Duchovní rozvoj prostřednictvím desatera
Ray a Star Silvermanovi
Různá světová náboženství nabízejí svým přívržencům širokou škálu barevných „map“ popisujících cestu k Bohu. V této knize se snažíme ukázat, že svatá písma různých náboženství jsou ve skutečnosti jedinou mapou a že všechna velká náboženství jsou na hlubší úrovni vlastně jediným náboženstvím. Všechna totiž učí stejné základní poselství: Je jediný Bůh, nekonečně milující a moudrý, který nás všechny vede, v každém jednotlivém okamžiku, do veškeré lásky a moudrosti, jež jsme ochotni přijmout. Slovy dalajlamy: „Každé velké světové náboženství má obdobné ideály lásky, stejný cíl prospěchu lidstvu prostřednictvím duchovního cvičení a stejný účinek v tom, že přetváří své stoupence v lepší lidské bytosti.“ Krátce, každé velké náboženství se snaží svým přívržencům pomáhat v jejich hledání cesty do království Božího.
Vstup do Božího království bývá někdy přirovnáván k výstupu na horu. Přestože víme, že království Boží je v nás, metafora Boha čekajícího na nás na vrcholu hory je užitečná. Můžeme si Jej představit jako milujícího rodiče hledícího se soucitem na každého z nás, jak se z různých stran snažíme vyšplhat vzhůru. Jak nás tam z vrcholu pozoruje, putující různými cestami, s různými průvodci a mapami a hovořící různými jazyky, Bůh chápe, že všechny tyto cesty vedoucí vzhůru – jakkoli rozdílné – jsou ve skutečnosti jedinou cestou. Neboť On je tam stále s otevřenou náručí, připraven nás přijmout bez ohledu na to, kterou mapu jsme použili a jak dlouho nám to trvalo.
Jako autoři této knihy jsme vybrali za svou „mapu“ na vrchol hory etický kodex desatera přikázání. Je jednoduchý, praktický a univerzální. desatero není záhadné. Může mu snadno porozumět kdokoliv z kterékoliv kultury, muž či žena, mladý či starý, bohatý či chudý. Ve skutečnosti může být desatero považováno za nejcennější mapu lidstva, neboť tato přikázání jsou ve své podstatě základem každého pravého náboženství. Ve Starém zákoně se objevují v 2. knize Mojžíšově 20:1.17 a v 5. knize Mojžíšově 5:6-21. Přestože se v jejich znění objevují drobné rozdíly, jejich pořádek a základní poselství zůstává stejné, stejně jako znění Božského prologu:
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Po tomto prologu následuje vlastní desatero:
-
Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
-
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. ()
-
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
-
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci. ()
-
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, Bůh tvůj.
-
Nezabiješ.
-
Nesesmilníš.
-
Nepokradeš.
-
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního.
-
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.
Těchto deset přikázání se v té či oné podobě nachází ve všech velkých světových náboženstvích. Věříme, toto desatero je ve vší své hutnosti Božsky daným rámcem, který obsahuje souhrn veškerých duchovních pravd. Kromě toho věříme i tomu, že jelikož bylo podáno v Bohem určeném pořádku, je něčím více než pouhou sbírkou etických zákonů. Považujeme je za nebeskou osnovu „napsanou prstem Boha“, jejímž cílem je duchovní rozvoj lidstva. Věříme, že jsou od prvního do posledního slova spojitým proudem Božské pravdy a že tato osnova byla připravena samotným Mistrem Učitelem – jediným pravým Bohem nebe a země.
Z Egypta do zaslíbené země
Podle příběhu Starého zákona bylo desatero dáno lidem ve významné době izraelského národa. Izraelský národ přebýval v Egyptě čtyři sta třicet let (Ex 13:40). Po většinu této doby byli Izraelité nuceni pracovat jako otroci pro tvrdé, nerozumné a často nemilosrdné pány. Nakonec Bůh povolal Mojžíše, jehož prostřednictvím měli být Izraelité osvobozeni ze svého těžkého područí. Mojžíš je měl vyvést z Egypta a dovést do zaslíbené země. Cestou přišli k hoře Sínaj, kde Mojžíš obdržel desatero přikázání.
