W. Van Dusen z knihy Přítomnost jiných světů
Existuje jedno důležité znamení skutečnosti, že Swedenborg opravdu poznal vyšší světy. Jeho pohled na tento svět prodělal naprosto radikální proměnu. Před rokem 1745 byl velmi dobře zakotven v materiálním světě. V roce 1745, kdy se zabýval zkoumáním lidského nitra, měl problémy s porozuměním podivnému symbolismu a obraznosti vnitřních procesů – a to přesto, že již za několik let stál pevně na půdě procítěného nebeského světa, jemuž vládne Jediný Bůh. Pohledem z tohoto světa se všechny nižší materiální světy lidí, věcí a země stávají symbolickými. Veškerá existence se stává známkou práce Pána. Swedenborg nalezl smysl všude tam, kde by ho málokdo hledal. A s tímto novým pochopením povstal i onen aspekt Swedenborgova učení, který je pro neznalé nejhůře pochopitelný a nejhůře vysvětlitelný. Člověk ještě může přijmout jeho popisy nebe a pekla – ale jak může pochopit a smířit se s tím, že člověk sám i celá jeho existence je vlastně jen pouhou reprezentací Jediného?
Stalo se to, že Swedenborg začal rozpoznávat v každé věci její vztah k Božství. To, co vytváří existenci všech věcí a udržuje je každým okamžikem tak, jak jsou, musí být ona podstata. Co je na prvním místě ve stvoření, musí tedy být i první věcí k pochopení. Všechno ostatní je jako souvztažná záležitost až druhotné. Všechny úrovně existence začaly být symbolickými reprezentacemi Božské přirozenosti. Musel zažít něco opravdu mimořádného, že se jeho pohled na stvoření tak hluboce proměnil.
Veškeré řády existence jsou kroky dolů od Jednoho, který je Vším. Tento Jeden (nazývaný v různých dobách a kulturách nespočetnými jmény) je Jediný a sám ze sebe existující. Veškeré další řády existence jsou na Něm závislé jak svou podstatou, tak i svým neustálým trváním. Toto sestupování do stále ohraničenějších řádů existence umožňuje Jedinému, aby se projevoval na všech možných úrovních a skrze všechna možná omezení projevoval svou podstatu.
Protože všechny věci obecně i jednotlivě trvají, tedy trvale existují z Božství, a žádná obecnost ani následná jednotlivost nemůže existovat jinak než jako reprezentace svého zdroje, plyne z toho, že viditelný vesmír není ničím jiným než divadlem, reprezentujícím Pánovo království, které je zase divadlem reprezentujícím Pána samého. Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství 3483
Prvním krokem dolů je nebeské nebe, které svou nebeskou láskou odpovídá Jednomu nejblíže. Duchovní nebe je dalším krokem dolů, nižší reprezentací, kde láska jednoho člověka k druhému (kde „radost jednoho je radostí všech“) je v souvztažnosti s láskou nebeskou. Nejnižší úrovní nebe je nebe přírodní. Pod ním je svět duchů, kde se lidé otevírají a objevují svou vnitřní podstatu. Na této úrovni dochází ke vzájemnému ovlivňování tohoto světa a vnitřních procesů mysli. Samu lidskou mysl tvoří souhrn úrovní souvztažných se všemi úrovněmi duchovního světa, od téměř čistých citů a myšlenek přes řeč a gestikulaci až po projevy těla. Za člověkem, zvířaty, rostlinami a materiálním světem existují další, nižší stupně souvztažností s Jedním. Celá tato série existencí je souvztažná s Jediným Bohem, který se takto všude projevuje. Nejenom člověk je stvořen jako obraz, ale celé stvoření je řadou obrazů.
Do této série můžeme kdykoliv proniknout a pokusit se porozumět podstatě toho, co znázorňuje. Můžeme se podívat na události ve světě duchů a spatřit tam ozvěnu obecné povahy nebe. Můžeme se podívat do tváře a na gestikulaci člověka a pokusit se spatřit, o jaké povaze vypovídají. Můžeme se podívat na zvířata a přírodu a pokusit se zhlédnout, co z obecně lidské povahy je znázorňováno zde. Zdá se to jako něco divného, ale ve skutečnosti se přesně takovými vztahy zaobírá spousta okultních věd. Na jakýkoliv aspekt přírody se můžeme dívat jako na reprezentaci člověka, nebo na nitro člověka jako na reprezentaci duchovního světa, nebo na jednotlivé úrovně nebe, abychom lépe porozuměli Bohu.
