CÍL

z knihy Aim, autor Peter Rhodes

Autor v úvodu knihy píše: „Vnitřní neboli duchovní práce na sobě samém je něco, co děláme individuálně. Probíhá tiše uvnitř. Konáte-li ji, pravděpodobně si toho mnoho lidí nevšimne. Provází ji spousta obětí, ke kterým dochází pouze a jenom uvnitř. Když vás někdo záměrně urazí nebo s vámi špatně jedná, nastavíte druhou tvář pouze v sobě. Je to docela osamělá záležitost. Pán po nás žádá opásat se, omýt si tvář, v tichosti se modlit a podobně. () Tato kniha je o vnitřní Práci, která je nezbytná, chce-li být člověk znovuzrozen. Je o cíli všech cílů: Buď vůle tvá. Toto úsilí nazývám jednoduše Práce.“

Každý, kdo vykonává tuto Práci, potřebuje cíl. Musí o něm přemýšlet. Jeho cíl může být malý nebo velký, ale měl by v každém okamžiku vědět, jaký je. Dává tvar a význam jeho vnitřnímu životu. Maurice Nicoll

Pán neposuzuje v člověku nic jinéh, než jeho cíl neboli účel. Ať jsou jeho myšlenky a činy jakékoliv, je-li dobrý jeho cíl, jsou všechny dobré. () Cíl člověka je jeho život. Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství 1317

 

To nejsi ty

Měl jsem to štěstí, že jsem v Londýně potkal člověka, který vystudoval metody velkého ruského psychologa Gurdjieffa a který ve Virginii pomáhal založit školu. Nějakou dobu jsem s ním studoval, strávil jsem několik víkendů na jeho škole a zúčastnil jsem se několika seminářů. Studovali jsme tam sebepozorování, o kterém se ve spisech Emanuela Swedenborga hovoří jako o reflexi. Používala se metoda úkolů. Gurdjieff řekl: „Samotná znalost není k ničemu“, což znamená: „Samotná víra není k ničemu. Samotná znalost tě nezmění, to musíš udělat sám.“

Doufám, že se naučíte opravdově a stoprocentně nenávidět. To zní hrozně, že – ale ve skutečnosti to tak hrozné není. Jako od psychologa se ode mě očekává, že budu lidem pomáhat vyjádřit se, přijmout se a podobně. Přesto však nikdy neuslyšíte žádného psychologa říci: „Chci, abyste přijali svou neurózu nebo vyjádřili svou psychózu. Pokračujte dál ve svém negativním myšlení! Paranoia je něco, čeho byste si měli vážit!“ Dokonce i psychologie souhlasí s tím, že se svému negativnímu já musíme vyhýbat.

Víme o lidech, kteří vkládají svůj životní pocit do těla – nazývají se hédonisté. Co pociťují jako dobré, o tom říkají, že to je dobré. Chutná-li něco dobře, tvrdí, že to je dobré. Říkají: „Až zemřu, bude po všem a bude i po mně.“ To samozřejmě není pravda. Víme, že musíme opustit způsob myšlení, který nám říká, že jsme svým vlastním tělem. Věc nazývaná reflexe však vyžaduje ještě něco těžšího – vyžaduje, abychom odložili způsob myšlení, který nám říká, že myšlenky a naše city jsou naše vlastní. Myšlenky i city do nás vplývají. Vplývají do našeho já a můžeme je vidět
v našem zevnějšku (v našem vnějším člověku). Každý z nás má schopnost vnitřně se rozdělit. Můžeme se usebrat a zaměřit svou pozornost neboli to, co Gurdjieff nazývá „pocit já“ čili životní pocit, k našemu vnitřnímu já (k vnitřnímu člověku). To je právě reflexe – podržet své pociťování ve vnitřním člověku a zároveň pozorovat, co vnímá vnější člověk.

