebi, nevědí-li nic o duchovním světě — světě, ve kterém žijí andělé a duchové, a kde tedy leží nebe a peklo. Protože tento svět nebyl doposu
d znám a protože lidé nevěděli, že andělé jsou dokonalými lidmi a duchové pekla jsou nedokonalými lidmi, proto nemohlo být nic zjeveno o tom, že v těchto světech existují manželství. Lidé by totiž hned začali namítat: „Jak by mohla být duše spojena s jinou duší, nebo vánek s jiným vánkem, tak jako muž se ženou na zemi?” Obdobně by mohli přijít s řadou dalších námitek, které by v okamžiku, kdy by byly vysloveny, ihned zničily víru v existenci manželství v příštím životě.
Nyní však, když byly prostřednictvím knih Nebe a peklo a Zjevená apokalypsa osvětleny některé skutečnosti o onom světě, který byl dokonce i popsán, můžeme i z hlediska rozumu obhájit následující skutečnosti:
- člověk žije po smrti dál jako člověk
- muž je stále mužem, žena je stále ženou
- s každým zůstává po smrti jeho vlastní láska
- s každým zůstává zejména láska k opačnému pohlaví, a s těmi, kteří přicházejí do nebe — což je každý, kdo zde na zemi získá duchovní charakter — zůstává manželská láska ()
Následuje vysvětlení jednotlivých bodů.
28. Člověk žije po smrti dál jako člověk
Až do dnešního dne člověk nevěděl, z důvodů zmíněných výše, že po smrti bude žít dál jako člověk. A ještě překvapivější je skutečnost, že to nevěděl ani člověk křesťanského světa, kde lidé mají Boží Slovo, a proto i vhledy týkající se věčného života, neboť Pán sám v něm učí, že mrtví vstanou a že Bůh je Bohem živých, a ne mrtvých (Mat. 22,31,32, Luk. 20,37,38).
Člověk se navíc z hlediska svých pohnutek a myšlenek nachází uprostřed andělů a duchů a je s nimi tak těsně spojen, že kdyby měl být od nich odtržen, okamžitě by zemřel. Je proto překvapivé, že lidé o tom nic nevědí, zejména vezmeme-li v úvahu, že všichni lidé již od samého počátku stvoření přicházejí po své smrti mezi své vlastní lidi, nebo, jak říká Slovo, jsou mezi své vlastní lidi shromažďováni.obr. Blake
Kromě toho lidé mají jisté vnitřní cítění (což je, jako bychom řekli, že nebe vplývá do vnitřních součástí jejich mysli), a díky tomu vnitřně vnímají pravdu a mohou ji jakoby vidět, a to zejména onu pravdu, že člověk žije po smrti dál jako člověk — šťastně, žil-li dobrý život, a nešťastně, žil-li špatný život. Kdo neuvažuje obdobným způsobem, když se myšlenkami trochu odpoutá od těla a povznese se nad myšlenky těsně spojené se smyslovým vnímáním? To nastává tehdy, když se člověk vnitřně zabývá uctíváním Boha nebo když leží na své smrtelné posteli a očekává konec. Také tehdy, když slyší vyprávět o osudu těch, kteří zemřeli.
Přinesl jsem zprávy o tisících zemřelých a informoval jsem jisté osoby o tom, že jejich sourozenci, druhové a přátelé jsou živí, a jaký je jejich současný stav. Popisoval jsem také posmrtný stav Angličanů, Dánů, římských katolíků, židů a nevěřících, a také stav Luthera, Kalvina a Melanchthona. A přesto jsem nikdy nikoho neslyšel namítat: „Jak by mohl být jejich osud takový, když ještě nevstali ze svých hrobů, protože dosud nenastal poslední soud? Nejsou snad zatím pouhými nehmotnými dušemi přebývajícími někde v limbu?” Nikoho jsem takto mluvit neslyšel, a z toho vyvozuji, že každý má své vnitřní cítění, díky kterému ví, že člověk žije po smrti dál jako člověk.
Neříká si snad milující člověk, když mu umírají nebo již zemřeli děti či partner, že jsou v rukou Božích, a že je poté, až sám zemře, znovu spatří a bude s nimi ještě těsněji spojen životem lásky a radosti?