Bůh není pouhým vládcem celé existence. Co je mnohem důležitější, je tou nejzákladnější tendencí, hnací silou či podstatou existence. Tím, že Swedenborg na vše pohlížel jako na symboly či souvztažnosti, hleděl na tuto sílu, na tuto opravdovou podstatu všech věcí. Ať tomu kdo věří nebo nevěří, zajímá ho to nebo ne, tato síla tu stále je. Swedenborg viděl zdroj, z něhož povstaly všechny věci, i způsob, jakým tento zdroj odrážejí. Tento zdroj se v nich odráží i cílem, kterému slouží. Je to do značné míry totéž, jako by Swedenborg začal vidět skutečné cíle existence. Když se jej zeptali, proč vlastně existuje člověk, odpověděl: aby mohlo existovat nebe. Lidský život na zemi je školkou (semeništěm) nebe.
Toto sestupování, toto zobrazování existence popisuje Swedenborg pomocí termínů „souvztažnost“ a „reprezentace“. Pokud reprezentace dobře souhlasí s věcí, kterou zastupuje, můžeme říct, že jsou navzájem souvztažné. Veškerá existence reprezentuje Boha, ale pokud věc v sobě neobsahuje dobro, není s Bohem souvztažná. Souvztažnosti si proto musí vnitřně odpovídat. Souvztažnost je organickým vztahem, tak jako výsledek je v souvztažnosti s příčinou. Symboly jsou poněkud omezenějším pojmem než to, s čím pracuje Swedenborg. Symbol je často obrazem něčeho většího, než je sám. Swedenborg se zabývá existencí, což je širší pojem než prostý obraz. Vše kromě samotného Boha jsou reprezentace nebo obrazy:
Reprezentace jsou obrazy duchovních věcí v přírodních věcech. Jsou-li zobrazeny správně, jsou ve vzájemné souvztažnosti. Člověk, který neví nic o duchovních věcech, ale zná pouze věci přírodní, se může domnívat, že takové reprezentace neexistují, protože si může klást otázku: „Jak by mohlo něco duchovního působit na přírodní?“ Pokud se však zamyslí nad procesy, které se dějí neustále v něm samém, může z toho něco pochopit – například to, jak vůle působí na tělesné svaly a vyvolává skutečné jednání, nebo jak myšlenky působí na řečové orgány, () a také, jak se projevují city ve výrazu tváře a předvádějí tam své vlastní obrazy, takže druhý pozná, co si člověk myslí a co cítí. Tyto příklady mohou sloužit jako ilustrace reprezentací a souvztažností. Protože tedy sám člověk vyjadřuje takové věci a protože nic nemůže existovat ze sebe, ale pouze z něčeho jiného, a to opět z něčeho jiného, až nakonec z poslední věci, která je z Prvního, a to vše prostřednictvím souvztažných spoje- ní – proto ti, kteří jsou schopni hlubšího úsudku, mohou vyvodit závěr, že existuje souvztažné spojení mezi člověkem a nebem a dále mezi nebem a Pánem, který je Prvním. Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství 4044
Jedním z nejkonkrétnějších a nejpřímějších příkladů souvztažností je vlastní jednání člověka. Náš život je mostem mezi duchovním uvnitř a materiálním venku. Naše pohyby, gesta, řeč ap. jsou v souvztažném vztahu s naším vnitřním životem. Vnitřně se účastníme života v duchovním světě. Zevně, tělesně, se nalézáme v materiálním světě.
Celý přírodní svět se nachází v souvztažnosti s duchovním světem, a to nejenom jako celek, ale i ve svých jednotlivostech. Cokoliv, co existuje v přírodním světě z duchovního, nazýváme proto souvztažností. Přírodním světem myslíme vše pod sluncem, () a duchovním světem nebe a vše, co do tohoto světa patří. () Protože člověk je nebe i svět, nejmenší formou a obrazem té největší, nachází se v něm svět duchovní i přírodní. Nitro, které patří jeho mysli a vztahuje se k jejímu chápání a vůli, vytváří jeho duchovní svět, ale zevnějšek, který patří jeho tělu a vztahuje se k jeho smyslům a jednání, vytváří jeho přírodní svět. Cokoliv proto v tomto přírodním světě (tedy v těle a jeho smyslech a jednání) existuje z jeho duchovního světa (tedy z jeho mysli a jejího chápání a vůle), nazývá se souvztažností. Emanuel Swedenborg, Nebe a peklo 89, 90
Paralely k souvztažnostem
Na první pohled se Swedenborgovy myšlenky o souvztažnostech mohou zdát jen jakousi podivnou teorií, která se zaobírá spoustou symbolických záležitostí. Pronikají však jeho učením tak důkladně, že dokud nepochopíme jejich dosah a význam, budou se nám zdát divné všechny jeho spisy. Co to znamená, že jistá skupina lidí je umístěna v nebi pod chodidly Vesmírného člověka? Proč to znamená, že tito lidé jsou orientováni obzvlášť materialisticky? A co to je tento Vesmírný (velký) člověk? Je to plnost lidské podstaty v nebi, jejímž obrazem jsme my.
