Wilson Van Dusen
Mystikem je jednoduše řečeno člověk, který má bezprostřední zážitky s Bohem, jež hluboce ovlivnily a proměnily jeho život. Ti ze čtenářů, kteří znají Swedenborga, nebudou mít žádné pochybnosti, že této definici mystika beze zbytku vyhovuje. Shodou okolností se již po několik let zabývám studiem všech světových mystiků. Paní Evelyn Underhill ve svém klasickém seznamu mystiků uvádí pouze osmdesát sedm publikovaných mystiků na Západě za poslední dva tisíce let! Jak buddhismus, tak hinduismus cíleně kultivují zážitky s Bohem, proto seznam publikovaných mystiků Východu by byl rozsáhlejší. Toto studium mi umožnilo vidět Swedenborga v kontextu světových mystiků.
Swedenborg vyniká v této skupině několikerým způsobem. Prvním a nejočividnějším je ohromující rozsah jeho spisů v této oblasti. Je skutečně velmi málo dalších, zvláště v buddhismu, kteří se tomuto rozsahu přibližují. Již z definice vyplývá, že všichni mystici mají přímé zážitky s Bohem, které popisují. Swedenborg je unikátní svým vstupem do duchovního světa a jeho popisem. V celé mystické literatuře jsem nenalezl žádné dílo takového formátu, jako je jeho Nebe a peklo. Z celé světové mystické literatury by se skutečně stěží poskládala jedna část Nebe a pekla, a i ta by byla značně nesrozumitelná.
Swedenborgovy spisy také vynikají svou jasností. Aby západní člověk mohl číst světovou mystickou literaturu, musí se přizpůsobit terminologii svázané s danou kulturou, především v hinduismu a buddhismu. Avšak i když předpokládáme, že se čtenář přizpůsobí tomuto odlišnému rámci, Swedenborgovo podání se přesto jeví jako neobvykle jasné. Částečně to přičítám skutečnosti, že se přidržel křesťanského rámce. Je zde však ještě jeden důležitý aspekt, který přispívá k jasnosti jeho spisů.
Pán mu totiž zakázal spekulovat. To znamená, že se cítil být omezen pouze na to, aby sepsal, co mu bylo zjeveno. Jiní západní mystici, jako např. William Blake, Jacob Boehme a židovští kabalisté, žádná omezení nepociťovali a svobodně spekulovali a vymýšleli nové symboly a představy. Jejich spisy proto představují téměř neproniknutelnou houštinu. Zcela jinak je tomu se Swedenborgem. Přestože předkládá duchovní a nebeské záležitosti, snaží se je pro nás objasnit. Ruku v ruce s tímto omezením spekulací jde také skutečnost, že se nikdy nevystavuje na odiv. U Williama Blakea má čtenář často pocit, že kdyby tak neusiloval o uznání, byly by jeho spisy cennější. Swedenborg nespekuluje, přidržuje se křesťanského rámce a neupozorňuje na sebe – to vše přispívá k tomu, že předkládá duchovní učení pokorně a jasně.
Je zde však ještě jedna stránka jeho teologie, se kterou si stěží vím rady. Je zřejmé, že Swedenborg cítil, že objasnění vnitřního smyslu Bible je jedním z jeho nejcennějších příspěvků. Ve světové mystické literatuře Východu i Západu jsou srovnatelné práce, ve kterých je svatým textům přisuzována větší hloubka. Mohl snadno uvádět příklady z literatury hinduismu, buddhismu, islámu a judaismu. Swedenborg se přesto zdá být i v této oblasti jedinečný, a to mimo jiné tím, co zjevuje o lidských zážitcích. Mám skutečně podezření, že plně nerozumíme nebo nevíme, jak s tímto vnitřním smyslem zacházet.
Před dlouhou dobou jsem přirovnal svůj zážitek se Swedenborgovými spisy k objevování celých Himalájí mysli, ducha a života. Nyní i po prostudování světových publikovaných mystiků jsou pro mě jeho spisy stále úžasné svým rozsahem a srozumitelností. To neznamená, že bychom se nemohli učit i z jiných tradicí; je to, jako by každá z nich přispívala něčím jiným. Bez islámské sufi literatury bych se například sotvakdy dozvěděl, jak intenzívní může být mystická láska. Literatura zen buddhismu zase vyniká esteticky. Každá z nich celku něčím přispívá. Máme-li však prostudovat pouze jedinou mystickou literaturu, pak nevidím jinou volbu, než objevovat to, co ukázal Swedenborg. I ve srovnání se světovými mystiky je gigantem.