31. Je však nutné si uvědomit, že člověk po smrti již není přírodním člověkem, ale duchovním člověkem — a přesto vidí sám sebe v každém ohledu úplně stejně jako dřív, a to v takové míře, že si vůbec neuvědomuje, že již není v přírodním světě. Má totiž stejné tělo, tvář, řeč i smysly, neboť má stejné city a myšlenky, neboli stejnou vůli a myšlení. Ve skutečnosti již však není stejný jako dřív, protože je duchovní, a tedy vnitřní člověk. Tento rozdíl však sám nepozoruje, neboť nemůže porovnat svůj současný stav se stavem dřívějším, přírodním, který odložil před přijetím stavu duchovního.
Často jsem proto slyšel takové lidi tvrdit, že se jim vůbec nezdá, že by byli někde jinde než původním světě, pouze s tím rozdílem, že již nevidí lidi, které tam zanechali, ale vidí ty, kteří jej již opustili.
Důvod, proč nyní vidí lidi, kteří přešli na druhý břeh, a nevidí ty, které opustili, spočívá v tom, že již nejsou přírodními lidmi, ale jsou duchovními neboli vnitřními lidmi, a ti vidí druhé duchovní neboli vnitřní lidi tak, jako přírodní neboli materiální člověk vidí jiného přírodního neboli materiálního člověka.
Přírodní a duchovní lidé se však navzájem spatřit nemohou, protože mezi vnitřní podstatou a materiální formou existuje takový rozdíl jako mezi něčím prvotním a tím, co teprve následuje. A protože prvotní je čistší, nemůže být následným spatřeno, neboť následné je hrubší; stejně tak nemůže být následné pro svou hrubost spatřeno prvotním, které je čistší. Proto nemohou lidé tohoto světa vidět anděly, stejně jako andělé nevidí lidi tohoto světa.
Po smrti se člověk stává vnitřním neboli duchovním člověkem, neboť duchovní neboli vnitřní člověk se nachází skrytě uvnitř přírodního čili materiálního člověka. Tento materiální člověk slouží duchovnímu jako oblek nebo jako skořápka, a když ji po smrti sundá a odloží, vyjde z ní vlastní člověk, který je čistší, vnitřnější a dokonalejší.
Skutečnost, že duchovní člověk je stále celým člověkem, přestože jej přírodní člověk nevidí, byla jasně prokázána, když se Pán zjevil apoštolům po svém vzkříšení, a když po svém zjevení opět zmizel, a přesto zůstal jako člověk, ať ho již viděli či neviděli. Píše se také, že když ho spatřili, byly jim otevřeny oči.
32. Po smrti muž zůstává nadále mužem a žena ženou
Protože každý člověk žije dál po smrti jako člověk, a lidmi jsou muži a ženy, a protože mužství je jednou věcí a ženství druhou — a tyto dvě věci se od sebe odlišují natolik, že jedno nemůže být zaměněno na druhé — ply- ne z toho, že po smrti muž žije dál jako muž a žena dál jako žena, každý z nich jako duchovní člověk. ()
34. S každým zůstává po smrti jeho láska
Lidé vědí, že existuje láska, ale nevědí již, co to láska je. Vědí o její existenci z běžné konverzace, jako když například řeknou: „Miluje mě”, nebo když pronesou, že vládce miluje své poddané a poddaní milují svého vládce, že manžel miluje svou manželku, matka své děti a naopak, nebo také že někdo miluje svou zemi, své spoluobčany, své blízké. Tento termín se používá také ve smyslu odtaženém od lidí, např. když se říká, že někdo miluje tu či onu věc.
Avšak i když se slovo láska používá v rozhovorech tak často, stěží někdo ví, co to láska je. I když o tom někdo přemýšlí, nedovede si o tom udělat jasnou představu, a proto to nemůže pochopit, neboť láska není věcí světla, ale věcí tepla. Proto člověk její existenci často buď popírá, nebo tvrdí, že se jedná o nějaký podnět, který vzniká, když něco pozoruje, poslouchá nebo s někým rozmlouvá, a ten pak na něj tímto prostřednictvím působí. Vůbec si neuvědomuje, že láska je ve skutečnosti životem samým, a to nejen obecným životem jeho těla a životem všech jeho myšlenek, ale i životem všech jejich jednotlivostí.
Moudrý člověk si může tuto skutečnost vyvodit z následujících úvah: Pokud bychom odstranili veškeré impulsy lásky, byl by člověk schopen jediné myšlenky? Nebo jediného činu? Neplatí, že v té míře, v jaké chladnou pohnutky lásky, chladnou i myšlenky, řeč a činy? A že čím je láska vřelejší, tím jsou i myšlenky, řeč a činy vřelejší?