Avšak o jakém otroctví se zde hovoří a co je míněno zajetím v „egyptské zemi“? Je důležité vědět, že egyptská země označovala ve Starém zákoně velké centrum a středisko starověkých znalostí. Egypt se proto také nazýval „skladištěm znalostí“ – intelektuálním a akademických centrem světa. Přicházeli tam lidé zdaleka, aby zde studovali a utišili svou žízeň po vědění. Proto se spojení „egyptská země“ stalo symbolem pro „přechované znalosti“ – znalosti, které se člověk naučil a které přechovává ve své mysli. V životě každého z nás však přichází čas, kdy musíme „opustit Egypt“ a vydat se na cestu do země zaslíbené – do volné země užitečné služby. Jak se píše v Písmu svatém: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ (Oz 11, 1, Mt 2, 15)
Stejná symbolika platí i dnes. Zůstaneme-li ve stavu pouhého získávání znalostí, aniž bychom je použili pro službu Bohu a druhým, stáváme se „otroky“ v Egyptě. Můžeme například pociťovat pýchu na svou inteligenci a nadřazenost nad ostatními. Můžeme být tak zapáleni pro učení, že zapomeneme, že účelem poznatků je, aby sloužily užitečnému životu. Můžeme být v pokušení používat nashromážděné znalost k manipulaci druhými, ospravedlnění nesprávné věci apod. Těmito a obdobnými způsoby se můžeme stát „otroky“ v zemi egyptské a nikdy neopustit „dům otroctví“.
Na druhé straně země zaslíbená představuje naše vyšší schopnosti, naše pozvednuté vědomí, v němž cítíme hlubokou lásku Boha k celému lidstvu a k celému stvoření. V tomto stavu mysli nevidíme učení pouze jako způsob „zlepšování se“, ale především jako duchovní vývoj, který nám umožní být užiteční lidem, jak je to jen možné. Všichni jsme se narodili pro druhé; narodili jsme se ke službě a máme hrát svou úlohu ve velkém dramatu duchovního znovuzrození a rozvoje lidstva. Všichni světoví mystici a všechna velká náboženství dosvědčují, že nebeské království je královstvím užitečného konání – nádherné království, na které se nejenom připravujeme, ale na kterém se také v každém jednotlivém okamžiku podílíme. Slovy Heleny Kellerové: „Staré myšlenky nám říkají, že jsme dostali zemi, abychom se připravovali na nebe, ale popravdě to můžeme vidět i naopak. Byly nám poskytnuty znalosti o nebi, aby nás lépe připravily na zemi.“ A jak napsala Matka Tereza: „Ovocem lásky je služba.“
Cesta z Egypta do zaslíbené země je tedy cestou každého člověka vlastním životem. Je to cesta ze sobectví k nesobectví, z přírodního života k duchovnímu životu, od světských znalostí k moudrosti služby, od země k nebi. Vrátíme-li se k naší původní metafoře, je to cesta na vrchol hory, ke království Boha, kde můžeme obdržet své plné duchovní dědictví a stát se těmi, kým máme být. Jak stoupáme výše na tuto Boží horu, zjistíme, že se pozvedáme nad mraky a mlhy; strachy, city a myšlenky, jež nás udržovaly v poddanství. Zjistíme, že se pozdvihujeme do jasného světla vyššího vědomí, kde stále svítí slunce a kde jsou neomezené možnosti radostné služby.
Při přemýšlení nad všemi těmito věcmi nás však nepřesvědčí žádná bouře z vrcholu hory, že desatero je opravdu božsky daný zákon. Musíme se o tom přesvědčit sami. Nemůžeme tato přikázání jen studovat, jako bychom studovali mapu; musíme podle nich žít a následovat je, kam povedou. Mapa k zaslíbené zemi, jakkoliv dobrá a přesná, není zaslíbená země. Stejně jako je rozdíl mezi ukázáním na měsíc a skutečným přistáním na něm, tak je i rozdíl mezi čtením mapy a cestou.
Obdobné to je s náboženstvím. Božská zkouška, kým opravdu jsme, není pouhou záležitostí teologie. Není ani záležitostí našeho kulturního zázemí či náboženské organizace, ke které náležíme – je to spíše záležitostí toho, jak užijeme svou víru v životě. Bůh se neptá, jaké je naše náboženství, rasa či národnost. Bůh se pouze ptá, co jsme milovali celým svým srdcem a jak jsme tuto lásku vyjádřili ve svém životě. V indickém svatém písmu čteme: „Žádný bráhman není bráhmanem od narození; bráhman je bráhmanem svými skutky.“ (Dhammapada 26, 11) A Emanuel Swedenborg píše: „V duchovním světě, do kterého každý přichází po smrti, není nikoho tázán: ‚Jaké je tvé náboženství?‘ ale spíše: ‚Jaký je tvůj život?‘, protože náboženství každého je jeho život.“ (E. Swedenobrg, Božská Prozřetelnost 101)
Tato kniha je tedy více než pojednáním o teologii; je to kniha o životě – kniha, která povzbuzuje k tomu, abychom přenesli naše chápání desatera do svého každodenního života.
