Václav Havel: Obraz bílého koně ve vesmíru
Na Benefičním galavečeru nadačního fondu Trebbia vysílaném Českou televizí dne 11. března 2012 byl dražen obraz, jehož autorem je Václav Havel. Obraz údajně představuje bílého koně ve vesmíru a tak byl i nazván. V krátkém filmovém komentáři bylo konstatováno, že kůň znamená svobodu, bílá čistotu a vesmír je označením pro veškerý časoprostor, hmotu a energii v něm. Přesto byla vyslovena otázka, „jaké poselství je asi ukryté ve výtvarném díle jedné z největších osobností tohoto světa?“
Je tam skutečně nějaké poselství ukryté? Pakliže ano, proč je Václav Havel nesdělil nikomu ani svým nejbližším? Jaký pro to mohl mít důvod? Byla snad symbolika obrazu pouze hluboce osobní výpovědí?
Pokud se v dospělosti jedinkrát a zároveň naposled chopil štětce, co jej k tomu přimělo? Vzpomínka na dětství, kdy se jeho maminka , která ráda kreslila, snažila aby také maloval? Či krátkodobý rozmar dramatika, disidenta, člověka mimořádného intelektu a charakteru, který se rozhodl nakreslit obraz, jehož námětem byl poněkud jednoduchý, značně neobvyklý motiv koně nacházejícího se ve vesmíru, s tak prostým, přesto jím tajeným poselstvím či symbolikou, prezentovanou v komentáři? Nebo naopak, byť rukou kresbou již dlouho necvičenou, pokusil se do svého obrazu vložit obsah hodný jeho intelektu, zatímco výtvarná úroveň malby nebyla podstatnou? Jsem přesvědčen, že volil právě to.
Dominantním objektem obrazu je bílý kůň. Obklopuje ho prostředí, které vypovídá, do jakého rámce je symbolický obsah vložen. Představuje vesmír, jak bylo v komentáři uvedeno? Domnívám se, že nikoli. Ten by obklopoval bílého koně v celé ploše obrazu a vedle hvězd by obsahoval i jiné kosmické objekty různých proporcí. Ale tady vidíme, že kůň stojí zcela zřetelně na otevřeném hvězdném nebi. Dokonce jeho levé přední kopyto se dotýká modré hvězdy, která svou modrou září obklopuje jeho zlatou podkovu. Od umělce, jakým Václav Havel byl, by se dalo očekávat, že nejbližším námětem koně mu bude bílý, okřídlený Pegas, který podkovou vyráží pramen a devět pannen neboli věd (múz) stojících okolo. Zobrazený kůň ale nemá křídla a přece se nachází na otevřeném, hvězdném nebi. Pokud jsme někdy v životě drželi v rukou Bibli a začetli se do Nového zákona, pak nás patrně napadnou verše Zjevení sv. Jana:
„A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun, Jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než On sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a Jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečena do bělostného čistého kmentu.“ Zj.19-11,12,13,14 Má symbolika s těmito verši něco společného?
Symbol bílého koně se objevuje takřka ve všech kulturách. A je mu také připisován hluboký, byť různorodý význam. Lze jej nalézt v mnoha publikacích, zabývajících se symbolikou. V žádné z nich však nenalezneme to podstatné, klíč, který by propojil významy jednotlivých symbolů, které se na obraze vyskytují, do smysluplného obsahu, a zároveň se vztahoval k autoru obrazu, Václavu Havlovi. Souvisí onen symbol bílého koně přece jen s verši Janova Zjevení? Pakliže ano, pak by se tento klíč mohl nalézat v rozsáhlém díle Emanuela Swedenborga „Nebeská tajemství“, konkrétně v části, která se nachází v knize Styk duše s tělem a O bílém koni v Apokalypse. ( Překlad Rev. M. Krejza a L. Máchová, Tiskservis Ostrava 2002) Ta pojednává nikoli o symbolice, přestože se tak může jevit, ale o staré, současnou civilizací zapomenuté nauce souvztažnosti. V knize nalezneme tato Swedenborgova slova:
„…Ze smyslu jednotlivých výrazů (uvedené části Janova Zjevení) je zřejmé, že je zde popisováno Slovo ve svém duchovním, neboli vnitřním významu. Otevřenými nebesy se znázorňuje a označuje, že vnitřní význam Slova lze pozorovat v nebi, a proto je spatřují i ti na světě,kterým je nebe otevřeno. Bílý kůň znázorňuje a označuje chápání Slova co do jeho vnitřního obsahu.“
Skutečnost, že se na obraze jezdec nenachází tedy znamená, že V. Havlovi záleží zejména na chápání vnitřního obsahu slova světského, které k němu doléhá ze světa a kterým promlouvá a vyjadřuje se ve svých hrách, textech a promluvách, on sám.