Láska je proto teplem lidského života neboli jeho vitálním teplem. Ani teplo krve a její červená barva nepochází z žádného jiného zdroje. Způsobuje to oheň andělského slunce, který je čistou láskou.
35. Každý má svou vlastní lásku, která se liší od lásky kohokoliv jiného — jinými slovy, žádní dva lidé nemají přesně tu stejnou lásku. To vidíme i z nekonečné rozmanitosti lidských tváří, jejichž vzhled je odrazem lásky. Každý ví, jak se výraz tváře mění a střídá podle toho, co člověk právě cítí. Tvář prozrazuje touhy lásky, stejně jako její radosti a bolesti.
Z toho všeho je zřejmé, že člověk je takový, jaká je jeho láska — můžeme dokonce říct, že člověk je formou své lásky. Musíme však podotknout, že se jedná o vnitřního člověka — neboli jeho ducha, který žije po smrti — a ne o vnějšího člověka, který žije ve světě. Ten se totiž již od svého časného mládí učí skrývat touhy své lásky, a dokonce i předstírat takové touhy, které ve skutečnosti necítí.
36. Důvod, proč s člověkem zůstává po smrti jeho vlastní láska, je ten (jak jsme se zmínili v bodě 34), že láska je životem člověka, a tedy vlastním člověkem. Člověkem jsou i jeho myšlenky, a proto i jeho inteligence a moudrost — ty jsou však s jeho láskou sjednoceny. Člověk totiž myslí ze své lásky a podle ní, a kdyby měl naprostou svobodu, také by podle ní mluvil a jednal. Z toho lze spatřit, že láska je bytím neboli esencí lidského života, a myšlenky jsou z ní odvozené vyjádření neboli manifestace života. Řeč a jednání, o kterých se říká, že pocházejí z myšlenek, ve skutečnosti nepocházejí přímo z myšlenek, ale z lásky působící prostřednictvím myšlenek.
Vím na základě mnoha osobních zkušeností, že po smrti člověk není tím, co si myslí, ale tím, čím jsou náklonnosti jeho lásky a z nich plynoucí myšlenky; jinými slovy, že je svou vlastní láskou a z ní odvozenou inteligencí. Rovněž vím, že člověk po smrti odkládá vše, co není v harmonii s jeho láskou — a postupně přijímá vzhled, tón hlasu, způsob řeči, gestikulaci a veškeré způsoby lásky, která náleží jeho životu. Proto je také celé nebe uspořádáno na základě různorodosti náklonností lásky k dobru a celé peklo podle různorodosti náklonností lásky ke zlu.
37. S člověkem zůstává zejména láska k opačnému pohlaví, a s těmi, kteří přicházejí do nebe — což je každý, kdo zde na zemi získá duchovní charakter — zůstává manželská láska.
Láska k opačnému pohlaví zůstává s člověkem po smrti proto, že muž je i nadále mužem a žena i nadále ženou, a mužský princip v mužích se nachází v celku i v každé jednotlivosti, stejně jako ženský princip v ženě. Oba tyto principy — mužství i ženství — ukrývají v každé své jednotlivosti, a to i v té nejmenší, tendenci ke spojení.
Protože tato tendence ke spojení byla člověku dána již od stvoření a je tedy v obou pohlavích neustále přítomna, plyne z toho, že každý touží a usiluje po spojení s druhým.
Láska sama o sobě je touhou a následným úsilím po spojení; manželská láska je touhou a snahou o sjednocení. Muž a žena byli totiž stvořeni takovým způsobem, že se mohou stát ze dvou bytostí jakoby jedním člověkem neboli jedním tělem. Potom, když se stanou jedním, jsou — nahlížíme-li na oba společně — úplným člověkem; nejsou-li však takto spojeni, zůstávají dva a každý z nich je rozděleným neboli polovičním člověkem.
Protože toto vrozené úsilí po spojení leží nejvnitřněji skryto v každé jednotlivosti muže i v každé jednotlivosti ženy a totéž platí i o jejich schopnosti a touze po sjednocení, vyplývá z toho, že vzájemná láska k opačnému pohlaví zůstává s lidmi i po smrti.
38. Používáme termínů „láska k opačnému pohlaví” a „manželská láska”, neboť láska k opačnému pohlaví a manželská láska se od sebe navzájem liší. Láska k opačnému pohlaví se nachází v přírodním člověku a manželská láska v duchovním člověku.