Swedenborgova idea souvztažností je nejobecnějším vyjádřením myšlenky, která se opakovaně objevovala a objevuje ve světové literatuře. Je to myšlenka zároveň prastará a moderní; a má tolik paralel, že je téměř nemožné je všechny vyjmenovat.
Swedenborg se často zmiňuje, že souvztažnosti tvořily v dávných dobách základ vědy, jež byla v pozdějších časech z velké části ztracena.
Skutečnost, že všechny věci v přírodě, obecně i jednotlivě, včetně všech věcí v lidském těle, se nalézají v souvztažnosti k duchovním věcem, jsem ukázal v díle Nebe a peklo. Co to je souvztažnost, nebylo do té doby známo, přestože v nejstarších dobách se to vědělo velmi dobře. Pro tehdejší lidi byla totiž věda souvztažností tou nejpřednější z věd a byla tak univerzální, že prostřednictvím souvztažností psali všechna svá pojednání a díla. Jobova kniha – kniha Staré církve – je těchto souvztažností plná. Obdobného charakteru byly hieroglyfy Egypťanů a mýty starověku. Veškeré staré církve byly reprezentacemi duchovních věcí; obřady i sochy, na nichž byla jejich bohoslužba založena, obsahovaly čisté souvztažnosti. Obdobný charakter měly i všechny ostatní věci církve mezi dětmi Izraele – všechny jejich zápalné, suché, mokré i další oběti i všechny související věci byly souvztažnostmi. Stejně tak byl jimi i svatostánek, () jejich hostiny () a posvátné obleky. Emanuel Swedenborg, Pravé křesťanské náboženství 201
Byl jsem informován, že lidé nejstarší církve, která existovala před potopou, měli natolik nebeský charakter, že rozmlouvali s anděly nebe, a že jim to umožňovaly souvztažnosti. Proto se jejich moudrost rozvinula takovým způsobem, že když se dívali na cokoliv na zemi, nemysleli na to pouze materiálně, ale zároveň i duchovně, a tedy ve spojení s anděly nebe. Dále jsem byl informován o tom, že Enoch, o kterém je zmínka v Genezi 21–24, a jeho společníci shromažďovali souvztažnosti a předávali tyto znalosti potomstvu. Díky tomu byla věda souvztažností kultivována v mnoha královstvích Asie, zejména v zemi Kanaán, v Egyptě, Asýrii, Chaldeji, Sýrii, Arábii a v Týru, Sidónu a Ninive. Odtud přešla do Řecka, ale tam byla změněna na báje. Emanuel Swedenborg, Pravé křesťanské náboženství 202
Lidé starých dob, kteří znali souvztažnosti, si vytvářeli obrazy souvztažné s nebeskými věcmi, ze kterých čerpali rozkoše, protože znázorňovaly věci nebe a církve. Tyto obrazy proto stavěli nejenom v chrámech, ale i ve svých domech, a to ne proto, aby je uctívali, ale aby jim připomínaly nebeské věci, které znázorňovaly. Proto v Egyptě i všude jinde stavěli sochy telat, volů, hadů a také dětí, starců a dívek – protože telata a volové označovaly náklonnosti a síly přírodního člověka, hadi jeho chytrost a také lstivost smyslového člověka, děti nevinnost a účinnou lásku, starci moudrost, dívky city, () a tak dále. Když se však v průběhu časů tato znalost souvztažností vytratila, jejich potomkové začali uctívat tyto obrazy a zpodobeniny, které staří postavili, jako svaté a později jako své bohy, protože je nalézali v chrámech a v okolí. Ze stejného důvodu staří konali své bohoslužby v zahradách a v hájích, a to podle různých druhů stromů, které v nich rostly, a také na horách a na návrších. Emanuel Swedenborg, Pravé křesťanské náboženství 205
Myslím, že bychom mohli ze Swedenborgových prací sesbírat spoustu těchto dávných, ztracených znalostí, které získal z rozhovorů s těmito lidmi starých časů v nebi. To by mohlo vrátit bohatství starověkým obrazům a obřadům, které máme sklon považovat za jednoduché a primitivní. angel
Z velké části jsme již ztratili pro tento starověký jazyk smysl. Člověk starověku, sedící v noci u ohně, mohl z jeho plamenů vyčíst návod, jak žít. Plameny byly souvztažné s jeho vůlí a chápáním. S dnešním sofistikovaným přístupem bychom nejspíše řekli, že projektoval své vlastní myšlenky do tvarů plamenů. Swedenborg by proti tomu tak úplně nebyl. Nakolik by tato projekce vycházela z jeho nejhlubšího nitra, natolik by nechal vnitřní duchovní svět projevit se ve tvarech plamenů. Tento primitivní animismus ještě stále existuje. V různých oblastech světa existují primitivní národy, které se dotazují stromů, potoků, skal a oblohy, od kterých se učí a kterými se nechávají vést. Swedenborg těmto primitivům vzdává poctu, protože jsou v tak snadné komunikaci s duchovním světem.