Dále E. Swedenborg vysvětluje:„Ve starých církvích bylo dobře známo, že vozy a koně označují tyto věci, neboť šlo o církve obrazné a věda o souvztažnostech a zobrazeních byla u lidí této církve považována za vědu nejvýznamnější…“
Jisté je jedno. Václav Havel byl muž vynikajícího intelektu, spisovatel, dramatik i politik.. Nic pro člověka Havlova zaměření nemohlo být důležitějšího, než hluboké porozumění slovům v celé jejich významové hloubce a šíři, síle, slabosti, citovosti i skrytém nebezpečí dvojznačnosti, schopnosti řadit je do vět jednoznačného významu a vyjádřit jimi naprosto přesně to co chtěl sdělit a jimi ovlivňovat k lepšímu společnost i svět… Slova, slova a zase slova. Zkoumal je. Když je vyslovoval, mnohdy je současně rukama jakoby prohmatával, aby se snad ujistil, že neobsahují nic víc ani méně, než jen to, co jimi chtěl vyjádřit. Pohrával si se slovy ve svých Antikódech, když se svým bratrem Ivanem vymýšleli slova svého jazyka Ptydepe, „který měl v prostředí děje hry Vyrozumění zajistit štěstí vyloučením emocionality, nepřesností, mnohoznačnosti atp. Ptydepe bylo vyvinuto ryze vědecky, tak, aby eliminovalo dvojznačnosti a možné omyly z přeslechnutí stejně nebo podobně znějících slov…“(Wikipedie)
To, jak byl zaujat slovem nejlépe dokládá jeho skvělá esej „Slovo o slovu“, kterou napsal a prvně přednesl ve Frankfurtu 15. října 1989 u příležitosti udělení mírové ceny německých knihkupců. Ocitujme některé pasáže:
„Je-li Slovo Boží zdrojem veškerého Božího stvoření, pak ta část tohoto stvoření, kterou představuje lidské plémě, je sama sebou jen dík jinému Božímu zázraku, totiž zázraku lidského slova.“
„Žádné slovo, aspoň v onom poněkud metaforickém smyslu, v jakém tu slovo „slovo“ používám, – neobsahuje jen to, co mu přisuzuje etymologický slovník. Každé v sobě obsahuje i osobu, která ho vyslovuje, situaci, v níž ho vyslovuje, a důvod, proč ho vyslovuje. Totéž slovo může jednou zářit velkou nadějí, podruhé vysílat jen paprsky smrti. Totéž slovo může být jednou pravdivé a jednou lživé, jednou oslňující a jednou šálivé, jednou může otevírat nádherné perspektivy a jednou může jen pokládat na zem kolejnice vedoucí do celých souostroví koncentračních táborů. Totéž slovo může být jednou stavebním kamenem míru a jindy může každá jeho hláska dunět ozvěnou kulometů.“
Pokud připustíme, že slovo bude dominantou onoho ukrytého tajemství obrazu, pak se před námi při pohledu na něj otevře úžasná, nečekaná hloubka symbolické výpovědi vyslovena překvapivě jednoduchým motivem bílého koně na otevřeném hvězdném nebi.