Mým cílem je naučit vás sebepozorování tak, abyste se neztotožňovali se svými negativními emocemi. Spisy Emanuela Swedenborga naznačují, že jedním z užitků reflexe je to, že si přestaneme přisuzovat zlo. To je sebepozorování. Pozorování sebe a neztotožňování se s věcmi, které přicházejí dovnitř. „To“ nejste vy. Máte nečisté myšlenky, které přicházejí dovnitř, máte zlostné myšlenky přicházející dovnitř, ale ty nejsou vámi. Vraťte se zpět do svého vnitřního člověka. V úvodu svého Vysvětleného Slova se Swedenborg zmiňuje o tzv. „dvojitém myšlení“. Jako svůj vnitřní člověk byl ve společnosti dobrých duchů a pozoroval zlé duchy u svého vnějšího člověka. Díval se na ně. Jeho vnější člověk, tělo a myšlenky byly pod jejich vlivem, ale on byl ve svém vnitřním člověku a věděl, že „oni nejsou já“.

Swedenborgovi bylo dovoleno mluvit s duchy, což my samozřejmě nemůžeme. Můžeme se však začít oddělovat čili sami sebe rozdělovat.

Můžete se však zeptat: „Proč bych to měl dělat, oddělovat se od myšlenek a citů svého vnějšího člověka?“ Důvod je ten, že dokud jste ve svém vnějším člověku, nevidíte jeho podstatu. Zlo vás přesvědčí, že nepravda je pravda a zlo je dobro. Dám vám příklad z vlastní minulosti.

Jednou jsem seděl a četl noviny. Kolem pobíhaly děti a tropily velký hluk. Mám onoho ďábla zvaného netrpělivost; když do mě vstoupil, otočil jsem se a rozkřičel: „Nemůžete být chvíli potichu?! Zase jste mě rozčilili! Teď všichni do pokoje! Neříkal jsem vám už nejmíň stokrát, že máte být potichu?“

Opět jsem se posadil a řekl si: „Potřebují disciplínu. To by jim prospělo! Potřebují víc úcty k dospělým.“ Myslel jsem si, že jsem v dobrém stavu. Byl jsem v tomto stavu, tak jak jsem mohl vidět, že je špatný? Nemohl jsem.

Příští den jsem byl zase ve stejném rozpoložení, ale zároveň jsem praktikoval cvik, který budu popisovat, a tak v okamžiku, když do mě vstoupila ona netrpělivost a otočil jsem se, abych se jako obvykle dal do křiku, cvik mi pomohl uvědomit si, že s dětmi jsou dobří duchové. Děti se při hře bavily. No tak co, jestli jsou trochu hlučné? (Možná jsou s nimi hluční duchové!) Má pekla je právě chtěla obvinit ze zla a poslat je do pokoje kvůli mému vlastnímu peklu. Když jsem to spatřil spolu s tím, co do mě vstupovalo, nemyslel jsem si už, že by to bylo pro děti dobré.
Viděl jsem, že by to bylo vlastně hrozné. Bylo to to, co Gurdjieff nazývá „hrůza situace“. Dokud jste nespatřili hrůzu situace, nerozdělili jste se.

Swedenborg říká, že se musíme začít „vysmívat svému já“. Ve svém duchovním deníku opakuje stále dokola: „Zhrozil jsem se nad svým vnějším člověkem.“ TO opravdu je hrozné! Ale nádherné je, že TO nejsme my. Máme možnost být ve svém vnitřním člověku, kam může vcházet Pán, a namísto zlosti se můžeme učit, jak prostřednictvím druhých nechat dovnitř vtékat nebeské lásky.

Když se začnete stahovat zpět do místa pozorování, začne se dít něco pozoruhodného: začnete stahovat své náklonnosti a svou ochranu z vnějšího člověka. Již nemusíte obhajovat jeho chování. Již nemusíte předstírat, že TO je dobré. Můžete vidět TO tak, jaké opravdu je. TO je hrozné. V já není nic pěkného. TO chce pouze zničit vás i druhé. Je nesmírně důležité probudit se a všímat si toho. A pamatujte, já, které pozorujete ve vnějším člověku (když se stáhnete do vnitřního), to nejste vy. TO není vaše pravé já. Od svého negativního já se musíme jen oddělit.

Toto oddělování se Gurdjieff nazývá „rozdělování se“. I Swedenborg tento proces zdůrazňuje. Říká, že se člověk nemůže znovuzrodit (tedy duchovně vyrůst), dokud si nezačne uvědomovat, že myšlenky a city, které do něj vtékají, nejsou jím samým.