Souvztažnosti byly využívány řadou dalších způsobů. Starověký člověk vypracoval soustavu konfigurací planet v době narození člověka, reprezentující tedy osobnost jedince a jeho současné problémy. Astrologie je příkladem souvztažností mezi vnitřním člověkem a planetární konfigurací. Přestože pro mnohé to je podezřelá věda (stejně jako všechny tyto takzvané souvztažnosti), mnozí naopak – uveď-me alespoň C. G. Junga – její hodnotu uznávali.
Lidé starověku znali celou škálu způsobů, jak předpovědět budoucnost a nalézt vedení. Činili tak pomocí uspořádání materiálních věcí – vyložení karet (tarot), čajových lístků, větviček řebříčku (I–Ťing) ap. Tyto systémy obvykle vyžadovaly hlubokou interpretaci, která umožnila určitou projekci vnitřních procesů. Neposkytovaly odpovědi formou jednoduchého ano či ne. Co se však zpočátku může zdát slabinou, je ve skutečnosti důležitým předpokladem fungování těchto systémů. Použijete-li I–Ťing nebo tarot a zeptáte-li se jednoduše: „mám, nebo nemám?“ obdržíte nejspíše tak obsáhlou odpověď, že budete nuceni zamyslet se nad otázkou a svými cíli hlouběji. Tak jako existuje rychlé třepetání plamenů, existuje i prostor pro projekci vnitřních hlubin. Jung se domníval, že je zde skutečná synchronicita. Člověk, který upřímně kladl otázky větvičkám řebříčku (kartám, mincím, čajovým lístkům ap.), zjistil, že zapadl do vzorce, který byl obrazem či souvztažností jeho hlubokých vnitřních procesů. Věřící se o tom snadno přesvědčí a nevěřící se přesvědčí o opaku, protože každý zde nalezne odraz svého vlastní já!
Swedenborg poznamenal, že existovaly celé jazyky (jako např. staro egyptský jazyk) postavené na duchovních souvztažnostech. Domnívám se, že psaná podoba všech těchto jazyků vznikala ze symbolických obrázků zvířat a věcí, obsahujících vnitřní význam. Náš jazyk začal souvztažnostmi mezi zvukem a city. Pozdější generace pronikly pouze do vnějších skořápek těchto jazyků a ztratily duch posvátné bázně, která stála při jejich vzniku.
Antická náboženství a mýty byly často opojnou směsí souvztažností z nejvnitřnějších lidských zkušeností. Dobrým příkladem je řecká mytologie (Nebeská tajemství 2762). V pozdějších generacích jsme však již opět ztratili vnímavého ducha, který tyto mýty vytvořil, a tak nám zbyla jen sbírka podivných příběhů.
Dalším příkladem souvztažností je antická alchymie. Protože člověk tehdy věděl velmi málo o chemických prvcích a o chemickém umění, velmi snadno se mohl do procesů hluboce osobně zapojit. Byl to opět Jung, který pronikl do podivuhodných alchymických záležitostí a nalezl tam středověkého člověka, jak se uprostřed těch nejpodivnějších směsí pokouší dosáhnout duchovní integrace (zlato filozofů). Jung tento proces velmi pečlivě a pomocí mnoha ilustrací popsal. Chemické a vnitřní procesy jsou v souvztažném vztahu. Tito velmi zaujatí chemici pracovali ve svých retortách sami na sobě. Byla to pouze otázka toho, jak spojit věci ve správném pořádku. Náboženské symboly, meditace, velké hledání duše i pochybnosti – to vše bylo součástí. My dnes známe příliš mnoho, než abychom se chemií zabývali tak osobně. Nebo – mů-žeme říct stejně dobře – jsme příliš distancováni, než abychom se jí takto zabývali.
