Země ve vesmíru – Rev. Horn

Úvodní poznámky

Když jsem začal sestavovat tento příspěvek, bylo mým úmyslem podělit se se čtenářem o dvě zajímavé stati na téma život na jiných planetách. I ve Swedenborgově teologii totiž nalézáme, byť jen okrajově, téma života mimo planetu Zemi, a to zejména v jeho knize „Tělesa světová…“. Ony dvě stati tvoří základ tohoto blogového příspěvku.

Tak, jak jsem pokračoval v překladu dvou studií Friedemanna Horna (1921–1999) z němčiny, zdálo se mi vhodné připojit k nim nakonec také původní Swedenborgovo dílo o planetách, aby se čtenář mohl snáze orientovat.

Spis „Tělesa světová“ patří ke Swedenborgovým raným teologickým spisům. Poprvé byl vydán samotným autorem v Londýně v roce 1758 (pod názvem De Telluribus in Mundo nostro Solari), přičemž jeho podstatný obsah nalézáme již ve Swedenborgově dřívějším, stěžejním teologickém díle „Nebeská tajemství“ (1749–1756).

Pro českého čtenáře není snadné se k této knize dostat. Existuje pouze jediný český překlad „Těles světových“ pocházející od Jaroslava Imanuela Janečka, knižně vydaný v roce 1927. Ten lze dnes jen výjimečně zahlédnout v antikvariátu.

Právě tento Janečkův překlad jsem zde z jistého internetového zdroje převzal a počítačově upravil, aby byl pokud možno totožný s původní tištěnou verzí! Znamená to, že zde čtenář nalezne jazyk odpovídající době původního vydání knihy (1927) i některé jazykové zvláštnosti překladatele, p. Janečka.

Mám naději, že takto může být kniha „Tělesa světová“ uchována pro další generace českých čtenářů a zájemců o Swedenborgovo dílo – do doby, než se jí dostane nového českého překladu.

Obě stati Friedemanna Horna jsou převzaty z knihy „Allein im Universum?“, vydaného roku 2000 nakladatelstvím Swedenborg-Verlag v Curychu, a jsou zde publikovány s laskavým svolením nakladatele. V následujícím textu nalezne čtenář nejprve první Hornovu stať s názvem „Božské zjevení v časovém oděvu“, po ní vlastní Swedenborgův spis „Tělesa světová“, resp. odkaz k jeho plnému textu, a nakonec druhou Hornovu stať „Myšlenky ke Swedenborgovým ‚Tělesům světovým‘“. Toto pořadí také odpovídá pořadí v německé knize.

Při překladu statí jsem občas učinil poznámku pod čarou a pro Swedenborgův spis „Tělesa světová...“ používám zkratku TS. Do samotného textu „Těles světových“ jsem poznámkami nezasahoval. Všechny poznámky, které tam čtenář nalezne (mimo poznámek Swedenborgových, číslovaných písmeny), učinil český překladatel latinského textu Jar. Im. Janeček, a to včetně sestavení rejstříku na konci knihy.

Kniha „Allein im Universum?“ („Sami ve vesmíru?“) obsahuje kromě německého překladu „Těles světových“ a dvou statí Friedemanna Horna ještě pět dalších statí různých autorů na totéž téma – ty jsem však již pro jejich velký objem nestačil přeložit. Jestliže jsem se omezil na stati Fr. Horna, je to také proto, že je považuji za reprezentativní a poněkud shrnující diskusi o dnes problematickém Swedenborgově díle „Tělesa světová“, diskusi, která trvá již přibližně 50 let. Třebaže od napsání statí uplynulo více než 20 let a třebaže jsou místy slohově velmi strohé, jsou stále aktuální, neboť představují myšlenkově ucelený a možný přístup k problematice existence mimozemských civilizací.

Radko Štefan, 2018

 

Friedemann Horn 

 BOŽSKÉ ZJEVENÍ V ČASOVÉM ODĚVU

Žádný ze Swedenborgových zjevených spisů před nás nestaví otázku vztahu božského zjevení a přírodovědeckého poznání naléhavěji než před námi ležící spisek o obyvatelích planet. Swedenborg zde ve skutečnosti do jisté míry překročil samu hranici toho, co podle jeho vlastního výroku může jedině být obsahem božského zjevení: totiž nábožensko-duchovní, popř. božské pravdy. Pravdy přírodovědecké si má podle Swedenborga člověk nalézt sám.