Zlí duchové okolo mě, řekněme deprese, nuda, zlost, frustrace nebo netrpělivost, nejsou já. Jeví se mi a pociťuji je tak, jako by byli mnou, ale nejsou. Jsou z pekla. Musíme si dát pozor, abychom tyto city zpozorovali vždy, když vcházejí dovnitř. Přijdete domů a vidíte, jak vaše děti řvou a křičí, nebo třeba právě rozlily mléko nebo něco podobného – a opravdu, vidíte, jak přichází zlost. Vždycky přijde. To je vaše genetické dědictví, to ono bere věci tímto způsobem. Je to náš zděděný způsob jednání, mechanické jednání, jak říká Gurdjieff. Mechanické chování nevyžaduje žádné úsilí ani žádnou pozornost; prostě to tak děláme. Pekla ráda pobývají v naší přítomnosti. Nemusíte se namáhat, abyste je k sobě přivolali, přicházejí sama a přímo dovnitř. Když je však u sebe nechceme, musíme vynaložit úsilí k jejich rozpoznání, a tím je zbavit ochrany a ospravedlnění. Emanuel Swedenborg píše:

Zlo se člověku přičítá proto, že člověk věří a přesvědčuje se, že myslí a jedná sám ze sebe. Kdyby věřil věcem tak, jak opravdu jsou, pak by mu zlo nebylo přisouzeno () neboť v okamžiku, kdy by do něj vcházelo, uvědomil by si, že je od zlých duchů, kteří jsou u něj. V okamžiku, kdy by to pocítil, andělé by toto zlo odvrátili a odmítli. (E. Swedenborg, Božská Prozřetelnost 320)

Dokud jsme připoutáni k věci zvané já, máme tuto věc rádi. Ospravedlňujeme ji a chráníme ji. Andělé ji od nás nemohou vzít, protože ji máme ve svobodě. Když se však pozdvihneme, odstraníme tuto ochranu a spatříme, že to nejsme my, a budeme si přát být od tohoto zla vcházejícího dovnitř osvobozeni, pak nám andělé mohou pomoci s jeho odstraněním, protože jsme si to svobodně zvolili. Tehdy pro nás andělé mohou začít pracovat. Síla této myšlenky spočívá v tom, že „zlí duchové nevydrží, když se na ně zaměří pozornost“.

Když máte zlost, nevidíte podstatu této zlosti. Cítíte ji, ospravedlňujete ji, cítíte, že to je zlost, ale cítíte také, že je důležitá, dobrá a spravedlivá. Cítíte, že máte právo mít zlost. Gurdjieff by řekl: „Máte právo nemít zlost.“ Myslíte, že máte právo být žárliví? Máte právo nebýt žárliví. Máte právo nebýt znudění. Máte právo toho vnějšího člověka, to hlasité a obtížné já, změnit a utišit. Máte právo, aby do vás vplývalo dobro. Takže přestaňte myslet na právo mít zlost. Raději si pomyslete: „Mám právo nemít zlost.“

Věřit, že mám právo vyjádřit své negativní emoce, ve skutečnosti znamená učinit se vězněm. Budete uzamčeni ve vězení negativních emocí. Když se nestáhnete zpět do vnitřního člověka, vůbec si skutečnosti, že jste ve vězení, nevšimnete, a samozřejmě ani nebudete chtít utéct.

Sebepozorování, stažení se do vnitřního člověka nám umožní jasně vidět, co se děje ve vnějším člověku. Ukáže nám to, jak do nás neustále plynou znečišťující myšlenky a city. Umožní nám to osvobodit se od osobního ztotožnění se s nimi. Nemusíme se do nich nechat vtáhnout. Nemusíme je přijímat jako své vlastní. Nemusíme být zamčeni ve vězení. Můžeme uniknout.

Mágové a ovce

Chtěl bych uvést příběh, který nemá žádnou pointu ani žádný konec. Je to jen příběh z Práce, ne můj vlastní.