Většinu příkladů použití souvztažností máme ze starověku. V mnoha ohledech jsme nyní již méně schopni účastnit se tohoto podivného přemosťování mezi vnitřním a vnějším. Přesto máme i moderní příklady v podstatě stejných procesů. Dobrou ilustrací jsou projektivní testy psychologů. Dejte klientovi nějaký neurčitý materiál a vyzvěte jej, aby situaci ztvárnil způsobem, který mu bude vyhovovat. Může být požádán, aby řekl, co vidí v inkoustových skvrnách (Rorschachův test), aby namaloval člověka (Machoverův test) nebo strom, nebo aby vybral divadelní horizont a postavy z lepenky a sehrál drama (test MAPS), nebo aby jednoduše překreslil geometrické tvary (Bender-Gestaltův test). Psychologové mohou na základě dlouhého pozorování a studií vyčíst z těchto výtvorů známky osobností svých pacientů. Pacienti tam projektují své vědomí i podvědomí. Co spatří, jak reagují nebo jak namalují jednoduchou čáru, to vše odráží jejich skutečnou osobnost. Způsob, jak vidí inkoustovou skvrnu, je v souvztažnosti s tím, kým jsou.
Dalším příkladem souvztažností je psychosomatická medicína. Některé velmi vážné psychické problémy jsou zároveň i reprezentacemi psychického konfliktu. Například dvanáctníkový vřed se často objevuje u lidí, kteří odmítají závislost na druhých a bojují o soběstačnost. Slabý žaludek však vypovídá o něčem jiném. Říká: nakrm mě, postarej se o mě. Žaludek představuje nevědomou potřebu závislosti. Migréna, přestože je částečně dědičná a částečně metabolicky podmíněná, znázorňuje zároveň i psychickou situaci. Člověk, který trpí migrénami, je velmi často neobyčejně svědomitý, má silnou sebekázeň a trpí nutkavostí. Vypukne bolest hlavy a říká mu: nech to být, zapomněl jsi na sebe. Odpočiň si, udělej si dobře. Psychosomatická medicína je stále ještě mladým odvětvím medicíny a stále ještě nevíme, zda všechny zdravotní problémy mají svou psychickou komponentu.
Spontánní přírodní jazyk těla popsal Swedenborg již před dvěma sty lety. Nebylo by spravedlivé říct, že Swedenborg založil psychosomatickou medicínu. To, co dělal s tělesnými souvztažnostmi, a to, co dělá současná psychosomatická medicína, jsou dvě docela rozdílné věci. Tato medicína odkrývá, řekněme psychologickým způsobem, co vyvolalo nemoc a stres orgánů; Swedenborg se zabýval normálními orgány. Přesto je zde podobnost. Swedenborg zdůrazňoval, že srdce a cévní systém mají souvztažný vztah k lásce. Psychosomatické poruchy srdce jsou často spojeny se silnými city. Nebyl daleko od pravdy.
Mysl každého z nás má přirozenou schopnost mluvit jazykem souvztažností. Je to zřejmě důvod, proč lidé porozuměli tomuto jazyku v tolika různých kulturách a dobách. Přirozeným a spontánním jevem prozrazujícím jazyk souvztažností jsou sny. Každý sní několikrát za noc. Existují již dobré experimentální důkazy, že snění je nezbytné. Ve snech se zpracovává situace snícího pomocí vnitřního potenciálu individuálních obrazů. Sen používá obrazotvornosti, aby dramaticky ztvárnil situaci snícího. Jazyk souvztažností, který používají sny, přesahuje naše běžné chápání, takže se v tomto spontánním vnitřním jazyku musíme naučit číst.
