VELIKONOČNÍ DRAMA

Martin D. Krejza

Všichni více či méně známe velikonoční příběh. Podání jednotlivých evangelií se liší a v některých detailech si i vzájemně protiřečí. Zároveň však je každá jednotlivost nositelkou duchovního poselství, jsme-li připraveni a odhodláni ho hledat. O významu tohoto příběhu hovoří ta skutečnost, že každé z evangelií mu věnuje zásadní pozornost a velikonoční příběh tvoří podstatnou část každého evangelia. Podívejme se však dnes na tento příběh z širšího pohledu místo toho, abychom se podrobně zabývali jednou jeho částí, a zároveň se pokusme poněkud nahlédnout do tajemství, která tento příběh vypovídá o našem vlastním životě a duchovním zrání.

Místo děje

Jak všichni víme, celý příběh se odehrál v Jeruzalémě. Dnes je mnoho cestovních kanceláří, které nabízejí letecké zájezdy do Jeruzaléma s po-drobnou prohlídkou města a zastávkou na všech důležitých místech, kde se odehrály události, o nichž nás Bible informuje. Jakkoli může být taková poznávací cesta zajímavá, poučná a může nám přiblížit a usnadnit pochopení biblické zprávy, daleko důležitější je uvědomit si, že tento i všechny ostatní příběhy se odehrávají vždy a všude, protože jsou vnějšími obrazy vnitřních procesů v nitru člověka. Náš Bůh je živý a činný. Je v nás neustále přítomný a stále nás povzbuzuje a podporuje k dobrému a pravdivému v našem životě. Je to On, kdo v nás vyvolává napětí a boj se silami, které mají opačné cíle. Příběh se odehrává v Jeruzalémě, který je hlavním městem tehdejší židovské říše. Zde je umístěn chrám a zde přebývají nejvyšší duchovní představitelé židovského náboženství. Jde tedy o vlastní jádro, centrum náboženství. Jeruzalém proto představuje duchovní rozměr člověka, jeho střed, jeho duši. Zcela logicky z toho vyplývá, že poté, co Ježíš působil v mnoha okrajových částech tehdejšího království, analogicky v okrajových oblastech naší psyché, k rozhodujícímu střetu se světskou a církevní mocí může dojít pouze v Jeruzalémě, tedy v samém středu naší duše. Proto je tento zápas o lidskou duši tak dramatický, drásající a rozhodující a proto se odehrává právě zde. Nikde jinde se totiž odehrávat ani nemůže.

Osoby a obsazení

Podívejme se nyní na jednotlivé představitele tohoto dramatu a na to, jaké postoje představují v našem životě.

Velekněží jsou nejvyššími představiteli židovského náboženství. Jejich situace je nelehká. Jejich země je pod nadvládou římské říše, ale jim se obratnou diplomacií podařilo zajistit výlučné postavení jejich národa a náboženství v rámci impéria a ve velké míře tak uchovat odkaz svých předků. To poslední, co mohou potřebovat, je jakákoli rebelie nebo nesvár mezi jejich lidmi, kterým by na sebe upozornili okupační mocnost a v jehož důsledku by mohli ztratit některá těžce získaná privilegia. Zároveň jsou však spíše představiteli církevní instituce než skutečně živého náboženství. Smysl Zákona se postupně vytratil a zbyl jen dlouhý seznam zákazů a příkazů pro všechny možné životní situace, kdy ke spáse stačilo jejich dodržování a slepá poslušnost. Jejich poselství je jednoduché a dodnes živé. Jsou to ty hlasy v nás, které mají vždy hned na všechno návod a odpověď. Vždy jasně vědí, co je pravda a co je lež, co je dobré a co je zlé. Neexistuje pro ně otázka, na kterou by nedokázaly odpovědět. Ochotně nám nabízejí, že z nás sejmou trýzeň a nejistotu našeho rozhodování a převezmou odpovědnost za naši spásu. Po nás se chce jen poslušnost. Jak krásně se to poslouchá! Jaká úleva! Daň, kterou za to platíme jako společnost, jsou diktatury všeho druhu. Jako jednotlivci pak nežijeme své jedinečné a neopakovatelné životy, ke kterým jsme byli zrozeni a ke kterým jsme voláni, ale žijeme podle jakýchsi schémat, která jsme nikdy nepodrobili kritickému zkoumání a o kterých někdy ani nevíme, že se jimi řídíme či spíše že nás ovládají.