Je však zcela zřejmé, že v předloženém spise odvozuje Swedenborg ze zjevení, jehož se mu dostalo, kromě pravd duchovních a božských také mnohé pravdy přírodní. Do doby sahající jen několik desetiletí nazpět nebylo možno vůči těmto pravdám namítnout nic víc, než že jsou nepravděpodobné. Ale dnes, v době vesmírných letů, jsou důvody hovořící proti existenci lidského života na našem Měsíci a na našich sousedních planetách jen těžko vyvratitelné, ba zdají se být úplně přesvědčivé. Je tím vyvrácen anebo odkázán do mezí pouhých spekulací také obsah před námi ležícího díla? Mělo by se dílo v zájmu věci, o kterou ve Swedenborgově božské misi šlo, raději stáhnout z oběhu, jak bylo požadováno?

Následující se zdá být jistým: Kdyby byl měl Swedenborg k dispozici všechna vědecká data, která máme dnes o „hvězdném nebi“, byl by vyjádřil jinak mnohé z toho, co na základě svého zjevení napsal o planetách ve vesmíru a jejich obyvatelích v této knize. Byl by např. jistě netvrdil: „Kdekoli je planeta anebo oběžnice planety, jsou i lidé“ (srov. TS 3 a 112[1]). Seznámen s naším, prostorově a časově nesmírně rozšířeným obrazem světa, by byl jistě neměl pocit, že i kdyby byly všechny planety a měsíce ode dne stvoření obydlené, bylo by to ve srovnání s Božskou nekonečností jako nic (srov. TS 126). A byl by společně s učenci své doby nepředpokládal, jak se na základě jeho skrovných výroků o tomto světě můžeme domnívat, že stvoření je staré teprve a právě 6000 let.

V knize před námi stejně jako ve svém nejslavnějším díle „Nebe a Peklo“ zveřejnil Swedenborg výpočet předpokládaného celkového počtu lidí ve vesmíru a jimi zabraného prostoru. Přitom předpokládal jeden milión světových těles po 300 miliónech obyvatelích a 200 generací od stvoření (200 x 30 = 6000 let). Podle tohoto výpočtu vychází, že by všichni tito lidé dohromady, při třech kubických loktech na osobu, „nevyplnili ještě ani tisící díl prostoru, který zaujímá naše zeměkoule. Co to je pro Stvořitele Vesmíru, kterému by nestačilo, i kdyby byl celý vesmír zaplněn, neboť On je nekonečný!?“ (TS 126)

Podrobnosti tu nejsou tak důležité. Důležitější jsou Swedenborgovy výchozí předpoklady, neboť ty nám ukazují, že jako syn své doby přemýšlel v jiných, podstatně omezenějších velikostních řádech, než my. Kdyby byl pro uskutečnění Božského plánu s lidmi k dispozici (jak bychom dnes řekli) „pouhý“ 1 milión těles a 6000 let, pak by zřejmě všechna tato tělesa musela být – po celou dobu své existence – obývaná, aby to aspoň trochu odpovídalo nekonečné Božské lásce a moudrosti!

Naproti tomu nám, lidem žijícím v posledních pěti letech 20. století, se věc jeví jinak. Otázka, zda ve vesmíru existují kromě nás ještě jiné lidské civilizace, popř. inteligentní bytosti, vedla v době radioastronomie k tomu, že se jí nyní zabývá mnoho vědců za podstatně lepších badatelských podmínek. S pomocí obrovských antén se snaží zachytit signály z vesmíru, které by existenci mimozemských civilizací dokázaly.

