Michael Stanley
Univerzálnost
Swedenborg předkládá vizi zásadní jednoty veškerého života vycházejícího z jednoho nekonečného Zdroje, který popisuje jako Láska samu. Dále pak, že všechen život je v různých vzájemně oddělených stupních a jim odpovídajících formách částí všezahrnující formy nebo organismu, který Swedenborg nazývá Velkým nebo Všeobecným člověkem.
V hmotném těle se tato forma dokonale zrcadlí v hierarchických a vzájemně propojených funkcích tělesných orgánů a buněk. V mysli můžeme stejný vzorec pozorovat na různých mentálních funkcích, kde vůle odpovídá srdci a rozum plicím. Vyšší mysl, neboli duch, je sám o sobě nedílnou částí Všeobecného člověka a nejvnitřnější duše je formou toho, co Swedenborg nazývá Božským člověčenstvím, Synem Božím – Kristem evangelií. Takto je ve své podstatě celé lidstvo jedinou komunitou a každé náboženství je součástí náboženství nekonečného a univerzálního. Nejvnitřnější myšlenky a pocity člověka proto nejsou jeho vlastní, ale jsou částí životního proudu na vyšších stupních Božského vyzařování. Přitom na každém z těchto stupňů má každý člověk nebo duch svou vlastní odlišnou osobnost, která mu umožňuje, nechá-li se vést vyššími vnitřními stupni, aby zaujal své místo v dokonalosti celku.
Duchovní svoboda
Svými vnitřními schopnostmi je proto člověk věčně spojen s jedním Zdrojem, ale ve svých vnějších stupních je svoboden jednat v souladu se svým vyšším já anebo univerzální vzorec života pokřivit, přičemž tato druhá volba je původem zla. Vyšší vnitřní stupně jsou „nebem v nitru člověka“. Jsou v zásadě dvojí. Vyšší stupeň, nazývaný nebeský, který je v podstatě milováním a hlubokým uvědomováním si Celku, Jednoho, Dobra, (Pána). Nižší stupeň, duchovní, je milováním a uvědomováním si veškerého dobra, jež skýtají všechny části celku (bližní). Nebeský stupeň je holistický a mystický, duchovní je více strukturovaný a analytický.
Spojení s Pánem a bližním
Avšak když člověk žije v nenebeské říši duchů, není si vědom svého vnitřního nebe ani božského synovství, jak tomu zpočátku nevyhnutelně je, nepociťuje k Pánu ani k bližnímu žádnou lásku, ale je od nich oddělen. Nachází se tak ve stavu odloučení, který je označován peklem. Samozřejmě že i zde existuje mnoho stupňů od velmi mírných až po bizarní a strašlivé (vnější temnota). V tomto stavu člověk není schopen zažívat jednotu lásky (Pána nebo bližního). V tomto stavu pouze Božské zjevení – světlo shora (uvnitř jeho duše) – může proniknout temnotou, dosáhnout až dolů a zachránit, vykoupit ho.
Božské Slovo volá duši pomocí manifestujících forem a obrazů – skrze krásu přírody, hudbu nebo sny, ale především, tak jako ve Swedenborgově případě, skrze psanou formu svatých písem. Když je Slovo přijato, Božský (Svatý) Duch je schopen probudit odloučené hlubiny člověka a vyburcovat jeho srdce (nebo vůli) k obrácení (lítosti) a hledání jednoty s celkem – s Pánem a bližním. Syn je povolán, slyší a volí návrat ke svému Otci.
Nauka o užitečnosti
Poté, co nastane toto znovuspojení, nižší vůle se sjednotí s Božskou vůli a miluje konat vše, co je užitečné, to znamená vše, co přispívá k dobru a štěstí celku. Toto je láska k dobru, užitečnosti a službě. Nejvyšší vědomí pravdy se tak spojí s touhou sloužit pravému duchovnímu zájmu všech částí (duchů) duchovním i praktickým způsobem. Přitom se jednotlivá část spojením s Jedním naprosto necítí ztracena. Právě naopak, cítí se v nejvyšší možné míře odlišně a jedinečně sama sebou, zároveň však vnímá sebe sama jako část patřící celku. Předmětem nejvyšší lásky člověka proto není Nekonečno, které nikdy není schopen obsáhnout. Je jím Božské Člověčenství, neboli Kristus Je jím Božské Člověčenství – forma celku, kterou vyšší mysl člověka může přijmout a mít s ní vztah.