Kdysi dávno žili mágové, kteří ovládali hypnózu a rádi jedli jehněčí. Abyste mohli jíst jehněčí, musíte mít ovce, a tak mágové chovali ovce. Po léta je pásli na překrásných pastvinách s čistými potoky, na nádherných kopcích. Zjistili však, že jim to přináší spoustu problémů, protože z času na čas nějaká ovce utekla a pak ji museli hledat. To se jim nelíbilo. Uvědomili si, že ovce potřebují trávu, vodu, čerstvý vzduch a podobně. A protože byli líní, mágové se rozhodli, že nejlepší bude sehnat všechny ovce dohromady. Uvažovali o tom, že kolem nich postaví plot, ale protože to by vyžadovalo peníze, čas a úsilí, ani tato myšlenka se jim nezalíbila. A tak se rozhodli, že ovce zhypnotizují. Zhypnotizovali je tedy a nechali je představovat si, jak běží přes kopce, pijí z čistých potoků a dýchají čerstvý vzduch. Kdyby ovce poté, co byly zhypnotizovány, někdo pozoroval, viděl by, jak leží společně na špinavé zemi, na které již dávno nerostla žádná tráva, jsou krmeny tím nejhorším jídlem, které je právě jen tak udrží při životě, a pijí starou páchnoucí vodu. Všechny měly hlavy skloněné k zemi, ale kdyby se někdo podíval na jejich tváře, viděl by, že se usmívají. Byly šťastné. Spokojeně si představovaly, že pobíhají po kopcích, pijí z potoků a dýchají čerstvý vzduch.

Nyní měli mágové po starostech. Jednou za čas mohli jednu ovci vzít, zabít ji, sníst, a tak jim posloužila. A jak jsem řekl, povídka nemá žádný konec.

Je pravda, že vy i já jsme v podstatě dobří lidé. Máme sice své chyby, ale kdybychom našli na cestě peníze, vrátili bychom je na policii a dali bychom do novin inzerát: „Na Marlin Road nalezeny peníze – hlaste se na policejní stanici.“ Chováme se k lidem dobře, nezabíjíme a nekrademe, takže o sobě můžeme říct, že jsme docela slušní lidé. Ne takoví jako ti, se kterými přicházím do styku na ulicích Philadelphie jako sociální kurátor. To je naše iluze – sen, který sníme. Pekla nás dobře zhypnotizovala v tom, že jsme pěkní a slušní.

Je důležité, abychom si prostřednictvím sebepozorování uvědomili, že duchovní jídlo, které jíme – myšlenky, které si myslíme, a emoce, které cítíme – je často špinavé a ne nezbytně takové, jaké si myslíme, že je.

Je však také důležité nenést poznání, že „spíme“, jak říká Gurdjieff, příliš těžce. Swedenborgův popis je dokonce ještě ošklivější. Neříká, že přírodní člověk spí, ale že je mrtvý! Ale ani tomu bychom neměli přikládat zbytečně velký význam. Děti si někdy myslí, že jsou špatné a vinné. Tak by se to však brát nemělo, protože se nemluví o vás jako o tom, kdo je zlý. Říká se, že takové je peklo a to že vás často přinutí, abyste mu sloužili. Pán to však zařídil tak, že se z této situace můžeme osvobodit.

Když Swedenborg mluví o přírodním člověku nejen jako o spícím, ale jako o mrtvém, je to zpráva o tom, kde právě jsme, ale zároveň i zpráva o tom, kam můžeme jít, takže je vlastně velmi dobrá. Proto tato Práce vyžaduje objektivní, nekritické sebepozorování. Nekritizujme se za to, že máme zděděné rysy a vnější já, protože to tak prostě je. Jediná část vašeho já, která se vás pokouší obvinit, je ta, která přichází z pekelných společností a snaží se vás k sobě připojit nebo vás přimět, abyste si přisvojili jejich zla. Proto je důležité brát pravdu, že jsme „mrtví a spící lidé“, lehce. Nedělejme si s tím starosti.