Přitom vycházejí ze sotva reflektovaného předpokladu, že také u jiných lidských civilizací dosáhl technický vývoj našeho stupně anebo ho ještě podstatně překonal. Tento předpoklad tkví rovněž v základu hypotézy o UFO – neznámých létajících objektech. Ačkoli tuto možnost nemůžeme vyvrátit, nebyla dosud ničím dokázána. Nabízí se otázka, zda zdrojem takového předpokladu není nedostatek vhledu do podstaty člověka a smyslu života? Je docela možné, že technický vývoj je do jistého stupně nevyhnutelný a život podporující, ale již při dnešním stupni vývoje se zřetelně rýsují „hranice růstu“ a nejlepší duchové si kladou otázku, zda jsme v našem úsilí o materiální blahobyt závažně nezanedbali etické zákonitosti a zda jako lidstvo nesměřujeme ke kolektivní sebevraždě? Vzpomeňme si jen na Ježíšova slova: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mat 16,26) Má smysl, abychom si, coby několik šťastlivců, mohli dovolit veškerý materiální luxus a přitom duševně zpustli a zničili životní prostředí pro příští generace? Swedenborg, pevně přesvědčený, že pozemský život nemá smysl sám o sobě, nýbrž že slouží jako příprava na život věčný, ve svých vizích jiných lidských civilizací nepozoroval vysoce rozvinutou techniku: pozoroval venkovské, avšak mravně a nábožensky vysoko stojící kultury, jež se mu zdály být nejvhodnějšími jako „školky nebe“.

V naší úvaze jsme prozatím zvažovali jen prostorové rozšíření našeho obrazu světa. Vezmeme-li v úvahu dimenzi časovou – rozšíření z ca. 6000 let na 12–14 miliard let od doby tzv. „velkého třesku“, tedy 2 miliony x 6000 let – stávají se naše výpočty ještě více ohromujícími, a to i tehdy, připustíme-li, že vhodná vesmírná tělesa jsou pro člověka obyvatelná vždy jen na malý zlomek této doby. Dnes jsme si téměř jisti, že na naší asi 4 miliardy let staré Zemi existují teprve asi 4 milióny let skutečně lidé: to znamená skoro 700 x 6000 let, ale přece teprve potom, co naše planeta prodělala 999 tisícin svých dějin bez lidí. (Již z tohoto důvodu je neudržitelná Swedenborgova věta „kdekoli je planeta nebo oběžnice planety, tam je i člověk“.)

Swedenborg dále předpokládal, že vesmírné těleso je zcela neužitečné, pokud nenese lidi (srov. TS 3). Dnes víme více o funkci vesmírných těles v rámci systému, k němuž náleží. Společně vytvářejí rovnováhu, na níž jsou planety nesoucí život závislé: trochu blíže anebo trochu dále od slunce, a bylo by na nich příliš teplo anebo příliš chladno pro vznik a trvání vyššího života. Vyjměme nějakou z planet našeho slunečního systému nebo nějakou přidejme, a životní podmínky na naší planetě by se podstatně změnily. Můžeme tedy říci, že planety nemusejí být bezpodmínečně „školkami nebe“, jako je naše Země, aby měly přece v rámci celku důležitou funkci a školky nebe umožňovaly!

Ze strany příznivců domněnky, že život na naší planetě je produktem pouhé náhody a že Boha lze přitom vyloučit, byla vždy vznášena námitka, že také Země a celý náš sluneční systém vznikly náhodou a jsou tak s největší pravděpodobností ve vesmíru ojedinělé. Mezitím však bylo dokázáno – oproti veškeré pravděpodobnosti přijímané ještě před několika lety – že také jiná slunce mají kolem sebe planety. Teprve nedávno se objevila zpráva, že okolo 50 světelných let vzdálené hvězdy Ró Coronae Borealis v souhvězdí Severní koruny obíhá ve vzdálenosti asi 37 miliónů kilometrů planeta podobná našemu Jupiteru. Její objevitel, Robert Noyes, pracuje na Harvard-Smithsonově observatoři v USA.

Dohromady bylo zatím prokázáno s jistotou 9 a pravděpodobně 13 planet vně našeho slunečního systému. Tím získává další oporu „rovnice z Green Bank“[2], podle níž by pouze v naší galaxii mohly existovat dle optimistického odhadu „desítky miliónů planet“, dle pesimistického odhadu „ještě hrst planet“ s podobnými životními podmínkami jako na naší Zemi. Zdali považujeme za realističtější první nebo druhý odhad, není tak důležité, neboť tak jako tak vychází, že za daných předpokladů lze při odhadovaných 100 miliardách galaxií ve vesmíru počítat s nepředstavitelným množstvím Zemi podobných planet – milionkrát větším počtem, než odhadoval Swedenborg.[3]