Pád člověka
Proprium, což znamená patřit sobě samému, je termín, který Swedenborg používá k označení lidské schopnosti prožívat život jako by byl nezávislý na Bohu. Podobnost mezi propriem a moderním používáním slova „ego“, jež popisuje oblast „Jáství“ neboli sebe identity v poli vědomí, je zřejmá. Proprium (nebo ego) vykládá vjemy, které vidí a cítí tělesnými smysly, a jsou to tyto výklady, které vytvářejí velkou iluzi, do níž člověk upadá – víra, že je oddělený, nezávislý a v podstatě osamocený v obrovském cizím světě. Z toho pak povstávají všechny negativní emoce, např. strach, pocity studu, viny, nepřátelství, nenávisti, atd. Přestože je lidský svět zprvu tak padlý, je to tento svět, do něhož přichází Vykoupení.
Vtělení a Vykoupení
V historii duchovního úpadlku lidstva nastal okamžik, kdy zvyšující se stupeň duchovní temnoty vzrostl nebezpečně blízko úrovni, kdy pro kohokoli bylo nemožné vidět jakékoli „světlo shůry“, jež umožňuje Božství uvnitř člověka vtělit se a vykoupit jeho svět. V tomto okamžiku Božství ze sebe vyslalo zvláštní zrození Syna, který byl Světlem samým a svítil v lidské temnotě. Toto jedinečné vtělení se událo v osobě Ježíše Nazaretského, v němž se odehrál velký boj mezi silami světla a temna, ve kterém Ježíš jako Kristus „přemohl pekla skrze pokušení“ ve své duši. Úplné vítězství vybojované Ježíšem zachovalo lidem duchovní svobodu, schopnost vidět světlo, vrátit se k Otci a přivedlo Ježíše Krista k úplnému sjednocení s Božským Otcem (oslavení Pána).
Tento konfliktní vzorec znovuzrozování neboli duchovního růst se musí objevit v každém (padlém) člověku: příchod světla, neboli Vtělení (zrození Krista uvnitř člověka), rozpoznání a uznání propria (egoické sebe-dostřednosti), lítost – láskyplné a svobodné „obrácení se“ k návratu k Otci, vykoupení – Božská záchrana duše z pekelných pout iluzí a sobectví „propria“. Skrze člověka tak Kristus navěky vykupuje lidský svět.
Znovuzrozování
Celý proces návratu (znovuzrozování) je jako nové narození. Símě, jako zbytek stavů nebeských zážitků, je vsazováno do lidského přírodního vědomí od tělesného zrození dále. Znovuzrozující se člověk prochází cykly osvícení, jež se střídají se stavy, kdy se do vědomí vynořují nějaké zlé nebo „pekelné“ sklony propria, které byly skryté – často dobře zamaskované – v hlubších částech mysli nebo života. Následující boj, nazývaný pokušení, se odehrává mezi Kristem uvnitř člověka (Světlem) a silami temna (pekly). Vítězství nad zlem lze dosáhnout společným působením lidské vůle a přijetím Božské síly uvnitř člověka, přestože má člověk pocit, že veškerou snahu vynakládá on sám. Tak je Božství a člověk sjednoceno a jako jeden se účastní vnitřního zápasu. Potom se člověk raduje z vnitřního pokoje, pokory a radosti, tedy Boha uvnitř sebe a je tak ve stavu nebe. Tento očišťující proces se věčně opakuje, protože dokonalé čistoty přírodního vědomí a života nelze nikdy zcela dosáhnout.
Život po smrti
Po smrti těla se stavy vnitřního světa viditelně zjevují v odpovídajících formách, jež zrcadlí nebe, peklo nebo stav mezi nimi, ve kterém se právě nachází. Protože se jedná o společný svět, je člověk schopen stýkat se a komunikovat s ostatními, kteří sdílí stejný duchovní prostor, tedy podobný vnitřní duchovní stav. Fyzické tělo obyčejně zabraňuje uvědomění tohoto duchovního fenoménu, za určitých okolností však do vědomí pronikne a umožní tak vědomou komunikaci mezi duchy a lid-mi. Ti, kteří žijí v nebeských oblastech svého ducha, se nazývají andělé, zatímco těm, co obývají pekelné části, se říká zlí duchové nebo někdy také ďáblové.