Bližší našemu vědomí jsou nejrůznější způsoby meditací či způsobů vyjadřování naší fantazie, které jsou opět přirozenými příklady jazyka symbolických souvztažností. Často jsem například nechal skupinu pacientů hledět v uvolnění na něco v místnosti, co upoutalo jejich zrak – na vzor na koberci, prasklinu na podlaze, kus zmačkaného papíru, cokoliv. Když člověk něco takového chvíli uvolněně pozoruje, předmět začne brzy nabývat nějakého významu. Vzpomínám si na ženu-alkoholičku, která takto pozorovala škvíru v podlaze. Povídala pak v slzách, že v ní vidí různé vrcholy a pády svého života. Tuto vnitřní reprezentaci sebe sama můžeme objevit v kterékoliv chvíli. Máme tendenci prezentovat se dokonce i tehdy, když nechceme, když formujeme nějaký názor na situaci. Význam, který do ní projektujeme nebo který v situaci nacházíme, odráží ve velké míře nás samé. Primitivní studium plamenů v táboře a naše projekce významů do situací jsou ve skutečnosti stejnými procesy – až na to, že ten primitivní je trochu pokročilejší. Je vytříbenějším a citlivějším hledáním smyslu. Naše názory jsou méně souvislou kategorizací předmětů.
Ve své knize The Natural Depth in Man (Přirozená hloubka člověka) popisuji postupnou řadu vnitřních stavů. Tyto stavy obecně směřují, jak postupujeme koridorem mysli dolů, k symbolizaci či reprezentaci. Ať jsme kýmkoli, existuje v nás silné vnitřní tíhnutí k reprezentaci naší opravdové podstaty. Sebereflexe, fantazie, vize, halucinace, sny – to vše jsou různé úrovně této jednotné centrální tendence. Osobně jsem přesvědčen, že tato schopnost znázorňovat své pravé já je tou nejprvotnější a nejpodstatnější tendencí v člověku. Dokonce i pomalé přibližování člověka k fyzické smrti prostřednictvím anestézie podle mé vlastní zkušenosti enormně zintenzivňuje tento proces. Tento proces existuje v každém, ať tomu věří, nebo ne, stará se o to nebo ne, je vzdělaný či nábožensky založený nebo ne. Je to primární zakořeněná tendence lidství a může dobře existovat i ve zbytku zvířecí říše, neboť se zdá, že i zvířata sní.
Než bych se pokoušel tuto tendenci dokázat (jak jsem učinil v knize The Natural Depth in Man), je důležitější věnovat se pátrání po tom, proč tomu tak je. Jaký je hlubší význam tohoto vrozeného univerzálního sklonu projevovat své vnitřní já? Ve své dřívější práci jsem se systematicky snažil definovat, co můžeme považovat za zdroj této tendence. Jedním z důležitých závěrů byla skutečnost, že naše mysli či životy jsou navrženy s jistým sebe-korektivním, vnitřním systémem vedení, mnohem moudřejším, než jsme my. Hlavním problémem tohoto vrozeného směřování k moudrosti je skutečnost, že jeho způsob myšlení a chápání je vyšší, než ten náš. Proto se projevuje jazykem symbolů a přesahuje naše chápání. Musíme se naučit, jak se mu přiblížit a jak porozumět jeho moudrosti. Hlavním cílem tohoto vnitřního systému je pozorovat, reflektovat nad kvalitou našeho života a komentovat ji. Zjevně jej zajímá vnitřní podstata a kvalita naší existence. Vypadá to, že pracuje z takové úrovně, kde se všechny věci zdají vzájemně propojené. Tento aspekt vyvolává přirozenou a hlubokou symboliku jeho projevů. Symbol vyrůstá ze sféry, kde je hluboce pochopena podstata všech věcí a je tam spatřována ve vzájemné provázanosti se vším ostatním. Na této cestě dovnitř se Swedenborg prodíral lesem symbolismu, aby se dobral až na konec celého procesu, k samému Božství.
Swedenborg tvrdil, že věda souvztažností byla základní vědou starověkých lidí. I po tomto stručném nástinu pouhých několika oblastí, které tato věda zahrnuje, můžeme souhlasit, že se opravdu jedná o primární oblast poznání. Swedenborg se pod obecným názvem souvztažnosti zabývá základním poznáním, které je obsaženo v animismu, předvídání budoucnosti, tvorbě jazyka, nábožen- ských obřadech, astrologii, magii, v mýtech, alchymii, projektivní testech, psychosomatické medicíně, interpretaci snů, interpretaci fantazií, vizí a halucinací a podobně. Přesto všechny tyto oblasti byly podle Swedenborga jen relativně méně významnými sférami uplatnění těchto souvztažností. Cítil, že nejdůležitější oblast jejich využití se nalézá v odkrývání nebeských tajemství skrytých v Bibli.