Do této situace vstupuje se zcela opačným učením Ježíš. Přichází s nesrovnatelně vyššími a hlubšími nároky na člověka. Odmítá pouze povrchní a vnějškový náboženský život a tvrdě kritizuje právě duchovenstvo, že dopustilo devalvaci náboženství, jehož podstatou byla láska, na soubor předpisů, které byly nakonec důležitější než člověk v nouzi. Znovu nesmlouvavě klade otázky, na které je těžko odpovědět a od kterých raději utíkáme a zaženeme je nějakou rychlou odpovědí. Přichází tak s bolestivou nejistotou, s dotazováním a hledáním. Náboženství je pro něho spojením s Bohem a je věcí svobody a odpovědnosti každého jednotlivce. Není záležitostí církevní instituce. Ta má jen napomáhat, podporovat a rozvíjet tento vztah v každém jedinci. Pokud tak nečiní, je třeba se bez ní obejít nebo dokonce postupovat proti ní. Volá každého člověka a dává mu svobodu, aby žil plně svůj jedinečný život a naplnil jeho smysl. To vše bylo dostatečně revoluční, aby to vzbudilo pozornost a nelibost vládnoucích vrstev. Neustále bořil nesmyslná a člověka svazující nařízení a zvyklosti. Daleko nebezpečnější však bylo nikoli to, co dělal a učil, ale jak to dělal. Činil tak totiž s ohro-mující jistotou a autoritou, která z něho vyzařovala. „Slyšeli jste, že bylo řečeno ….., Já však pravím…“. To je šokující forma jeho poselství. Neopírá se o tradici, o zákazy a nařízení, o veřejné mínění, pouze o sebe a své vnitřní spojení s Bohem. To ho nakonec činilo svrchovaně nebezpeč-ným a toto se tehdejší i dnešní společnosti zdá být nesmírně nebezpečné, protože takový člověk je zcela autonomní a nelze je ovládat z vnějšku. Střet těchto protikladných postojů je nevyhnutelný.

Stejný rozruch, který Ježíš způsobil svým životem v tehdejší společnosti, působí i dnes v nás. Často slyšíme mluvit o Bohu v nás jako o velkém tichu, klidu, pokoji, míru, vyrovnanosti atd. Tím vším jistě je, ale nezapomínejme, že je také opakem, protože je naším vlastním životem. Je tím v nás, co před nás neustále staví vyšší duchovní cíle, co klade zneklidňující otázky, zdali život, který žijeme, je skutečně tím, který žít chceme a máme. Je smyslem našeho života, který bez ustání usiluje o své naplnění, a proto vyvolává napětí, neklid a nakonec i boj s těmi silami v nás, které tomu brání.

Ježíšovi nejbližší učedníci neobstáli v této kritické situaci právě nejlépe a někdy máme sklon se tomu podivovat. Jak je to možné, že po tak dlouhé době, kdy měli možnost denně pobývat se svým mistrem, ho jeden z nich nakonec zradí, druhý zapře a ostatní se rozutečou? Odpověď na tuto otázku je velmi důležitá, protože mnoho vypovídá i o našem vnímání světa a lidí kolem nás. Musíme si položit otázku, kým pro ně Ježíš byl. Ano, Petr vyznal, že ho pokládají za Mesiáše. Ale co tím mysleli? Židé na základě příslibů svých proroků po dlouhá staletí očekávali Mesiáše, který bude velkým vojevůdcem a v čele vojsk obnoví jejich říši v hranicích, které měla za krále Davida. Zde je někdo, kdo se zdá být oním očekávaným Mesiášem, ale mluví o tom, že jeho království není z tohoto světa. To je pro nás, kteří situaci pozorují zvenčí, sice zjevný rozpor, ale pro ně to tak zřejmé nebylo. Svých přání, tužeb, očekávání a představ se většinou vzdáváme velice těžko a bolestně a také učedníkům se to až do ukřižování nepovedlo. Do poslední chvíle očekávali, že Ježíš nakonec jejich představy vyplní. Jeho ponížení a ukřižování pro ně bylo naprosto zdrcující, protože se jim zcela zhroutil jejich svět. Jejich reakce je potom pochopitelná.