 

Další úvahy

Znamená to tedy, že je tato část Swedenborgova zjevení, která kdysi inspirovala ducha Goethova či Oetingerova, vyvrácena a že dokonce vrhá nepříznivé světlo na ostatní jeho zjevená díla? V žádném případě! Hlavní myšlenka zůstává v platnosti: Nežijeme na jediném obývaném vesmírném tělese. Božská láska platí nejenom nám, nýbrž i nesčetným dalším lidským civilizacím – a tím se teprve stává biblická myšlenka, že Bůh stvořil vesmír kvůli člověku a že člověk je korunou stvoření, vůbec znovu přijatelnou. Všimněme si dále dobře, že se všechny tyto úvahy nedotýkají Swedenborgových popisů duchů, s nimiž mluvil v duchovním světě o životě na jejich domovských planetách a měsících. Týkají se pouze přiřazení těchto lidstev k našemu Měsíci a k planetám našeho slunečního systému. Toto přiřazení je, pokud to lze již dnes říci, s největší pravděpodobností chybné. Zvážíme-li však, že Swedenborg byl už jako přírodovědec přesvědčen o obydlenosti všech planet slunečního systému, stejně jako jeho slavní současníci Fontenelle, Huygens, Kant a mnozí jiní, můžeme dovodit, že to, co mu bylo Bohem ukázáno, „aby čelilo rostoucí nevěře pozemského lidstva“ (srov. Nebe a Peklo, č.1), vylíčil a podal ve formách toho, co mu bylo důvěrně známé. Jak jinak by mohlo být zprostředkováno Božské zjevení přesahující veškerou lidskou zkušenost a výmluvnost, než právě tímto způsobem, tedy v časovém zahalení?

Významné je v této souvislosti i to, že se Swedenborg při identifikaci jím v duchovním světě spatřených civilizací neodvolává ne bezprostřední božské zjevení, ale jen na to, co mu bylo řečeno anděly. Tím se tato tvrzení již předem vylučují z oboru pravd, které patří k vlastní nauce Pánovy Nové církve. Pro ně se totiž Swedenborg s velkým důrazem dovolává samotného Pána: „Právě tak prohlašuji, že od prvního dne svého povolání jsem nepřijal žádné pokyny ohledně teologie této církve od žádného anděla, ale výhradně od Pána při čtení Slova.“ (Pravé křesťanské náboženství, č. 779)

Pro nauku této církve jistě není rozhodující, zda jsou Měsíc a všechny naše sesterské planety veskrze obývané lidskými bytostmi či nikoli, nýbrž to, zda jsme v celém vesmíru s jeho triliony a triliony sluncí, planet a měsíců sami, nebo zda kromě nás existují nesčetné další lidské civilizace. Na základě toho, co mu bylo ve vidění ukázáno, Swedenborg ví, že skutečně sami nejsme. Toto je rozhodný bod, a proto je jeho spis tak důležitý pro naši víru jakožto křesťanů věku vesmírných letů. Zdůrazněme ještě jednou: Na zodpovězení otázky, zda jsme ve vesmíru sami či ne, závisí to, zda můžeme pevně podržet víru v jednoho Boha, který se zajímá o člověka a který dokonce stvořil kvůli člověku celý vesmír, neboť jeho láska toužila „mít kolem sebe bytosti, které může ze sebe učinit šťastnými na věčnosti“, jak učil Swedenborg.

V následujícím spise tedy kriticky rozlišujme mezi v něm obsaženými věčnými pravdami a jejich časově podmíněnými zahaleními.

Friedemann Horn

 

Vlastní kniha E. Swedenborga v překladu Im. Janečka je ke stažení zde:  Tělesa světová

 

Friedemann Horn

Myšlenky ke Swedenborgovým „Tělesům světovým“

Ptáme se, proč se vlastně Swedenborgovo dílo o „Tělesech světových ve vesmíru a jejich obyvatelích, duchách a andělech“, které v německém překladu Chr. Fr. Oetingera udělalo kdysi tak silný dojem na Goetha a jiné německé básníky a myslitele, stalo o 200 let později pro Swedenborgovy příznivce problémem.

Odpověď je jednoznačná: protože moderní lety do vesmíru – před 200 lety myslitelné jen ve fantazii – zdánlivě vzaly v něm uvedeným faktům o lidech na Měsíci a na tehdy známých planetách našeho slunečního systému půdu pod nohama. Astronauti vystoupili od r. 1969 vícekrát na nám stále přivrácenou stranu Měsíce a nenalezli přitom sebemenší známku života. Navíc mnohokrát obkroužili náš satelit ve vesmírných lodích a přitom fotograficky nasnímali a zmapovali i jeho neviditelnou, odvrácenou stranu, a to tak přesně, jak si jen lze přát. Výsledek: tam také ani stopa po životě! A moderní snímací techniky ponechávají jen málo prostoru pro naději, že by se v tamních kráterech a puklinách snad přece ještě život našel, kdyby tam jen přistáli kosmonauti a zkoumali je. Kdo ví? Jisté je, že z přesných vyhodnocení přivezených vzorků půdy a z pořízených snímků nevyplynul ani náznak ve prospěch existence vody a atmosféry ani jakéhokoli druhu vegetace. To vše hovoří proti existenci přinejmenším vyšších forem života na Měsíci. Síle těchto skutečností nelze čelit ani často slýchaným argumentem, že Swedenborgem a Lorberem [4] líčení lidé a měsíční, popř. planetární příroda, která je nese, jsou možná nikoli hrubohmotného, ale jemnohmotného charakteru, a tak našim přístrojům neviditelné. Stejnorodost hmoty v celém vesmíru je totiž jedním z hlavních Swedenborgových argumentů pro tezi, že planety a měsíce jsou obydlené lidskými bytostmi a že jako takové slouží jako „školky nebe“. Swedenborg výslovně rozlišuje mezi obyvateli hmotných těles a mezi z nich vzešlými duchovními bytostmi nehmotného světa. S těmito mluví a nechává se od nich poučit o stavech na tělese, na kterém žili před odloučením od svého hmotného těla. Životní podmínky na různých tělesech jsou sice různé a mají takové být, neboť jejich obyvatelé mají být nově příchozími duchy pro mnohé části a orgány nebeského „Velkého Člověka“. Ale při těchto odlišnostech se přece jedná o „variace“ na jedno a totéž „téma“, nikoli o témata zcela odlišná. V každém případě bychom obyvatele planet vnímali. Jsou z masa a krve jako my.

Swedenborg se ve svých výpovědích odvolává – a to je důležité! –  jednak na to, co sám v duchovním světě „viděl“ a „slyšel“, a rovněž na to, co mu k tomu vysvětlili andělé. Opakovaně u něj čteme: „Bylo mi odhaleno z nebe“, „z nebe mi bylo řečeno“, „bylo mi také řečeno“, „anděly mi bylo řečeno“ – nebo: „že duchové (o nichž nyní mluvím) pocházeli z Jupitera, vyplynulo z mnohého a bylo to také potvrzeno z nebe“. Ve svých konkrétních výpovědích o tělesech ve vesmíru a jejich obyvatelích, andělech a duchách se tedy Swedenborg nikdy neodvolává bezprostředně na Pána.

Jinak je tomu u Jakoba Lorbera, jehož výpovědi se vydávají za doslovný diktát Pána (srov. časopis Offene Tore 1977/1, str. 40 a násl.). Je proto pochopitelné, že se pro jeho příznivce stává problém ještě mnohem svízelnějším. Jak víme, mýlit se je lidské (a rovněž andělé jsou lidé!). Proto lze ospravedlnit Swedenborgovy omyly ohledně obyvatel jiných světových těles, i když se přitom odvolává na „viděné a slyšené“ na onom světě. Ale jestliže to byl opravdu sám Pán, kdo diktoval Lorberovi podivuhodné jednotlivosti o obyvatelích Měsíce a jiných planet, jak sám věřil a tvrdil, pak tyto musejí být pravdivé, ať k tomu věda řekne cokoli. Že nám pravda byla dosud odepřena, a to z důvodů, o nichž lze jen spekulovat, jak rádi věří Lorberovi příznivci, nezní příliš přesvědčivě. Je zřejmé, že od dob zmíněných přistání lidí, sond i kartografického snímání odvrácené strany Měsíce nechávají jak Američané, tak Rusové při svých vesmírných letech Měsíc stranou. Namísto toho se soustřeďují na zkoumání planet, z nichž nám však dosud přivezli stejně málo „dobrých“ zpráv. To hovoří pro fakt, že se domnívají, že vědí o našem satelitu vše podstatné a že už pro ně není cílem, který by se vyplatil (cestování do vesmíru je drahé a nebezpečné, jak se nedávno ukázalo na osudu raketoplánu Challenger).

Představme si, že by byli Američané nebo Rusové nalezli na Měsíci známky života: Nenasadili by všechny síly k tomu, aby je pokud možno prozkoumali? Již dávno by tam znovu byli přistáli s ještě lepšími vozítky a sondami. A proč a především také: Jak by chtěli udržet tak senzační objev v tajnosti? Například před senzacechtivými novináři nebo před prestižními výzkumnými společnostmi, které se po léta zabývají úkolem navázat kontakt s domnělými inteligentními bytostmi na jiných planetách?

Svrchu zmíněné tvrzení je tedy v našich očích neudržitelné a slouží pouze k tomu, abychom se vyhnuli nepříjemnému poznání, že zjevení, která popisují přírodní fakta, obsahují velmi mnoho lidského.

 

V čem spočívají Swedenborgovy omyly z hlediska současného stavu poznání?

Držíme-li se důkazů vyplývajících z vědeckých výzkumů a zejména z letů do vesmíru – přičemž tyto jistě nejsou úplné a mohou být vždy doplněny novými poznatky anebo vyvráceny – existují v podstatě dva, popřípadě (chceme-li) tři Swedenborgova tvrzení, která se nám nutně jeví jako omyly:

1. Tvrzení „kde je těleso (= planeta nebo měsíc), tam je také člověk, neboť člověk je konečný účel, pro který existuje těleso, a Nejvyšším Stvořitelem nebylo nic stvořeno bez účelu“ (TS 112).

Povšimněme si: Není to zdůvodnění tohoto tvrzení, které se nám jeví jako sporné, nýbrž pouze tvrzení samo: „kde je těleso, tam je i člověk“. Spíše považujeme za nevyvratitelné a navždy vědecky nezpochybnitelné, že „člověk je konečným účelem“ stvoření celého vesmíru s jeho nespočetnými tělesy. A stejně tak považujeme za zřejmé, že „Nejvyšší Stvořitel nestvořil nic bez účelu“. Podle nás spočívá Swedenborgův omyl pouze v jeho domněnce, že každé jednotlivé těleso, ať planeta nebo měsíc, musí být obydlené lidmi, neboť jinak by nesloužilo konečnému účelu Stvořitele (tím spíše, že Swedenborg počítal s lidskými civilizacemi v řádech milionů, což je nic proti Boží nekonečnosti, TS 126). Výsledky dnešních zkoumání hovoří proti domněnce, že každé jednotlivé těleso je obydlené; avšak beze všeho připouštějí myšlenku, že každé těleso nepřímo přispívá k tomu, aby na naší planetě a na nesčetných dalších planetách byl možný lidský život. Zvažme jen to, jak velice by se změnila vzdálenost naší Země od Slunce, kdyby odpadla jen jedna z našich sesterských planet anebo Měsíc. Skýtala by Země ještě – jen o pár procent blíže nebo dále od naší centrální hvězdy – klimatické podmínky pro organický život?

2. Skutečnost, že cizí duchovní bytosti, s nimiž se Swedenborg setkal v duchovním světě, identifikoval – pomocí jej doprovázejících andělů – jako obyvatele určitých těles našeho slunečního systému, případně jiných oblastí hvězdného nebe.

Nepochybujeme, že Swedenborg viděl duchovní bytosti z jiných planet, než je naše Země. Myšlenka, že v nezměrném vesmíru nejsme jediným lidstvem, vysvítá více než zřejmě. Jeho líčení obyvatel jiných vesmírných oblastí jsou navíc podporována mnoha výpověďmi vizionářů, mediálně nadaných osob i četnými zážitky blízkosti smrti. Proto bychom neměli Swedenborga podezřívat, že produkoval pouhé fantazie.

Na základě uvedených poznatků však musíme zpochybnit přiřazení spatřených duchovních lidstev k určitým tělesům našeho slunečního systému. Kdyby se byl Swedenborg omezil a přiřadil je např. (jako ve druhé části své knihy) k jisté „planetě ve hvězdném nebi“, nebylo by co namítnout.

Jak se mohl Swedenborg zmýlit?

Odpověď vyžaduje jisté znalosti o styku mezi anděly, popř. duchy a člověkem, a to zejména následující:

a) Duchovní bytosti mají sice ještě celou svou pozemskou paměť, ale protože ji už nepoužívají, tato vesměs odpočívá a už není dále obohacována;

b) poměry ve hmotném vesmíru je už nezajímají a jsou pro ně stejně těžko představitelné, jako pro nás poměry ve světě nehmotném;

c) jestliže komunikují s lidmi, pak používají – zvláště v otázkách, jako je tato – vědomosti, popř. obsah paměti, člověka, se kterým „mluví“;

d) a i kdyby jim byl býval výjimečně umožněn přístup k jejich vlastní pozemské paměti – jejich astronomické znalosti nebyly zjevně větší než znalosti Swedenborgovy.

Je jisté, že Swedenborg byl už jako vědec přesvědčen o obydlenosti všech těles naší sluneční soustavy. Zjevně nesprávnou identifikací viděných duchovních civilizací se takto stal obětí svých vlastních představ.

 

3. Odvolání se na vyšší vědění andělů ohledně původu planet jiných civilizací bylo v zásadě chybné, neboť andělé sice vědí, jak sám zřec zdůrazňoval, více než my o věcech duchovních, nikoli však o věcech pozemských.

 

Co z toho všeho vyplývá?

Mnozí z příznivců, kteří se po objevu skutečnosti, že Měsíc je téměř se 100% pravděpodobností neobývaný, odklonili od Swedenborga s tím, že ten se pro zjevné omyly dovolává božského zjevení, a proto mu už nelze věřit vůbec nic, vylévají v pravém slova smyslu vaničku i s dítětem. Neberou v úvahu, že je třeba zásadně rozlišit mezi tím, co Swedenborg přijal v osvícení od samotného Pána, a co přijal od andělů a duchů. Ve svém vrcholném díle „Pravé křesťanské náboženství“ Swedenborg píše:

„Právě tak prohlašuji, že od prvního dne svého povolání jsem nepřijal žádné pokyny ohledně teologie této církve od žádného anděla, ale výhradně od Pána při čtení Slova.“ (PKN 779)

Tím je dáno, že jeho výpovědi o obyvatelích planet, které přiřazuje k určitým vesmírným tělesům, odvolávaje se přitom na své vlastní úvahy a na výroky andělů, nejsou částí nauky Pánovy Nové Církve. Jsou to mínění, která se ukázala jako chybná, a nic víc. Jeho popisy vesmírných civilizací na základě slyšeného a viděného v duchovním světě a – co je ještě důležitější – jeho nauka, že ve vesmíru nejsme v žádném případě jediným lidstvem, tím vůbec nejsou dotčeny. Skutečnost, že dnes celé výzkumné společnosti hledají – podporovány z části veřejnými prostředky – ve vesmíru inteligentní život a pro svůj optimismus přinášejí dobré důvody, mluví pro to, že Swedenborgovu nauku nelze považovat za fantazírování a za odbytou věc.

Můžeme říci: Kdybychom byli jediným lidstvem ve vesmíru, sesula by se křesťanská nauka sama v sobě jako domek z karet, neboť spočívá v názoru, že člověk je korunou celého stvoření a středem zájmu a lásky Boha. Žili bychom pak v obrovité poušti a byli bychom produktem pouhé náhody. Kdo by však chtěl žít v takovém světě? Proto musíme hlavní myšlenku díla o tělesech ve vesmíru bezpodmínečně podržet.

 

Friedemann Horn (1921–1999): duchovní a farář Nové Církve, působil jako redaktor swedenborského nakladatelství v Curychu a redaktor časopisu „Offene Tore“; sám mnoho teologicky publikoval; do němčiny nově přeložil řadu Swedenborgových děl z latiny a z angličtiny.