Rád se vracím ke spisům Emanuela Swedenborga. Myslím si, že zjevení Boha je tou podstatnou věcí, protože je stavebním kamenem, na kterém stojí vše ostatní. Zabýváme-li se Prací, a to na duchovní úrovni, musíme být v pravdě. Když přijímáme za vlastní nepravdivé myšlenky a zlé city, které k nám přicházejí, nebo se s nimi identifikujeme, připojujeme se k nim a zůstává nám méně bodů, ve kterých se můžeme oddělit. Místo ztotožnění se s nimi je potřebujeme pozorovat a začít se od nich oddělovat. To je velmi důležitý proces. Swedenborg píše:

Zlo člověka spočívá v tom, že se utvrzuje v přesvědčení, že myslí, chce, mluví a jedná ze sebe. Člověk však nic nemyslí ani nechce sám ze sebe. Vše, co myslí a chce, a tedy co říká a dělá, pochází z vnějšího vlivu. Je-li to dobré, je to z nebeského vlivu, a je-li to zlé, z pekla. Jinými slovy, dobro je z vlivu Pána a zlo z vlivu lidského já. Myšlenky a city putují z jednoho společenství do druhého, ale nikdo si neuvědomuje, že nevznikají v něm. Bylo mi řečeno z nebe, že věřím tak jako ostatní, že myslím a chci ze sebe, přestože ve skutečnosti nic není ze mě, ale to, co je dobré, je z Pána, a to, co je zlé, je z pekla. Bylo mi to dovoleno vnímat a cítit. Když potom do mé vůle vstoupilo zlo nebo do mých myšlenek vstoupila nepravda, zkoumal jsem jejich zdroj a zjišťoval jsem, odkud přišly. Bylo mi to odhaleno, a také mi bylo umožněno s těmito duchy mluvit, ukázat jim jejich chyby a říct jim, aby odešli, vzali si zpátky s sebou svá zla a nepravdy a nechali si je pro sebe. To se mi stalo tisíckrát a v tomto stavu přebývám již celé roky, a přesto se mi stále zdá tak jako všem ostatním, že myslím a chci ze sebe.

Také nyní dokážu vnitřněji myslet a vnímat, jestli to, co vtéká do mých vnějších myšlenek, je z nebe, nebo z pekla. Odmítám to druhé a vítám to první. A přesto se mi to jeví tak jako všem ostatním – že myslím sám ze sebe. Nakolik člověk nechce vědět, že je ve svém myšlení veden jinými, chce myslet sám ze sebe a věří, že tak opravdu činí, natolik je to jeho vlastní chyba. Dokud miluje, co si myslí, nemůže se zbavit viny. Když to však přestává milovat, trhá svazek s těmi, od kterých tyto myšlenky plynou. To se děje tehdy, když ví, že myšlenka je zlá, a proto se rozhodne, že se jí vyhne a bude se jí bránit. Pak jej také Pán z této společnosti vyjme, vzdálí jej od tohoto zla a přemístí do společnosti, která je tohoto zla prosta.

(E. Swedenborg, Božská Prozřetelnost, úryvky z odst. 286, 287, 290 a 194)

Čteme-li Slovo, často nacházíme takové fráze jako: „Opaš se a buď připraven.“ „Připrav se“, a podobně. Čteme o lidech, kteří stavěli kolem města hradby a stráže. Pokud byste však vyšli na poušť, rozdělali stan a mysleli si, že jste připraveni, pak – až přijdou nepřátelé – budete ve velkých potížích! Budete-li jen čekat, až se dostaví negativní emoce, a budete-li si myslet, že jste připraveni, tak vězte, že tomu tak není! Je to, jako byste šli na zápas v boxu bez jakékoliv předchozí přípravy. Co by se asi stalo? Nic dobrého. Proto se musíme připravovat. Musíme se cvičit na malých nepřátelích, abychom byli připraveni na velké.

Jedním způsobem, jak začít s cvičením, je představit si, že jsme na místě svého bližního v okamžiku, kdy si všimneme, že máme vůči němu negativní emoci. Jsme zvyklí dívat se na svět ze svého vlastního hlediska. Cítíme, jako by svět obíhal kolem nás a všichni nám měli sloužit. Naše vlastní názory a myšlenky se nám zdají vždy správné. Naučíme-li se cvik „pohled zvenku“, což znamená dívat se na svět z hlediska našeho bližního, pomůže nám to připravit se na útok. Pokuste se dívat se na život tak, jako byste byli druhým člověkem.