Učedníci v nás způsobují, že i my se dnes chováme podle stejného vzorce. Kdykoli se v našem okolí objeví vhodná postava, ať už to je člen naší rodiny, přítel, známý či úplně cizí, avšak pro nás z nějakého důvodu vhodný člověk, pověsíme na ni své nevědomé touhy, přání, představy a očekáváme, že se podle nich bude chovat. Nezaujatému pozorovateli je přitom naprosto zřejmé, že objekt našich projekcí žije ve skutečnosti jinak, mluví o něčem jiném – je zkrátka někým jiným, než koho v něm vidíme. My však tohoto rozlišení nejsme schopni, a tak místo určitého člověka vidíme na něm své představy, tedy část sebe sama. Taková situace, jak můžeme denně pozorovat, může skončit pouze velkým zklamáním a rozčarováním z toho, že dotyčný se chová jinak a je jiný, než jsme si představovali. Přitom je jeho právem a dokonce povinností, aby žil život, ke kterému se cítí být volán, a nikoli život podle přání a představ někoho jiného. Smutným důsledkem tohoto rozčarování je, že pak tohoto člověka opustíme nebo i zradíme třeba právě v situaci, kdy by nás skutečně potřeboval, jako to udělali učedníci. Na jejich omluvu je třeba říci, že pouze výjimečně zralá a celistvá osobnost by dokázala stáhnout své projekce z tak charismatické osobnosti, jakou byl Ježíš, a vidět ho skutečně takového, jaký byl. Učedníci v nás nám takto v životě připravují nejedno zklamání. Nevidí, neslyší, nerozumí. Teprve tvrdá realita je donutí vzdát se svých představ o světě a lidech.

Pilát je další nepříliš světlou postavou dramatu. Ani on by nám však nemusel být úplně cizí a nesrozumitelný. Každý z nás je, byť malým, vládcem určitého světa a říše. Každý z nás zvažuje a soudí, za co se postaví s plnou rozhodností a mocí, kterou má, a čemu se raději vyhne, nad čím si umyje ruce. Také před námi mnohokrát stojí nespravedlivě obviněný Ježíš jako naše pravé Já, jako smysl a naplnění našeho života. Také my namísto toho, abychom se za něho postavili, obhájili ho a podstoupili byť náročnou a bolestnou rekonstrukci a restrukturalizaci svého vnitřního a posléze i vnějšího světa, což by nás přiblížilo Bohu, lidem, ale také sobě samým, také my raději ze strachu ze změny a z oba-vy o ztrátu dosažených jistot se ho raději zbavíme v naději, že si tak ulehčíme život. Přitom právě tak jako Pilát přinejmenším tušíme, že tomu tak není. Nemáme však ještě dost odvahy, abychom jednali jinak.

Hlučící dav se zdá být pouhou kulisou dramatu, ale není tomu tak. I on se v jednom okamžiku stává klíčovým aktérem, který by ještě mohl zvrátit běh událostí. Možná Pilát spoléhal, že dav za něho problém vyřeší, což by svědčilo o tom, že kromě nedostatku odvahy se také naprosto nevyznal v lidské duši. Samozřejmě že dav vybere k osvobození vraha Barabáše, protože ten se v něm dobře ztratí. Ten mu je srozumitelný, je stejný jako ostatní – a pokud něčím vyniká, tak tím špatným, což davu poskytuje vždy vítanou příležitost, aby si ve srovnání s ním připadal lepší a spořádanější. Dav přece o žádného mesiáše nestojí, protože svého boha dobře zná a denně ho uctívá. Je jím průměrnost, stejnost, konformita. Ježíš se ve všem lišil, neustále nad ním čněl, a to se neodpouští.