Pokládat si otázku, zda Václav Havel znal Bibli by jen dokazovalo, že o jeho životě nevíme takřka nic. Od dětství byl knihomol. Zajímala jej rovněž filozofická literatura. Navíc byl už v dětském věku veden, aby besedoval s těmi, kteří rodinu navštěvovali, mezi nimiž byli například filozofové Josef Šafařík a Jan Němec. Konečně, Havlova esej Slovo o slovu začíná prvním veršem Prologu Janova evangelia:
„Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které
známe. V té knize to znamená, že zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to
však, přeneseně, i o veškerém konání lidském…“
Dále pak nalezneme:
„Jako věřící se modlíme k Bohu, jako magici vyvoláváme či zaklínáme duchy a zkoušíme tak svým slovem zasahovat do přírodních i lidských dějů, jako příslušníci novověké civilizace – ať už věřící, či nevěřící – skládáme ze svých slov vědecké teorie a politické ideologie, jimiž čelíme – tu úspěšně a tu neúspěšně – tajemnému běhu světa a jimiž tento běh – tu úspěšně a tu neúspěšně – ovlivňujeme.“
Jestliže pohlédneme na obraze zachycený postoj koně, vidíme, že jeho hlava je skloněna a oči jsou upřeny dolů. Stěží se ubráníme pocitu, že jeho postoj je výrazem pokory. Je to pouze náhoda? Postoj zachycený štětcem bez hlubšího úmylu? Víme ale, že pokora byla součástí Havlova života i slovního projevu. V téže eseji píše:
„…Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné.“
„…Není těžké doložit, že všechny hlavní hrozby, jimiž musí dnešní svět čelit, od atomové války přes katastrofu ekologickou až po katastrofu civilizační (tím myslím prohlubující se propast mezi bohatými a chudými jednotlivci i národy) mají kdesi ve svých útrobách skrytu jednu společnou příčinu: nenápadnou proměnu slova původně pokorného ve slovo pyšné.“
Na boku koně vidíme nakreslený podivný šíp. Co jeho prostřednictvím Václav Havel sděluje? Nalezneme v téže eseji slovo šíp? Ano, nalezneme:
„…Vedle slova elektrizujícího společnost svou svobodou a pravdivostí je tu i slovo hypnotizující, šálivé, fanatizující, zběsilé, podvodné, nebezpečné, smrtonosné. Slovo – šíp.“
„…slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, jak kdysi nazval Bělinskij Ostrovského Bouři, ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně.“
„…jak snadno se může dobře míněná věc změnit ve zradu svého vlastního dobrého úmyslu – a to opět jen skrze slovo, jehož smysl nebyl zřejmě dost bedlivě střežen. Taková věc se může stát velice snadno, člověk si toho téměř nevšimne, stane se to nenápadně, tiše, pokradmu, – a když to nakonec člověk zjistí, zbývá mu už jen jediná možnost: pozdní údiv.“
Tyto tři pasáže hovoří o slabinách slova. Je snad náhodné, že onen zvláštní šíp nakreslil v místě, kde má kůň slabiny? Jak vyjádřit symbolicky proměnu slova dobrého v nedobré až smrtonosné? Václav Havel vyznačil počáteční smysl lidského slova čtvercem, který symbolizuje Zemi jako místo jeho původu a tím naznačil, že se jedná o slovo lidské. Šíp znázorňující slovo procházející touto proměnou zobrazil čarou, která se ve své druhé polovině lomí. Zde je pak spojena soustavou dvou háků s opačnými momenty rotace. Součástí jednoho z nich je symbol malého luku, který nenápadně, tiše a pokradmu mění smysl původní rotace šípu a odklání jeho směřování k cíli svými drobnými, nenápadnými, mimo cíl směrovanými střelami. Stává se tak šípem podobným smrtonosnému blesku. Oblouk obkružující původní, zamýšlený cíl pak naznačuje překážku bránící jeho dosažení. Jinak řečeno, opět skrze slovo, jehož obsah nebyl dostatečně střežen se pokradmu mění smysl původního slova či vlastního dobrého úmyslu v opačný, „ a když to nakonec člověk zjistí, zbývá mu už jen jediná možnost: pozdní údiv.“ Tuto proměnu rovněž podtrhl červenou barvou šípu. Červená symbolizuje lásku, ale je také symbolem krve.