Jak pokračujeme každým jednotlivým přikázáním, stoupáme na horu Boha a naše porozumění se pozvedá nad nutkání naší nižší přirozenosti. Začínáme tak být schopni konat rozhodnutí, která jsou v souladu s pravdou, o které víme. Pomocí úsilí žít stále podle pravdy, jak ji chápeme, se v nás rodí nová podstata. Tato podstata neustále roste obdobně jako roste dítě od novorozeněte do dětství a nakonec dosahuje plné dospělosti. Přestože se o tom občas mluví jako o „znovuzrození“, je potřeba podotknout, že jde o postupný proces.
Z kapitoly 1 – JEDINÝ PRAVÝ BŮH
Budeš milovat Hospodina Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.
Podstata jediného pravého Boha
V knize Genesis čteme: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím“ (Gn 1, 27). Jsme stvořeni k Božímu obrazu – docela příjemná myšlenka. Problémy však nastávají, kdykoliv začínáme přisuzovat naše nestálé, lidské náklonnosti Bohu. Pokud Boha „neznáme“, máme sklon vidět Božskou podstatu jako odraz naší vlastní lidské podstaty. Naše netrpělivost, zlost, sebelítost, chtivost, strach či rozmrzelost se stávají čočkami, kterými nahlížíme Boha a kterými projektujeme své vlastní proměnlivé nálady na Toho, jenž je neměnný. Výsledkem je, že nevidíme sebe jako bytosti stvořené v obrazu Boha; namísto toho tvoříme Boha v obrazu nás samých. Rozzlobený rodič může například říct: „Bůh je opravdu zklamaný, jak se chováš.“ Co říkáme o Bohu, prozrazuje ve skutečnosti daleko víc o naší vlastní podstatě než o pravé Boží podstatě. Kdykoliv oblékáme Boha do našich vlastních slabostí a přisuzujeme dokonalému Bohu to, co správně náleží naší nedokonalé lidské podstatě, uctíváme falešného boha.
Je proto důležité, abychom měli o Bohu správnou představu. Pravý Bůh je Jediný Bůh všech národů a všech lidí. Pravý Bůh je všemocný, nekonečně moudrý a všudypřítomný. Základní podstata Jediného pravého Boha je čistá láska, čistá moudrost a čistá energie k užitečné službě. Jediný pravý Bůh nás všechny stvořil, všechny nás miluje a neustále a navždy nás vyzývá, abychom se otevřeli a mohli přijmout požehnání Nebeského království. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, on je tím jediným pravým Bohem, kterého hledáme, a cokoliv nám brání v zakoušení bezprostřední přítomnosti jediného pravého Boha v našich životech, může být nazváno „falešným bohem“. Tím může být naše nesprávná představa o Bohu, náš přístup k věcem, předmět, po kterém toužíme, člověk, z něhož jsme si vytvořili idol či ze kterého máme strach nebo cokoliv jiného, čemu dovolíme, aby stálo mezi námi a naším Bohem.
Je základním kamenem všech náboženství, že bychom měli milovat Boha nade všechny věci a našeho bližního jako sebe sama. V tomto prvém přikázání proto máme možnost zkoumat, co milujeme nade všechny věci – svého Boha a bližního, nebo sebe a materiální světské vlastnictví. Jak napsal Emanuel Swedenborg: „To, co člověk miluje nade vše ostatní, je jeho bůh.“ (Objasněná Apokalypsa 950:3)
Naprosté oddání se Bohu
Toto přikázání začíná prostými slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ Těmito úvodními slovy Jediný pravý Bůh mluví přímo k nám a používá stejných slov, jako když mluvil k Mojžíšovi v hořícím keři: „JSEM, KTERÝ JSEM. řekni Izraelcům toto: ‚JSEM posílá mě k vám‘„ (Ex 3, 13-14). Je to velký Bůh vesmíru, hovořící k lidem ve všech dobách: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“
Jak jsme se zmínili v úvodu, veškerá náboženství učí, že Bůh nás neustále vyvádí ze skutečnosti představované „egyptskou zemí“ a „domem otroctví“. Bůh nás tedy neustále zachraňuje z našeho zájmu o sebe a ze zotročujícího připoutání ke světským věcem. V hinduistickém Písmu se píše: „Ti, kteří odevzdají Bohu veškerá sobecká připoutání, jsou jako lístek lotosu plovoucí čistý a suchý po vodě. Hřích se jich nemůže dotknout“ (Bhagavadgíta 5, 10-12). Tento člověk je nazýván bráhman: „Bráhmanem nazývám toho, kdo odhodil veškeré vazby k lidským věcem a pozvedl se nad všechna připoutání“ (Dhammapada 26, 35). Zaměří-li se člověk zcela na Boha, ztratí-li se úplně v Bohu, povznese se nade všechny sobecké vazby – dokonce i nad připoutanost k životu samému. To měl Ježíš na mysli, když řekl: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (M 16, 25). A na jiném místě Ježíš zdůrazňuje význam naprostého oddání se Bohu nad všechny materialistické tužby a pozemské vztahy: „A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo manželku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát více dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (M 19, 29).