Tlak davu v nás je velice silný a není lehké mu odolat. Konejšivá náruč falešné jistoty, že když to chtějí, říkají a dělají všichni, tak to musí být dobré a správné, je nesmírně svůdná. Poskytuje úlevu a zapomnění na nároky a volání našeho života po naplnění jeho jedinečnosti. Tento postoj je navíc v dnešní společnosti zesilován způsobem, který patrně nemá v dějinách lidstva obdoby, protože současný svět je ovládán právě davem. Je to davový vkus, který rozhoduje o výrobě filmů, vydávání knih a nahrávání hudby. Totéž platí o průmyslové výrobě a dalších oblastech našeho života. Stačí málo a rozhoduje i o nejpodstatnějších otázkách našeho vnitřního světa.

Ukřižování je nejtěžším údobím Ježíšova působení, a to přinejmenším ze dvou hlavních důvodů. Především byl zcela osamocen. Jak jsme si ukázali výše, nakonec zde nebyl nikdo, kdo by při něm skutečně stál. Jediné, o co se mohl opřít, byla oslňující celistvost jeho osobnosti, díky které byl schopen projít všemi výslechy a ponižováním nezlomen a jako vítěz. Pravé peklo mu však nepůsobila ani osamocenost, ani ponižování a fyzická bolest, ale pocit zmaru a ztráty smyslu vlastního života a počínání. Swedenborg píše, že v této situaci mu i nebeští andělé podsouvali myšlenku, aby myslel na sebe, zachránil se a opustil své dílo, protože to stejně nemá smysl. Ztráta smyslu je strašlivá věc. Vydržíme nejrůznější protivenství, utrpení a životní rány, pokud v nich dokážeme vidět nějaký smysl. Ztratíme-li i ten, pak už není nic, co by nás drželo nad vodou. Intenzita pocitu této ztráty musela být i u Ježíše velice silná, protože jenom ona ho mohla přimět k tomu, aby na kříži podle Matoušova evangelia zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Podobná krize, osamocení a ztráta smyslu života se nevyhýbá ani nám. Můžeme ji zažít v nejrůznějších podobách, intenzitě a z nejrůznějších příčin, jednou, ale i vícekrát za život. Je to období nesmírně těžké, kdy se nám zhroutí svět. Veškeré naše usilování a snaha, vše, co jsme s láskou budovali, se obrací vniveč a my nevidíme smysl, proč se opět o něco pokoušet a snažit. Připadáme si zcela vyčerpáni a osamoceni. Pokud by zde příběh končil, asi by byl lidský život často k neunesení. Naštěstí tomu tak není.

O tom nás ujišťují zprávy o vzkříšení. Na těchto zprávách není podstatné, jestli se události ve skutečnosti odehrály přesně tak, jak popisují, jestli vstal Ježíš s hmotným nebo duchovním tělem, atd., ale to, že tou strašlivou krizí, ukřižováním, náš život nekončí. Ano, připadá nám to těžko uvěřitelné. Ani učedníci tomu nemohli zprvu uvěřit. To přesně ilustruje ještě stav ukřižování, kdy naprosto nejsme schopni uvěřit tomu, že je pro nás ještě nějaká naděje, že by náš život mohl opět dostat nějaký smysl. Ten je totiž kdesi pohřben a leží na něm velký kámen. Lhostejno zda kámen představuje vnější okolnosti našeho života, které nás dusí, nebo naše vnitřní úzkosti, obavy, lhostejnost, zbabělost, neschopnost přijmout sebe sama, traumatické zážitky či něco podobného, situace se zdá být beznadějná a definitivní. A najednou je kámen odvalen a my jsme vzkříšeni do nového života a máme novou šanci, aby rozkvetl a jeho smysl se naplnil způsobem, o kterém jsme se dříve ani neodvažovali snít.

Velikonoční příběh popisuje dramatická a těžká období našeho života. Ježíš nám nikdy nesliboval, že by se nám tato období měla vyhnout. Nejenom tímto příběhem, ale celým svým životem a působením nás však ujišťuje, že právě v nich na nás čeká a právě v nich se s ním můžeme potkat. Ujišťuje nás i v tom, že náš skutečný, jedinečný a neopakovatelný život nás bude i v těch nejbeznadějnějších situacích volat a vybízet k naplnění svého smyslu, ke kterému jsme byli stvořeni.

Napsat Komentář

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík