Z knihy Rev. W. F. Evanse
Nebeský úsvit aneb spojení země s nebem
Vesmír je rozdělen na vnější a vnitřní svět, svět materiální a duchovní, realitu smyslů a doménu myšlenek. Nebe je nutno hledat v tom druhém. Vypůjčme si myšlenku vyjádřenou Morusem, In caelo esse, magis indicat statum conditionemque hominis, quam locum certum — že být v nebi znamená spíše určitý stav a podmínky člověka, nežli místo. Nebe se vztahuje spíše k vnitřním podmínkám ducha nežli k určité poloze v prostoru.
Královstvím nebe můžeme rozumět věčný a božský řád, ve kterém jsou dobří lidé a andělé a který vychází z Boha a je udržován jeho neustálou přítomností v nich. Dokud duše nevejde do tohoto božského řádu, neexistuje žádné místo v materiálním stvoření, které by pro ni mohlo být nebem. Může putovat nekonečně rozlehlým prostorem a nikdy nenajde nebeský klid. Existence božského řádu, který vytváří nebeský stav, není závislý na materiálních věcech, ale existoval by stále, i kdyby všechny materiální věci byly zničeny.
Dokonalá jednota království nebe na zemi a nebeských sfér je jedna z idejí evangelií zvěstujících budoucí stav. Je to jedna z těch myšlenek, které promítl Kristus, nestvořené Slovo, z nebeského světa do světa pozemského. Snažila se proniknout do smyslové mysli lidstva po osmnáct století. Svítila v temnotách, ale tmy ji neobsáhly. Vysílala však svůj oživující paprsek duchovním životem těch, kteří ji přijali, a jejichž vězení smyslů hořelo nezemským světlem. Když Kristus pravil duši: „Vězte, že blízko je království Boží“ (Lukáš 21,31), bylo to podobné, jako když zaznělo tvořivé slovo uprostřed temnoty primitivního chaosu: „Budiž světlo“. Nebe již není nepochopitelně vzdáleno v čase či prostoru, jako by jeho veškerá účast na současnosti musela být odstraněna, ale nachází se v geniálním vztahu a v živém spojení s naším současným příbytkem i s našimi denními problémy.
Kristus sám je dveřmi nebes. Jednota božství a lidství v jeho osobě a nesporná vláda Boha otce v jeho duši byla nebem na zemi. Tak jako Sokrates snesl filozofii z nebe na zem, tak Kristus snesl nebe samo na zem. Věčnou jednotou sjednotil dva světy dohromady. Proto tvrdí o svém lidství, které bylo učiněno příjemcem plnosti Božství otce, že přebývalo v nebi. „A žádný nevstoupil do nebe, nežli ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka, který je v nebi.“ (Jan 3,13). Tvrzení o své přítomnosti v nebi, zatímco byl na zemi, se netýkalo jeho božské podstaty, která je všudypřítomná, ale jeho lidství — ne pouze Syna Boha, ale Syna člověka. Poukazuje na skutečnost, že lidská duše je příjemcem božské podstaty, nekonečné lásky a moudrosti. Cokoliv je pravda o božské podstatě Ježíše, může alespoň v mírné formě platit i pro jeho opravdové následovníky. V míře, ve které se duše stává příjemcem života od Boha, v té se nacházíme v nebeském stavu. Duše, která má pečeť Svatého ducha příslibu neboli je utvrzena ve stavu dobra a pravdy od Pána, zakořeněná a zakotvená v lásce, přijímá onen „závdavek dědictví, dokud nebude vykoupeno, co bylo dobyto.“ (Ef. 1,14, Kor. 1,22)
Celá naše věčná blaženost nám není udělena najednou, neboť to by neumožňovalo žádný vývoj, ale je nám dán ten stupeň nebe, který jsme v dané době schopni přijmout. Je to počátek nebeského stavu. Existuje neustálé dosahování věčného života (1 Tim. 6,12). Spojení nebe a země v Kristu a v křesťanství je božské arcanum, které evangelia odhalily. „Dal nám poznat tajemství své vůle milostivým rozhodnutím, jímž si předsevzal, že až se naplní čas, v jedno shromáždí vše v Kristu, věci nebeské i pozemské.“ (Ef. 1, 9,10). V Kristu a křesťanství je odstraněna moc hříchu rozdělovat. Pouze hřích rozštěpil dva světy, které zde plynou společně. Modlitba s Ježíšem byla společenstvím se vždy přítomnými nebesy. Zatímco se modlil, otevřelo se nebe. (Luk. 3,21) Bylo to pozdvižení nad realitu smyslů do stále přítomného nebeského světa, nebo — jak kdosi výmluvně řekl — „Otevření vnitřní mysli vzhůru, až dokud nestála otevřeně před božskou a nebeskou přítomností, která byla nad ní a s ní tak jako každý jiný den.“
V nevinnosti lidí nejstarší církve, jejichž skrytý život byl vše absorbující láskou k Pánu, ve zlatém věku básníků, nebe a země nebyly rozděleny tak jako během následujících věků. V Církvi budoucnosti budou opět spojeny. Rozlišovací výsadou nového pořádku věků, které se zrodily v Kristu, je mezi jinými, že máme přijít na horu Sion a do města živého Boha, do nebeského Jeruzaléma, k nespočetnému společenství andělů, k obecnému shromáždění a církvi prvorozeného, jež jsou zapsány v nebi, k Bohu-Soudci všech a k duchům spravedlivých lidí, kteří byli učiněni dokonalými (Heb. 12,22,23). Zde andělé i lidé země představují jediné království. Rozdíl mezi zemí a nebem mizí a dva světy se pojí v jeden. Charakterem Církve provorozeného neboli nebeské odnože Církve je čistá láska, která zapomíná na sebe a způsobuje, že vůle člověka vklouzne do vůle Boha. Pouze touto láskou se můžeme sjednotit s nebeskou Církví. Ten, kdo svůj duchovní stav vidí popsán v následujících řádcích Moora, bude spjat s účastenstvím nebes:
„Od okamžiku, kdy tvé Slovo promluvilo k mému srdci
jako nový život svítající nade mnou,
kamkoliv se podívám, tu jsi,
světlo i vší láska přede mnou.
Nic jiného nevidím, neslyším a nevnímám – všechna zemská pouta přetrhám –
Pro tebe, ó Bože, a jenom pro Tebe
já žiji, nyní a navěky.“