Manželská láska
Vedle dělení na realitu a iluzi, nebe a peklo existuje ještě další rozlišení: mezi srdcem a myslí, nebo mezi subjektivními pocity a objektivním logickým myšlením. U muže převažuje vědomé objektivní myšlení, zatímco subjektivní pocity jsou více nevědomé. U žen je tomu právě naopak. Muž je jakoby objevitelem nových zemí (tvůrce moudrosti) a žena je spojovatelkou a pečovatelkou o objevené (vytváří tak lásku k moudrosti). Takto nevědomé elementy jednoho pohlaví rezonují a vzněcují zjevnější elementy pohlaví opačného. Nastane-li skutečně hluboké zásadní sjednocení obou aspektů prostřednictvím spojení muže s vhodným ženským protějškem, nazývá ho Swedenborg manželským spojením. Lidský pár, který je v manželské lásce, tvoří v podstatě jednoho anděla – nikoli tělem nebo vnější myslí, ale vnitřním srdcem, myslí a duší.
Duchovní epochy lidstva
Vnitřní transformující (znovuzrozující) cykly jednotlivého ducha mají svůj kolektivní protějšek ve skupinách (církvích), malých i velkých, méně či více obecných nebo globálních. Ty nejvšeobecnější charakterizují duchovní epochy, které byly od počátku lidstva na zemi čtyři. Pátá, epocha Nového Jeruzaléma, se právě začíná. Každá epocha začala zvláštním Božským zjevením v charakteristické formě a každá z nich skončila dobou plně vyvinuté duchovní zkažeností a pokřiveným učením, které bylo nutné soudit (zřetelně nahlédnout o co se jedná a oddělit ho od zbývajících čistých prvků, ze kterých pak může vzejít epocha příští).
Jeden takový Soud mysticky popisuje Bible v příběhu o Noemovi a potopě. Rozličné charakteristiky toho nejlepšího v každé z těchto epoch se odráží v psychologickém vývoji možností a schopností člověka od nemluvněte přes dětství, dospívání, ranou dospělost až po moudrost stáří.
Nový věk
Swedenborg předpověděl, že přicházející Nový věk se bude vyznačovat dospělostí ve smyslu převládající pravé vnitřní svobody člověka nad dogmaty a autoritářstvím všeho druhu – vnitřní svobody, kterou může poskytovat jen moudrost zralého věku lidstva, svobody, již dává Boží vůle – svobody radostného přijímání a prožívání harmonie s naší pravou (vyšší) přirozeností, která má být unikátní a nedílnou součástí celého Všeobecného člověka, jehož duší je Božství samo.
Takto bychom se mohli pokusit vyjádřit některé základní teze Sweden-borgova myšlení. Měli bychom však mít na paměti, že přestože by patrně nikdy nebyl dosáhl této duchovní filosofie bez pomoci staré moudrosti a neoplatonicko-gnostického způsobu myšlení, nebo bez plného kontaktu se zemřelými v duchovním světě, základem jeho detailní duchovní psychologie vývoje duše byla především Bible. Ve svatých písmech Bible nalezl Božské Slovo, jež mu zjevilo dynamický vzorec a stavy pádu a znovuzrození duše. Je to toto Slovo, na které opětovně upozorňuje své čtenáře, aby ho studovali a meditovali nad ním s pomocí „pravého učení Boha a člověka“. Spojení vnitřního a vnějšího světa pomocí souvztažností nabízí každému člověku klíč k přijetí Božské pravdy. Swedenborg vyjádřil své duchovní zážitky a poznatky přírodním racionálním jazykem a jasně nastínil úlohu souvztažností, zejména ve svatých písmech, a tak otevřel dveře pro moderního „racionálního“ člověka, aby jimi prošel a sám si nalezl pravdu, nebe v sobě a své nezbytné spojení s Božstvím.
Je znakem moudrého člověka, že vidí a přijímá pravdu ve světle nebe a neutvrzuje se v mínění druhých. AO 190
Jenom osvícení mohou pochopit pravý smysl Slova a pouze ti jsou osvíceni, kteří milují a věří v Pána, protože jejich vnitřní já je Pánem vyzdviženo až do světla nebes. NT 10323