Přírodní člověk miluje a touží pouze po vnějším spojení a z něj pramenících fyzických rozkoších, zatímco duchovní člověk miluje vnitřní spojení a z něj vyplývající duchovní štěstí, po kterém také touží. Duchovní člověk rovněž vnímá, že toto štěstí je možné pouze s jediným partnerem, se kterým může být spojován stále těsněji v jedno. K čím těsnějšímu spojení dochází, tím více vnímá své štěstí, které neustále roste a přetrvává až do věčnos- ti — o tom však přírodní člověk vůbec nic neví. To je důvodem, proč jsme řekli, že manželská láska zůstává po smrti s těmi, kteří přicházejí do nebe, tedy s těmi, kteří na zemi získají duchovními charakter.
K tomu připojuji následující pamětihodnou událost.
44. Jednou jsem spatřil tři duchy, kteří právě přišli ze světa, procházeli se, pozorovali okolí a zkoumali vše, co jim přišlo do cesty. Byli naprosto udiveni skutečností, že jsou stále stejnými lidmi jako dříve a že kolem sebe vidí stejné věci jako před svou smrtí. Věděli totiž, že opustili svůj minulý, přírodní svět, kde věřili tomu, že po smrti nebudou žít jako lidé až do doby, než přijde poslední soud, po kterém opět získají své tělo a kosti zanechané v hrobech. Aby se proto s konečnou platností ubezpečili, že jsou opravdu lidmi, neustále se zkoumali a dotýkali sami sebe i jeden druhého. Dotýkali se také okolních předmětů a tisíci důkazů se přesvědčovali, že jsou opravdu lidmi přesně tak jako v dřívějším svě-tě — pouze s tím rozdílem, že nyní viděli sebe v jasnějším světle a okolní předměty ve větším lesku, a proto dokonaleji.
Náhodou šli kolem dva andělští duchové. Zastavili nově příchozí a zeptali se jich: „Odkud přicházíte?” Ti odpověděli: „Právě jsme odešli ze světa, a vidíme, že jsme opět na světě, a tak jsme nějak prošli z jednoho světa do druhého, a teď se tomu divíme.”
Potom se tři nově příchozí začali andělských duchů vyptávat na nebe; a protože dva z nich byli mladí a z jejich očí zářilo něco, v čem andělští duchové rozpoznali jiskru žádosti, poznamenali: „Asi jste tu spatřili nějaké ženy.” Příchozí potvrdili, že ano. A protože se zajímali o nebe, andělští duchové jim řekli následující: „V nebi je všechno podivuhodné a krásné, a jsou tam takové věci, jaké oči dřív nikdy nespatřily. Žijí tam také mladé dívky a mladí muži. Dívky jsou tak krásné, že mohou být nazvány ztělesněním krásy, a mladí mužové tak mravní, že mohou být nazváni ztělesněním mravnosti. Krása dívek a mravnost mladých mužů si odpovídají a jsou vzájemně přizpůsobivé.”
Dva mladíci se potom zeptali, zda lidé v nebi vypadají přesně tak jako v přírodním světě. Na to se jim dostalo odpovědi: „Jsou naprosto stejní; ani z muže, ani z ženy nic nechybí. Jedním slovem, muž je stále mužem a žena je stále ženou v naprosté dokonalosti lidské formy, do které byli stvořeni.”
„Jestli chcete, poodejděte kousek stranou a prozkoumejte sami sebe, jestli vám něco nechybí a jestli jste celí muži tak jako předtím.”
Příchozí pak pokračovali: ”Ve světě, ze kterého jsme přišli, jsme slyšeli, že se v nebi lidé nežení a nevdávají, protože jsou andělé. Znamená to, že tam neexistuje žádná sexuální láska k opačnému pohlaví?” Andělští duchové odpověděli: „Neexistuje tam vaše sexuální láska k opačnému pohlaví, ale existuje tam andělská láska k opačnému pohlaví, která je ctnostná a oproštěná od veškerého vábení smyslů.”
Na to mladíci zklamaně prohlásili: „Láska k opačnému pohlaví bez vábení smyslů — co to asi je?” A když o tom začali přemýšlet, povzdechli si: „Jak musí být taková nebeská radost suchá a fádní. Jak si potom může mladý člověk přát nebe? Není taková láska prázdná a bez života?”