„Miluj bližního jako sebe samého.“ Co to vlastně znamená a jak toho dosáhnout? Práce nabízí několik myšlenek. Jeden způsob, jak milovat bližního, je být tvořivě pozitivní v tom, co o tomto bližním víme, vidíme nebo si představujeme. Nejprve si představte, že jste v jeho těle. Budete ohromeni, co všechno se můžete dozvědět, když vstoupíte do těla druhého. Opravdu do tohoto těla vstupte a pokuste si představit, jak z tohoto těla vypadá a je pociťován svět. Jakýkoliv výraz či postoj této osoby mají neobyčejnou vypovídací hodnotu.

Zjistíte, že jste s ním jedno. Nejste král, ani on není král. Cítíte se prostě jako jiná lidská bytost nebo jako dítě našeho nebeského Otce. Spousta negativních emocí, ke kterým jste byli připoutáni, nemůže existovat z pohledu jiného, ale jen z vašeho vlastního. Když se ho vzdáte, tyto emoce prostě zmizí. Musíte však vstoupit do jeho perspektivy dostatečně důkladně, abyste o něm smýšleli tak, jak on smýšlí o sobě, aby váš názor na něj byl jeho vlastním názorem. To vyžaduje jistou dávku obrazotvornosti, pozornosti a úsilí, o tom není pochyb.

Jiný způsob, jak provádět cvik „pohled zvenku“, je vzpomenout si na dobu, kdy jsme dělali totéž, co dělá druhý člověk, a vyvolat si to v paměti. Práce učí, že „veškerá pravá láska spočívá uvědomění problémů druhého člověka tím, že nalezneme stejné problémy v sobě.“ Nejprve si vyjmi kládu z vlastního oka, potom uvidíš dostatečně jasně na to, abys vyňal svému bratru z oka třísku.

Při praktikování těchto cviků začnete cítit jistou lásku ke svému bližnímu, začnete jej milovat jako sebe. Právě proto to děláme. Pokud neděláme nic pro to, abychom změnili svůj stav, setrváme v opačném stavu, tedy
v přírodním egoistickém způsob života, kterým je nenávist k bližnímu.

Božské zjevení nám pomáhá dostat se z vězení. Není teoretické – je praktické. Není to cestovní příručka – je to návod k záchraně životů, když cestujeme divokým a nebezpečným územím. Udržuje nás bdělé, ostražité a připravené.

O co přicházíme?

Gurdjieff občas hovoří o hrůze situace. Myslím, že si onu hrůzu situace jen stěží dovedeme představit. Swedenborg říká, že kdybychom si byli vědomi svých vnitřních stavů a mohli spatřit skutečná pekla, která máme za sebou, utíkali bychom jako o život. Prchali bychom ve smrtelné hrůze.

Jednou večer jsem čekal na večerní zprávy v televizi. Chtěl jsem vidět zprávy amerického zápasu o pohár a věděl jsem, že to bude hlavní vstup. Šest minut přes začátkem zpráv mě Roxanne, má žena, požádala, abych odvezl našeho syna Luka ke známým, ke kterým byl pozvaný, aby tam zůstal přes noc. Tak jsem dostal příležitost zapracovat na některých negativních emocích! Blížil jsem se ke dveřím se skloněnou hlavu – neklamné znamení, že jsem negativně vyladěný. Slyšel jsem svůj vlastní vnitřní hlas: „Právě jsem se chtěl dívat na zprávy. Asi je už nestihnu.“ Pak se objevil Luke se svou taškou. Když jsme vyšli ven, začal hledat sáňky, které chtěl dát svému kamarádovi. Sedl jsem si do auta a netrpělivě čekal, až je najde. Byl jsem netrpělivý. Pak jsem si řekl: „O.K., raději si procvičím pohled zvenku.“ Tak jsem předstíral, že jsem Luke hledající sáňky. Viděl jsem jeho pohybující se tělo a vše, co se s ním odehrávalo. Snažil jsem se cítit, co on cítil. V tu chvíli jsem si uvědomil, že on opravdu chtěl ty sáňky pro svého malého kamaráda – nevinný, pěkný cit. Chtěl dát svému kamarádovi sáňky. Chystal jsem se právě způsobit, že se mu to nepodaří. Když je nemohl najít, říkal jsem si v duchu: „No tak, Luku, pojď už přece, čekám celou věčnost Vykašli se už na to. No tak pojď, pospěš si, ano?“ To se mi honilo v jedné části hlavy, zatímco v druhé jsem byl ve spojení s tím, co syn prožíval, s jeho opravdovým citem a touhou udělat něco pěkného.