„Ztratit svůj život“ a „opustit domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo manželku nebo děti nebo pole“ neznamená, že musíme ztratit své fyzické životy nebo fyzicky opustit svou rodinu, dům či rodné lány. Znamená to ale, že musíme být ochotni soustředit se na něco vyššího, než jsou všechny tyto věci. Znamená to, že musíme být ochotni obětovat vše z naší sobecké pýchy a ambicí, abychom mohli opravdu uctívat samotného Boha. Musíme být ochotni soustředit se na to, co je vyšší než naše potřeba mít pravdu, naše touha po uznání či naše nezřízená touha po světském bohatství. Musíme být ochotni soustředit se na to, co je vyšší než jakákoliv nám sloužící vázanost na rodinu, kariéru či zemi. Stručně řečeno musíme nejprve „hledat království Boží“ (M 6, 33).
Z Egypta
Ve velkém úvodu k desateru čteme o Bohu, jehož hlavní charakteristikou je, že je naším Spasitelem. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Hebrejské slovo je zde přeloženo minulým časem jako „vyvedl jsem tě“. Naznačuje to, že jsme již byli osvobozeni z duchovního poddanství. Je-li to však pravda, proč se občas zdá, jako bychom byli ještě stále v tomto otroctví? Proč se zdá, že bitva ještě stále probíhá a my jsme v jejím středu?
Stále ještě totiž musíme vykonat svůj díl práce. Přestože jsme „venku z Egypta“, nejsme ještě v zaslíbené zemi. Bůh nás opravdu (přesně jak říká toto přikázání) vyvedl z našeho duchovního otroctví. Ale všimněme si pozorně, kam nás dovedl: k úpatí hory Sínaj. Již nemusíme být zotročeni myšlenkami a emocemi, které nás dříve držely v zajetí. Byli jsme vyvedeni ze zajetí a byli jsme osvobozeni – osvobozeni k tomu, abychom se učili pravdy, abychom žili podle těchto pravd, a osvobozeni k tomu, abychom se stali vším tím, čím máme být. Pravda vás osvobodí. Tato pravda, vyslovená u Sínaje, je desatero. Tyto božsky dané zákony jsou dokonalým postupem, nádherně spojenou posloupností, která – budeme-li ji sledovat – nás krok po kroku dovede do země zaslíbené. Pokaždé, když učiníme rozhodnutí žít podle Božské pravdy – a skutečně to učiníme – vyhlašujeme vítězství, které již pro nás bylo vybojováno. Výsledkem je, že jsme postupně „vyváděni“ z otroctví sobeckých a světských připoutání a vedeni do stavů hlubší lásky a moudrosti.
V původní hebrejštině se sloveso, které bylo přeloženo jako „vyvedl jsem tě z“, ve skutečnosti vztahuje k dokončené aktivitě v minulosti, v přítomnosti nebo v budoucnosti. Proto by mohlo být lépe přeloženo jako: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, já tě vyvádím z egyptské země a já tě vyvedu z egyptské země.“ Proto hovoříme o duchovním rozvoji jako o neustálé cestě plné zápasů, které jsme bojovali a vyhrávali včera, dnes i zítra. Přesto je i vyšší pravda, přesahující veškerý smysl pro minulost, přítomnost a budoucnost: „Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou.“ (1 Sam 17, 47). Takto Hospodin Bůh náš je, byl a bude naším Spasitelem – Bohem, který nás neustále vyvádí z otroctví do pravé svobody.