Andělští duchové se rozesmáli: „Láska andělů k opačnému pohlaví, taková jako v nebi, je přesto plná těch nejvnitřnějších rozkoší. Tato láska je tím nejpříjemnějším rozpínáním mysli, a proto i všeho, co je uvnitř hrudi, kde vše vzájemně spolupracuje tak jako srdce s plícemi. Z této vzájemnosti pochází dýchání, zvuk a řeč, a vzájemný vztah mezi mužem a ženou je díky ní vztahem samé nebeské sladkosti, která je zároveň i čistá.
Všichni novicové, kteří přicházejí do nebe, jsou zkoumáni ohledně své vnitřní čistoty. Proto bývají zavedeni mezi mladé dívky, které jsou ozdobou nebe, a ty podle jejich tónu hlasu, způsobu řeči, výrazu tváře, očí, držení těla a sféry, která z nich vyzařuje, poznají, jací jsou příchozí ve vztahu k opačnému pohlaví. Jestliže jejich láska není čistá, dívky utečou pryč a řeknou svým přátelům, že spatřily chlípníky.” ()
Když to vše mladící uslyšeli, prohlásili: „Podle toho, co jsme právě slyšeli, v nebi žádná sexuální láska neexistuje. Co jiného je tato cudná láska k opačnému pohlaví než láska vyprázdněná od podstaty svého života? A vztah mezi ženou a mužem tam potom nemůže být ničím jiným než suchou a neživou radostí. My ale nejsme stvořeni z kamenů a ze skály, ale z živých vjemů a pocitů!”
Na to duchové odvětili rozhořčeně: ”Vy vůbec nevíte, co to čistá láska ke druhému pohlaví je, protože sami ještě nejste čistí! Tato láska je tou nejskutečnější rozkoší mysli, a proto i srdce; ne však již těla pod srdcem. Andělská cudnost, která je společná oběma pohlavím, zabraňuje průchodu této lásky za hranici srdce, avšak uvnitř této hranice a nahoře nad ní nachází mravnost mladých mužů rozkoš v kráse dívek, a to rozkoš čisté lásky k opačnému pohlaví. Tyto rozkoše však mají příliš niternou podstatu a mají v sobě příliš mnoho radostí, než aby to bylo možné popsat slovy.
Toto je láska, kterou andělé cítí k příslušníkům opačného pohlaví, protože nevlastní jinou lásku než manželskou — a ta nemůže existovat společně s nečistou láskou k příslušníkům opačného pohlaví. Pravá manželská láska je mravná a nemá nic společného s nečistou láskou. Je láskou pouze k jedinému člověku opačného pohlaví, oddělenou od všech ostatních lásek; neboť je láskou ducha, a až následně těla, a ne naopak; a není tedy láskou zamořující ducha.”
Nato se dva mladí novicové zaradovali a řekli: „Tak přece jen v nebi je sexuální láska! Co jiného by potom byla manželská láska?” Andělští duchové však odpověděli: „Zauvažujete-li o všem hlouběji a zvážíte-li vše důkladně, zjistíte, že vaše sexuální láska je ve své podstatě nemanželská, a proto naprosto rozdílná od manželské lásky — tak rozdílná jako pšenice od plevele, nebo jako život člověka od života zvířete.
Kdybyste se jen zeptali žen v nebi, co to je nemanželská láska, ujišťuji vás, že by odpověděly asi takto: ‚Co se to ptáte? Co to říkáte? Jak vůbec můžete něco tak dráždivého vyslovit? Jak někdo může mít lásku, která neexistovala od počátku stvoření?‘
Kdybyste se jich pak zeptali, co to je pravá manželská láska, vím, že by vám odpověděly, že to není láska k příslušníkům opačného pohlaví, ale láska k jedinému člověku opačného pohlaví, která vzniká pouze tehdy, když mladý muž spatří mladou ženu, jež mu byla poslána Pánem, a žena spatří tohoto mladého muže. V srdci obou se vznítí touha, aby byli oddáni, a oba pocítí, že jsou jeden druhého — on její a ona jeho. Láska se totiž potká s láskou a způsobí, že se navzájem poznají. Okamžitě spojí jejich duše a potom i jejich mysl. Odtud láska vstoupí do jejich hrudi a po svatbě postupuje dále. Tak se stane láskou v plnosti, která každým dnem roste a stále těsněji je spojuje, až již více nejsou dvěma lidmi, ale jakoby jedním člověkem.