Vyšel jsem z auta a našli jsme sáňky. Dal jsem mu je a bylo v tom něco opravdu krásného. Podruhé mě objal a rozehřál se mezi námi silný, vřelý pocit lásky. Pak jsem si uvědomil, že jsem o to mohl přijít, a ani o tom nevědět. Mohl jsem udělat celou nepěknou negativní věc: „Pojď už, pospěš si“ a nevědět nic o tom, že jsem přišel o pozitivní zkušenost.

A tak přicházíme o spoustu věcí tím, že nás ovládají negativní emoce. Nevíme nic o oběti, kterou tím přinášíme. Obětujeme přitom to, co nám chce dát Pán.

Když začínáte vidět na druhou stranu, začínáte chápat, o čem ta Práce vlastně je. Jejím účelem je uvést vás na nové místo, tam, kde vás Pán chce mít. Kde vám může udělovat hojná požehnání nebeského života.

Takže pokud tuto Práci nevykonáváte, platíte vlastně obrovskou cenu.
Ale Práce je těžká. Když ji vykonáváte, zdá se, jako byste se všeho vzdali, a nikdo o tom ani neví – o čem to všechno vlastně je, a k čemu to je? Ona druhá strana však opravdu existuje. Pán nenaplní novou nádobu, dokud ta současná nebude prázdná a čistá. Proto nezískáme to dobré hned. Ale nakonec ano – pokud se o Práci budeme neustále pokoušet.

Člověk musí dosáhnout jistého nastavení mysli dřív, než vůbec začne vnímat potřebu či nutnost provádět Práci. Britský psycholog Maurice Nicoll na toto téma napsal:

Jakmile člověk porozuměl Práci, vytvořilo se v něm něco, co předtím neexistovalo. Tento nástroj, který je v něm takto jakoby vytvořen, začíná odpovídat na vlivy, o kterých člověk předtím nevěděl. Uvidíte proto, jak je důležité udržovat v sobě Práci živou, naslouchat jejím myšlenkám znovu a znovu a snažit se jednat podle nich. Není žádným přeháněním, že emoční centrum jen velmi zřídka funguje správným způsobem, a to kvůli činnosti jeho negativní součásti, od které se jakoby nakazilo kontaktem s životem. Člověk to může v sobě zlomit jen jediným způsobem, a to nasloucháním, pozorováním, porozuměním a uvědoměním si, co to negativní emoce jsou, a jejich sledováním v sobě. To se stane jen tehdy, když bude pracovat na svých negativních emocích opravdově, z nejhlubšího niterného individuálního vnímání pravdy a zároveň hrůzy a neužitečnosti negativních emocí Musíme se snažit osvobodit své myšlenky od negativních emocí. Každý, kdo se o toto oddělení myšlenek od emocí pokusil, byl-li v negativním stavu, ví, co to obnáší. Pamatujme, že v Práci je jedno velmi nepříjemné rčení: když jsme v negativním stavu, je to vždy jen naše vlastní chyba

Musíme si uvědomit, že lidé milují být v negativním stavu, milují pocit, že trpí apod. Chcete-li vynaložit úsilí na práci se sebou, musíte skutečně pocítit, že něco s vámi není v pořádku. Obvykle to trvá léta a léta, než člověk s přesvědčením uvidí, že je to opravdu tak. Práce musí proniknout vrstvami a vrstvami pýchy, ješitnosti, neznalosti, sebeuspokojení, shovívavosti k sobě, sebelásky a podobně. Přesto jimi můžete nakonec proniknout. Prvá změna je změna mysli, ve způsobu myšlení. Je to metanoia. V evangeliu je přeložena jako „pokání“. Začíná uvědoměním si vlastní situace.