Jak podivuhodná, nepopiratelná shoda symboliky obrazu s textem Havlovy eseje Slovo o slovu! Můžeme toto zjištění tímto uzavřít konstatováním, že obraz je pouze brilantním symbolickým vyjádřením písemného obsahu této eseje? Domnívám se, že ne. Jsou zde důležité tři okolnosti. Tou první je tato skutečnost: Kdyby obraz skrýval jen tento obsah, byl by důvod, aby V. Havel tajil co představuje? Jistě ne. Nenachází se zde nic hluboce osobního. Druhým důvodem je skutečnost, že na obraze se nacházejí další symboly. Tím třetím, nejvýznamnějším, je pravá noha koně, zachycena v pozici hrabání.
Existují symboly, které byly autorem vytvořeny neúmyslně a po desetiletí, někdy i staletí, byť všem na očích, zůstaly neviděny. A náhle, nečekaně se z hlubiny času vynoří, padnou nám do očí a sdělují něco nového o člověku, který již mezi námi není. A nutí nás přemýšlet, připomínat si, a nově si uvědomovat kým byl, co pro nás a svět znamenal, hledat ve vzpomínkách a s nemalým překvapením nalézat nové, udivující souvislosti, které jsme za jeho života nepostřehli. Možná to můžeme říci i o některém z následujících symbolů Havlova obrazu.
Nebe pokrývá celou plochu obrazu a naznačuje tak, že symbolika se dotýká duchovní roviny. Na nebi vidíme hvězdy. V Bibli, ve Starém zákoně v knize Daniel 12,3 se píše:„Ale ti, kteří jiné vyučují, skvíti se budou jako blesk oblohy a kteří k spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné časy.“ Máme pocit, že se tato pasáž dotýká i životních snah Václava Havla? Jakou úlohu přisuzujeme jeho Fóru 2000, esejím, státnickým a ostatním projevům, v nichž se snažil nalézat nové pohledy na současnost, pootevřít dveře novým myšlenkám k naší budoucnosti, jeho disidentskému úsilí bránit spravedlnost, svobodu a pravdu i za cenu osobní oběti?
Levé přední kopyto bílého koně se dotýká hvězdy a její modrá záře ozařuje jeho zlatou podkovu. Je to pouze náhoda bez jakékoli symbolické souvislosti? Nebo sděluje touhu dotknouti se hvězd a modrá záře vyjadřuje naději, aby se tak stalo? Jaký paradox…Planetka č. 204370, vážící dvě tuny, nese jméno jedné z postav jeho divadelní hry Audience: Ferdinandvaněk. Jméno Václav Havel nésti nemohla, neboť pravidla Mezinárodní astronomické unie nedovolují pojmenovávat planetky po politicích dříve, než po stu létech od jejich smrti.
Podkova znamená vědomosti intelektu. Pro dramatika, spisovatele, politika velmi důležitá vlastnost, zpravidla nabytá vlastním úsilím.
Kůň okovaný do zlata zanechává na cestě, kudy kráčí, zlatou stopu. Zanechat ji za svým životem je nedostižným snem mnoha smrtelníků, přestože ji spatřují již jen pozůstalí. Zdá se, že stejně jako současnost, bude i budoucnost k Václavu Havlovi neméně štědrá.
Obraz původně žádnou signaci neměl. Václav Havel tak učinil na samém sklonku života, aby tak stvrdil své autorství. Nedosvědčuje to rovněž, že obraz byl původně něčím jiným, než jen obrazem?
Své jméno, které vepsal do boku koně, můžeme číst jako parafrázi kapitoly Janova Zjevení: Na plášti a na boku má napsáno jméno: …“ Zj. 19,16. Naznačil tím, že kůň patří jemu a rád by ho sedlal jako jeden z těch, kteří tvoří „…nebeská vojska na bílých koních, oblečena do bělostného čistého kmentu…“? Odpověď na tuto otázku se dozvíme každý v jiném čase. Pokud se ovšem ocitneme na téže straně, na které se nyní nachází Václav Havel.