Prvý krok
Prvým krokem na cestě, základním jako naučit se číslo 1 v matematice nebo písmeno A v abecedě, je vědět, že Bůh existuje. „Já jsem,“ říká náš Bůh. Je to nejjednodušší možný způsob, jak vyjádřit Božskou identitu. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“ – ten, který tě vyvedl z duchovního otroctví. Proto se nám říká: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“
V době, kdy bylo lidem dáno toto přikázání, bylo běžné uctívat nejrůznější bohy jako boha deště, boha úrody, boha války nebo boha sklizně. V tomto historickém kontextu bylo proto dáno toto přikázání tak, aby Izraelitům připomínalo, že Bůh, který je vyvedl z Egypta, je největší Bůh ze všech – a má být proto ctěn přede všemi ostatními bohy. Bylo přizpůsobeno stavu jejich mysli. Nebyli ještě zcela zralí pro myšlenku jednoho Boha, ale myšlenka Boha Spasitele jako největšího ze všech byla pro ně významným a základním krokem.
V dnešní společnosti se již neklaní mnoho lidí dřevěným obrazům, neuctívá bohy deště a nemodlí se k bohu úrody. Přesto však činíme násilí duchu tohoto přikázání vždy, když jsme posedlí nějakou materiální věcí tohoto světa nebo lidmi a našimi vztahy s nimi (nepřejícnost druhému, zaujetí dojmem, jaký učiníme na druhé, starost o svou popularitu apod.). V zásadě narušujeme toto přikázání vždy, když dovolíme, aby nám vládly myšlenky a city, které nejsou od Boha. Takovéto myšlenky a city nazýváme „jinými bohy“ či „falešnými bohy“, neboť jejich neustálé nároky nám zabraňují cítit a zakoušet bezprostřední přítomnost jediného pravého Boha v našem životě.
Toto prvé přikázání nás proto vyzývá, abychom se zkoumali, všímali si, co zaneprázdňuje naši mysl, a objevili, co nás odděluje od pocitu radosti z Boží přítomnosti. Toto přikázání nás vyzývá k tomu, abychom identifikovali a pojmenovali „okupanty“ v naší mysli – myšlenky a city, které si žádají naši pozornost, věci, na kterých lpíme, přístupy a názory, které se v nás zabydlely víceméně nastálo. To vyžaduje odvážné, upřímné sebezkoumání. Možná právě to měl na mysli irský básník William Butler Yeats, když napsal: „Proč bychom měli ctít ty, kteří umírají na bojišti? Člověk může prokázat stejně bezstarostnou odvahu, když vstupuje do hlubin sebe sama.“ (citace z Maynarda Macka v „The World of Hamlet,“ The Yale Review 41)
Identifikace falešných bohů
Vše, nad čím trávíme většinu svého času přemýšlením, se může stát naším falešným bohem. Naše mysl se k tomuto předmětu neustále vrací – ať je to myšlenka, která nás fascinuje, člověk, který nás zranil, nebo událost, kterou považujeme za nespravedlivou. Naše rozhovory se stále točí kolem tohoto předmětu, můžeme zjišťovat, že lidé pronášejí věci, které nám připomenou náš oblíbený problém či naši stálou stížnost. Jestliže vás někdo zranil, všimněte si, kolik času a energie dáváte tomu, abyste mentálně živili svou ránu nebo ji „diskutovali“ s ostatními. Emoce nebo myšlenka může být tak mocná, že nad vámi „vládne“ a „ovládá“ vás. Nemůžete ji setřepat; nemůžete na ni přestat myslet. Přestože vás může něco dočasně vyrušit, mysl si najde cestu, jak se vrátit k oněm starým myšlenkám a zabřednout do stejných emocí. Tyto myšlenky a emoce se stanou vašimi pány a vy jejich otroky. Kdykoliv zjistíte, že jste něčím „posedlí“, můžete si být jisti, že jste se vrátili do „domu otroctví“.
„Falešnými bohy“ se mohou stát i různé návyky a posedlosti. Vlečou nás ohromnou, neoblomnou silou, dokud se nakonec nepoddáme jejich požadavkům. Vládnou nám jako tvrdí vládcové, kterým se musíme klanět a sloužit. Lidé, kteří propadli nějakému návyku, museli nakonec přiznat, že tento návyk je naprosto vyčerpal, že se nebyli schopni osvobodit a že věnovali většinu své mentální energie tomu, aby utišili nepotlačitelnou chuť těchto falešných bohů.