(Maurice Nicoll, Psychological Commentaries on the teaching of Gurdjieff and Ouspensky, sv. III, Shambhala, 1984)

Swedenborg nám pomáhá vidět, že je pouze naší vlastní chybou, identifikujeme-li se s negativními emocemi, přijímáme-li je jako své vlastní a jednáme-li z nich. Nazývá se to „přisvojením si zla“. Je pravda, že všichni máme své já, které jsme získali zadarmo. „Já“ má sklon ke zlům všeho druhu. Není nám však za ně dávána zodpovědnost (není to naše „chyba“), pokud se s nimi neidentifikujeme a nepřivlastňujeme-li si je. To, co říkám, to nejsou mé myšlenky! Já nejsem jejich zdrojem. Tyto city nemají svůj původ ve mě. Já jsem je nevytvořil. Duchové, kteří jsou u nás a kteří ony myšlenky a city přinášejí, ti jsou jejich zdrojem.

Když už jednou uvidíte, že myšlenky a city do vás opravdu vcházejí, pak začnete vidět i vztah mezi citem a myšlenkou vázající se k němu. Přicházejí vždy spolu. Když však dokážete přicházející myšlenku dostatečně rychle zastavit, může se změnit i cit. Pak začnete mít jiný vztah k tomu, co do vás vchází. Nejste to vy! Přicházejí do vás! A pokoušejí se být vámi. Chtějí, abyste si je vzali a jednali z nich. A když tak učiníte, identifikujete se s nimi a přivlastníte si je. A pak je samozřejmě těžší oddělit se.

Je zapotřebí zjevení, které nám odkryje skutečnost, že to je jen zdání, že věci nejsou takové, jak se jeví. Pán oddělil vůli od porozumění, takže nemusíme jednat na základě toho, co do nás vplývá. Kdyby vůle a porozumění nebyly odděleny, nemohli bychom být spaseni, protože pak by dovnitř vnikaly nejrůznější druhy hrozných myšlenek a citů a my bychom neměli žádnou jinou možnost než jednat z nich. Pán nám však dal schopnost oddělovat se od těchto vlivů, které aktivují naše já a vzněcují naše nečisté touhy. Zmiňoval jsem se o tomto procesu jako o „stáhnutí se zpět do vnitřního člověka“, abychom objektivně viděli, co vplývá do vnějšího člověka. Tento proces se také nazývá oddělováním porozumění od vůle – něco, co nám umožnil Pán, abychom se nemuseli topit v záplavě negativních emocí. V dobách, kdy „každý záměr myšlenek srdce je jen zlo“, Pán nám otevírá cestu, aby nás vyvedl z bouře.

Je velmi důležité získat nadhled nad věcmi, myslet z Božského zjevení. Proto Pán říká: „Odejdi na vysoké hory“, „Uteč do hor“, „Pozvedni svůj zrak k horám“. Musíme zůstat bdělí a neúčastnit se negativních emocí a jednání, které k nám přicházejí pokaždé, když nevynakládáme úsilí a pozornost, abychom se od nich oddělili. Záleží i na jediném člověku. Autor Corrie Ten Boon vypráví v knize The Hidden Place (Skryté místo) pravdivý příběh o dvou ženách v koncentračním táboře během druhé světové války. V tomto táboře bylo peklo spočívající v nenávisti všech vůči všem, v pocitu, že jedny jsou lepší než ostatní. I tyto dvě ženy byly vtaženy do tohoto negativního stavu. Pak si vzpomněly na svůj cíl a začaly číst Slovo, které měly s sebou. Pomocí malých změn, jako byla slůvka „Promiň“ namísto „Uhni mi z cesty,“ když do sebe narazily, se asi během týdne změnila atmosféra celého tábora. Stačil jediný člověk, který byl bdělý, vědomý a neidentifikoval se s atmosférou zla, aby vyvolal ohromnou změnu, a to i za těchto okolností. Jediný vědomý člověk může ve světě vyvolat velikou změnu.