Masivní obrazový rám se na fotografii jeví jako zlatý se stříbrnou patinou, zatímco bývá uváděn jako stříbrný. V obou případech, ať stříbrný či zlatý, zcela jistě není náhodnou součástí obrazu. Důvod, proč zvolit takovýto rám existuje. „Stříbrem a zlatem se symbolizují a tím také rozlišují substanciální hodnoty: zlatem věci nebeské a stříbrem věci duchovní a podle toho i lidé, s ohledem na kvalitu jejich přijímání vlivů od Pána. Kdo je v lásce k Pánu, ten je mentálně nebeský. Kdo je v lásce k bližnímu čili v účinné lásce je mentálně duchovní.( J.S.Mařík, Pohledy do tajemství Bible) Nenacházíme zde přece jen oprávněný důvod ke stvrzení toho, že bílý kůň se nachází nikoli ve vesmíru ale na otevřeném nebi? Zda V. Havel byl založením mentálně duchovním, či mentálně nebeským, ponechám Tomu Nejpovolanějšímu. Konečně, zdá se, jako by časem vytvořená patina snad upřesnila poměr obojího. Symbolika spojuje stříbro rovněž s Měsícem: „Luna zapůsobila na lidskou imaginaci ještě více, než její druh Slunce. Poezie a píseň, lidová víra a náboženství, mytologie a symbolika, všechny viděly v Měsíci ideální objekt pro stimulaci a oplodnění fantazie.“ (Citace Mooreho z knihy Angelologie dějin 1 autora Emila Páleše, vydavatelství Sophia).
Na obraze se nachází ještě jeden důležitý, povahu obrazu určující, zmíněný třetí symbol. Je jím ona pravá noha koně, kterou Václav Havel zachytil v pozici hrabání nepochybně zcela úmyslně. V projevu koně znamená „dej mi, nasyť mne“.
Není snad ono „ dej mi, nasyť mne“ podstatou toho, čím mu tento obraz byl?
„Číňané říkají: Obraz má větší cenu než tisíc slov.“ William James, zakladatel americké psychologie poukazoval na to, že podvědomí uskuteční každý obraz, který si člověk s jistotou a neochvějnou důvěrou představuje.“ (Dr. Joseph Murphy: Moc podvědomí).
Je téměř jisté, že toto Václav Havel věděl a obraz mu byl zejména podpůrným prostředkem posilujícím koncentraci i hloubku meditace či modlitby, a také i každodenní připomínkou cíle, kterého chtěl v životě dosáhnout.
V Bibli je psáno:„Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít.“ Marek 11,24 „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno.“ Matouš 7,7.
Nyní jistě pochopíme, proč byla symbolická výpověď obrazu pro Václava Havla natolik hluboce intimní záležitostí, že ji nikomu ani svým nejbližším neprozradil.
Dr. Joseph Murphy, doktor náboženských věd, filozofie a práva ve své knize Energie z kosmu píše: Přijměte za svůj příkaz mlčenlivosti: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato“ … Máte-li nějaký určitý plán, životní cíl, neměli byste ho s nikým probírat, s výjimkou svého milovaného životního partnera, který je s vámi spojen v lásce a v duchu. Avšak hovořit o tom s přáteli nebo příbuznými je většinou nejen neplodné, ale i nerozumné – často se vašim nápadům vysmějí, nebo na vaše nápady a naděje pustí studenou sprchu.“ Stvrzuje tak platnost obecně známého přísloví.
Je třeba dodat, že obraz bílého koně namaloval Václav Havel už v roce 1982, zatímco esej napsal o sedm let později. Byť již tehdy se na obraze symbolické paralely s jeho myšlenkami v eseji obsaženými objevují. Nedosvědčuje i tato skutečnost, že můžeme v samém závěru takřka s jistotou říci, že nikoli poselství ale tajemství, které obraz skrývá, jsou osobní, hluboce lidské tvůrčí tužby a mety, kterých již v té době toužil dosáhnout a otázky, které si přál pochopit či zodpovědět, se kterými se obracel k Tomu, který Jediný mu na ně mohl dát odpověď a jeho tužby naplnit? Zda tento závěr přijmeme, záleží již jen na nás samotných, na tom, jaké osobní životní zkušenosti a poznatky nás formovaly. Je rovněž na objektivních historicích aby posoudili, zda Václav Havel poté, kdy dosáhl naplnění svých tužeb, zůstal vnitřně týmž člověkem, kterým byl v roce 1982. Kdy a proč se tohoto obrazu vzdal nevíme. Ale v té době již Václav Havel dosáhl toho, po čem toužil a tak lze předpokládat, že pro něho již ztratil svůj význam.