Řekli jsme, že nemít „žádné jiné bohy“ mimo Jediného pravého Boha znamená, že máme být vedeni pouze Bohem samým, a ne svými sobeckými touhami. To však také znamená, že bychom si měli dát pozor, abychom nebyli vedeni či ovládání sobeckými touhami druhých lidí. Na ještě jiné úrovni můžeme někdy zjistit, že jsme hluboce ovlivněni filozofickými či psychologickými systémy či učením nějakého zvlášť osvíceného jedince. Tyto systémy a tito učitelé mohou být velmi prospěšní pro náš duchovní rozvoj. Jeden ze způsobů, jak k nám ve všech dobách přichází učení Boha, je prostřednictvím myslí velkých myslitelů a spisovatelů. Je však zapotřebí mít se na pozoru. Přestože slova těchto moudrých lidí mohou mít za svůj cíl vést nás k Bohu, nesmějí zaujmout místo Boha. Naše učitele nám dal Bůh, aby nám pomohli na cestě do zaslíbené země. Přestože jejich myšlenky nám na této cestě mohou být velmi užitečné, musíme se vždy vracet ke Zdroji: musíme se vracet k Bohu a ke svatým Písmům, abychom získali směr a inspiraci.
Účinek Rumpelstiltskin
Z času na čas nás přemůže neodolatelná touha myslet na druhé nelaskavým způsobem, šířit zlovolné řeči, kritizovat své blízké, chlubit se svými výsledky nebo utápět se ve svém neštěstí. Všechny tyto touhy se stávají „falešnými bohy“, zejména když nám vládnou a nutí nás sloužit jim. Je proto opravdu důležité naučit se je správně „pojmenovat“. Nestačí říct: „Jsem rozčilený.“ Musíme se pokusit být tak konkrétní, jak je to jen možné. Někteří falešní bohové, které můžete identifikovat, jsou například zlost, netrpělivost, sebeospravedlňování, potřeba uznání, potřeba mít ve všem pravdu, potřeba vše řídit.
Schopnost správně pojmenovat falešné bohy, kteří nám vládnou, má opravdovou moc. Připomíná nám to pohádku o mladé ženě, kterou drží v zajetí pomocí kletby zlý skřítek. Jediná věc, která by ženu mohla osvobodit, je velmi nepravděpodobná možnost, že zjistí pravé jméno skřítka. To však nebylo snadné, protože jeho jméno bylo neobvyklé. Situace se začala stávat zoufalou, když skřítek ženě oznámil, že pokud nezjistí jeho jméno do tří dnů, vezme si jejího prvorozeného syna. Pomocí několika náhod žena objevila jméno a v poslední minutě pronesla: „Tvé jméno je Rumpelstiltskin!“ Skřítek byl šokován a rozzuřen. Kletba byla zlomena a on odletěl pryč, aby se již nikdy nevrátil. Mladá žena si vzala dítě a byla osvobozena od útlaku malého tyrana, který tolik ovládal její život.
Tato pohádka obsahuje hodnotné ponaučení o významu pojmenování falešných bohů. Jakmile byla žena schopna pojmenovat skřítka, ztratil nad ní svou moc! V oblasti ducha to je podobné. Nestačí, abychom si byli mlhavě vědomi svých duchovních stavů či učinili obecné doznání, že jsme „hříšníky“. Musíme být konkrétní; musíme dokázat identifikovat falešného boha, který nám vládne; musíme jej pojmenovat. To nazýváme „Účinek Rumpelstiltskin“.
Úkol: identifikuj falešné bohy/sebezkoumání
Toto přikázání nás vyzývá, abychom si udělali čas k reflexi. Všimněte si, co odvádí vaši mentální energii. Všimněte si, které city či myšlenky o lidech a věcech vám vládnou a zaneprazdňují vaši mysl. Je ve vašem životě člověk, věc nebo aktivita, která vás řídí a kterými jste posedlí či nutkavě zaujatí? Zjistil jste, že se zabýváte problémovými lidmi, politickými problémy či finančními zájmy a zůstává vám málo prostoru pro Boha? Zjistila jste, že vám vládne bůh strachu, zlosti, nenávisti, nenasytnosti, chtíče, sebelítosti, beznaděje či zášti? Pozorujte pečlivě, co to je, co vás odděluje od zakoušení bezprostřední přítomnosti Boha. Identifikujte to jako falešného boha a pojmenujte jej.