Vím také, že ty stejné ženy by přísahaly, že neznají žádnou jinou lásku k opačnému pohlaví. Řekly by: ‚Jak by mohla existovat láska mezi mužem a ženou, pokud by nebyla natolik vzájemná a opětovaná, že by se snažila o věčné spojení, díky kterému se dva mohou stát jedním tělem?‘”
Andělští duchové ještě dodali: „V nebi se neví nic o tom, co to je nečistá láska, ani to, že vůbec existuje nebo že je možná. Andělé při myšlence na nečistou lásku či na lásku mimo manželství pocítí mrazení po celém těle, a naopak při myšlence na čistou a manželskou lásku se jejich tělo rozehřívá. Když muž spatří dívku lehkých mravů, všechny jeho nervy ochabnou, a ožijí opět až při pohledu na svou manželku.”
Když to mladící uslyšeli, zeptali se, zda se v nebi ženatí partneři milují podobně jako na zemi.
Duchové odpověděli, že úplně stejně. A protože vycítili, že by příchozí chtěli vědět, zda v nebi také prožívají stejné rozkoše, potvrdili, že ano, ale že jejich rozkoše jsou ještě blaženější, protože vjemy a smyslové vnímání andělů je mnohem vytříbenější než vjemy a vnímání lidí na zemi.”
„Navíc,” pokračovali, „čím by byl život, který tuto lásku doprovází, kdyby nepramenil z neustálého přílivu mužství? Kdyby toto mužství ochablo, neuvadla a neochladla by také tato láska? Není snad toto mužství samou mírou, stupněm a základem této lásky? Není jejím počátkem, podporou a naplněním? Je vesmírným zákonem, že prvotní věci existují a trvají z věcí konečných, a to platí i o lásce. Kdyby proto neexistovaly konečné rozkoše, neexistovaly by žádné rozkoše manželské lásky.”
Příchozí se pak zeptali, jestli se v nebi také rodí děti. A pokud se nerodí, k čemu pak tyto rozkoše slouží. Na to andělští duchové odpověděli, že v nebi nejsou plozeni přírodní potomkové, ale duchovní.
„Duchovní potomkové? A co to je?”
„Díky konečným rozkoším se oddaní partneři spojují ještě těsněji ve svazek dobra a pravdy, a svazek dobra a pravdy je v manželství svazkem lásky a moudrosti, což jsou tito duchovní potomkové, kteří se z takového manželství rodí. Protože v nebi je manžel podobou moudrosti a žena podobou lásky k této moudrosti, a oba jsou duchovní lidé, nemůže tam proto dojít k početí a zrození jiných potomků než duchovních.
Proto také andělé, když prožijí tyto rozkoše, nezesmutní, jako někteří lidé na zemi, ale zůstanou veselí, a to díky neustálému přílivu nové síly, který následuje po předchozím a slouží k jeho obnovení, stejně jako k osvícení anděla. Neboť všichni, kteří přijdou do nebe, se navrátí do doby svého časného mládí a navrátí se jim veškerá síla náležející tomuto věku, a tak to zůstane až do věčnosti.”
Když to příchozí uslyšeli, zeptali se ještě: „Nepíše se snad v Bibli, že v nebi nejsou manželství, protože tam žijí andělé?”
Na to duchové pověděli: „Pohleďte vzhůru do nebe, tam obdržíte odpověď.”
„Proč bychom se měli dívat do nebe?”
„Protože odtamtud získáváme veškerá vysvětlení týkající se Slova. Slovo je vnitřně duchovní, a andělé, protože jsou duchovní, nás učí, jak mu duchovně porozumět.”
Nečekali dlouho a nebe nad jejich hlavami se otevřelo. Objevili se dva andělé a pravili: „V nebi existují manželství tak jako na zemi, ale jsou v nich pouze lidé, kteří si v sobě již nesou manželství dobra a pravdy. Pouze ti se totiž stanou anděly. Proto se manželstvím ve Slovu míní duchovní manželství, které má vztah k manželství dobra a pravdy. K uzavírání těchto duchovních manželství dochází již na zemi, a ne až po smrti, a tedy ani v nebi. Proto se píše o pěti pošetilých pannách, které byly pozvány na svatbu, že nemohly vstoupit, protože neměly v sobě manželství dobra a pravdy, neboť neměly olej, ale jen lampy. Olejem je míněno dobro a lampami pravda. A být oddán v manželství znamená vstoupit do nebe, kde se nachází toto manželství dobra a pravdy.”
Tři nově příchozí byli rádi, že slyšeli toto vysvětlení. Naplnila je touha po nebi a naděje na nebeské manželství, a prohlásili: „Budeme se vší silou snažit, abychom žili mravný a ctnostný život, abychom mohli dojít toho, po čem toužíme.”