Pokládat si otázku, zda Václav Havel byl znalý symboliky nemá smysl. Dokázal ji v životě často smysluplně aplikovat. Filmové Odcházení, jehož je autorem i režisérem, překypuje symbolickými scénami. Snad proto bylo neznalou částí diváků přijato s rozpačitým nepochopením. Například v samém závěru filmu V. Havel vynoří hlavu z hlubiny jezírka a praví: „Děkuji Vám, že jste si vypnuli mobily. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si mobily.“ A znovu se zanoří. Proč tuto scénu považoval za natolik důležitou, že se navzdory svému chatrnému zdraví neváhal ponořit do chladné vody? Aby pouze tímto nečekaným závěrem překvapil diváky? Jistě, že ne!
Voda je symbolem pravdy. Sám do ní ponořen sděluje tuto absolutní pravdu divákům. Pravdu, kterou vyslovoval vždy, pravdu, která je základním atributem samotného Boha. Vyslovuje ji ve chvíli, kdy diváci mají vypnuté mobily a symbolicky tak vystoupili ze světa, v němž je pravda a láska často zašlapaná v chaosu vyprázdněného obsahu slov, lží a relativity veškerého. Svým „zapněte si mobily“ je do tohoto světa znovu navrací a ponechává na nich samotných, zda tuto pravdu přijmou, či nikoli. A sám se do hlubiny pravdy znovu noří.
Je úžasné kolik myšlenek dokáže vypovědět tento, na první pohled poněkud naivně působící, přesto Havlovy geniality hodný, symbolický obraz bílého koně na otevřeném nebi. A kolik podnětů k zamyšlení předkládá. Je nepochybné, že vypovídá i něco nového o Václavu Havlovi. Vypovídá o jeho životní touze a víře, která je jen osobní, mezi člověkem samotným a Bohem. O tom, že když tlučeme na Jeho dveře, otevře a dá nám oč prosíme, pakliže jsme svým životem prokázali, že jsme připraveni Jeho dar přijmout a obdarovat jím také své bližní.
———————————————————————-
Pod čarou:
Zbývá ještě zodpovědět otázku, zda Václav Havel znal dílo Emanuela Swedenborga. Domnívám se, že ano, neboť v něm se nachází klíč k porozumění obrazu bílého koně. Je to právě Havlova znalost vztahu obrazné souvztažnosti bílého koně k chápání Slova Božího, (biblického) v jeho vnitřním, duchovním, významu, díky které dokázal vtělit obrazu a skrýt před neznalými symboliku mimořádné myšlenkové hloubky. Skutečnost, že bílý kůň je nakreslen bez jezdce „Jehož jméno je Slovo Boží“ znamená, že V. H. měl na mysli chápání lidského slova v celé jeho šíři i duchovnosti. Neboť slova která vyřkneme nezanikají, ale v celém svém obecném i vnitřním smyslu zůstávají trvale nezapomenuta. A utvářejí nejen náš osobní život, ale působí kladně či záporně i na celou společnost. Podíl slov dobrých vůči zlým ve společnosti vypovídá o její lidské vyspělosti. Zopakujme si výňatek z textu Havlovy eseje Slovo o slovu: „…zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to však, přeneseně, i o veškerém konání lidském…?“ Pakliže chceme prožít dobrý život v dobrém světě, musíme být ke slovům odpovědni. Nejen k těm, která sami vyslovujeme ale i k těm, která k nám doléhají.
V knize E. Swedenborga: Objasněná Apokalypsa, se nachází tato věta: „Člověk, který zná všechna dobra a všechny pravdy, jaké jen člověk může znát, avšak který neodpírá zlu, nezná nic.“ (překlad Lenka Máchová). Václav Havel tyto pravdy bezpochyby znal a odpíral zlu i za cenu osobní oběti, jak to dosvědčil svým životem. R.K.
Obraz bílého koně ve vesmíru
autor: Václav Havel
namalován v roce: 1982
rozměr bez rámu: 31×36 cm
technika malby: olej a tempera
Autor výkladu symboliky obrazu:
Roman Kočur
http://swedenborg-cz.blogspot.cz
Odkaz na obraz Bílého koně ve vesmíru:
www.ahaonline.cz/galerie/zhave-drby/72989/